Novinky a zajímavosti ze světa piva

Plzeňský Prazdroj v loňském roce vyvezl 1,82 milionu hektolitrů piva, což představuje meziroční pokles o 7,9 procenta. Export přibrzdilo počasí i celosvětový útlum spotřeby piva, a to i v tradičních exportních destinacích jako Slovensko, Německo nebo Polsko. Na daních do státního rozpočtu pivovar odvedl historicky nejvyšší částku přes 6,6 miliardy korun.

„Na důležitých vývozních trzích vidíme obdobnou náladu jako v Česku. Spotřebu ovlivňují ekonomické faktory i měnící se spotřebitelské trendy. V klíčových zemích pro náš export, jako jsou Slovensko, Německo, Polsko nebo Jižní Korea, se loni odbyt snížil nebo stagnoval,“ uvádí Michal Mrowiec, generální ředitel Plzeňského Prazdroje. Například na Slovensku, které je pro Prazdroj vůbec největším vývozním trhem, se prodeje snížily o necelých 6 %, Polsko hlásilo pokles o 4 %, Jižní Korea propadla o 15 %.

Přes všeobecný útlum poptávky zůstává Prazdroj největším exportérem českého piva, které vyváží do zhruba 50 zemí světa, včetně exotických destinací jako například Filipíny, Singapur, Island nebo Mongolsko. Nejžádanějším exportním artiklem z jeho portfolia byl loni tradičně ležák Pilsner Urquell. Ten v minulém roce slavil úspěch na světové výstavě v Japonsku, a i díky tomu se vývoz do země vycházejícího slunce zvýšil o 38 %.

Roste obliba plechovek, ale i cena hliníku
Z loňského vývozu Prazdroje tvořily přibližně 41 % plechovky, 28 % vratné skleněné lahve, 7 % nevratné lahve do vzdálených destinací a necelou čtvrtinu pivo v sudech a tancích. „Když sečteme naši loňskou produkci plechovek pro domácí trh i zahraničí, tak nám vyjde, že se už dostaly na roveň skleněným lahvím. Hliníkové plechovky získávají u spotřebitelů stále větší oblibu, ačkoliv současná geopolitická situace jim moc nepřeje. Od února, kdy začala válka na Blízkém východě, zdražil hliník o zhruba 12 %. I když se situace mírně uklidnila, ceny hliníku se drží výrazně nad úrovní z doby před konfliktem. Zvýšily se taky ceny pohonných hmot. A od dodavatelů některých materiálů pro obaly a logistiku jsme již dostali výzvu k předzásobení,“ uvádí Michal Mrowiec.

Historicky nejvyšší platba daní
Pokles prodejů zaznamenal Prazdroj loni nejen v zahraničí, ale i v tuzemsku, a to o 2 % oproti roku 2024. Útlum v prodejích doma a ve světě se tak propsal i do finančních výsledků společnosti. Celkové tržby pivovaru v loňském roce poklesly o zhruba 3 % na 22,4 miliardy korun. Zisk po zdanění se snížil o procento na 5,85 miliardy korun. Do státního rozpočtu odvedl Prazdroj na přímých i nepřímých daních vůbec nejvyšší částku ve své historii ve výši 6,63 miliardy korun a zařadil se mezi TOP 10 největších plátců daně z příjmu v České republice.

„Plzeňský Prazdroj je už od roku 1842 úzce spjatý s Českem, platí zde daně, investuje do české pivní kultury i rozvoje pivovarnictví, odebírá produkty od lokálních dodavatelů a zaměstnává zde přes 2000 lidí. Každoročně také investujeme do rozvoje našich pivovarů, abychom dokázali uspokojit poptávku po našich produktech a dokázali jsme spotřebitelům dodávat jejich oblíbená alkoholická i nealkoholická piva stále v té nejvyšší kvalitě,“ říká Michal Mrowiec. V roce 2025 se jednalo o částku 1,66 miliardy korun, kterou Prazdroj investoval do inovací, udržitelných technologií i do vylepšení svých pivovarů, například do nového plně automatizovaného skladu v Plzni.

Na podporu hospod a restaurací pak loni investoval více než 420 milionů korun. Dodává jim výčepy, pivní tanky, předzahrádky nebo sklenice a pomáhá i se vzhledem tím, že spolufinancuje nové fasády nebo zvelebení interiérů. Současně pivovar podnikům nabízí také poradenství v mnoha oblastech jako je digitalizace provozu, péče o pivo, skladba menu, školení obsluhy nebo propagace.

„Naše investice významně pomáhají i navázaným odvětvím a lidem, kteří v nich pracují. Obliba piv z Prazdroje doma i v zahraničí tak výrazně přispívá k prosperitě celého dodavatelsko-odběratelského řetězce v Česku od pěstitelů ječmene a chmele až po hospody a obchody,“ dodává Michal Mrowiec.

Pivovar Strakonice 1649 loni hospodařil se ztrátou 281 000 korun, o rok dříve dosáhl mírného zisku 32 000 korun. Obrat se snížil o jedno procento na 99,976 milionu korun. V roce 2025 pivovar prodal 46 923 hektolitrů piva, což je meziročně o 4,3 procenta méně. Za poklesem prodeje vidí vedení pivovaru odklon od spotřeby alkoholických nápojů a nízké ceny lahvového piva oproti čepovanému. Vyplývá to z výroční zprávy společnosti zveřejněné ve Sbírce listin.

V roce 2025 se obor pivovarnictví a gastronomie podle pivovaru potýkal se sníženou spotřebou. Souvisí se změnou spotřebitelského chování, kdy velká část společnosti pije méně alkoholu a zároveň se zvyšují rozdíly mezi cenami lahvového a točeného piva. „Těmito dvěma základními faktory trpí zejména vesnické provozy, kde dosahované tržby nedokáží vytvářet přiměřený zisk. Naopak, někdy je to za hranou ekonomické únosnosti, což tato zařízení nutí omezovat otevírací dobu, případně restaurace uzavírat,“ uvedl ve výroční zprávě předseda představenstva a místostarosta Rudolf Oberfalcer (Otevřené Strakonice).

Také rostoucí vstupní náklady vyvolávají tlak na ceny a zákazníci si pak raději zajdou koupit levnější lahvové pivo do supermarketu. Ceny lahvového piva zůstaly na velmi nízké úrovni, což zkomplikovalo ekonomickou situaci menším pivovarům. „Dalším faktorem je i to, že zhruba 90 procent nápojového segmentu je dnes prodáváno ve slevových akcích,“ dodal Oberfalcer. Zdražení lahvového piva konkurenční trh neumožňuje.

