Novinky a zajímavosti ze světa piva

Bývalý pivovar v Kralupech nad Vltavou svou polohou a měřítkem přirozeně vymezuje prostor, který dříve dlouhodobě postrádal jasnou funkci. Proměna pivovaru dala stavbě novou náplň. Místní v něm naleznou kavárnu, restauraci, muzeum, knihovnu, základní uměleckou školu, dům dětí a mládeže, společenský sál a minipivovar.

Veřejné funkce této rozměrné stavby architekti soustředili do přízemí. Vznikla živá přízemní část s přesahem do veřejného prostoru, včetně nově vymezeného prostranství navazujícího na Palackého náměstí.

Změna využití stavby umožnila funkční různorodost centra a propojení nových i stávajících částí způsobem, který by nová výstavba na prázdném pozemku nabídnout nemohla.

Architektonické řešení jasně ukazuje na kontrast i soulad historických a současných prvků, které se ve stavbě dnes snoubí. Původní fasády s pravidelně rytmizovaným sloupovím na stěnách, klenutá nadpraží oken a výrazné komíny zůstávají dominantní. Nové vrstvy jsou v objektu zcela zjevně přiznány.

Venkovní schodiště a výtah vznikly z výrazného perforovaného plechu. Velkorysé prosklení stavby a nadstavba šestého podlaží jsou jednoznačně přiznány jako nové prvky. Svědčí o tom jejich tvary i materiál. Sedmé podlaží centrální části završuje výškový průřez stavby působivou střešní terasou. Záměrem bylo zachovat čitelnost každé vrstvy, ne jejich plné sjednocení.

Realizace stavby přinesla řadu konstrukčních výzev
Jednou z velkých výzev pro architekty byly chybějící základy. Ty nahradilo podbetonování. Degradované suterénní zdivo pak vyžadovalo sanaci, komplikace byly i se spodní vodou a vedly k přehodnocení podoby šachet.

Nutnost koordinace vzduchotechniky a instalací v členitém historickém objektu si vyžádala precizní práci mnoha profesí zároveň. Díky ní se ale podařilo zachovat původní materiály všude tam, kde to provoz a konstrukce umožnily.

V objektu tak nalezneme řadu prvků z různých dob. Nechybí přiznané historické povrchy, stěna z luxferů, perforovaný plech nových konstrukcí. Každý přiznaný prvek se dá snadno přiřadit k době, ve které vznikl.

Autorem stavby je Atelier 99, spoluautory jsou Jiří Betlach, Tomáš Pulkrábek, Olga Svobodová, Martin Kameníček a Rostislav Říha se svými spolupracovníky. Stavba patří mezi díla nominovaná a přihlášená do soutěže Česká cena za architekturu.

Klasické hospody na vesnicích to v dnešní době nemají jednoduché. Starší štamgasti ubývají a mladí už nemají potřebu do hospody chodit. Přitom právě hospoda byla dříve tím místem, kde se lidé z celé obce setkávali, diskutovali a trávili spolu volný čas. To se výrazně změnilo od Covidu 19. Své o tom ví o hospodský z hospody ve Stožicích Karel Machovský.

Jak jste se vlastně k profesi hospodského dostal?
Začalo to už v mých 18 letech. Tehdy jsem pracoval jako číšník v restauraci Na Sadech ve Vodňanech. Pak jsem pracoval i v restauraci Pod Věží ve Vodňanech. Následně jsem začal pracovat v jiném oboru, ale pořád mě to táhlo k pohostinskému zařízení. Zde ve Stožicích jsem začal před deseti lety.

Co vás k tomu vedlo?
Bral jsem to jako přivýdělek při práci, protože dříve tu ta možnost přivýdělku byla. Tehdy to ještě bývalo na slušné úrovni. Chodilo více lidí a mělo to smysl. Dnes už je to jiné. Přesto jsem tu 3. června oslavil desetileté výročí mého působení ve zdejší hospodě.

Jaké tedy byly vaše začátky?
Už jsem naznačil, že byly dobré. Bylo tu hodně štamgastů a chodili sem i další lidi. Opravdu mohu říct, že tehdy byla hospoda zaplněná. Dřív jsem měl dokonce otevřeno celý týden. Dokázalo se tu prodat i 900 piv týdně. Pro srovnání dnes prodám zhruba 120 piv za týden.

Provozovatelé podobných vesnických zařízení mají problém s návštěvností. Proč tomu tak podle vás je?
Hodně se na tom podílelo covidové období. Tehdy nám úplně zavřeli na víc jak rok provozovny. Hodně z těch, kteří dříve do hospody chodili, si koupili domů chlazení a vytvořili takovou vlastní domácí hospodu ve své garáži. Navíc pak zjistili, že pivo je pro ně o polovinu levnější. Nemají tak důvod, proč do hospody vlastně jít. Ještě se chci vyjádřit k samotnému protivínskému pivovaru Platan.

