Novinky a zajímavosti ze světa piva

Patříte k lidem, kteří bez dvou piv téměř nemluví? Přečtěte si úsměvný fejeton o tom, jak alkohol zachraňuje introverty, pomáhá přežít cestování letadlem a proč se bez něj na Moravě senioři prakticky neobejdou.

Pít, či nepít? Odpověď je jasná!

Pít! Samozřejmě pít. Pít alkohol, to je to, oč tu běží.

Varování: tyto řádky nejsou určeny mladistvým 18-, abstinentům, adiktologům a přeléčeným alkoholikům.

Upozornění: článek odráží životní postoje krásných čtenářek a pozorných čtenářů ze stejné sociální bubliny, kam patří i autor tohoto textu. Rezignuje na popis názorů a postojů jinak smýšlejících mládenců a mládenek. Není návodem k nezřízenému pití, natož pak k alkoholismu.

Alkohol, proč ne? Záleží však kolik.

Kolik tedy? Shodneme se zřejmě na tom, že méně je více. Větší než malé množství alkoholu dělá z konzumenta prapodivné stvoření. Mluví více nežli nutno, drmolí a říká věci, kterých zítra lituje, pitvoří se, gestikuluje, pro zatím méně opilé je prostě směšný. Velké než větší množství alkoholu dělá z konzumenta osobu nebezpečnou. Okolí i sobě.

Ovšem menší, přiměřené množství je hormon pohody, uvolnění, dialogu a příjemnosti. Především my, introvertní spoluobčané víme, o čem je řeč. V bezalkoholovém stavu jsme hluboce uzavřeni do sebe, komunikujeme jen to nezbytné, nemáme potřebu s každým něco zbytečného prohodit, s každým mluvit a ke všemu zaujímat nějaká zbytečná a nevyžádaná stanoviska. Klidným okem všechny pozorujeme, děláme si svůj objektivní úsudek, ale nikomu ho neříkáme, nikoho s tím ne-ob-tě-žu-je-me. Přesně to, co dělají všichni ti aktivní extroverti, kteří nás zahlcují a kterým se širokým obloukem raději vyhýbáme.

Výrazný posun u introvertů ovšem nastává po vypití dvou piv nebo třeba čtvrtky tramínu. Dialog a ještě lépe monolog se zdá být ideální, nachází slova a témata, o kterých normálně jen tiše přemýšlí. Stávají se středem pozornosti a patřičně si to užívají. Jsou uvolnění, pohodoví, usměvaví; v ten moment není příjemnějších a oblíbenějších společníků. Zrození to introvertů extrovertních.

Po pravdě řečeno, většina z nás, zakřiknutých jedinců, by zřejmě nikdy aktivně nenašla partnera či partnerku, nebýt zázračného, odblokovacího účinku alkoholu.

Jeden z klíčových závěrů XV. Mezinárodního gynekologického kongresu zní: „Na světě by se narodilo o 14-31% méně dětí, pokud by alkoholu nebylo.“ A to je zásluha, která se těžko popírá. Většina prvorozených byla počata díky alkoholu, a to zřejmě i v zemích, kde je oficiálně zakázán. Zde však statistiky chybí. Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak zřejmě všechno, co se s tím dá dělat.

Dále pak; vemte si létání, nesmírně populární a stejně tak stresující způsob přepravy osob. Mnozí z vás by několika hodinový pobyt v plechové potenciální rakvi nebyli schopni přežít bez blahodárného působení antistresoru zvaného ethanol. Ten pak v různých podobách: pivo, víno, kořalka. Někteří z vás nejsou do letadla snad ani schopni nastoupit bez krátkého a výživného pobytu v letištním baru či salonku. Ani ceny vyšší než obvyklé odradit nemohou.

Jsou na světě kultury, které nedoporučují, ba přímo zakazují pití jakéhokoliv alkoholu. To oficiálně. Jsou to kultury, které se samy a dobrovolně připravují o uvolněnost, rozevlátost, pohodu a nadhled. Nakonec však zjistíte, že se tam pije taky. Neoficiálně. Tajně.

Nicméně vraťme se z těchto temných končin na naši žírnou Moravu. Valašsko, Slovácko, Haná: svatá to trojice moravská. Ti všichni zdraví senioři 75+ vám řeknou, že jsou zdraví ne proto, že by furt chodili po špitálech, ale proto, že dlouhodobě, každodenně, pravidelně, zodpovědně a poctivě ráno vypálí červa. Trošičku, malinko, na jazyk jenom. Každé ráno, v zimě jak v létě, ve středu jak v sobotu. Bakterie na mandlích spálí, jícen prohřejí, metabolismus nakopnou, chmury zaplaší.

Kde by byl slovácký folklór bez vína a vinných sklípků? Kde by byl valašský a hanácký folklór bez slivovice? Nikde. Nebyl by totiž vůbec. Kolik písniček by nebylo, kolik krásných svůdných laskavých a lehce lascivních textů by zřejmě vůbec nevzniklo (perina má štyry rožky, pod perinú štyry nožky…).

Český a moravský fenomén – hospody, hostince, pohostinství. Místa, kde se stírají sociální rozdíly, kde doktor sedí vedle instalatéra a šofér naproti profesora. Nikdo není víc, nikdo není míň. Všichni pijí stejné pivo Sedlák 12% ze stejných buclatých sklenic u stejných stolů a za stejné drobné peníze. Není lepšího vyjádření českého rovnostářství, které nám tak dělá dobře na duši.

