Novinky a zajímavosti ze světa piva

Krkonošská pivní stezka zahajuje v sobotu 30. května novou sezonu. Oblíbený projekt propojující horskou turistiku a regionální minipivovary letos výrazně roste - nově nabízí západní větev trasy, tři další pivovary i nové odměny pro návštěvníky. Celkem stezka propojuje 8 krkonošských pivovarů a vede téměř 80 kilometry tras napříč horami.

V terénu máme reportérku Zuzanu, která nám slíbila průzkum Krkonošské pivní stezky. Jak to tam vypadá a jaká je atmosféra?
Od rána jsem projela několik částí Krkonošské pivní trasy, zaměřila jsem se na cestu, která vede z Vrchlabí a především rodinám s dětmi doporučuji, právě tady - U Medvěda ve Vrchlabí - si naplánovat start. Je tu pro ně pohoda.

Kousek ode mě si na hřišti hrají děti, u stolů sedí party turistů, co zrovna dorazili z hřebenů, a vzduch voní chmelem a dobrým jídlem.

Také už mám v ruce oficiální pivní letáček a v něm čerstvé, ještě schnoucí první razítko. Funguje to totiž jako skvělá sběratelská hra - když na stezce obejdete pivovary a nasbíráte aspoň pět razítek, v cíli dostanete hezkou cenu - třeba tričko nebo kšiltovku. Lístky jdou pak ještě do slosování a můžete vyhrát mnoho dalších cen, jako například dvoudenní pobyt v pivovaru.

To zní jako perfektní plán na prodloužený víkend. Stezka se navíc letos ještě rozrostla. Kam se všude lidé z Vrchlabí vlastně dostanou a co na trase uvidí? Vyber nám nějakou ochutnávku z itineráře.
Stezka letos spojuje dvě úplně odlišné tváře hor. Máme tu divočejší, vysokohorskou východní větev - ta vede z Malé Úpy přes Pec pod Sněžkou. V tomto případě jdete hned kolem Sněžky, kde potkáte legendární pivovary, kde vaří pivo z čisté horské vody. Uvidíte Obří důl nebo pramen Labe.

A nová - západní větev, ta vás zase povede přes Harrachov až do Pasek nad Jizerou. Tam je ta krajina neuvěřitelně malebná, jsou tam roubenky a horské louky. Mě osobně zaujala západní zastávka v Harrachově v pivovaru, který je umístěn přímo ve sklářství!
Tam vaří kvasnicové pivo, které dříve dodávalo sílu chlapům u sklářských pecí, a dnes osvěží unavené turisty po výšlapu k Mumlavskému vodopádu.

Poslouchá se to skvěle, Zuzko. Jenom mě napadá - ty jsi na startu, u pivovaru, který vaří oceňovaný, tradiční ležák na tři rmuty. Předpokládám, že proběhla i nějaká ta redakční ochutnávka?
Samozřejmě, že to tady voní naprosto hříšně. Ale já jsem profík-řidič, jsem tu dnes autem, takže pro mě to jistila jen ona vůně a vynikající oběd.

Každopádně všem, co sem dorazí po svých, ochutnávku upřímně závidím, ale přeji jim to. Pokud ještě nemáte plán na léto, sbalte batohy, rodinu nebo kamarády a vyrazte na pivní stezku. Vyčistíte si hlavu, protáhnete tělo a zažijete Krkonoše úplně jinak.

Když se spojí horská příroda, čistá pramenitá voda a poctivé řemeslo, vznikne něco výjimečného. Pivovar Trautenberk v Malé Úpě, usazený v nadmořské výšce 1 045 metrů, už dávno není jen tajemstvím horalů. Stal se pevnou součástí krkonošských výletů. Nyní se jeho příběh posouvá dál – dolů do podhůří.

Pivo zrozené pod Sněžkou
Vařit pivo v drsných horských podmínkách má své kouzlo. Trautenberk sídlí v citlivě zrekonstruované Tippeltově boudě na Pomezních Boudách. Představte si ten moment, kdy po náročném sestupu ze Sněžky nebo po celodenním putování, které nabízí Krkonošská pivní stezka, shodíte batoh a přistane před vámi perfektně načepovaná, orosená jedenáctka. Základem úspěchu je měkká horská voda z místních pramenů, která dává ležákům i speciálům nezaměnitelný charakter.

Ocenění sládci a tajemství výroby
Za každým skvělým lokem stojí lidé. Sládci pivovaru dlouhodobě dokazují, že tradiční postupy lze skvěle kombinovat s moderními technologiemi. Neochvějný důraz na kvalitu, výběr nejlepších českých chmelů a moravských sladů už pivovaru vynesl nejedno uznání na degustačních soutěžích. Pivovar Trautenberk navíc nabízí možnost komentovaných prohlídek, kde můžete nahlédnout přímo pod pokličku varny.

Velká novinka! Otvíráme 12. června 2026
Krkonošské hřebeny jsou krásné, ale občas je potřeba přenést horskou atmosféru i níže. Pivovar proto chystá otevření nové Pivovarské restaurace. Moderní interiér, skvělé pivo a špičková gastronomie na vás čekají na Bojišti v Trutnově. Brány se slavnostně otevřou už 12. června. Na zdraví!

Místo objednávání tradiční dvanáctky nebo desítky by se pivo nově značilo podle obsahu alkoholu. Nepravdivá zpráva, na kterou naskočil třeba i šéf SPD a předseda Sněmovny Tomio Okamura. Záměr vyvrátila Evropská komise i odborníci. Kde se tahle myšlenka vzala? A je smetená definitivně ze stolu? V Epicentru to vysvětlil Šéf Svazu českých pivovarů a sladoven Tomáš Slunečko.

Žádný takový návrh, podle kterého by se měl zlatavý mok značit jinak, na stole není. Český svaz pivovarů to vyvrátil i na svých webovkách. „Pivaři, nemusíte se bát, že by se něco měnilo,“ uklidnil na úvod rozhovoru pro Epicentrum výkonný ředitel svazu Tomáš Slunečko.

Zpráva se navíc podle něj objevila se zpožděním. „Žádný návrh Evropská komise na stůl nedala, ani se nechystá, pokud vím dobře,“ řekl. „Zpráva se tady objevila rok poté, co to komise řekla. Divím se, že to tak je, ale stalo se,“ dodal Tomáš Slunečko.

