Novinky a zajímavosti ze světa piva

Ve věku nedožitých 67 let zemřel po těžké nemoci v neděli večer Josef Vávra – vrchní sládek, generální ředitel a spolumajitel Rodinného pivovaru Bernard v Humpolci. Jako vzpomínku na něj znovu vydáváme rozhovor, který Vávra poskytl Forbesu v roce 2022.

Stanislava Bernarda znají i ti, kteří neznají chuť piva. O Josefu Vávrovi možná nevědí ani ti, pro něž je pivo požitkem. V proslulém humpoleckém pivovaru přitom Vávrovi patřil stejný podíl jako Bernardovi, navíc to byl on, kdo tamní pivo uvařil. Jinak by se příběh velkolepého podnikatelského úspěchu nejspíš vůbec neodehrál.

S vyprávěním Josefa Vávry se to má stejně jako s pivem, které vaří: je tak dobré, že by mu sebemenší zásah ublížil, zhoršil by jeho kvalitu, tudíž by bylo navýsost hloupé něco takového provádět.

Jako u piva zbývají i konzumentovi Vávrova povídání výhradně příjemné povinnosti: dovolit, aby ho prostoupilo, rozhodnout o rytmu jeho toku, nechat na sebe působit chutě jednotlivých příběhů. Udělejme to tedy přesně tak.

Nikoli proto, že lepší metodu, jak zachytit osud muže, s nímž je osud pivovaru svázán nejtěsnějším možným způsobem, nejde nalézt. Udělejme to proto, že lepší metoda neexistuje. Slova od následného odstavce až do samého konce textu tak už budou pouze Vávrova.

Modlím se, ať to nevyjde. Ať to koupí někdo jinej. A mezitím do mě Standa dloube loktem.

„Vyrobíš víc?“

„Ale jo.“

„Vyrobíš ještě víc?“

„Zvládnu to.“

„Vyrobíš sto tisíc hektolitrů?“

„Vyrobím, když je prodáš.“

Předtím v Polsku jsme neprodali ani litr. Bylo krátce po revoluci, pracoval jsem v ostravském Ostravaru a Standa Bernard přišel, že by chtěl zkusit Ostravar prodávat v Polsku.

Ředitel mě poslal, ať jedu do Polska taky, dohlédnout na to, aby se pivo stáčelo v solidních podmínkách, abychom si jako pivovar neuřízli ostudu. Navštívili jsme asi pět stáčíren, jejich stav byl strašný – z obchodu nebylo nic, ale díky tomu jsme se se Standou poznali.

A protože jsme si sedli, vzpomněl jsem si na něj, když přišel švagr, že v malé privatizaci jde do dražby humpolecký pivovar. Za vyvolávací cenu něco kolem deseti milionů. Vzal jsem tužku a začal počítat, ale nevycházela mi z toho žádná šance na profit, ty miliony jsme ke všemu neměli, neměl nám kdo půjčit.

Pak mi bleskla hlavou myšlenka na Standu, že třeba něco vymyslí, a rozjel jsem se za ním. A opravdu, Standa tvrdil, že by to mohlo vyjít – vykalkuloval, že když se prodá nějakých čtyřicet tisíc hektolitrů ročně, bude pivovar životaschopný.

No jo, jenže na aukci letěla cena šíleným tempem nahoru, takže aby se vše rentovalo, muselo by se piva vyrobit víc. Proto jsem se modlil, ať to nevyjde, proto do mě Standa dloubal loktem. Nakonec nám za na tu dobu šílených 45 milionů přiklepli ruinu, kde se vyrábělo pivo, které měl člověk problém polknout.

Dražba proběhla 26. října 1991, od té doby nám pivovar patří. Tenkrát tedy patřil mně, Standovi a mému švagrovi, ten později odešel, zbyli jsme my dva. Toho šestadvacátého října mi z toho, co jsme na sebe ušili, fakt nebylo dobře, neměl jsem dobrej pocit, ani trochu ne.

Však si to představte: pivovar už nevařil, ale ve sklepě měl piva, se kterými jste v puse zápasil, abyste je rovnou nevyplivl. Přesto mi bylo líto pivo vylít, takže jsem snížil cenu ze čtyř korun na jednu, i tak to ale všem přišlo drahé, nikdo ho nechtěl. Dobře, tak ho vyvezeme, napadlo mě, do družstev, ať ho dají vepřům.

Ti by si nejspíš pochutnali, ale nakonec ani pro prasata nebylo humpolecké pivo dobré, protože když jsem si spočítal, jak dlouho by se k nim ze sklepa vyváželo, nápadu jsem se vzdal. Po domluvě s hygienou jsme vposledku uvolnili ventily, takže jedinými tvory, kteří z piva něco měli, byly breberky v čistírně odpadních vod.

Ne, před jednatřiceti lety jsme si navzájem neříkali, jací jsme blázni, že jsme do toho šli. Asi jsme si to všichni mysleli, ale nahlas nikdo nic takového nevyslovil. Na řeči ani nebyl čas. Museli jsme začít makat.

Bydlím na samotě u lesa. Dům jsem si postavil pár metrů od rodného, kousek od Humpolce. Ve zdejším pivovaru jsem uvařil první pivo už jako kluk: v rámci praxe, kdy jsem se v Plzni učil na sladovníka. V těch letech ještě v Humpolci nebylo špatný pivo, až pak se podnik nechal hrozně zanedbat.

Coby dítě jsem si budoucí život samozřejmě vysnil jinak. Chtěl jsem být námořníkem na zaoceánských lodích, to byla exotická, romantická představa. Našel jsem si i cestu, která k ní vedla: dopravní průmyslovka, pak potřebná vejška.

Když jsem ale končil základku, přišel za mnou třídní: „Na přijímačky ani nechoď, i kdybys je udělal, je předem rozhodnuto, že tě nevezmou.“ Otec v devětašedesátém vystoupil z jednotného zemědělského družstva, chodil do práce, ale zároveň hospodařil na svém, v neděli byl pravidelně v kostele, já jednu chvíli ministroval, tohle všechno soudruhům vadilo.

Takže sbohem, oceáne, zedníka jsem ale dělat nechtěl, a protože sestra a bratr v humpoleckém pivovaru pracovali, šel jsem se učit na sladovníka.

První den praxe mi mistr oznámil, že mi garantuje, že se nevyučím, ale na konci toho samého ročníku jsem obdržel titul Vzorný učeň.