A skoro nakonec moudrost našich předků v lidovém popěvku:

„Proč bysme veselí nebyli, když nám Pánbůh přeje. Dává nám vínečka, gořalky a po smrti nebe.“

P.S. Šiřte tuto úžasnou zvěst do všech krajin.

P.P.S. Rozbor článku podle umělé inteligence:

●Klasický fejeton / sloupek na pomezí osobní zpovědi a společenské satiry.
●Výborná práce s nadsázkou, sebeironií a trefnými přirovnáními. Text má svižné tempo a baví.
●Živý, lidový jazyk, který se nebojí hovorových prvků, což žánru svědčí.
●Článek má rytmus. Text „teče“. Čtenář se do něj snadno vtáhne a neunudí ho suchopárností.
●Skvěle postavená struktura. Od provokativního úvodu, přes pseudovědecké argumenty, až po lidovou moravskou nostalgii. Cesta textem je logická a zábavná.
●Charakter je ta největší hodnota. Text má „hlas“. Není to generický článek z internetu, ale text člověka, který má svůj názor a umí ho podat s humorem.

Shrnutí (9/10): Je to velmi kvalitní práce. Pokud bude publikován na sociální sítě, blog nebo do magazínu, bude to úspěšná věc. Je to přesně to, co lidé v létě hledají – něco, co je pobaví, rozesměje a o čem se jim bude dobře diskutovat doma, v práci i v hospodě.

Spor o pivní sklenice v legendárních Masných krámech má překvapivě rychlé rozuzlení. Poté, co Budvar v restauraci nahradil tradiční rovné půllitry novým typem skla a mezi hosty se zvedla vlna nevole, se původní půllitry vracejí na stoly.

Rozhodnutí oznámily Masné krámy na svých sociálních sítích. „Slyšeli jsme vás. Původní půllitry se vrací do Masných krámů,“ uvedla legendární českobudějovická restaurace.

Masné krámy mají svá pravidla
Současně s tím připomněla, že reakce zákazníků ukázaly, jak silně jsou tradiční sklenice s restaurací spojené. Masné krámy podle ní nejsou jen místem, kde se čepuje pivo, ale také prostorem spojeným se vzpomínkami, tradicí a pravidelnými hosty.

„Ikonické budvarské sklo je právem jedním ze symbolů našeho oblíbeného piva, a to jak doma, tak i ve světě. Ale Masné krámy, ty jsou jen jedny,“ uvedla restaurace. Právě v jejím případě hraje hlavní roli její vlastní historie a zvyklosti.

Rozhodli štamgasti
Zároveň přiznala, že při rozhodování sehrály hlavní roli reakce lidí, kteří do Masných krámů pravidelně chodí.

„Jako každý správný hospodský víme, že hospoda není jen o tom, co a jak se čepuje. Je především o lidech, kteří do ní chodí. A těm se má naslouchat,“ napsala restaurace.

A tak je rozhodnuto. Tradiční půllitry, jejichž nahrazení vyvolalo mezi hosty diskuzi, se do Masných krámů vracejí. „Díky, že vám na Masných záleží stejně jako nám,“ vzkázala svým zákazníkům.

Milovníci zlatavého moku smutní. Ve věku nedožitých 67 let v neděli zemřel spoluzakladatel a vrchní sládek humpoleckého Rodinného pivovaru Bernard Josef Vávra. Osudnou se mu stala těžká nemoc.

Josef Vávra stál společně se Stanislavem Bernardem u zrodu pivovaru, který se postupně zařadil mezi nejvýraznější české pivovarnické značky. Byl také autorem receptur piv Bernard.

„Josef byl srdcem každého našeho piva – bez jeho nadšení a řemesla by naše pivo nebylo takové, jaké je. Odešel dobrý kamarád. Bude nám všem opravdu moc chybět, profesně i lidsky,“ reagoval na úmrtí svého dlouholetého kolegy i přítele Stanislav Bernard.

Vávra se narodil 24. října 1959 a pocházel z Humpolecka. Vyučil se sladovníkem, později vystudoval průmyslovou školu i Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze. Pracovní zkušenosti získal mimo jiné v ostravském pivovaru Ostravar, kde se poznal s Bernardem.

Miloval i sport
Jejich cesty se znovu spojily v roce 1991, kdy se Vávra rozhodl Bernarda oslovit kvůli možnosti koupit chátrající pivovar v Humpolci. Vávra se ujal výroby a dohlížel na kvalitu piva, zatímco Bernard se staral především o obchod, marketing a ekonomiku. V pivovaru Bernard pracovali i Vávrova manželka Iva, bratr Petr a dcera Jana.

Velkou vášní Josefa Vávry byl vedle pivovarnictví také sport – v mládí závodil v běhu, později se úspěšně věnoval sportovní střelbě.

Novou obchodní ředitelkou Plzeňského Prazdroje pro retail se stala Markéta Štyndlová. Bude zodpovědná za strategii společnosti v oblasti maloobchodu a za rozvoj spolupráce s klíčovými retailovými partnery na českém trhu. Markéta Štyndlová ve funkci střídá Jana Linzmajera.

Markéta Štyndlová působí v Plzeňském Prazdroji od roku 2010 a prošla různými pozicemi v rámci týmu revenue managementu. Má bohaté zkušenosti z FMCG, obchodu, inovací a jednotlivých značek. Vedla řadu strategických komerčních projektů zaměřených na budování hodnoty a efektivity. Dlouhodobě se věnuje i rozvoji zaměstnanců, v průběhu let vychovala řadu talentů, které dnes působí na významných pozicích napříč společností. Do Prazdroje přišla před šestnácti lety ze společnosti PepsiCo.