Povídejte…
Místo toho, aby nám vyšel vstříc, tak jedná tak, že to těm lidem přiveze až přímo domů. Navíc za ještě lepší cenu, než nám hospodským. Já mám jako hospodský výhodu alespoň v tom, že tu nehradím nájem, pouze energie. To mi dává šanci v tom dál pokračovat.

Co se dělo po ukončení covidových opatřeních?
Člověk by možná trochu očekával, že se lidé budou těšit na návrat do hospod po takovém opatření. Ono to ale dopadlo úplně jinak. Lidé téměř nechodili. Bohužel několik stálých štamgastů během covidového období zemřelo. Starší poctivá generace najednou nebyla. Dnešní mladší generace už má jiné zájmy. Ano, kdyby tu bylo pivo zadarmo, tak sem lidé přijdou, ale jinak ne. Vidím to na akcích, které se tu pořádají. Když je něco zadarmo, tak lidé přijdou ve velkém počtu. Jakmile se udělá akce za peníze, tak přijde 30 lidí. Samozřejmě chápu, že lidé hledí na peníze.

Jak nahlížíte právě na mladší generaci? Proč cestu do hospod nenachází?
Podle mého nemají potřebu se scházet. Pak nám mladší generace říká, že posloucháme, co si říkají. Tak to ale není. V hospodě jde přeci o komunikaci. Člověk si tam leccos domluví, sežene spousty věcí i případně pomoc na práci. V tom také hospody hráli dříve důležitou roli. Kdykoliv jste něco potřebovali, našli jste to v hospodě. Zároveň to vždy bylo i o tom popovídání. V hospodě se vždy všechno probralo.

Co cena piva?
Ta pořád roste. To já bohužel nemohu ovlivnit. Dnes už je navíc zájem pouze o to pivo. Tvrdší alkohol téměř neprodávám. Pořád se snažím mít tu nižší cenu piva, než v jiných okolních hospodách. Před covidem stálo pivo do 30 korun. Od té doby se cena zvedla o zhruba sedm až osm korun.

Myslíte si, že je budoucnost hospod špatná?
Ano, podle mě hospody na vesnicích dopadnou špatně. Až zemře ta starší generace, tak opravdu netuším, kdo do těch hospod bude chodit. Je to smutná vyhlídka do budoucnosti, ale taková je realita. Já sám mám tuto hospodu jako koníček a zároveň se tu setkávám s lidmi. Samotná hospoda by mě profesně nedokázala uživit.

Vaříte tu?
Tady se nevaří. Jen když jsou nějaké akce, tak se mezi sebou domluvíme a uděláme třeba guláš, něco upečeme nebo někdo něco dobrého přinese k snědku. Trvale tu nevaříme.

Je vůbec něco, co by tradiční hospodě mohlo pomoci?
Rozhodně by měl v tuto chvíli zapracovat pivovar Platan, o kterém jsem mluvil. V dřívějších dobách nám třeba nabízeli speciální akci, kdy jsme za nákup tří nebo čtyř sudů obdrželi jeden zdarma. To byla velká podpora hospod. Dnes nic takového neexistuje. Možná by si měli uvědomit, že do budoucna přijdou o plno hospod, protože za současných podmínek se hospoda nedá moc dobře provozovat. Dá se tedy očekávat, že v následujících deseti letech jich spousta zavře. Musím ještě dodat, že pivovar nám dodává vybavení, ale to je vše. Dříve ta spolupráce byla mnohem lepší. Dnes provozují e-shop, kde si lidé mohou objednat pivo a ještě jim půjčí i chlazení. Navíc ta cena piva na e-shopu je minimálně o korunu levnější, než za kterou jí já objednám u pivovaru. Ještě jim to dovezou až domů.

Co podle vás lidé ztratí, pokud nebudou hospody?
Problém je především u mladých lidí. Já si pamatuji minulý režim, kdy jsme chodili na různé zábavy. Všechny akce byly narvané. Lidé se při nich poznávali. Kromě přátelství tam vznikaly i vztahy. Kde se dnes mají možnost seznámit mladí? Především na internetu, ale tam člověk na seznamkách neví, do čeho jde. Dříve to bylo prostě jiné a ty hospody v tom hrály důležitou roli. Hospoda není jen o tom, abychom se tam šli opít. Jde o to v ní pohovořit. Občas mi připadá, že stát nechce, abychom se slučovali. Mám tu ale ještě problém, který nehraje hospodám do karet.