„Proč jsem vzorný, když se učím de facto za trest?“ ptám se ředitele. A on: „No, asi proto, že nikoho lepšího nemáme.“

Na Vysoké škole chemicko-technologické, kam jsem se dostal poté, co jsem si po vyučení dodělal maturitu na škole pro pracující, jsem zase do referátu o založení komunistické strany napsal, že se soudruzi ožrali a pak stranu založili.

Docent se strašně rozčílil, ječel na mě, co si to dovoluji, když jsem vystudoval za dělnické peníze, a ptal se, z jaké školy jsem přišel. Opáčil jsem, že jsem přišel ze školy pro pracující, a on ihned změnil rétoriku: „Vidíte, tenhle student o tématu přemýšlí!“ Pak jsme spolu celkem vycházeli, třeba si uvědomil, že jsem měl s těmi ožralými soudruhy víceméně pravdu…

Stačil jsem se během vejšky oženit, manželka je z Opavy, tak jsem šel za ní a nastoupil do Ostravaru. Čekala mě vojna, na rozloučenou jsem koupil šampaňské, postavil ho v bytě na podlahu, ani stůl jsme neměli, oddělal jsem z lahve košíček a vystřelený špunt mě, jak jsem se nad flaškou skláněl, trefil přímo do oka.

Myslel jsem, že jsem o něj přišel, naštěstí to nebyla pravda, ale měsíc jsem si poležel v nemocnici, doktorka říkala „na vojnu vás nevezmou“, s tímhle jsem se dostavil k dodatečnému odvodu.

„Nějaké problémy?“ vybalí na mě vojenský lékař.

„Ano, mám.“

„Schopen, odveden!“

A už jsem mazal. Vypadalo to, že na vojně budu sportovat, hodně slušně jsem běhal, maraton měl za 2:28 hodiny, a vážně jsem nejdřív dostal povolávák k protichemickému vojsku do Liberce, to byl elitní útvar.

Má politická nespolehlivost ale zafungovala i v tomhle případě, výsledkem byla třetí tanková základna Most-Vtelno. Po vojně opět Ostravar, seznámení se Standou, dál už to znáte, ne?

Neteř pracuje ve vodárenské společnosti, dělali tam novou úpravnu vody, ukazuje mi fotky a na obrovských trubkách vidím nápisy „pivo, pivo, pivo“.

„Můžeš mi to, prosím tě, vysvětlit?“ říkám neteři.

„To je přece jasný, ne? Pivo rovná se zkratka ‚pitná voda‘.“

Najednou jsem si uvědomil, že pivo, pitnou vodu, pili lidi odpradávna. Pili převařenou vodu zbavenou všech chorobných zárodků. Vodu, na kterou na rozdíl od té obyčejné nikdo nikdy neumřel, pivo je logicky nejzdravější tekutina.

No, upřímně, když jsme pivovar převzali, původní pivo k nejzdravějším tekutinám rozhodně nepatřilo, oprávněně mělo příšernou pověst.

„To je dobrý pivo, to bychom mohli brát,“ říkali hospodští Standovi, když s tím, co jsem uvařil, vyjel do světa. „Odkud je?“ ptali se v příští vteřině.

„Z Humpolce.“

„Tak pardon, s tím jděte někam!“

Ani trochu jsem se jejich odmítavé reakci nedivil, přesto bylo depresivní ji slyšet, protože jsme museli splácet mnohamilionový úvěr, za který jsme si pivovar pořídili.

Dále jsme od spousty odborníků slyšeli, že se do roka položíme, že déle nemůžeme vydržet – skeptici nebyli daleko od pravdy, my ale vzdor veškerým očekáváním vydrželi.

Mimo jiné i proto, že jsme piva nasměrovali na celou republiku, tam nebyl jejich kredit tak katastrofální jako v okolí. Prodejní místa jsme hledali široko daleko, záhy jsme šli i na Slovensko. Já podle slibu navařil první rok 106 tisíc hektolitrů, Standa zase slíbil, že tohle množství prodá, což taky dodržel.

Recepturu jsem si v podstatě přenesl z Ostravaru, tam se vařilo dost dobrý pivo, jen jsem si vše přepočítal na objemy varny v Humpolci. V našem regionu se většinou vařila sladší piva, na severu hořčejší, takže ze začátku místní nad chutí frfňali, ale pak frfňat přestali, protože pivo je návykový nápoj.

Přijel k nám tenkrát šéf pivovarského výzkumáku z Prahy s mým učitelem technologie z Plzně, ten se napije a povídá „máš to hořký“. Já na to „ne, ne, je to akorát“. A on, když pil čtvrtý: „Máš pravdu, je to akorát.“

Ne že bychom ale měli vyhráno, ani náhodou. Rozdělení republiky, změna daňových zákonů, nadnárodní monopoly, které uplácely hospodské, aby brali jejich pivo. S tím vším se dostavovaly krize, pořád jsme byli na hraně, a hledali tudíž strategického partnera.

Dostali jsme se k belgické společnost Duvel, dohadovali se s ní o podílu, se Standou jsme chtěli 51 procent, Belgičané chtěli 51 procent, nikdo nechtěl ustoupit, až si šéf Duvelu vybavil, jak jeho děda říkal „minoritní akcionář, blbej akcionář“, a každý jsme si nechali přesnou polovinu.

Musíme se proto vždycky dohodnout, ale Belgičani jsou fajn – chtějí samozřejmě vědět a spolurozhodovat o velkých investicích, ale do jednotlivých kroků nám nekecají. Koneckonců i já a Standa se musíme pokaždé dohodnout, protože půl na půl si dělíme i těch padesát procent, které nepatří Belgičanům.

Někdy se neshodneme, to by taky bylo divný, kdyby pořád jo, ale musíme se respektovat. A když ani jeden neumí uargumentovat druhýho, musí se dát na toho, kdo má konkrétní věc v gesci. Já se starám o výrobu a kvalitu piva, Standa o prodej a marketing.

Takhle rozdělené to máme správně, mě vaření piva pořád hrozně baví. Vidíte, jak se ze sladu dělá sladina, mladina, jak to hezky kvasí, jak to chutná. Děláte něco a vidíte výsledek, to je přece pěkný, nádherný. A nádherný je i to, že to nechutná jen mně, ale i ostatním.

No jo, Vávra se to pivo nejmenuje a Standa je jasně viditelnou tváří pivovaru, ale mně je právě tohle příjemný. Nikdo mě neotravuje, nikdo mi nenadává. Sice mě zase tolik všichni nechválí, ale nevadí, nemám s tím problém.