„Naším cílem je, aby se spotřebitelé v obchodech snadno orientovali a rychle našli své oblíbené produkty. Proto dlouhodobě rozvíjíme spolupráci s retailery. Markéta opakovaně prokázala, že dokáže úspěšně propojovat analytický přístup s hlubokým porozuměním našemu byznysu i potřebám zákazníků. Věřím, že Markéta má díky zkušenostem všechny předpoklady k tomu, aby vztahy s našimi maloobchodními partnery úspěšně prohlubovala,“ uvádí obchodní ředitel Plzeňského Prazdroje Jan Krafka.

Markéta Štyndlová ve funkci střídá Jana Linzmajera, který do Prazdroje nastoupil v roce 2001. V posledních letech vedl obchodní tým pro retail a významně se podílel na formování přístupu k zákazníkům i na rozvoji spolupráce s obchodními řetězci.

„Honzovi děkuji za jeho dlouholetou práci, nasazení a energii, kterou do společnosti přinášel. Za čtvrtstoletí v Plzeňském Prazdroji zanechal výraznou stopu. V jeho další profesní i osobní etapě mu přeji mnoho úspěchů,“ doplňuje Jan Krafka.

Rodinný pivovar Bernard přišel o jednoho ze svých zakladatelů. V neděli 16. srpna večer zemřel po krátké, těžké nemoci ve věku nedožitých 67 let vrchní sládek, generální ředitel a spolumajitel Josef Vávra. Humpolecký pivovar to oznámil v tiskové zprávě.

Josef Vávra spolu se Stanislavem Bernardem stál v roce 1991 u zrodu firmy, která se ze zchátralé provozovny vypracovala mezi nejvýznamnější české pivovary, mimo jiné je autorem receptur piva Bernard.

„Odešel parťák, se kterým jsme si přes třicet let společně plnili to, o čem jsme na začátku jen snili. Josef byl srdcem každého našeho piva – bez jeho nadšení a řemesla by naše pivo nebylo takové, jaké je,“ vyjádřil se Stanislav Bernard, spolumajitel Rodinného pivovaru Bernard. Podle něj přišel pivovar také o velkého profesionála a dobrého kamaráda, který bude chybět profesně i lidsky.

Josef Vávra pocházel ze selské rodiny z Humpolecka. Kvůli tomu, že byl synem politicky nepohodlného zemědělce však měl omezené možnosti studia. „Vyučil se sladovníkem, nakonec se mu při zaměstnání podařilo vystudovat průmyslovou školu a jako vynikající student později dokončil i Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze. Profesní dráhu zahájil v ostravském pivovaru Ostravar,“ připomněl mluvčí pivovaru Radek Tulis. Právě tam se seznámil se Stanislavem Bernardem.

Společně pak po sametové revoluci v privatizační dražbě získali regionální pivovar nevalné pověsti. „Byl to Josef Vávra, kdo vyzval Stanislava Bernarda ke spolupráci. Ještě s tehdejším společníkem Rudolfem Šmejkalem pivovar 26. října 1991 vydražili za astronomickou částku 52 milionů korun,“ připomněl mluvčí začátky podnikání.

Zatímco Stanislav Bernard si vzal na starosti ekonomiku, obchod a marketing, Josefu Vávrovi byla bližší samotná výroba. Společně pak obrozený pivovar dostali mezi nejrespektovanější české firmy, jejíž produkty sbírají ocenění na pivních soutěžích doma i v zahraničí. Výstav pivovaru v posledních letech překročil 400 tisíc hektolitrů.

Věnoval se sladovně i chmelnici
Josef Vávra se naplno věnoval od roku 2000 i sladovně v Rajhradě u Brna, kde pracuje zhruba tři desítky lidí. Samotný pivovar zaměstnává kolem 260 lidí.

Spojení „rodinný pivovar“ fungovalo v případě Josefa Vávry bezezbytku. „Manželka Iva vede kontrolu kvality, bratr Petr je v pivovaru od počátku vedoucím údržby, dcera Jana pracuje v marketingu, součástí rodinného pivovaru byli a jsou i další sourozenci a členové rodiny,“ připomíná mluvčí.

Ve srovnání s nepřehlédnutelným kolegou Stanislavem Bernardem byl tím méně nápadným, v posledních letech byl ale Josef Vávra přece jen více vidět, protože se stal tváří reklamy na grepové nealkoholické pivo.

Stál také u vzniku nejvýše položené chmelnice v Česku, kterou založil v roce 2023 ve svahu nad Humpolcem v nadmořské výšce kolem 560 metrů. Do té doby pěstoval chmel na speciální piva doma na zahradě.

„Z tohohle pít nebudu, přineste mi normální půllitr!“ V českobudějovických Masných krámech se rozhořel spor o něco, co by možná málokdo čekal – o pivní sklenice.

Jak informoval server Info.cz, Budvar totiž tradiční rovné půllitry, do kterých se v legendární restauraci čepuje kroužkovaný ležák, nahradil novým typem skla. Štamgasti změnu odmítají a širokým sklenicím přezdívají „hrnce na mléko“. Tvrdí navíc, že z nich pivo chutná jinak.

Proti změně se už objevila také petice za návrat původních půllitrů. Její autoři v ní vyzývají Budvar, aby tradiční sklo do Masných krámů vrátil. Na ní je k dnešnímu dni 53 podpisů.

Budvar změnu obhajuje tím, že chce používat jednotné ikonické sklo spojené se značkou na českých i zahraničních trzích.

