Novinky a zajímavosti ze světa piva

V Rakovníku se bude vítat léto po pivovarsku! Pivovar Bakalář tradičně otevře své brány, sklepy i varnu. Celá akce je zdarma a vyjadřuje velké poděkování věrným příznivcům, sousedům a všem obyvatelům celého Rakovnicka. Návštěvníci se mohou těšit na skvělou hudbu, výborné pivo i exkurze do míst, kam se běžně nepodívají. Pro všechny příchozí jsou připraveny soutěže a podmanivá atmosféra začínajícího léta.

Pivovar Bakalář zve v sobotu 20. června na každoroční akci Vítání léta, během které se areál pivovaru promění v místo plné hudby, pivních zážitků a letní atmosféry. Návštěvníci se mohou těšit nejen na koncerty lokálních i známých kapel včetně Wohnout a Motorband, ale také na komentované exkurze pivovarem, soutěže o atraktivní ceny, fotokoutek i speciální letní pivní novinku.

Jednou za rok se navíc otevírají i prostory, které běžně zůstávají veřejnosti skryté. Součástí programu budou dvě komentované exkurze s ochutnávkou v ležáckém sklepě. První exkurzi povede sládek pivovaru v 15:30 (pro vybrané účastníky vylosované z Facebooku). Druhá exkurze začne v 16:40, přičemž zájemci se mohou zapisovat přímo během dne.

Od 14 do 19 hodin bude navíc otevřená varna, kde budou zaměstnanci odpovídat na dotazy návštěvníků a přibližovat zákulisí výroby piva. Velkým lákadlem letošního ročníku je také Bakalář Letní speciál, což je svěží sezónní pivo připravené pro letní období, které skvěle doplní festivalovou atmosféru. Kromě letního speciálu bude v nabídce v pivních stáncích dalších osm druhů piv vařených v pivovaru.

„Vítání léta není jen o pivu, ale hlavně o setkání lidí a společně stráveném dni přímo v areálu pivovaru. Chceme, aby si návštěvníci užili atmosféru, nahlédli do míst, kam se běžně nedostanou, a odnesli si zážitek, na který budou rádi vzpomínat,“ přibližuje koncept akce Zdeněk Lux, ředitel pivovaru.

Pivovar Bakalář dlouhodobě fandí regionální hudební scéně, a proto do programu záměrně vybírá místní kapely. Skvělým příkladem je rakovnická skupina Prošlá lhůta, která na Vítání léta hraje každoročně. Fanoušci tak mají jedinečnou příležitost zažít atmosféru jejich koncertu naživo, protože kapela vystupuje zpravidla pouze dvakrát za rok. Jeden její koncert je benefiční a ten druhý odehraje právě na pivovarském dvoře.

Celý program vypukne přímo v areálu pivovaru Bakalář na adrese Havlíčkova 69 v Rakovníku. Pro všechny příchozí jen malé upozornění, že se do areálu dostanou výhradně vchodem z Palackého ulice.

Časový harmonogram vystoupení jednotlivých kapel:
● DHEPO (14:00–15:00)
● Zastodeset (15:40–16:40)
● Prošlá lhůta (17:20–18:20)
● Motorband (19:00–20:00)
● Wohnout (20:50–22:00)

Mezi jednotlivými hudebními bloky budou probíhat oblíbené pivní soutěže moderované, stejně jako celé odpoledne, Marcelou Tomčíkovou. Návštěvníci se mohou také těšit na skvělé občerstvení a kavárnu přímo na nádvoří pivovaru.

Na rodiny s dětmi čeká také doprovodná zábava, která nabídne fotokoutek s pivovarskými kulisami (od 14 do 19 hodin) s možností okamžitého tisku fotografií zdarma. Pro nejmenší návštěvníky budou připraveny kreativní dílničky a oblíbené malování na obličej, které zajistí místní centrum pro děti Ajka Drak.

Brány pivovaru se otevřou ve 13:45 hodin, kdy se areál promění v letní hudební scénu s atmosférou začínajícího léta. Program bude pokračovat až do večerních hodin.

Podrobné informace naleznete na webových stránkách: https://www.pivobakalar.cz/aktuality/vitani-leta-na-pivovarskem-dvore-20-6-2026-14-00-22-00-hod

Chcete chytit "šanci středního věku"
- změnit profesi,
- nebo se zdokonalit ve Vašem koníčku:
- vaření piva
- pomáhání kvalitě čepovaného piva
- degustování pivních stylů
- seznamování se s pivními odborníky a nadšenci

Od října 2026 v Národním muzeu pivovarnictví v Praze a okolí zahajujeme Rekvalifikační kurzy akreditované MŠMT:
●Sanitační technik/technička nápojových cest
●Technolog/technoložka pivovarské výroby
další na vyžádání

Poradíme Vám s výběrem a financováním kurzů

Pokud máte o kurz zájem, nebo se chcete něco zeptat
jaromir@cernokosteleckypivovar.cz, T: +420 736 218 250
Dej Bůh štěstí
Černokostelečtí

Pokud by měl někdo dostat státní vyznamenání za šíření české kultury v zahraničí, pak je to Karl Jan Kolarik ve Vídni. Nejenže jeho vyhlášená pivnice Schweizerhaus už 100 let čepuje Budějovický Budvar, ale zůstává jednou z posledních bašt výrazného vlivu Čechů v rakouské metropoli.

