Novinky a zajímavosti ze světa piva

Nápojářská společnost Kofola Československo uskutečnila významnou investici a získala 49% podíl v panamské společnosti Alta Fermentación. Spojení přináší kromě mnoha synergií i potenciál dalšího růstu - a to nejen pro latinsko-americké pivní značky směrem na mezinárodní trhy, ale i z pohledu exportu značek Kofoly.
Společnost Alta Fermentación působí v Panamě, Kolumbii a Ekvádoru. Provozuje tři řemeslné pivovary, pražírnu kávy, rumovou destilérku a síť téměř 40 podniků – hospod, restaurací a kaváren. Roční EBITDA společnosti dosahuje 4 mil. USD. Mezi její klíčové značky patří:
● La Rana Dorada – moderní panamské pivo s vlastní identitou a se silným napojením na záchranu jedné z endemitních žab Panamy
● Pola del Pub – odborníky vysoce oceňovaná pivní značka z Kolumbie
● Sinners – řemeslné pivo z Ekvádoru

Portfolio doplňuje COLO Coffee a prémiový panamský rum Pedro Mandinga.
„V Alta Fermentación jsme našli partnera, který má silné lokální značky, skvělou výrobu a hluboké porozumění regionu. My máme bohaté zkušenosti s tím, jak z malých firem udělat velké a jak pracovat s lokálními značkami, které umí růst. Právě kombinace těchto světů nám dává velký potenciál společně růst,“ vysvětluje Jannis Samaras, generální ředitel skupiny Kofola.
„Cílem našeho spojení není měnit to, co dobře funguje, ale najít nové synergie. Sdílíme společnou vizi a ta bude určovat další naše kroky. Jedním z hlavních cílů naší spolupráce bude dostat lokální značky, jako je například La Rana Dorada, na mezinárodní trhy,“ říkají zakladatelé Alta Fermentación Berny Silberwasser a Tomas Delfino.

Od kávy k pivu: přirozený krok
Kofola začala svou latinskoamerickou cestu u kávy. Investovala do kávových farem nejprve v Kolumbii, později v Panamě, kde dnes vlastní rodinnou farmu Papa Lalo Coffee. Postupně tak buduje byznys, který nestojí jen na výrobě nápojů, ale i na pěstování vlastních surovin a rozvoji značek od semínka po produkt.

„Latinská Amerika je pro nás regionem, kde chceme růst dlouhodobě. A Panama je přirozeným centrem tohoto rozvoje,“ doplňuje Samaras k budoucímu rozvoji latinskoamerické cesty Kofoly.
Vstup úspěšného českého nápojáře do Latinské Ameriky podporují i zástupci diplomacie: „Příchod české společnosti do panamského nápojového sektoru je jasným signálem, že region má rostoucí význam i pro evropské investory. Věříme, že toto partnerství Kofoly a Alta Fermentación pomůže zviditelnit Panamu i Kolumbii jako místo, kde vznikají silné lokální značky s mezinárodním potenciálem,“ říká Lenka Pokorná, velvyslankyně České republiky v Kolumbii.

Kontinuita a stabilita jako základ spolupráce
Alta Fermentación zůstává i nadále řízena svým stávajícím managementem a zachovává si svou identitu, způsob výroby i práci s lokálními značkami. Vstup Kofoly nemění směřování společnosti ani její každodenní fungování. Naopak má posílit to, na čem vyrostla – na kvalitních produktech, vztahu k zákazníkům a na postupném rozvoji podnikání v regionu i mimo něj.

Výukový a výzkumný pivovar Technické fakulty České zemědělské univerzity v Praze slaví letos 20 let od svého založení. Pivovar Suchdolský Jeník, který vznikl v roce 2006, navázal na historickou tradici vaření piva na Brandejsově statku. V tomto místě se pivo vařilo již v době, kdy objekt patřil benediktýnům z Emauz. Moderní pivovar vyrostl na základech někdejší laboratoře Technické fakulty a od počátku byl koncipován jako unikátní prostor propojující výuku, výzkum a praxi. V současnosti se jedná o největší univerzitní pivovar v České republice.

Pivovar jako živá učebna
Pivovar dnes slouží nejen studentům Technické fakulty ČZU, ale i zahraničním studentům v rámci programu Erasmus+ a budoucím sládkům z odborných škol. Je místem, kde se teorie okamžitě mění v praxi – od enzymatických reakcí až po samotné kvašení a zrání piva.

„Suchdolský Jeník je důkazem, že technické vzdělávání může být nejen praktické, ale i inspirativní. Studenti zde získávají zkušenosti, které jim otevírají dveře k projektování pivovarů i dalších potravinářských provozů po celém světě,“ říká děkan Technické fakulty ČZU prof. Dr. Ing. František Kumhála.

Pivovar zároveň slouží jako zázemí pro bakalářské, diplomové i doktorské práce a experimenty. Absolventi tohoto zaměření nacházejí uplatnění nejen v Česku, ale i v zahraničí – třeba v Chile, kde na základě zkušeností ze Suchdola vzniká pivo českého typu. Pracovníci pivovaru naopak sbírají zkušenosti v zahraničních univerzitních pivovarech, například v Belgii či Francii.

Poctivé pivo bez kompromisů
Základem produkce pivovaru je světlý ležák Suchdolský Jeník (12 % EPM), vařený tradičním dekokčním způsobem z českých sladů a žateckého chmele. Pivo zraje minimálně 40 dní, je nefiltrované a nepasterizované – tedy přesně tak, jak velí česká pivovarnická tradice.

„Naším cílem není jen učit studenty technologii, ale také ukázat, jak má chutnat skutečně kvalitní české pivo. Každá várka je výsledkem pečlivé práce i respektu k tradici,“ doplňuje sládek pivovaru Ing. Pavel Braný.

Vedle klasického ležáku pivovar pravidelně připravuje i speciály – od tmavého vánočního ležáku přes vídeňský styl až po experimentální várky s novými odrůdami chmele ve spolupráci s Chmelařským institutem v Žatci.

Technologie, která učí i inspiruje
Pivovar je vybaven kompletním technologickým zázemím od dvounádobové varny s měděným opláštěním přes kvasné a ležácké tanky až po moderní plnicí zařízení. Roční produkce se pohybuje kolem 300 hektolitrů.

