Chmelnice založená pivovarem Bernard leží v nadmořské výšce kolem 560 metrů, výrazně výše než tradiční chmelařské oblasti. Letošní úrodě pomohla závlaha.

Na malé chmelnici v Humpolci dnes pomohli očesat chmel žáci tamní České zemědělské akademie. Z chmele uvaří pivo Rodinný pivovar Bernard, který si chmelnici ve svahu nad městem založil na jaře 2023. Je v nadmořské výšce okolo 560 metrů, podstatně výše, než jsou typické chmelařské oblasti. V letošním suchém létě chmelu pomohl zavlažovací systém. Nynější třetí sklizeň je zatím nejlepší, řekl mluvčí pivovaru Radek Tulis.

Rostliny dlouhé okolo šesti metrů strhávali z vodicích drátů pracovníci pivovaru a středoškoláci z nich ručně do košů otrhávali chmelové šištice. "Ještě dneska chmel odvezeme na půdy pivovaru, nad varnu, kde je hezky teplo. Tam bude ten chmel zhruba týden schnout a za týden uvaříme várku piva, které se jmenuje Ležák s chmelem z Vysočiny," uvedl Tulis. Pivo

Na chmelnici bylo vysazených 144 rostlin šesti odrůd chmele. Některé rostliny nevydržely, nahrazené byly ještě jinou odrůdou. Bylo to po poradě s odborníky z Chmelařského institutu v Žatci, kteří pomáhali také se založením chmelnice. Letos chmelu pomohl závlahový systém napojený na zdroje vody pro pivovar, které jsou blízko chmelnice. "Chmel má poměrně hluboké kořeny, nicméně léto bylo suché," řekl Tulis.

Podle pivovaru je v Humpolci možná nejvýše položená chmelnice v Česku, například u Žatce se chmel pěstuje v polohách okolo 230 metrů nad mořem. Popud k založení chmelnice vzešel od vrchního sládka a spoluvlastníka pivovaru Josefa Vávry, který chmel nejdřív pěstoval na zahradě. Nedávno podlehl těžké nemoci. Chmelnice se na jeho počest nově jmenuje chmelnice Pepy Vávry. Podle mluvčího tak byli pivovarníci zvyklí Vávru oslovovat.

Rodinný pivovar Bernard v roce 2025 vystavil téměř 411.000 hektolitrů piva, byl to jeho druhý nejvyšší výsledek. Ke konci letošních prázdnin byl podle mluvčího výstav vyšší než po loňském chladném a deštivém létě. Srovnatelný je zatím s rokem 2024, v němž měl pivovar doposud nejvyšší produkci.

Rodinný pivovar Bernard v posledních letech vyrábí přes 400 tisíc hektolitrů piva. V nabídce má aktuálně 16 druhů, jejichž receptury jsou dílem sládka Josefa Vávry. Příběh muže, který se zásadně podílel na vzniku i chodu pivovaru, se uzavřel 16. srpna.

Pivovar Bernard dnes patří k nejznámějším v Česku. Kromě toho také významně utváří veřejný prostor Humpolce, kde se pivo vyrábí už od šestnáctého století. Na tom všem se od devadesátých let významně podílel i sládek Josef Vávra.

Humpolecký pivovar určený k uzavření se v roce 1991 rozhodli zvednout z popela tři muži. Kromě Stanislava Bernarda, po kterém pivovar dostal jméno, také Josef Vávra a do třetice Rudolf Smejkal. Byl to právě Vávra, kdo oslovil ke spolupráci Stanislava Bernarda. Pivovar měl v té době zastaralou technologii, pověst piva byla žalostná a prodej na minimu. „Pivovar šel do dražby s úvěrem, bylo to riskantní,“ vypráví Zdeněk Mikulášek, dlouholetý přítel spolumajitelů a bývalý tiskový mluvčí pivovaru.

Z původní trojice zakladatelů zbyli dva
Přesto se trojice rozhodla do toho jít. Během aukce sledovali vývoj ceny, která se nakonec z původní vyvolávací částky 9,5 milionu vyšplhala na 44 milionů korun. Teprve tehdy Stanislav Bernard přihodil další milion a pivovar vydražil.

Noví majitelé si prožili těžké začátky spojené především se špatnou pověstí piva. To se časem podařilo zlomit a pivovar zaznamenával první úspěchy. Od konce devadesátých let pak původní trojice zakladatelů pokračovala ve dvou. Zůstal Bernard a právě Vávra.

„Bernard byl tahoun a vzal si na starost obchod a marketing, Josef Vávra vařil pivo,“ vzpomíná Zdeněk Mikulášek. Dohromady ideální tandem. Vávra stál za veškerou produkcí a recepturami pivovaru, které se postupem času rozšiřovaly, a na trh se dostávala piva různých druhů a chutí.

V roce 1993 Stanislav Bernard založil Svaz malých nezávislých pivovarů a začal rok a půl trvající boj za snížení spotřební daně pro pivovary s roční produkcí do 200 tisíc hektolitrů. Díky jeho prosazení malé pivovary nejen přežily, ale začal jejich dynamický rozvoj. Ke konci roku 2020 jich v Česku existovalo pět set.

Svérázný přístup Vávry k práci
Na začátku nového tisíciletí navázal Bernard spolupráci s belgickým pivovarem Duvel Moortgat. Partnerům se podařilo rozdělit majetkový poměr firmy na rovných 50 procent pro belgickou firmu a zbylých 50 procent rovným dílem mezi Bernarda a Vávru.