A kde se tedy vzala informace, že by se tradiční značení piva podle stupňovitosti (°Plato), mělo změnit? Podle Slunečka byl takový záměr Evropské komise pouze ve fázi úvah. „Co je zastaralá legislativa a směrnice, a co bude chtít možná revidovat,“ řekl Tomáš Slunečko.

Ověřit, a pak komentovat
Zpráva zarezenovala i ve vládních kruzích. Změnu značení zlatavého moku zcela odmítl i šéf vládní SPD a předseda Sněmovny Tomio Okamura na síti X. Později se odkazoval na to, že informaci převzal z médií. Takto vysoce postavený politik by přitom mohl pravost zjistit právě u svazů, nebo v Bruselu.

„Politická vyjádření nekomentuju, protože to mi asi ani nepřísluší. Ale jak říkáte správně, člověk, který je takto vysoce postaven, tak by si tu zprávu nejdřív, než ji začne komentovat, měl ověřit. A tady bych asi skončil,“ komentoval Okamurovy výroky v krátkosti Slunečko.

Výkonný ředitel Svazu českých pivovarů a sladovan v Epicentru dodal, že dostali z Bruselu signál, že se budou chtít zabývat otázkou, jak se pivo a další alkohol daní. „Ze Světové zdravotnické organizace (WHO) a odevšad tlačí na to, aby byl alkohol zdaněn víc, samozřejmě,“ dodal k tomu.

Rychlost šíření zprávy šéfa Svazu překvapila, na druhou stranu i docela potěšila. Řešili to totiž nejenom pivovarníci, ale i veřejnost. „Je důležité vědět, jak pivo bude vypadat, jak se bude značit, jestli budeme mít naše desítky, jedenáctky, dvanáctky, nebo se bude značit podle obsahu alkoholu,“ vysvětlil.

„Já jsem byl docela i rád, že se k tomu zdvihla takováhle vlna protestu, i když není proč, ale je vidět, že se lidé tímto tématem zaobírají, takže já mám radost,“ přiznal Slunečko v Epicentru.

Evropská komise směrem k pivu podle ředitele Svazu pivovarů a sladoven provádí kromě revize legislativy i monitoring, jak to vypadá v členských státech. „Myslím si, že ve třetím čtvrtletí tohoto roku teprve vydá nějakou zprávu, podle ní se potom budeme řídit,“ dodal Tomáš Slunečko.

Ohromná revoluce
Na hypotetickou změnu bychom si navíc jako národ pivařů zvykali podle Slunečna jen velmi těžko. Na značení podle stupňovitosti jsme zvyklí historicky. A navíc, v tom jako Česká republika nejsme sami.

„Více než 12 členských států a především těch pivovarnických velmocí, jako jsme my, Německo, Belgie a další, daní podle způsobu stupňovitosti,“ popsal Tomáš Slunečko. „To by byla ohromná revoluce a já si nemyslím, že Evropská komise něco takového bude dělat,“ dodal v Epicentru šéf Svazu pivařů, který v minulosti pracoval 12 let v diplomacii na Stálém zastoupení ČR při EU.

Zámecký pivovar, jehož otevření plánuje město na letní měsíce, by se měl v příštím roce stát dějištěm prestižní konference Sdružení historických sídel Čech, Moravy a Slezska. Zastupitelstvo Jindřichova Hradce už schválilo financování akce, čekat se bude na posvěcení ze strany sdružení. Město si od konference slibuje nejen přínos k propagaci města, ale i prezentaci nového objektu jako vyhledávaného místa pro podobná setkání.

Multifunkční sál, který vzniká jako součást pivovaru, nabízí kapacitu pro tři stovky lidí a od počátku projektu se počítalo, že bude hostit nejen koncerty, divadelní představení či taneční společenské události, ale i odborná setkání. Pro třídenní odbornou konferenci na téma Zeleň v památkách, památky v zeleni poskytuje sál požadované zázemí, co se týká prostoru i služeb. Otázkou, kterou zastupitelé rozebírali, je ubytovací kapacita ve městě.

„Konference Sdružení historických sídel Čech, Moravy a Slezska bývá dobře obsazena, jde o zhruba 240 účastníků,“ uvedl místostarosta Bohumil Komínek (Nezávislí pro Hradec). V Jindřichově Hradci toto setkání dosud nikdy neprobíhalo. Pro image města je podle radnice podstatná účast odborníků, starostů, radních a a zástupců státních institucí. „Rádi bychom po dokončení pivovaru ukázali, jak jsme se pokusili národní kulturní památku rekonstruovat, a zviditelnili ji. Chceme ji přihlásit jako památku roku a na zamýšlené konferenci by mohla být eventuálně vyhlášena,“ dodal Komínek.

Konference je plánovaná na říjen 2027, mezi argumenty pro její pořádání město uvádí také ekonomický přínos pro místní podnikatele nebo prodloužení turistické sezony. Pivovar by se navíc představil jako vhodné zázemí pro konferenční akce. Společenský prostor je součástí objektu spolu s pivovarem či restaurací. Otevření je plánováno na letošní rok, na celkových nákladech přes půl miliardy korun nesl Jindřichův Hradec hlavní podíl.

Kolik lidí lze ubytovat v Hradci?
Na možné úskalí upozornil opoziční zastupitel Jan Mikeš (STAN). Připomněl, že město musí podle požadavků sdružení garantovat ubytovací kapacitu pro nejméně osob a převahou ubytování jedné osoby na pokoji. „Jakožto člověk, který se několikrát v Hradci pokoušel ubytovat dvě stě lidí, se chci zeptat, jestli je tento požadavek pozitivně ověřen. Jednou z největších bolestí Jindřichova Hradce je, že tu nejsou velké ubytovací kapacity,“ konstatoval Mikeš.

Radnice uvádí, že v hotelech a penzionech v centru města a jeho blízkém okolí je k dispozici zhruba 350 lůžek. „Odbor kultury a cestovního ruchu obeslal všechny ubytovatele přímo ve městě, eventuálně v místních částech, a v tomto období bychom měli dostupnou kapacitu přes 300 lůžek,“ reagoval starosta Michal Kozár (ANO). „Nejedná se o hlavní sezonu a většina ubytovatelů potvrdila, že jsou schopní lůžka zajistit.“ Místostarosta Komínek připomněl, že rezervace by probíhaly s ročním předstihem.