A název Bernard zní – musím uznat – opravdu lépe než Vávra. Ledaže by se pivo jmenovalo Vávrovo kafe v odkazu na Maryšu. Kafe ze spolku, Kafe od Žida, s tím by si asi šlo hrát, i když nevím, jestli i v téhle hyperkorektní době.

A jestli se ptáte, zda být ve Standově stínu přece jen něco nedělá s ješitností, kterou v sobě každý chlap má, já k tomu z legrace přidávám komentář, že za Ludvíka XIII. byl ve Francii kardinál Richelieu, a ač byla pozornost upřena na krále, ve skutečnosti to byl Richelieu, kdo tahal za nitky.

Plot kolem domu mám jen ze tří stran, z té volné mi na zahradu chodí srnky. Na jaře okusují azalky, na podzim nejdřív švestky, pak popadaný jablka. Jsem sportovní střelec, mám to hodně rád, střílím na asfaltové holuby, ale pro zábavu střelit zvíře, to ne, to nedělám, to nechci.

Koukám na srnky, občas si vzpomenu na něco z minulosti. V prvním semestru vysoké školy jsem nevěděl, zda z ní odejít hned, nebo až po zkouškách z matematiky, chemie a fyziky.

Věděl jsem, že tyhle vědní obory existují, ale vůbec nevěděl, co s nimi. Položil jsem se ale do nich a udělal zkoušky ještě před řádným termínem. Od té doby jsem přesvědčen, že když člověk chce, dokáže toho strašně moc.

Po těžké nemoci ve věku nedožitých 67 let v neděli večer zemřel Josef Vávra - vrchní sládek, generální ředitel a spolumajitel Rodinného pivovaru Bernard v Humpolci. Spolu se Stanislavem Bernardem stál v roce 1991 u zrodu firmy, která se ze zchátralé provozovny vypracovala mezi nejvýznamnější a nejznámější pivovary v Česku. Je autorem receptur piva Bernard.

„S hlubokým zármutkem oznamujeme, že nás včera v podvečer navždy opustil skvělý člověk, vrchní sládek a spolumajitel Rodinného pivovaru Bernard, Josef Vávra. Odešel po krátké, těžké nemoci ve věku nedožitých 67 let,“ informoval prostřednictvím tiskové zprávy v pondělí odpoledne mluvčí pivovaru Radek Tulis.

Kolegové a zaměstnanci na něj budou vzpomínat nejen jako na zaměstnavatele a nadřízeného, ale také jako na člověka s velkým srdcem. „Odešel profesionál, který svoji práci měl opravdu velmi rád a věnoval se jí na maximum. Odešel parťák, se kterým jsme si přes třicet let společně plnili to, o čem jsme na začátku jen snili,“ konstatoval spolumajitel pivovaru Stanislav Bernard.

„Josef byl srdcem každého našeho piva. Bez jeho nadšení a řemesla by naše pivo nebylo takové, jaké je. Odešel dobrý kamarád. Bude nám všem opravdu moc chybět, profesně i lidsky,“ dodal.

Josef Vávra se Stanislavem Bernardem byli parťáci desítky let. Když se v roce 1991 objevila příležitost v privatizační dražbě koupit zchátralý humpolecký pivovar, byl to Vávra, kdo vyzval Bernarda ke spolupráci. Ještě s tehdejším společníkem Rudolfem Šmejkalem pivovar 26. října 1991 vydražili za astronomickou částku 52 milionů korun.

„V té době si také rozdělili role, které jim zůstaly po bezmála 35 let společného podnikání. Stanislav Bernard měl na starosti ekonomiku, obchod a marketing, Josef Vávra výrobu a kvalitu piva,“ zmínil Tulis.

Přesto Josef Vávra do marketingu velmi výrazně zasáhl a i on se stal tváří jedné z reklamních kampaní. Jeho recept „Nalil jsem trochu grepové šťávy do půllitru, k tomu jsem přidal nealko pivo, zamíchal jsem to lžící, ochutnal. No a hotovo.“ v posledních letech zlidověl. Vávra popisoval, jak vzniklo nealkoholické grepové pivo, seděl při tom na židli tváří do kamery.

Chtěl být námořním kapitánem. Nedovolili mu to
K vaření piva se však Josef Vávra dostal víceméně z nouze. Pocházel ze selské rodiny z Humpolecka a původně se toužil stát námořním kapitánem. Jenže synovi politicky nepohodlného rolníka představitelé tehdejšího režimu dali rázně najevo, že na střední či vysokou školu může zapomenout.

Vyučil se proto sladovníkem. Nakonec až v dospělosti při zaměstnání se mu podařilo vystudovat průmyslovou školu a jako vynikající student později dokončil i Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze. Profesní dráhu zahájil v ostravském pivovaru Ostravar a právě v té době se seznámil se Stanislavem Bernardem.

Společně humpolecký pivovar proměnili z podniku na pokraji krachu v respektovanou značku, která získala stovky ocenění, včetně těch nejprestižnějších, po celém světě. Pivovar exportuje do desítek zemí. Od roku 2000 má vlastní sladovnu v Rajhradě u Brna, které se Josef Vávra osobně naplno věnoval.

„Pivovar se stal součástí života nejen Josefa Vávry, ale i jeho rodiny. Manželka Iva vede kontrolu kvality, bratr Petr je v pivovaru od počátku vedoucím údržby, dcera Jana pracuje v marketingu, součástí rodinného pivovaru byli a jsou i další sourozenci a členové rodiny,“ přiblížil Radek Tulis.

Nejen pivovaru a pivu se během svého života Josef Vávra věnoval. V mládí na vrcholové úrovni provozoval atletiku, byl vynikajícím běžcem. Z osobních důvodů však odmítl nabídku do reprezentace, což se svazu nelíbilo.

Později se stal nadšeným sportovním střelcem. Ve svých kategoriích byl úspěšný i na mezinárodní úrovni. Žil na samotě u Humpolce, nedaleko svého rodiště, v domě obklopeném přírodou. S manželkou Ivou vychovali tři děti, mají dvě vnoučata.

Sběratel Miloslav Pos (69) z Frýdku-Místku má unikátní kolekci pivních předmětů s motivem pivovaru Radegast. Dával ji dohromady desítky let a čítá tisíce nejrůznější artefaktů. Nyní ji předal pivovaru, který ji vystaví v muzeu.

„Kdysi jsem sedával u piva, vyprosil jsem si tácek a třeba půllitr. Postupem času jsem začal sbírat vršky od lahví, trička, puky, účtenky, různé edice piva s vyobrazením Radegasta. Postupem času sbírka bobtnala a bobtnala,“ vzpomíná Miloslav Pos.

