Novinky a zajímavosti ze světa piva

Pivovar Radegast si letos připomíná 50 let od zahájení provozu vlastní sladovny v Nošovicích. Do zkušebního provozu byla uvedena v roce 1976 a za půl století vyrobila 1 341 583 tun sladu. V roce 2025 její produkce dosáhla 37 145 tun, což bylo nejvíce v historii. Sladovna dnes zaměstnává 23 lidí a v posledních letech prochází postupnou modernizací za desítky milionů korun. Investice směřovaly do zvýšení bezpečnosti provozu, zlepšení efektivity výroby a snížení spotřeby energie a vody.

Od unikátní technologie k modernímu provozu
S výstavbou vlastní sladovny se počítalo už při přípravě projektu nošovického pivovaru, její realizace ale přišla až po dokončení samotného pivovaru. „Díky tomu jsme schopni pokrýt celou naši produkci a máme kontrolu nad kvalitou sladu od úplného začátku. Umíme reagovat na vlastnosti každé sklizně a upravovat proces sladování tak, abychom dosáhli požadovaných parametrů pro naše hořká piva,“ říká Ivo Kaňák, ředitel Pivovaru Radegast.

Stavba sladovny začala v dubnu 1972 a do června 1974 bylo dokončeno deset budov. Kvůli zpoždění dodávek strojního vybavení se zkušební provoz rozběhl až v srpnu 1976. Sladovna byla od počátku navržena s roční kapacitou 20 tisíc tun sladu, takže mohla zásobovat nejen Radegast, ale také další pivovary v regionu. Technologicky zajímavým prvkem byl systém takzvaných posuvných hromad, ve kterých ječmen klíčí. Zcela unikátním prvkem byl vývojový prototyp jednolískového hvozdu, který byl po testování uveden do trvalého provozu v roce 1978. Hvozdění, tj. šetrné sušení sladu, probíhá v nošovické sladovně automaticky.

Základní princip výroby sladu zůstává stejný i po padesáti letech. Výroba se však průběžně přizpůsobuje vlastnostem jednotlivých sklizní, používaným odrůdám ječmene a požadavkům na výsledné pivo. V posledních deseti letech prošla sladovna Pivovaru Radegast modernizací v celkovém objemu přes 40 milionů korun. „Původní pásové dopravníky jsme postupně nahradili uzavřenými řetězovými, které přispívají k bezpečnější manipulaci se surovinou a omezují prašnost. Nové technologie jsme uplatnili také při čištění a třídění ječmene. V klíčírně jsme vyměnili obraceče a postupně instalovali automatizační prvky,“ popisuje Ivo Kaňák a dodává: „V modernizaci a automatizaci budeme pokračovat i nadále, zejména s cílem snižovat energetickou náročnost sladování.“

Bez kvalitního ječmene není kvalitní slad ani české pivo
Kvalita sladu začíná už na poli, kde se pěstuje sladovnický ječmen. Rozhodující jsou mimo jiné klíčivost zrna, vlhkost, obsah bílkovin a škrobu i velikost zrn. Tyto parametry ovlivňuje nejen zvolená odrůda, ale také průběh počasí během vegetace a sklizně. „Slad patří společně s vodou a chmelem mezi tři základní suroviny potřebné k vaření piva. Ovlivňuje jeho barvu, plnost, říz i pěnivost. Na výrobu jednoho padesátilitrového sudu Radegast Ryze Hořké 12 spotřebujeme v průměru přibližně osm kilogramů sladu,“ uvádí Jana Tovaryšová, sládková Pivovaru Radegast.

Cesta od ječmene ke sladu trvá několik týdnů. Nejprve se zrno namáčí v náduvnících, kde přijímá vodu potřebnou ke klíčení. V nošovické sladovně pak klíčí přibližně pět dní v systému posuvných hromad. Jakmile dosáhne požadovaného stupně naklíčení, proces se zastaví sušením na hvozdu, které trvá zhruba 15 až 18 hodin. „Právě teplota a průběh sušení významně ovlivňují vlastnosti výsledného sladu. Ten následně odpočívá v silech nejméně 21 dní, než zamíří do varny a stane se součástí dalšího procesu výroby piva,“ doplňuje Jana Tovaryšová.

Rekordní produkce sladu v Pivovaru Radegast
V roce 2025 dosáhla nošovická sladovna historicky nejvyšší produkce 37 145 tun sladu. Představovalo to meziroční nárůst o tři procenta a zvýšení o sedm procent oproti roku 2020. Celkový objem výroby sladu za padesátiletou historii sladovny dosáhl 1 341 583 tun. V roce 2025 navíc ječmen vykazoval nadprůměrné hodnoty důležitých kvalitativních parametrů a na 100 tun ječmene připadlo přibližně 84 tun vyrobeného sladu.

Nošovická sladovna je druhou největší sladovnou v rámci pivovarů v České republice, hned po sladovně Prazdroje v Plzni. Obě sladovny společně v roce 2025 vyrobily 124 tisíc tun sladu. Ročně tak vyprodukují asi 90 % veškerého sladu, který se vyrobí v českých pivovarech. Většina nošovické produkce směřuje přímo do varny Pivovaru Radegast, část zásobuje také pivovar ve Velkých Popovicích, který vlastní sladovnu nemá.

Plzeňský Prazdroj podporuje české pěstitele ječmene
Pěstování ječmene v posledních desetiletích komplikuje klimatická změna a častější výkyvy počasí. Sladovnický ječmen se v Česku pěstuje na ploše přibližně 173 tisíc hektarů, jeho celková pěstební plocha se ale za posledních třicet let snížila téměř o polovinu. Aktuálně zaujímá přes 7 % tuzemské orné půdy. Pokud zrno kvůli nepříznivým podmínkám nesplní náročné požadavky na sladovnickou kvalitu, pěstitelé ho často musí prodat za nižší cenu na krmné účely.