Jan Mikeš posléze obrátil pozornost k obecnějšímu rámci. „Ubytovací kapacity jsou důležité do budoucna právě vzhledem k plánům naplněnosti pivovaru, pokud chceme rozvíjet konferenční turistiku. Neříkám, že vím, co s tím, jenom tuším, že to může být problém,“ poznamenal Mikeš.

Při odhadované kapacitě 350 lůžek by v živější sezoně kapacitní omezení mohlo sehrávat roli. „V případě, že by se nabízelo více konferencí, věřím, že soukromý sektor si umí částečně poradit,“ podotkl starosta Kozár.

Účastníci konference Zeleň v památkách, památky v zeleni by si měli ubytování a stravování hradit sami, na pořadatelství konference schválilo město náklady ve výši 500 tisíc korun, Sdružení historických sídel Čech, Moravy a Slezska by přispělo částkou 120 tisíc. Dvoudenní odborné jednání by měl třetí den doplnit doprovodný program v režii města včetně prohlídky památek v místě a okolí.

Milovníci piva a horských túr zbystřete. Už v pátek 30. května se po zimní pauze znovu rozjede oblíbená Krkonošská pivní stezka. Letos bude větší než kdy dřív – nabídne nové trasy, nové pivovary i první expanzi do západních Krkonoš.

Pivo, hory a pořádná porce kilometrů. Přesně na to láká letošní ročník Krkonošské pivní stezky. Propojí osm horských minipivovarů a téměř 80 kilometrů turistických tras napříč Krkonošemi.

Organizátoři letos poprvé rozšířili stezku také do západní části hor. Návštěvníci se tak nově podívají i do klidnější krajiny kolem Jizery, horských luk a tradičních roubenek. Přibyly také tři nové pivovary - Novosad, U Čápa a Prdek.

„Vydejte se na jedinou vysokohorskou pivní stezku v zemi,“ zvou pořadatelé v tiskové zprávě. Podle nich čeká návštěvníky cesta, „kde každý výšlap má svůj smysl a každé zastavení svou chuť“.

Východní větev stezky zůstává i letos a dál láká hlavně na hřebenové partie Krkonoš a náročnější horské výšlapy. Nová západní část má naopak nabídnout pohodovější atmosféru a pomalejší tempo.

Krkonošská pivní stezka ale není jen o pivu. Organizátoři ji představují také jako cestu za příběhy lidí, kteří vaří pivo poctivě a dávají mu čas. Každý pivovar nabízí vlastní speciály a turisté mohou během léta sbírat razítka do herní mapy.

A právě sběratelská hra bývá každoročně velkým tahákem. Za nasbíraná razítka čekají na účastníky odměny v podobě pivní sklenice, podtácku nebo možnost vyhrát pobyt na horách.

Stezka startuje 30. května a otevřená bude až do konce září. Jedno je jisté už teď - v Krkonoších letos poteče pivo proudem.

Město Pardubice chce ochránit budovu bývalého pivovaru před demolicí. Navrhne ministerstvu kultury, aby se stala kulturní památkou. Zároveň na lokalitu vyhlásilo stavební uzávěru, která investorovi znemožní historickou budovu zbourat. Informoval o tom primátor Jan Nadrchal (ANO). Výroba v pivovaru skončila v roce 2023. Od roku 2024 patří budovy a pozemky investiční společnosti Conseq Funds.

„Investor si teď požádal na stavebním úřadu o demoliční výměr. Neříkám, že to nutně chtějí zbourat, ale možná chtějí mít ten dokument v ruce, protože pokud ho získají ještě podle stávajícího územního plánu, nový územní plán jim ho už nezruší. Že se o to někdo urychleně snaží, se mi nelíbí,“ řekl primátor.

Podle starého územního plánu může budovu investor zbourat. Město chce v červnu schválit nový územní plán, kdy už to možné nebude. Podle primátora proto majitel areálu nejspíš spěchá, aby demoliční výměr získal. Město proto vyhlásilo stavební uzávěru na několika parcelách pivovarského areálu, které se týkají historických budov. Současně podalo návrh na prohlášení pivovaru za kulturní památku.

„Stavební uzávěru už rada města schválila a nyní je zveřejněna na úřední desce, než nabude účinnosti. Tento postup vychází ze stavebního zákona a slouží k ochraně území v situaci, kdy se připravuje nová územně plánovací dokumentace a hrozí snaha urychleně získat povolení k zásahům v území,“ řekl primátor.

Pivovar z druhé poloviny 19. století lze podle primátora konvertovat na bydlení nebo k jiným účelům. Cenná je například čelní budova s restaurací nebo část s věží s prvky, které připomínají cimbuří. „Je to v lokalitě jedna z posledních industriálních staveb, protože továrna mlýnských zdrojů a lihovar byly zbourané. Toto je poslední memento historie. Navrhujeme přední část areálu zachovat,“ řekla vedoucí odboru hlavního architekta Mariana Zmítková.

Rozhodnutí radnice kvituje i opozice. Podle zastupitele Petra Klimpla (ODS) je to krok správným směrem. „Oceňuji snahu radnice zachovat industriální charakter lokality a zabránit případné demolici objektů,“ řekl.

Investiční společnost koupila areál za 186,2 milionu korun bez DPH. Loni uvedla, že tam chce stavět bytové domy, obchody nebo hotel.

Nultý ročník Budějovického pivního týdne propojí od pátku 29. května do pátku 5. června 11 pivovarů. Na návštěvníky čekají otevřené pivovarské sklepy, prohlídky pivovarů, ochutnávky piv a pokrmů na pivě, ale také plavby lodí do pivovaru a do pivní zahrady. Na některé aktivity se musí zájemci registrovat kvůli kapacitě, jiné budou přístupné bez omezení, informoval Vojen Smíšek z Turistické oblasti Budějovicko.

„Budějovický pivní týden je součástí marketingové aktivity Turistické oblasti Budějovicko na podporu místních pivovarů sdružených na Pivní stezce Budějovicko a podporu tématu pivovarnictví a lokálních produktů v oblasti cestovního ruchu," uvedl Smíšek.