Pro exponáty začal jezdit do beskydských restaurací. „Pípu jsem získal z Hospůdky U Bobra v obci Raškovice. Hostinskému se nevešla na pult a tak jsem s ní odjel. Jindy jsem si na skútru odvezl sochu Radegasta,“ směje se nadšenec a dodal ještě jednu historku:

„Podařilo se mi na dražebním webu narazit na jednu historickou účtenku, která mi chyběla. Od pána z Prahy jsem ji získal za korunu. Manželka mi ji pak vyzvedla při cestě do metropole osobně v metru.“

Nejcennější jsou keramické
Mezi desítkami půllitrů a litrových sklenic nechybí ani dvě keramické nádoby na pivo s uzávěry, které našel ve sklepě syn pracovnice pivovaru. „Dávali je jako unikáty vynikajícím pracovníkům za odměnu. Nikde jinde jsem takové neviděl,“ říká Pos.

Za desítky let sesbíral úctyhodnou sbírku několika set druhů a desítek tisíc kusů předmětů. „Postupně naplnily celý náš byt a na přání manželky putovaly částečně do sklepa, kde nemají žádné využití,“ říká milovník pěnivého moku.

Sbírku předal pivovaru
Bohužel sběratel Miloslava trápí zdraví, rozhodl se proto přenechat celoživotní nevídanou kolekci plnou nesehnatelných rarit pivovaru. „Zařídí muzeum, takže se může přijít podívat každý na to, co jsem pracně za desetiletí nasháněl,“ podotýká Pos.

„Jsem nadšený uceleností exponátů. Takovou sbírku jsme dosud nevlastnili. V Radegastu v Nošovicích vytvoříme muzeum, které se stane součástí návštěvnické trasy,“ slíbil manažer pivovaru Josef Jalůvka.

Plzeňský pivovar Elektrárna vstupuje na trh s kombuchou, fermentovaným nealkoholickým nápojem na bázi čaje. Produkt obsahuje o 30 procent méně cukru než průměr kategorie a díky pasteraci nevyžaduje skladování v chladu. Od srpna bude dostupný ve třech ovocných příchutích.

Plzeňský pivovar Elektrárna rozšiřuje své portfolio o kombuchu – jemně perlivý nealkoholický nápoj na bázi čaje s dlouze fermentovaným kombuchovým základem.

Od poloviny srpna nabídne na českém trhu tři příchutě – Yuzu Citrus, Mango & Maracuja a Lesní ovoce. Kombucha z Elektrárny obsahuje alespoň o 30 procent méně cukru, než je průměr trhu v této kategorii.

Dub, měď a sklo pivních lahví tvoří základ materiálového řešení Návštěvnického centra pivovaru Bernard od studia B² Architecture. Prostor určený pro degustace, setkávání i odpočinek vznikl jako součást nově doplněné stavby v areálu pivovaru.

V Humpolci má pivo dlouholetou tradici – vařilo se zde už za dob Marie Terezie. Rodinný pivovar Bernard na ni navazuje a ke svému 30. výročí si nadělil nové Návštěvnické centrum. Výsledkem je prostor pro prohlídky, eventy i posezení u piva.

Novostavba přirozeně zapadá do areálu a každé z jejích čtyř podlaží má jinou funkci. V přízemí se nachází recepce s obchodem, druhé patro je věnováno expozici a kinosálu, ve třetím patře Sládkův sál určený k degustacím. Čtvrté patro tvoří pivnice s restaurací, která návštěvu završuje.

Koncepce interiéru vychází z průmyslové estetiky a pracuje s kontrastem surových a přírodních materiálů. „Interiér návštěvnického centra jsem od začátku vnímala jako propojení industriálního charakteru pivovaru s útulností místa, kde má člověk chuť zůstat, posedět a sdílet čas s ostatními. V materiálové paletě se proto potkává surovost černé cementové stěrky, kovových prvků a mědi s teplem dřeva,“ říká architektka Barbara Bencová ze studia B² Architecture. Atmosféru dotvářejí stěny z pivních lahví zasazených do kovových rámů, které prostor jemně člení a propouštějí světlo v zlatavých tónech.

Dub jako sjednocující prvek interiéru
Na materiálovou rovnováhu navazuje práce s dubem, který v interiéru přebírá výraznou roli. Dubová podlaha značky OAKCENT se nachází v hlavní části pivnice a pokračuje do otevřeného salonu na galerii. „Dub jsme zvolili proto, že do prostoru přináší přirozenost a hřejivost, které vyvažují industriálnější prvky interiéru. Zároveň dobře navazuje na repasovaný nábytek a celkový koncept propojení nového s historií místa,“ doplňuje architektka.

Pro interiér byly zvoleny dubové parkety z kolekce OAKCENT Sand. Jejich výraz utváří kombinace čtyř různých šířek dubových prken, které se v ploše střídají v nepravidelném rytmu a dodávají podlaze přirozený, řemeslný charakter. Ručně upravovaná kouřová povrchová úprava zvýrazňuje kresbu dřeva a podtrhuje jeho materiálovou hloubku.

Významnou roli hraje také diagonální pokládka, která navazuje na trasu návštěvníků přicházejících přes prosklený spojovací most od výtahu a schodiště. Podlaha tak nefunguje pouze jako vizuální prvek, ale stává se součástí orientace v prostoru a přirozeně vede návštěvníka směrem do pivnice. Povrch je ošetřen směsí přírodních olejů, díky níž si zachovává přirozený vzhled i vysokou odolnost potřebnou pro intenzivně využívané veřejné prostory.

Dominantou prostoru restaurace je dubové schodiště, které přirozeně navazuje na podlahu. „Schodiště jsme vnímali jako pokračování podlahy – ne jako samostatný prvek. Jedná se o součást jednoho materiálového řešení, které drží interiér pohromadě,“ doplňuje OAKCENT. Jeho výroba byla náročnější než u běžného řešení, protože vyžadovala přesné návaznosti stupňů, hran i směru kresby dřeva a zároveň vysokou odolnost pro veřejný provoz. Výsledkem je prvek, který přirozeně splývá s podlahou a podtrhuje celistvost interiéru.

Dřevěné podlahy pro různé typy komerčních prostor
V prostředí s vysokou zátěží dřevěné povrchy pracují nejen s estetikou, ale především s dlouhodobou funkčností a stabilitou materiálu. Lehce kouřený dub v kombinaci s kartáčovaným povrchem pomáhá tlumit stopy běžného užívání, zatímco olejovaná úprava umožňuje lokální opravy a průběžnou obnovu povrchu bez zásahu do celku.