Když se ve Vídni zeptáte (každý si to může zkusit) na restauraci Schweizerhaus ve vídeňském zábavním parku Prater, těžko najdete Vídeňáka, který by vás poslal špatným směrem. Ve dvoumilionovém hlavním městě Rakouska neexistuje známější restaurace. A pro Čechy je tahle zpráva potěšitelná hned z několika důvodů.

Jednak se majitelé Schweizerhausu, rodina Kolariků, dodnes hrdě hlásí ke svému českému, respektive jihočeskému původu, i když už žijí čtvrtou generaci v Rakousku. Zároveň jsou ale i po více než 100 letech zarytými propagátory toho dobrého, co ve Vídni zanechala česká kultura. A z těch letitých tradic odmítají uhnout byť jen o píď.

„My pořád čepujeme pivo tak, jako se kdysi točilo u vás, tedy na třikrát. A pomalu – pákovým způsobem čepování,“ říká osmdesátiletý Karl Kolarik, který provoz restaurace zdědil po svém otci a připravuje ji na předání svému synovi.

Pohled na výčep ve Schweizerhausu může Čechům trochu připomínat pohádku Dařbuján a Pandrhola. Pivo totiž v pivnici pro 2000 hostů totiž teče z prvního kohoutu doslova proudem. Stříká prakticky rovnoběžně jako z požární hadice, přičemž podle Karla Kolarika ztratí část obsaženého CO2. Pak se nadvakrát dotáčí.

I když se jedná o stejnou budvarskou „dvanáctku“ jako v Česku, každý pravidelný konzument Budějovického Budvaru, mezi které se počítám, dospěje k závěru, že ve Schweizerhausu chutná stejné pivo trochu jinak. Je sice možná o stupeň teplejší než ve většině českých hospod, zato ale lépe klouže do žaludku.

Byl jsem ve Schweizerhausu několikrát svědkem toho, že i lidé, kteří normálně moc piva nevypijí, tady najednou trhali své pivní rekordy. A ani nevěděli jak.

Podle Karla Kolarika je to jednak již zmíněným způsobem čepování, kdy část CO2 zůstane v bohaté pivní čepici, ale neputuje do břicha, jednak i tím, že Schweizerhaus představuje obrovskou pivnici s dvěma tisíci hosty, v níž chvilku trvá než se pivo z výčepu dostane k hostům na stůl. A tomu odpovídá i teplota.

Schweizerhaus striktně odmítá veškeré supermoderní způsoby čepování takzvaně „na knoflík“ či na jedno natočení, drží se starého způsobu. Natož aby „namražoval“ sklenice. Na rozdíl od mnoha českých restaurací také nepoužívá pivní tanky, jejichž doprava a pravidelné přečerpávání by bylo podle Kolarika v lidmi nabitém zábavním parku velmi složité.

Ve Schweizerhausu se nadále pivo uchovává v padesátilitrových sudech, přičemž se v plné letní sezóně naráží v poloautomatizovaném systému nový sud po neuvěřitelných šesti minutách. Tak vysoká výtoč nemá ve Vídni, ani v celém Rakousku obdoby. A dělá to také velkou reklamu Budějovickému Budvaru. Zdaleka největší budvarská pivnice se nenachází v Česku, ale ve Vídni.

Proč má Vídeň ráda Budvar?
S oblibou tohoto piva v rakouské metropoli je to vůbec zajímavé. Podle Karla Kolarika se ještě v roce 1920, kdy Schweizerhaus převzal jeho otec (také Karl), čepoval Plzeňský Prazdroj. „Po první světové válce ale začali mít lidé ve Vídni najednou více v oblibě jemnější, méně chmelená piva. A jedno takové, které jim obzvlášť zachutnalo, objevili otec s mým dědečkem, oba původně řezníci, při své cestě do jižních Čech právě v Budějovicích,“ říká Kolarik.

Od roku 1926 je to přesně sto let, co se točí v chrámu vídeňské pivní gastronomie Budějovický Budvar. A tato značka (jak se každý může přesvědčit) je ve Vídni i v celém Rakousku nejznámějším vyslancem české pivní kultury.

Nastává tak poněkud paradoxní situace, kdy je Budějovický Budvar mnohem populárnější ve Vídni (a vůbec v celém Rakousku) než třeba v Praze.

Není ležák, jako ležák
Karl Kolarik nedá na Budějovický Budvar dopustit a je v celém Rakousku jeho velký propagátorem. Jen se při svých návštěvách Česka podle svých slov někdy diví tomu, že si Budvaru, v zahraničí velmi oblíbeného, někdy málo váží samotní Češi.

„Když slyším v Česku souvislosti s Budvarem něco o bolehlavu a příliš silném pivu, vůbec nevím, o čem ti lidé mluví. Přece pivo, která nemá pět procent alkoholu jako klasický budvarský ležák, není žádný pořádný ležák,“ říká Karl Kolarik.