Týden otevřených sklepů
Budějovický Budvar připravil Týden otevřených sklepů se speciálními prohlídkami magicky nasvícených ležáckých sklepů s ochutnávkami. „Tentokrát nepůjde o klasickou prohlídku pivovaru. Sklepy budou speciálně nasvícené a celá trasa bude postavená hlavně na atmosféře míst, kde budějovický ležák několik měsíců dozrává. Součástí prohlídky bude také degustace piva přímo z tanku, včetně pivních vzorků, které se běžně do prodeje vůbec nedostanou," uvedla mluvčí Budvaru Barbora Povišerová.

Plavby po Vltavě a Malši
Pivovar Samson nabídne plavby po Vltavě a Malši na palubě lodi sv. Rozálie. Během pivního týdne si mohou návštěvníci vybrat mezi kratší plavbou s cílem v Pivovarské zahradě, nebo velkým zážitkem spojeným s komentovanou prohlídkou pivovaru.

Do pivního týdne se zapojil také Minipivovar Kněžínek, Výzkumný minipivovar Jihočeské univerzity, Minipivovar Beeranek, Pivovar Solnice, Pivovar Hluboká, Pivovar Týn a Bukovar. Na pivní stezce leží také Minipivovar Krajinská 27 a Pivovarský dvůr Lipan.

Stále více rakouských i bavorských hospod přechází k takzvanému komunitnímu financování. Jak to funguje? Paradoxně úplně opačně než by to podle starých hospodských pouček fungovat mělo.

Jedno ze základních hospodských pravidel (a nejen jich) totiž obvykle hovoří o tom, že není dobré, když hospodu vlastní více majitelů. Každý má trochu jinou představu o provozu, dohoda je složitá, spory podnikání ubližují.

Jenže to, co se nyní děje zejména v Bavorsku a Rakousku, by se dalo jen s mírnou nadsázkou přirovnat ke snaze prokázat, že tam, kde selhává hospodský kapitalismus, může nastoupit hospodský „socialismus“. Základní myšlenkou této snahy je totiž přesvědčení, že čím více majitelů hospoda má, tím je její provoz udržitelnější.

Jak už jsme na INFO.CZ psali, u našich rakouských a bavorských sousedů přibývá restaurací provozovaných celými družstvy vlastníků.

Některá mají desítky, jiná stovky členů, ovšem jejich podnikání je velmi podobné. Společně kupují hospody, kterým jinak hrozí zánik, a snaží se je provozovat jako společný komunitní projekt.

Jenže jak může hospoda fungovat při tak velkém množství vlastníků? Jedním z řady komunitních projektů tohoto druhu je nedávné otevření komunitní hospody v rakouském Schenkenfeldenu. A předseda Občanského družstva Schenkenfelden Johannes Kastner nyní INFO.CZ odpověděl na konkrétní dotazy týkající se provozu.

Podle Kastnera byl hlavním důvodem této občanské iniciativy fakt, že stará restaurace na náměstí byla uzavřena, protože majitelka odešla do důchodu a restauraci nechala přestavět na bytový dům. Podobně končí v Rakousku stovky hospod. Majitelé kvůli nedostatku personálu a úbytku hostů zavírají jednu vesnickou hospodu za druhou.

V Schenkenfeldenu ale místní lidé po dohodě se starostkou vytvořili družstvo „na záchranu hospody“. Vybrali společně kolem 200 000 eur a v přízemí radnice zřídili novou hospodu s názvem Marktschank. Do družstva se se svým příspěvkem přihlásilo 400 místních obyvatel, tedy zhruba každý čtvrtý.

„Družstvo si následně zvolilo ze svého středu 30 zástupců do představenstva a dozorčí rady, v nejužším vedení je 7 lidí. Objednávky, rezervace a další provozní záležitosti bude vyřizovat manažer,“ napsal INFO.CZ Kastner.

Nejde o klub, ale o hospodu
Na rozdíl od vesnických klubů vznikajících někdy v Česku v garážích a hasičských zbrojnicích, jde o zcela regulérní restauraci s vším všudy. Jen ji vlastní 400 lidí. Ti přispěli na rekonstrukci nejen penězi, ale i dobrovolnickou prací. Komu by to připomínalo příběh slavného družstva „hejrupáků“ z Fričova filmu „Hej-rup!“, možná by nebyl daleko od pravdy.

V bavorském městečku Bärnau se osmi místním občanům podařilo zachránit 30 let nevyužívaný historický dům v centru a ještě v něm obnovit výrobu piva. „Společně koupili ruinu středověkého domu, přičemž dal každý ze svého 1000 eur (25 000 korun),“ řekla INFO.CZ vedoucí turistické centrály v Bärnau Markéta Monsportová.

Družstvo osmi místních občanů pak dokázalo z různých dotačních pobídek sehnat peníze a vytvořit z ruiny dokonale rekonstruovaný „Ackerbürgerhaus“, tedy občanský dům nejen s komunitním centrem, ale i vlastním malým pivovarem a hospodou „Kretsch’n“, která, jak autoři projektu zdůrazňují, tady fungovala už za císaře Karla IV.

„Veškerá produkce pivovaru, který je pro veřejnost otevřen zatím jednou týdně, je prakticky okamžitě vyprodána,“ uvedla Monsportová. Pivo se vaří tradičním způsobem a je o ně velký zájem. Nebýt místní iniciativy a vytvoření družstva, dům na náměstí by přitom dále chátral.

„Mnoho oddaných občanů investovalo nespočet dobrovolnických hodin do plánování, výstavby, marketingu a dalších aspektů podnikání restaurace. Pokud by její provoz generoval zisk, budou z toho primárně profitovat členové družstva,“ uvedl Kastner.

Podobných komunitních hospod přitom už jsou v Rakousku a Bavorsku desítky. Prakticky vždy jde o to, že se místní tímto způsobem snaží zachránit ve vsi či městečku nějakou tradiční hospodu, jejíž provoz už se majiteli nevyplácí nebo není schopen ho udržet. A někde jde o opravdu velké projekty.

Hospodští Hejrupáci?
Z vytváření podobných družstev se přitom stal v Rakousku a Bavorsku fenomén. Lidé do nich investují nemalé částky od stovek až po tisíce eur. Z vybraných peněz se pak zachraňují nebo rekonstruují vesnické hospody a spolufinancuje se jejich provoz.