V gastronomických provozech je důležitá také následná péče o materiál. U obdobných realizací se proto doporučuje pravidelný servis, který obnovuje povrchovou vrstvu a prodlužuje životnost i vzhled dřeva. Stejný přístup uplatňuje společnost OAKCENT napříč různými typy realizací – od soukromých rezidencí přes retail až po gastro provozy s vysokou návštěvností. Příkladem je interiér značky Korbička Šperky, kde dřevo podporuje čistou prezentaci produktů, nebo prostředí bývalého Jet Lag Baru, kde dřevěné prvky vytvářely kontrast k industriálnímu charakteru prostoru.

Právě kombinace odolnosti, možnosti renovace a přirozeného vzhledu dělá z dubových podlah vhodné řešení i pro náročné veřejné prostory, jakým je návštěvnické centrum pivovaru Bernard.

Bohumínské Pivní slavnosti letos slaví osmnácté narozeniny. V sobotu 15. srpna nabídnou v Hobbyparku více než 80 druhů piv z regionálních i dalších českých pivovarů. Chybět nebude hudební program, soutěže ani speciální dvanáctka uvařená k 770. výročí první písemné zmínky o Bohumínu.

Osmnáctý ročník Pivních slavností v Bohumíně nabídne tradiční české ležáky i méně obvyklé pivní speciály. Návštěvníci budou moci ochutnat piva s příchutí malin, borůvek, manga, ananasu, medu nebo mandlí. Na své si přijdou také milovníci výrazně hořkých, svrchně kvašených či kyselých piv a k dispozici budou i nealkoholické varianty.

Velkou část nabídky budou tvořit pivovary z Moravskoslezského kraje. Dorazí například Brabčák z Vratimova, ostravské pivovary HoppyDog, Aero a Medojed, Nachmelená opice z Krnova nebo Koníček z Vojkovic. Nabídku doplní také pivovary z dalších částí Moravy a velké tuzemské značky.

Pozornost bude patřit také speciálnímu ležáku od místního minipivovaru Skřečoňský Žabák. Ten jej uvařil při příležitosti 770 let od první písemné zmínky o městě.

„Jubilejní pivo je chmeleno třikrát dvěma druhy chmele, díky čemuž má plnou chuť, výraznou, ale příjemně vyváženou hořkost a krásné chmelové aroma. Tento speciál vznikl jako pocta historii našeho města, jeho lidem a pivní tradici,“ uvedl ředitel pořádající agentury K3 Bohumín Karel Balcar.

Slavnosti ale nebudou jen o pivu. Hudební program začne ve 14:30 vystoupením Imagine Diamonds s hity Imagine Dragons. Následovat budou Legendy se vrací, Vilda Čok a Absolut Deafers. Večer zakončí od 21 hodin Rock & Roll Band Marcela Woodmana.

Organizátoři myslí také na rodiny s dětmi. Připraveny budou kolotoče, nafukovací atrakce, malování na obličej, airbrush nebo tvořivé dílny. Dospělí se mohou zapojit do soutěží, mezi nimiž nechybí ani pivní trojboj. Ten prověří sílu při benchpressu s dvacetikilovým sudem, rychlost při pití půllitru hadičkou i odolnost při pojídání sýrových tyčinek.

Hobbypark se návštěvníkům otevře ve 14 hodin a program potrvá do 22 hodin. Vstupenka stojí 100 korun a koupit ji lze přímo na místě. Děti do 15 let mají v doprovodu dospělého vstup zdarma.

Více než 180 let, slavní hosté a příběhy, které se dávno staly součástí pražské historie. Pivnice U Pinkasů funguje od roku 1843 a patří k nejdéle fungujícím pražským hospodám spojeným s plzeňským pivem. Za jejími stoly se během desetiletí potkávali politici, herci, sportovci i další známé osobnosti a podnik si za tu dobu připsal také řadu pivních prvenství a zajímavostí. Asi neexistuje jediný milovník českého piva, který by o tomto podniku neslyšel.

Není žádné překvapení, že se zde scházela elita národa, od politiků a herců až po slavné sportovce. Tady se psaly pražské dějiny, a nejen ty pivní. Díky tomu se Pivnice u Pinkasů může pochlubit mnoha rekordy či unikáty, která vám teď rádi prozradíme. A až přijdete k Pinkasům na jedno (nebo dvě), rádi si zavzpomínáte na tuhle zábavnou a inspirující výpravu.

První pivo
Na své první pivo přicházel k Pinkasům pravidelně slavný štamgast Bohumil Hrabal, a to už v sedm hodin ráno, kdy pivnice otvírala. Svou pravidelnou pouť po pražských hospodách začínal právě zde, když si zde vedle plzeňského dával ještě snídani: hovězí guláš do porcelánového šálku s rohlíkem, protože knedlíky ještě nebyly uvařeny. To byl ale krásný život, co?

Poslední pivo
Mezi štamgasty patřil také jeden z největších českých politiků František Ladislav Rieger. A právě ten si zdejší pivo zamiloval natolik, že dokonce na smrtelné posteli – když počátkem března 1903 v požehnaném věku 85 let umíral, projevil své poslední přání, totiž aby mu přinesli džbán piva od Pinkasů.

Rekordních sto piv
V pivnici U Pinkasů se před sto dvaceti lety zrodil unikátní klub Stovkařů, tedy hostů, kterým se podařilo vypít za jediný den, tedy od rána do večera, dnes těžko uvěřitelných sto piv. Jedním z pětice stovkařů byl sochař Vilím Amort, kterému se tento kousek podařil v prvních letech 20. století. Jiná jména neznáma. Nicméně je jisté, že tento rekord nebyl a nebude nikdy překonán. Pomyslnou druhou ligou byl klub sedmdesátkářů, kterých již bylo několik desítek.

Pivo pro prezidenta
Když 10. prosince 1989 abdikoval komunistický prezident Gustav Husák, dostal Václav Havel od Občanského fóra nabídku, aby kandidoval na příštího prezidenta. Havel si vzal několik dní na rozmyšlenou, aby k definitivnímu rozhodnutí dospěl při obědě a pivu U Pinkasů 14. prosince v poledne. O tři hodiny později své rozhodnutí oznámil v živém projevu k Pražanům z balkonu Špalíčku na Václavském náměstí.