Schweizerhaus na svých stránkách velmi detailně vysvětluje, čím je Budějovický Budvar výjimečný, jak se poctivostí výroby odlišuje od takzvaných europiv a proč se jím mohou Češi chlubit celému světu.

Podobně se ve Schweizerhausu desítky let propaguje česká kuchyně, největší speciality se v jídelním lístku objevují pod titulkem: „böhmisch-wienerische“. A hosté v něm najdou třeba budějovickou vepřovou pečeni, znojemský guláš nebo pražskou „kutterflecksuppe“, tedy dršťkovku. Vůbec neznámější specialitou jsou ve Schweizerhausu slavná vepřová kolena. K jídlu někdy hostům hraje české dechovka.

Vztah k zemi, odkud pochází jeho rodina, ale Karl Kolarik nevyjadřuje jen tím, jaké pivo a jaká jídla v pivnici nabízí. V propagačních materiálech se hrdě hlásí ke svému „češství“ , ačkoliv je příslušníkem už třetí generace usazené v Rakousku. Stále přitom mluví výborně česky, jen o trochu horší češtinou vládnou i jeho sestra a syn. Všichni v restauraci také pracují.

O tom, jak silnou stopu Kolarikovi, pocházející původně z Dačič a Husince, ve Vídni zanechali, svědčí řada významných ocenění. Včetně „zlaté medaile“ vídeňské radnice za zásluhy o gastronomii. V pivnici se scházejí celé roky příslušníci všech generací a sociálních skupin, od dělníků až po celebrity a významné politiky. Po Karlu Kolarikovi starším, zakladateli tohoto pivního svatostánku, byla v roce 1996 ve vídeňském Prateru pojmenována ulice.

Zachránce české Vídně
Možná nejdůležitějším poselstvím Schweizerhausu ale zůstává skutečně fakt, že se jedná o jednu z posledních výrazným připomínek vlivu Čechů na metropoli bývalé monarchie. Ještě v roce 1900 byla Vídeň po Praze druhým největším českým městem na světě, žilo tady 260 000 rodilých Čechů.

Dnes pozici nejvlivnější a nejpočetnější národnostní skupiny převzali po Češích především Srbové, následovaní Turky, Poláky a Němci. Češi, kdysi nekorunovaní vládci Vídně, jsou tak málo početní, že nefigurují ani v první desítce národností.

Jen ve vídeňském Schweizerhausu ale zůstává všechno při starém. Tady na vás „češství“ a kultura někdejší české Vídně dýchnou doslova na každém kroku. A je úplně jedno, že tady dnes kromě rodilých Rakušanů a Čechů obsluhují a čepují pivo třeba také Řekové, Srbové nebo Afghánci. Pivnice má v sezóně 200 zaměstnanců. Na jejím pečlivě udržovaném českém charakteru to ale vůbec nic nemění.

Možná to zní trochu pateticky, ale zvlášť Jihočeši či Budějovičáci, jak jsem si několikrát ověřil, se ve Schweizerhausu cítí nejen příjemně, ale určitým způsobem i hrdě. A určitě to tak ještě dlouho zůstane.

Osmdesátiletý Karl Jan Kolarik se do důchodu nechystá, pouze jak sám říká, snižuje počet svých obvyklých pracovních hodin v týdnu z dřívějších 60 na dnešních 35. V příštím roce by chtěl pracovat už jen 25 hodin týdně. Rodinný podnik postupně přebírá mladší generace.

Není ale pochyb o tom, že i kdyby Karl Kolarik předal už celý podnik potomkům, bude stejně jako jeho otec a matka do pozdního věku chodit „po place“, zdravit hosty a ptát se, jestli jsou se vším spokojení. Na žádnou důchodcovskou dovolenou v Karibiku se nechystá. „To by nebylo pro mě. Když vás práce baví, je to lepší než dovolená,“ říká Karl Kolarik, „náš člověk“ ve Vídni.

Budvar si pro letošní spolupráci s minipivovary vybral dánskou ikonu Mikkeller. Společně představili osvěžující letní Ale Twogether Forever.
V karlínském podniku Dva kohouti se na čepu představila novinka, která propojuje tradiční jihočeské pivovarnictví s progresivní světovou scénou. Budějovický Budvar zde slavnostně narazil svou letošní letní limitovanou edici s názvem Twogether Forever, která vznikla ve spolupráci s dánským pivovarem Mikkeller. A jak je u národního pivovaru v posledních letech zvykem, nejde o obyčejný ležák. Tentokrát se spojil s dánským fenoménem, který patří ke špičce současného pivního světa a je symbolem kreativity a experimentování. Výsledkem je lehký Summer Ale určený pro horkou letní sezónu.

„S lidmi z Mikkelleru se dobře známe z dřívějška, ale letos jsme chtěli udělat něco speciálního přímo pro české milovníky piva, Twogether Forever je takové letní přátelství – lehké, osvěžující a s rukopisem té nejlepší světové craftové scény,“ říká Petr Košin, sládek Budějovického Budvaru.

Budvar se spolupráci s minipivovary věnuje už několik let a v rámci projektů limitovaných edic uvařil už desítky piv s tuzemskými značkami. „Cílem těchto kooperací je ukazovat domácím pivařům, že české pivovarnictví zdaleka nestojí jen na tradičním ležáku, ale dokáže nabídnout neuvěřitelně širokou škálu chutí, vůní a pivních zážitků,“ vysvětluje Petr Košin.