Vrchní sládek, generální ředitel a spolumajitel humpoleckého pivovaru Bernard Josef Vávra zemřel v neděli po těžké nemoci ve věku nedožitých 67 let.
Článek

Vávrovo úmrtí oznámil pivovar Bernard v pondělní tiskové zprávě. „Odešel profesionál, který svoji práci měl opravdu velmi rád a věnoval se jí na maximum. Odešel parťák, se kterým jsme si přes třicet let společně plnili to, o čem jsme na začátku jen snili. Josef byl srdcem každého našeho piva – bez jeho nadšení a řemesla by naše pivo nebylo takové, jaké je. Odešel dobrý kamarád. Bude nám všem opravdu moc chybět, profesně i lidsky,“ řekl za sebe i kolektiv pivovaru Stanislav Bernard, spolumajitel pivovaru Bernard.

Josef Vávra pocházel z vesnice Radotín nedaleko Humpolce, byl ze selské rodiny. V Plzni se vyučil sladovníkem a absolvoval Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze. Po studiích nastoupil do pivovaru Ostravar. Počátkem 90. let spolu se společníky Stanislavem Bernardem a Rudolfem Šmejkalem zprivatizoval zchátralý pivovar v Humpolci, který v dražbě koupili za 52 milionů korun.

„V době, kdy jsme to vydražili, nebylo zdejší pivo dobré – nešlo to moc pít, technologicky bylo zařízení doslova po smrti, všude nepořádek… Bylo třeba to dát do pořádku, aby se pivo na trhu prosadilo, aby pivo bylo dobré. Říkal jsem si, jak asi tohle zvládneme,“ vzpomínal Vávra před deseti lety v rozhovoru pro Pelhřimovský deník.

Zatímco Bernard měl na starosti ekonomiku pivovaru, marketing a obchod, Vávra řídil výrobu piva. Rodinný pivovar Bernard se od té doby stal respektovanou značkou s širokým portfoliem piv v čele s nejprodávanějším jedenáctistupňovým ležákem.

„Pivovar se stal součástí života nejen Josefa Vávry, ale i jeho rodiny. Manželka Iva vede kontrolu kvality, bratr Petr je v pivovaru od počátku vedoucím údržby, dcera Jana pracuje v marketingu, součástí rodinného pivovaru byli a jsou i další sourozenci a členové rodiny,“ uvedl pivovar.

Josef Vávra se v mládí věnoval na vrcholové úrovni běhu, z osobních důvodů odmítl nabídku do reprezentace. Později se stal nadšeným sportovním střelcem, ve svých kategoriích byl úspěšný i na mezinárodní úrovni. Žil na samotě u Humpolce, nedaleko svého rodiště. S manželkou Ivou vychovali tři děti, mají dvě vnoučata.

Televizní diváci si Josefa Vávru vybaví z nedávné reklamy pivovaru Bernard na nealkoholické pivo s grapefruitovou příchutí.

Pardubický magistrát povolil zbourání velké části areálu bývalého pivovaru. Zmizet by tak mohly budovy, ve kterých se pivo vyrábělo nebo stáčelo. Povolení se netýká čelní historické budovy z 19. století, o její budoucnosti stále rozhodují památkáři. Pokud ochranu nezíská, investor stále počítá s tím, že ji zbourá.

Povolení se týká skoro celého areálu kromě nejstarší budovy v jeho čele. Její součástí je i typický komínek, kde se kdysi sušil slad a který připomíná pivovarnickou historii místa.

Zbourat se naopak můžou třeba někdejší výrobní provozy, stáčírna a další objekty uvnitř areálu. Rozhodnutí ale ještě není pravomocné, běží odvolací lhůta. Investor navíc zatím nemá termín případného bourání. Nejdřív chce vybrat tým, který připraví harmonogram bouracích prací.

Budoucnost historické budovy z 19. století teď záleží hlavně na ministerstvu kultury. To rozhoduje, jestli se z budovy stane kulturní památka, jak chce město. Do té doby se zbourat nesmí.

Pokud ministerstvo památkovou ochranu budově neudělí, radnici už moc možností nezbude. „V podstatě jediná pojistka, kterou město má, je, že nabyl platnosti nový územní plán, kde je tato část pivovaru zaznamenána jako významný architektonický prvek. Kdyby se měla vést nějaká jednání, měli by se k tomu vyjadřovat naši architekti, ale už to není taková ochrana. Principiálně jsou potom páky města už jen velmi malé,“ říká primátor Jan Nadrchal z hnutí ANO.

Muzeum nebo minipivovar
Investor Českému rozhlasu Pardubice potvrdil, se ještě definitivně nerozhodl, ale zatím s demolicí původní stavby počítá. Budova je podle něj ve špatném stavu a nahradit by ji chtěl novou, která by zachovala charakter původního pivovaru a připomínala jeho historii. O její možné podobě už jednal i s městem.

Pardubice by tam chtěly třeba muzeum nebo minipivovar a investor je takovému využití otevřený. Další jednání ale podle investora vázne. Tvrdí, že s ním město už delší dobu nekomunikuje, primátor naopak říká, že obě strany jsou dál v kontaktu.

Společnost Conseq Funds, která pivovar před dvěma lety koupila, chce dnes nevyužívaný areál výrazně proměnit. Vzniknout by tam mohly byty, hotel, mezinárodní škola, soukromé zdravotnické zařízení, restaurace nebo kavárny.

Ještě loni v létě to byla jen úvaha. Myšlenka, že by se v Únětickém pivovaru mohli třeba pustit do výroby vlastního nealkoholického piva. O rok později je to realita, která se skvěle prodává a na niž nedají v tomhle minipivovaru u Prahy dopustit.