Díky spolupráci s belgickým partnerem se firma rozrostla a zesílila. Přesto si oba majitelé zachovali tradiční přístup k podnikání. „Vávra přistupoval k práci svérázným způsobem. Když přijímal nové zaměstnance, nezáleželo mu na jejich vzdělání. Nechával je začínat od píky. Mýt tanky, čistit sklo, to vše za účelem zjistit, jaký vztah má daný kandidát k práci,“ vzpomíná Mikulášek.

Byl to právě Vávra, kdo poprvé přišel s konceptem tmavých ochucených nealko piv. Některé z nich se prodávají dodnes. A mnoho jeho piv zaznamenalo úspěchy nejen u zákazníků, ale také u odborníků. Třeba Černý ležák Bernard získal již více než 120 ocenění z celého světa, včetně těch nejvyšších z nejprestižnějších mezinárodních degustačních soutěží.

Milovníci zlatavého moku smutní. Ve věku nedožitých 67 let v neděli zemřel spoluzakladatel a vrchní sládek humpoleckého Rodinného pivovaru Bernard Josef Vávra. Osudnou se mu stala těžká nemoc.

Josef Vávra stál společně se Stanislavem Bernardem u zrodu pivovaru, který se postupně zařadil mezi nejvýraznější české pivovarnické značky. Byl také autorem receptur piv Bernard.

„Josef byl srdcem každého našeho piva – bez jeho nadšení a řemesla by naše pivo nebylo takové, jaké je. Odešel dobrý kamarád. Bude nám všem opravdu moc chybět, profesně i lidsky,“ reagoval na úmrtí svého dlouholetého kolegy i přítele Stanislav Bernard.

Vávra se narodil 24. října 1959 a pocházel z Humpolecka. Vyučil se sladovníkem, později vystudoval průmyslovou školu i Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze. Pracovní zkušenosti získal mimo jiné v ostravském pivovaru Ostravar, kde se poznal s Bernardem.

Miloval i sport
Jejich cesty se znovu spojily v roce 1991, kdy se Vávra rozhodl Bernarda oslovit kvůli možnosti koupit chátrající pivovar v Humpolci. Vávra se ujal výroby a dohlížel na kvalitu piva, zatímco Bernard se staral především o obchod, marketing a ekonomiku. V pivovaru Bernard pracovali i Vávrova manželka Iva, bratr Petr a dcera Jana.

Velkou vášní Josefa Vávry byl vedle pivovarnictví také sport – v mládí závodil v běhu, později se úspěšně věnoval sportovní střelbě.

Rodinný pivovar Bernard přišel o jednoho ze svých zakladatelů. V neděli 16. srpna večer zemřel po krátké, těžké nemoci ve věku nedožitých 67 let vrchní sládek, generální ředitel a spolumajitel Josef Vávra. Humpolecký pivovar to oznámil v tiskové zprávě.

Josef Vávra spolu se Stanislavem Bernardem stál v roce 1991 u zrodu firmy, která se ze zchátralé provozovny vypracovala mezi nejvýznamnější české pivovary, mimo jiné je autorem receptur piva Bernard.

„Odešel parťák, se kterým jsme si přes třicet let společně plnili to, o čem jsme na začátku jen snili. Josef byl srdcem každého našeho piva – bez jeho nadšení a řemesla by naše pivo nebylo takové, jaké je,“ vyjádřil se Stanislav Bernard, spolumajitel Rodinného pivovaru Bernard. Podle něj přišel pivovar také o velkého profesionála a dobrého kamaráda, který bude chybět profesně i lidsky.

Josef Vávra pocházel ze selské rodiny z Humpolecka. Kvůli tomu, že byl synem politicky nepohodlného zemědělce však měl omezené možnosti studia. „Vyučil se sladovníkem, nakonec se mu při zaměstnání podařilo vystudovat průmyslovou školu a jako vynikající student později dokončil i Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze. Profesní dráhu zahájil v ostravském pivovaru Ostravar,“ připomněl mluvčí pivovaru Radek Tulis. Právě tam se seznámil se Stanislavem Bernardem.

Společně pak po sametové revoluci v privatizační dražbě získali regionální pivovar nevalné pověsti. „Byl to Josef Vávra, kdo vyzval Stanislava Bernarda ke spolupráci. Ještě s tehdejším společníkem Rudolfem Šmejkalem pivovar 26. října 1991 vydražili za astronomickou částku 52 milionů korun,“ připomněl mluvčí začátky podnikání.

Zatímco Stanislav Bernard si vzal na starosti ekonomiku, obchod a marketing, Josefu Vávrovi byla bližší samotná výroba. Společně pak obrozený pivovar dostali mezi nejrespektovanější české firmy, jejíž produkty sbírají ocenění na pivních soutěžích doma i v zahraničí. Výstav pivovaru v posledních letech překročil 400 tisíc hektolitrů.

Věnoval se sladovně i chmelnici
Josef Vávra se naplno věnoval od roku 2000 i sladovně v Rajhradě u Brna, kde pracuje zhruba tři desítky lidí. Samotný pivovar zaměstnává kolem 260 lidí.

Spojení „rodinný pivovar“ fungovalo v případě Josefa Vávry bezezbytku. „Manželka Iva vede kontrolu kvality, bratr Petr je v pivovaru od počátku vedoucím údržby, dcera Jana pracuje v marketingu, součástí rodinného pivovaru byli a jsou i další sourozenci a členové rodiny,“ připomíná mluvčí.

Ve srovnání s nepřehlédnutelným kolegou Stanislavem Bernardem byl tím méně nápadným, v posledních letech byl ale Josef Vávra přece jen více vidět, protože se stal tváří reklamy na grepové nealkoholické pivo.

