Novinky a zajímavosti ze světa piva

Takzvanou klasickou čtyřku jednou vynášíme na piedestal nostalgie, jindy naopak slouží jako hanlivé označení něčeho, co se nám nelíbí. Každopádně je pořád důležitá.

Cenové skupiny v českém pohostinství - teď už se odborně říká v gastru - byly škrtem pera zrušeny právě před 30+1 lety. Stalo se to 12. července 1994. Příslušný úřední dokument se jmenoval „Doporučení upravující základní ukazatele pro kategorizaci hostinských a ubytovacích zařízení“ a reflektoval, že místo perestrojkového socialismu nastoupil volný trh. Cenové skupiny se pochopitelně staly formalitou už o něco dřív, tenhle výnos jen dával na jejich konec razítko.

Jedna z nich přesto žije dál. Mezi těmi ostatními má a vlastně vždycky měla výsadní postavení. Byla a je nejznámější a svým způsobem nejpopulárnější. Je jedinou, o které se dodnes mluví, kdežto ty ostatní zanikly se vším všudy a nikoho nezajímají. Kdežto z IV. cenové skupiny alias čtyřky se stal mýtus, měřítko starých časů, klišé a plno dalších věcí.

Když se o nějaké hospodě řekne „klasická čtyřka“, případně ještě „s nezaměnitelnou atmosférou“, tak pořád skoro každý tuší, co to znamená a co si pod tím představit. A v některých spotřebitelských kruzích to zní uznale, až obdivně. Nebo alespoň příjemně nostalgicky. Má to své dobré důvody.

Vzpomínky a kocoviny bývalých hostů vyžehlil milosrdný čas. A kdo se narodil později a nemohl standard skutečné IV. cenové skupiny sám zažít, stylizuje si ho často o něco výš, než jaký byl. Syrový. Jak ho ukazuje fotografie žižkovského hostince U Smrčků od Karla Bucháčka. Tak vypadala „klasická čtyřka“.

Kdežto taková restaurace Ve Studentské v Dejvicích, o které se teď psalo v souvislosti s vraždou výčepního příslušníky StB, „klasická čtyřka“ nebyla. I když si ji tak do paměti ukládáme. Byla to obyčejná, ale „trojka“, například proto, že tu na stolech měli - červenobílé kostkované, jestli si dobře vzpomínám - ubrusy a vařili. Jídelní lístek byl napsaný na stroji. Status opravdových pajzlů spočíval ještě o kus níž, třeba v dnes hipsterském Karlíně. Nebo U zeleného stromu v Dlouhé třídě.

Dneska už na tom nesejde. Ale v dobách, kdy i gastro patřilo státu a stát předepisoval, jak má gastro vypadat, musela i každá cenová skupina splňovat státem předepsané parametry. Kdyby jen parametry, i předepsanou funkci! Rozhodující definici hostince IV. cenové skupiny podala oborová norma ON 735413 z roku 1976, citujeme:

Pro okruh své působnosti plní převážně funkci společenskou, uspokojuje poptávku po základním stravování a občerstvení. Dále zabezpečuje prodej piva „přes ulici“, zpravidla poskytuje i jednoduché stravovací služby.

Že ve čtyřce půjde o prostý, na vybavení nenáročný podnik, norma naznačovala i stručným požadavkem „na WC jsou vytvořeny podmínky pro mytí rukou“, pod čímž si šlo představit skoro cokoli. Zatímco k definičním znakům III. cenové skupiny výslovně patřilo „WC zvlášť pro ženy a muže“, „zařízení na osušování rukou“ (asi stačil ručník) a last but not least, „k dispozici je toaletní papír“.

Aby to všechno bylo dostatečně vědecké a pod kontrolou, ON 735413 důsledně rozlišovala mezi pojmy hostinec (zařazuje se do IV. skupiny), pohostinství (zařazuje se do IV. skupiny, výjimečně do III. skupiny) a pivnice (zařazuje se do III., výjimečně do II. skupiny, popř. do IV. skupiny.) Pivnice je podle normy „úzce specializované odbytové středisko převážně s funkcí společenskou. Soustřeďuje poptávku, motivovanou hlavně konzumací piva“. Takhle to vyjádřit dokáže jen úřad. Ryzí krása!

Klasik Jan Šusta v Průvodci pražským pohostinstvím (1983) upřesňuje, že „služby pivnic a hostinců jsou si podobné, ne však zcela totožné“. „Typický hostinec čepuje hlavně pivo oblíbené značky, k němu nabízí několik druhů uzenin a sýrů, kromě toho už jen cigarety, jeden až dva druhy vína a levnější druhy lihovin.“

Co se pak ve čtyřkách odehrávalo doopravdy, hezky shrnuje v odborném článku z roku 2016 brněnský etnolog Karel Altman: „Obecně se od podniku takto označeného očekávalo prostředí prosycené přemírou alkoholu, tabákového kouře, hluku, emocí a leckdy i vulgarity. A to přesto, že ‚čtverka‘ zřejmě byla nejčetněji zastoupená kategorie hostinských podniků u nás a - což je zvlášť důležité - že se zde scházeli příslušníci skutečně širokých vrstev společnosti, nejenom těch nejnižších.“

V případě, že se ze „starých dobrých“ čtyřek udržely alespoň zbytky nálady čili vibes, uživatelé v internetových recenzích píšou: „Super hospoda, kde na člověka dýchne dech mladí. Přesně v takových hospodách jsme pařili.“ „Skvělý autentický hostinec s dobrým pivem (Krakonoš) a dobrým jídlem, jak teplým, tak i matjesy, gothajem, utopenci atd. K tomu vlídná atmosféra.“ „Krásná lokální hospoda, kde se zastavil čas.“

Tak to je a asi musí být: IV. cenovou skupinu s jejími umakartovými stoly a umakartovými čely si celkově dost idealizujeme. Kdyby to šlo, už by se z ní býval stal gastronomický koncept. Ale nejde: bez té vší špíny a kraválu by zůstalo jen u imitace, kterou je snadné prokouknout. Nuda.