Žíznivá spartakiáda
Nejvíce piv se U Pinkasů vyčepovalo v době československé spartakiády. Každý z venkova chtěl jít k Pinkasům na pivo. Za den tak padlo 22 hektolitrů piva, což činí 4 400 velkých piv zvaných hladinka. Pivo se v těchto časech nosilo po 15 půllitrech, tedy v každé ruce kytice 7 piv, a to patnácté přitisknuté uprostřed mezi oběma „kyticemi“. Nejzdatnější číšníci nosili 19 půllitrů, na každé „kytici“ ještě dvě piva „v patře“. To už dnes nikdo nedokáže.

Pinkasova noční můra
Unikátní mezinárodní závod výčepních Pinkasova noční můra se zrodil v roce 2010 jako pocta těžké práci všech výčepních a číšníků a letos na podzim se bude konat již 16. ročník. Soupeření zkušených výčepních, kteří musí nejprve načepovat deset hladinek a pak je vynést ze sklepa do prvního patra, a to za běžného provozu celé hospody, se již tradičně zúčastní třicet nejlepších výčepních Pilsner Urquell z celého světa. Časy vítězů jsou neuvěřitelné – obvykle kolem jedné a půl minuty. A proč Noční můra? Název připomíná revoluční změnu v čepování piv, kterou přinesl právě zakladatel tohoto podniku. Nošení piva ve sklenicích je fyzicky mnohem náročnější, a právě kvůli tomu nechtěli číšníci U Pinkasů pracovat – neboť nošení piva ve sklenicích pro ně byla „noční můra“. Později to ovšem stejně zavedly všechny hospody.

Revoluce v čepování
Dnes nám přijde čepování piva do půllitru normální, ale v minulosti se pivo čepovalo ze sudu do džbánů a do sklenic se přelévalo až na stole. A právě to změnil Jakub Pinkas, když se rozhodl skončit se svou živností krejčího a místo toho si otevřít hospodu s plzeňským pivem, které se zrodilo jen o půl roku dříve. Pinkas začal nosit pivo ze sklepa již načepované ve sklenicích, čímž výrazně zlepšil kvalitu plzeňského piva, a současně tak vytvořil první pilíř úspěchu restaurace, která se v pozdějších letech stala legendou. Ale že to byla pěkná fuška.

Pivo s medailí
V osmdesátých letech pracoval v pivnici U Pinkasů asi nejslavnější výčepní – a sice olympijský medailista ve veslování Pavel Svojanovský. A tak si mnoho hostů pochvalovalo skutečnost, že u Pinkasů se čepuje pivo s olympijskou medailí.

Lék proti choleře
Pivo jako zaručený lék proti choleře? Ano, dnes už nám cholera nehrozí, ale před 150 lety Pražanům konzumace plzeňského piva zdatně pomáhala. Při epidemii cholery v Českých zemích roce 1866, které padlo za oběť sto tisíc lidí, udělal pražský lékař profesor Josef Hamerník zajímavý objev – zatímco každý den umíralo na zákeřnou epidemii 20 až 30 lidí, ze štamgastů z hostince U Pinkasů se nenakazil ani jeden host. A tak profesor měl brzy jasno a razil sympatické heslo: „Nepijte vodu, pijte Plzeň!“

Podvodník neuspěl
Pivnice U Pinkasů je dnes pojmem, přitom se měla jmenovat úplně jinak. Jakub Pinkas nazval svůj podnik U švingulantů, což byl staročeský výraz pro malého podvodníčka. Jméno se však neujalo, hosté začali říkat pivnici U Pinkasů, a tak už to zůstalo. S jedinou výjimkou, když se v roce 2008 přejmenovala pivnice na jeden jediný den na Restauraci U Špotáků. Stalo se tak ve chvíli, kdy dlouholetá návštěvnice pivnice Barbora Špotáková získala v Pekingu zlatou medaili za hod oštěpem.

U Pinkasů patří k nejvýznamnějším historickým restauracím v Praze. Podnik založil v roce 1843 Jakub Pinkas a stal se prvním místem v Praze, kde se začal čepovat plzeňský ležák Pilsner Urquell. Na více než 180 let dlouhou tradici dnes navazuje klasickou českou kuchyní, péčí o správně načepované pivo a autentickou atmosférou historické Prahy. Součástí restaurace je také Pinkasův sklep a unikátní Gotická zahrádka sousedící s Františkánskou zahradou.

Dlouho nevyvolalo něco mezi pivaři v Českých Budějovicích takový poprask a rozčilení jako aktuální výměna pivních sklenic v kultovní restauraci Masné krámy. Naprostá většina štamgastů nemůže změnu rozdýchat a vyhrožuje odchodem z restaurace.

Českobudějovické Masné krámy nejsou jen tak obyčejnou hospodou. Světoznámá pivnice, v níž se od počátku čepuje Budějovický Budvar, patří vedle Černé věže a historického náměstí k hlavním atrakcím jihočeské metropole. Každá událost či změna v Masných krámech je tedy pochopitelně ve městě středem pozornosti.

Rozpaky mezi některými štamgasty vzbudil i výsledek nedávné rekonstrukce Masných krámů (což je ale věc názoru), to ovšem není nic proti tomu, co kolem takzvaných „Masňáků“ rozpoutalo tento týden. Jen s mírnou nadsázkou se to dá nazvat vzpourou štamgastů, která se pomalu, ale jistě přenáší do celého města.

„Přines mi normální půllitr!“
„Já to z toho pít nebudu. Přines mi normální půllitr!“ To je věta, kterou lze v restauraci a na její předzahrádce zaslechnout v posledních dnech snad od každého stolu. Vedení Budějovického Budvaru, který Masné krámy provozuje, se totiž rozhodlo k bezprecedentnímu kroku.

Bez předchozího varování zrušilo najednou klasické „masňácké“ sklenice s logem, do kterých se v restauraci roky čepuje místní speciální ležák (budvarský kroužek), a nahradilo je sklenicemi, ve kterých hosté dostávají takzvanou třiatřicítku.

To je značka „hořčího“ piva, které začal Budějovický Budvar nabízet poté, co v roce 2016 odstoupil ze zdravotních důvodů letitý ředitel tohoto národního podniku a budějovický rodák Jiří Boček. A byl na základě výběrového řízení ministerstva zemědělství nahrazen libereckým rodákem a bývalým manažerem Staropramenu Petrem Dvořákem.

Ten, a to je třeba zdůraznit, úspěšně pokračuje v odkazu Jiřího Bočka, za jehož vedení (od roku 1990) se výstav pivovaru zvýšil čtyřikrát. I za Petra Dvořáka ale pivovar nadále roste, daří se mu a dokonce je dnes při všeobecném poklesu spotřeby piva jediným větším českým pivovarem s rostoucím výstavem.