Stál také u vzniku nejvýše položené chmelnice v Česku, kterou založil v roce 2023 ve svahu nad Humpolcem v nadmořské výšce kolem 560 metrů. Do té doby pěstoval chmel na speciální piva doma na zahradě.

Vrchní sládek, generální ředitel a spolumajitel humpoleckého pivovaru Bernard Josef Vávra zemřel v neděli po těžké nemoci ve věku nedožitých 67 let.
Článek

Vávrovo úmrtí oznámil pivovar Bernard v pondělní tiskové zprávě. „Odešel profesionál, který svoji práci měl opravdu velmi rád a věnoval se jí na maximum. Odešel parťák, se kterým jsme si přes třicet let společně plnili to, o čem jsme na začátku jen snili. Josef byl srdcem každého našeho piva – bez jeho nadšení a řemesla by naše pivo nebylo takové, jaké je. Odešel dobrý kamarád. Bude nám všem opravdu moc chybět, profesně i lidsky,“ řekl za sebe i kolektiv pivovaru Stanislav Bernard, spolumajitel pivovaru Bernard.

Josef Vávra pocházel z vesnice Radotín nedaleko Humpolce, byl ze selské rodiny. V Plzni se vyučil sladovníkem a absolvoval Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze. Po studiích nastoupil do pivovaru Ostravar. Počátkem 90. let spolu se společníky Stanislavem Bernardem a Rudolfem Šmejkalem zprivatizoval zchátralý pivovar v Humpolci, který v dražbě koupili za 52 milionů korun.

„V době, kdy jsme to vydražili, nebylo zdejší pivo dobré – nešlo to moc pít, technologicky bylo zařízení doslova po smrti, všude nepořádek… Bylo třeba to dát do pořádku, aby se pivo na trhu prosadilo, aby pivo bylo dobré. Říkal jsem si, jak asi tohle zvládneme,“ vzpomínal Vávra před deseti lety v rozhovoru pro Pelhřimovský deník.

Zatímco Bernard měl na starosti ekonomiku pivovaru, marketing a obchod, Vávra řídil výrobu piva. Rodinný pivovar Bernard se od té doby stal respektovanou značkou s širokým portfoliem piv v čele s nejprodávanějším jedenáctistupňovým ležákem.

„Pivovar se stal součástí života nejen Josefa Vávry, ale i jeho rodiny. Manželka Iva vede kontrolu kvality, bratr Petr je v pivovaru od počátku vedoucím údržby, dcera Jana pracuje v marketingu, součástí rodinného pivovaru byli a jsou i další sourozenci a členové rodiny,“ uvedl pivovar.

Josef Vávra se v mládí věnoval na vrcholové úrovni běhu, z osobních důvodů odmítl nabídku do reprezentace. Později se stal nadšeným sportovním střelcem, ve svých kategoriích byl úspěšný i na mezinárodní úrovni. Žil na samotě u Humpolce, nedaleko svého rodiště. S manželkou Ivou vychovali tři děti, mají dvě vnoučata.

Televizní diváci si Josefa Vávru vybaví z nedávné reklamy pivovaru Bernard na nealkoholické pivo s grapefruitovou příchutí.

Ve věku nedožitých 67 let zemřel po těžké nemoci v neděli večer Josef Vávra – vrchní sládek, generální ředitel a spolumajitel Rodinného pivovaru Bernard v Humpolci. Jako vzpomínku na něj znovu vydáváme rozhovor, který Vávra poskytl Forbesu v roce 2022.

Stanislava Bernarda znají i ti, kteří neznají chuť piva. O Josefu Vávrovi možná nevědí ani ti, pro něž je pivo požitkem. V proslulém humpoleckém pivovaru přitom Vávrovi patřil stejný podíl jako Bernardovi, navíc to byl on, kdo tamní pivo uvařil. Jinak by se příběh velkolepého podnikatelského úspěchu nejspíš vůbec neodehrál.

S vyprávěním Josefa Vávry se to má stejně jako s pivem, které vaří: je tak dobré, že by mu sebemenší zásah ublížil, zhoršil by jeho kvalitu, tudíž by bylo navýsost hloupé něco takového provádět.

Jako u piva zbývají i konzumentovi Vávrova povídání výhradně příjemné povinnosti: dovolit, aby ho prostoupilo, rozhodnout o rytmu jeho toku, nechat na sebe působit chutě jednotlivých příběhů. Udělejme to tedy přesně tak.

Nikoli proto, že lepší metodu, jak zachytit osud muže, s nímž je osud pivovaru svázán nejtěsnějším možným způsobem, nejde nalézt. Udělejme to proto, že lepší metoda neexistuje. Slova od následného odstavce až do samého konce textu tak už budou pouze Vávrova.

Modlím se, ať to nevyjde. Ať to koupí někdo jinej. A mezitím do mě Standa dloube loktem.

„Vyrobíš víc?“

„Ale jo.“

„Vyrobíš ještě víc?“

„Zvládnu to.“

„Vyrobíš sto tisíc hektolitrů?“

„Vyrobím, když je prodáš.“

Předtím v Polsku jsme neprodali ani litr. Bylo krátce po revoluci, pracoval jsem v ostravském Ostravaru a Standa Bernard přišel, že by chtěl zkusit Ostravar prodávat v Polsku.

Ředitel mě poslal, ať jedu do Polska taky, dohlédnout na to, aby se pivo stáčelo v solidních podmínkách, abychom si jako pivovar neuřízli ostudu. Navštívili jsme asi pět stáčíren, jejich stav byl strašný – z obchodu nebylo nic, ale díky tomu jsme se se Standou poznali.