„Začali jsme nealko pivo vyrábět letos od ledna a zájem je o něj velký, prodeje jsou už kolem deseti procent celé naší výroby,“ říká sládek Únětického pivovaru Jan Lumbert.

Podobný příběh se odehrává v čím dál více minipivovarech. Ještě před pár lety přitom bylo nealko pivo doménou hlavně největších hráčů, to se ale výrazně mění. Zájem Čechů o piva bez alkoholu nebo jen s jeho nízkým obsahem roste tak významně, že i malé pivovary se pouštějí do téhle výroby.

„Zájem minipivovarů vyrábět nealko pivo se letos výrazně zvýšil, podle čísel za loňský rok ho dělá už čtrnáct procent z nich, ale počítám, že letos dojde k výraznému nárůstu,“ říká prezident Českomoravského svazu minipivovarů Michal Voldřich. Ten se mimochodem sám do výroby nealko piva pustil jako jeden z prvních lidí v Česku.

Jeho Pivovarský dvůr Zvíkov ho dělá už skoro dvacet let. „Tehdy jsem byl spíš ještě terčem posměchu, ale věděl jsem, že to tady chybí, a dneska je z toho skutečný trend,“ poznamenává Voldřich. Prodeje jeho nealko piva se meziročně zvedly na dvojnásobek. A podobně to mají i další.

Menší hráči se totiž obdobně jako velké pivovary potýkají se stagnací trhu. Jednoduše proto, že Češi přestávají pít klasické pivo s alkoholem v takové míře, jak tomu bývalo ještě před pár lety. „Lidi si už nejdou dát třeba pět piv, když už si jich dají víc, chtějí zkoušet různá piva. Chtějí víc ochutnávat a ideálně si dát nealko,“ říká Jan Lumbert z Únětického pivovaru.

Proti minulému roku sledujeme trojnásobný růst prodejů nealkoholického piva
Právě piva bez alkoholu jsou na vzestupu a pro malé pivovary se začíná investice do jeho produkce vyplácet.

„Proti minulému roku sledujeme trojnásobný růst prodejů nealkoholického piva,“ říká Martin Novák z jihočeského pivovaru Obora. Tam loni investovali do průtokové pasterizace, aby mohli nabízet rovněž sudové nealko pivo. Právě pasterizaci využívají pivovary při výrobě nealkoholických piv, kdy používají speciální kvasnice, které vytvářejí pouze velmi malý obsah alkoholu.

V takovém případě sládci nepotřebují pro výrobu žádnou speciální technologii, ale je nutné pivo pasterovat tak, aby se v nápoji nerozjelo další kvašení. Minipivovary si mohou buď pořídit menší pasterizační zařízení například pro pivo v plechovkách, nebo potřebují velké průtokové pastery na sudové pivo. Ty si koupil například zmíněný pivovar Obora, Únětický pivovar nebo jeden z nejvýraznějších minipivovarů v nealku potštejnský pivovar Clock. Taková investice se pohybuje většinou v jednotkách milionů korun.

Časté je ale i to, že si malí producenti pivo nechávají pasterovat externě. Tak je tomu zatím například v pivovaru Zichovec, kde začali nealko pivo vařit zhruba před třemi lety. Prodeje nealka jim ale rostou natolik, že rozjeli nový investiční projekt na vlastní pasterovou linku v hodnotě zhruba jednoho a půl milionu korun.

Čím jste větší, tím větší je to nezbytnost
„Nealko pivo je nejrychleji rostoucí segment a také u nás vidíme meziroční nárůst prodejů plus 45 procent,“ říká sládek pivovaru Zichovec Martin Urban. Vedle své vlajkové nealkoholické IPA Drink and Drive přináší každý měsíc jeden nealko speciál. Zaměřují se na různé typy svrchně kvašeného piva, kyseláče nebo piva s přídavkem funkčních prvků, jako jsou třeba elektrolyty či guarana.

Nyní je podíl nealko piva na celkovém výstavu Zichovce šest procent a do budoucna má růst dál. Za dva roky by to mohla být až pětina z celkové produkce piva.

„Jsme omezení prostorem, takže nemůžeme celkově zvednout produkci, ale nealko bude do budoucna ukousávat podíl z alkoholického piva,“ vysvětluje Martin Urban a dodává, že v Zichovci se chtějí pustit i do craftové výroby limonád a dalších nealkoholických nápojů. Přesto věří, že také minipivovary zaměřené výhradně na alkoholická piva mají budoucnost. „Pokud ale chcete oslovit větší skupinu lidí, musíte mít nealko. Čím jste větší, tím větší je to nezbytnost,“ dodává.

Například pivovar Matuška se zatím drží právě klasického piva s alkoholem. „Zkoušeli jsme několik várek nealka a zájem o to je, ale zároveň máme pořád vyprodanou i naši běžnou produkci, takže nás to k nealku netlačí. Ale zkoušíme to, abychom byli připraveni, kdyby to byla nutnost,“ vysvětluje sládek pivovaru Matuška Jan Najbrt.

Původně se do nealkoholického piva příliš nechtěli pouštět ani ve Vinohradském pivovaru. Ten se soustřeďuje na ležáková piva a pro ta se běžné metody výroby nealko piva nehodí. „Náš sládek byl v Anglii v pivovaru. A když jsme za ním byli na návštěvě, viděli jsme, že všechna piva, která dělají, mají i bez alkoholu a chuťově nebyl ani poznat rozdíl,“ líčí ředitel a spolumajitel Vinohradského pivovaru Dan Hojdar.