Petice za pravé sklenice
Horší je to s pověstí současného vedení Budějovického Budvaru v domovských Českých Budějovicích. Velkou nevoli vzbudil už fakt, že Petr Dvořák přesunul marketing podniku poprvé v historii do Prahy. To ovšem není nic proti již zmíněné výměně sklenic v Masných krámech.

„Hrnec na mléko“
Ti, kteří chtějí ponechat na budvarský kroužek staré sklenice s logem, říkají sklenicím, do nichž se dosud čepovala třiatřicítka, kvůli širokému tvaru posměšně „hrnec na mléko“. A odmítají z nich pít ten nejvyhlášenější budvarský klenot.

„To raději budu chodit na pivo jinam,“ říká další štamgast. Sjednocení sklenic na kroužek a třiatřicítku v Masných krámech chápe jako plíživou snahu „Pražáků a Liberečáků“ ve vedení Budvaru přeučit Budějčáky, aby místo kroužku dali časem přednost třiatřicítce. A to by bylo mezi budějovickými milovníky klasického budvarského ležáku považováno takřka za zločin.

Nejde ale jen o sjednocení půllitrů pro dvě značky piva. Mnoho štamgastů z Masných krámů tvrdí, že kroužek, čepovaný do sklenice, do níž se zatím čepovala třiatřicítka, chutná prostě jinak, hůře. Má horší pitelnost, neklouže tak do žaludku. Proto ho odmítají pít.

„Co jsem slyšel, chystá se proti tomu mezi štamgasty petice. Kroužek se z těch půllitrů na třiatřicítku nedá pít,“ říká Jiří Král, jeden ze štamgastů.

Ve městě, pověstném tím, že se tady známe každý s každým, neznám skutečně ani jednoho, ale opravdu ani jednoho pravidelného návštěvníka Masných krámů, který by s výměnou sklenic souhlasil. Všichni se nad ní rozčilují.

Pivovar: Jde o ikonické sklo značky
A co na to vedení Budějovického Budvaru? „Masné krámy jsou pro Budějovický Budvar naprosto výjimečným místem a považujeme je za naši nejdůležitější hospodu. Právě proto nám velmi záleží na tom, jak se v nich naše značka a naše piva prezentují,“ napsala na dotaz INFO.CZ mluvčí pivovaru Barbora Povišerová.

Sklenice, do kterých se nyní čepuje Budvar 33 i kroužkovaný ležák, není podle ní „sklem pro třiatřicítku“, jak se může někdo domnívat. „Jde o ikonické sklo Budějovického Budvaru, které dnes používáme a spojujeme s naší značkou nejen v Česku, ale i na všech zahraničních trzích. Je součástí jednotné prezentace Budvaru bez ohledu na konkrétní druh piva. Právě proto chceme, aby se používalo i v Masných krámech,“ uvedla Povišerová.

Změna tedy není podle ní motivována snahou sjednotit Budvar 33 a kroužkovaný ležák, ale tím, že pivovar chce svá piva servírovat ve skle, které je dnes pro Budějovický Budvar charakteristické a se kterým svou značku dlouhodobě spojuje.

Překvapení pro štamgasty?
Na druhou stranu vedení pivovaru údajně chápe, že Masné krámy mají řadu dlouholetých štamgastů a že i změna skla může u tak tradičního místa vyvolat emoce.

„A protože víme, že právě štamgasti jsou neodmyslitelnou součástí Masných krámů a jejich atmosféry, chystáme pro ně malé překvapení. Zatím ale nebudeme prozrazovat víc – věříme, že jim udělá radost,“ napsala Povišerová pro INFO.CZ.

Otázkou ovšem zůstává, zda tohle vysvětlení (a chystané překvapení) štamgasty uspokojí. Jak INFO.CZ zjistilo, výměna skla se nelíbí ani některým zaměstnancům Masných krámů a jeden z vrcholových manažerů restaurace a vedoucí gastro provozu Budějovického Budvaru, Tomáš Olejník, dokonce kvůli tomu dal po 20 letech výpověď. Měly tak vyvrcholit delší spory s pražským marketingovým oddělením pivovaru o způsob směřování restaurace.

Boček: Je to hloupost
Ti, kteří se bouří proti zrušení klasických „masňáckých“ sklenic na kroužek, mají na své straně i jednu těžkou váhu v podobě bývalého ředitele Budějovického Budvaru a člena síně slávy českého pivovarnictví Jiřího Bočka. Ten v rozhovoru s INFO.CZ označil sjednocování půllitrů na dvě značky piva v této kultovní restauraci doslova za hloupost.

„Masné krámy si kvůli své historii, pověsti a tradici zaslouží, aby měly své vlastní sklo a nádobí. A sklenice se odlišovaly podle toho, jakou značku pijete,“ uvedl Boček.

Nejde podle něj jen o vizuální podobu sklenice, ale také o nepopiratelný fakt, že pivo z různých sklenic také různě chutná. Pivovary se společně se skláři předhánějí v umění zvolit takový tvar sklenice, který by u konzumentů pomáhal zdůraznit potřebnou chuť a charakteristiku konkrétního piva.

„Způsob, jakým teče pivo do úst a jak se přitom chutě rozloží na jazyku, je pro celkový chuťový dojem velmi důležitý. Stejně jako dojem z úchopu sklenice,“ uvedl Boček. Pokud si někdo myslí, že pro různé značky piva jsou vhodné stejné „půllitry“, aniž by se to projevilo na chuti, pak se podle Bočka fatálně mýlí.

Sběratelská kuriozita
Útěchou pro ty, kteří nechtějí pít budvarský kroužek ze stejné sklenice jako třiatřicítku, zůstává fakt, že v jiných budvarských hospodách v Českých Budějovicích se většinou i nadále volba sklenic liší. Kdo touží po kroužku, dostane ho zpravidla v takzvaném bucláku. Masné krámy měly dosud vlastní, autentické půllitry. Z těch se nyní (údajně jich zbylo kolem tisícovky) může stát cíl pro sběratele pivních kuriozit.

Od velkých tradičních pivovarů až po malé regionální provozy. Liberecký kraj je domovem řady podniků, kde si lidé mohou vychutnat lokální pivo, nahlédnout do výroby nebo spojit návštěvu s koncertem, občerstvením v restauraci i výletem.