A protože jsme si sedli, vzpomněl jsem si na něj, když přišel švagr, že v malé privatizaci jde do dražby humpolecký pivovar. Za vyvolávací cenu něco kolem deseti milionů. Vzal jsem tužku a začal počítat, ale nevycházela mi z toho žádná šance na profit, ty miliony jsme ke všemu neměli, neměl nám kdo půjčit.

Pak mi bleskla hlavou myšlenka na Standu, že třeba něco vymyslí, a rozjel jsem se za ním. A opravdu, Standa tvrdil, že by to mohlo vyjít – vykalkuloval, že když se prodá nějakých čtyřicet tisíc hektolitrů ročně, bude pivovar životaschopný.

No jo, jenže na aukci letěla cena šíleným tempem nahoru, takže aby se vše rentovalo, muselo by se piva vyrobit víc. Proto jsem se modlil, ať to nevyjde, proto do mě Standa dloubal loktem. Nakonec nám za na tu dobu šílených 45 milionů přiklepli ruinu, kde se vyrábělo pivo, které měl člověk problém polknout.

Dražba proběhla 26. října 1991, od té doby nám pivovar patří. Tenkrát tedy patřil mně, Standovi a mému švagrovi, ten později odešel, zbyli jsme my dva. Toho šestadvacátého října mi z toho, co jsme na sebe ušili, fakt nebylo dobře, neměl jsem dobrej pocit, ani trochu ne.

Však si to představte: pivovar už nevařil, ale ve sklepě měl piva, se kterými jste v puse zápasil, abyste je rovnou nevyplivl. Přesto mi bylo líto pivo vylít, takže jsem snížil cenu ze čtyř korun na jednu, i tak to ale všem přišlo drahé, nikdo ho nechtěl. Dobře, tak ho vyvezeme, napadlo mě, do družstev, ať ho dají vepřům.

Ti by si nejspíš pochutnali, ale nakonec ani pro prasata nebylo humpolecké pivo dobré, protože když jsem si spočítal, jak dlouho by se k nim ze sklepa vyváželo, nápadu jsem se vzdal. Po domluvě s hygienou jsme vposledku uvolnili ventily, takže jedinými tvory, kteří z piva něco měli, byly breberky v čistírně odpadních vod.

Ne, před jednatřiceti lety jsme si navzájem neříkali, jací jsme blázni, že jsme do toho šli. Asi jsme si to všichni mysleli, ale nahlas nikdo nic takového nevyslovil. Na řeči ani nebyl čas. Museli jsme začít makat.

Bydlím na samotě u lesa. Dům jsem si postavil pár metrů od rodného, kousek od Humpolce. Ve zdejším pivovaru jsem uvařil první pivo už jako kluk: v rámci praxe, kdy jsem se v Plzni učil na sladovníka. V těch letech ještě v Humpolci nebylo špatný pivo, až pak se podnik nechal hrozně zanedbat.

Coby dítě jsem si budoucí život samozřejmě vysnil jinak. Chtěl jsem být námořníkem na zaoceánských lodích, to byla exotická, romantická představa. Našel jsem si i cestu, která k ní vedla: dopravní průmyslovka, pak potřebná vejška.

Když jsem ale končil základku, přišel za mnou třídní: „Na přijímačky ani nechoď, i kdybys je udělal, je předem rozhodnuto, že tě nevezmou.“ Otec v devětašedesátém vystoupil z jednotného zemědělského družstva, chodil do práce, ale zároveň hospodařil na svém, v neděli byl pravidelně v kostele, já jednu chvíli ministroval, tohle všechno soudruhům vadilo.

Takže sbohem, oceáne, zedníka jsem ale dělat nechtěl, a protože sestra a bratr v humpoleckém pivovaru pracovali, šel jsem se učit na sladovníka.

První den praxe mi mistr oznámil, že mi garantuje, že se nevyučím, ale na konci toho samého ročníku jsem obdržel titul Vzorný učeň.

„Proč jsem vzorný, když se učím de facto za trest?“ ptám se ředitele. A on: „No, asi proto, že nikoho lepšího nemáme.“

Na Vysoké škole chemicko-technologické, kam jsem se dostal poté, co jsem si po vyučení dodělal maturitu na škole pro pracující, jsem zase do referátu o založení komunistické strany napsal, že se soudruzi ožrali a pak stranu založili.

Docent se strašně rozčílil, ječel na mě, co si to dovoluji, když jsem vystudoval za dělnické peníze, a ptal se, z jaké školy jsem přišel. Opáčil jsem, že jsem přišel ze školy pro pracující, a on ihned změnil rétoriku: „Vidíte, tenhle student o tématu přemýšlí!“ Pak jsme spolu celkem vycházeli, třeba si uvědomil, že jsem měl s těmi ožralými soudruhy víceméně pravdu…

Stačil jsem se během vejšky oženit, manželka je z Opavy, tak jsem šel za ní a nastoupil do Ostravaru. Čekala mě vojna, na rozloučenou jsem koupil šampaňské, postavil ho v bytě na podlahu, ani stůl jsme neměli, oddělal jsem z lahve košíček a vystřelený špunt mě, jak jsem se nad flaškou skláněl, trefil přímo do oka.

Myslel jsem, že jsem o něj přišel, naštěstí to nebyla pravda, ale měsíc jsem si poležel v nemocnici, doktorka říkala „na vojnu vás nevezmou“, s tímhle jsem se dostavil k dodatečnému odvodu.

„Nějaké problémy?“ vybalí na mě vojenský lékař.

„Ano, mám.“

„Schopen, odveden!“

A už jsem mazal. Vypadalo to, že na vojně budu sportovat, hodně slušně jsem běhal, maraton měl za 2:28 hodiny, a vážně jsem nejdřív dostal povolávák k protichemickému vojsku do Liberce, to byl elitní útvar.