Zajímavá je přitom byznysová a technologická filozofie, kterou Budvar razí. Funguje na principu zdravého paradoxu. „Když jedou naši jihočeští sládci vařit pivo do zahraničních minipivovarů, dělají tam klasický český ležák a sdílejí při tom zkušenosti i technologie. Uvařit precizní ležák je totiž v pivovarském světě považováno za jednu z vůbec nejtěžších disciplín. Naopak domů, na český trh, se snažíme přivézt nejprogresivnější světové trendy,“ vysvětluje Košin.

Mikkeller založil v roce 2006 dánský pivovarník Mikkel Bjergsø. Během několika let se značka stala jedním z nejrespektovanějších jmen světového pivovarství, známým originálními recepturami a důrazem na kreativitu. Bjergsø dnes navíc provozuje síť pivních barů po celém světě včetně New Yorku, Tokia či Paříže a v mnoha z nich má na čepu jako stabilní protiváhu ke svým divokým experimentům právě budvarský ležák.

Obě značky už v roce 2023 uvařily společný český ležák #YearoftheLager, tehdy určený výhradně pro cizí trhy. Letos pak pokračují novinkou Twogether Forever přímo na českém trhu. „Už v roce 2023 to byla skvělá spolupráce, máme hodně společného a každý jsme do toho dali kus svého vlastního přístupu. Takže věřím, že i tentokrát bude mít výsledek úspěch,“ komentuje pro CzechCrunch novinku sám zakladatel dánského pivovaru Mikkel Bjergsø.

Twogether Forever ve stylu Summer Ale je lehké a osvěžující svrchně kvašené pivo určené pro horkou letní sezónu, od spuštění prodeje dostupné ve vybraných restauracích i maloobchodním prodeji. „Zkombinovali jsme maximální pitelnost, svěží charakter s moderním chmelovým profilem, který je pro Mikkeller typický. Výsledkem je pivo s nižším obsahem alkoholu, příjemnou hořkostí a ovocnými tóny,“ popisuje limitku Košin a dodává: „Chtěli jsme uvařit něco, co bude stejně dobře fungovat v letním horku na zahrádce jako při objevování nových pivních stylů. A s Mikkelerem se nám to, myslím, povedlo moc dobře.“

Rozdíl mezi cenami piva na letošním mistrovství světa ve fotbale mezi nejlevnějšími a nejdražšími stadiony činí více než šestinásobek. Nejlevnější bude pro fanoušky na dvou mexických stadionech, kde odehrají dvě utkání ve skupině také Češi. Podle analýzy serveru Playerstime vyjde půllitr v Estadio Akron v Guadalajaře a na Aztéckém stadionu v hlavním městě Mexiko v průměru na 2,75 a 2,80 dolaru (58,50 Kč). Naopak nejdražší je v Los Angeles a v Dallasu, kde cena přesahuje 16 dolarů (334 Kč).

V Guadalajaře hrála první utkání ve skupině česká reprezentace proti Koreji, třetí zápas proti Mexiku zase bude hrát na zmíněném Aztéckém stadionu. Druhý zápas ve skupině proti Jihoafrické republice bude hostit americká Atlanta.

Většina kanadských a amerických pořadatelských měst se pohybuje mezi šesti a deseti dolary za velké pivo, přičemž mezi cenově dostupnější americké lokality patří Atlanta, Boston nebo Kansas City.

Analýza vychází z porovnání cen na všech 16 stadionech, které budou hostit zápasy světového šampionátu v USA, Kanadě a Mexiku. Autoři využili údaje z ceníků jednotlivých stadionů, nabídkových menu a dalších veřejně dostupných zdrojů.

Pivo levnější na stadionu než v okolí
Výsledky podle autorů odrážejí rozdíly v životních nákladech a provozních výdajích jednotlivých regionů. Zatímco v Mexiku zůstává pivo relativně levnou součástí běžné spotřeby, ve velkých amerických metropolích se na cenách výrazněji podepisují vyšší náklady na provoz stadionů i pracovní sílu.

Analýza zároveň srovnává ceny piva na zápasech s cenami v místních hospodách a barech. Ačkoliv jsou ve většině případů vyšší, někdy i výrazně, na mexických stadionech je nápoj o něco levnější.

Na Aztéckém stadionu je pivo v průměru o 17,2 procenta levnější než v okolních podnicích, kde stojí 3,38 dolaru. Stánky na stadionu v Guadalajaře nabízejí pivo o 3,8 procenta levněji oproti cenám ve městě, které činí v průměru 2,86 dolaru.

Naopak v Dallasu, Los Angeles a mexickém Monterrey zaplatí fanoušci na stadioně za pivo více než dvojnásobek oproti okolním podnikům.

Probíhající fotbalové mistrovství světa bude největším v historii. Novinky z turnaje, kterého se účastní 48 reprezentací a jehož 104 utkání se odehraje v 16 městech ve třech hostitelských zemích, můžete sledovat na CNN Prima NEWS.. Analytici podle deníku Financial Times očekávají, že šampionát přinese pivovarnickému průmyslu výrazný růst spotřeby piva po celém světě.