Pivovar se zaměřuje hlavně na Jihočeský kraj s přesahem do dalších regionů Česka. V zahraničí mohli jeho piva zákazníci ochutnat v Maďarsku, na Slovensku, v Rakousku a na Ukrajině, kde je kvůli pokračujícímu válečnému konfliktu stále výrazně omezený export. Letos pivovar očekává sníženou spotřebu elektrické energie díky investici do nového čpavkového chlazení.

Pivovar Strakonice 1649 se dříve jmenoval Dudák a je to jediný český pivovar, který vlastní město. Počátky strakonického piva se datují rokem 1308. Várečné právo pak získali obyvatelé 8. prosince 1367 listinou Bavora IV. Pivovar vznikl v roce 1649. V roce 2004 město koupilo pivovar od státu za 69,2 milionu korun. Měšťanský pivovar Strakonice, a.s. se v roce 2023 přejmenoval na Pivovar Strakonice 1649, a.s.

Beskydský pivovárek v Ostravici se pyšní skvělým řemeslným pivem i poctivou gastronomií. Nabízí však i další služby – třeba piva s etiketou na míru.

„Firmy dnes hledají způsoby, jak být originální a zapamatovatelné. Kvalitní řemeslné pivo je samo o sobě oblíbeným dárkem, ale když k němu přidáte etiketu vytvořenou na míru, vznikne produkt, který reprezentuje značku a zároveň udělá radost. Nejde jen o pivo, ale o promyšlenou prezentaci firmy,“ říká Tomáš Holý z Beskydského pivovárku.

Pro jaké příležitosti firmy tuto službu nejčastěji využívají?
Nejčastěji jde o firemní večírky, konference, výročí společností, dny otevřených dveří, sportovní akce nebo vánoční dárky pro zaměstnance a obchodní partnery. Mnoho firem si také nechává připravit limitovanou edici při uvedení nového produktu nebo při významném jubileu společnosti.

V čem vidíte hlavní výhodu oproti běžným reklamním předmětům?
Dnes už nestačí rozdávat další propisku nebo hrnek s logem. Lidé si více váží dárků, které mají nápad a přidanou hodnotu. Personalizované řemeslné pivo je reprezentativní, originální a přirozeně spojuje příjemný zážitek s firemní identitou. Je to dárek, který nezůstane ležet v šuplíku.

Jak probíhá samotná příprava zakázky?
Vždy začínáme individuální konzultací. Některé firmy mají vlastní grafické podklady, jiné přijdou jen s myšlenkou. V takovém případě připraví návrh náš grafik. Společně doladíme podobu etikety tak, aby odpovídala vizuální identitě společnosti i účelu, pro který pivo vzniká. Samozřejmostí je také individuální cenová kalkulace.

Můžete zmínit některé společnosti, které už této možnosti využily?
Ano, mezi našimi zákazníky jsou například Hyundai, výrobce jízdních kol Pells nebo Vysoká škola báňská – Technická univerzita Ostrava. Každá zakázka byla jiná, ale všechny spojoval důraz na kvalitní zpracování a originální prezentaci značky.

Jaké jsou minimální odběry?
U plechovek a plastových lahví je minimální objednávka 300 kusů, což většině firem vyhovuje například pro večírky, konference nebo marketingové akce. Nabízíme také plnění do skleněných lahví, kde je vzhledem k technologickému nastavení stáčecí linky minimální odběr tisíc kusů.

Je služba určena jen pro firmy, nebo jí mohou využít i další zákazníci?
Firemní klientela dnes tvoří většinu našich zakázek, a právě na ni se chceme dlouhodobě zaměřovat. Zároveň ale rádi připravíme vlastní etikety i pro soukromé zákazníky – například na svatby, rodinné oslavy, narozeniny nebo výročí. I v těchto případech vzniká originální dárek, který má osobní hodnotu.

Čím je podle vás Beskydský pivovárek pro firmy zajímavým partnerem?
Jsme regionální pivovar, který staví na poctivém řemesle, kvalitních surovinách a individuálním přístupu ke každému zákazníkovi. Neprodáváme jen pivo. Pomáháme firmám vytvořit originální produkt, který reprezentuje jejich značku, posiluje vztahy s obchodními partnery i zaměstnanci a zanechá mnohem silnější dojem než běžné reklamní předměty. A právě spojení kvalitního beskydského piva s vlastním příběhem je tím, co naši zákazníci oceňují nejvíce.

Ještě před dvěma lety stála v restauraci na Říčním okruhu v Krnově voda. Místo cinkání sklenic se řešilo vysoušení, rozebírání technologií a milionové škody. Dnes se ale příběh pivovaru Arogant obrací k lepšímu.

Historický dům v centru Krnova má nového provozovatele restaurace, a pokud vše půjde podle plánu, první hosté se sem vrátí už na konci listopadu. „Budova byla mimo provoz od povodní. Skoro přesně po dvou letech se tam obnoví provoz,“ řekl Deníku majitel pivovaru Arogant a historického objektu Petr Kozák.

Nový nájemce si podle něj restauraci převezme v září. „Bude se tam stěhovat a zhruba dva měsíce to bude dávat dohromady. Konec listopadu by mohl být reálný termín otevření.“

Jak bude podnik vypadat, zatím Kozák neprozrazuje. Ani nemůže. „Provozovatel má vlastní koncepci a já mu do toho nechci mluvit. Přeji si, aby se tam zase vařilo, jedlo a žilo.“

Jedno však návštěvníci vědí už teď. Na čepu poteče Arogant. „Pivko bude naše.“ Pravděpodobně nebude chybět oblíbená jedenáctka APA, ležák ani některý z ovocných speciálů.

Tanky jsou plné
Přestože restaurace byla zavřená, pivovar výrobu nezastavil. „Tanky jsou plné piva. Pivo zraje,“ ukázal na tanky v Chářovské ulici, kde své pivo Kozák osobně vaří.

A vaří přesně tak, jak je pro něj typické. „Nemám žádný pevný styl. Vařím pokaždé něco jiného, podle toho, na co mám chuť.“

Samotný pivovar Arogant ale vznikl relativně nedávno. Petr Kozák se pro jeho založení definitivně rozhodl během covidové pandemie v roce 2020.

Po několika letech příprav se mu podařilo minipivovar v roce 2023 zprovoznit v historickém domě v centru města. Radost z nového projektu ale netrvala dlouho. V září 2024 totiž město zasáhla ničivá povodňová vlna.

Milion a půl do obnovy
Následky povodní byly obrovské. „Všechno se muselo dělat od podlahy až po strop,“ vzpomenul.

Kompletně pod vodou skončila řídicí elektronika pivovaru, měnily se motory, převodovky i elektronika plničky. Obnova spolkla přibližně milion a půl korun. Pomohli ale i lidé.