Plzeňský Prazdroj nakupuje ječmen převážně přímo od českých zemědělců. Spolupracuje přibližně se 140 pěstiteli a ročně nakoupí kolem 140 až 150 tisíc tun ječmene, který je určen pro jeho sladovny v Plzni a Nošovicích. Využívá přitom schválené odrůdy českého a moravského ječmene, například Bojos, LG Stamgast, Francin, Laudis 550, Manta nebo LG Slovan. Každá dodávka prochází před zpracováním důkladnou laboratorní kontrolou. Podle výsledků následně sladovníci upravují podmínky sladování, aby výsledný slad odpovídal požadavkům jednotlivých piv.
V roce 2023 Plzeňský Prazdroj inicioval projekt Pro ječmen, na kterém spolupracuje s vybranými zemědělci a univerzitami. Jeho cílem je zlepšovat kvalitu půdy a její schopnost zadržovat vodu a pomáhat tak ječmeni lépe zvládat výkyvy počasí. Projekt využívá principy regenerativního zemědělství, například omezení hluboké orby a pěstování meziplodin, díky nimž půda nezůstává dlouhodobě holá. Lepší stav půdy a její schopnost zadržovat vláhu mohou přispět ke stabilnější kvalitě ječmene a posílit odolnost jeho pěstování v měnících se klimatických podmínkách.

Oficiálním vlastníkem Plzeňských pivovarů je japonská skupina Asahi. Tedy prý Japonci? Opravdu, tak se podívejte na seznam vlastníků tohoto „japonského konglomerátu“.

Největším vlastníkem jsou japonské banky The Master Trust Bank of Japan (18%) a Custody bank od Japan (8%), jenže tyhle banky drží akcie pro neznámého vlastníka a kdo to asi bude?

Dalším velkým vlastníkem je skupina Blackrock s 8%, či Vanguard se 4% a další „americké“ banky a firmy drží dalších asi 15%…

Japonci ve skutečnosti v téhle firmě nevlastní skoro nic a tak není divu, že najednou Plzeňský prazdroj sponzoruje gay pochody a další perverzárny. Který národ tyhle perverze prosazuje nejvíc?

To by se asi zakladatelé pivovaru divili, co?!

Já jen mohu doporučit pít skutečně česká piva. Budvar, Svijany, Strakonice, Přerov, Nymburk….je jich dost a mají piva lepší než globální skupiny vlastněné individui s podivnými vlasy a klobouky.

Ještě v dobách, kdy náš největší pivovar patřil československému státu, jsem se s kolegy v jeho areálu zúčastnil řady pracovních jednání, v nichž šlo o podobu technického vybavení a zázemí firmy.

Ta jednání probíhala nejčastěji brzy po ránu a nikdy při nich u pracovního stolu nechyběla ukázka místní znamenité pivovarské produkce hostitelů. Po změně režimu i vlastnických vztahů jsme pro slavný plzeňský podnik občas pracovali i nadále, jenom s těmi ochutnávkami už to začínalo být poněkud složitější. Neradili jsme pochopitelně s tím, jakým způsobem má pivovar pivo vyrábět, to se dobře vědělo i bez nás, jenom jsme připravovali potřebné stavební projekty tak, aby byla ta produkce co možná nejplynulejší.

Od té doby se všechno radikálně změnilo, ale já, snad i z nostalgie, nevynechám jedinou příležitost Plzeňský Prazdroj znovu navštívit. A při tom obdivovat, jak se naše někdejší rodinné stříbro i za podmínek, způsobených přítomností cizího kapitálu, proměňuje k lepšímu. Přiznávám se bez mučení, že stejně tak jako pivo mám rád i atmosféru uvnitř areálu nad soutokem řek Mže s Radbuzy.

Ideální podmínky k tomu, aby takovou atmosféru pocítili i lidé ze vzdálenějších končin, nabízí návštěvnické okruhy. Při nedávné návštěvě příbuzných, jimiž se stali po svatbě našeho syna s jejich dcerou, ale především velice dobrých přátel a kamarádů ze severní Moravy, jsem měl jasno, co jim ve městě pro ně neznámém ukázat. V Plzni mohou vidět mnoho zajímavých míst, ale pivovarský okruh by podle mne v nich neměl chybět. Ta hlavní trasa zabere jenom 110 minut a během té kratičké doby si základní představu o výrobě tolik populárního nápoje udělá jasno i ten, kdo doposud neměl o světě pivovarnictví žádné povědomí. Třeba možná i proto, že zrovna konzumaci piva příliš neholduje.

A jak takový návštěvnický okruh vypadá? Už na samém začátku se zájemci seznámí se jmény všech dosavadních sládků na čele s tím prvním - Josefem Grollem (1837-1887). V Plzni se tento bavorský odborník považuje téměř za svatého a datum 5. října 1842, kdy uvařil svoji první plzeňskou produkci, skoro za místní svátek, hodný nejdůstojnější oslavy. Vrcholem každoročního festivalu s názvem „Pilsner Fest“ bývá hromadný přípitek, během nějž si tisíce účastníků připijí pivem, a to přesně v 18 hodin a 42 minut. Natolik je tohle číslo, spojené s první várkou, bráno za absolutně za magické!

Ovšem možná více než historické souvislosti se lidé při prohlídce pivovaru zajímají o vše, co souvisí s modernizací v posledních letech. Určitě nikoho nemůže nechat chladným pohled na stáčírnu piva z roku 2006, jednu z největších investic v polistopadové historii Prazdroje. I já bývám tím pohledem naprosto fascinován. Automatická linka tu plní plechovky i skleněné lahve nepřetržitě v trojsměnném provozu, přičemž v jedné směně ji obsluhuje jen jedenáct osob. Vše v prostorné hale běží tak, jak to má být, ale pivovarští odborníci téměř žádní! Během intenzivního provozu se tu zkompletuje až 900 tisíc půllitrových i třetinkových lahví za den, takže se ani nechce věřit tomu, tolik lahví z místní produkce se dokáže u nás i ve světě vůbec vypít.