Věhlas IV. cenové skupiny má ale i opačný pól. Stal se z ní pejorativní přívlastek, opotřebovaný až do podoby fráze, jak rozebírá ve zmíněném článku Karel Altman. Viz obraty jako „politika IV. cenové skupiny“, „slovník IV. cenové skupiny“ nebo zkrátka jen „čtvrtá cenová“. Když je něco „… čtvrté cenové skupiny“, myslí se tím, že je to pokleslé, nekulturní, ošklivé.

Podle Altmana jsou tak „vedle samotného prostředí hostinských podniků stigmatem čtvrtá cenová skupina dehonestovány také prostředky a způsoby tamější komunikace“. Což si čtyřky, vzhledem ke své pestré a cenné společenské roli, od nás nezaslouží.

„Čtvrtá cenová skupina coby opakované slovní spojení se řadí mezi myšlenkové stereotypy, jeví se být otřelou metaforou, která bezmyšlenkovitým opakováním ztratila smysl a stala se konvenční banalitou a frází.“

To stojí za zamyšlení. Na jedné straně IV. cenovou skupinu málem vynášíme do nebes a na piedestal nostalgie. Není ale sousloví „klasická čtyřka“ taky trochu frází? A na druhé straně čtyřce nemůžeme přijít na jméno a skoro jí křivdíme.

Přitom nechybělo moc a všechno mohlo být úplně jinak. Jestli historii cenových skupin neznáte celou, možná se teď něčeho držte, protože váš svět po téhle informaci už nebude jako dřív: Na začátku to totiž bylo obráceně, nejnižší byla jednička a IV. cenová skupina byla naopak tou nejdražší.

Kdyby to tak bývalo zůstalo, pohnutě bychom vzpomínali na klasickou, starou dobrou jedničku a všichni by věděli, že jednička bývala zahulená, zaplivaná putyka. Je to až bolestně nepatřičná představa. Museli bychom mluvit, možná i myslet naopak, obráceně!

Systém cenových skupin, i když se to všeobecně traduje, není vynálezem komunisty znárodněného hospodářství. Existovaly už za Protektorátu. Vyhláška Nejvyššího úřadu cenového z roku 1941 rozdělovala podniky do čtyř cenových skupin, a to právě v pořadí I. - IV., od lidových k těm nóbl. Tehdejší smetánka, můžeme ji znázornit Adinou Mandlovou a Oldřichem Novým v Kristiánovi, se tak scházela ve čtyřkách. „Restaurace čtvrté (nejvyšší) cenové skupiny představovaly samotnou elitu restauračního podnikání,“ potvrzuje Jan Štemberk v odborném článku Cestovní ruch v protektorátní legislativě (2018).

Po roce 1948 se s cenovými skupinami navázalo znovu v pořadí od nejlevnější k nejdražším, analogicky od jedničky do čtyřky. To mimochodem odpovídá i označování hotelů - čím víc hvězdiček, tím lepší. Posloupnost cenových skupin se otočila v 50. letech - bohužel se mi nepodařilo zjistit, kdy přesně a jestli z toho nebylo nějaké mrzení. Ale nejpozději v roce 1959 už byla IV. cenová skupina na svém místě, tak jak ji známe dnes.

A jak přežívá dál v romantickém retro balení: „Šlo o klasický zaplivaný podnik, který ovšem podle vyprávění pamětníků měl své kouzlo. Klasická čtyřka s nezaměnitelnou atmosférou, kde se zašívali dělníci i studenti a točila se třebíčská desítka.“

Památka a ruina v jednom. Obec Předhradí na Chrudimsku, která před pěti lety vydražila tamní zchátralý pivovar, letos spustí jeho opravy. Práce potrvají deset, možná dvacet let. A cena? Stovky milionů.

Na jedné straně stojí hrad Rychmburk, z něhož Pardubický kraj udělal novou turistickou atrakci, kam míří tisíce lidí. Hned naproti je historický pivovar, jehož stav je otřesný. Anebo alespoň takový budí dojem v každém, kdo projde vraty s nápisem vstup zakázán.

Budovy s propadlými střechami, bez oken a zničenými fasádami. Za normálních okolností by majitel nejspíš počkal, až se zřítí a ztratí památkovou ochranu. Takový scénář není v plánu. Obec s pomocí kraje před pěti lety areál vydražila. Zaplatit přes milion v aukci bylo to nejmenší. To hlavní přichází na řadu nyní. Oprava.

„Jako první nás čeká letos střecha na bývalé budově konírny, která je nejblíže k hradu. Není v nejhorším stavu, ale je nejvíce exponovaná,“ řekl starosta Předhradí Zdeněk Mikšovský. Peníze na opravu obec získala od kraje i ministerstva kultury.

V budoucnu by zde podle starosty mohla být expozice i multifunkční sál pro obec. Ale to jsou zatím jen sny. Teď je třeba zastavit chátrání, ochránit to nejcennější. Ale ani to nebude jednoduché. Potřebné desítky milionů korun nemá obec ani Pardubický kraj, který hodně stál o to, aby obec Předhradí areál v sousedství krajské památky koupila.

„Kraj z toho neutíká, ale nemáme padesát milionů korun, které bychom do toho dali, aby to vypadalo k světu. Musí se to dělat po etapách, aby areál už nebyl místem, kam se nesmí, ale stal se součástí obce i hradu,“ řekl krajský radní pro kulturu Roman Línek.

Veškeré práce bude komplikovat fakt, že stavbaři budou pod dohledem úředníků. „Je to kulturní památka,“ řekla Klára Habartová, ředitelka Regionálního muzea v Chrudimi, které se stará o sousední hrad.