„Na Doniu se vybralo asi 400 tisíc korun. Další velkou pomoc jsme dostali od společnosti Siemens, která nám dodala elektroniku prakticky za výrobní cenu.“

Češi chtějí pivo stále studenější. Jenže podle pivovarníků mu tím často škodí. Největším nepřítelem ležáku totiž není vyšší teplota, ale teplotní šok.
Rozmohl se nám tady takový nešvar. Ve stále více českých hospodách se před načepováním piva namražují sklenice. Hosté si to žádají, podniky se předhánějí, kdo nabídne „ledovější“ zážitek. Jenže pivovarní odborníci kroutí hlavou. Českému ležáku to totiž příliš nesvědčí.

Možná největší paradox české pivní kultury se přitom nachází jen několik hodin jízdy od Prahy. Ve vídeňském Prátru stojí slavný Schweizerhaus, největší pivnice s českým pivem na světě. Už více než sto let se zde čepuje Budějovický Budvar a mnozí Češi po první návštěvě odcházejí překvapeni.

„Je to nějaké teplé,“ ozývá se často od stolů.

A přesto hosté po několika minutách zjišťují, že pivo doslova klouže do žaludku a vypijí ho mnohdy více než doma. Jedinou skutečnou brzdou bývá cena – více než 150 korun za půllitr.

Majitel restaurace Karl Jan Kolarik dobře ví, proč své pivo podává jinak než řada českých hospod. Budvar se zde skladuje při stabilní teplotě kolem pěti stupňů a na stůl se dostává přibližně při devíti stupních Celsia. „Příliš studené pivo mu odebírá chuť. Je to podobné jako u sýra,“ říká Kolarik.

Právě zde se ukazuje jeden z problémů současné české pivní kultury. Část hospod začala s pivem zacházet podobně jako fastfoody s colou. Čím ledovější, tím lepší. Jenže český ležák není limonáda.

Podle bývalého dlouholetého šéfa Budějovického Budvaru Jiřího Bočka způsobují namražené sklenice pivu teplotní šok. Na skle navíc mohou vznikat zmrzlé krystalky, které negativně ovlivňují jeho kvalitu i chuť.

Podobně mluví i Plzeňský Prazdroj či Rodinný pivovar Bernard. Český ležák by měl být podáván přibližně při teplotě mezi šesti až osmi stupni. Důležitější než samotné číslo na teploměru je však něco jiného.

Pivo nesnáší teplotní šoky
Sud, který stojí několik hodin v horku a následně je prudce ochlazen, nemůže nabídnout stejný zážitek jako pivo, které od pivovaru až po výčep prochází stabilními podmínkami. Jak říkají sládci, takové pivo se jednoduše „přetrhne“.

Češi jsou možná jediný národ na světě, který dokáže vrátit kvalitně načepovaný ležák se slovy: „Nemáte to studenější?“ Přitom dlouhá staletí se pivo pilo při teplotě, jakou měl hospodský sklep. Paradoxně si tehdejší štamgasti do hospod nosili takzvané ohříváčky – kovové válečky naplněné horkou vodou, kterými si pivo naopak ohřívali na příjemnější teplotu.

Staré sládkovské pravidlo říká, že sládek pivo vaří, ale hostinský ho dělá. A hostinský ho také může zkazit.

Třeba tím, že se příliš snaží, aby bylo co nejstudenější. Úplně nejzásadnější totiž nakonec není, zda má pivo šest, sedm nebo devět stupňů. Rozhodující je, co se s ním dělo předtím, než doputovalo do sklenice. Horší než trochu teplejší pivo je totiž pivo, které během své cesty utrpělo teplotní šok.

Dobré pivo nemusí být ledové. Musí být dobře ošetřené.

Spotřeba piva v Česku i ve světě klesá, ale Budějovickému Budvaru výstav roste. Národní pivovar sází na prémiový segment, vyváží do více než sedmdesáti zemí světa. O tom, proč pivo už dnes není jen na uhašení žízně a proč musí ležák opravdu ležet, promluvil generální ředitel Budvaru Petr Dvořák.

Jak to, že vám produkce roste, když jinak spotřeba klesá?
Je to především pivem. Je pravda, že celková spotřeba piva dlouhodobě klesá, ale mnohem méně se to týká prémiového segmentu a na některých trzích tento trend ani nevidíme.

Spotřebitelé dnes často pijí méně, ale vybírají si kvalitnější pivo. A právě v tomto segmentu se Budvar pohybuje, což je pro nás výhoda. To, že se nám v posledních letech daří růst, je pak výsledkem systematické práce celého týmu.

Pivní trh není prostředí, kde se situace dramaticky mění ze dne na den nebo z roku na rok, a to mám na něm rád. Je to velmi stabilní trh a trendy se utvářejí dlouhodobě. Ani spotřeba piva nefunguje tak, že by jeden rok prudce klesla a další výrazně vzrostla.

Proč se tak daří prémiovým pivům? A je to záležitost jen Česka?
Tento trend se netýká jen Česka. Vidíme ho napříč většinou trhů, na kterých působíme – v celé Evropě, Severní Americe i dalších vyspělých pivních zemích. A nejde o krátkodobou změnu, ale o dlouhodobý vývoj.

Pivo už dnes lidé nevnímají jen jako běžný nápoj nebo součást zábavy. Stále častěji je součástí životního stylu. Spotřebitelé pijí méně, ale když už si na pivo zajdou, chtějí, aby to byl kvalitní zážitek. Vybírají si lepší podnik, lepší servis a lepší pivo.

Podobný vývoj je vidět i v gastronomii. Často se říká, že spotřeba piva v restauracích klesá. To je pravda, ale neplatí to pro gastronomii jako celek. Naopak, kvalitním a prémiovým restauracím se daří, lidé jsou ochotni si za výjimečný zážitek připlatit. Stejná logika platí i u piva.

Prémiová piva jsou většinou tradiční dvanáctistupňová. Jde tento segment vůbec dál rozvíjet?
Určitě ano. Nechceme být pivovarem, který staví na levném pivu a masové produkci. Naší cestou je kvalita, tradice a poctivé řemeslo. Vaříme z tradičních surovin, používáme klasické postupy i dlouhé ležení ve sklepích – právě v tom spočívá charakter našeho piva.

Naopak velký prostor pro inovace vidíme tam, kde je pivo už uvařené – ve stáčení, balení nebo logistice. V těchto oblastech patříme mezi technologicky nejprogresivnější pivovary.

Pomáhá vám při hledání novinek i to, že působíte po celém světě?
Rozhodně. Je to jedna z našich velkých výhod. Díky působení na desítkách trhů vidíme nové trendy velmi brzy a můžeme je vyzkoušet.

