Novinky a zajímavosti ze světa piva

Dějiny jednoho z nejpopulárnějších nápojů světa můžete zábavnou formou poznat v novém dokumentárním seriálu Jak pivo změnilo svět. Prima ZOOM vysílá premiérové díly vždy v úterý ve 20.00, v repríze je můžete vidět v pátek po 13. hodině.

Nejspíš smírně skončí po jedenácti letech soudní spor o prodej městského pivovaru - dnešního Primátoru - v Náchodě do rukou liberecké společnosti LIF. Náchodští zastupitelé schválili uzavření dohody mezi městem a Pivovarem Holba, který byl v tendru neúspěšným uchazečem a domáhal se neplatnosti původní smlouvy.

Zastupitelé projednali záležitost 27. července. Schválili jednomyslně, že město uzavře dohodu s nynějším vlastníkem pivovaru LIF. Podle ní město bude souhlasit se zastavením soudního sporu u hradeckého krajského soudu a uzavře s Pivovarem Holbou dohodu o narovnání.

Od Libereckého investičního fondu, jenž provozuje vedle Primátoru také pivovary Svijany a Rohozec, získá Náchod dar v částce jednoho milionu korun.

„Pro město tedy nevyplývají z tohoto rozhodnutí žádné další náklady, naopak získá částku ve výši jednoho milionu korun jako kompenzaci již uhrazených soudních výloh. Aktuálně je ve věci sporu se společností Holba o určení neplatnosti smlouvy uzavřené dne 23. 2. 2009 nařízeno Krajským soudem v Hradci Králové jednání na 16. září 2020. Tato dohoda umožní smírné skončení sporu,“ uvedla mluvčí náchodské radnice Nina Adlof.

Podle starosty Jana Birkeho se na smírném řešení domluvily napřed obě firmy s tím, že nebudou vzájemně žádat žádné finanční nároky.

„Pro město však není možné, aby jednalo bez finančního nároku, jestliže jsme již za právní služby na trestní kauzu i tuto kauzu vynaložili celkem dva miliony korun. LIF poté nabídl jeden milion korun jako kompenzaci pro město čili Náchod zaplatí jen polovinu výdajů za právní služby. Všichni zastupitelé hlasovali pro, znamená to ukončení sporu s Holbou. Jinak by se soudní spor dostal v září znovu k první instanci,“ poznamenal starosta Jan Birke (ČSSD).

Náchod se s firmou LIF po prodeji pivovaru dohodl, že po pět let bude dostávat vždy milion korun ročně pro sport. „Je třeba říci, že LIF platil náchodskému sportu celkem deset let po milionu korun. Nyní po koronavirové pandemii nám věnovali zmíněný dar a přislíbili další milion korun i pro příští rok na sport. Byla to nabídka, která se nedala odmítnout,“ řekl starosta.

Město o dohodě nijak zvlášť neinformovalo. Odvysílalo přímý přenos ze zastupitelstva, nyní už na webu vyvěsilo i usnesení. Dohodu komentoval na sociálních sítích opoziční zastupitel Michal Kudrnáč (Zelení):

„Prodej proběhl v roce 2009 v režii tehdejší ODS a doteď ho pokládám ze jednu z nejhanebnějších věcí, které se v naší samosprávě odehrály. Bohužel je to ale krok, který už nejde vzít zpátky, změna majitele podniku podle stavu, v jakém se nacházel před 11 lety, by byla nesmírně komplikovaným procesem, který by poškodil jak město, tak pivovar. Navíc by jej ani nezískalo zpátky město, ale pravděpodobně by přešel do rukou Holby.“

„Dohodu o ukončení soudního sporu je tedy v současné situaci nutné jednoznačně uvítat a Primátor tak už definitivně zůstává v rukou Libereckého investičního fondu,“ napsal Kudrnáč na svém facebookovém profilu. Ocenil však LIF jako vlastníka, pod nímž se Primátoru daří.

Krajský soud žalobu Pivovaru Holba už třikrát zamítl. Po druhém zamítnutí rozsudek v roce 2012 potvrdil i Vrchní soud v Praze, takže prodej pivovaru platil. Pak však Nejvyšší soud v únoru 2016 rozsudek zrušil a rozhodl, jak by se spor měl posuzovat.