Jaký?
Dřív stálo stejně točené i lahvové pivo. Raději tak šel člověk na točené pivo, než aby si kupoval lahvové. Dnes se sežene dvanáctka za osm korun. Navíc dnes supermarkety tlačí ceny lahvového piva dolů. Vůbec nemá cenu v hospodě lahvové pivo prodávat, protože si ho člověk koupí v supermarketu o pět korun levnější, než bych mu ho prodal já. Budeme jako hospodští doufat, že se situace z tohoto pohledu alespoň částečně zlepší.

Plzeňský Prazdroj má novou ředitelku firemních vztahů a komunikace pro Česko a Slovensko. Od srpna se jí stala Petra Nádr (43), která doposud ve společnosti působila jako vedoucí právního oddělení. V nové funkci bude zodpovědná za řízení aktuálních strategických projektů a také za agendu komunikace, firemní odpovědnosti a udržitelného rozvoje. Stala se rovněž členkou výkonného vedení pro Česko, Slovensko, Německo a Rakousko.

Petra Nádr je advokátka s více než dvacetiletou praxí v advokacii i komerční sféře v České republice i zahraničí. V Plzeňském Prazdroji pracuje od roku 2015 a během svého působení se postupně věnovala právní, regulatorní i strategické agendě. Právní tým Prazdroje vedla od roku 2018. V letech 2022–2023 působila také v týmu firemních vztahů a komunikace, kde se věnovala agendě Public Affairs. V posledních letech pak aktivně rozvíjela spolupráci mezi oběma týmy.

„Během dosavadního působení v Prazdroji Petra vybudovala silný a stabilní právní tým, který dlouhodobě podporuje náš byznys při hledání praktických řešení a efektivním řízení rizik. Jsem přesvědčen, že své zkušenosti, strategické uvažování, výbornou znalost společnosti i svůj důraz na týmovost zúročí i v nové roli šéfky firemních vztahů a komunikace,“ říká generální ředitel Plzeňského Prazdroje Michal Mrowiec.

Petra Nádr, která ve funkci střídá Richarda Stonavského, absolvovala právnickou fakultu Univerzity Karlovy. V roce 2020 získala od Unie podnikových právníků ocenění Podnikový právník roku 2020 v kategorii Perspektiva. Ve volném čase se věnuje svým dvěma synům, ráda běhá a jezdí na silničním kole.

Areál Pivovaru Ferdinand v Benešově ožil v sobotu 5. září 35. ročníkem Pivovarských slavností. Návštěvníci si během dne užili pivo, živou hudbu, občerstvení i prohlídky pivovaru.

Brány pivovaru se otevřely krátce po dvanácté hodině a program pokračoval až do večerních hodin. Hudební část zahájil benešovský Big Band Pacholata, který letos připomněl 80 let od svého založení. Na dvou pódiích se vystřídali Oliver Kolka, Detonátor, Bílá nemoc, S.A.R.A., Recidiva, Náhodný výběr, Merito a Lahvátor. Atmosféru doplnila také bubenická show ŠamanaMaya.

Hlavní pozornost ale tradičně patřila pivu. Na čepu byl sortiment Pivovaru Ferdinand včetně nefiltrovaných speciálů, bezlepkového piva a nealkoholického Beer MIXu. Návštěvníci si navíc mohli nechat pivo načepovat do vlastního skleněného půllitru.

Součástí slavností byla také nabídka občerstvení. Na místě nechyběly domácí klobásy, grilované sýry, guláš na černém pivu, grilovaná kýta, srbská pljeskavice, burek nebo restované nudle se zeleninou. Zájemci si mohli dát také domácí palačinky, kávu nebo zákusky.

Velkým lákadlem byly prohlídky pivovaru. Návštěvníci mohli nahlédnout do humnové sladovny, varny a ležáckých sklepů a dozvědět se více o tom, jak se v Benešově pivo vyrábí. Součástí programu byl také pivní workshop zaměřený na zákulisí vaření piva.

Na své si přišly i rodiny s dětmi. Připravený byl fotokoutek a další doprovodný program, takže slavnosti nebyly zaměřené pouze na dospělé milovníky piva.

Benešovské pivovarnictví má dlouhou tradici, která sahá až do roku 1495. Nový pivovar v Táborské ulici vznikl v 19. století a v roce 1887 přešel do rukou arcivévody Františka Ferdinanda d’Este. Ten nechal areál výrazně modernizovat a v roce 1898 byla v novém pivovaru zahájena výroba.