Byli jsme například mezi prvními pivovary, které přešly z plastových smršťovacích fólií na papírové obaly pro plechovky. Jsou ekologičtější a zároveň působí prémiověji.

Do kterých trhů jste vstoupili nově?
Velkým krokem pro nás byl vstup na indický trh. Nově jsme se prosadili také v Ománu nebo Egyptě, rozšiřujeme distribuci na řadě tichomořských ostrovů a nově jsme vstoupili i do Uzbekistánu.

Má na spotřebu vliv velká sportovní akce, třeba probíhající fotbalové mistrovství?
Částečně ano. Ale úplně největším obchodním manažerem je pořád počasí. Když svítí slunce, otevřou se zahrádky a lidé tráví více času venku, spotřeba piva přirozeně roste. To má na prodeje větší vliv než většina jednorázových sportovních událostí.

Jak Budvar jako značku vnímají v zahraničí? Vědí, že je česká a pochází z Českých Budějovic?
To se liší trh od trhu. Obecně ale české pivo ve světě stále představuje velmi silnou značku. Zejména v zemích blízko Česka, například v Německu, lidé dobře vědí, co si pod značkou Budweiser Budvar kupují.

Silnou pozici má české pivo také ve Vietnamu díky historickým vazbám nebo na trzích bývalého Sovětského svazu, kde má dlouhodobě velmi dobrou pověst.

Loni jste mírně zdražovali. Jak to bude letos? Dotkla se vás válečná situace v Íránu a Hormuzském průlivu?
Letos čelíme výraznému růstu nákladů. Zdražil hliník, tedy i výroba plechovek, a vyšší jsou také náklady na dopravu. Tyto faktory nyní vyhodnocujeme a podle nich budeme rozhodovat o dalším vývoji cen. Ani Budvar není vůči těmto vlivům imunní.

Je rozdíl ve fungování soukromého pivovaru a národního podniku?
Většinu kariéry jsem strávil v komerčních pivovarech a Budvar se od nich v každodenním fungování příliš neliší. Rozdíl je ve vlastnické struktuře. O našem úspěchu ale nerozhoduje stát ani ministerstvo, nýbrž zákazníci.

Ale zisk odvádíte do státního rozpočtu. Stát vám do strategie nezasahuje?
Máme samozřejmě dlouhodobě nastavené strategie, které jsou odsouhlasené s ministerstvem, a podle nich jdeme.

Dlouho se mluvilo o privatizaci, teď to naopak utichlo. Oddechli jste si?
Tu otázku dostávám často. V minulosti se o privatizaci vždycky mluvilo na úrovni jednotlivých prohlášení, ale nikdy se tou otázkou nikdo seriózně nezabýval.

Je ještě aktuální spor s Američany o značku Budweiser Budvar? A vyplatí se takový spor vůbec vést?
Nevím, jestli se vyplatí, ale musíme ho vést. Ty zásadní spory, kdy šlo o bytí a nebytí, probíhají odedávna – první jsou z roku 1907. Takže když se mě někdo zeptá, jestli to už bude končit – nevím, nemyslím si, že to skončí, dokud tu budou dva subjekty, které oba prohlašují právo na značku Budweiser.

Nicméně ta horká fáze už z velké většiny proběhla a ten svět je z velké většiny vykolíkovaný. Teď si jen musíme dávat pozor, aby jedna nebo druhá strana ty kolíky nevykopávala a neposouvala je.

Jak například?
Jsou to drobnosti, často se to stane i z nevědomosti distributora – někoho z našich distributorů nenapadne nic lepšího než vzít naši značku a odvézt ji bez našeho vědomí do země, kde by distribuovaná být neměla. V tu chvíli dostáváme dopis, ať nedistribuujeme.

I proto prodáváte pivo pod třemi názvy?
Ano. Je to jedno a to samé pivo, jen pod různými značkami podle toho, co nám umožňuje známkoprávní situace na konkrétním trhu.

Největší část produkce prodáváme jako Budweiser Budvar. Tam, kde tuto značku používat nemůžeme, prodáváme pivo jako Budějovický Budvar. A na trzích, kde není možné používat ani jednu z těchto značek, typicky v celé Severní Americe, prodáváme pod názvem Czechvar.

Sílí stále segment nealkoholických a ovocných piv? Je to příležitost do budoucna?
Globálně určitě ano. V Česku je tento trend o něco pomalejší, ale i tady vidíme, že souvisí se změnou životního stylu. Lidé pijí méně alkoholu a častěji hledají alternativy.

Nealkoholické pivo má podle mě velkou budoucnost. Pořád je to přírodní nápoj z vody, sladu a chmele, jen bez alkoholu. Nabízí plnohodnotný pivní zážitek i v situacích, kdy si alkohol dát nechcete nebo nemůžete.

Spolupracujete s malými pivovary. V čem je to pro vás zajímavé?
Každý rok připravujeme zhruba tři limitované edice. Dvě vznikají přímo v menších pivovarech, kde si můžeme dovolit experimentovat s recepturami a pivními styly. Menší technologie dávají větší prostor zkoušet nové nápady.

Jednu limitovanou edici pak vaříme přímo v Budvaru společně s vybraným partnerským pivovarem. Díky našim výrobním kapacitám ji dokážeme nabídnout ve větším objemu i v plechovkách.

Letos jsme ji připravili s dánským pivovarem Mikkeller, který patří mezi nejuznávanější jména světové craftové pivní scény.

Takže nezůstáváte u limitovaných edicí jen u tuzemských pivovarů?
Ne. Spolupracujeme i s malými pivovary po celém světě. Společně vaříme český ležák a snažíme se ukázat, čím je tento pivní styl výjimečný.

Spolupracovali jsme například s pivovary v Berlíně, Anglii, Itálii, Austrálii, Švédsku, Brooklynu nebo Keni.

A jak taková spolupráce probíhá? Přijede k nim váš odborník?
Ano. Naši sládci nebo podsládci se přímo podílejí na receptuře i technologii výroby. Trváme například na tom, že český ležák se vaří se rmutováním (smíchání mletého sladu s horkou vodou – pozn. red.). Pro řadu zahraničních pivovarů je to nezvyklý a technologicky náročnější postup, ale právě ten významně ovlivňuje výsledný chuťový profil piva.

Krásným příkladem byla spolupráce v Keni. Tamní pivovar si kvůli společné várce pořídil nové technologické vybavení, aby mohl rmutování provést správně. Výsledkem bylo výborné pivo a zároveň skvělá ukázka toho, co dělá český ležák českým ležákem.

Je k tomu potřeba i český chmel?
Často ano. Zároveň si ale rádi klademe výzvu uvařit český ležák z co největší části z místních surovin. Právě chmel je však velmi obtížné nahradit, protože oblastí, kde se pěstuje v odpovídající kvalitě, není ve světě mnoho.