Pokud by soudy určily smlouvu jako neplatnou, LIF a město by si musely vrátit pivovar a částku 150 milionů korun. Město však za peníze již opravilo základní uměleckou školu a polikliniku.

Holba nabídla tehdy v tendru 185 milionů, avšak podle radnice by město inkasovalo pouze 136,5 milionu korun.

Policie stíhala za prodej pivovaru bývalého starostu Oldřicha Čtvrtečku (ODS), který vedl radnici do podzimu 2010. Náchodský okresní soud mu na šest let zakázal výkon veřejné funkce, v listopadu 2013 ho však krajský soud zprostil obžaloby z porušení povinnosti při správě cizího majetku a zneužití pravomoci veřejného činitele. V kauze podal dovolání k Nejvyššímu soudu nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman. Jeho dovolání však soud v září 2014 zamítl. Čtvrtečka zemřel v roce 2016.

Primátor dosahuje ročních výstavů 120 tisíc až 130 tisíc hektolitrů piva. Vedle tradičních piv se zaměřuje na pivní speciály, velkou část produkce vyváží do zahraničí. Boduje i v mezinárodních soutěžích.

NÁZOR - Pozornost vědců, kteří zkoumají pijácké zvyky populace, se v poslední době zaměřila na to, jak karanténa ovlivňuje míru konzumace alkoholu, konstatují socioložka Emily Nichollsová a psycholog Dominic Conroy v komentáři pro server The Conversation. Odborníci z University od Portsmouth a University of East London rozebrali dopady březnového uzavření britských hospod - nedílné součásti života Britů - v rámci koronavirové karantény.

Rozmach britských hospod z 90. let je sice dávno pryč, ale i tak zůstávají místem, kde se lidé setkávají ve známém prostředí a cítí vazbu na komunitu, nastiňují akademici. Dodávají, že hospoda také poskytuje kulturně přijatelný prostor pro konzumaci velkého množství alkoholu.

V Británii nyní sílí obavy z nebezpečného pití v důsledku karantény, upozorňují autoři komentáře. Poukazují, že se diskutuje jak problém řešit při rozvolňování karantény, protože poslední průzkumy ukazují, že během ní zvýšila konzumaci alkoholu více než čtvrtina lidí.

"Naše rozhovory s lidmi během karantény ale nabízejí smíšenější obraz," pokračují Nichollsová a Conroy. Jejich zatím nedokončený výzkum naznačuje, že mnoho Britů sice hospody postrádá, ale po jejich znovuotevření se do nich nehrnou.

Pití doma vs. suchá karanténa
Rozhovory ohledně pijáckých návyků Britů, kteří dle svých slov "pijí společensky ", ukázaly rozdíly nejen v jejich dosavadním chování, ale také chování během karantény, uvádějí socioložka a psycholog. Přiznávají, že některé vedla nepříjemná zkušenost s absencí každodenní rutiny a stres z karantény k větší a častější konzumaci.

Jedním z důsledků uzavření hospod tak může být postupné přivyknutí na pití doma, upozorňují odborníci. Připomínají, že v Británii vzrostl prodej alkoholu v obchodech, což vyvolalo obavy z osamělého pití v karanténě z důvodu nudy či uvolnění stresu.

"Naše data v zásadě zrcadlí tyto obavy," píšou autoři komentáře. Zmiňují rozhovor se sedmatřicetiletou projektovou manažerkou, matkou malé dcery, která ke svému překvapení zjistila, že pije pětkrát až šestkrát týdně, ačkoliv před karanténou pila třikrát až čtyřikrát týdně - alkohol ji totiž pomáhal uvolnit se a přečkat den během pandemie.

Naopak, jiní respondenti využili karanténu jako příležitost k abstinenci, vyzdvihují Nichollsová a Conroy. Dodávají, že mnozí lidé také během karantény preferovali umírněnější pití právě kvůli uzavření hospod a nedostatečné socializaci, protože dle svých slov pijí pouze "společensky", a tak mohli omezit či vysadit alkohol bez obav ze sociálních dopadů, které by takový krok měl před karanténou.

Jako příklad uvádějí experti jednačtyřicetiletou učitelku, která chodí pravidelně do hospody, ale karanténu využila ke "zdravotní očistě", přestala téměř pít a naopak se zaměřila na stravu a cvičení. Je jinou otázkou, zda po karanténě obnoví své dřívější zvyky, ale výzkum naznačuje, že udržet si zdravější životní styl - omezit alkohol, přestat kouřit a začít cvičit - bude lehčí pro lidi ve vyšším postavení a stabilnější finanční situaci, dodávají akademici.