Zbarvení pivních lahví není otázkou módy ani marketingu. Jantarové a zelené sklo chrání pivo před světlem, které rozkládá chmel a mění chuť nápoje. Čiré lahve se sice používají, ale jen u specifických druhů piva nebo při úpravě receptury.

Tmavá lahev k pivu jednoduše patří a není to nic, nad čím bychom se dlouze pozastavovali. Při výběru piva se řídíme hlavně chutí a oblíbenou značkou. Zbarvení lahve, od tmavě jantarové po zelenou, víceméně považujeme za čistě estetický a marketingový tah.

Napadlo vás ale někdy, že ona tmavá barva je ve skutečnosti pro tekutinu ukrývající se ve skleněné lahvi velmi důležitá? Chrání pivo před poškozením způsobeným světlem. Bez této ochrany by pivo mohlo chutnat úplně jinak, často nepříjemně hořce nebo dokonce zatuchle.

Důvod spočívá v chemické reakci mezi světlem a chmelem. Chmel, klíčová složka pro chuť a aroma piva, je velmi citlivý na UV a modré světlo. Když je mu vystaven, začíná se rozkládat a vytvářet nové sloučeniny, které mění chuť.

Proč světlo mění chuť piva
Když chmel v pivu přijde do kontaktu s UV nebo modrým světlem, začíná se probouzet fotooxidační reakce. Vzniká sloučenina 3-metyl-2-butén-1-tiol, která je doprovázena nepříjemným zápachem.

Pivo pak má nepříjemnou, hořkou chuť a právě onen zatuchlý odér. Čím více světla proniká do lahve, tím více hořké a zapáchající pivo bude.

Rowland King, výkonný ředitel dodavatele skleněných lahví Quality Bottles, vysvětluje: „Nejde o to, že by se pivo kazilo v tradičním smyslu; jde o chemickou reakci, která může nastat poměrně rychle při nevhodných podmínkách.“

Nejúčinnější ochrana proti UV záření
Aby se tomuto procesu zabránilo, většina piv se prodává v tmavších lahvích. Jantarové (hnědé) sklo je nejúčinnější v blokování UV záření a tím nejlepší ochranou chmelových složek.

Dokáže filtrovat typy světla, které způsobují změny chuti, a proto se stalo průmyslovým standardem. Pravidlo je jednoduché: Čím tmavší sklo, tím lepší ochranu poskytuje.

Lahve s jantarově zbarveným sklem blokují prakticky celé UV spektrum i většinu modrého světla, což výrazně snižuje riziko fotooxidační reakce.

Zelené lahve: ochrana, která má limity
Zelené lahve poskytují určitou ochranu, ale ne tak účinnou jako jantarové. Zelené sklo blokuje UV záření méně efektivně, což znamená, že pivo v zelených lahvích je více vystavené riziku světelného poškození.

Přesto zelená barva zůstala tradicí. Důvod jejího použití je podle odborníků především marketingový. Zelená se spojila s prestiží některých pivních značek a vypadá na regálu atraktivněji.

Historicky zelené sklo se stalo populárním v době druhé světové války, kdy bylo hnědé sklo kvůli nedostatku materiálů méně dostupné. Výrobci proto zvolili sklo zelené, tehdy dostupnější, obě barvy pak zůstaly nepsanou tradicí.

Čiré sklo pouze v některých případech
Čiré (průhledné) sklo nechává pivo téměř úplně bez ochrany před UV zářením. Zlatavý mok je tak v čirých lahvích velmi citlivý na světlo a rychleji získává nežádoucí chutě.

Pokud tedy chtějí pivovary z nějakého důvodu použít při lahvování čiré sklo, musejí nápoj přizpůsobit. To může v praxi znamenat úpravu receptury nebo se musejí spolehnout na mnohem přísnější podmínky skladování, aby se během něj snížilo vystavení světlu na minimum.

Sládkové v takovém případě mohou používat jiný typ chmele nebo sáhnout po chmelu s nižší citlivostí na světlo. Někdy se přidávají do nápoje i stabilizátory, které snižují riziko fotooxidační reakce.

Tento přístup ale přináší kompromisy. Úprava receptury může změnit původní chuť piva, a přísnější skladování vyžaduje dodatečné náklady na logistiku a distribuci.

Stejné pivo může chutnat jinak
To také vysvětluje, proč může stejné pivo chutnat trochu jinak v závislosti na tom, kde a jak bylo skladováno. Lahev vystavená přímému slunečnímu světlu, ať už ve výloze obchodu nebo na letním grilování, má mnohem větší pravděpodobnost, že získá tyto nežádoucí chutě, než ta, která je uchovávaná v chladu a ve stínu.

Rowland King uzavírá: „Je to jeden z těch malých detailů, které mají velký význam. Jakmile si to lidé uvědomí, začnou si všímat, jak balení a skladování ovlivňují celkový zážitek z pití.“

Statečnému počínání tří mužů paraskupiny Silver A, která patří k nejznámějším výsadkovým operacím československého odboje za druhé světové války, se po svém poklonil sládek Martin Vojtěch z Pardubic. Na jejich počest připravil dvanáctistupňový ležák nesoucí název Silver A, kterému požehnal i kněz.