Plzeňský Prazdroj pouštěl do svého areálu návštěvníky už dávno před vybudování nové stáčírny, ale teprve tehdejší vlastník pivovaru se rozhodl, že nabídne pohled na automatické plnění přes zasklený ochoz, aby každý zájemce o tu fantastickou podívanou viděl, jak se tam plechovky a lahve myjí, třídí, plní, zavírají, polepují či balí do kartonů. A tento pohled z ochozu se tak stane nezbytnou součástí moderního prohlídkového okruhu spolu s filmovými či jinými promítanými ukázkami, doplňovanými mluveným slovem průvodce. Dřívější okruhy byly v tomto směru o hodně skromnější.

Ta firma, která stáčírnu i prohlídkové okruhy nové generace vybudovala se jmenovala SAB, pocházela z Jihoafrické republiky, měla sídlo v Londýně a po spojení s americkým pivovarem Miller Brewing Company už používala značku SABMiller. Pro plzeňský pivovar sehrála svého času neopakovatelnou roli v oblasti modernizace provozu. Od roku 2017 však společnost s oficiálním názvem Plzeňský Prazdroj a.s. vlastní jiný celosvětově uznávaný pivovarský gigant – japonská skupina Asahi Group Holdings, což je i majitel současný. Ostatně jiná japonská společnost Nomura se stala většinovým vlastníkem už během porevoluční privatizace.

Pokud se i vy necháte zlákat k návštěvě Plzně a největšího z jejích několika pivovarů, můžete více proniknout rovněž do tajemství surovin, které jsou pro pivovarskou výrobu potřebné. I když jsou všude na světě stejné, přináší to zacházení s nimi v různých pivovarech rozličné výsledky. Můžete spatřit nebo dokonce ochutnat sladovnický ječmen pro výrobu sladu. Zjistíte, proč je žatecký chmel nejkvalitnější ze všech na světových trzích a proč se měkká plzeňská voda považuje pro daný účel za ideální. Také vám průvodce určitě sdělí, jak složité je zacházení s pivovarskými kvasinkami a jak se připravuje mladina pro konečnou pivní produkci. A v neposlední řadě vás tu seznámí, jak vypadala historická a již odstavená varna z roku 1931 a čím se lišila od té varny současné moderní.

A jako vrchol na závěr prohlídky sejdete do podzemních chodeb a sklepů, které se pod plzeňským závodem vinou v délce téměř devíti kilometrů. Pokud je vám více než osmnáct a stojíte o pikantní tečku na závěr, dají vám ochutnat i něco ze své pivovarské produkce. Uvidíte místo, kde pivo kvasí a zraje v dubových sudech při teplotě 5 °C a zároveň vás napadne otázka: dozrává to pivo tady ve sklepích nebo jenom v tancích nad povrchem. Odpoví vám jednoduše. Odběry z podzemí slouží jako srovnávací etalon toho, že i produkce modernějším způsobem v nerezových tancích se svojí kvalitou vyrovná historickým postupům. I když někteří milovníci plzeňského často takový názor nesdílí… Pivovarníci se dušují, že i moderními výrobními postupy dosahují minimálně stejné kvality, jako tomu bylo i dříve.

Pro úplnost se sluší dodat, že kromě nejrozšířenější prohlídkové trasy s názvem Pilsner Urquell se v areálu naší pivovarské jedničky provozují i okruhy zvané Gambrinus a Elektrárna. Znalci pivní historie možná ví, že pivovar Gambrinus, založený v roce 1869 skupinou podnikatelů v čele s Emilem Škodou, sice v sousedství Prazdroje sídlil, ale představoval de facto konkurenční značku s úplně jinou recepturou. Nyní už má s Prazdrojem shodného japonského majitele. Trochu mě mrzí, že když si někdo v odlehlejším koutě republiky objedná v restauraci „Plzeň“ automaticky očekává jenom a pouze dvanáctku Prazdroj.

Do stejné japonské skupiny patří i jiné pivo pod značkou Elektrárna, jež vzniká v místě někdejší pivovarské elektrárny Prazdroje. Tento minipivovar s původním názvem Proud je určen především k experimentování. O kombinaci piva s ovocem kořením, zráním v sudech po whisky nebo víně už jste jistě slyšeli, i když u nás ještě nemá takovou tradici jako v některých zemích západní Evropy.

Návštěvnickými okruhy projde ročně až čtyři sta tisíc lidí a jejich počet každým rokem roste. Pokud k tomu připočteme i jiné samostatné akce, tak lehce dospějeme až k půlmilionové návštěvnosti. Inu, vyrábět kvalitní pivo už v dnešních podmínkách nestačí. K této základní podmínce se přidává i další, a to potřeba rozvíjet i marketing pro podporu úspěšné značky. V Plzeňském Prazdroji tohle dávno pochopili…

Plánovaný konec výroby piva v ostravském Ostravaru a přesun výroby do Prahy, který před necelými dvěma týdny oznámili majitelé pivovaru, naštval ostravského patriota Dušana Marečka. Vlastníkovi pivovaru poslal protestní dopis, spustil petici a chystá se organizovat bojkot ostravského piva vařeného v Praze.

„Jako patriot, dlouholetý a věrný konzument vám říkám, že tohle si líbit nenecháme. Na ten váš pražský centralismus jsme už těžce alergičtí,“ upozornil ve výzvě odeslané představenstvu Pivovarů Staropramen i jejich americkým vlastníkům z Molson Coors Mareček, jenž pracuje jako projektový manažer a revizní technik.

„Nejsme žádná kolonie, abyste nám brali další kus historie, zavírali nám fabriky pod nosem a mysleli si, že se dá všechno řídit a vařit z Prahy,“ napsal a poukazoval také na „chacharskou hrdost obyvatel rázovitého regionu“.