Virtuální hospoda
Respondenti, kteří vyjadřovali odpor k osamocenému pití a postrádali společenský rozměr návštěvy hospod, oceňovali virtuální socializaci a přiznávali, že během karantény pijí během videohovorů s rodinou či kamarády, uvádějí Nichollsová a Conroy. Jejich předchozí výzkum ukázal velkou vazbu mezi pitím alkoholu a přátelstvím, přičemž mnoho jejich respondentů přiznalo, že alkohol má u nich pozitivní roli při ulehčování intimity a sounáležitosti při online setkáních i v karanténě.

Jednačtyřicetiletý rodák ze Znojma Tomáš Hájek byl jedním z posledních branců, kteří byli v roce 1997 odvedeni na povinnou základní vojenskou službu. Osudové cesty jej naučily řídit bojové vozidlo pěchoty, ale také dělat špičkové víno. Dnes se učí vařit pivo. A chce, aby bylo stejně dobré, jako víno, kterému se dříve věnoval. „Vojnu by dnešní mladí kluci potřebovali,“ říká otec tří dětí.

Ve Znojmě se vyučil mechanikem-opravářem zemědělských strojů na Střední zemědělské škole ve Dvořákově ulici. „Ale oboru jsem se až na jeden měsíc před vojnou nikdy nevěnoval,“ naznačuje Hájek.

Krátce po škole narukoval na prezenční vojenskou službu. To bylo v dubnu 1997. Uniformu začal oblékat v dnes již neexistujících Žižkových kasárnách v Jarošově ulici ve Znojmě. „Byl jsem poslední branec, kterého armáda ve Znojmě odvedla,“ směje se Hájek. Tři dny pobýval na „Jarošce“, pak sloužil v Mikulově. „Učil jsem se řídit bojové vozidlo pěchoty, tak zvané bévépéčko. Tři měsíce jsem se učil, pak už jsem normálně sloužil,“ přibližuje Hájek.

Vojnu by dnešním mladým mužům docela přál. „Povinná vojna mohla klidně jeden rok zůstat. To nikoho nezabije a mladí by se tam naučili soběstačnosti, režimu, pořádku a úctě k nadřízeným. Já sám jsem žádnou šikanu nezažil, takže bych vojnu vřele doporučoval,“ myslí si muž. S bojovým vozidlem pěchoty jezdil na dvou cvičištích nad Mikulovem. „Jedno navazovalo přímo na kasárnu, na druhé se muselo přejíždět po polňačkách. Myslím si, že i dnes bych byl schopen bez velkých problémů BVP řídit,“ tvrdí muž, který šel do civilu s hodností desátníka.

Po vojně pracoval asi deset let jako číšník. Začínal v hospodě Pod mostem, lidé jej mohli potkávat také v restauraci Lidový dům nějakou dobu i v Suchohrdlech. „Na téhle práci mě bavila práce s lidmi. Zažil jsem veselé situace i rvačky. Z těch veselých rád vzpomínám třeba na běhy na lyžích okolo Liďáku. Občas jsem to točil. Byla to velká sranda. Vítěz dostal vždycky medaili,“ vzpomíná Hájek.

Nějakou dobu se věnoval ekologické likvidaci použitých stolních olejů. „Sváželi jsme použité oleje z restaurací. Vozili jsme je do Hostěradic, kde se z toho dělal metylester. Firma olej nahrubo očistila a pak se chemikálie vozila do chemiček, které produkt zpracovávaly. Byl to přídavek do paliva. To byla taky zajímavá práce,“ vzpomíná Hájek.

Potom ho osud zavál k vinařství. „K tomu mne dovedl švagr, známý znojemský vinař Kamil Piálek. Začal se věnovat vínu ve sklepě v Dobšicích. Já jsem zpočátku pomáhal, kde se dalo. Pak se Kamil dal dohromady s jeho kamarádem Jardou Jägerem. To bylo v roce 2011. Od té doby jsem se s Jardou věnoval výrobě vína. Jejich vinařství je sice menší, ale je jedním z nejvýznamnějších na Znojemsku. Svědčí o tom například dodávání vín do michelinských restaurací i fakt, že se kluci věnují skvělé gastronomii ve sklepě v Novém Šaldorfě. Jezdí za nimi kuchaři z výborných restaurací,“ přibližuje Hájek.