Vše je cenné. Památkáři chrání i zdi
Památková ochrana se týká nejen sedmi budov, ale i zdi a terasy. Původní pivovar, zmiňovaný k roku 1537, byl zřejmě součástí hradu. Nový pivovar postavil roku 1686 František Antonín Berka z Dubé. Z této doby pochází i hlavní budova. „Nevyužívaný objekt je celkově v havarijním stavu. Střecha i zdivo jsou staticky narušené. Předpokladem možné celkové obnovy je nalezení vhodného využití,“ popsali památkáři na svých stránkách její stav z června letošního roku.

V havarijním stavu je i budova sladovny, barokně upravená renesanční stavba, která podle nápisu na vstupním portálu pochází z první poloviny šestnáctého století. U ležáckého sklepu hovořit o poničené střeše by byl eufemismus, půlka je prostě pryč.

„Když to třicet let bez majitele chátralo a nám se podaří za deset let zajistit, že to nebude padat a zvrátíme tu křivku na druhou stranu, tak to bude hodně dobré,“ řekl starosta.

Kolik to vše bude stát, není jasné. Ostatně k čemu odhady, když nikdo neví, kdo by takovou částku měl zaplatit. „Klidně pět set milionů,“ vystřelí od boku Línek.

Jen postupné opravy proto dost možná stačit nebudou. Zřejmě bude potřeba získat peníze od soukromníků. „Část areálu bychom rádi uplatnili na realitním trhu a našli investory. Bez toho to nepůjde. Z toho bychom rádi použili peníze dál na naše objekty,“ uvedl starosta.

Kdyby všechno dopadlo dobře, mohly by zde být expozice, prostor pro konference, multifunkční sál. Starosta si zde dovede představit apartmány, do kterých by investoval soukromník. „Napadá mne i využít prostor jako tržiště, když tu prochází tisíce lidí, mohlo by zde být třeba patnáct obchůdků pro podnikatele, kteří by zde nabízeli regionální produkty,“ uvažuje Zdeněk Mikšovský.

Ale zatím zní úkol jinak. Zajistit novou střechu konírny, kolem které turisté chodí. „Nechceme, aby tam nějaká taška spadla někomu na hlavu,“ řekl starosta.

Kdo šel ve čtvrtek odpoledne kolem pražského podniku Dva kohouti, mohl si myslet, že se tam koná oslava party kamarádů. A vlastně by nebyl vůbec daleko od pravdy. Budějovický Budvar tady slavil svou spolupráci s minipivovary a ačkoli se může zvnějšku zdát, že tyhle dva světy jsou od sebe pořádně vzdálené, skutečnost je dočista jiná.

„Nejsme konkurenti. Sládci vždycky byli komunita, která si pomáhá a věci kolem piva řeší spolu. Spolupráce byla vždy přirozenou součástí pivovarského života,” říká přesvědčivě Petr Košin, sládek Budějovického Budvaru. Ten se před pěti lety pustil do unikátní spolupráce s českými minipivovary, se kterými vaří limitované edice pivních speciálů. Za tu dobu jich vznikly už téměř dvě desítky. Nejnovějším přírůstkem do “sbírky” je svrchně kvašený a za studena chmelený Double Trouble, který Budvar uvařil ve spolupráci s jihočeským minipivovarem Obora.

“Moc nás to bavilo a bylo to inspirující. Jméno piva vzniklo až později, žádné trable tam nebyly,” směje se sládek Obory Martin Novák. Připouští ale, že když se rozjížděly přípravy aktuálního speciálu, kterého se uvařilo zhruba tisíc hektolitrů, vnímal v Budvaru lehkou nervozitu.

A není divu – pro Double Trouble bylo potřeba sáhnout po úplně jiném postupu a vydat se mimo tradiční ležákové „vody“. Svrchní kvašení, americký chmel a nová sladová receptura znamenaly, že i zkušení sládci museli trochu vystoupit ze své „chmelové komfortní zóny“.

Jak ale připomíná Petr Košin, právě o výzvách, experimentování a vzájemném učení spolupráce Budvaru s minipivovary je. “Za tu dobu jsme se naučili spoustu nového. Pustit do výroby zcela jiný typ piv představuje velké kotrmelce a změny, které musíme absolvovat. Děláme to ale rádi, protože nás to vytrhne z naší rutiny a vyzkoušíme si i jiné postupy,” dodává Košin. V případě Double Trouble si tak v Budvaru poprvé vyzkoušeli například práci s tekutými kvasnicemi a novým sladem.

Pravidelně každý rok v létě představí národní pivovar jeden speciál, který se vaří přímo v Budvaru. Kromě toho ale vznikají i další limitky v průběhu roku, které se připravují a přímo vaří v menších várkách v dalších minipivovarech. Mezi nimi se objevila známá jména této pivní scény jako jsou minipivovar Antoš, Permon, Lucky Bastard a řada dalších.

Když ležák potká ejl
Aktuální Double Trouble s lehkou příchutí grepu je už pátým letním speciálem, který v Českých Budějovicích připravili. Každý z nich je trochu jiný, ale všechny spojuje chuť hledat nové cesty napříč pivní mapou. Loni v Budvaru uvařili limitku Na Pool s minipivovarem Dva kohouti. “To byl jediný rok, kdy jsme si oddychli od kvašení svrchními kvasinkami,” směje se Petr Košin.

O rok dřív uvedl Budvar na trh Summer Affair s minipivovarem Clock, předtím to byl belgický druh piva witbier Kraťas připravený s Voltem. “Tahle kategorie je u nás zatím nedoceněná. Je škoda, že tady neděláme víc belgických piv,” říká Košin, který věří, že právě díky speciálům z Budvaru si k nim cestu najde víc lidí. Vůbec první letní speciál vařený v Budvaru byl Opičí Ejl, který dal dohromady s krnovským minipivovarem Nachmelená opice v roce 2021.