Výhody komunitního vlastnictví jsou přitom zřejmé. Pokud budete spoluvlastnit jako člen družstva hospodu na vsi, je ve vašem osobním zájmu, aby hospoda prosperovala. A tedy se dá očekávat, že její spoluvlastníci budou do „své“ hospody nejen sami chodit, ale také návštěvu doporučovat všem ostatním.

Problém vesnických hospod totiž někdy spočívá v tom, že si každý takzvaně „hraje na svém písečku“ a tradiční hospodské setkávání nahrazují roztříštěné sousedské sešlosti třeba na zahradě či v garáži. A hospoda zeje prázdnotou.

Na druhou stranu je i podle některých odborníků na gastronomii otázkou, zda může být komunitní vlastnictví a financování hospod, které by jinak zanikly, do budoucna udržitelné. A to právě kvůli možným budoucím sporům ve vlastnických družstvech, která mohou mít, jak ukazuje rakouský příklad, někdy až stovky členů.

Českem se v posledních dnech začaly šířit zvěsti, že Evropská unie plánuje zakázat tradiční označování piva podle stupňovitosti. Z hospod a obchodů by tak údajně zmizely známé „desítky“ nebo „dvanáctky“ a nahradilo by je pouze značení podle obsahu alkoholu. Zpráva se rychle rozšířila i po sociálních sítích, podle Českého svazu pivovarů a sladoven i podle Evropské komise jde ale o dezinformaci.

Spekulace o povinné změně označování piv napříč Evropskou unií u nás přinesl Deník.cz, následně se tématu věnovaly i zprávy CNN Prima News. Podle pivovarníků se ale Češi bát nemusí, vše je trochu jinak.

Přejmenování piv nehrozí
Zmatek pravděpodobně vznikl kolem připravované evropské směrnice týkající se spotřební daně na alkohol. Ta má do budoucna sjednotit některé podmínky pro zdanění alkoholických nápojů v členských státech. Český svaz pivovarů a sladoven ale upozorňuje, že způsob značení piva i nastavení zdanění zůstává nadále hlavně v kompetenci jednotlivých zemí.

To následně potvrdila i Evropská komise na svém českém instagramovém účtu: „EU nechystá zákaz označování piv podle stupňovitosti ani žádné přejmenovaní. Revize směrnice o spotřební dani není v plánu: členské státy mohou nadále danit a označovat pivo podle stupňovitosti nebo obsahu alkoholu,“ stojí v příspěvku.

„Prosím jedno velké pětiprocentní“
Pokud by podobná změna někdy skutečně nastala, mohlo by to být pro české zákazníky poměrně matoucí. Desetistupňové pivo by se totiž nově označovalo například jen jako pivo s obsahem alkoholu kolem 4 %, zatímco běžná dvanáctka by nesla označení přibližně 5 % alkoholu a zákazníci by si teoreticky měli u hostinských správně objednávat půllitr pětiprocentního moku. K tomu se ale zatím neschyluje.

„Český systém stupňovitosti je součástí naší pivní tradice i spotřebitelské orientace na trhu. Označení jako ‚desítka‘ nebo ‚dvanáctka‘ jsou pro české spotřebitele dlouhodobě srozumitelná a pevně spojená s českou pivní kulturou,“ uvedl Tomáš Slunečko, výkonný ředitel Českého svazu pivovarů a sladoven.

Podobný systém přitom nepoužívá jen Česko. Zdanění nebo označování piva podle stupňovitosti funguje také například v Německu, Rakousku nebo Polsku.

V čem se liší stupňovitost a procenta alkoholu?
Stupňovitost vyjadřuje podíl zkvasitelného extraktu (cukru) v mladině před kvašením. To znamená, že pro 12° pivo se použilo 12 % extraktu. Ten pak udává nejen hutnost a plnost piva, ale také jeho sílu. Obsah alkoholu potom vychází z toho, kolik cukrového extraktu dokázaly kvasinky na alkohol přeměnit.

Právě proto není možné převádět stupně přímo na procenta alkoholu, jak se lidé často mylně domnívají. Dvě piva se stejnou stupňovitostí mohou mít mírně odlišný obsah alkoholu podle způsobu kvašení nebo receptury.

Na obalech balených piv se navíc obsah alkoholu už dnes běžně uvádí. Například Gambrinus 10° Original má 4,3 %, Velkopopovický Kozel 10° přibližně 4 %. Jedenáctka Zubr Grand má 4,8 % alkoholu, zatímco třeba takový Pilsner Urquell obsahuje alkoholu méně, a to 4,4 %. K silnějším potom patří některá zahraniční piva tzv. evropského typu, třeba Heineken s 5 %.

Co na to Češi?
Zvykli by si na jiné značení? Za redakci Kupi jsme se ptali i našich čtenářů, zda by jim vadilo, kdyby se tradiční české označování zrušilo a pivo by se objednávalo a kupovalo pouze podle procent alkoholu. Z reakcí bylo patrné, že většina lidí má pivo jednoznačně spojené se stupňovitostí.
●Radek, 57 let: „Pivo vybírám hlavně podle chuti a hutnosti a stupně jsou v tomhle ohledu všeříkající. Stačí mi vědět, že desítka bude navíc slabší a dvanáctka o trochu silnější, přesná čísla nepotřebuju.“
●Marie 64 let: „Klasické třídění mi přijde mnohem přehlednější než řešit nějaké desetiny procent alkoholu. U vína se taky nikdo neptá, jestli chci 11, nebo 12 procent alkoholu, ale jestli chci suché, nebo sladké.“
●Jana, 35 let: „Chápu, že by třeba obsah alkoholu byl přehlednější pro cizince, kteří jsou na to zvyklí. Ale to by se dalo vyřešit tak, že by se v hospodách vedle stupňů uváděla i procenta alkoholu.“
●Matouš, 29 let: „Mně osobně by změna nevadila, stejně dávám hlavně na značky a pivovary. Ale třeba generace mých rodičů by si určitě zvykala hůře a přidalo by to akorát práci číšníkům, kteří by museli při objednávkách vše trpělivě vysvětlovat.“
●Patrik, 46 let: „Jsem rád, že to byl falešný poplach. Nedokážu si představit, jaký zmatek by to vyvolalo, nehledě na debatu ohledně danění a cen.“

Pivo ale začalo jako domácí nápoj z obilí, vody a kvasu. Vařily ho ženy a chmel z něj později udělal zboží pro obchod. Podíváme se na to, jak se z každodenní práce zrodilo evropské pivovarnictví a český ležák ve skle.
Článek

Když se dívám na dějiny ale, vidím v něm mnohem víc než starý alkoholický nápoj. Vidím vodu, obilí, slad, oheň, kvas a práci lidí, kteří z obyčejných surovin vyráběli každodenní jistotu. Ale patřilo ve středověku k běžnému pití, domácí výrobě a drobnému obchodu, ve kterém měly dlouho velkou roli ženy.