Také má rád dobré pití i jídlo, sám často vaří. „V kuchyni jsem dvakrát až třikrát týdně. Baví mě to. Vařím všechno kromě sladkých jídel. Nejraději dělám pro rodinu svíčkovou nebo guláše. Omáčky myslím dělám lepší než manželka. Ona zase umí skvěle jiné pokrmy, takže se doplňujeme,“ směje se Hájek.

Nakonec se místo vínu věnuje výrobě piva. „Teď se učím vařit pivo pro soukromého majitele malého pivovaru. Potkali jsme se na narozeninách společného kamaráda. Slovo dalo slovo a já se teď bavím vařením piva. Stavím se k tomu stejně jako k vínu. Na konci musí být kvalita. Zásadní rozdíl je v tom, že víno se dělá jen jednou za rok. Pivo každý týden. Navíc pivo vyžaduje přísnější nároky na hygienu a péči než víno. Je náchylnější na zkažení. Učím se od Petra Vachka, známějšího spíš pod přezdívkou Šnek, který je můj mentor. Věřím, že společně ve Znojmě nabídneme zajímavé a vyhledávané pivo. Mně tedy to, co vaříme, moc chutná,“ dodává.

V sobotu 1. srpna se při příležitosti 7. výročí krásnolipského Pivovaru Falkenštejn uskutečnila tradiční Krásnolipská nádhera. Hudebně pivovarský festiválek proběhl přímo na prostranství před pivovarem a lákal nejen na skvělé pivo, ale také na bohatý hudební program.

Zahrála emo-punková kapela DC Radio z Děčína, pražští freestyle rapeři Saysomething.cz, brněnští punkrockeři The Desperate Mind nebo Surovej Stefan z Rumburku. V pivovaru narazili také Výroční světlý 13° speciál.

Zrušené festivaly a velké akce se do chodu pivovarů a minipivovarů promítnout více než dvouměsíční uzavření restaurací a hospod.
Pivovary v kraji přežily koronavirovou krizi a téměř všechny se drží nad vodou. V nejtěžších dobách jim pomohli lidé, po rozvolnění vládních nařízení se jim navíc vrátili téměř všichni odběratelé ze stran restaurací a hospod. Minipivovary v kraji navíc dokázaly prodat navařené zásoby.

Jak zpívají Guns N' Roses: Vítejte v džungli! A skutečně. Oslavy tří století znojemského pivovaru připomínají pivní džungli. Přesně jak první srpnovou sobotu v areálu znojemského pivovaru předpověděla úvodní kapela programu – revival slavné americké rockové skupiny.

Čtrnáctka, dvanáctka, jedenáctka, pivo z roku 1720. Všechny druhy oblíbeného chmelového nápoje mámí návštěvníky pod paprsky slunce, které vzduch ohřály na více než třicet stupňů Celsia. „Trochu jsme se báli, jestli v takovém vedru lidé přijdou. Ale pivo osvěžuje a za každého návštěvníka jsme rádi. Dali jsme si na této akci záležet. Můžete si vyrobit vlastní pivní etiketu, zajít na exkurzi pivovarem i koupit pivo, které jsme uvařili přesně podle receptury z roku 1720,“ říká ředitel znojemského pivovaru Miroslav Harašta.

Jak slunce padá za obzor, alkohol stále více stoupá do hlav. Někteří pánové odhazují svršky. Dámy zase mnohdy nevědomky pohybují boky do rytmu hudby. Dítka křičí, piští a pletou se pod nohama. Ve vzduchu se mísí vůně chmelu. „Dnes to vidím na dvacítku,“ prohlašuje hrdě směrem ke svému druhovi polonahý muž s desíti prázdnými kelímky od piva v ruce. Kamarád se na něj otočí a odpovídá souhlasným říhnutím.

Na akci se sešlo celé Znojmo a blízké i vzdálené okolí. Sládci, hospodští, podnikatelé, instalatéři i vedení města. A kromě alkoholovým oparem zamlžené přítomnosti poslali vzkaz i budoucím generacím. „Společně s pivovarem jsme do jeho zdí uložili časovou schránku, kterou mají znojemští otevřít přesně za sto let. Nechybí v ní samozřejmě pivo – znojemská jedenáctka a speciál z roku 1720. Dali jsme tam také láhev vína, pivní pálenku, dopis starosty města a dopis ředitele pivovaru. Přiložili jsme k tomu i současný tisk. Chceme zanechat odkaz,“ vysvětluje mluvčí znojemské radnice Zuzana Pastrňáková.