Je přesvědčený, že pokud se Ostravar bude vařit v Praze, na Ostravsku jej lidé už pít nebudou.

S postupným zánikem značky podle něj počítá i samotné vedení. „Podle informací z pivovaru značku Ostravar utlumí, zůstane Černá Barbora a Mustang, který se, na rozdíl od Ostravaru, po změně receptury chytil,“ řekl. O propagaci značky Mustang svědčí podle něho i přejmenování ostravské sportovní haly na Mustang Arénu.

V dopise i petici za záchranu výroby v Ostravě, kterou zatím podepsalo asi dvě stě padesát lidí, žádá přehodnocení rozhodnutí o ukončení vaření piva v Ostravě a prověření možností prodeje pivovaru místnímu investorovi, který by pokračoval v pivovarnické tradici pod značkou Ostravar.

„Zatím jsem nedostal odpověď,“ uvedl Mareček, který už spustil aktivní odpor. Začal údajně obcházet majitele ostravských pivnic a restaurací, které čepují Ostravar s tím, aby odmítli pražskou variantu tohoto piva vůbec odebírat.

„Jako zákazníci i hospodští budeme iniciovat jednání s Plzeňským Prazdrojem, abychom na pípách hromadně přešli na nošovický Radegast,“ líčil Mareček. Je přesvědčený, že centralizací vlastník Ostravaru nezíská efektivitu, ale přijde o celý trh v moravskoslezském regionu.

Podle šéfů Pivovarů Staropramen firma s tímto trhem, který řadí ke klíčovým, počítá i po přesunu výroby na pražský Smíchov. „Chceme napříč regionem zachovat silné vztahy se zákazníky a obchodními partnery i distribuční zázemí,“ uvedl šéf společnosti Pivovary Staropramen v Česku a na Slovensku Martin Čermák.

Vlastník pivovaru: Značku Ostravar zachováme
Rušení výroby v Ostravě společnost zdůvodnila hlavně klesající spotřebou piva a rostoucími náklady. „Jedná se o jedno z nejtěžších rozhodnutí, jaké jsme v posledních letech učinili. Musíme však zajistit dlouhodobou udržitelnost byznysu, provozní efektivitu a konkurenceschopnost výroby piva v České republice do budoucna,“ vysvětloval Čermák.

Vlastníci Pivovarů Staropramen také odmítají, že by měli v plánu zrušit značku Ostravar.

„Klíčové značky vařené v Ostravě – Ostravar, Mustang i Černá Barbora – zůstanou součástí našeho portfolia i po převedení výroby do Prahy. Zachováme nejen recepturu a vysokou kvalitu, ale především charakteristickou chuť a vlastnosti. Na výrobu v Praze bude dohlížet bývalý dlouholetý ostravský sládek, který stál za klíčovými recepturami,“ uvedla mluvčí Pivovarů Staropramen Kateřina Pavlíková.

Signatáři petice vyzývají také ostravské politiky, aby se zajímali o možnost záchrany značky Ostravar. Podle kandidáta na primátora Richarda Vereše (ANO) by se mělo město rozhodně zabývat možným budoucím využitím areálu. Příští rok, kdy chce vlastník výrobu piva v Ostravě ukončit, uplyne sto třicet let od založení pivovaru.

Historický areál bývalého městského pivovaru ve Velké Bíteši prošel rozsáhlou proměnou na multifunkční kulturní centrum. Objekt, který přečkal požáry i bombardování, nyní nabízí moderní sály, knihovnu i unikátní expozici věnovanou čarodějnickým procesům.

Pohled na Masarykovo náměstí ve Velké Bíteši se definitivně změnil. Historická budova bývalého městského pivovaru, která po desetiletí hledala svou novou tvář, se po rozsáhlé rekonstrukci otevřela veřejnosti. Objekt, jenž v minulosti čelil ničivým požárům i válečnému bombardování, se proměnil v moderní kulturní centrum, které má ambici stát se tepajícím srdcem místní komunity.

Národní památkový ústav (NPÚ) potvrdil dokončení obnovy k 19. říjnu 2026. Tato významná památka v městské památkové zóně prošla transformací z někdejšího bytového domu na multifunkční prostor. Kromě moderních sálů a kreativních dílen láká návštěvníky také na unikátní sklepní expozici, která je věnována temné kapitole místních dějin – čarodějnickým procesům ve Velké Bíteši.

Rekonstrukce bývalého pivovaru ve Velké Bíteši proměnila objekt z 60. let na moderní kulturní centrum s expozicí čarodějnických procesů.
Od 16. století po zásah leteckou pumou

Historie objektu je plná dramatických zvratů, které zásadně ovlivnily jeho architektonickou podobu. Nejstarší části stavby, konkrétně některé historické sklepy, lze datovat možná až do 16. století, tedy do doby před samotným vznikem pivovaru. Budova musela v roce 1776 ustát ničivý požár a později i útlum výroby piva, který nastal po první světové válce. Během bojů ve druhé světové válce pivovar ztratil svůj charakteristický komín a výroba zde byla v roce 1942 definitivně zastavena.

Největší zkázu však přinesl konec války. V roce 1945 zasáhla objekt letecká puma, po které z původní nadzemní konstrukce nezbylo téměř nic. Zachovány zůstaly pouze historické sklepy včetně unikátní ledárny. Budova, jak ji obyvatelé znali do nedávné doby, byla nad těmito sklepy znovu vystavěna po válce a sloužila především k bydlení.

Technické výzvy a záchrana krovů
Současná etapa obnovy, která byla zahájena v roce 2025, se musela vypořádat s havarijním stavem některých částí. Odborníci se zaměřili především na statické zajištění a kompletní výměnu krovu. Původní konstrukce střechy ze 60. let 20. století byla totiž kriticky poškozena dřevokazným hmyzem a dlouhodobým zatékáním vody do objektu.