První várky
Slovo ale patří hlavně do severoevropského a anglického prostředí. Samotné kvašené obilné nápoje jsou mnohem starší. V Mezopotámii známe doklady o kvašených cereálních nápojích z klínopisných textů už ze 3. tisíciletí př. n. l. Max Planck Society upozorňuje, že tyto texty mluví o dodávkách ječmene, pšenice emmer a sladu do pivovarů, jenže přesný výrobní postup se rekonstruuje těžko. Už v nejstarších civilizacích tedy šlo o nápoj z obilí.

Hodně známý je sumerský Hymnus na Ninkasi, bohyni piva. Bývá označován za nejstarší dochovaný „pivní recept“, i když badatelé se přou, jak přesně ho číst. Důležité je, že spojuje obilí, sladový chléb, vodu a kvašení. Britské muzeum připomíná moderní pokusy uvařit nápoj podle tohoto hymnu, zatímco Max Planck Society zdůrazňuje nejistotu při překladu starých výrobních postupů. Tady je dobré držet se pevné formulace: nejstarší pivo známe jako kvašený nápoj z obilí, ne jako dnešní půllitr s pěnou.

V Evropě se podobné nápoje objevují u Keltů, Germánů a dalších severních národů. Britannica uvádí, že Plinius a Tacitus v 1. století n. l. psali o tom, že Sasové, Keltové a germánské kmeny pili ale. Anglické pivovarské výrazy jako malt, mash, wort a ale mají anglosaský původ. Tady se dostáváme k ale v užším smyslu: k severnímu, obilnému, svrchně kvašenému nápoji, který patřil k běžné stravě.

Z čeho se vařilo? Z toho, co bylo dostupné. V různých částech Evropy se používal ječmen, oves, pšenice, žito a různé směsi obilí. Richard W. Unger ve své práci o pivu ve středověku upozorňuje, že severní Evropa byla v tomto směru velmi pestrá a že jednoznačný nástup ječmene jako hlavní pivní suroviny patří hlavně ke konci středověku a k renesanci. Středověké ale tedy často vznikalo z jiného obilného základu, než jaký si dnes spojujeme s moderním pivem.

Vaření ale začínalo u sladu. Obilí se nechalo naklíčit, tím se v zrnu spustily enzymy potřebné pro přeměnu škrobu na zkvasitelné cukry. Potom se slad sušil, drtil, mísil s teplou vodou a vznikla sladina. Ta se nechala kvasit pomocí kvasinek. Středověký sládek často přesně neznal mikrobiologii procesu, přesto uměl udržovat praxi. Kvas se přenášel z jedné várky do druhé a zkušenost rozhodovala o výsledku.

Domácí vaření mělo praktický důvod. Ale bylo čerstvé, málo trvanlivé a vhodné ke spotřebě v místě výroby. Ve venkovském prostředí ho proto vařily domácnosti. Zvlášť v Anglii se z toho stal prostor pro ženskou práci. Judith M. Bennett shrnuje, že ženy ve středověké Anglii vařily a prodávaly většinu ale, které se pilo, a že až po roce 1350 se obchod postupně přesouval do rukou mužů. Do roku 1600 už v Londýně i v mnoha městech a vesnicích převažovali v pivovarském řemesle muži.

Ale nebylo jen pití. Žena, která uměla vařit dobré ale, mohla přilepšit domácnosti. V době, kdy měly ženy omezený přístup k mnoha výdělkům, dávalo vaření ale prostor pro malý obchod. David Postles ve studii o panstvích v pozdně středověkém Devonu píše, že vaření bylo důležitou částí rolnické ekonomiky a mohlo doplňovat příjem z půdy nebo z námezdní práce.

Kontrola kvality se řešila velmi tvrdě. V Anglii fungovala pravidla známá jako Assize of Bread and Ale. Ta spojovala cenu chleba a ale s cenou obilí a místní úředníci kontrolovali prodej, kvalitu i míry. Fordhamův Medieval Sourcebook uvádí texty k regulaci chleba a piva, které ukazují, jak přesně se středověká moc zajímala o základní potraviny. Ale patřilo mezi věci tak běžné, že ho bylo potřeba hlídat právem.

V praxi to znamenalo, že prodej ale nebyl volný chaos. Kdo vařil a prodával, mohl platit poplatky, dostávat pokuty a podléhat kontrole. Tady se rodí obraz alewife, ženy prodávající ale. V populární kultuře se z ní později stal terč posměchu, obvinění z podvodů a karikatur. Historicky je zajímavější jiná věc: za touto postavou stojí reálná ženská práce, drobný trh a každodenní ekonomika domácností.

Evropské rozšíření
Když se ale a pivo šířily po Evropě ve větším měřítku, hlavní roli sehrály kláštery, města a obchod. Kláštery měly půdu, obilí, lidi, technické zázemí a písemnou správu. V karolinské době už existují doklady o klášterním vaření ve velkém. Plán opatství Sankt Gallen z roku 820 počítal hned se třemi pivovary: jeden pro mnichy, jeden pro významné hosty a jeden pro slabší pivo pro služebnictvo a další pracovníky. Tohle ukazuje, že pivo ve středověkém klášteře nebylo okrajová záliba. Bylo součástí provozu velké instituce.

Česká stopa
V českých zemích se pivo pojí hlavně s kláštery, městy, právem a později s průmyslovou výrobou. Nejznámější raný bod je Břevnov. Břevnovský klášterní pivovar uvádí, že k Břevnovskému klášteru, založenému roku 993, se váže první písemná zmínka o vaření piva na českém území. Pivovar zde fungoval s přestávkami do roku 1889 a novodobý pivovar navázal na tradici roku 2011.