Kromě výuky a výzkumu slouží prostory pivovaru i širší veřejnosti a institucím. Česká televize ho například využila pro natáčení seriálu Devatero řemesel. Vloni zde pořizovala jeden díl s názvem Kde se pivo vaří do seriálu Co naše babičky uměly a na co my jsme zapomněli. Probíhají zde i přednášky o pivovarství (doc. MUDr. Zdeněk Sůsa, CSc. a další).

20 let, která chutnají
Za dvě dekády existence se Suchdolský Jeník stal symbolem propojení technického vzdělávání, vědy a tradičního řemesla. Ukazuje, že univerzita může být místem, kde vznikají nejen nové poznatky, ale i produkty, které mají skutečnou kvalitu a charakter.

Technická fakulta ČZU tak i nadále potvrzuje, že moderní vzdělávání stojí na pevných základech praxe – a někdy i na poctivě uvařeném pivu.

Název pivovaru:
Pivovar nese název Suchdolský Jeník na počest emeritního pana rektora prof. Ing. Jana Hrona, CSc., dr. h. c., který se zasloužil o jeho vznik.

Získaná ocenění:
Suchdolský Jeník se pravidelně účastní degustačních soutěží, kde již získal mnoho ocenění.
Například v roce 2025 ovládl 13. ročník Ústeckého pivního jarmarku malých a rodinných pivovarů v Ústí nad Labem. Zde získal 1. místo v kategorii Speciální a ochucené pivo za American Pale Lager. Dále 1. místo v kategorii Polotmavé a tmavé pivo za Tmavý ležák. Pak 3. místo v kategorii Světlý ležák za svůj tradiční Světlý ležák a ve spolupráci s mini pivovarem Trilobit získal další 3. místo v kategorii Speciální a ochucené pivo za Pale Ale.

· V roce 2025 Suchdolský Jeník zazářil na prestižní světové degustační soutěži GOLDEN BOHEMIA s mezinárodní porotou ve velké konkurenci malých i velkých pivovarů. Získal ZLATOU MEDAILI za svůj Světlý ležák. Kromě toho také obdržel BRONZOVOU KORUNU za celkovou kvalitu všech pivních stylů.

Budoucnost Zlonického pivovaru dostává další nepříjemný zvrat. Na oficiální úřední desce městyse Zlonice se nově objevila dražební vyhláška týkající se pivovaru. Informace byla zveřejněna 18. května 2026 a podle zveřejněného oznámení má být vyvěšena do 17. června letošního roku.

Slánský Infáček vychází výhradně z veřejně dostupných informací zveřejněných samotným městysem Zlonice. Nejde tedy o spekulace ani zákulisní informace, ale o oficiální dokument publikovaný na obecní vývěsce.

Celé situaci dodává váhu také poznámka starosty, která je součástí zveřejněného oznámení. Podle ní bude provedení exekuce rozporováno u soudu a žaloby běží již od minulého roku. Starosta zároveň upozorňuje, že v exekuci nejsou zmíněny podmínky vyplývající z kupní smlouvy.

Právě to může být klíčová věc pro další osud historického areálu. Pivovar byl totiž v minulosti prodán soukromému investorovi s podmínkou, že do tří let od převzetí bude v objektu obnoveno vaření piva. Pokud by se tak nestalo, má městys podle dřívějších informací právo žádat zpětný odkup objektu. Jak přesně se tato podmínka promítne do probíhající exekuce a dražby, nyní zřejmě bude řešit soud.

Situace kolem pivovaru se tak dál komplikuje. Ještě před několika měsíci se přitom mluvilo o obnově výroby, instalaci technologií a návratu pivovarského života do historického areálu. Dnes už se místo termínu otevření řeší dražební vyhláška, soudní spory a nejistá budoucnost jednoho z nejvýznamnějších objektů ve Zlonicích.

Bohumil Hrabal dokázal z hospodské řeči vytvořit světovou literaturu. Co když jsme ale spolu s „nekorektností“ vyhodili z veřejného prostoru i obyčejného člověka a jeho skutečný hlas?
Článek

Jestli máte chvilku čas, chuť a náladu, tak si otevřete jedno vychlazený ze sedmýho schodu, nebo uvařte poctivýho turka do skla, a pojďte si se mnou popovídat o dalším velikánovi naší literatury.

O Bohumilu Hrabalovi, tomu starýmu lišákovi z nymburskýho pivovaru, kterej dokázal z obyčejnýho hospodskýho tlachání vytlouct světovou literaturu, až z toho pánům akademikům v Praze padaly brejle z nosu.

Jenže ruku na srdce, vážení, co když jsme dneska s tou veškerou naší parádou a takzvanou korektností nevyhodili z oken jenom pár peprných slov, ale rovnou celýho obyčejnýho člověka i s těma jeho umazanýma a vytahanýma teplákama? Co když jsme z toho našeho světa vystrkali a zapudili ten opravdickej, nefalšovanej hlas, ze kterýho má pan učitel v noci špatný spaní, ale ze kterýho se rodí ty nejkrásnější básně?

Leštěnka a voňavka především
Dneska se totiž všecko jenom pulíruje, leští a cídí saponátem, a lidi se pak pomalu bojej i hlasitěji nadechnout, aby neporušili ten svůj bezpečnej a vydezinfikovanej pořádek. Zkrátka z celýho veřejnýho života děláme takovou tichou, voňavou čítárnu pro slabonervózní lidičky, kde nesmí nic „zasmrádnout“ a nikoho „nesmí píchnout u srdce“.

Ale starý Hrabal, ten se na tyhle fajnovosti mohl z vysoka vykašlat, sedl si k ulepenýmu stolu pod pípou a dokázal z obyčejnýho umouněnýho výčepního pultu, skrz tu hustou pivní pěnu a chlapské tlachání, vystavět ohromnou katedrálu světového písemnictví.

Kardinální otázka zní, prošel by dneska takový Hrabalův pábitel vším tím sítem rádoby slušného chování?

Nevymazali by ho ti dnešní strážci mravů dřív, než by mu stačila spadnout pěna na prvním podskaláku u Tygra, nebo než by stihl v automatu Svět polknout jeden syrovej tatarák?

Mezi výčepem a věčností
Když se dneska řekne hospoda, kdekdo ohrne nos, že to byl jenom kravál, sprostý slova, mlha z cigaretovýho kouře a umaštěný stoly. Jenže v tý naší český nátuře a duši měla hospoda odjakživa funkci skoro očistnou a posvátnou, jako kostel. Akorát se tam místo latinskýho mumlání a modlení mluvilo bez scénáře, hezky od plic, bez cenzury a hlučně se tam meditovalo třeba nad nesmrtelností chrousta, nad smyslem faktickýho „bytí“.