“S Petrem Košinem jsme dlouholetí kamarádi, spolužáci z VŠCHT a mám radost, že jsme se mohli pustit spolu i do takového projektu. Nebylo to jednoduché, ale zvládli jsme to a mohli jsme si vyzkoušet spoustu nových věcí a postupů,” říká ke spolupráci s Budvarem Michal Kuřec, sládek z Nachmelené opice.
Jak zástupci minipivovarů, tak i Budvaru se shodují, že jejich spolupráce usiluje hlavně o to, aby představila lidem svět piva v celé jeho rozmanitosti. “Chceme, aby si to lidi mohli vyzkoušet, užít, a trochu se rozšířilo povědomí, jaká skvělá piva se u nás dělají,” dodává sládek Budvaru.

Jak se vaří pivo ve dvou?
S kým se pustí tradiční budějovický pivovar do spolupráce, se většinou rozhoduje na podzim. “Sejdeme se, ochutnáme piva v minipivovaru a z nich pak vybereme jedno, ze kterého vychází recept, který se snažíme přenést do podmínek velkého pivovaru,” popisuje začátek procesu Petr Košin.

Okolo Vánoc se vaří pokusné várky, aby si sládci vyzkoušeli, jak se do receptu a výsledku propíše fakt, že se připravuje v ležákovém pivovaru. Ladí se nejen chuť, ale i procesy. Když je receptura vyladěná, přichází na řadu velká várka piva, která se vaří tak, aby šla stočit těsně před začátkem léta.

Výsledkem je pivo, které v sobě nese rukopis obou pivovarů – minipivovarskou kreativitu a odvahu kombinovat nové styly i velkopivovarskou preciznost a zkušenost. A i když se každý rok styl i složení mění, všechny letní speciály mají jedno společné: nižší stupňovitost, vyšší pitelnost a chuť osvěžit.

Díky stáčeni i do plechovek, se limitky dostanou do široké distribuce. „To je něco, co v malých dávkách z minipivovarů, možné není,“ říká Košin. Který z dosavadních speciálů chutnal lidem nejvíc? „To se nedá říct. Každý byl jiný a všechny byly skvělé,” usmívá se.

Pronajali si zařízení minipivovaru v Centru Eden, od roku 2015 známého pivem Mitrovský. Radek Padrtka z Rozsoch, Jiří Mazal z Věžné a Jan Ludvík z Kozlova nově založili I. Bystřický pivovar a začali s odkazem na dlouholetou těžbu uranové rudy v okolí Bystřice nad Pernštejnem vařit pivo nazvané Štajgr.

„Já jsem jako sládek do pivovaru v Edenu nastoupil v roce 2018, jenže když v roce 2020 měla končit pětiletá udržitelnost projektu a pivo by se mohlo prodávat i mimo Centrum Eden, přišel koronavirus a rok a půl se v podstatě nevařilo. Pak město Eden pronajalo, já tam občas uvařil pivo na akce, ale nakonec jsme se dali dohromady my tři a pivovar vzali pod sebe,“ přiblížil sládek Jiří Mazal, který se narodil v Prostějově do pivovarnické rodiny.

Paradoxně byl ale zpočátku na pivo alergický. Stačil mu jediný lok a osypal se kopřivkou. „Už jsem si myslel, že jsem to s pivem prohrál, ale pak jsem se jako dospívající kluk někde na zábavě ještě jednou zkusil napít. A najednou to bylo pryč, žádná kopřivka, žádný problém,“ zavzpomínal Mazal.

Záchrana bystřického minipivovaru přišla takřka v poslední chvíli, neboť se už lidé z tamní radnice chystali nevyužité technické zařízení prodat.

„Pivo vaříme jako koníček, všichni máme svoji práci. Já jsem sice strojař, ale pivovar jsem chtěl mít, byl to můj sen,“ prohlásil Radek Padrtka.

„Máme jeden druh. Připravili jsme spodně kvašený světlý ležák dvanáctku. Prostě klasika. Jeden den se vaří, pak dva týdny kvašení, no a dvanáctka nejméně šest týdnů zraje. Naše základní myšlenka byla, že pivo budeme dodávat prioritně v soudcích. Nabízíme ho ale také v litrových PET lahvích, i když točené je prostě točené,“ doplnil.

Plán je daný, dvě stě hektolitrů
Kapacita minipivovaru je pět tisíc hektolitrů, letos má trojice provozovatelů v plánu uvařit dvě stě hektolitrů. Zachována má zůstat možnost exkurzí pro veřejnost do minipivovaru, a to při sezonních akcích v Edenu.

Nové bystřické pivo Štajgr by mohlo třeba obohatit sortiment infocentra na bystřickém náměstí či farmářské trhy. Produkce v sezoně pokryje spotřebu v Edenu, ale zamíří i do Šiklova mlýna.

„Je toho rozjednáno více, ale musíme myslet na to, aby nám zbylo pro běžné spotřebitele, kteří si chtějí koupit soudek na grilovačku. A jak už jsem řekl, vaření piva máme jako koníček, ne zaměstnání na plný úvazek,“ dodal Radek Padrtka.

Chátrající areál bývalého Dreherova pivovaru v Žatci, který roky chátrá, se konečně dočká záchranných prací. Město uvolní 15 milionů korun ze svého rozpočtu na novou střechu sladovny, jejíž stav je kritický.

Radnice nyní hledá firmu, která střechu na historické budově opraví.

„Historická památkově chráněná stavba bývalého pivovaru je ve špatném technickém stavu. Nejhorší situace je u střechy sladovny, jejíž havarijní stav si vynutil rychlou opravu. Plánovaná rekonstrukce se zaměří na nejvíce poškozené části koruny zdiva, krovu a samotné střešní konstrukce,“ upřesnil mluvčí Žatce Tomáš Kassal.

Oprava střechy sladovny ale není jedinou investicí, kterou město do záchrany pivovaru plánuje. „Dalším objektem, který si vyžádá nezbytnou rekonstrukci střechy, je vodárenská věž. Odbor rozvoje města již připravuje projektovou dokumentaci a následně bude zahájeno výběrové řízení na zhotovitele i pro tuto část areálu,“ doplnil Kassal.