Ze zahrady doznívají kytary a bicí revivalů kapely Katapult. Muži i ženy smutně hledí do prázdných sklenic a líně se sunou ke stánkům s občerstvením, kde se tvoří fronty. Pár jedinců odpolední program zmáhá natolik, že si sedají do všemožných rohů a koutů a s blaženým výrazem ve tváři pochrupují. „Hej! Budeme v novinách!“ křičí se smíchem jeden z výčepních, když vidí objektiv fotoaparátu.

Po zhruba půlhodinové pauze vzdech prolétávají výkřiky tuby, klarinetu a houslí. Chystá se velké finále – kapela Circus Brothers. „V podstatě jsem se tu octla omylem. Nic moc jsem nečekala, ale dostala jsem kvalitní hudební i pivní zážitek,“ culí se Brňanka Zuzana Fialová.

S nocí jako kdyby padly veškeré zábrany. Dav zběsile dupe, skáče a mává rukama do mixu balkánské muziky, českých lidovek a elektro swingu. Pivo létá vzduchem a kropí tanečníky. „Bella ciao! Bella ciaco! Bella ciao, ciao, ciao!“ zpívá poslední song večera dítě sedící na ramenou svého otce. Circus Brothers se nakonec ještě nechávají přesvědčit a zahrají další dvě písně.

To je však vše. Živá hudba končí. Lidé se rozcházejí do všech směrů. „Jdeme do hospody,“ pokrčí rameny mladík na otázku co s načatým večerem.

Po letech příprav a náročné rekonstrukci se historická budova sladovny v Domažlicích proměnila v multifunkční kulturní centrum. V objektu je galerie, komunitní centrum, taneční sál, klub, knihovna a minipivovar.

„V podkroví zrekonstruované historické budovy sladovny z konce 19. století bude ještě od příštího roku zpřístupněna expozice Pozor hranice! Historie hrou,“ uvedl vedoucí Městského informačního centra Domažlice Josef Babor.

V suterénu je ještě místo pro pivovarnickou expozici. V ní budou moci návštěvníci od příštího roku za prosklenou stěnou sledovat celou technologii výroby piva.

Náklady na přestavbu objektu se pohybují okolo 140 milionů korun. Město peníze čerpá hned z několika dotačních titulů.

Prvními dvěma jsou projekty Vzdělávací centrum knihovna a Komunitní centrum Domažlice. Ty jsou spolufinancovány Evropskou unií z Evropského fondu pro regionální rozvoj, prostřednictvím Integrovaného regionálního operačního programu.

Expozice Pozor hranice! Historie hrou a Příběh domažlického pivovaru zafinancují peníze z Programu přeshraniční spolupráce Česká republika – Svobodný stát Bavorsko Cíl.

Dobrou zprávou je i to, že se do Domažlic po čtyřiadvaceti letech vrací pivovarnictví. V minipivovaru, který je součástí kulturního centra Pivovar, zraje Domažlická 10°, 11° Čerchov a Domažlická 12°. Na mnohasetletou tradici vaření piva v Domažlicích, která začala už v roce 1341, navazují sládci Jana Müllerová, David Bierhanzl a Bohuslav Hlavsa.

Poté, co skončil pivovar v Koutě na Šumavě, půjde o jediného výrobce zlatavého moku v domažlickém okrese. Pivnice své první hosty přivítala už v pondělí.

Provozovatelem restaurace je domažlická společnost DEJSI Catering s. r. o. Rozhodli o tom domažličtí radní.

„Proces výběru nájemce začal výzvou na webu města a úřední desce, na kterou reagovali dva zájemci. Následně nastínili své představy, které byly projednány na mimořádné radě města. Radní si pak nechali týden na rozmyšlenou a na následném jednání rozhodli o uzavření této smlouvy o smlouvě budoucí pachtovní," uvedl místostarosta Stanislav Antoš.

Slavnostní otevření prostor se odehrálo už minulý čtvrtek, kdy jim požehnal biskup plzeňský Tomáš Holub. Slavnost doprovodila Konrádyho dudácká muzika. Zájemci si mohli prohlédnout vnitřní prostory zrekonstruovaného areálu včetně zázemí minipivovaru nebo prostory knihovny.