Pivovar postupně prošel první i druhou světovou válkou, obdobím znárodnění i poválečnými modernizacemi. Po roce 1989 se vrátil do soukromých rukou a začala se výrazněji prosazovat značka Ferdinand, která odkazuje právě na jeho někdejšího majitele.

Tradice vaření piva tak v Benešově pokračovala více než sto let a návštěvníci slavností měli možnost tuto historii poznat přímo v původním areálu pivovaru.

Příběh o tom, jak se historické sídlo promění v centrum pivní kultury, se v obci Žáky u Čáslavi nedočká svého šťastného konce. Projekt minipivovaru a agropenzionu na místním zámku, který měl oživit tamní společenský život, definitivně ztroskotal.

Místo slavnostního otevírání vlastního provozu tak majitelé nyní nabízejí nedokončený areál k prodeji. Případní zájemci si však musí připravit částku přesahující deset milionů korun.

Velké sny
Zámek v Žákách měl projít kompletní transformací. Majitelé před časem začali s rekonstrukcí chátrajícího historického zámečku s jasnou vizí – vybudovat zde společenské centrum, ubytování a především vlastní výrobní podnik s názvem Žacký pivovar Auersperg.

Jak sami uváděli v představení projektu, myšlenkou na založení pivovaru se zabývali několik let, ale až tento konkrétní objekt jim měl umožnit sny zrealizovat.

Než se však měly plány stát skutečností, fungoval podnik jako takzvaný létající (neboli kočovný) pivovar. Nedisponoval vlastní technologií, a tak si majitelé pronajímali výrobní kapacity ve spřáteleném pivovaru v nedaleké Kutné Hoře. Zákazníkům nabízeli spodně i svrchně kvašená piva, která vařili podle vlastních receptur s důrazem na kvalitní suroviny.

Zámek na prodej
Dnes je však situace jiná a ambiciózní sen se rozplynul. Objekt se objevil v nabídce realitních portálů, kde za něj majitelé požadují částku 10 990 000 Kč. Jak uvádí samotný inzerát, k prodeji se nabízí zámek „v probíhající rekonstrukci a se stavebním povolením na provozování pensionu a minipivovaru.“

Celková rozloha pozemku činí bezmála osm tisíc metrů čtverečních. Dispozice budovy byly jasně narýsovány. Podle inzerátu je přízemí „plánované jako bar s restaurací a minipivovarem, první patro a podkroví jako apartmány.“

Prodávající rovněž zdůrazňuje, že v roce 2020 proběhla kompletní výměna střechy a v celém objektu byla započata rekonstrukce, „včetně nových rozvodů elektřiny, vody a kanalizace.“

Nový investor nezíská pouze budovu, ale také venkovní prostor, kde se počítalo s vybudováním zázemí pro hosty. Realitní kancelář láká na „stylové posezení s velkým grilem, pecí a pípou se stavebním povolením na prodejnu agropensionu s naplánovaným vybavením a přidruženým prodejem piva a lokálních produktů.“

Kdo nakonec rozlehlý pozemek, na kterém již začaly práce na zámecké zahradní cestě, koupí a zda se historickým stěnám někdy v budoucnu vůbec vrátí pivovarská tradice, ukáže až čas.

Pivo pro Němce není jen nápoj, je to tradice a identita. Po celé generace čepovali na Oktoberfestu pivo titíž výrobci. Organizátoři tvrdí, že jde především o zachování čistoty bavorského ducha. Kritici to ovšem nazývají kartelem. Schyluje se tak k rozhodujícímu střetu o to, kdo přesně může prodávat pivo, provozovat stany a jinak se účastnit oslav.

„Je to nejtěžší bitva, jakou můžete v Mnichově svést,“ říká Steffen Marx, který od založení svého pivovaru v garáži v roce 2006 snil o tom, že bude moci jednou na Oktoberfestu prodávat své pivo Giesinger Bräu. Shromáždil už 21 000 z 35 000 podpisů potřebných k vypsání celoměstského referenda, díky němuž by se jeho pivo konečně mohlo příští rok infiltrovat za brány festivalu.

České hospody to v posledních letech nemají snadné. Z mapy jich za pět let zmizely téměř čtyři tisíce a tlak na provozovatele roste. Paradoxně to ale pomáhá jedné věci – kvalitě. Kdo chce hosta přesvědčit, aby se vracel, musí nabídnout perfektní servis a dokonale načepované pivo.

Důkazem je také rostoucí počet podniků s oceněním Hvězda sládků, které udílí Plzeňský Prazdroj za špičkovou péči o pivo. Titulem se navíc už dávno nepyšní pouze ve velkých městech, oceněné restaurace najdete téměř v každém koutě republiky. Letos poprvé totiž hvězdy září ve všech 76 okresech.