Tehdy padlo rozhodnutí, že se pustí do nákladné investice do technologie na principu reverzní osmózy, kterou v té době v Česku ještě žádný další pivovar nevyužíval. Dnes ji má kromě Vinohradského pivovaru ještě Budvar.

Při takzvané reverzní osmóze projde klasické alkoholické pivo speciální membránou, kdy se od sebe oddělí molekuly etanolu a vody, zatímco ostatní složky jako aroma, chuť a tělo zůstanou. „Říkali jsme si, že máme dobré ležáky, a když z nich odstraníme alkohol, budeme mít dobré nealko ležáky. Byl to risk a nebylo jasné, že to tak dopadne, ale bohudík se to vyplnilo,“ dodává Dan Hojdar.

Novou technologii zhruba za tři sta tisíc eur má pivovar od začátku roku, a jak říká jeho šéf, poptávka výrazně převyšuje nabídku. „Zdaleka jsme nebyli schopní od začátku vyrábět tolik a zároveň to v živém provozu testovat, ale teď budeme od září výrobu zvyšovat,“ vysvětluje Dan Hojdar.

Ačkoli poptávka po nealko pivech roste, je Hojdar přesvědčený, že se situace časem ustálí. Proto ani nehodlá Vinohradský pivovar profilovat jako specialistu na nealko. „Chci vyrábět primárně alkoholické pivo, zůstáváme tradičním craftovým pivovarem. Ostatně i jedna z myšlenek, proč jsme do toho šli, byla, že když hospodským nabídneme dobré nealko, tak to podpoří zároveň i prodej toho alkoholického piva,“ říká Dan Hojdar.

Nejen on vidí budoucnost v prémiovém segmentu – bez ohledu na to, jestli půjde o piva s alkoholem nebo bez něj. Jisté však je, že Češi mění svůj životní styl, snaží se žít zdravěji. Podle průzkumu Českého svazu pivovarů a sladoven z minulého roku víc než šedesát procent Čechů pije pravidelně nealko pivo a alespoň občas si ho dá 85 procent lidí. Čeká se, že letos tato čísla i díky čím dál větší nabídce opět stoupnou.

Ve věku nedožitých 67 let zemřel po těžké nemoci v neděli večer Josef Vávra – vrchní sládek, generální ředitel a spolumajitel Rodinného pivovaru Bernard v Humpolci. Jako vzpomínku na něj znovu vydáváme rozhovor, který Vávra poskytl Forbesu v roce 2022.

Stanislava Bernarda znají i ti, kteří neznají chuť piva. O Josefu Vávrovi možná nevědí ani ti, pro něž je pivo požitkem. V proslulém humpoleckém pivovaru přitom Vávrovi patřil stejný podíl jako Bernardovi, navíc to byl on, kdo tamní pivo uvařil. Jinak by se příběh velkolepého podnikatelského úspěchu nejspíš vůbec neodehrál.

S vyprávěním Josefa Vávry se to má stejně jako s pivem, které vaří: je tak dobré, že by mu sebemenší zásah ublížil, zhoršil by jeho kvalitu, tudíž by bylo navýsost hloupé něco takového provádět.

Jako u piva zbývají i konzumentovi Vávrova povídání výhradně příjemné povinnosti: dovolit, aby ho prostoupilo, rozhodnout o rytmu jeho toku, nechat na sebe působit chutě jednotlivých příběhů. Udělejme to tedy přesně tak.

Nikoli proto, že lepší metodu, jak zachytit osud muže, s nímž je osud pivovaru svázán nejtěsnějším možným způsobem, nejde nalézt. Udělejme to proto, že lepší metoda neexistuje. Slova od následného odstavce až do samého konce textu tak už budou pouze Vávrova.

Modlím se, ať to nevyjde. Ať to koupí někdo jinej. A mezitím do mě Standa dloube loktem.

„Vyrobíš víc?“

„Ale jo.“

„Vyrobíš ještě víc?“

„Zvládnu to.“

„Vyrobíš sto tisíc hektolitrů?“

„Vyrobím, když je prodáš.“

Předtím v Polsku jsme neprodali ani litr. Bylo krátce po revoluci, pracoval jsem v ostravském Ostravaru a Standa Bernard přišel, že by chtěl zkusit Ostravar prodávat v Polsku.

Ředitel mě poslal, ať jedu do Polska taky, dohlédnout na to, aby se pivo stáčelo v solidních podmínkách, abychom si jako pivovar neuřízli ostudu. Navštívili jsme asi pět stáčíren, jejich stav byl strašný – z obchodu nebylo nic, ale díky tomu jsme se se Standou poznali.

A protože jsme si sedli, vzpomněl jsem si na něj, když přišel švagr, že v malé privatizaci jde do dražby humpolecký pivovar. Za vyvolávací cenu něco kolem deseti milionů. Vzal jsem tužku a začal počítat, ale nevycházela mi z toho žádná šance na profit, ty miliony jsme ke všemu neměli, neměl nám kdo půjčit.

Pak mi bleskla hlavou myšlenka na Standu, že třeba něco vymyslí, a rozjel jsem se za ním. A opravdu, Standa tvrdil, že by to mohlo vyjít – vykalkuloval, že když se prodá nějakých čtyřicet tisíc hektolitrů ročně, bude pivovar životaschopný.

No jo, jenže na aukci letěla cena šíleným tempem nahoru, takže aby se vše rentovalo, muselo by se piva vyrobit víc. Proto jsem se modlil, ať to nevyjde, proto do mě Standa dloubal loktem. Nakonec nám za na tu dobu šílených 45 milionů přiklepli ruinu, kde se vyrábělo pivo, které měl člověk problém polknout.