Používáte vodu z artéských vrtů. Jaký vliv má voda na chuť piva?
Zásadní. Český ležák potřebuje měkkou vodu s nízkým obsahem minerálů. My čerpáme vodu z hloubky zhruba tři sta metrů, a přesto má parametry kojenecké vody. Je natolik kvalitní, že ji nemusíme nijak chemicky upravovat, což je pro chuť piva obrovská výhoda.

Jak moc je důležité, aby pivo zrálo opravdu devadesát dní? Kdyby zrálo třeba šedesát, není to ono?
Není. Osobně jsem se o tom přesvědčil během covidu. Tehdy jsme uváděli na trh pivo Redix, ale kvůli uzavřeným hospodám zůstalo ve sklepě o několik měsíců déle, než bylo plánované. Výsledkem bylo mimořádně vyzrálé pivo. Tehdy jsem si naplno uvědomil, jak zásadní roli dlouhé ležení hraje.

Do sklepů putuje takzvané zelené pivo, které už prošlo hlavním kvašením. Během ležení se postupně zakulacuje jeho chuť. Právě proto jsme přesvědčeni, že dlouhé zrání není tradice pro tradici, ale zásadní součást kvality českého ležáku.

Kde vidíte české pivo nebo pivo obecně za dvacet let?
To je otázka, nad kterou často přemýšlíme. Jsem optimista. Nemyslím si, že bychom měli naříkat nad tím, že spotřeba piva postupně klesá. Je to dlouhodobý trend, který souvisí se změnou životního stylu.

Věřím ale, že pivo má před sebou silnou budoucnost. Je to jeden z nejpřirozenějších nápojů a své místo si najde i u mladších generací. Jen bude hrát jinou roli než dnes. Lidé ho budou pít méně, ale budou od něj očekávat větší zážitek.

Osm let stojím za výčepem a myslel jsem si, že Bavoři mají pivní kulturu dotaženou k dokonalosti. Pivo vaří skvělé, ale když jsem viděl, jak s ním zachází na výčepu, nestačil jsem se divit.

Prý jsem na dovolené a nemám řešit hospodu. Jenže asi už to po osmi letech úplně neumím. Přijdu někam na pivo a stejně automaticky koukám, co mají na čepu a hlavně jak to čepují.

Teď jsme byli pár dní v Bavorsku a na místní piva jsem se docela těšil. Malé pivovary, skoro každé město má nějaké svoje pivo a musím říct, že některá mi opravdu chutnala. Vůbec nechci řešit, jestli je lepší české nebo německé pivo. Každému chutná něco jiného.

Ale jednu věc jsem prostě nechápal.

Jak to pivo čepují.

Nejdřív mě překvapilo, že mají docela málo piv na čepu a hodně jich nosí v lahvi. Obsluha vezme lahev a nalije ji do sklenice. Dobře, na to nejsme u nás moc zvyklí, ale proč ne.

Jenže pak jsem začal víc koukat výčepákům pod ruce.

Načepované pivo stojí na výčepu, pak ho někdo dolije. Viděl jsem přelévat už načepované pivo z jednoho skla do druhého. Pěna samá velká bublina. Půllitr bych já osobně před čepováním určitě opláchl.

A nejlepší je, že to nebylo jen v jedné hospodě.

Říkal jsem si, že jsme asi jen narazili na špatný podnik. Jenže pak jsme šli přímo do pivovaru a tam koukám na to samé.

Sedím na zahrádce, přinesou mi pivo a já místo toho, abych se napil, koukám na pěnu. Manželka už asi ani není překvapená. Po osmi letech za výčepem je to nejspíš nějaká nemoc z povolání.

Já jsem prostě zvyklý vzít čisté, mokré a studené sklo. Otevřít kohout a jedním čistým zátahem načepovat pivo. Pěna jemná, bez velkých bublin. Postavím půllitr na bar a musí se mi líbit. Když se nelíbí mně, proč bych ho měl dávat hostovi.

Nejsem žádný pivní someliér a ani si na něj nechci hrát. Osm let mám hospodu a piva jsem za tu dobu načepoval opravdu dost. Jen za rok u nás protečou stovky sudů, takže asi už některé věci vidím trochu jinak než běžný host.

A právě proto mě to v Bavorsku tak překvapilo.

Protože pivo mají dobré. Opravdu dobré. Některá bych si klidně dal znovu. Jen pořád nechápu, proč si dají tolik práce s tím, aby uvařili dobré pivo, a pak těch posledních pár vteřin na výčepu skoro neřeší.

Možná jsem jen moc zvyklý na české čepování. Možná to Bavoři prostě neřeší a chutná jim to takhle.

Ale přelít už načepované pivo z jednoho půllitru do druhého?

To bych u sebe za barem v životě neudělal.

Lukáš Jirka náhodou objevil hospodu s craftovými pivy a to ho přivedlo na úplně jinou cestu podnikání, kterou si nemůže vynachválit.
Skoro dvacet let strávil ve farmaceutických firmách, prodával léky na spaní i na chřipku a nakonec vybudoval byznys, který koupil nadnárodní koncern. Dnes si Lukáš Jirka s manželkou plní úplně jiný sen: vaří pivo a staví vlastní pivovar u Pardubic. A zatímco on se stará o chmel a slad, jeho žena Michaela rozjela řemeslnou pekárnu v Hradci Králové, která letos vyhrála anketu o nejlepší chlebíček.

Lukáš Jirka vystudoval medicínu, promoval ale v době, kdy lékařů bylo v Česku přebytek a volných míst málo. Nastoupil proto jako obchodní zástupce do americké farmaceutické firmy, kde strávil pět let a postupně dostal na starost marketing a prodej jednoho ze specializovaných léků. „Pochopil jsem, že tohle je obří firma, kde budu vždycky jedno kolečko v soukolí. Hledal jsem něco, kde úspěch nebo neúspěch bude do značné míry patřit mně,“ vysvětluje Lukáš Jirka.

Příležitost přišla v podobě malé hradecké firmy, která balila a přebalovala léčiva. Jirka do ní nastoupil jako generální ředitel a začal prodávat generika, tedy kopie léků, kterým už vypršela patentová ochrana a smí je vyrábět i jiné firmy než ta, co lék vyvinula. S přípravkem na spaní se firma dostala mezi tři největší hráče na trhu, vyvinuli i vlastní lék, které později odkoupila síť lékáren Dr. Max. Firma expandovala do Polska, pobaltských zemí, na Slovensko a do Maďarska.