Pábitelé proti světu zabalenému v igelitu
Hrabal nikdy nepsal žádný čistý, učesaný věty pro slečinky nebo nedělní školu. Jeho texty se přelévaly jako pivo přes okraj půllitru, slova o sebe zakopávala, odbíhala k pátému přes deváté a občas to vypadalo, jako když vám hrozně chytrej chlap vypráví to největší životní moudro pět minut před zavíračkou, když už má hospodskej útěrku na pípě a bouchá židlema o stoly.

Nebyl to jazyk z žádnýho jazykovědeckýho ústavu, byl to jazyk samotnýho života. Vždyť jak sám psal v Příliš hlučné samotě:

„Já jsem proti své vůli vzdělancem… a tak vlastně ani nevím, který myšlenky jsou moje a který jsem vyčetl.“

A přesně takhle, s touhle krásnou schizofrenií, míchal Hegela s řečmi o fotbale a s nymburskýma historkama o strýci Pepinovi, co dokázal přeřvat i parní lokomotivu.

Jenže ten náš dnešní svět funguje v úplně obráceným gardu. Všechno musí být hnedka tip ťop, správnej názor, správnej tón, řádně schválená emoce a třikrát orazítkovaná formulace. Náš jazyk se pomalu, ale jistě mění v naleštěnej plastovej kelímek. Sice na něm nenajdete ani škrábaneček, ale taky z něj neucejtíte žádnou krev, pot ani dech života.

Starý pán z Kerska moc dobře věděl, že ta pravá literatura se nerodí v čistírně peří, ale v prachu ulice a ve vřavě světa. Jeho úkolem, jak sám říkal, bylo „hledat perlu na dně septiku“.

My jsme ale dneska ten septik pro jistotu zalili tunama betonu a obestavěli skleněnou fasádou.

Ty „perly“ nás už vůbec nezajímají, hlavně když je povrch krásně hladkej a splňuje všechny unijní normy. A při tom všem jsme jaksi pozapomněli, že normální, živej člověk prostě nemluví jako v tiskových zprávách všech těch potentátů z ministerstva.

A přesně tam, na té dřevěné a zadkem ošoupané židli, seděl Bohumil. Žádné přesvícené televizní studio, kde vás přepudrujou, abyste se neleskli, žádná naleštěná konference s papírem v ruce a naučeným projevem. Kdepak, pěkně u stolu s partou zedníků, baličů papíru ze sběrných surovin ve Spálené ulici, s invalidními důchodci a chlapíky, co měli sakra blíž k pořádnýmu kriminálu nebo existenčnímu průšvihu než k nějaké Nobelově ceně.

Právě z téhle jejich neučesané, hlučné řeči, co tekla proudem jako orosená desítka, vznikly ty knížky, před kterými dneska klečí celá Paříž i New York. Sám Hrabal o tom svém řemesle s oblibou říkal:

„Já jsem takovej magnet, na mě se lepěj takový lidi, co mi vyprávějí ty svoje příběhy, a já ty jejich řeči jenom trošku přistřihnu a dám jim fazónu.“

Věděl, že na ty největší poklady se nepráší někde v archivech, ale jsou v lidech, co do sebe u pultu obracejí jednoho zrzavýho panáka za druhým a mluví tak, jak jim zobák narost.

Strach z opravdickýho lidskýho hlasu
Ono je totiž hrozně důležitý pochopit, že ta hrabalovská hospoda nebyla o nějakým bezhlavým opíjení se do bezvědomí. Byl to magickej, a hlavně demokratickej prostor, kde si vedle sebe sedl vážený pan doktor, umouněný topič z kotelny, zednický polír i básník, co zrovna neměl na nájem a zrovna se schovával před policií. A všichni spolu plkali a klábosili, někdy hrozně chytře, jindy úplně blbě, občas padlo ostřejší slovo, ale vždycky to žilo a pulzovalo tou pravou člověčinou.

„Protože já když něco čtu, tak vlastně nečtu, já si beru krásnou větu do úst a cumlám ji jako bonbon,“ říkal autor, kterej rozuměl opojný síle slova jako málokdo.

A právě tím byl a pořád bude nebezpečný pro každou upjatou dobu. Sterilní časy totiž ze všeho nejvíc nesnáší lidskou nepředvídatelnost. Potřebují mít jazyk uhlazený, zkrácený, bezpečný a pěkně pod kontrolou.

Dnešní digitální svět na těch všech internetech je paradoxně mnohem sterilnější a upjatější než zakouřená čtyřka za té nejhlubší normalizace. Na sítě sice může psát svý pravdy každej osel, ale běda, jak se jenom o milimetr odchýlíte od toho správnýho tónu svý sociální bubliny. To vás hnedka virtuálně ukamenujou a nadobro vymažou.

Hrabalovi hrdinové nebyli žádný loutky vyřezaný podle manuálu na slušné chování. Byli to lidi z masa a kostí, přesně jako ti, o kterých psal, že dokážou „prohledávat i popelnice, aby tam našli něco, co by jim připomnělo, že život je krásnej“. Dneska bychom na takovýho člověka pravděpodobně poslali městskou policii, aby nekazil estetickej dojem ulice, nebo ho nahlásili pro porušení pravidel komunity.

Krásná špína obyčejnosti
Na tom starém pánovi, co na sklonku života krmil své milované kočky v Kersku a mluvil s nimi jako s lidmi, je nejkrásnější to, že ten lidský hlas nikdy necenzuroval. Nic neškrtal a nesnažil se nikoho opravovat nebo z něj dělat lepší produkt pro vnější svět. On ty lidi prostě miloval, seděl, koukal skrze tlustý skla svejch brejlí a poslouchal ty nekonečný monology, chlubení a hospodské siláctví, pod kterým byla ale vždycky schovaná taková zvláštní, obrovská lidská něha a melancholie schovaná v jedné větě:

„Život je strašnej, ale já jsem se rozhodl, že je krásnej.“

Už Jaroslav Vrchlický nám kdysi připomínal, že i ta největší klasika má své tělo a pudy, Egon Bondy zase dokazoval, že i úplná vulgarita může na svých bedrech nést hlubokou, existenciální filozofii, a Hrabal? Ten zkrátka pochopil, že člověk není žádnej stroj na správný formulace a život se nedá napasovat do žádných kolonek.