Dražba proběhla 26. října 1991, od té doby nám pivovar patří. Tenkrát tedy patřil mně, Standovi a mému švagrovi, ten později odešel, zbyli jsme my dva. Toho šestadvacátého října mi z toho, co jsme na sebe ušili, fakt nebylo dobře, neměl jsem dobrej pocit, ani trochu ne.

Však si to představte: pivovar už nevařil, ale ve sklepě měl piva, se kterými jste v puse zápasil, abyste je rovnou nevyplivl. Přesto mi bylo líto pivo vylít, takže jsem snížil cenu ze čtyř korun na jednu, i tak to ale všem přišlo drahé, nikdo ho nechtěl. Dobře, tak ho vyvezeme, napadlo mě, do družstev, ať ho dají vepřům.

Ti by si nejspíš pochutnali, ale nakonec ani pro prasata nebylo humpolecké pivo dobré, protože když jsem si spočítal, jak dlouho by se k nim ze sklepa vyváželo, nápadu jsem se vzdal. Po domluvě s hygienou jsme vposledku uvolnili ventily, takže jedinými tvory, kteří z piva něco měli, byly breberky v čistírně odpadních vod.

Ne, před jednatřiceti lety jsme si navzájem neříkali, jací jsme blázni, že jsme do toho šli. Asi jsme si to všichni mysleli, ale nahlas nikdo nic takového nevyslovil. Na řeči ani nebyl čas. Museli jsme začít makat.

Bydlím na samotě u lesa. Dům jsem si postavil pár metrů od rodného, kousek od Humpolce. Ve zdejším pivovaru jsem uvařil první pivo už jako kluk: v rámci praxe, kdy jsem se v Plzni učil na sladovníka. V těch letech ještě v Humpolci nebylo špatný pivo, až pak se podnik nechal hrozně zanedbat.

Coby dítě jsem si budoucí život samozřejmě vysnil jinak. Chtěl jsem být námořníkem na zaoceánských lodích, to byla exotická, romantická představa. Našel jsem si i cestu, která k ní vedla: dopravní průmyslovka, pak potřebná vejška.

Když jsem ale končil základku, přišel za mnou třídní: „Na přijímačky ani nechoď, i kdybys je udělal, je předem rozhodnuto, že tě nevezmou.“ Otec v devětašedesátém vystoupil z jednotného zemědělského družstva, chodil do práce, ale zároveň hospodařil na svém, v neděli byl pravidelně v kostele, já jednu chvíli ministroval, tohle všechno soudruhům vadilo.

Takže sbohem, oceáne, zedníka jsem ale dělat nechtěl, a protože sestra a bratr v humpoleckém pivovaru pracovali, šel jsem se učit na sladovníka.

První den praxe mi mistr oznámil, že mi garantuje, že se nevyučím, ale na konci toho samého ročníku jsem obdržel titul Vzorný učeň.

„Proč jsem vzorný, když se učím de facto za trest?“ ptám se ředitele. A on: „No, asi proto, že nikoho lepšího nemáme.“

Na Vysoké škole chemicko-technologické, kam jsem se dostal poté, co jsem si po vyučení dodělal maturitu na škole pro pracující, jsem zase do referátu o založení komunistické strany napsal, že se soudruzi ožrali a pak stranu založili.

Docent se strašně rozčílil, ječel na mě, co si to dovoluji, když jsem vystudoval za dělnické peníze, a ptal se, z jaké školy jsem přišel. Opáčil jsem, že jsem přišel ze školy pro pracující, a on ihned změnil rétoriku: „Vidíte, tenhle student o tématu přemýšlí!“ Pak jsme spolu celkem vycházeli, třeba si uvědomil, že jsem měl s těmi ožralými soudruhy víceméně pravdu…

Stačil jsem se během vejšky oženit, manželka je z Opavy, tak jsem šel za ní a nastoupil do Ostravaru. Čekala mě vojna, na rozloučenou jsem koupil šampaňské, postavil ho v bytě na podlahu, ani stůl jsme neměli, oddělal jsem z lahve košíček a vystřelený špunt mě, jak jsem se nad flaškou skláněl, trefil přímo do oka.

Myslel jsem, že jsem o něj přišel, naštěstí to nebyla pravda, ale měsíc jsem si poležel v nemocnici, doktorka říkala „na vojnu vás nevezmou“, s tímhle jsem se dostavil k dodatečnému odvodu.

„Nějaké problémy?“ vybalí na mě vojenský lékař.

„Ano, mám.“

„Schopen, odveden!“

A už jsem mazal. Vypadalo to, že na vojně budu sportovat, hodně slušně jsem běhal, maraton měl za 2:28 hodiny, a vážně jsem nejdřív dostal povolávák k protichemickému vojsku do Liberce, to byl elitní útvar.

Má politická nespolehlivost ale zafungovala i v tomhle případě, výsledkem byla třetí tanková základna Most-Vtelno. Po vojně opět Ostravar, seznámení se Standou, dál už to znáte, ne?

Neteř pracuje ve vodárenské společnosti, dělali tam novou úpravnu vody, ukazuje mi fotky a na obrovských trubkách vidím nápisy „pivo, pivo, pivo“.

„Můžeš mi to, prosím tě, vysvětlit?“ říkám neteři.