Má politická nespolehlivost ale zafungovala i v tomhle případě, výsledkem byla třetí tanková základna Most-Vtelno. Po vojně opět Ostravar, seznámení se Standou, dál už to znáte, ne?

Neteř pracuje ve vodárenské společnosti, dělali tam novou úpravnu vody, ukazuje mi fotky a na obrovských trubkách vidím nápisy „pivo, pivo, pivo“.

„Můžeš mi to, prosím tě, vysvětlit?“ říkám neteři.

„To je přece jasný, ne? Pivo rovná se zkratka ‚pitná voda‘.“

Najednou jsem si uvědomil, že pivo, pitnou vodu, pili lidi odpradávna. Pili převařenou vodu zbavenou všech chorobných zárodků. Vodu, na kterou na rozdíl od té obyčejné nikdo nikdy neumřel, pivo je logicky nejzdravější tekutina.

No, upřímně, když jsme pivovar převzali, původní pivo k nejzdravějším tekutinám rozhodně nepatřilo, oprávněně mělo příšernou pověst.

„To je dobrý pivo, to bychom mohli brát,“ říkali hospodští Standovi, když s tím, co jsem uvařil, vyjel do světa. „Odkud je?“ ptali se v příští vteřině.

„Z Humpolce.“

„Tak pardon, s tím jděte někam!“

Ani trochu jsem se jejich odmítavé reakci nedivil, přesto bylo depresivní ji slyšet, protože jsme museli splácet mnohamilionový úvěr, za který jsme si pivovar pořídili.

Dále jsme od spousty odborníků slyšeli, že se do roka položíme, že déle nemůžeme vydržet – skeptici nebyli daleko od pravdy, my ale vzdor veškerým očekáváním vydrželi.

Mimo jiné i proto, že jsme piva nasměrovali na celou republiku, tam nebyl jejich kredit tak katastrofální jako v okolí. Prodejní místa jsme hledali široko daleko, záhy jsme šli i na Slovensko. Já podle slibu navařil první rok 106 tisíc hektolitrů, Standa zase slíbil, že tohle množství prodá, což taky dodržel.

Recepturu jsem si v podstatě přenesl z Ostravaru, tam se vařilo dost dobrý pivo, jen jsem si vše přepočítal na objemy varny v Humpolci. V našem regionu se většinou vařila sladší piva, na severu hořčejší, takže ze začátku místní nad chutí frfňali, ale pak frfňat přestali, protože pivo je návykový nápoj.

Přijel k nám tenkrát šéf pivovarského výzkumáku z Prahy s mým učitelem technologie z Plzně, ten se napije a povídá „máš to hořký“. Já na to „ne, ne, je to akorát“. A on, když pil čtvrtý: „Máš pravdu, je to akorát.“

Ne že bychom ale měli vyhráno, ani náhodou. Rozdělení republiky, změna daňových zákonů, nadnárodní monopoly, které uplácely hospodské, aby brali jejich pivo. S tím vším se dostavovaly krize, pořád jsme byli na hraně, a hledali tudíž strategického partnera.

Dostali jsme se k belgické společnost Duvel, dohadovali se s ní o podílu, se Standou jsme chtěli 51 procent, Belgičané chtěli 51 procent, nikdo nechtěl ustoupit, až si šéf Duvelu vybavil, jak jeho děda říkal „minoritní akcionář, blbej akcionář“, a každý jsme si nechali přesnou polovinu.

Musíme se proto vždycky dohodnout, ale Belgičani jsou fajn – chtějí samozřejmě vědět a spolurozhodovat o velkých investicích, ale do jednotlivých kroků nám nekecají. Koneckonců i já a Standa se musíme pokaždé dohodnout, protože půl na půl si dělíme i těch padesát procent, které nepatří Belgičanům.

Někdy se neshodneme, to by taky bylo divný, kdyby pořád jo, ale musíme se respektovat. A když ani jeden neumí uargumentovat druhýho, musí se dát na toho, kdo má konkrétní věc v gesci. Já se starám o výrobu a kvalitu piva, Standa o prodej a marketing.

Takhle rozdělené to máme správně, mě vaření piva pořád hrozně baví. Vidíte, jak se ze sladu dělá sladina, mladina, jak to hezky kvasí, jak to chutná. Děláte něco a vidíte výsledek, to je přece pěkný, nádherný. A nádherný je i to, že to nechutná jen mně, ale i ostatním.

No jo, Vávra se to pivo nejmenuje a Standa je jasně viditelnou tváří pivovaru, ale mně je právě tohle příjemný. Nikdo mě neotravuje, nikdo mi nenadává. Sice mě zase tolik všichni nechválí, ale nevadí, nemám s tím problém.

A název Bernard zní – musím uznat – opravdu lépe než Vávra. Ledaže by se pivo jmenovalo Vávrovo kafe v odkazu na Maryšu. Kafe ze spolku, Kafe od Žida, s tím by si asi šlo hrát, i když nevím, jestli i v téhle hyperkorektní době.

A jestli se ptáte, zda být ve Standově stínu přece jen něco nedělá s ješitností, kterou v sobě každý chlap má, já k tomu z legrace přidávám komentář, že za Ludvíka XIII. byl ve Francii kardinál Richelieu, a ač byla pozornost upřena na krále, ve skutečnosti to byl Richelieu, kdo tahal za nitky.

Plot kolem domu mám jen ze tří stran, z té volné mi na zahradu chodí srnky. Na jaře okusují azalky, na podzim nejdřív švestky, pak popadaný jablka. Jsem sportovní střelec, mám to hodně rád, střílím na asfaltové holuby, ale pro zábavu střelit zvíře, to ne, to nedělám, to nechci.