Areál Dreherova pivovaru leží na severním okraji města. Tuto státem chráněnou památku vykoupil Žatec od soukromých vlastníků před několika lety za 27 milionů korun. Tehdejší vedení města nákup rozlehlého a už v té době chátrajícího areálu obhajovalo jednáním s potenciálním investorem, který zde chtěl realizovat velký projekt. Z těchto plánů však bohužel sešlo.

Město má zpracovanou studii budoucího využití, která počítá s vytvořením nové čtvrti pro 3 až 4 tisíce obyvatel. Ta by zahrnovala jak bytové domy a pozemky pro výstavbu rodinných domů, tak i služby pro nové obyvatele. Jde o ambiciózní vizi, která by mohla konečně vdechnout život do dlouhodobě zanedbaného areálu.

Dreherův pivovar je od roku 2015 kulturní památkou. Stavět se začal v roce 1898. Pivo se z něj vyváželo do řady zemí a na začátku 20. století patřil k největším v Evropě. Měl dvě sladovny se dvěma hvozdy, varnu s vodárenskou věží, kotelnou a strojovnou a ležácké sklepy s lednicí a stáčírnou, správní budovu i další hospodářské příslušenství.

Pivo se tam vařilo do roku 1948, poté byl areál využíván ke konzervování. Poslední firmou, která v něm působila, byla Fruta. V současné době je část opuštěná, některé prostory slouží jako sklady.

Vařit kvalitní regionální pivo. To byl prvotní záměr, který dal dohromady Radka Padrtku z Rozsoch, Jiřího Mazala z Věžné a Jana Ludvíka z Kozlova, aby založili I. Bystřický pivovar a začali v Bystřici s odkazem na dlouholetou těžbu uranové rudy v okolí vařit pivo nazvané Štajgr.
K tomuto účelu si pronajali zařízení minipivovaru v Centru Eden, od roku 2015 známého pivem Mitrovský. Záchrana bystřického minipivovaru přišla takřka v poslední chvíli, neboť bystřická radnice se chystala nevyužité technické zařízení prodat.

Pivo vaří trojice kamarádů jako koníček, všichni mají svou hlavní práci. V Bystřici chtějí vařit kvalitní pivo, takže mají jeden druh – spodně kvašený světlý ležák Štajgr 12°. Jeden den se vaří, pak dva týdny kvašení a šest týdnů zrání. Pivo prodávají v soudcích i litrových PET lahvích, i když točené je prostě točené, to ví každý pivař. Kapacita minipivovaru je pět tisíc hektolitrů, hobby sládci uvaří ročně asi dvě stě hektolitrů.

Bystřické pivo Štajgr se dá objednat v soudcích, v PETkách přímo v minipivovaru a v lahvích na recepci Centra Eden, ve firmě Radka Padrtky Kovo Ropák v průmyslové zóně a obohatit by mohlo i sortiment infocentra na Masarykově náměstí či farmářské trhy.

Možnost exkurzí pro veřejnost do minipivovaru zůstává zachována, a to při sezonních akcích v Edenu.
Zdroj: https://www.kudyznudy.cz/aktivity/bystricky-pivovar

Sejde se česká diplomatka a kanadský sládek v japonské hospodě a pijí pivo z českého chmele. To není začátek vtipu, jak by se mohlo možná zdát, ale scéna z reálného života v Tokiu. V Japonsku totiž mají čtyři velké pivovary a ani jeden z nich se neobejde bez českého chmele a sladu. A oblíbily si je i místní minipivovary. Chmel a slad jsou tak po krmivech do Japonska nejčastěji dováženými českými zemědělskými surovinami.

Jsme v tradiční japonské hospůdce izakaja. Vzadu vidím pár stolečků, ale já si sedám na jednu z židlí stojících kolem nízkého baru. Místo mi tu totiž drží sládek Luc. Je sice z Kanady a tam má taky svůj pivovar, pivo ale vařil i v Japonsku a teď ho sem dováží. Otázka, co budu pít, tentokrát pochopitelně vůbec nepadla.

„To, co teď pijete, je můj tmavý ležák. Všechno v něm je české, tedy kromě vody – a pivovarníka,“ směje se a dodává, že pivo obsahuje 100 % českého sladu a chmele. Slad je prý z Moravy kousek od Olomouce.

„Každý rok si vše sám vybírám a kontejnerem posílám k sobě do pivovaru. Je to prostě typický český styl piv. Technika přípravy je inspirovaná Českem. Jen ta voda je z Toronta. Snažíme se ale jinak udělat opravdu české pivo, tak doufám, že vám chutná.“

Luc k pivu dodává i správnou pípu, baculaté půllitry jako v české hospodě a taky podtácky.

Hladový trh, příležitost pro české pěstitele
Tomuto českému chmelu trvala cesta do Japonska o trochu déle. Většinou to české suroviny berou přímou cestou z českého pole do pivovaru v Japonsku. „Tady je pivní trh velmi rozvinutý. Jsou tady čtyři velikánské pivovary a asi 800 craftových pivovarů,“ říká česká zemědělská diplomatka Veronika Vanišová, která s námi sedí u stolu.

Český chmel nebo slad využívají všechny čtyři největší pivovary, a to ve velkém množství. „Máme třeba pěstitele chmelu, kteří vyváží až 80 procent svojí produkce těmto velkým pivovarům,“ poznamenává.

„Japonsko má obecný zájem o import čehokoliv, protože je to jedna z nejméně potravinově soběstačných zemí na světě. Je soběstačné asi jenom z 35 procent, všechno ostatní musí dovážet, i rýži. Je to dáno terénem, protože Japonsko je velmi hornatá země. Zemědělsky se dá využít asi jenom 18 procent území,“ vysvětluje Veronika Vanišová.