Za úspěchem hospod i zvedáním úrovně české pivní kultury nestojí jen technologie a přísná pravidla, ale především konkrétní lidé, jejich láska k pivu samotnému a příběhy.

Kavárna s duší hospody
Tradiční hospody po pandemii často ustoupily jiným konceptům – například bistrům a kavárnám. V Boleradicích k tomu přistoupili po svém. Kavárna u Palánů tak trochu klame názvem, po příchodu totiž neuvidíte velký kávovar, ale nablýskaný výčep.

Do podniku se lidé vracejí nejen kvůli atmosféře, ale i kvůli pivu, které má špičkovou kvalitu. Svou roli hraje rovněž místní tradice. Po divadelních představeních, kterými jsou Boleradice proslulé, tu často pokračuje neoficiální druhé dějství.

Hvězda sládků v rodinném podniku oceňuje poctivost, píli, ale především přístup, díky kterému se z nenápadné kavárny stalo místo, jež drží komunitu pohromadě.

Chuť postavená na pevných základech
Hrušky u Břeclavi jsou symbolem obnovy po ničivém tornádu. Zdejší Mlýn Hrušky je součástí tohoto příběhu jako prostor, kde se historie snoubí s moderností.

Původně válcový mlýn z 30. let minulého století po znárodnění roky chátral. Nový život mu vdechl vnuk původního majitele a proměnil ho v místo, kde se potkává gastronomie, kultura a komunita. Do konceptu skvěle zapadá ale i pivo, kterému se věnuje stejná pozornost jako kdysi práci v mlýnici – s důrazem na přesnost, postup a detail.

Právě v takových projektech je vidět, že i když se kulisy mění, podstata zůstává. Protože dobré řemeslo, ať už mlynářské, nebo výčepní, vždy stojí na pevných základech.

Londýn vyměnil za výčep
Filip Kadlec strávil devět let v Anglii a Švédsku, kde se z mytí nádobí vypracoval až na manažerské pozice. Když se v roce 2024 vrátil do Česka, směr jeho další cesty určil místní rozhlas v Rajhradě, respektive hlášení o pronájmu hospody.

Začátky v Jednom Pivu byly těžké. Hostů ubývalo a podnik bojoval o přežití. Filip měl ale jasno v tom, že na zlatém moku se šetřit nebude. I v náročných časech byla kvalita na prvním místě. Věděl, že když hosté přijdou, musí dostat perfektně načepované pivo.

Postupně se lidé začali vracet a hospoda znovu ožila. A někdy mezi nelehkými začátky a plnými večery se nad výčepem rozsvítila Hvězda sládků – nenápadný, ale silný důkaz, že poctivá práce má smysl.

Hvězda 1 323 metrů nad mořem
Hvězdy obvykle září vysoko na obloze, v Česku je ale ta nejjasnější v Beskydech. Na Lysé hoře, ve výšce 1 323 metrů nad mořem, najdete podnik, který dokazuje, že špičkově ošetřené pivo není otázkou adresy, ale přístupu.

Na Bezručově chatě se Hvězda sládků objevuje opakovaně – a není to náhoda. I v horských podmínkách tu dokážou udržet standard, který obstojí v jakékoli konkurenci.

Možná právě tady si člověk víc než kde jinde uvědomí, co všechno se za jedním dobře načepovaným pivem skrývá. Po výšlapu na vrchol není odměnou jen výhled, ale i pocit, že na konci cesty dostanete plný půllitr, který odpovídá tomu, co byste čekali kdekoli jinde.

Kvalita místo kvantity
Hospody možná mizí z mapy rychleji než dřív, ale ty, které zůstávají, mají jasno v jedné věci – přežít znamená dělat věci pořádně. Tlak na provozovatele se totiž nepřenáší jen do cen nebo nabídky jídla, ale hlavně do kvality piva. A právě ta rozhoduje o tom, jestli si host dá jedno, nebo se bude pravidelně vracet.

Hvězda sládků je jedním z viditelných symbolů téhle změny. Ocenění dnes drží stovky podniků napříč republikou a jejich počet dlouhodobě roste, zároveň si ale zachovává prestiž. Kdo ho chce získat, musí splnit náročné technické parametry – od skladování piva po výčep. Inspektoři Prazdroje kromě toho při následných anonymních návštěvách v provozovnách hodnotí i kvalitu čepování, péči o pivní sklo a také to, v jaké kondici host načepované pivo dostane.