„Farmacie je ale hra s velkými penězi,“ popisuje Jirka. „Podepíšete smlouvu na dodávky a oni vám to nedodají. Vy v tom máte třeba pět milionů. Ve velké firmě se to přejde celkem bez úhony, ale v malém podniku vás to může ohrozit.“ V roce 2019 jeho značku i s celým portfoliem odkoupil španělský farmakologický koncern. Jirka podle dohody ve firmě zůstal ještě jako ředitel české pobočky, po pár letech se ale s novým majitelem rozešli a on z firmy odešel.

Ještě než ale z firmy úplně zmizel, začal z práce chodit pěšky, aby si vyčistil hlavu, protože starostí přibývalo. „Chtěl jsem se projít, trochu uklidnit nervy a jednou jsem náhodou objevil craftovou hospodu. Zjistil jsem, že existuje víc druhů piva než jen plzeň,“ popisuje Jirka. Začal tam chodit častěji. „Líbilo se mi, že si mě tu nikdo nevšímá a nikdo po mně nic nechce,“ doplňuje.

Postupně ochutnal víc craftových piv a sledoval, jak fungují malé pivovary. „Říkal jsem si, že by bylo fajn mít také takovou malou hospodu a sám rozhodovat o tom, co se tam bude čepovat,“ vzpomíná. A zrovna v té době se uvolnil podnik Na jedno v Hradci Králové. „Rozhodl jsem se, že do toho půjdu, podepsal jsem smlouvu o podnájmu. To bylo v pondělí v pátek zavřeli všechny hospody, protože byl covid,“ popisuje Jirka. Rok pak platil nájem za zavřený podnik.

Mezitím se ale u nich doma rodil ještě jiný podnik. Jeho žena Michaela Jirková zůstávala doma se třemi syny, se kterými jezdila do školy do Prahy, a právě na těchto cestách si oblíbila chléb z malých řemeslných pekáren. „V Hradci mi chyběl tradiční kváskový celozrnný chleba s krásně vypečenou kůrkou. Začala jsem si ho péct doma a pak přišel nápad na vlastní pekárnu,“ popisuje Michaela Jirková. K dispozici měli ideální prostor, přízemí hotelu na Velkém náměstí v Hradci Králové, který patří jejím rodičům.

Lukáš Jirka byl zpočátku k nápadu ženy skeptický. „Říkal jsem si, že uvidíme, jak to půjde a jestli lidé budou mít zájem koupit si chleba třeba za osmdesát korun. A že až budeme hodně krvácet, tak to zarazíme,“ vzpomíná Jirka a dodává, že jen počáteční investice do zařízení pekárny se pohybovala kolem pěti milionů korun.

Stal se ale pravý opak, zákazníci nepřestávali chodit, a zatímco jeho hospoda kvůli covidu zela prázdnotou, Michaela Jirková pekařství Pod Věží postavila na nohy. Oblibu si získaly chleby pojmenované Kardinál a Augustin, druhý s receptem na bázi vařené brambory, který si Michaela Jirková přivezla z pražské pekárny.

Po čase, kdy se k provozu pekárny přidal naplno i Lukáš Jirka, se rozhodli otevřít ještě lahůdkářství, pronajali si vedlejší prostor bývalé restaurace a otevřeli i stánek v hradeckém nákupním centru Aupark. Zboží se rozhodli nikam nedistribuovat, chtěli mít vždy kontrolu nad kvalitou a nesnažit se vyrobit co největší množství. V květnu 2026 vyhráli anketu Hradeckého deníku o nejlepší chlebíčky na Hradecku, hlasovalo pro ně přes tři tisíce lidí.

Po covidu se do hospody Na jedno vrátil život. Jirka tam začal čepovat piva menších pivovarů a nakonec se rozhodl vařit vlastní, zatím jako takzvaný létající pivovar, tedy bez vlastní varny, formou zakázkové výroby u jiných sládků. „Říkal jsem si, že lidé nejdřív musí ochutnat, co vaříme, musíme si získat reputaci,“ vysvětluje a dodává. Teď už ale pivovar budují.

Pro ten se Jirka rozhodl koupit nemovitost v Opatovicích nad Labem, obci mezi Hradcem a Pardubicemi, kterou prozatím rekonstruuje. Značka piva, tedy Opatovický poklad, vychází z místní Jiráskovy pověsti o pokladu opatovického kláštera, který v místě kdysi stál. Pivo, vařené prozatím v létajícím pivovaru, sbíralo různá ocenění, na degustační soutěži Zlatá pečeť získalo dvě první místa, v kategorii New England IPA a u kyselého piva stylu Sour Ale s příchutí mandarinka-kalamansi. Letos pivovar plánuje prodat kolem 400 hektolitrů piva.

Do byznysu, jehož obrat se momentálně pohybuje kolem patnácti milionů korun, se zapojují i děti. Nejmladší ze tří synů jde studovat na sládka na Vysokou školu chemicko-technologickou. „Doufám, že se bude jednou starat o náš pivovar. Někdo o rodinný byznys dbát musí,“ říká Jirka. Sám si na novou roli zvyká i jako manažer. „Baví mě budovat něco, co zůstane. Aby tam jednou lidi zastavili na kole a dali si u nás něco dobrého, dostali kus srdce,“ uzavírá.

Česko je stále pivní velmocí, ale čísla mluví jasně: spotřeba piva loni klesla na historické minimum 121 litrů na obyvatele. Mladí místo hospody volí energetické nápoje a digitální svět. Co se stalo s národní vášní?
Článek

Ještě před pár lety by taková věta zněla jako kacířství: Češi pijí méně piva. Ne nárazově, ne kvůli jedné drahé sezoně nebo špatnému počasí — ale vytrvale, rok za rokem. Podle dat Českého svazu pivovarů a sladoven klesla loni tuzemská spotřeba piva na nové historické minimum: 121 litrů na obyvatele, tedy zhruba 242 velkých piv ročně. Meziročně jde o pokles o 3,2 procenta. Přepočteno na jednotlivce: každý Čech si loni odepřel přibližně osm půllitrů oproti roku předchozímu.

Na první pohled to nevypadá dramaticky. Jenže v součtu celé země jde o miliony nevypitých piv — a to už se propisuje do výroby, exportu i života hospod. České pivovary v roce 2025 uvařily 19,96 milionu hektolitrů piva, o 894 tisíc hektolitrů méně než rok předtím a dokonce o 1,6 milionu hektolitrů méně než před pandemií. „V porovnání s předcovidovým rokem se loni v Česku i zahraničí vypilo o 320 milionů půllitrů českého piva méně,“ shrnuje situaci Tomáš Slunečko, výkonný ředitel Českého svazu pivovarů a sladoven.