Možná jsme dneska až moc posedlí tím, aby byl ten náš společnej plácek dokonale vydezinfikovanej a čistej. Ale já se bojím, že jsme při tom velkým generálním úklidu vyhodili do popelnice něco úplně nenahraditelnýho - obyčejnej, chraplavej lidskej hlas.

Protože literatura a život, co se bojí člověčiny, smrádku a velkých, neřízených emocí, nakonec přestanou být literaturou a životem úplně.

Kde je pro vás dnes to poslední místo, kde se ještě mluví „blbě“ ale lidsky?

České pivo je fenomén, který dalece přesahuje samotný produkt. V interaktivní expozici Pilsner Urquell: The Original Beer Experience (PUX) se návštěvníci seznamují s příběhem českého ležáku od jeho vzniku v roce 1842 až po současnost, mohou navštívit školu čepování, vychutnat si večeři s pivním someliérem, zkrátka objevit, proč je pivní kultura jedním z pilířů národní identity. „Česká pivní kultura je pro mě harmonickou kombinací řemesla, tradice, historie a každodenního života,“ říká ředitelka expozice LIDIJA KOVAŘÍK.

Jste původem Chorvatka. Jak jste přišla ke svému ryze českému příjmení?
Příjmení Kovařík jsem přijala po svatbě, provdala jsem se za Čecha. Zajímavé ale je, že mé kořeny sahají do Česka už mnohem dříve. Můj dědeček se narodil v Karlových Varech a později se kvůli práci přestěhoval do Chorvatska. Zemřel, když byla moje maminka ještě malá, a rodinné vazby se tehdy přerušily. Kontakt s českou částí rodiny jsme navázali až při mé svatbě. I proto vnímám své příjmení jako krásný symbol toho, že se v mém životě znovu přirozeně propojily dvě kultury, chorvatská a česká, na které jsem upřímně hrdá.

Jakou řečí se u vás doma hovoří?
Je to přirozená směs chorvatštiny, češtiny a občas i angličtiny. Od narození mluvím s dcerami převážně chorvatsky, manžel na ně mluví česky. Vyrůstají tedy dvojjazyčně a velmi přirozeně vnímají obě kultury jako svou vlastní. Beru to jako velký dar a výhodu do života, nejen jazykovou, ale i mentální.

Bydlíte v Česku? Pokud ano, jak často jezdíte do Chorvatska?
Ano, dlouhodobě žiji v Praze. Do Chorvatska se snažím jezdit několikrát ročně. Můj manžel si zamiloval plachetnictví a chorvatské moře, takže část léta trávíme převážně na plachetnici. Zároveň pravidelně navštěvuji svou rodinu a přátele v rodné Slavonii a do Chorvatska se vracím i pracovně. Je to pro mě důležité spojení s kořeny i s lidmi, kteří formovali můj život.

Co vás zavedlo do Prahy po dokončení magisterského studia práva v Osijeku?
Po složení státní odborné zkoušky jsem poznala svého budoucího manžela. Začali jsme spolu žít v Dubrovníku, kde jsme plánovali zůstat a rozvíjet naše podnikatelské záměry. Nečekaně však přišla nabídka jeho návratu do Prahy, která se neodmítá. Rozhodla jsem se odejít s ním a zkusit život v zemi, do které jsem tehdy vstoupila poprvé. Praha mě oslovila natolik, že jsem už zůstala. Chorvatsko ale vnímám jako svou matku, domov, který má vždy otevřenou náruč a kam se mohu kdykoli vrátit.

Jak se vám daří skloubit profesní život s rodinou a dvěma dcerami?
Nemyslím si, že existuje dokonalá rovnováha v každém jednotlivém dni. Věřím spíše v dlouhodobý balanc. Jsou období, kdy více dominuje práce a jindy rodina. Každé profesní rozhodnutí, které jsem udělala, však vždy vycházelo ze srdce. Bylo pro mě zásadní dělat to, co miluji, a nacházet v tom radost i smysl. Když pracuji s vášní, čas plyne jinak. Tvorba, budování a rozvoj mě naplňují a dávají mi energii. Velmi důležitou součástí mého života je také vzdělávání a osobní růst, protože právě to mě dlouhodobě inspiruje. Rodina je pro mě kotvou. Když byly dcery malé, trávila jsem s nimi více času. Dnes mají své vlastní aktivity a povinnosti, které dělají s nadšením, a o to cennější jsou chvíle, kdy se všichni setkáme a sdílíme společný čas naplno. Vždy se snažím dávat plnou pozornost tomu, co právě dělám, ať už je to práce, nebo rodina. Kvalitně prožité chvíle, dobrá organizace a upřímnost vůči sobě i ostatním jsou pro mě klíčem k vnitřní spokojenosti.

Jak se vám v Česku líbí a co vám tu chybí?
V Česku se cítím velmi dobře. Život v jiné zemi pro mě znamenal velkou školu přizpůsobení, učení i osobního růstu. Pozorovat jiný národ, porovnávat jeho mentalitu s chorvatskou a hledat způsob, jak obě zkušenosti přijmout a propojit, mě obohatilo nejen profesně, ale i lidsky. Česká kultura mě fascinuje: respekt k tradici, pracovitost i určitá tichá vytrvalost, která je podle mě velmi silná. Co mi chybí? Moře, více slunečných dní a občas i spontánnost jižních národů. Právě kontrast těchto dvou světů však dává mému životu rovnováhu.

Vaše profesní historie je opravdu bohatá. Co všechny role, kterými jste prošla, spojuje a co vás dovedlo právě k zážitkové turistice a gastronomii?
Jsem ráda, že jsem se v životě řídila intuicí a zároveň dokázala vnímat příležitosti, které mi trh v daný moment nabízel. Každá etapa mé kariéry mě formovala a přispěla k tomu, kým jsem dnes. Právo mě naučilo disciplíně, preciznosti a jistotě v jednání i smluvních vztazích. Autorská činnost mi dala schopnost formulovat myšlenky a vyprávět příběh. Studium psychologie prohloubilo mé porozumění lidskému chování. Obchod a marketing mě naučily strategii, práci se značkou a vnímání hodnoty v očích zákazníka. A nad tím vším stojí láska k lidem, přirozená srdečnost a touha vytvářet prostředí, kde se ostatní cítí dobře. Gastronomie je mi navíc blízká od dětství, moji rodiče v ní působili, takže ji mám svým způsobem v krvi. Zážitková turistika je pro mě přirozenou syntézou všech těchto zkušeností. Spojuje strategii, emoci, detail, servis i vyprávění příběhu. Gastronomie je jedním z nejsilnějších nositelů identity národa, právě proto mě tento obor tolik přitahuje.