„To je přece jasný, ne? Pivo rovná se zkratka ‚pitná voda‘.“

Najednou jsem si uvědomil, že pivo, pitnou vodu, pili lidi odpradávna. Pili převařenou vodu zbavenou všech chorobných zárodků. Vodu, na kterou na rozdíl od té obyčejné nikdo nikdy neumřel, pivo je logicky nejzdravější tekutina.

No, upřímně, když jsme pivovar převzali, původní pivo k nejzdravějším tekutinám rozhodně nepatřilo, oprávněně mělo příšernou pověst.

„To je dobrý pivo, to bychom mohli brát,“ říkali hospodští Standovi, když s tím, co jsem uvařil, vyjel do světa. „Odkud je?“ ptali se v příští vteřině.

„Z Humpolce.“

„Tak pardon, s tím jděte někam!“

Ani trochu jsem se jejich odmítavé reakci nedivil, přesto bylo depresivní ji slyšet, protože jsme museli splácet mnohamilionový úvěr, za který jsme si pivovar pořídili.

Dále jsme od spousty odborníků slyšeli, že se do roka položíme, že déle nemůžeme vydržet – skeptici nebyli daleko od pravdy, my ale vzdor veškerým očekáváním vydrželi.

Mimo jiné i proto, že jsme piva nasměrovali na celou republiku, tam nebyl jejich kredit tak katastrofální jako v okolí. Prodejní místa jsme hledali široko daleko, záhy jsme šli i na Slovensko. Já podle slibu navařil první rok 106 tisíc hektolitrů, Standa zase slíbil, že tohle množství prodá, což taky dodržel.

Recepturu jsem si v podstatě přenesl z Ostravaru, tam se vařilo dost dobrý pivo, jen jsem si vše přepočítal na objemy varny v Humpolci. V našem regionu se většinou vařila sladší piva, na severu hořčejší, takže ze začátku místní nad chutí frfňali, ale pak frfňat přestali, protože pivo je návykový nápoj.

Přijel k nám tenkrát šéf pivovarského výzkumáku z Prahy s mým učitelem technologie z Plzně, ten se napije a povídá „máš to hořký“. Já na to „ne, ne, je to akorát“. A on, když pil čtvrtý: „Máš pravdu, je to akorát.“

Ne že bychom ale měli vyhráno, ani náhodou. Rozdělení republiky, změna daňových zákonů, nadnárodní monopoly, které uplácely hospodské, aby brali jejich pivo. S tím vším se dostavovaly krize, pořád jsme byli na hraně, a hledali tudíž strategického partnera.

Dostali jsme se k belgické společnost Duvel, dohadovali se s ní o podílu, se Standou jsme chtěli 51 procent, Belgičané chtěli 51 procent, nikdo nechtěl ustoupit, až si šéf Duvelu vybavil, jak jeho děda říkal „minoritní akcionář, blbej akcionář“, a každý jsme si nechali přesnou polovinu.

Musíme se proto vždycky dohodnout, ale Belgičani jsou fajn – chtějí samozřejmě vědět a spolurozhodovat o velkých investicích, ale do jednotlivých kroků nám nekecají. Koneckonců i já a Standa se musíme pokaždé dohodnout, protože půl na půl si dělíme i těch padesát procent, které nepatří Belgičanům.

Někdy se neshodneme, to by taky bylo divný, kdyby pořád jo, ale musíme se respektovat. A když ani jeden neumí uargumentovat druhýho, musí se dát na toho, kdo má konkrétní věc v gesci. Já se starám o výrobu a kvalitu piva, Standa o prodej a marketing.

Takhle rozdělené to máme správně, mě vaření piva pořád hrozně baví. Vidíte, jak se ze sladu dělá sladina, mladina, jak to hezky kvasí, jak to chutná. Děláte něco a vidíte výsledek, to je přece pěkný, nádherný. A nádherný je i to, že to nechutná jen mně, ale i ostatním.

No jo, Vávra se to pivo nejmenuje a Standa je jasně viditelnou tváří pivovaru, ale mně je právě tohle příjemný. Nikdo mě neotravuje, nikdo mi nenadává. Sice mě zase tolik všichni nechválí, ale nevadí, nemám s tím problém.

A název Bernard zní – musím uznat – opravdu lépe než Vávra. Ledaže by se pivo jmenovalo Vávrovo kafe v odkazu na Maryšu. Kafe ze spolku, Kafe od Žida, s tím by si asi šlo hrát, i když nevím, jestli i v téhle hyperkorektní době.

A jestli se ptáte, zda být ve Standově stínu přece jen něco nedělá s ješitností, kterou v sobě každý chlap má, já k tomu z legrace přidávám komentář, že za Ludvíka XIII. byl ve Francii kardinál Richelieu, a ač byla pozornost upřena na krále, ve skutečnosti to byl Richelieu, kdo tahal za nitky.

Plot kolem domu mám jen ze tří stran, z té volné mi na zahradu chodí srnky. Na jaře okusují azalky, na podzim nejdřív švestky, pak popadaný jablka. Jsem sportovní střelec, mám to hodně rád, střílím na asfaltové holuby, ale pro zábavu střelit zvíře, to ne, to nedělám, to nechci.

Koukám na srnky, občas si vzpomenu na něco z minulosti. V prvním semestru vysoké školy jsem nevěděl, zda z ní odejít hned, nebo až po zkouškách z matematiky, chemie a fyziky.

Věděl jsem, že tyhle vědní obory existují, ale vůbec nevěděl, co s nimi. Položil jsem se ale do nich a udělal zkoušky ještě před řádným termínem. Od té doby jsem přesvědčen, že když člověk chce, dokáže toho strašně moc.