Konec štamgastů a tlak na výkon
Trend přitom není nový — jen se v posledních letech dramaticky zrychlil. Už průzkumy CVVM pro pivovarnický svaz ukazovaly, že průměrná týdenní spotřeba českého muže klesla z 9,5 půllitru v roce 2007 na necelých osm o dekádu později. Postupně také ubývá samotných pivařů: podíl mužů, kteří si pivo dají alespoň občas, se snížil z 91 procent v roce 2015 na 86 procent. A především mizí generace „velkých konzumentů“, pro které bylo denní pivo samozřejmostí jako chleba.

Svou roli hraje i moderní životní styl. Rostoucí nároky na pracovní výkon, ranní vstávání do fitka místo večerního sezení v hospodě a obecný důraz na produktivitu odsouvají rituál „deseti piv“ na vedlejší kolej. Jak říká Slunečko: Češi kladou větší důraz na střídmost, a když už na pivo vyrazí, zajímá je spíš kvalita než kvantita.

Generace Z: Od hospody k TikToku a kratomu
Nejvýraznější změnu ale přináší nastupující Generace Z. Podle Evropské školní studie ESPAD klesl podíl šestnáctiletých, kteří pili alkohol v posledním měsíci, ze 79 procent v roce 2011 na 56 procent v roce 2024. A mladí muži mezi 18 a 29 lety, tradičně nejsilnější skupina pivařů, si dnes zajdou na pivo v průměru jen zhruba dva dny v týdnu.

Pivo pro mladé přestalo být „jízdenkou do dospělosti“. Odborníci ale upozorňují, že odklon od alkoholu neznamená automaticky zdravější generaci. „Užívají jiné návykové látky a zároveň objevují nové. Případně začínají užívat kratom a vidíme také velký odliv do digitálního světa,“ varuje adiktolog Tomáš Jandáč. Místo půllitru tak nastupují energetické nápoje, videohry a nekonečný scroll sociálních sítí — centra odměny v mozku si své dávky najdou jinde.

K tomu se přidává vliv západních trendů: střízlivost je mezi mladými čím dál normálnější, akce jako Suchej únor lámou rekordy v účasti a nepít dnes není stigma, ale osobní volba — podobně jako nekouřit nebo nejíst maso.

Hospody v ohrožení, nealko na vzestupu
Nejtvrději změna dopadá na hospody. Loni se v restauracích a pivnicích vypilo jen 28 procent celkové tuzemské spotřeby — zbytek si lidé odnesli domů v lahvích a plechovkách. Podniky, často finančně závislé právě na prodeji piva, čelí úbytku hostů i rostoucím nákladům a mnohé zavírají. Nejhůř jsou na tom vesnické a maloměstské hospody, které bývaly přirozeným centrem společenského života.

Jedinou rostoucí kategorií zůstává nealkoholické pivo. Loni se ho uvařilo 1,68 milionu hektolitrů, meziročně o 4 procenta více, a za posledních deset let se jeho spotřeba v Česku více než zdvojnásobila. Pivovary se tak přizpůsobují nové realitě: méně, ale lépe — ležáky, speciály a nealko varianty místo nekonečných řad desítek.

Zachrání pivo recese?
V debatách o budoucnosti české kultury se objevují i recesistické nápady, jak úpadek zvrátit — třeba návrh „televizní přirážky“ pár korun ke každému pivu, která by financovala veřejnoprávní médium. Každý doušek by se tak stal hrdinným odbojem za nezávislou žurnalistiku. Nadsázka samozřejmě, ale výmluvná: pivo dnes o svou společenskou prestiž musí bojovat.

Jedno je jisté — vztah Čechů k pivu prochází největší proměnou v novodobé historii. Zlatavý mok nezmizí, zůstává součástí české gastronomie i identity. Ale přestává být automatickou volbou. A o své místo na slunci teď soupeří s fitness náramky, energeťáky a obrazovkami telefonů. Zatím prohrává.

Příběh o tom, jak krušnohorská mlha znehodnotila pivo, jak se věda střetla s lesním duchem a jak jeden mladík vnesl řád do tekutého chleba.

Gabrielina Huť je vklíněná do hlubokého údolí Telčského potoka jako rezavý klín zatčený do zeleného sametu krušnohorských lesů. Konec léta tu nikdy nebyl časem sklizně, ale časem vzdoru. Od rána do noci se údolím neslo těžké, monotónní bušení železných hamrů, k nebi stoupal štiplavý kouř z milířů a ve vzduchu byl neustále cítit pach síry a mokrého dřeva.

Psal se rok 1839 a čtyřiatřicetiletý profesor všeobecné a technické chemie na pražské polytechnice vystoupil z dostavníku a natáhl ten těžký vzduch hluboko do plic. Narodil se tu. Jeho otec, zdejší hutní úředník, strávil život propočítáváním poměru železné rudy a dřevěného uhlí pro zdejší vysokou pec. Mladík se však právě vracel z pražské polytechniky s docela jiným posláním. V kapse kabátu ho hřála čerstvá chemická pojednání a v hlavě touha dokázat, že příroda se neřídí rozmary skřítků, ale neúprosnými fyzikálními zákony.

Jeho návrat domů však neprovázely oslavy. V horách panovala ponurá atmosféra. Ne v huti – tam pece dál plivaly oheň – ale v pivovaru pod horami, který zásoboval znavené hutníky a havíře se nedařilo vyrobit dobré pivo a lidé, zvláště dělníci v huti to nesli dost nelibě.

„Je to prokleté,“ povzdechl si jeho otec večer u stolu, zatímco za okny bičoval sklo studený krušnohorský déšť. „Tři várky po sobě zkysly. Pivo je slabé, kalné a kyselé jako ocet. Chlapi v huti stávkují. Bez piva do té pekelné výhně nepůjdou. Sládek tvrdí, že pivovar uhranul divoký lesní duch ze starých krušnohorských šachet.“

Mladík položil lžíci. „Lesní duch, otče? V devatenáctém století?“

„Sládek nikoho do pivovaru nepustí,“ pokračoval otec. „Sype kolem prahů sůl, věší nad dveře jeřabiny a modlí se. Ale pivo je dál nepitelná břečka. Pokud zítřejší várka nedopadne dobře, vrchnost pivovar zavře a sládka vyžene.“

Druhý den ráno, ještě za šera, sjel mladý profesor z hor na panství v Červeném Hrádku, a ještě, než se rozplynula mlha, stál před těžkými dubovými dveřmi pivovaru. Vzduch byl tak hustý krušnohorskou mlhou, že by se dal krájet. Ze vnitřku se ozývalo brblání a sykot páry. Zatlačil do dveří.

Sládek, mohutný muž s obličejem ošlehaným horským větrem a vousy slepenými sladovým prachem, se okamžitě otočil. V ruce svíral dřevěné míchadlo jako zbraň.