Léto v pivovarech zpestřují i koncerty nebo orientační jízda historických vozidel. Ředitel Pivovaru Rohozec Petr Hadl by chtěl, aby se Rohozec stal oblíbenou zastávkou turistů i cyklistů, kteří do Českého ráje zamíří. „Pivovar jsme ještě více otevřeli veřejnosti. Chceme, aby Rohozec lidé vnímali nejen jako skvělé pivo, ale i místo, kde si užijí příjemný výlet.“

Letní sezonu v pivovaru zahájili se třemi pivními novinkami. Nealkoholickou nabídku rozšířilo Cherry nealko. „Nápoj je koncipován tak, aby nabídl plnohodnotný chuťový zážitek i bez alkoholu, přičemž kombinuje sladší ovocný nástup s jemnou kyselinkou a lehkou hořkostí v doznívání,“ popsal sládek pivovaru Tomáš Thér.

Do letní nabídky v Rohozci zařadili také výroční světlý ležák, který uvařili v loňském roce k výročí 175 let od založení pivovaru. „Původně jsme jej plánovali nabízet pouze během výročního roku, ale setkal se s mimořádně pozitivní odezvou, a proto jsme se nyní rozhodli o něj obohatit naši letní nabídku,“ vysvětlil Hadl.

Speciálně pro kulturní akce v pivovaru uvařili desetistupňové pivo Festival, které je lehčí a méně hořké, díky čemuž je určené pro delší konzumaci. „Chtěli jsme připravit nabídku, která bude odpovídat létu a současně zachová typický rukopis rohozeckého piva,“ doplnil Thér.

Nealkoholické pivo s příchutí mandarinky
V Libereckém kraji lidé najdou také třeba Pivovar Cvikov, do kterého se tradice vrátila v roce 2013. Tehdy, po téměř padesáti letech, našel chátrající areál nové majitele. Koncem roku 2014 tam uvařili první várku piva Klíč, následovaly Luž nebo Sklář.

Pro letošní rok si tam připravili novinku v podobě světlého, dvanáctistupňového ležáku. Jde o limitovanou edici piva ze dvou chmelů. „Tom a Geoff, majitelé craftových hospod z Cambridge a Londýna, se postavili k varné nádobě vedle našeho sládka Martina Čecha a společně uvařili pivo, které celé léto poteče z jejich výčepů,“ přiblížil cvikovský pivovar na svém webu.

V nabídce nealkoholických piv má pivovar i jedno s příchutí mandarinky. Zájemci si ho nově pořídí také v plechovce. Kromě samotného piva je areál doplněný také o restauraci, pekárnu, cukrárnu nebo ubytování.

Minipivovarem se může pochlubit i nedaleký Nový Bor. Vše se tam dalo do pohybu před deseti lety a v roce 2019 se podařilo dokončit rekonstrukci, která umožnila zahájit provoz. Pivovar Born pak na konci roku 2020 otevřel i vlastní restauraci. V nabídce lidé najdou piva jako Král, Dáma či Jezdec.

Jablonec nad Nisou je sídlem pivovaru Volt, jehož novodobá historie se začala psát v roce 2017. K nově vybudovanému pivovaru zároveň před dvěma lety přibyl i tamní historický pivovar, který byl po dlouhá desetiletí opuštěný a chátral. Do 200 let starého prostoru se tak pomalu vrací život, zrekonstruovaná tam je jeho první budova.

Jejich piva lidé poznají díky specifickým názvům, které jsou více či méně spojené s elektrickým napětím. Lidé u nich narazí třeba na Magnet, Amper, Dynamo, Jiskru nebo Vypínač.

„Vaříme klasické české pivní styly, jakými jsou český ležák, světlý i tmavý, ale i pivní styly IPA, APA, NEIPA, berliner weise, pšeničné, GRUIT a mnoho dalších,“ nastínili ve Voltu. Kromě toho Volt nabízí také ubytování a restauraci a po celý rok tam pořádají spoustu kulturních akcí.

Vlastní pivo si v Libereckém kraji vaří desítky podniků. Nechybí mezi nimi třeba penzion U Čápa v Příchovicích, Pivovar Lípák v České Lípě, Konrad v Liberci nebo třeba Maloskalský pivovar u Turnova.

Osmnáctiny se sluší zapít. Pivní slavnosti v Bohumíně letos dospěly a v sobotu 15. srpna nabídnou v Hobbyparku přes osmdesát druhů nejoblíbenějšího českého nápoje. Jeden přípitek bude ryze bohumínský. Skřečoňský Žabák uvařil k 770 letům města svěží dvanáctku.

Letošní ročník oslav pěnivého moku, v pořadí už osmnáctý, zkombinuje tradiční i odvážnější chutě piva, od malin a borůvek přes mango, ananas až po med či mandle. K ochutnání budou také výrazně hořké, svrchně kvašené nebo kyselé speciály i nealkoholické varianty.

Velká část značek má domov v Moravskoslezském kraji. Brabčák ve Vratimově, HoppyDog, Aero a Medojed v Ostravě, Nachmelená opice v Krnově, Koníček ve Vojkovicích a Berňák v sousední Dolní Lutyni. Regionální stopu doplní producenti z dalších koutů Moravy a také velké tuzemské značky.

Čestné místo mezi stánky zaujme domácí ležák od Skřečoňského Žabáka. Místní minipivovar jej uvařil k 770 letům od první písemné zmínky o Bohumínu.

„Jubilejní pivo je chmeleno třikrát dvěma druhy chmele, díky čemuž má plnou chuť, výraznou, ale příjemně vyváženou hořkost a krásné chmelové aroma. Tento speciál vznikl jako pocta historii našeho města, jeho lidem a pivní tradici,“ řekl ředitel pořádající agentury K3 Bohumín Karel Balcar.

Půllitry nebudou jediným důvodem, proč v Hobbyparku zůstat až do večera. Hudební program otevřou o půl třetí odpoledne Imagine Diamonds s hity Imagine Dragons. Na ně ve čtyři hodiny navážou Legendy se vrací a o půl šesté převezme mikrofon legendární Vilda Čok. V sedm hodin vystoupí Absolut Deafers, hudební část uzavře od deváté večerní Rock & Roll Band Marcela Woodmana.

Pro děti připravili organizátoři kolotoče, nafukovací atrakce, malování na obličej, airbrush i tvořivé dílny. Dospělí mohou mezitím otestovat své schopnosti v soutěžích o věcné ceny. Pivní trojboj prověří sílu při benchpressu s dvacetikilovým sudem, rychlost při pití půllitru hadičkou i odolnost při pojídání sýrových tyčinek.

Brány Hobbyparku se otevřou ve 14 hodin a zavřou ve 22 hodin. Vstupenka stojí 100 korun a prodává se přímo na místě. Děti do 15 let v doprovodu dospělých si mohou slavnosti užít zdarma.