Chmel z dovozu
Spotřeba ingrediencí k výrobě piva je kvůli poptávce vysoká a Japonsko navíc ani příliš neoplývá podmínkami pro pěstování chmele.

„Chmel se tady pěstuje v určitých oblastech, ale jen velmi málo, spíš tak symbolicky. Z 90 procent – možná i více – Japonsko chmel dováží. Mezi největší importéry patří USA, Německo a potom jsme to my,“ vyjmenovává diplomatka.

A že s českým chmelem i českým stylem piva můžou Japonci uspět i v mezinárodní konkurenci, dokládají podle Luca výsledky soutěží.

„Třeba jeden minipivovar, který vlastní dvě holky, moje dobré kamarádky, vyhrál bronzovou medaili za ležák českého stylu na Mezinárodním pivním mistrovství. Jiný japonský pivovar bral ve stejné kategorii zlato,“ uvádí.

Tofu, chobotnice a ležák v českém stylu
Pivo od zmiňovaného holčičího minipivovaru má na čepu i majitel této izakaji Tecija Naruka. Jen místo českého ležáku od nich tentokrát zvolil svrchně kvašené pivo: „Je to pokaždé nějaký balanc. Mám vždy sedm různých piv. Zařadil jsem pivo prostě proto, že mi chutná, stejně jako mi chutná i saké.“

A tak přes velké lahve saké sleduji, jak nám kuchař připravuje ochutnávku z místního menu. Postupně před námi přibývají talíře s tempurou – zeleninou a kousky ryb v těstíčku, smaženým tofu, grilovanými houbami a jako zvláštní pochoutka je výběr z čerstvých ryb a kousky chobotnice.

Pan hospodský Naruka nám mezitím natočil další půllitr. Podle Luca se tato japonská tabule k jeho lehkému ležáku hodí stejně dobře jako nabídka českých hospod.

V anketě o nejoblíbenější pivovar Liberecka měli naši čtenáři možnost hlasovat v průběhu května a června. A že bylo z čeho vybírat. Největší oblibě se podle všeho těší menší lokální pivovary, které to takzvaně natřely i velkým značkám. jako jsou Svijany nebo Konrád. Na druhé příčce se umístil létající Beranův pivovar, tak jsme se rozhodli zajet do Trávníčku a zjistit, v čem spočívá jeho kouzlo.

Létající pivovar znamená, že pivovar nevlastní svou technologii, ale najímá si ji ve spřátelených pivovarech. Jet na reportáž do Beranova pivovaru byl tedy trochu oříšek, jeli jsme totiž vlastně do pivovaru, který fyzicky nestojí. Jeho srdce, stejně jako srdce jeho správce Jana Havelky, ale jednoznačně patří do malé obce Trávníček ne úplně daleko od Českého Dubu.  

“I malý pivovar totiž často znamená velkou investici a my jsme do startu neměli takovou možnost. Byli jsme na začátku prostě tři kluci, kteří v rámci spolku pořádali v Trávníčku různé neziskové akce, a dáváme nový život Beranovu hostinci a pivovar se zdál jako dobrá myšlenka,” uvedl Havelka.  

Beranův pivovar spolupracuje s pivovary v regionu i dál
Na nápad začít vařit pivo jako létající pivovar je pak přivedla jejich kamarádka Alena Dančová, která v té době pracovala jako sládková ve Frýdlantu a přišla právě s myšlenkou létajícího pivovaru.

Beranův pivovar tedy od té doby spolupracoval s několika různými pivovary v regionu, ať už právě ve Frýdlantu, Lomnici nad Popelkou, nebo i ve vzdálené Olešnici v Orlických horách a aktuálně se jim dobře spolupracuje i s pivovarem v pražské Hostivaři.  

Létající pivovar má své sládky, svou recepturu a zapůjčuje si jenom technologii. Různá místa mohou ale znamenat i různou chuť piva. “Dříve se stávalo, že jsme třeba Beranovu jedenáctku museli z kapacitních důvodů vařit na dvou místech. Se stejnou recepturou, pod dohledem stejné sládkové, a stejně byla výsledná chuť trochu jiná,” poznamenal Havelka s tím, že nyní už striktně dodržují pravidlo, že jeden druh piva se musí vařit v jednom pivovaru.

Nejoblíbenější pivo pivovaru je Beranova jedenáctka
Beranův pivovar má v nabídce čtyři druhy piva, přičemž mezi nejoblíbenější patří právě již zmíněná Beranova jedenáctka. Ochutnat můžete ale i devítistupňovou Neipu, polotmavou dvanáctku nebo nealko Širón. V Liberci je to restaurace Nakraji, bar Ateliér nebo restaurace Bílý Mlýn.

V okolí pak Hospoda U Kryštofa v Kryštofově údolí, nebo Bistro Plovárna v rekreačním areálu Kristýna Hrádku nad Nisou nebo chata v Pláních pod Ještědem. “Velkou radost, čest a dobré jméno nám dělá také restaurace U Zvonice ve Vlastibořicích,” vyzdvihl Havelka. Nejrůznější akce, i soukromé, objíždějí také se svým stylovým výčepním autem. A Beranovo pivo točí samozřejmě i přímo v Trávníčku, v Letním výčepu Beranova pivovaru v zahradě historického roubeného hostince. Ten funguje i jako centrum aktivit spolku Dubáci.

Plány na vlastní pivovar v Trávníčku nevzdávají
Plány na stavbu vlastního pivovaru ale neusnuly úplně. Přímo v Trávníčku se totiž nachází vlastně perfektní prostor, a to bývalý prasečák, budova JZD. “Měli jsme i myšlenku v pokročilé fázi na stavbu nové budovy, rozjednaného investora, ale propočet se nakonec vyšplhal do astronomických výšin, tak jsem vlastně rád, že jsme od toho upustili,” popsal sympatický chlapík oblečený ve stylovém.  