Kam na „hvězdné“ pivo
I přes náročné a přísné podmínky, které si ocenění klade, už není precizně načepované pivo výsadou center měst. Naopak ho stále častěji najdete v menších obcích, kam byste za dokonalou hladinkou dřív nejspíš nevyrazili.

Pokud tedy chcete jedinečný pivní zážitek okusit na vlastní kůži, vyrazte do provozovny, kde se o české kulturní dědictví náležitě starají. Všechny certifikované podniky najdete v mapě Hvězdy sládků.

Od chvíle, kdy vystoupíte z auta – nebo sesednete z kola –, víte, že na tomhle místě se budete mít krásně. Hospůdka Kolnička v Lukách nad Jihlavou je totiž nejen místem dobrého jídla a pití, ale také oázou vlídnosti a pohody.

Vstoupíte dřevěnou brankou a nejspíš hned uvidíte sympatického vousáče, majitele Dalibora Špejtka, jak bosky s úsměvem na tváři roznáší pivo a žertuje s hosty. Pivo si v Kolničce nechávají vařit vlastní, ale k tomu se ještě dostaneme.

Nejdřív se posadíme ke stolu, na který vzápětí přistane špekáček rovnou z ohně. Není na menu, ale u Špejtků, kteří bydlí hned vedle hospody, je v době naší návštěvy táborák a hostitelům prostě nedá, aby se nepodělili. Po chvíli k nám přisedá Dalibor a jeho žena Petra a začínají vyprávět, zatímco na stůl chodí dobroty.

Tady prostě musela být hospoda!
Kolnička je místo gastronomii zaslíbené, a to nejen proto, že hned vedle vede cyklostezka, která přivádí hladové a žíznivé cyklisty. Dědeček Dalibora Špejtka tu plánoval vybudovat hotel. Jako první postavil pekárnu, kterou komunisté znárodnili v roce 1948. Dědečka přesto nechali zaplatit úvěr, který si na pekárnu vzal a podnik zanikl s jeho smrtí v roce 1977. Neměl čas dědečka příliš poznat, ale geny přeskočily.

Dalibora to táhlo ke gastronomii, s humorem říká, že měl prostě odjakživa hospodské sklony. Místo hotelové školy jej rodiče poslali studovat gymnázium, prý se báli, aby nezvlčil na internátu. „Tak jsem zvlčil na gymplu a hotelovku jsem si dodělal dálkově po maturitě,“ vypráví s úsměvem. V roce 1995 odešel pracovat jako číšník do Německa, kde vydržel patnáct let. To už byl ženatý a manželka Petra se dvěma dcerami za ním pravidelně jezdila. Jenže s blížící se školní docházkou bylo potřeba vyřešit rodinnou situaci nadobro. Dalibor se vrátil domů, do Luk nad Jihlavou. Na pozemku u domu, kde hned vedle dřevníku, chlívku a králíkárny, přistavěli jednoduchou stavbu ze dřeva a kamene, s rozlehlou zahrádkou. Nazvali ji Kolnička, na počest babičky, která téhle části hospodářství jinak neřekla.

Původně ji chtěli provozovat jen sezoně. „Já jsem si na začátku představoval, že budeme dělat klobásy, možná řízky a něco z grilu. Říkali jsme si, že jsme na vesnici a úplně schovaný za bukem, že sem asi nebude jezdit moc lidí. Ale to jsme se spletli,“ pokračuje ve vyprávění Dalibor. Staví tu nejen cyklisti, ale i výletníci na cestě do jihlavské ZOO nebo na Jižní Moravu. Z Kolničky se stal pojem a časem přibyl i penzion s vlastním restauračním zázemím pro svatby, team buildingy a podobně.

Kde se pivo vaří, tam se dobře daří
Nyní před Špejtkovými stojí další úkol: vybudovat vlastní minipivovar. Vypadá to totiž, že nejméně jedna z dcer se potatila a bude v rodinné hospodské tradici pokračovat. „Kdybych neměl nástupce, tak bych se už asi do tak velkého projektu nepouštěl,“ konstatuje Dalibor. Pivovar ale dává smysl. V Kolničce čepují vlastní pivo Káčko (vždycky mají ležák a pak nějaký speciál), které jim zatím vaří v pivovaru v Českém Rudolci. Receptury ale mají své, jeden z číšníků, Petr Václavek, je totiž zkušený domovarník. V budoucím pivovaru zastane roli sládka, ale tady si prý nikdo na extra tituly a hierarchii nepotrpí, takže i sládek klidně přinese pivo.