Ta se potom ke standardnímu provozu vrátí od 3. srpna, od kdy ji budou moci opět navštěvovat čtenáři.

Jsou malé pivovary podivných zoologických jmen jako „Žabák“ nebo „Bobr“. Jiné experimentují s kávovým či puškvorcovým pivem. Najdete je na neuvěřitelných místech, jako jsou továrny, tvrze, kláštery. A proto je potřeba být na hlídce, aby vám neuniklo něco zajímavého. Ten na Luční budě je nejvýše položený v Česku.

Minipivovar na Luční boudě vaří pivo ve výšce 1 410 metrů nad mořem. Z této výšky vyplývá několik zvláštností. Je jasné, že suroviny jako slad a chmel se sem, pokud možno, musejí zavézt už do podzimu, protože pak boudu obklopí závěje. Ale platí tu i jiné fyzikální zákony.

„Víte, že bod varu je tu už při devadesáti čtyřech stupních kvůli vysoké nadmořské výšce? Proces vaření piva kvůli té teplotě trvá déle,“ říká majitelka Luční boudy Klára Sovová.

Paroháč je jediný minipivovar v našem seriálu, který otevíral prezident republiky. Byl to ještě Václav Klaus 8. srpna 2012, protože Klaus chodí každoročně kolem svatého Vavřince na Sněžku.

Pivovaru tedy vládne žena, energická a hyperaktivní právnička Klára Sovová. Pražská advokátka má evidentně horskou boudu jako svého koníčka, a dokonce se tu stala dobrovolnou hasičkou v chatovém sboru, protože i hašení v Krkonoších je obtížné. A požár už zničil nejednu boudu.

A pak je tu kouzlo Luční boudy, které tu láskyplně říkají Lučka. Spilka a část tanků se ukrývají v labyrintu chladných sklepů, varna s měděnými tanky v bývalé vinárně. Ta má zdi počmárané freskami tančících dvojic.

Motorky v interiéru
Dovnitř se vchází z poněkud větrné „zahrádky“ před boudou s výhledem na Sněžku do rozlehlé jizby. Vůně potu a čaje, rozvěšené outdoorové oblečení, horké polévky na zahřátí před další cestou. To jsou kulisy Lučky.

A také nás tu vítal strážce minipivovaru i hospody, bernardýn Bohouš paní Sovové, největší pes, jakého jsem kdy v životě viděl. Kupodivu navzdory své velikosti nebudil strach a byla u něj vždycky fronta dětí na focení. Poněkud „nekrkonošským“ prvkem interiéru jsou staré motorky, které paní Sovová sbírá a jež jsou zaparkované vedle stolů.

Všechna piva se tu jmenují prostě Paroháč – světlá jedenáctka, polotmavá dvanáctka, tmavá třináctka, IPA a sváteční osmnáctka, vařená na Velikonoce a Vánoce. Vodu na vaření piva tu berou přímo z Bílého Labe, které pramení nedaleko odtud. „Proč Paroháč? Vychází to ze životní zkušenosti mého obchodního partnera, se kterým pivovar mám,“ vysvětluje Sovová.

Zdejší polotmavý ležák je hutné a chutné pivo, ale hodně konzervativní. „My jsme konzervativní,“ přitakává Sovová. Je to pivo, které vám bude chutnat, ale nemlátí se tam deset chutí, které byste si pamatovali ještě za týden. Ale to není žádná kritika. Světlá jedenáctka je o něco „zapamatovatelnější“, hodně hořká a řízná.

Paroháč patří k i na poměry minipivovarů k těm dražším podnikům. Sklenka piva o objemu čtyř deci tu vyjde na 60 korun. Sovová to vysvětluje vysokými náklady. Luční bouda se vytápí elektřinou a má složité řešení odpadového hospodářství.

Podnikatelka má kromě Luční boudy ještě podobně známou Labskou boudu, kde je také část sortimentu pivovaru k dostání. „Naskočila jsem do podnikání na Luční boudě už před patnácti lety v době, kdy byla bouda tři roky zavřená a dole v přízemí fungoval jen bufet,“ vzpomíná Sovová.