Spousta lidí si možná řekne, že PUX je „muzeum piva“ nebo další turistická atrakce. Jak to vidíte vy: co přesně PUX je a co podle vás být nesmí?
Pilsner Experience je živý, interaktivní prostor, který moderním a srozumitelným způsobem vypráví příběh českého ležáku a celé pivní kultury. Návštěvník se nestává jen divákem, ale součástí zážitku, a to prostřednictvím interaktivní expozice, školy čepování, pivních someliérských večeří, restaurace s kvalitní českou kuchyní, perfektně načepovaného Pilsner Urquell z dvanácti tanků, oblíbených eventových prostor, suvenýrového obchodu i pivního baru s terasou. Klíčovou roli hraje také nadšení našich zaměstnanců, kteří tvoří nejdůležitější součást celého zážitku. Naši hosté si odnášejí víc než jen fotografii na sociální sítě. Odcházejí s pochopením tradice, řemesla a kontextu, s hlubším respektem k české pivní kultuře a s pocitem, že zažili něco skutečně autentického.

Dokážu si představit, že PUX navštěvují dva typy hostů… Jak stavíte zážitek, aby si u vás přišly na své obě skupiny?
Zážitek stavíme ve vrstvách. První je vizuální a hravá, má zaujmout a přitáhnout pozornost. Druhá vrstva je edukativní, vysvětluje příběh, tradici a kontext českého piva. A třetí je autentická, prostřednictvím degustace a servisu, kde hosté skutečně ochutnají a zažijí kvalitu. Češi často oceňují preciznost, detail a kvalitu servisu, cizinci zase kombinaci zábavy, vizuálního zážitku a možnosti přiblížit se kultuře a tradici. Díky vrstvenému přístupu si každý může vybrat, kolik hloubky chce, a odnést si zážitek přesně podle svých očekávání.

Jak vypadá ideální „produkt“ v zážitkové turistice?
Ideální zážitek je autentický, promyšlený a harmonicky propojený od začátku do konce. Každý moment by měl plynout přirozeně a vzbuzovat radost, zvědavost či úžas. Důležitá je dramaturgie, aby se host mohl ponořit do příběhu a prožívat každý detail naplno. Zážitek musí přinášet emoci, která zůstane v paměti a inspiruje k dalšímu sdílení. Když lidé odcházejí s pocitem nadšení a chtějí se o zkušenost podělit, víte, že jste vytvořili něco opravdu hodnotného.

Pro gastronomii a servis platí, že největší hodnota je důvěra. Jaký máte standard u čepování a servisu?
Náš standard vychází z absolutního respektu k produktu. Pracujeme s originálním českým ležákem a dbáme na precizní čepování podle tradičních pravidel Pilsner Urquell. Vysoké standardy servisu považujeme za základ a pilíř celého zážitku. Každý den je pro nás oslavou roku 1842, kdy vznikl první zlatý ležák. Tradice pro nás znamená disciplínu, lásku k řemeslu a hrdost na českou pivní kulturu.

Co pro vás znamená pojem česká pivní kultura?
Česká pivní kultura je pro mě harmonickou kombinací řemesla, tradice, historie a každodenního života. Pivo je součástí identity, způsobem, jak sdílet okamžiky s lidmi, spojovat komunitu a udržovat tradici živou v každém doušku.

Jak tento fenomén vnímají zahraniční turisté?
Pro každého turistu je důležité zažít kulturu země, kterou navštíví, a právě proto je česká pivní kultura často fascinující. Hosty překvapí hluboká znalost čepování, příběh, který stojí za Pilsnerem, důraz na kvalitu i péče o každý detail. Pivo zde není jen nápoj, je to rituál, který spojuje historii, řemeslo a každodenní život. Tuto zkušenost si turisté odnášejí jako autentický zážitek. Většinu našich návštěvníků tvoří zahraniční turisté a vysoké hodnocení na turistických portálech potvrzuje, že jejich zážitek je opravdu výjimečný.

Pilsner je globální fenomén. Jak tento rozdíl návštěvníkům vysvětlujete?
Prostřednictvím příběhu. Začínáme u vzniku světlého ležáku v Plzni v roce 1842, kdy se narodil první Pilsner Urquell, a pokračujeme přes proces vaření, pečlivý výběr surovin až po význam chráněného označení původu. Ukazujeme, proč každý detail, od sladového základu po dokonalé načepování, ovlivňuje výslednou chuť a autenticitu piva. Zážitek přinášíme přímo ve sklenici. Hosté mohou ochutnat rozdíl, cítit péči, tradici i historii. Tím si sami uvědomí, co znamená pravý Pilsner, a zkušenost si odnášejí nejen do paměti, ale i do srdce.

Kde se pivo pije, tam se národ probouzí
České země patří k nejstarším a nejslavnějším pivovarnickým oblastem světa. Tradice vaření piva zde sahá až do raného středověku. První písemné zmínky o něm pocházejí z 10.–11. století, kdy pivo vařily především kláštery a měšťané s právem várečným.

Zásadní roli sehrála města, která získávala tzv. várečné právo – například Plzeň nebo České Budějovice. Pivo se stalo nejen běžnou součástí každodenního života, ale i významným obchodním artiklem.

Průlomovým okamžikem byl rok 1842, kdy byl v Plzni uvařen první spodně kvašený ležák zlaté barvy. Tento styl, dnes známý jako plzeňský ležák, dal vzniknout světoznámé značce Plzeňský Prazdroj a stal se vzorem pro většinu dnešních piv typu „pils“ po celém světě.

Další významnou kapitolou je rozvoj pivovarů jako Budějovický Budvar nebo Velkopopovický Kozel, které pomohly upevnit pověst českého piva v zahraničí.

Český duch se hlásí o slovo… a o pivo
I když hospody v českých zemích samozřejmě existovaly odjakživa, v podmínkách národního obrození se jejich společenská role výrazně proměnila. Do té doby šlo především o občerstvovny nebo místa k přespání pro pocestné, s rozvojem českého národního vědomí se však ve druhé polovině 19. století postupně vyvinuly ve společenská centra.

V restauracích a pivnicích se formoval český národní život, byly centry spolků a místem potkávání osobností kulturního, politického i ekonomického života rozvíjející se české společnosti.