„Už odmala mě fascinovaly paravýsadky z Británie, a zvlášť Silver A pro svůj význam i proto, že je spojený s Pardubicemi. Proto jsem se rozhodl vzdát jim poctu a uvařit pivo věnované nejen jim, ale i všem, kteří jim pomáhali a často za to zaplatili životem,“ řekl majitel pardubické restaurace a pivovaru U Vojtěchů Martin Vojtěch.

Silver A je India Pale Lager, tedy česky klasicky vařený ležák, ale je nachmelený odrůdami chmele, které se většinou používají pro svrchně kvašená piva. Díky tomu je aromatičtější, plnější a vydatnější. Vaří se sedm hodin, poté musí odpočívat minimálně měsíc, ideálně však dva.

„Poptávka, doufám, bude. Když jde o novinku, vždycky je o ni zájem. Snad i díky jménu. Určitě se přihlásí i sběratelé vinět,“ řekl Vojtěch.

Etiketa na plastové litrovce je povedená. Ve vojenské zelené je vyobrazena vysílačka Libuše, z níž Jiří Potůček vysílal tajné depeše do Londýna, na pozadí jsou tři letící parašutisté (Bartoš, Valčík, Potůček) a nad nimi odlétající britský bombardér Handley Page Halifax.

Pivu požehnal kněz
Novému pivu požehnal nový kněz. „Jsem knězem teprve čtyři týdny. Překvapilo mě, že v benedikcionálu (pozn. red. liturgická kniha římskokatolické církve obsahující liturgické texty pro obřady žehnání) je i žehnání piva pro osobní zbožnost. Předpokládám, že je to i proto, že pivo často vznikalo v klášterech, takže je tu historická spojitost. Je dobře, když žehnáme jakýmkoli věcem. Žehnání nás má povzbudit a spojit s Bohem nebo duchovnějším přesahem. Modlitbou prosíme Boha, aby jeho láska přesáhla i na nás, kteří ho budeme konzumovat,“ řekl páter Jeroným Pelikovský.

Před čtyřmi lety se o něco podobného pokusili také v Lázních Bohdanči na jednom z míst, odkud Jiří Potůček prostřednictvím vysílačky Libuše navazoval spojení s Londýnem. Pivo však tehdy uvařili pouze jednorázově, zatímco v pivovaru U Vojtěchů se Silver A stane součástí stálé nabídky.

„Letos v prosinci od výsadku Silver A uplyne 85 let. Byl to jeden z nejúspěšnějších výsadků, navázal ztracené spojení mezi odbojovými organizacemi, které zde působily až do roku 1941, než byly rozbity s nástupem Heydricha. Obnovil ztracené spojení, byť tedy za cenu velké improvizace a obrovské podpory od domácích lidí na Pardubicku a bez nich ta obnova nemohla existovat,“ řekl Adolf Vondrka. Na půdě jeho rodiny v Lázních Bohdanči vysílal radista Silver A Jiří Potůček depeše do Londýna.

Silver A najde své místo v kavárně Veselka
Pivo Silver A se jistě bude točit v kavárně Veselka, která nyní vzniká v Larischově vile a připomíná slavný pardubický hotel Erny Košťála, v němž jako číšník pracoval člen výsadku Silver A Josef Valčík.

„V současné době se pokládá dlažba v kavárně Veselka. Slibuju, že do konce roku bude fungovat a určitě tam budeme s láskou pít ležák Silver A,“ řekl František Bobek z Československé obce legionářské, která společně s Pardubickým krajem Larischovu vilu vlastní.

Jeho soused z nedalekého Památníku Zámeček vzpomněl události, které se na obou místech udály před čtyřiaosmdesáti lety.

„Červen a červenec na Pardubicku v roce 1942 byly poznamenány tím nejkrutějším terorem, který si každoročně připomínáme,“ dodal Viktor Janák. Během období heydrichiády zemřelo na pardubickém popravišti 194 českých vlastenců, třiatřicet z nich pocházelo z vypálené osady Ležáky.

Fotbalové mistrovství světa v Americe přitahuje pozornost především kvůli hvězdám na hřišti. Pozornost ale budí i něco mnohem prozaičtějšího. Stačí si objednat pivo. Zatímco na některých stadionech vyjde půllitr levněji než v okolních hospodách, jinde za něj fanoušci zaplatí více než dvojnásobek běžné ceny. Rozdíl mezi nejlevnějším a nejdražším stadionem překračuje šestinásobek.

Fotbalové mistrovství světa 2026, které hostí Spojené státy, Kanada a Mexiko, bude největším šampionátem v historii. Turnaje se zúčastní 48 reprezentací a během 104 zápasů zamíří do šestnácti hostitelských měst miliony fanoušků z celého světa.

Vedle cen vstupenek, letenek a ubytování se letos dostává do centra pozornosti také cena občerstvení na stadionech. Analýza serveru PlayersTime ukazuje, že právě pivo se stává jedním z nejvýraznějších symbolů rozdílů mezi jednotlivými pořadatelskými městy.