Koukám na srnky, občas si vzpomenu na něco z minulosti. V prvním semestru vysoké školy jsem nevěděl, zda z ní odejít hned, nebo až po zkouškách z matematiky, chemie a fyziky.

Věděl jsem, že tyhle vědní obory existují, ale vůbec nevěděl, co s nimi. Položil jsem se ale do nich a udělal zkoušky ještě před řádným termínem. Od té doby jsem přesvědčen, že když člověk chce, dokáže toho strašně moc.

Po těžké nemoci ve věku nedožitých 67 let v neděli večer zemřel Josef Vávra - vrchní sládek, generální ředitel a spolumajitel Rodinného pivovaru Bernard v Humpolci. Spolu se Stanislavem Bernardem stál v roce 1991 u zrodu firmy, která se ze zchátralé provozovny vypracovala mezi nejvýznamnější a nejznámější pivovary v Česku. Je autorem receptur piva Bernard.

„S hlubokým zármutkem oznamujeme, že nás včera v podvečer navždy opustil skvělý člověk, vrchní sládek a spolumajitel Rodinného pivovaru Bernard, Josef Vávra. Odešel po krátké, těžké nemoci ve věku nedožitých 67 let,“ informoval prostřednictvím tiskové zprávy v pondělí odpoledne mluvčí pivovaru Radek Tulis.

Kolegové a zaměstnanci na něj budou vzpomínat nejen jako na zaměstnavatele a nadřízeného, ale také jako na člověka s velkým srdcem. „Odešel profesionál, který svoji práci měl opravdu velmi rád a věnoval se jí na maximum. Odešel parťák, se kterým jsme si přes třicet let společně plnili to, o čem jsme na začátku jen snili,“ konstatoval spolumajitel pivovaru Stanislav Bernard.

„Josef byl srdcem každého našeho piva. Bez jeho nadšení a řemesla by naše pivo nebylo takové, jaké je. Odešel dobrý kamarád. Bude nám všem opravdu moc chybět, profesně i lidsky,“ dodal.

Josef Vávra se Stanislavem Bernardem byli parťáci desítky let. Když se v roce 1991 objevila příležitost v privatizační dražbě koupit zchátralý humpolecký pivovar, byl to Vávra, kdo vyzval Bernarda ke spolupráci. Ještě s tehdejším společníkem Rudolfem Šmejkalem pivovar 26. října 1991 vydražili za astronomickou částku 52 milionů korun.

„V té době si také rozdělili role, které jim zůstaly po bezmála 35 let společného podnikání. Stanislav Bernard měl na starosti ekonomiku, obchod a marketing, Josef Vávra výrobu a kvalitu piva,“ zmínil Tulis.

Přesto Josef Vávra do marketingu velmi výrazně zasáhl a i on se stal tváří jedné z reklamních kampaní. Jeho recept „Nalil jsem trochu grepové šťávy do půllitru, k tomu jsem přidal nealko pivo, zamíchal jsem to lžící, ochutnal. No a hotovo.“ v posledních letech zlidověl. Vávra popisoval, jak vzniklo nealkoholické grepové pivo, seděl při tom na židli tváří do kamery.

Chtěl být námořním kapitánem. Nedovolili mu to
K vaření piva se však Josef Vávra dostal víceméně z nouze. Pocházel ze selské rodiny z Humpolecka a původně se toužil stát námořním kapitánem. Jenže synovi politicky nepohodlného rolníka představitelé tehdejšího režimu dali rázně najevo, že na střední či vysokou školu může zapomenout.

Vyučil se proto sladovníkem. Nakonec až v dospělosti při zaměstnání se mu podařilo vystudovat průmyslovou školu a jako vynikající student později dokončil i Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze. Profesní dráhu zahájil v ostravském pivovaru Ostravar a právě v té době se seznámil se Stanislavem Bernardem.

Společně humpolecký pivovar proměnili z podniku na pokraji krachu v respektovanou značku, která získala stovky ocenění, včetně těch nejprestižnějších, po celém světě. Pivovar exportuje do desítek zemí. Od roku 2000 má vlastní sladovnu v Rajhradě u Brna, které se Josef Vávra osobně naplno věnoval.

„Pivovar se stal součástí života nejen Josefa Vávry, ale i jeho rodiny. Manželka Iva vede kontrolu kvality, bratr Petr je v pivovaru od počátku vedoucím údržby, dcera Jana pracuje v marketingu, součástí rodinného pivovaru byli a jsou i další sourozenci a členové rodiny,“ přiblížil Radek Tulis.

Nejen pivovaru a pivu se během svého života Josef Vávra věnoval. V mládí na vrcholové úrovni provozoval atletiku, byl vynikajícím běžcem. Z osobních důvodů však odmítl nabídku do reprezentace, což se svazu nelíbilo.

Později se stal nadšeným sportovním střelcem. Ve svých kategoriích byl úspěšný i na mezinárodní úrovni. Žil na samotě u Humpolce, nedaleko svého rodiště, v domě obklopeném přírodou. S manželkou Ivou vychovali tři děti, mají dvě vnoučata.

Dub, měď a sklo pivních lahví tvoří základ materiálového řešení Návštěvnického centra pivovaru Bernard od studia B² Architecture. Prostor určený pro degustace, setkávání i odpočinek vznikl jako součást nově doplněné stavby v areálu pivovaru.

V Humpolci má pivo dlouholetou tradici – vařilo se zde už za dob Marie Terezie. Rodinný pivovar Bernard na ni navazuje a ke svému 30. výročí si nadělil nové Návštěvnické centrum. Výsledkem je prostor pro prohlídky, eventy i posezení u piva.