Při obnově byly zachovány unikátní historické sklepy z 16. století, které přečkaly i přímý zásah leteckou pumou v roce 1945.

Památkový dohled nad celým procesem zajišťovalo územní odborné pracoviště NPÚ v Telči. Podle odborného garanta bylo cílem najít rovnováhu mezi ochranou dochovaných prvků a novým, smysluplným využitím budovy, které by odpovídalo potřebám 21. století. Součástí úprav byla také kompletní revize vnějšího vzhledu budovy a obnova interiérů pro potřeby kulturního provozu.

Nově vzniklé kulturní centrum nabízí širokou škálu prostor pro obyvatele i návštěvníky města:
●Knihovna — moderní zázemí pro čtenáře a vzdělávání.
●Přednáškové sály — malý a velký sál pro konference a besedy.
●Koncertní a výstavní prostory — zázemí pro kulturní akce a prezentaci umění.
●Kreativní dílny a mateřské centrum — prostory pro volnočasové aktivity a rodiny s dětmi.
●Komerční prostory — místnosti určené k dalšímu pronájmu.

Respekt k památkovým hodnotám
Podle Markéty Štěpánkové z telčského pracoviště NPÚ se podařilo navrátit budově její důstojné místo v urbanistické struktuře města. Rekonstrukce je považována za příklad citlivého přístupu, kdy jsou historické konstrukce integrovány do plnohodnotného současného života bez ztráty své autenticity. Celý proces sledovali odborníci z Telče, kteří mají v Kraji Vysočina na starosti dohled nad stavem památkového fondu a poskytují odbornou pomoc vlastníkům památek.

Co bude dál
Otevřením kulturního centra na Masarykově náměstí práce památkářů nekončí. Telčské pracoviště NPÚ nadále pokračuje v evidenci kulturních památek a archeologických průzkumech v celém regionu. Pro veřejnost jsou k dispozici podrobnější informace o obnově i fotodokumentace na webových stránkách ústavu. Očekává se, že nové centrum se zapojí i do širších kulturních cyklů, jako je například přednáškový seriál Rodinné stříbro – Památky kolem nás.

Aktuálně je objekt již plně připraven pro svůj nový provoz. V budoucnu se počítá s plným využitím všech sálů i kreativních dílen, které mají z bývalého skladu a bytového domu vytvořit klíčový bod společenského setkávání ve Velké Bíteši.

Nealko pivovar Feels Good staví svou vizuální identitu na ilustraci, papercraftové estetice a postavě jednorožce, kterou vytvořil ilustrátor a designér Jiří Jaroš. Od začátku se snažil značku odlišit od tradiční komunikace pivovarů i současných minimalistických tendencí. Výsledkem je hravý vizuální svět, který propojuje logo, vlastní funkční font, kolážovou kresbu a výrazného maskota.

●Identita kombinuje kresbu, ilustraci a papercraftovou estetiku vycházející z Jarošovy volné tvorby.
●Hlavní postavou je jednorožec, který zosobňuje sebevědomý postoj k pití piva bez alkoholu a charakterem volně odkazuje k flegmatickému Dudeovi z filmu Big Lebowski.
●Vizuální svět se rozvíjí na plechovkách, webu, sociálních sítích, v komiksu, merchi i eventových instalacích.
●Základní světle modrou doplňují pastelové odstíny, které mají přibývat s dalšími druhy piv.

Feels Good založili Tomáš Peterka, Michal Schindler a Jiří Jaroš. Značka funguje jako létající pivovar bez vlastní varny a spolupracuje se zavedenými výrobci. Zaměřuje se výhradně na nealkoholická piva. Podle zakladatelů má být alternativou k situaci, kdy je nealko vnímáno především jako náhradní volba pro řidiče nebo sportovce.

Jaroš pojal celou identitu jako otevřenou koláž. Vedle samotného loga do ní patří vlastní font a série ilustrací s hlavní postavou maskota. Záměrně tak reaguje jak na tradičnější podobu pivovarských etiket, tak na současný minimalismus. Důležitá pro něj byla možnost systém dál rozvíjet a používat ho i mimo obalový design.

Jednorožec, který si dělá věci po svém
Jednorožec nevznikl jen jako snadno zapamatovatelný maskot. Odkazuje také k tomu, že čistě nealkoholicky zaměřený pivovar je v českém prostředí stále neobvyklý. Postava má zároveň pomáhat komunikovat jednoduchý postoj: člověk nemusí vysvětlovat, proč si dává pivo bez alkoholu.

Tomu odpovídají i ilustrace na etiketách. Jednou jednorožec v klidu griluje a popíjí pivo, zatímco za plotem probíhá zombie apokalypsa, podruhé přijíždí na metalový festival v upnutém cyklistickém oblečení. Jaroš jeho charakter popisuje jako lehce flegmatický a svým způsobem blízký Dudeovi z filmu Big Lebowski.

Značka jako prostor pro další nápady
Vizuální identita má fungovat jako základ pro další obsah, nikoli jako uzavřený systém. Feels Good ji používá v pravidelném komiksu a hravém obsahu na sociálních sítích, v magazínu na webu a plánuje ji dál rozvíjet také ve vlastním „divno merchi“ nebo při podpoře spřízněných projektů a akcí.

Příkladem byla instalace k pátým narozeninám Forendors: Jaroš navrhl „otužovací lázeň pro jednorožce“, která zároveň fungovala jako nádoba s ledem a plechovkami piva. Inspirací je pro něj mimo jiné způsob, jakým v minulosti punkově a s humorem pracoval se svou značkou pivovar BrewDog.

Na vzniku značky se podle Jaroše doplňují tři role: Tomáš Peterka jako autor původní myšlenky a hlavní hybatel projektu, Michal Schindler jako autor humoru a textové komunikace a Jiří Jaroš jako „designový kapitán“ a otec jednorožce.