Známým fenoménem českého hospodského prostředí se tak staly stolní společnosti, kde se u piva scházeli významní lidé a osobnosti z umělecké, politické nebo ekonomické sféry. Roli hrál i přístup habsburského režimu, který zakazoval srocování, a případné schůzky v bytech tak byly brány jako podezřelé s rizikem perzekuce.

Hospody byly podle spisovatele Lukáše Berného, jenž loni vydal už několikátou knihu mapující historii tradičních pražských hospod, zásadní i pro spolkový život, který ve druhé polovině 19. století zažíval v souvislosti s národním obrozením mimořádný rozkvět. Spolky byly formální organizace, které musely být zaregistrované u tehdejších úřadů, ale jakmile se tak stalo, už byly plně v režii svých českých členů. „Proto jich vznikalo tak strašně moc a byly jich tisíce,“ řekl Berný. Některé fungují dodneška, například Sokol, ale i sportovní kluby jako Sparta či Slavia.

Stejně jako dnes i tehdy se v dodnes známých podnicích podle Berného čepoval především Plzeňský Prazdroj, a to v podstatě od zahájení jeho výroby v roce 1842. „Je to zajímavé, protože ho jednak bylo nutné do Prahy z Plzně dostat, což zdaleka nebylo tak jednoduché jako dnes, a jednak bylo v Praze tehdy kolem 60 malých pivovarů,“ řekl. Doplnil, že velké pražské pivovary jako smíchovský či už neexistující holešovický začaly vznikat až po vzoru Plzně.

Vše vzniklo v hospodě
Podle autora je až s podivem, co všechno původně vzniklo při posezení u piva. „První úřad práce založil šéf Medvídků Karel Vendulák. Skoro cokoli, co vymyslíme, zjistíme, že vzniklo v hospodě,“ uvedl. Dodal, že možná ještě lépe než ve městě byla role hospod jako zásadních míst společenského života vidět na vesnicích. „Tam byly opravdu centrem všeho,“ řekl.

Berný ve své poslední knize mapuje čtyři tradiční pražské podniky. „Jsou vybrané tak, aby měly nějakou roli v historii, aby na nich bylo něco zajímavého. Například v Demínce se scházeli hodně literáti, spisovatelé, hudebníci a politici. U Zlatého litru hlavně ti literáti, tam zakládal Jaroslav Hašek Stranu mírného pokroku v mezích zákona. Vedle Pinkasů bydlel František Palacký, takže staročeši tam měl svoje ,agitační středisko‘,“ řekl autor.

Dodal, že historicky zajímavá byla i už neexistující Choděrova restaurace, kterou otevřel v roce 1887 restauratér Josef Choděra na tehdejší Ferdinandově, dnes Národní třídě. Podle Berného šlo o první „lepší“ podnik založený Čechy, kteří jinak do té doby provozovali spíše pivnice a hospůdky. Restaurace se tak rychle stala místem, kde byly „štamgasty“ největší tehdejší osobnosti. „Od Aloise Jiráska po Tomáše Garrigua Masaryka, kdokoli něco znamenal, ten tam chodil,“ říká autor. Restaurace zanikla za první republiky.

Ministerstvo kultury loni zařadilo českou pivní kulturu na Seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury ČR, což je nutnou podmínkou pro případný zápis na seznam světového dědictví UNESCO. Pivní kultura se zařadila k dalším českým nemateriálním statkům, jako jsou například slovácký verbuňk, ruční výroba skla nebo loutkářství. Na seznamu je také žatecké chmelařství, které bylo v roce 2023 zapsáno i na seznam UNESCO.

Pražská náplavka se v červnu znovu promění v ráj milovníků piva. Oblíbený festival Pivo na Náplavce letos napíše svůj 14. ročník a během dvou dnů představí na pravém břehu Vltavy čtyři desítky českých minipivovarů a mikropivovarů.

Akce Pivo na Náplavce proběhne 19. a 20. června na Rašínově nábřeží v Praze 2 a kromě pivních speciálů nabídne také bohatou gastronomii, koncerty nebo pivní bleší trh.
Festival odstartuje v pátek 19. června ve 14 hodin, v sobotu se brány otevřou už v 10 hodin dopoledne. Po oba dny bude program pokračovat až do 21 hodin.

14 tisíc litrů piva
Návštěvníci se mohou těšit na tradiční české ležáky i širokou nabídku svrchně kvašených piv, která jsou dnes pro minipivovary typická. Na festival dorazí jak stálice české pivní scény, tak i nové pivovary, které se na akci představí vůbec poprvé. „Letos se bude konat 14. ročník festivalu. Příchozí čeká bohatá nabídka minipivovarů z celé republiky. Návštěvníci se mohou těšit jak na pravidelné účastníky, tak na pivovary, které na festival dorazí poprvé. K ochutnání budou jak tradiční české ležáky, tak všemožná svrchně kvašená piva, která jsou u minipivovarů již standardem. Každý rok na festival dorazí přes deset tisíc návštěvníků a proteče 14 tisíc litrů piva,“ uvedl ředitel festivalu Jiří Sedláček.

Chybět nebude ani jídlo
Součástí akce bude také rozsáhlá gastro zóna. Na návštěvníky čeká zhruba 25 stánků s občerstvením – od grilovaných specialit přes balkánskou kuchyni až po street food. „V širokém spektru chutí a vůní bude návštěvníky festivalu obsluhovat na 25 stánků s jídlem. K ochutnání budou různé masové grilované pochutiny, balkánské speciality, belgické hranolky, burgery, guacamole, quesadillas a tacos, klobásky z masa přeštických vepříků, obložené bruschetty, řemeslná pizza a mimo to i kvalitní káva,“ doplnil Sedláček.

Ekologie i muzika
Vstup na festival zůstává zdarma. Organizátoři zároveň pokračují v ekologickém konceptu – pivo se bude opět čepovat výhradně do sklenic místo plastových kelímků. Pivo na Náplavce ale nebude jen o degustaci. Připravený je i hudební program, během kterého vystoupí kapely Motovidlo, Asi20?!, Friday Morning, Radio Hot Club Praha, Jazz Underground nebo Vocal Sextet – za5.

Bleší trh
„V sobotu od 10 do 14 hodin bude navíc součástí programu i Pivní bleší trh, kde si sběratelé budou moci doplnit sbírku etiket, tácků, zátek a dalších s pivem souvisejících propriet,“ uzavřel Jiří Sedláček.