Novostavba přirozeně zapadá do areálu a každé z jejích čtyř podlaží má jinou funkci. V přízemí se nachází recepce s obchodem, druhé patro je věnováno expozici a kinosálu, ve třetím patře Sládkův sál určený k degustacím. Čtvrté patro tvoří pivnice s restaurací, která návštěvu završuje.

Koncepce interiéru vychází z průmyslové estetiky a pracuje s kontrastem surových a přírodních materiálů. „Interiér návštěvnického centra jsem od začátku vnímala jako propojení industriálního charakteru pivovaru s útulností místa, kde má člověk chuť zůstat, posedět a sdílet čas s ostatními. V materiálové paletě se proto potkává surovost černé cementové stěrky, kovových prvků a mědi s teplem dřeva,“ říká architektka Barbara Bencová ze studia B² Architecture. Atmosféru dotvářejí stěny z pivních lahví zasazených do kovových rámů, které prostor jemně člení a propouštějí světlo v zlatavých tónech.

Dub jako sjednocující prvek interiéru
Na materiálovou rovnováhu navazuje práce s dubem, který v interiéru přebírá výraznou roli. Dubová podlaha značky OAKCENT se nachází v hlavní části pivnice a pokračuje do otevřeného salonu na galerii. „Dub jsme zvolili proto, že do prostoru přináší přirozenost a hřejivost, které vyvažují industriálnější prvky interiéru. Zároveň dobře navazuje na repasovaný nábytek a celkový koncept propojení nového s historií místa,“ doplňuje architektka.

Pro interiér byly zvoleny dubové parkety z kolekce OAKCENT Sand. Jejich výraz utváří kombinace čtyř různých šířek dubových prken, které se v ploše střídají v nepravidelném rytmu a dodávají podlaze přirozený, řemeslný charakter. Ručně upravovaná kouřová povrchová úprava zvýrazňuje kresbu dřeva a podtrhuje jeho materiálovou hloubku.

Významnou roli hraje také diagonální pokládka, která navazuje na trasu návštěvníků přicházejících přes prosklený spojovací most od výtahu a schodiště. Podlaha tak nefunguje pouze jako vizuální prvek, ale stává se součástí orientace v prostoru a přirozeně vede návštěvníka směrem do pivnice. Povrch je ošetřen směsí přírodních olejů, díky níž si zachovává přirozený vzhled i vysokou odolnost potřebnou pro intenzivně využívané veřejné prostory.

Dominantou prostoru restaurace je dubové schodiště, které přirozeně navazuje na podlahu. „Schodiště jsme vnímali jako pokračování podlahy – ne jako samostatný prvek. Jedná se o součást jednoho materiálového řešení, které drží interiér pohromadě,“ doplňuje OAKCENT. Jeho výroba byla náročnější než u běžného řešení, protože vyžadovala přesné návaznosti stupňů, hran i směru kresby dřeva a zároveň vysokou odolnost pro veřejný provoz. Výsledkem je prvek, který přirozeně splývá s podlahou a podtrhuje celistvost interiéru.

Dřevěné podlahy pro různé typy komerčních prostor
V prostředí s vysokou zátěží dřevěné povrchy pracují nejen s estetikou, ale především s dlouhodobou funkčností a stabilitou materiálu. Lehce kouřený dub v kombinaci s kartáčovaným povrchem pomáhá tlumit stopy běžného užívání, zatímco olejovaná úprava umožňuje lokální opravy a průběžnou obnovu povrchu bez zásahu do celku.

V gastronomických provozech je důležitá také následná péče o materiál. U obdobných realizací se proto doporučuje pravidelný servis, který obnovuje povrchovou vrstvu a prodlužuje životnost i vzhled dřeva. Stejný přístup uplatňuje společnost OAKCENT napříč různými typy realizací – od soukromých rezidencí přes retail až po gastro provozy s vysokou návštěvností. Příkladem je interiér značky Korbička Šperky, kde dřevo podporuje čistou prezentaci produktů, nebo prostředí bývalého Jet Lag Baru, kde dřevěné prvky vytvářely kontrast k industriálnímu charakteru prostoru.

Právě kombinace odolnosti, možnosti renovace a přirozeného vzhledu dělá z dubových podlah vhodné řešení i pro náročné veřejné prostory, jakým je návštěvnické centrum pivovaru Bernard.

Výjimečná chvíle v Humpolci. Poslední velké přání měl Ruda, který je upoutaný na lůžko. Chtěl si prohlédnout pivovar Bernard a dát si pivo. To se mu splnilo. A Ruda tak domů se slzami dojetí a nezapomenutelnými vzpomínkami.

Ví, že už mu moc času nezbývá. A tak si chtěl užít poslední velkou radost. Ruda měl štěstí, jeho přání bylo vyslyšeno a splnil se mu sen. Podíval se do pivovaru v Humpolci, dal si i pivo.

Nabitý program v Humpolci
Pan Ruda, který je kvůli svému zdravotnímu stavu upoután na lůžko, prožil den plný zážitků. Posádka speciálně upravené sanitky ho bezpečně dopravila z Hospice Štrasburk do Humpolce, kde na něj čekal nabitý program. Spolu s ním den trávila i jeho dcera a vnučka.

Pivovarem křížem krážem
Průvodkyně pivovaru vzácné hosty provedla křížem krážem celým provozem a ukázala jim, jak se tradiční humpolecké pivo vaří. Následoval oběd v pivnici, kde si pan Ruda vychutnal nejen skvělé jídlo, ale především čerstvé tankové pivo, na které se moc těšil.