„Co tu chceš, profesůrku?“ zavrčel. „Tady nemáš ty svoje pražské knihy. Tady vládne tma a síly, kterým nerozumíš. Voda v Telčském potoce je letos divoká. Sladovnický skřítek se na nás hněvá.“

Mladík neustoupil ani o krok. Pomalu se prošel kolem obrovské měděné pánve, z níž stoupala hustá, sladká pára. Přejel prstem po vlhké zdi.

„Žádný skřítek, mistře,“ řekl klidně. „Podívejte se na ty zdi. Letošní rok je extrémně vlhký. Krušnohorská mlha se drží v údolí celé týdny. Váš slad na hvozdu pořádně neuschnul. Je plný skryté vody. Vy si myslíte, že sypete do kotle stejné množství ječmene jako loni, ale ve skutečnosti sypete napůl vodu.“

Sládek se chraptivě zasmál. „Vodu? Slad voní tak, jak má! Pivo se vaří citem, podle oka a podle vůně. Moje oko nelže!“

„Oko možná ne, ale váha ano,“ opáčil mladík. „Když je slad vlhký, uvolní se do vody méně cukru. Vaše mladina je příliš řídká. Kvasinky pak nemají co žrát, pivo řádně neprokvasí a divoké bakterie z té vaší všudypřítomné mlhy dílo zkázy dokonají. Potřebujeme vědět, kolik cukru v té tekutině skutečně je.“

„A jak to chceš jako změřit, ty chytráku?“ vyjel sládek. „Cukr je ve vodě neviditelný!

Mladík se usmál. To byla ta vteřina. Vteřina, kdy se v jeho mysli spojil svět hutnictví s kvasnou chemií. Vzpomněl si na svého otce, který v železárnách měřil hustotu kyselin a solí pomocí plovoucích hustoměrů. Když se kov roztaví, těžší prvky klesají, lehčí stoupají. Voda s rozpuštěným cukrem musí být přece těžší než čistá voda!

„Dejte mi den, mistře. Než začnete chmelit další várku,“ požádal.

Mladík spěchal do hor, do otcovy laboratoře v huti. Našel tam staré mosazné tubusy, olověné broky a skleněné trubičky. Celé odpoledne piloval, taveným olovem vyvažoval skleněný plovák a prováděl složité chemické kalkulace. Vycházel z jednoduchého, ale geniálního předpokladu: jedno procento rozpuštěného cukru ve vodě zvýší její hustotu o přesně definovanou hodnotu.

Vyryl na papírový proužek uvnitř skleněné trubičky stupnici od nuly do dvaceti. Nula znamenala čistou, ledovou vodu z horského pramene. Každý další dílek představoval jedno procento čisté, sladké síly, kterou slad předal mladině. Zrodil se přístroj, který měl jednou navždy zničit pověry a nastolit v pivovarech vědecký řád.

K ránu se vrátil do pivovaru. Vzduch v míchací místnosti byl horký a nasycený vůní chmele. Sládek stál u pánve, unavený, s předzvěstí dalšího nezdaru.

„Už je čas,“ řekl tichým, rezignovaným hlasem. „Buď to vyjde, nebo jsem skončil.“

Mladík přistoupil k pánvi. Nabral horkou sladkou mladinu do vysokého měděného válce, nechal ji chvíli zchladnout na teplotu, pro kterou svůj přístroj kalibroval, a pak opatrně vyndal z pouzdra svůj skleněný plovák.

Sládek se naklonil blíž, světlo louče se odráželo v jeho upocené tváři.

Mladík opatrně spustil hustoměr do tekutiny. Skleněný tubus se zhoupl, olověné broky na dně ho táhly dolů, ale sladký roztok ho nadnášel. Plovák se ustálil.

Mladík se podíval na rysku, kde se hladina protínala se stupnicí.

„Devět,“ zamumlal. „Má mít dvanáct, ale má jen devět.“ Pohleděl na sládka. „Vidíte to? Vaše oko říkalo, že je vše v pořádku. Ale vaše pivo je podvyživené. Chybí mu přesně tři stupně sladkosti. Kvasinky nebudou mít sílu pracovat a pivo zkysne dřív, než dojde do sudu.“

Sládek zíral na skleněnou trubičku, která se klidně vznášela ve válci. „Tři stupně…“ zašeptal. Poprvé v životě neviděl kletbu, ale jasné, neúprosné číslo. „Co s tím?“

„Přidejte slad. Hned. Musíme tu hodnotu vyhnat na dvanáct stupňů,“ zavelel mladík.

Sládek bez váhání popadl pytel drceného sladu a začal ho sypat do pánve. Mladík průběžně odebíral vzorky a nořil přístroj do mladiny. Deset… jedenáct…

„Ještě trochu,“ pobízel.

Sládek přisypal poslední lopatu. Plovák se pomalu ustálil přesně na čísle dvanáct.

„Teď,“ vydechl mladík. „Teď nechte kvasinky dělat jejich práci.“

O tři týdny později se v Gabrielině Huti slavilo. Pivo bylo jiskřivé, mělo hustou bílou pěnu a říz, který krušnohorští dělníci už dlouho nepamatovali. Síla piva jim vlila novou krev do žil a u vysokých pecí se opět ozýval smích.

Sládek seděl u stolu v rohu pivovarské krčmy. Před ním stál napěněný džbán a vedle něj, na čestném místě na sametovém polštářku, spočíval ten podivný skleněný přístroj.

Když mladík vstoupil, starý sládek zvedl džbán k přípitku.

„Na tvé zdraví, chlapče,“ řekl a v očích se mu zalesklo. „A na ty tvoje tři stupně, které zachránily naše hory a Gabrielinu Huť před temnotou.“

Mladý student se usmál a přiťukl si. Věděl, že ten skleněný plovák právě změnil svět. Nebyla to magie, byl to čistý řád.

O několik let později, když tento přístroj dobyl pivovary po celém světě, se stal nepostradatelným standardem každého sládka. Stupnice, která poprvé úspěšně změřila sladkost v mlžném údolí Krušných hor, dostala jméno po svém mladém stvořiteli.

Začalo se jí říkat Ballingova stupnice. A ten mladík, který tehdy zachránil pivo pro dělníky v Gabrielině Huti a navždy vyhnal skřítky z pivovarských sklepů, se jmenoval Karel Joseph Napoleon Balling.

Prof. Karel Balling (1805–1868) byl rektorem pražské polytechniky a světově uznávaným chemikem. Narodil se v Gabrielině Huti (Gabrielahütten), u Kalku, v srdci Krušných hor, kde byl průmysl a hutnictví každodenní obživou.

Právě toto spojení průmyslové přesnosti a kvasných procesů ho dovedlo k formulování matematického vztahu mezi hustotou roztoku a obsahem sacharózy. Jeho vynález znamenal revoluci.