Česká televize k tomu doplňuje, že nejstarší známý pivovar v Čechách vznikl právě při Břevnovském klášteře a fungoval na jiném místě než současný pivovar. Stál v prostoru mezi dnešním klášterem a domem U Kaštanu, kde dnes vede Patočkova ulice. Břevnov je proto silný začátek českého pivního příběhu.

Ranější české pivovarnictví je úzce spojené také s chmelem. Bakalářská práce Marie Pulčákové z Masarykovy univerzity uvádí první doloženou zmínku o pěstování chmele u nás k roku 1039, kdy je v souvislosti se Starou Boleslaví zmiňován desátek chmele. Dále připomíná listinu z roku 1088, kde se objevuje chmel pro potřebu vaření piva vyšehradské kapitule a také jména raných sladovníků. České pivo se tedy velmi brzy pojilo s chmelem, církevními institucemi a písemnými dávkami.

Od 13. století se těžiště přesouvá do měst. Český svaz pivovarů a sladoven uvádí, že král Václav II. stanovil právo vařit pivo pro měšťany královských měst uvnitř hradeb a pro kláštery. Listinně je právo várečné doložené například v Dobrušce roku 1320 a v Českém Krumlově roku 1347. Karel IV. pak podle stejného přehledu potvrdil měšťanům královských měst právo várečné ve Zlaté bule roku 1350.

Právo várečné znamenalo peníze. Kdo směl vařit a prodávat pivo, měl přístup k výnosnému městskému obchodu. Právo mílové chránilo městský trh před konkurencí v okolí. Studie Františka Vrány o právovárečných měšťanstvech vysvětluje, že právo mílové doplňovalo starší právo vařit pivo a chránilo trh před konkurenční živností v okruhu města. Pivo tak nebylo jen nápoj. Bylo městské privilegium.

České pivovarnictví proto není jen příběh chuti. Je to příběh městských práv, sporů a peněz. Ve středověku mohli vlastnit várečný dům jen měšťané a že ve 14. století se pivo ve Znojmě vařilo ve vybraných místech. Postupně rostly náklady na vybavení, výroba se soustřeďovala do menšího počtu domů a města si pořizovala společné pivovary a sladovny.

Velký spor přišel na přelomu 15. a 16. století. Města hájila své výsady, zatímco šlechta začala budovat vlastní pivovary a chtěla z piva také vydělávat. Český svaz pivovarů a sladoven uvádí, že spory měšťanů a šlechty trvaly v letech 1484 až 1517 a vyvrcholily Svatováclavskou smlouvou. Ta roku 1517 přiznala právo vařit pivo měšťanům, pánům i rytířům.

Z pohledu příběhu je to výborný zlom. Pivo se z klášterní a městské záležitosti postupně stávalo také šlechtickým podnikáním. Výroba rostla, technologie se zlepšovala a právní spory ukazují, jak velkou hodnotu pivo mělo. Když se lidé hádají o právo něco vařit, obvykle to znamená, že se na tom dá vydělat.

V 18. století přichází František Ondřej Poupě. Reformátor, který navrhoval nové zařízení pro sladovnictví a pivovarnictví, prosazoval ječný slad a upravil dávkování chmele. Jeho známá zásada „Žito na chleba, pšenice na koláče, oves pro koně, ječmen na pivo“ vystihuje posun k surovinové disciplíně. Poupě patří k lidem, kteří české pivovarnictví tlačili od zvyku k přesnější technologii.

Rok 1842 pak změnil svět piva. Plzeňští právováreční měšťané založili Měšťanský pivovar a 5. října 1842 v něm bavorský sládek Josef Groll uvařil první várku nového plzeňského piva. Plzeňský Prazdroj uvádí, že kvalita předchozího piva v Plzni kolísala a právě to vedlo měšťany k založení nového pivovaru. Plzeňský ležák spojil světlý slad, žatecký chmel, měkkou plzeňskou vodu a spodní kvašení do stylu, který se rozšířil po světě.

Tím se české pivovarnictví dostalo do nové kapitoly. Měšťanský pivovar v Plzni vyráběl výhradně spodně kvašená piva a že v polovině 19. století přišel zlatý věk českého pivovarství. Technologické změny zahrnovaly přechod na spodní kvašení, zavedení sacharometru, strojních pohonů, vaření parou a strojního chlazení.

Česká stopa je tím pádem dvojí. Na začátku stojí kláštery, chmel a městská práva. V 19. století přichází průmyslová přesnost, spodní kvašení a plzeňský ležák. České pivo vyrostlo ze středověkých práv a skončilo jako jeden z nejvlivnějších pivních stylů moderní doby.

Rozhodující zlom přinesl chmel. Před jeho širším rozšířením se pivo dochucovalo různými bylinami, kořením a rostlinami. V anglickém prostředí se tradičně rozlišovalo ale jako nechmelený nápoj a beer jako nápoj s chmelem, ačkoli hranice se v čase posouvala. Studie o ale a beer v pozdně středověké a raně novověké Anglii uvádí, že hlavním rozdílem mezi ale a beer bylo přidání chmele, zatímco samotný proces vaření se podobal.

První významné písemné zmínky o chmelu v souvislosti s pivem patří do 9. století. Opat Adalhard z Corbie roku 822 stanovil postupy pro přípravu a rozdělování chmele v kontextu vaření cervisie. Další zmínka se objevuje u opata Ansegise z Wandrille kolem roku 830. Chmel změnil pivo hlavně proto, že mu dodal hořkost a zlepšil jeho trvanlivost.

Trvanlivost byla zásadní. Slabé a čerstvé ale se hodilo k rychlé spotřebě. Chmelené pivo vydrželo déle, lépe snášelo přepravu a mohlo se stát obchodním artiklem na větší vzdálenost. Pryskyřice z chmele pomáhaly omezovat infekci mladiny a piva bakteriemi. Díky tomu mohlo chmelené pivo cestovat a vydržet měsíce v době, kdy uchování potravin patřilo k největším problémům předindustriální Evropy.

Ve 13. a 14. století se rozjíždí obchod s chmeleným pivem ve velkém. Důležité byly severoněmecké a hanzovní oblasti. Unger uvádí, že Bremen vyvážel pivo už kolem roku 1220, v privilegiu v Bruggách se objevuje roku 1252 a na severonizozemském trhu roku 1274. Hamburgské pivo je doloženo v Goudě roku 1357, přičemž se tam prodávalo pravděpodobně už dříve. Pivo se tím měnilo z domácí várky na městský obchodní produkt.