Zážitková expozice Pilsner Urquell: The Original Beer Experience obhájila loňský triumf a podruhé za sebou získala titul nejlepšího pivního zážitku v Evropě. V mezinárodní soutěži World Travel Awards za sebou nechala 11 pivovarů a expozic z pěti zemí. V prosinci se pokusí obhájit i světové prvenství.

Cena Europe’s Leading Beer Tour Visitor Experience 2026 byla udělena v sobotu 17. října na galavečeru v černohorském Kotoru. Stejně jako loni ocenili hlasující z řad odborníků cestovního ruchu i veřejnosti pražskou expozici jako nejlepší pivní zážitek na evropském kontinentu.

„Loňské vítězství pro nás bylo velkým závazkem a obhajoba titulu dokazuje, že se nám ho daří plnit. Máme velkou radost, že jsme v evropské konkurenci znovu uspěli, a vnímáme to jako ocenění úsilí, které do své práce každý den vkládáme,“ říká Lidija Kovařík, CEO Pilsner Urquell: The Original Beer Experience.

Pilsner Urquell: The Original Beer Experience sídlí v secesní budově bývalé Pražské úvěrní banky a na 3 500 metrech čtverečních propojuje historii s moderním konceptem. Příběh a výrobu plzeňského ležáku přibližuje návštěvníkům pomocí 3D zvuku, videomappingu a audioprůvodců v 11 jazycích. V prostorech se nachází sedm výčepů, které mají celkem 40 kohoutů a spojuje je 500 metrů potrubí. Pivo se čepuje z 12 pětisetlitrových tanků, což představuje nejvyšší počet v rámci jednoho podniku v České republice.

Ačkoliv expozice láká hosty z celého světa, není jen zastávkou pro zahraniční turisty. Stále silnější zázemí si buduje u domácího publika a firemní klientely. Zatímco cizinci chodí zejména na interaktivní prohlídku, Češi naopak tvoří největší podíl u Školy čepování, Večeří s pivním someliérem a reprezentují plnou polovinu hostů ve Výčepu u zvonu.

Prostory navíc čím dál častěji vyhledávají firmy pro neformální večírky i reprezentativní eventy. „Náš koncept je postavený na sdíleném prožitku, který lidi přirozeně propojuje. Stačí, aby si hosté sami zkusili načepovat pivo nebo spolu prošli multimediální expozicí, pak se u výčepu rozpovídají i kolegové, kteří se dosud znali jen z formálních porad,“ dodává Lidija Kovařík.

Město Znojmo zpochybnilo současné složení věřitelského výboru zkrachovalého Znojemského městského pivovaru. Po prověření personálních, majetkových a obchodních vazeb upozornilo insolvenční soud na možné střety zájmů a hovoří o „závažném procesním riziku“. Dva další členové výboru – Městské pivovary a Jarošovský pivovar – naopak tvrdí, že samotné historické vazby důvod k pochybnostem o jejich nepodjatosti nepředstavují. O dalším postupu nyní rozhodne soud.

Spor o složení věřitelského výboru Znojemského městského pivovaru nabírá na síle. Znojmo, které je samo jedním ze tří členů výboru, předložilo soudu rozsáhlé vyjádření, v němž upozorňuje na síť personálních, majetkových a obchodních vztahů mezi lidmi a firmami kolem zkrachovalého pivovaru.

Jde o reakci na otázky redakce Znojemska. Insolvenční soud je vyhodnotil jako podnět, založil je do veřejného insolvenčního spisu a vyžádal si k nim stanoviska insolvenční správkyně, dlužníka i jednotlivých členů věřitelského výboru.

Výbor dnes tvoří město Znojmo, Městské pivovary a Jarošovský pivovar. Jeho role přitom není pouze formální. Má kontrolovat práci insolvenční správkyně a podílí se na důležitých rozhodnutích o dalším nakládání s majetkem zkrachovalé společnosti.

Právě proto je podle města zásadní, aby nevznikaly pochybnosti o nezávislosti jeho členů.

Znojmo mluví o „závažném procesním riziku“
Nejostřeji se k současnému složení výboru postavilo právě město. Po podrobnějším prověření vazeb dospělo k výrazně kritičtějšímu závěru než při samotné volbě výboru.

Ve svém stanovisku upozorňuje, že jednotlivé vztahy nelze podle něj posuzovat izolovaně. Do centra pozornosti pak staví především Miroslava Haraštu a Martina Melichárka.

Harašta vedl Znojemský městský pivovar, ale v nedávné minulosti působil také v orgánech Jarošovského pivovaru a Městských pivovarů. Melichárek zase v minulosti působil v orgánu samotného Znojemského městského pivovaru a nyní je spojen s oběma pivovarskými členy věřitelského výboru.

Navíc vyšlo najevo, že Melichárek stále vlastní jednu akcii Znojemského městského pivovaru o nominální hodnotě deset tisíc korun. Jarošovský pivovar tuto skutečnost soudu sám uvedl. Podíl odpovídá přibližně 0,14 procenta základního kapitálu společnosti.

Podle Jarošovského pivovaru však jde o zanedbatelnou účast, která sama o sobě žádný střet zájmů neprokazuje.

Nejde už jen o to, kdo kde seděl
Znojmo ale svou argumentaci nestaví pouze na personálních vazbách. Upozorňuje také na konkrétní finanční vztahy mezi jednotlivými firmami.

Za zvlášť citlivou považuje zápůjčku přibližně 2,25 milionu korun, kterou Městské pivovary poskytly Znojemskému městskému pivovaru krátce před jeho pádem. Město ji ve svém stanovisku označuje za „vysoce problematickou“.