Rozdíl přesahuje šestinásobek
Nejlevnější pivo nabídnou dva mexické stadiony. Na Estadio Akron v Guadalajaře vyjde půllitr v průměru na 2,75 dolaru, tedy přibližně 58,50 koruny. Jen nepatrně dražší bude pivo na legendárním Aztéckém stadionu v Mexico City, kde fanoušci zaplatí v průměru 2,80 dolaru.

Na opačném konci žebříčku stojí Spojené státy. Nejvyšší ceny očekávají návštěvníky stadionů v Los Angeles a Dallasu. Na stadionu SoFi v Los Angeles vyjde pivo na 16,50 dolaru, zatímco v Dallasu na 16 dolarů. V přepočtu jde přibližně o 334 korun za půllitr.

Češi narazí na nejlevnější stadiony
Zajímavostí je, že česká reprezentace odehraje dva zápasy základní skupiny právě na stadionech, kde patří pivo k nejlevnějším na celém turnaji.

První utkání proti Koreji hostí Guadalajara. Třetí zápas proti Mexiku se uskuteční na Aztéckém stadionu v hlavním městě Mexika.

Pouze druhý duel proti Jihoafrické republice zavede český tým do Spojených států, konkrétně do Atlanty. Tam fanoušci za půllitr zaplatí v průměru 8,50 dolaru.

Atlanta přitom patří mezi cenově dostupnější americká pořadatelská města. Ve stejné kategorii se pohybují také Boston nebo Kansas City.

Kde je pivo dražší než v hospodě
Analýza se nezaměřila pouze na samotné stadiony. Autoři porovnali ceny také s běžnými restauracemi a bary v jednotlivých hostitelských městech. Výsledek ukazuje, že ve většině případů si fanoušci za stadionové pivo výrazně připlatí.

Největší rozdíl vykazuje Dallas. Tam pivo na stadionu stojí v průměru 16 dolarů, zatímco v místních podnicích pouze 7,25 dolaru. Rozdíl činí více než 120 procent. Podobná situace panuje v Los Angeles. Stadionová cena dosahuje 16,50 dolaru, zatímco ve městě vyjde pivo zhruba na osm dolarů. Rozdíl přesahuje 106 procent.

Více než dvojnásobné ceny oproti okolním podnikům zaznamenala studie také v mexickém Monterrey.

Houston vykazuje přesně stoprocentní rozdíl. Na stadionu stojí pivo 12 dolarů, ve městě šest. Výrazné rozdíly najdou fanoušci také ve Philadelphii, New Yorku, oblasti San Franciska nebo Miami.

Mexiko jde proti proudu
Právě Mexiko představuje v celé analýze výjimku. Na Aztéckém stadionu stojí pivo v průměru o 17,2 procenta méně než v okolních restauracích a barech. Ve městě totiž vyjde na 3,38 dolaru, zatímco na stadionu na 2,80 dolaru.

Podobný obrázek nabízí i Guadalajara. Tam stadionová cena dosahuje 2,75 dolaru, zatímco ve městě 2,86 dolaru.

Jde o jediné dva stadiony celého šampionátu, kde je pivo podle současných údajů levnější než mimo stadion.

Autoři studie však upozorňují, že po zahájení turnaje mohou pořadatelé ceny ještě upravit.

Pivo jako ukazatel proměny mistrovství světa
Podle PlayersTime se pivo stalo jedním z nejzajímavějších ukazatelů proměny světových šampionátů. Zatímco během mistrovství světa v Jihoafrické republice v roce 2010 nebo v Brazílii v roce 2014 bylo možné koupit pivo za jeden až dva dolary, pozdější turnaje přinesly výrazný růst cen.

Zlom představovalo především mistrovství světa v Kataru v roce 2022. Tam se cena piva pohybovala mezi 14 a 16,50 dolaru. Navíc dva dny před zahájením turnaje organizátoři zakázali prodej piva na stadionech a alkohol zůstal dostupný pouze ve vybraných fanouškovských zónách.

Analýza připomíná, že letošní severoamerický šampionát může cenové rekordy opět posunout. Nejdražší stadiony se totiž již nyní dostávají na stejné nebo dokonce vyšší cenové úrovně než Katar.

Nejdražší budou Los Angeles a Dallas
Při pohledu na jednotlivé stadiony vede SoFi Stadium v Los Angeles s cenou 16,50 dolaru za pivo. Následuje AT&T Stadium v Dallasu s cenou 16 dolarů. Další příčky obsadily MetLife Stadium v oblasti New Yorku a New Jersey a Levi’s Stadium v oblasti San Franciska. Na obou místech vyjde pivo na 14,50 dolaru.

Naopak nejlevnější zůstávají Guadalajara a Mexico City.

Mapa cen piva tak letos kopíruje především ekonomickou realitu jednotlivých regionů. Zatímco v některých městech představuje pivo běžnou součást fanouškovského zážitku, jinde se stává prémiovým zbožím, za které si návštěvníci výrazně připlatí.

Analytici citovaní deníkem Financial Times zároveň očekávají, že světový šampionát přinese pivovarnickému průmyslu výrazný růst spotřeby piva po celém světě.