Cílem festivalu je podle organizátorů představit veřejnosti produkci malých českých pivovarů a nabídnout návštěvníkům možnost setkat se přímo se sládky a majiteli pivovarů. Součástí akce bude také hlasování o nejoblíbenější minipivovar letošního ročníku.

Když se řekne řemeslný pivovar, většina lidí si vybaví malou varnu, pár tanků a skromné zázemí. Koníček z Vojkovic však během dvou dekád vyrostl v něco mnohem ambicióznějšího. Z nenápadného projektu se postupně proměnil v architektonicky výrazný areál, který spojuje výrobu, kulturu i komunitní život. Místo, kde se vaření piva prolíná s programem, který Koníčkovi dodává živost a přesah běžného pivovaru. Do nové etapy vstupuje s novou vizuální identitou, která ctí dvacetiletou historii a zároveň dává značce jasnější, sebevědomější a současnější výraz.

Architektura, která připomíná velké pivovary
Nová budova Koníčka, dokončená v roce 2023, připomíná historický průmyslový pivovar nejen cihlovou fasádou, výraznou siluetou a funkčním komínem, ale také svým měřítkem, které je pro řemeslný pivovar netypické. Vysoké stropy, široké manipulační plochy a velkoformátová okna přivádějí do technologie přirozené světlo a otevírají průhledy do výroby, takže provoz působí současně a transparentně. Exteriérové silo a dominantní logo na průčelí dávají areálu jasný ráz, zatímco interiér doplňuje řada promyšlených detailů, které stavbu jednoznačně odlišují a propojují s příběhem Koníčka, aniž by narušovaly její racionální, funkční charakter.

Technologie jako součást designu
Na průmyslový výraz nové budovy navazuje i samotná technologie, kterou navrhla a realizovala firma 3+K Kraus. Varní souprava pracuje s logikou velkých pivovarů: je rozdělená na horní obslužnou část a spodní technické „podsvětí“, kde se odehrává automatizovaná práce ventilů a potrubních rozvodů. Tento dvouúrovňový systém dává provozu nejen funkční přehlednost, ale i jasně čitelnou estetiku, která je vizuálně propojená s architekturou objektu.

Pára vznikající při vaření se využívá k ohřevu teplé vody, takže technologie přímo ovlivňuje energetické fungování areálu. Charakteristická je i otevřenost celého řešení: skleněná pračka CO₂, obvykle ukrytá v zázemí, je zde prezentována jako designový detail, který návštěvníkům umožňuje sledovat filtraci přebytečného plynu z cylindrokonických tanků. Podsvícený plášť granulátoru s vypálenými podkovami odkazuje na symboliku značky a dodává prostoru jemný světelný akcent. Za pozornost stojí také skleněné průlezy do varných nádob s vygravírovanými motivy pivovaru nebo zlatá stěna za varnou, jejíž teplý tón připomíná barvu piva a zároveň sjednocuje jinak technicky laděný interiér.

Díky průhledům ze šalandy i z exteriéru je technologie přítomná na první pohled. Ne jako skrytá infrastruktura, ale jako vědomě komponovaná součást celkového charakteru místa.

Vizuální jazyk, který dozrál spolu s pivem
Po dvaceti letech se Koníček rozhodl posunout svůj vizuální jazyk tak, aby odpovídal tomu, čím se stal. Logo zůstalo věrné své ikonické koňské hlavě s podkovou, prošlo však jemným vyčištěním linií a zpřesněním tvarů, aby bylo čitelnější a lépe fungovalo v různých měřítkách. Nejvýraznější proměna se odehrála na etiketách. Z původních střídmých štítků se stala série barevných, ilustrativních kompozic, které pracují s principem vizuální transparentnosti – neukazují pivo přímo, ale pomocí tónů, textur a světelných přechodů vytvářejí dojem, že vidíme jeho barvu a charakter. Každý styl tak získává vlastní vizuální „chuť“, která je čitelná na první pohled. Stejný princip se promítá i do limonád, kde etikety výrazně pracují s ovocnými motivy a jasně komunikují chuť nápoje. Rebranding tak nepůsobí jako kosmetická změna, ale jako promyšlené rozšíření identity místa, kde se výroba, architektura i grafika vzájemně podporují.

Areál, který žije
Koníček už dávno není jen pivovar. Je to místo, které ve Vojkovicích drží rytmus – od výroby a cvičení v Koňo-fitu přes posezení v Šalandě, přednášky v multifunkčním sále až po řemeslné provozy na Koníčkové Stodolní ulici, kde funguje řeznictví a uzenářství, medárna s vlastní medovinou, sirupárna pro limonády i zážitkový minipivovar Koňovárek. Areál funguje jako živý organismus, který se během dne proměňuje podle toho, kdo do něj vstupuje a co se v něm právě odehrává. A právě proto po dvaceti letech nepolevuje. Naopak: s novou architekturou i vizuální identitou ukazuje, kam může řemeslný pivovar vyrůst, když se nebojí myslet ve velkém a zůstat přitom pevně zakořeněný ve svém prostředí.

Pivovar Rampušák je rodinný podnik, který provozují dvě generace milovníků piva. A tak vedle sebe vznikají klasické i moderní varianty.
Zatímco nad Krkonošemi drží ochrannou ruku Krakonoš, v Orlických horách jeho roli přebírá Rampušák. Kromě rozdílné adresy jsou si obě bájné postavy docela podobné, dokonce i v tom, že jména obou nesou lokální pivovary. Ten orlickohorský najdete v městečku Dobruška, na jeho etiketách často narazíte na vysmátého vousatého muže a pochutnat si můžete na pivech, která byste tu možná ani nečekali.

„Trochu bojujeme s tím, že se jmenujeme Rampušák, protože je to takové staročeské, a přitom jsme moderní craftový pivovar. Úplně to k sobě nejde,“ směje se zapálený milovník piva Jakub Vedra. V rodinném pivovaru, který před bezmála dvaceti lety rozjel a od té doby vede jeho otec Milan, má na starosti leccos – vedle vaření piva třeba i marketing, takže ví, o čem mluví. Když ale piva od Rampušáka ochutnáte, zjistíte, že na jméně vlastně vůbec nesejde.