Nizozemské oblasti se nejdřív musely vyrovnat s dovozem německého chmeleného piva. Roku 1321 hrabě Vilém III. Holandský zakázal dovoz hamburského a východního piva, protože ohrožovalo starší daňové příjmy z nápojů založených na gruitu. Brzy zákaz upravil a současně podpořil domácí výrobu chmeleného piva. To je skvělý detail, protože ukazuje ekonomickou logiku doby: vládci a města neřešili jen chuť, řešili daně.

Tady se z piva stává městský průmysl. Vaření vyžadovalo velké kotle, sladovny, skladování, dopravu, sudy a kapitál. Domácí várka pro sousedy měla jinou logiku než pivo určené na obchod. Větší provoz si žádal muže napojené na cechy, městskou správu a obchodní sítě. Tím se dá vysvětlit i pomalý ústup žen z výdělečného pivovarnictví v Anglii.

Kláštery ale z příběhu nezmizely. Ve středověku zachovávaly a rozvíjely pivovarské postupy. Britannica přímo uvádí, že ve středověku klášterní řády uchovávaly vaření piva jako řemeslo. To dává smysl: klášter měl pravidelný rytmus, hosty, pracovníky, zásoby obilí a potřebu nápoje, který doplňoval stravu.

Velké evropské rozšíření piva proto chápu jako spojení dvou světů. První svět tvoří domácnosti, kde se vařilo pro rodinu, sousedy a drobný prodej. Druhý svět tvoří kláštery a města, kde se z vaření stávalo řemeslo s pravidly, kapitálem a obchodem. Chmel tento přechod urychlil, protože z čerstvého nápoje udělal zboží schopné cestovat.

Ale a pivo
Rozdíl mezi středověkým ale a dnešním pivem má několik vrstev. První je surovina. Středověké ale se vařilo z dostupného obilí, často z různých směsí. Barley, tedy ječmen, měl velký význam, ale v mnoha regionech se používal také oves, pšenice nebo žito. Severní Evropa si dlouho držela surovinovou pestrost a že jasné spojení ječmene s pivem sílí hlavně v pozdním středověku a renesanci.

Dnešní pivo má pevnější technologické rámce. Moderní pivovar pracuje s kontrolovaným sladem, přesnými teplotami, laboratorně vedenými kvasinkami, měřením cukernatosti, čistotou provozu a chlazením. Průmyslová revoluce přinesla mechanizaci vaření, lepší kontrolu procesu pomocí teploměru a sacharometru a že v 19. století umožnilo strojní chlazení vařit ležáky i v létě.

Druhý rozdíl je chmel. Středověké anglické ale bylo historicky spojované s nechmeleným nápojem, zatímco beer označovalo chmelený nápoj přicházející z kontinentu. Studie o ale a beer v Anglii uvádí, že proces vaření byl podobný a hlavní rozdíl spočíval právě v přidání chmele. Ale se mohlo dochucovat bylinami, například popencem, rozmarýnem nebo alecostem, a také kořením.

Chmel postupně zvítězil z praktických důvodů. Přidal hořkost, pomáhal stabilitě a zlepšil uchování. To změnilo obchod. Čerstvé ale bylo vhodné k rychlé spotřebě, chmelené pivo se dalo lépe převážet. Tady je odpověď na otázku, proč se tehdy vařilo jedno a dnes druhé: středověké ale odpovídalo domácí ekonomice a rychlé spotřebě, moderní pivo odpovídá obchodu, trvanlivosti a technologické kontrole.

Třetí rozdíl je kvašení. Dnes se často rozlišuje ale a lager podle typu kvašení. Ale používá svrchní kvašení při vyšších teplotách, ležák spodní kvašení při nižších teplotách. Výraz lager pochází z německého lagern, tedy skladovat, a že se dnes používá pro pivo vyrobené spodně kvašenými kvasinkami. Ale se dnes používá pro svrchně kvašené britské typy piva.

Historicky to bylo složitější. Středověcí lidé neznali kvasinky jako dnešní mikrobiolog. Pracovali s pěnou, sedlinou, zbytkem předchozí várky a zkušeností. Spodní kvašení se v Německu objevuje roku 1420 a že předtím kvasinky spíše stoupaly nahoru a bylo možné je sbírat z povrchu. Dnešní rozdělení na ale a ležák tedy používá modernější jazyk, zatímco středověký svět mluvil hlavně o místě, surovinách, chuti a chmelu.

Čtvrtý rozdíl je stabilita a čistota. Středověké ale bylo často čerstvé, zakalené, proměnlivé a lokální. Chuť závisela na obilí, vodě, nádobách, teplotě, kvasu i zručnosti člověka u várky. Dnešní pivo se vaří s přesným opakováním receptury. To je zásadní rozdíl mezi domácím nápojem a průmyslovým výrobkem.

Pátý rozdíl je společenský. Středověké ale bylo součástí domácnosti a drobné ekonomiky. Ženy ho vařily, prodávaly, doplňovaly tím příjem a vstupovaly díky tomu na trh. Jak výroba rostla, vyžadovala větší vybavení a napojení na městský obchod, přesouvala se k mužům. Bennett přesně popisuje tento přechod v Anglii mezi lety 1300 a 1600. V dějinách ale je vidět, jak technická změna mění i to, kdo vydělává.

Když si to celé shrnu, středověký ale byl nápoj z blízkosti. Vařilo se z místního obilí, pilo se čerstvé a stálo na ruční práci. Současné pivo je nápoj kontroly. Má přesné suroviny, řízené kvašení, chmelové dávky, měření, hygienu a chlazení. Středověký člověk chtěl dostat z obilí pitelný a výživný nápoj. Moderní pivovar chce dostat z každé várky stejný výsledek.

A právě v tom je síla tématu. Ale začíná jako obyčejné domácí pití a končí jako okno do dějin práce, žen, měst, klášterů, obchodu a technologie. V jednom hrnci se tu vaří víc než sladina. Vaří se v něm evropské hospodářské dějiny.

P. S. Dějiny občas začnou u velkých bitev a korun. Tady začaly u vody, obilí a ženy, která věděla, jak z toho udělat něco pitelného. Jestli chcete podpořit další psaní symbolickou kávou, rád ji proměním v další článek. Díky, že čtete.