Aktuálně se tedy upínají spíš směrem právě postupné obnovy a přizpůsobení místního prasečáku, který už nyní využívají jako sklad i kancelář. “Výhodou oproti novostavbě je možnost to dělat postupně. Je to hodně členitá budova, začít bychom mohli pivovarem, ale časem by tu mohl vzniknout i výčep a dokonce ubytování,” popsal Havelka s tím, že vlastně i prasečák je už součástí historie. “Stojí tu zhruba od roku 1960. Původně jsem k němu měl despekt, ale teď ho mám rád. Patří sem,” dodal s tím, že on sám bydlí v roubence o kousek dál. Do Trávníčku se přitom přistěhoval z Prahy.  

Přestavba prasečáku na pivovar v tak malé vesnici znamená ale spoustu výzev. “Záleží, jak se bude dařit, z letošního výdělku bychom chtěli zaplatit projekt, studii, abychom měli něco v ruce pro budoucí akcionáře. Fajn je, že o takový pivovar mají zájem i sami hostinští,” popsal Havelka s tím, že už za Rakouska-Uherska vznikaly měšťanské pivovary, ve kterých měli hostinští svůj podíl.  

Máte chuť na pivo, rádi byste vyzkoušeli něco jiného než klasický český ležák, ale ztrácíte se v pivních stylech? Pak čtěte našeho průvodce!
Prázdniny jsou v plném proudu a možnost zajít si na pivo je tak přeci jen o trošku lákavější než normálně. A i když nemáme nic proti hladince pečlivě ošetřené plzně, pivní svět dnes už nabízí mnohem pestřejší výběr. A byla by škoda něco z toho nevyzkoušet. Zvlášť pak ta piva, která se k aktuálnímu období hodí nejlépe. Které pivní styly jsou nejzajímavější, čím se vyznačují a která piva v jejich rámci stojí za ochutnání? S pomocí Terezy Pospíšilové z pražského pivního baru Pult jsme pro vás připravili průvodce, kde se všechno tohle dozvíte.

Session IPA
Session IPA je lehčí a pitelnější verze klasické India Pale Ale (IPA). Vznikla jako odpověď na trend chmelených piv, která ale někdy bývala příliš silná na delší sezení v hospodě nebo na celovečerní popíjení. Obsah alkoholu je obvykle mezi 3 až 4,5 %.

Typická je příjemná chmelová vůně a jemná hořkost, často s citrusovými, tropickými nebo pryskyřičnými tóny. Tělo je lehčí až střední, může mít sušší zakončení. Barva je světlá až lehce zlatavá.

„Pocit v ústech po napití je osvěžující, konzument by měl mít chuť se napít znovu a znovu. Tohle pivo je vhodné pro ty, kdo mají rádi chuť moderních chmelových piv, ale nechtějí vysoký obsah alkoholu. Skvělá volba na léto, grilování, festivaly – prostě tam, kde si chcete dát víc než jedno pivo,“ popisuje Tereza Pospíšilová.

Session NEIPA
Session NEIPA (Session New England IPA) je lehká, méně alkoholická verze New England IPA – tedy piva, které je silně chmelené, šťavnaté, ale na rozdíl od klasické IPY má nižší hořkost a je zakalené. Stejný ale mívá obsah alkoholu, a to mezi 3 až 4,5 %.

Barva je zakalená až mléčná, často bývá zlatá až světle oranžová. Vůně a chuť tohoto piva je intenzivně ovocná, často ucítíte mango, ananas, citrusy, broskev nebo žlutý meloun. Tělo je lehké až střední a díky použití ovesných vloček také „hedvábné“. Hořkost u session NEIPA je nízká a pocit v ústech má být šťavnatý a svěží.

„Tohle pivo je vhodné pro ty, kdo milují NEIPY, ale chtějí nižší obsah alkoholu a vyšší pitelnost. Ideální „celodenní IPA“ bez těžkosti,“ dodává Pospíšilová.

Juicy Pale Ale
Juicy Pale Ale je moderní a v současnosti velmi oblíbený styl, který kombinuje lehkost klasického Pale Ale s intenzivní ovocnou chutí a vůní známou z NEIPA. Obsah alkoholu je obvykle mezi 4 až 6 %. Barva je zlatá až lehce zakalená oranžová a celkově by ve vzhledu měl být patrný zákal, ačkoli ne tolik jako u NEIPA.

Jde o velmi výrazně ovocné pivo, aroma a chuť je tak typicky cítit po tropickém ovoci, citrusech, broskvích, mangu a ananasu. Tělo Juicy Pale Ale je šťavnaté, někdy až „hedvábné“. Hořkost je nízká až střední, hladká a zakulacená, doznívání většinou krátké a čisté.

„Tohle pivo je vhodné pro pijáky, kteří milují vůni a chuť tropického ovoce, ale nechtějí silné pivo. Současně také chtějí něco šťavnatého, ale ne příliš hořkého. Ideální volba na léto i pro začátečníky v řemeslném pivu,“ upřesňuje Pospíšilová.

Witbier
Witbier je tradiční belgický pšeničný styl piva, který je známý světlou barvou, jemnou zakaleností a kořeněno-citrusovým charakterem. Dále je typický tím, že se do něj přidávají koriandrová semínka, díky nimž má jemnou peprnost, a pomerančová kůra, která dodává citrusovost a svěžest.

Název pochází z nizozemštiny a znamená doslova „bílé pivo“ – právě pro jeho mléčně světlý vzhled. Ten pivo získává díky pšenici a kvasnicím s esterovým a fenolickým profilem. Obsah alkoholu je obvykle mezi 4,5 až 5,5 %.

Aroma je jemně kořeněné a citrusové, chuť lehká a osvěžující, mírně nakyslá s kořeněným závěrem, tělo lehké a střední a pocit v ústech krémový a hladký. Witbier je vhodný do teplého počasí jako velmi osvěžující nápoj nebo přes den coby nenáročný pivní styl.