Nenechte se ale zmýlit, Jakub Vedra, stejně jako zbytek rodiny, má k minulosti kladný vztah a rád se k ní odkazuje. Třeba už jen proto, že v Dobrušce se pivo vařilo od 14. století. V 19. století zde pak vznikl pivovar se sladovnou, na který Rampušák přímo navazuje.

„V 90. letech se zavřel a v roce 2007 ho koupil můj táta,“ vypráví Jakub Vedra rodinnou historii. I ta je s pivem protnutá, jeho otec Milan je totiž vyučený sládek, který za svůj život prošel řadou pivovarů, naposledy Rychtářem z Hlinska, který i spoluvlastnil. Na počátku tisíciletí ale firma přešla do rukou Pivovarů Lobkowicz, Vedra z ní odešel a za získané peníze se rozhodl pořídit pivovar vlastní.

„Věděl, že tady v Dobrušce jeden nevyužívaný je. Místní sladovna na rozdíl od něj stále fungovala a táta s ní spolupracoval, a tak to šlo vlastně rychle,“ líčí. Jeho otec pivovar koupil, vybral pro něj jméno Rampušák, protože odkazovalo k regionu, a pustil se do vaření. „Rozjezd byl ale pomalý, rodiče pořád bydleli v Hlinsku, kde máma pracovala v tamním pivovaru, já byl na škole v Praze a táta jezdil každý den sem a zpátky. Asi po dvou letech ale bylo jasné, že nás Rampušák může uživit, a tak jsme se přesunuli všichni sem,“ popisuje Jakub Vedra.

Vedle něj v Rampušákovi pracuje ještě jeho máma, která má dohled nad financemi, ale taky třeba strýc a sestra, manželka nebo jeho nejlepší kamarád. Dnes tým rodinného minipivovaru, který ale na první pohled díky svému historickému sídlu vypadá o dost větší, tvoří už 26 lidí.

Místní chloubou je pak – vedle samotného piva – měděná varna z roku 1936, na kterou Vedrovi nedají dopustit. „Byla plně funkční, jen jsme ji zrenovovali a od začátku v ní vaříme. A taky je to podle mě dobrý symbol toho, co děláme. Když do měděné varny přijde ovoce, desítky různých chmelů, vločky, laktóza, stovky druhů sladů, koření, káva, med, bylinky a cokoliv dalšího, tak je to podle mě propojení historie, tradice a craftu,“ je přesvědčený Jakub Vedra.

Možná jste na internetu zaznamenali, že se EU údajně chystá zakázat označování piv podle stupňovitosti. Nic takového ale v plánu není.

Problematika se dotýká směrnice o spotřební dani, nicméně její revize není evropskými institucemi plánovaná.

Členské státy tak mohou nadále danit a označovat pivo podle stupňovitosti nebo obsahu alkoholu, jako dosud.

Tuto dezinformaci vyvrátil také Český svaz pivovarů a sladoven, jehož vyjádření přikládáme v plném znění:

„V tuto chvíli neevidujeme žádný konkrétní legislativní návrh Evropské komise, který by rušil tradiční české označování piva podle stupňovitosti nebo stanovoval rok 2031 jako termín pro jeho ukončení,“ říká Tomáš Slunečko, výkonný ředitel Českého svazu pivovarů a sladoven.

Evropská legislativa dlouhodobě umožňuje členským státům používat při zdanění piva různé systémy, a to jak podle obsahu alkoholu, tak podle stupňovitosti (°Plato). Tento model využívá vedle České republiky také několik dalších významných pivovarských zemí Evropské unie, například Německo, Rakousko či Polsko.

„Český systém stupňovitosti je součástí naší pivní tradice i spotřebitelské orientace na trhu. Označení jako ‚desítka‘ nebo ‚dvanáctka‘ jsou pro české spotřebitele dlouhodobě srozumitelná a pevně spojená s českou pivní kulturou,“ doplňuje Slunečko.

Diskuse na evropské úrovni se v současnosti týkají především oblasti informací pro spotřebitele, označování výrobků či některých aspektů spotřebních daní. Konkrétní nastavení systému zdanění však zůstává primárně v kompetenci jednotlivých členských států.

Český svaz pivovarů a sladoven bude i nadále aktivně sledovat evropskou legislativu a hájit specifika českého pivovarnictví i tradiční postavení českého piva doma i v zahraničí.

Český pivní trh klesá a spotřeba piva se loni propadla na historické minimum 121 litrů na hlavu. Hospodám i pivovarům by pomohlo snížení DPH z čepovaného piva, říká v pořadu Agenda šéf Svazu pivovarů a sladoven Tomáš Slunečko.

Čeští pivovarníci chtějí po vládě snížení daně z přidané hodnoty na čepovaném pivu. Současnou sazbu 21 procent by chtěli snížit na 12 procent, jako je tomu u potravin.

„Navrhujeme sjednocení sazeb DPH do dvou: základní sazba 21 procent by zůstala pro ostatní zboží a služby, zatímco na veškeré čepované pivo by se vztahovala snížená sazba 12 procent, stejně jako například na potraviny. Pivo je totiž podle nás také potravinou, a proto by se na něj měla nižší sazba vztahovat,“ říká v Agendě Seznam Zpráv Byznys výkonný ředitel Českého svazu pivovarů a sladoven Tomáš Slunečko.

Navzdory klesající konzumaci piva i dalších alkoholických nápojů však Česko patří stále mezi země s nejvyšší mírou spotřeby alkoholu. Na argument, že by tedy vláda měla alkohol spíše zdražovat než zlevňovat, ale Slunečko říká, že další regulace nejsou třeba, protože jak ukazují údaje o klesající spotřebě, trh se reguluje sám.

„Česká pivní kultura představuje kulturní dědictví, to není propagace alkoholismu, ale jisté společenskosti. My si myslíme, že by se lidé měli více potkávat nejenom přes sociální sítě, ale především potkávat se v restauracích, hospodách a každý si může vybrat, jestli chce pít alkoholické pivo, nealkoholické pivo nebo cokoliv jiného, ale především se potkávat,“ tvrdí šéf svazu.

Jedinou pivní kategorií, která v posledních letech zaznamenává růst, jsou nealkoholická piva. Podle Slunečka už tato piva tvoří svébytnou kategorii, která v současnosti tvoří téměř desetinu celkového výstavu piva v Česku.

V pořadu Agenda hovoří Tomáš Slunečko také o důvodech loňského výrazného propadu exportu českého piva a bariérách na evropském trhu, stabilitě českého pivovarnictví i o případných změnách v systému výpočtu spotřební daně z piva.