V době, kdy skoro všichni restauratéři bojují s nedostatkem personálu, tým Kolničky se roky nemění. „Někteří zaměstnanci jsou s námi úplně od začátku, sedmnáct let. Kuchař, který má dnes službu, je tu čtrnáct let,“ vypočítává Petra Špejtková. Všichni jsou místní a bydlí do pár kilometrů od hospody. „Tady jste prostě na vsi, věci tu fungují jinak než ve městě,“ konstatuje Dalibor s úsměvem. To platí nejen pro lidské zdroje, ale i ty úplně základní – pro suroviny. Pro maso a skvělou tlačenku se jezdí k pár kilometrů vzdálenému řezníkovi, o kus dál do mlékárny nebo do mlýna. Ryby berou z akvakultury v Hrotovicích. Do penzionu pečou Špejtkovi vlastní pečivo, vaří marmelády… prostě se o hosty starají jako o vlastní.

Dobroty podle Apetitu
Bývá tu docela šrumec, o víkendu se vydá i pět stovek jídel denně. A co se tu vaří? Česká klasika, žádné hogo fogo, ale jídlo má vždycky šmrnc a okouzlí vás ty nejobyčejnější věci. Legendární hříbková omáčka s pečenými knedlíky o rozměru tenisáků. Telecí řízek. Tvarůžový tatarák. Anebo wurst salát, s tlačenkou krájenou na jemno jako carpaccio, který je tak akorát pálivý, kyselý a v letních vedrech osvěžující.

Další podobnou, netypicky svěží delikatesou, je matjes, podávaný s jablkem, okurkou, crème fraîche a citronovou kůrou. Do kolen vás ale dostane i obyčejný skvěle ochucený listový salát nebo carpaccio z řepy či zdejší legendární maková zmrzlina.

Dožadujeme se receptů na ty dobroty. Dalibor se jen potutelně směje, chvíli ťuká do telefonu a pak ukazuje stránky Apetitonline. Chvíli si myslíme, že si dělá legraci, ale tváří se zcela vážně. Apetit je podle Špejtkových stálý zdroj inspirace a jídla si už pak doladí po svém – třeba na řepné carpaccio místo kozího sýra přijde brynza.

Hruška „to go“
S blížícím se podzimem do Kolničky přijde sezóna zvěřiny, husa anebo zabíjačky, lístek se tu až na pár stálic mění zhruba každé dva měsíce. Loučíme se s Daliborem se slovy, že se sem rozhodně musíme vrátit. Nabízí nám na závěr digestiv – panáka hruškovice, ale čeká nás jízda autem, a tak odmítáme. I na to ale má Dalibor Špejtek řešení zvané „hruška to go“. Podává nám alkohol zabalený do sáčku, v němž „plave“ i naložená hruška. Je to milé, překvapivé a zároveň vtipné.

Přesně tohle v Kolničce umí – tahle směsice pohostinnosti až do morku kostí a vlídného humoru funguje na výbornou a dokonale vás odzbrojí. A co jiného by si měl hospodský přát, než spokojené hosty.

V pátek čtvrtého a v sobotu pátého září se ve Vyškově na Masarykově náměstí uskutečnil Pivní festival. Zaplněným náměstím teklo pivo proudem a nechybělo i hudební zpestření.

Pivo teklo proudem
Návštěvníkům zpříjemnily čas lokální pivovary, které dorazily z celé republiky. Nechyběly pivní speciály, ale i klasické ležáky.
„Je tu dobrá atmosféra a moc se mi tu líbí,“ řekl během akce pan Vlasta, který si ji nemohl nechat ujít.

Možnosti využíval naplno. „Už mám čtvrté pivo, pokaždé vyzkouším nějaké jiné. Zatím mi nejvíce chutnalo z pivovaru Lucky Bastard,“ prozradil účastník.

Atmosféru rozproudila hudba
Na začátek festivalu hrálo k poslechu Duo (ne)obyčejná harmonika, v pět hodin pak na pódium vyběhla Prešovská kapela Heleniné oči, která celé náměstí pořádně rozhýbala. Na ně navázali hudebníci z kapely The Stream a o závěr pátečního programu se postaral DJ Oldřich Hróza.

Program Pivního festivalu pokračoval v sobotu i koncertem kapely The Barbers. Jako jednotlivci jsou tito muzikanti součástí českých uskupení, jako je Čechomor, Vojta Dyk & B-Side Band a Slza.

Zařízení Durvag je vybavené akumulátorem, díky kterému si vychlazené pivo načepujete pod stanem, u vody nebo uprostřed pouště.
Zní to jako splněný sen mnoha českých výletníků. Místo piva v plechovce, láhvi či nedej bože petce si na cestách načepujete jedno studené do skla. Přesně s takovým nápadem přišla česká rodinná firma – a ten nápad vznikl pochopitelně u piva. Výsledkem je mobilní pípa s akumulátorem, která pivo chladí, čepuje a vydrží až dvacet hodin na jedno nabití.