Podle Znojma je důležité nejen samotné poskytnutí peněz, ale také následné zajištění pohledávky a časová posloupnost jednotlivých kroků před zahájením insolvence. Město zároveň upozorňuje na tehdejší personální postavení Harašty ve vztahu k oběma společnostem.

Problém je podle města jednoduchý: Městské pivovary mají vlastní pohledávku vůči zkrachovalému pivovaru, jejíž okolnosti může správkyně prověřovat. Současně ale sedí ve výboru, který její postup kontroluje.

Deset milionů směrem do Jarošova
Další finanční stopa vede k Jarošovskému pivovaru.

Ze staršího rozsudku Krajského soudu v Brně vyplývá, že Znojemský městský pivovar poskytl Jarošovskému pivovaru zápůjčku deset milionů korun se splatností do června 2021. Dokument zmiňuje také další půjčky přes společnost Gourmet Invest a postoupení pohledávky Znojemského městského pivovaru za Jarošovským pivovarem právě na Gourmet Invest.

Město nyní požaduje, aby bylo jasno v tom, jak byla tato desetimilionová pohledávka vypořádána – zda byla splacena, započtena, postoupena nebo zanikla jiným způsobem. To může být důležité i pro samotnou majetkovou podstatu zkrachovalého pivovaru.

Soud už jednou propojení pivovarů řešil
Znojmo ve svém stanovisku připomíná také starší spor o spotřební daň.

Krajský soud v Brně se tehdy zabýval otázkou, zda lze Znojemský městský pivovar a Jarošovský pivovar považovat za dva nezávislé podniky. V rozhodnutí popsal personální, vlastnické i finanční propojení obou společností.

Soud tehdy uvedl, že „podstatná je […] personální provázanost obou subjektů v rámci finanční skupiny“ a vzájemnou spolupráci dovozoval mimo jiné právě ze smlouvy o zápůjčce.

V jiném místě rozsudku konstatoval, že Znojemský městský pivovar a Jarošovský pivovar nebyly ve vzájemně nezávislém postavení.

Starší daňový spor samozřejmě automaticky neznamená, že jsou dnešní členové věřitelského výboru podjatí. Jde o jiné řízení a jiné právní posouzení. Město jej ale používá jako argument, že propojení mezi firmami není pouze nahodilou historií několika jednotlivců.

Pivovary: Minulé vazby samy nestačí
Jarošovský pivovar a Městské pivovary situaci hodnotí opačně. Obě společnosti existenci minulých personálních vazeb připouštějí. Tvrdí ale, že samotné dřívější působení stejného člověka v několika společnostech ještě neznamená, že dnes není schopen rozhodovat nezávisle.

„Samotná historická personální vazba proto podle názoru společnosti nepostačuje k závěru, že jsou naplněny podmínky pro zpochybnění jejího členství ve věřitelském výboru,“ uvedl ve svém vyjádření Jarošovský pivovar.

Firma tvrdí, že je nutné hodnotit konkrétní okolnosti a především to, zda nějaký vztah skutečně přetrvává a může ovlivnit rozhodování člena výboru.

Velmi podobně argumentují i Městské pivovary. Ani podle nich samotné historické personální vazby bez dalších konkrétních okolností neprokazují, že by společnost nebyla schopna řádně hájit společný zájem věřitelů.

Správkyně o vazbách věděla
O personálních vazbách věděla již při volbě výboru také insolvenční správkyně Jarmila Sedláčková.

Soudu následně sdělila, že je v té době považovala za vazby z minulosti a neměla konkrétní důvod pochybovat o nepodjatosti zvolených členů. Proto proti jejich zvolení nevznesla námitku ani na vztahy soud samostatně neupozornila. Konečné posouzení případné nepodjatosti však podle ní náleží insolvenčnímu soudu.

Znojmo pomohlo výbor zvolit. Teď jej zpochybňuje
Celá situace má ještě jeden výrazný paradox. Právě město Znojmo při první schůzi věřitelů pomohlo současný věřitelský výbor ustavit. Jarošovský pivovar tehdy ani neměl hlasovací právo, protože jeho pohledávka ještě nebyla přezkoumána. Pro navržené složení výboru tak mezi nezajištěnými věřiteli hlasovalo právě město.

Po následném prověření vazeb ale Znojmo svůj postoj výrazně změnilo.

Ve svém novém stanovisku už hovoří o „závažném procesním riziku“ a podporuje postup, při němž by soud další působení obou pivovarských společností ve věřitelském výboru znovu posoudil.

Složitou právní otázku lze přitom shrnout poměrně jednoduše: mohou firmy, které mají vlastní finanční vztahy se zkrachovalým pivovarem a zároveň je s jeho bývalým vedením pojí personální a majetkové vazby, bez pochybností kontrolovat insolvenční správkyni právě při prověřování těchto vztahů?

Městské pivovary a Jarošovský pivovar tvrdí, že dosud známé skutečnosti jejich nepodjatost nezpochybňují. Město Znojmo už o tom přesvědčeno není. Další slovo bude mít insolvenční soud.

Největší český pivovar, Plzeňský Prazdroj, od října zdražil čepované pivo ze sudů a tanků, část plechovek a některá lahvová piva v průměru o 70 haléřů na půllitr. Tento krok na pivním trhu málokdy zůstane bez odezvy. Prazdroj tradičně funguje jako lakmusový papírek a je spouštěčem úpravy ceníků i pro zbytek odvětví.

„Vždy nepatrně reagujeme na cenu Plzně,“ potvrdil například spolumajitel Černokosteleckého pivovaru v Kostelci nad Černými lesy na Praze-východ Tomáš Vodochodský.

Středočeské malé pivovary, které redakce iDNES.cz oslovila, sice nebudou ceníky upravovat směrem nahoru v nejbližších dnech, ale vzhledem k letošní neúrodě chmele a ječného sladu nevylučují, že k tomu budou muset také přistoupit.