Součástí silného příběhu
„Vše se podařilo splnit díky spolupráci se Sanitkou splněných snů, která pomáhá lidem v závěru života plnit jejich poslední velká přání, a Hospicem Štrasburk. Byla to pro nás čest. Jsme vděční, že jsme mohli být součástí tohoto silného příběhu,“ řekl mluvčí Rodinného pivovaru Bernard Radek Tulis.

Překvapení na konec
Na závěr dne se podařilo opravdové překvapení. Uspořádat osobní setkání přímo se spolumajitelem pivovaru Stanislavem Bernardem. Pánové spolu strávili chvíli v srdečném rozhovoru, což byl pro pana Rudu nejemotivnější vrchol celé návštěvy.

Pan Ruda odjížděl z Humpolce dojatý, nadšený a s úsměvem. A několika lahvičkami piva na cestu

Dub, měď a sklo pivních lahví tvoří základ materiálového řešení Návštěvnického centra pivovaru Bernard od studia B² Architecture. Prostor určený pro degustace, setkávání i odpočinek vznikl jako součást nově doplněné stavby v areálu pivovaru.

V Humpolci má pivo dlouholetou tradici – vařilo se zde už za dob Marie Terezie. Rodinný pivovar Bernard na ni navazuje a ke svému 30. výročí si nadělil nové Návštěvnické centrum. Výsledkem je prostor pro prohlídky, eventy i posezení u piva.

Novostavba přirozeně zapadá do areálu a každé z jejích čtyř podlaží má jinou funkci. V přízemí se nachází recepce s obchodem, druhé patro je věnováno expozici a kinosálu, ve třetím patře Sládkův sál určený k degustacím. Čtvrté patro tvoří pivnice s restaurací, která návštěvu završuje.

Koncepce interiéru vychází z průmyslové estetiky a pracuje s kontrastem surových a přírodních materiálů. „Interiér návštěvnického centra jsem od začátku vnímala jako propojení industriálního charakteru pivovaru s útulností místa, kde má člověk chuť zůstat, posedět a sdílet čas s ostatními. V materiálové paletě se proto potkává surovost černé cementové stěrky, kovových prvků a mědi s teplem dřeva,“ říká architektka Barbara Bencová ze studia B² Architecture. Atmosféru dotvářejí stěny z pivních lahví zasazených do kovových rámů, které prostor jemně člení a propouštějí světlo v zlatavých tónech.

Dub jako sjednocující prvek interiéru
Na materiálovou rovnováhu navazuje práce s dubem, který v interiéru přebírá výraznou roli. Dubová podlaha značky OAKCENT se nachází v hlavní části pivnice a pokračuje do otevřeného salonu na galerii. „Dub jsme zvolili proto, že do prostoru přináší přirozenost a hřejivost, které vyvažují industriálnější prvky interiéru. Zároveň dobře navazuje na repasovaný nábytek a celkový koncept propojení nového s historií místa,“ doplňuje architektka.

Pro interiér byly zvoleny dubové parkety z kolekce OAKCENT Sand. Jejich výraz utváří kombinace čtyř různých šířek dubových prken, které se v ploše střídají v nepravidelném rytmu a dodávají podlaze přirozený, řemeslný charakter. Ručně upravovaná kouřová povrchová úprava zvýrazňuje kresbu dřeva a podtrhuje jeho materiálovou hloubku.

Významnou roli hraje také diagonální pokládka, která navazuje na trasu návštěvníků přicházejících přes prosklený spojovací most od výtahu a schodiště. Podlaha tak nefunguje pouze jako vizuální prvek, ale stává se součástí orientace v prostoru a přirozeně vede návštěvníka směrem do pivnice. Povrch je ošetřen směsí přírodních olejů, díky níž si zachovává přirozený vzhled i vysokou odolnost potřebnou pro intenzivně využívané veřejné prostory.

Dominantou prostoru restaurace je dubové schodiště, které přirozeně navazuje na podlahu. „Schodiště jsme vnímali jako pokračování podlahy – ne jako samostatný prvek. Jedná se o součást jednoho materiálového řešení, které drží interiér pohromadě,“ doplňuje OAKCENT. Jeho výroba byla náročnější než u běžného řešení, protože vyžadovala přesné návaznosti stupňů, hran i směru kresby dřeva a zároveň vysokou odolnost pro veřejný provoz. Výsledkem je prvek, který přirozeně splývá s podlahou a podtrhuje celistvost interiéru.

Dřevěné podlahy pro různé typy komerčních prostor
V prostředí s vysokou zátěží dřevěné povrchy pracují nejen s estetikou, ale především s dlouhodobou funkčností a stabilitou materiálu. Lehce kouřený dub v kombinaci s kartáčovaným povrchem pomáhá tlumit stopy běžného užívání, zatímco olejovaná úprava umožňuje lokální opravy a průběžnou obnovu povrchu bez zásahu do celku.

V gastronomických provozech je důležitá také následná péče o materiál. U obdobných realizací se proto doporučuje pravidelný servis, který obnovuje povrchovou vrstvu a prodlužuje životnost i vzhled dřeva. Stejný přístup uplatňuje společnost OAKCENT napříč různými typy realizací – od soukromých rezidencí přes retail až po gastro provozy s vysokou návštěvností. Příkladem je interiér značky Korbička Šperky, kde dřevo podporuje čistou prezentaci produktů, nebo prostředí bývalého Jet Lag Baru, kde dřevěné prvky vytvářely kontrast k industriálnímu charakteru prostoru.

Právě kombinace odolnosti, možnosti renovace a přirozeného vzhledu dělá z dubových podlah vhodné řešení i pro náročné veřejné prostory, jakým je návštěvnické centrum pivovaru Bernard.