„Rádi rybaříme a rádi pijeme pivo. A řešili jsme neustále ten stejný problém. Jak ho na rybách uprostřed léta pořádně vychladit? Dlouho jsme pivo dávali jen do vody, případně si kupovali pytle ledu, ale to je spíš taková nouzovka,“ říká pro CzechCrunch Robert Tongel. A když mluví v množném čísle, má tím na mysli své dvojče Matyáše a tátu Roberta staršího, ke kterým se přidali přátelé Roman Nguyen a Kryštof Pobříslo. Tahle pětičlenná a zčásti rodinná parta přišla s výčepem, ze kterého můžete čepovat téměř kdekoliv.

Vypadá trochu jako větší kávovar nebo masivnější stolní počítač a nese jméno Durvag. Můžete ho mít zapojený do elektřiny nebo se spolehnout na jeho baterii. A napíchnete k němu klasický sud. „Přitom původně ani neměl spatřit světlo světa. Úplně první verzi vymyslel a vyrobil Matyáš ze všeho, co měl zrovna po ruce. Postupně se nám ta myšlenka začala líbit natolik, že jsme se ji rozhodli posunout trochu dál,“ říká Robert mladší. I když, trochu… Vlastně o dost dál.

Dokonce tak daleko, že projekt zaujal Západočeskou univerzitu a už spolkl nemalé peníze. „Do vývoje prototypu Durvagu jsme zatím investovali zhruba čtyři sta tisíc korun,“ přibližuje Robert. Dalších zatím 800 tisíc má mobilní pípa na Kickstarteru, kde teprve před pár dny čeští konstruktéři spustili kampaň. „A co se týče ZČU, na prototypu se nepodílela, ale budeme spolupracovat na finálním produktu, který půjde na trh. Poskytnou nám prostředí, abychom dokázali vše perfektně změřit, spočítat a dostat na profesionální úroveň,“ dodává.

Durvag plánuje zamířit na trh s první várkou jedné tisícovky kusů. Věří si i díky nedostatku konkurence. „Na trhu jsou různá řešení pro plechovky a menší soudky, ale v Evropě o žádném přenosném nabíjecím výčepu na klasické sudy nevíme. Rádi bychom vybudovali plnohodnotnou konkurenci jiných výčepních zařízení,“ popisuje jeden z bratří Tongelů.

To nicméně bude vyžadovat další finance, jen kickstarterová kampaň na rozjetí velkovýroby nestačí. „Pokud Kickstarter vyjde, čeká nás oslovení investorů,“ vyhlašuje Robert junior. Kromě hledání partnerů totiž bude Durvag řešit ještě finální vývoj, pořízení komponentů a zefektivnění výroby mobilního výčepního zařízení. Veškeré nezbytnosti prý vyjdou na řádově jednotky milionů korun, proto ona snaha přilákat investory.

Každopádně koho myšlenka čerstvého piva v kempu, u vody nebo prostě na cestách láká už teď a mobilní pípu si předobjedná přes crowdfunding, zaplatí za ni zhruba 19 tisíc korun. „Rádi bychom tuto cenu udrželi, ale bohužel tak daleko zatím nevidíme. Výroba určitě nebude levná, ale třeba se nám podaří snížit výrobní náklady na minimum. Nicméně chceme dělat kvalitní produkt a udržet se na podobné částce za každou cenu,“ dodává.

Otce a sourozence Tongelovy spojuje nejen nápaditý projekt nabíjecího výčepu s akumulátorem, ale i další podnikání. Mají menší firmu zaměřenou na propagaci a na správu sociálních sítí, k tomu ještě obchod s oblečením. „Ale Durvag se snažíme provozovat úplně odděleně,“ vysvětlují. Nicméně navzdory tomuhle souladu byste mezi pěticí tvořenou rodinnými příslušníky a přáteli našli i jeden významný nesoulad.

„Na pivě se v partě – stejně jako zbytek Česka – rozhodně neshodneme,“ říká Robert s úsměvem. „Já osobně piju už jen nealko. Nejradši mám asi Bernarda a Rebela. Matyáš má nejradši Kozla jedenáctku. Kryštof zase Bohéma a Romanovi je to tuším jedno. Táta už pije spíše víno, ale i takový soudek lze do Durvagu samozřejmě připojit,“ popisuje. „Na exotiku si prostě příliš nepotrpíme. Jsme rádi v naší přírodě a hlavně u vody na rybách,“ uzavírá Robert Tongel mladší.