Dům s číslem popisným 62, který stojí vpravo od kamenného mostu v Putimi, býval velkým pivovarem. Pivo odtud putovalo do okolních vesnických hospod, dostávali ho městští i církevní hodnostáři, učitelé či lesmistři a jeden sud pravidelně mířil dokonce na májové procesí do Písku. Později v někdejším pivovaru bydlely desítky lidí a voněl tu čerstvě upečený chleba.

Putim patří mezi nejstarší vsi na Písecku. Historik August Sedláček ji označoval za významnou osadu v okolí v Písku a její počátky sahají hluboko do středověku. „Putim byla poddanskou vesnicí města Písku. Kapacita píseckého obecního pivovaru přestávala postačovat potřebám obyvatelstva, a tak byla v roce 1725 schválena městskou píseckou radou výstavba pivovaru v Putimi,“ vysvětluje putimská kronikářka Jaroslava Pixová. Nový pivovar byl hotový už v roce 1728. Náklady na stavbu měly činit 1 995 zlatých a 37 krejcarů. A rozhodně nešlo o malý vesnický provoz.

Pivo pro městys, jedenáct vesnic i samoty
V Putimi se podle dochovaných údajů vařilo 597 sudů piva, tedy přibližně 1 520 hektolitrů. Na tehdejší dobu šlo podle Jaroslavy Pixové o velký pivovar, jehož kapacita stačila zásobovat jeden městys, jedenáct vesnic a několik samot. Krátce před jeho vznikem, před rokem 1724, nechala písecká vrchnost v Putimi postavit panskou hospodu. O několik let později k ní přibyl právě pivovar.

Jeho pivo směřovalo do okolních vesnických hospod, ale mělo také další využití. Dodávalo se například jako takzvané deputátní pivo městským a církevním hodnostářům, učitelům, lesmistrům a dalším lidem, kteří měli určitý příděl piva jako součást svého platu či požitků. Z Putimi putoval pravidelně také jeden sud do Písku na májové procesí, které se konalo jako poděkování za šťastné vypuzení francouzského vojska.

Pivovar přitom písecká obec sama neprovozovala. Pronajímala jej jednotlivým sládkům.

O nájemce se soutěžilo v dražbě
Jak takové pronajímání pivovaru vypadalo, dokládá například německy psaný inzerát z roku 1848. Magistrát královského okresního města Písku tehdy oznámil nové pronajmutí putimského pivovaru na šest let, od 1. ledna 1849 do konce prosince 1854. O nájemci se mělo rozhodnout při dražbě 18. prosince 1848 v devět hodin dopoledne na písecké radnici. Zájemci mohli předem podávat nabídky a na magistrátu se seznámit s podmínkami nájmu. Dokument je tedy svědectvím o tom, že putimský pivovar nebyl okrajovým hospodářským objektem, ale podnikem přímo spravovaným v rámci hospodaření města Písku.

Císařovna Marie Terezie a putimské pivo
K historii pivovaru se váže také příběh spojený s Marií Terezií. Zmínka, podle které měla být při návštěvě Písku v roce 1743 panovnice přivítána putimským pivem namísto píseckého, se objevuje v knize Písecké pivovarnictví Petra Fraňka. „V putimských zápisech ale o tom nic není,“ upozorňuje Jaroslava Pixová.

Historku tak nelze na základě místních pramenů potvrdit. Přesto ukazuje, jakou pověst si putimské pivo později získalo a jak pevně se zdejší pivovar zapsal do místní historie.

Další sládek už nepřišel
Pivo se v Putimi vařilo ještě v osmdesátých letech 19. století. Postupně ale bylo zařízení pivovaru ve velmi špatném stavu a zájem o jeho provoz klesal. Písecká obec pivovar pronajímala sládkům až do roku 1894. Tehdy už se dalšího nájemce nepodařilo najít. Tím skončila více než půldruhého století dlouhá pivovarnická kapitola Putimi.

O dva roky později, v roce 1896, koupil objekt místní hostinský Tomáš Žižka. V budově se nacházely byty, které dále pronajímal. Pozdějším majitelem se stal místní sedlák Stanislav Mára. Bydlení se stalo jedním z hlavních nových využití někdejšího pivovaru.

Horní patro bývalého pivovaru bylo využíváno jako nájemní bydlení už na konci 19. století. V roce 1890 zde podle údajů kronikářky žily čtyři rodiny, dohromady dvacet lidí. O deset let později už bylo v objektu ubytováno dvanáct rodin s celkem 54 obyvateli. V roce 1910 zde žilo jedenáct rodin, dohromady 41 lidí. Budova, ve které se ještě několik desetiletí předtím vařily stovky sudů piva, se tak změnila v místo každodenního života desítek Putimáků. Ani tím ale její hospodářská historie neskončila.

Místo piva začal vonět chleba
V roce 1926 koupil bývalý pivovar od Stanislava Máry Jan Štěrba. Přízemí pak pronajal Josefu Svatkovi, který si zde zřídil pekárnu. Pekařství tehdy fungovalo jinak, než jak jej známe dnes. Putimští si přinášeli vlastní mouku, ze které jim pekař upekl chleba. Někteří přinesli už připravený bochník, který bylo potřeba pouze vložit do pece.

Později se pekařem vyučil Jan Štěrba mladší, který v živnosti pokračoval přibližně od začátku druhé světové války. Chléb se v bývalém pivovaru pekl ještě počátkem padesátých let. Poté byla pekárna uzavřena a v objektu zůstaly především nájemní byty.

V šedesátých letech byla větší část objektu prodána majiteli jménem Knor a následně Františku Prechtlovi, který si zde zřídil čalounictví. V majetku této rodiny zůstává někdejší pivovar dodnes.

Kdo chce místo najít, nemusí pátrat po zarostlých základech nebo zmizelých zdech. Bývalý pivovar stále stojí. Má číslo popisné 62 a nachází se vpravo od známého kamenného mostu.