Berliner Weisse
Berliner Weisse je tradiční německý styl piva pocházející z Berlína. Lehké, světlé a kyselé pivo s nízkým obsahem alkoholu (3–5 %) a osvěžující povahou. U čistého Berliner Weisse je barva velmi světlá, slámová, obvykle lehce zakalená.

Chuť je výrazně kyselá a osvěžující, hořkost velmi nízká až žádná. Tělo má velmi lehké, sušší a šumivé – často perlí jako šumivé víno, a proto se mu přezdívá „šampaňské severu“.

Během procesu vaření lze přidat i ovocnou nebo bylinnou složku, pak má pivo chuť, vůni i barvu po použitých surovinách. Velmi typické jsou maliny, mango nebo maracuja. Díky tomu je berliner weisse vhodné pro milovníky kyselých, lehkých piv a pro ty, kdo hledají osvěžující nízkoalkoholické pivo.

Gose
Gose je starý německý styl kyselého piva, který pochází z města Goslar a později byl populární hlavně v Lipsku. Jeho hlavními rysy jsou kyselost, slanost a kořeněnost. Obsah alkoholu bývá okolo 4 až 5 %. U čistého gose je barva velmi světlá, slámová, často lehce zakalená. Chuť je pak výrazně kyselá, lehce slaná a kořeněná, hořkost velmi nízká až žádná.

Typickými surovinami jsou mořská sůl a koriandr, případně laktobacily. Tělo je velmi lehké, sušší a osvěžující. Také u tohoto piva je sycení vysoké, ale na rozdíl od berliner weisse je gose komplexnější a často kulatější. I zde platí, že je možné během procesu vaření přidat ovocnou nebo bylinnou složku, pak má pivo chuť, vůni i barvu po použitých surovinách.

„Lehkost, svěžest a jemná citrusovost dělají z gose perfektní pivo do horkého počasí. Současně se skvěle páruje s jídlem, dobře funguje například s mořskými plody, sushi nebo vyzrálými sýry,“ doplňuje Pospíšilová.

Pastry Sour Ale
Pastry Sour je prakticky sour ale, do kterého se přidávají dezertní suroviny jako ovoce (maliny, jahody, mango, …), vanilka, skořice, kokos, kakao, sušenky, piškoty, marshmallows, laktóza (mléčný cukr pro sladkost a plnost), někdy i ořechy, čokoláda nebo cukrovinky. Cílem je vytvořit pivo, které chutná jako dezert v tekuté podobě, proto jeho chuť často připomíná koláče, dorty, zmrzlinu nebo smoothie.

Obsah alkoholu bývá vyšší, od 5 do 8 %, a barva zpravidla odpovídá použitým surovinám. Tělo je hutnější, plnější a může připomínat smoothie nebo roztátou zmrzlinu. Odtud jsou tato piva někdy nazývaná také jako Gelato/Smoothie Sour Ale. Chuť je sladkokyselá a odráží použité suroviny, hořkost je v tomto případně prakticky nulová.

„Slovo pastry – tedy česky pečivo nebo zákusek – odkazuje na to, že pivo má evokovat sladký dezert. Podobně jako „pastry stout“, což je tmavé, sladké pivo s přídavkem čokolády, vanilky nebo sušenek. Toto pivo je vhodné pro milovníky sladkokyselých, někdy až neobvyklých kombinací chutí, sladkých dezertů a piv s wow efektem,“ uzavírá výběr Pospíšilová.

Léto je pro pivovary tím, čím jsou Vánoce pro obchodní řetězce. Znamená vrchol sezony, kdy se rozhoduje o tom, kdo nejlépe zvládne marketing, logistiku i emoce zákazníka. Pivo patří mezi produkty, u nichž teplota a nálada spotřebitele výrazně ovlivňují poptávku. A právě v tomto období se pozornost soustřeďuje na dvě značky, které si zdánlivě konkurují jménem, ve skutečnosti však představují dva naprosto odlišné světy.

Americký Budweiser, který patří do portfolia nadnárodního giganta AB InBev, vstoupil do roku 2025 ve velkém stylu. Akcie firmy na newyorské burze od ledna vzrostly o více než 45 procent, což z ní činí jeden z nejvýkonnějších titulů v sektoru spotřebního zboží. Zajímavé je, že tento nárůst přišel i přes meziroční pokles prodeje piva o 2,5 procenta v prvním letošním čtvrtletí. Společnosti se však v tomto období podařilo optimalizovat výrobu, zvýšit marže a dosáhnout růstu čistého zisku o více než 90 procent. Zatímco tradiční značky bojují s proměnlivými preferencemi spotřebitelů, Budweiser vsadil na patriotismus a letní atmosféru. Nová kampaň Grilling Live spojuje pivo s ikonickými hodnotami amerického životního stylu (například v jednom TV spotu s grilováním masa na zahradě vystupuje bývalá fotbalová hvězda Emmit Smith).

Na opačném pólu stojí Budějovický Budvar, český národní pivovar, který nenabízí akcie na burze, ale zato boduje čísly. V roce 2024 zaznamenal rekordní výrobu téměř 1,93 milionu hektolitrů a meziroční růst čistého zisku o 46 procent. Až 70 procent produkce míří do zahraničí, což z Budvaru činí exportní hvězdu mezi českými značkami. Navíc odvedl do státního rozpočtu 550 milionů korun. Budvar zároveň rozšiřuje nabídku, spolupracuje s řemeslnými pivovary a zaměřuje se na mladší konzumenty, kteří oceňují originalitu, kvalitu a lokální příběh.

Léto 2025 tak nebude jen o vedrech a osvěžení, ale i o souboji dvou rozdílných přístupů k pivu. Budweiser reprezentuje globální marketing a výkonnost na burze, Budvar zase stabilitu, autenticitu a dlouhodobou důvěru spotřebitelů.