První mezi boudami
Jinak se ale zdejší pivo nestáčí a není k dostání v běžné obchodní síti. „Zákazník si tu může koupit lahev a my mu do ní pivo natočíme,“ vysvětluje Sovová.

Luční bouda je už sama o sobě historickou památkou. Patří k nejstarším, nejvýše položeným v Krkonoších a je to nejspíš i největší historická krkonošská bouda. Byť vypadá zvenčí trochu jako obrovská kasárna. V chodbě vedoucí do restaurace je malá výstavka historických fotek, na které je vidět, že Luční bouda dřív mívala i malou věžičku na střeše.

K boudě se vztahuje tragický příběh, který připomíná kříž u silnice cestou. Roku 1868 tam v mlze umrzl pan Renner, bývalý majitel Luční boudy. Člověk tam získá obrovský respekt před horami, protože nešťastník zahynul na místě, které za normálního počasí bylo na dohled od jeho domova.

K Luční boudě se vztahují i další tradice jako pečení rohlíků velkých jak lidská ruka a levné nocování ve spacáku v hromadné noclehárně. Tento způsob pobytu je mimochodem i v moderním hotelu Luční bouda v podkroví pořád k mání.

A nakonec logo Paroháče. Nevím, jestli si toho všimne každý, já si toho všiml až poměrně pozdě, ale tento minipivovar má skutečně ve znaku jelena, který se páří s laní. Ještěže existuje i druhá varianta loga s Bohoušem.

Národním pokladem je hned vedle korunovačních klenotů české pivo. Zlatavý mok byl svědkem hned několika důležitých událostí, ale co by bylo pivo bez hospody? Jaké jsou vůbec ty nejtradičnější? Procházka hlavním městem nabízí hned několik míst, která jsou dodnes otevřená.

Cesta do středověku by byla jistě šokujícím zážitkem, ale jedna z těch největších změn, které by českého pivaře tvrdě usadila k zemi, by byla chuť a podoba piva. Středověké plzeňské pivo mělo totiž tu nejhorší pověst. Jednalo se spíše o kaši než o lahodnou tekutinu. Sloužilo k jídlu a lámal se do něj chleba. Vývoj šel naštěstí jiným směrem a z posezení u piva se stal kulturní rituál. Kde se historie obtiskla nejvíce?

U Pinkasů
Místo, kde se natočila první sklenice plzeňského piva. Tak zní plaketa na zdi jedné z nejtradičnějších českých hospůdek v naší republice. Dnes se historické místo neobejde bez návalu turistů, ale o poctivé štamgasty hospoda nepřichází. Na pivo sem chodila taková jména jako Palacký, Masaryk, Hrabal a Voskovec s Werichem. Někdejší krejčí Jakub Pinkas v roce 1843 odhodil řemeslo a otevřel si hospodu, která drží odkaz dobrého plzeňského piva dodnes.

U Fleků
Jeden z nejznámějších a nejstarších pivovarů je ten u Fleků. Pivo se tu vaří už od roku 1499. Za pět století se pohostinství rozrostlo o více služeb, a tak se k pivovaru postupně připojil kabaret, restaurace a dokonce muzeum. V roce 1843 se zde poprvé natočil tradiční Flekovský ležák 13°.
Historický význam tohoto místa jde i za hranice našeho státu. Chorvatští studenti zde totiž v roce 1911 založili fotbalový klub Hajduk Split.

U Černého Vola
Ty malostranské hospůdky. Jen si vyberte. U Hrocha, U Kocoura nebo U Černého Vola? Pokud vám není cizí si po pár kouscích projít jedno z nejkrásnějších míst Prahy, tak můžete za jeden večer navštívit rovnou všechny. Začít byste měli U Černého Vola. Údajně se hospůdka s nezaměnitelnou atmosférou měla jmenovat U Černého Vorla, ale malíř, který dělal venkovní znamení, zapomněl napsat písmeno R. Místo, kde se zastavil čas, si stále v lidovém duchu drží autentickou atmosféru.

U Bansethů
Není moc hospod, které by se zapsaly do literárního díla takovým významným písmem jako ta U Bansethů. Štamgast Jaroslav Hašek si svoji oblíbenou hospůdku vložil i do svého zásadního díla Osudy dobrého vojáka Švejka. Hospoda se stoletou tradicí se dnes pyšní nejenom historickým odkazem, ale úžasnou plněnou kachnou, která s jedním oroseným pohladí na duši.