Zlatá tekutina, orosený krýgl a hořká chuť – pivo je pro Čechy posvátný nápoj. Při představě, že by se národní poklad nemusel vařit, ale jen rozmíchat ve vodě jako instantní káva, se zřejmě orosí nejeden milovník zlatavého moku. Přesto se pivní prášek stává realitou, a to ne novou! Zjistili jsme, jak se dá pivo vysušit, proč se tento nápad vrací na stůl a proč u tohoto experimentu stáli už před desítkami let právě čeští vědci.

Opravdu je pivo jen voda a prášek?
Koncept piva v prášku je pro Evropana zvyklého na čerstvý ležák šokující. Proč by někdo nahrazoval komplexní proces vaření, kvašení a ležení, který trvá týdny, pouhým rozmícháním „pochybného“ prášku s vodou a říkal tomu pivo?!

Odpověď je prostá: logistika a úspora místa. Pivo je z 90 % tvořeno vodou. A přepravovat tisíce litrů vody je drahé a neefektivní. Pokud se voda odstraní, zbyde jen koncentrovaný základ, což je ideální pro místa, kam se tekuté pivo dostává obtížně (horské chaty, ostrovy…).

Kdo a proč pivo „vysušuje“?
Pokud sedíte s hlavou v dlaních a ptáte se, proč by to někdo dělal, nelekejte se. Cílem není nahradit pivovary a „jedno“ čerstvě točené, ale především snížit emise a zjednodušit převoz piva tam, kde se nákladní auto jen stěží dostane.

Expedice a turismus: Horolezci, polární badatelé, námořníci nebo vojáci na misích – ti všichni potřebují maximálně odlehčit náklad. Místo těžkých sudů stačí pár sáčků s pivním práškem, který se jen rozmíchá ve vodě (a případně dosytí/zkvasí).
Místní výroba: Menší pivovary v zahraničí mohou z prášku či koncentrátu českého původu uvařit pivo, které se chuťově blíží českému ležáku, aniž by musely složitě dovážet suroviny a zvyšovat emise.
Nealkoholické verze: V některých případech může být výroba nealkoholického nápoje z koncentrátu technologicky či logisticky výhodnější a hlavně levnější než dealkoholizačníc metody.

Práškové pivo je vlastně forma pivního koncentrátu, ze kterého byla odstraněna veškerá voda (i alkohol, pokud jde o nealko verzi) metodou zvanou sprejové sušení nebo lyofilizace. Tím vznikne lehký, stabilní a snadno skladovatelný prášek, který uchová klíčové chuťové a aromatické složky. Sycení CO₂ se ale musí dodat buď dosycením, nebo vznikne při následném kvašení.

Němci vs. Češi: Kdo přišel s pivem v prášku první?
Zatímco média dnes píší o německých pokusech z posledních let, skutečný příběh „instantního piva“ sahá mnohem hlouběji. Němci sice měli už v 70. letech patent na lyofilizované pivo, ale skutečnými průkopníky komerční výroby a exportu jsme byli my, Češi. Už na konci 80. let začali experti z Výzkumného ústavu pivovarského a sladařského (VÚPS) v Brně experimentovat s pivními koncentráty. Pivo se postupně měnilo – z husté pasty se brzy stal jemný prášek.

Chutnat může, ale zatím bez alkoholu
Otázka, která každého nejvíce zajímá, je samozřejmě chuť. Může prášek rozmíchaný ve vodě chutnat jako čerstvý ležák? Technologicky je možné uchovat základní pivní chuť, hořkost a aroma. Zvláště pivní koncentráty (kdy se neodstraní úplně veškerá voda) se osvědčily při výrobě piv českého typu v cizině.

Nicméně každé pivo v prášku bude vždy bojovat s jednou zásadní věcí: čerstvostí. Stejně jako instantní káva chutná jinak než čerstvě namletá, chybí instantnímu pivu svěžest, komplexnost a živost čerstvého chmelu a kvasnic. Navíc je potřeba počítat s tím, že alkohol jakožto složku piva nelze sušit, takže je výsledný produkt nealkoholickým nápojem.
A nebyla to jen laboratoř! Na přelomu tisíciletí se český pivní prášek ve velkém vyvážel do světa a v desítkách tun ročně pomáhal malým zahraničním pivovarům vařit pivo českého typu. Ukázalo se, že stačí špetka českého vědeckého umu a voda, aby se i na Islandu nebo v Austrálii zrodil ležák.

Proč se instantní pivo neujalo?
Paradoxně pád pivního prášku nezpůsobila špatná chuť, ale energie. Výroba prášku je extrémně energeticky náročný proces kvůli rozsáhlému sušení. Rostoucí ceny energií učinily výrobu neekonomickou. I když dnes technologie pokročily, náklady na výrobu jsou stále jedním z hlavních důvodů, proč instantní pivo nezaplavilo supermarkety.

Neokázalý půvab starého venkovského lokálu dýchne na návštěvníka hostince U Hada v severočeských Horních Habarticích během první půlvteřiny. V mírném šeru se matně leskne klasický nerezový výčep, na stěnách visí ohmatané kytary. Už něco pamatují, stejně jako celý omšelý interiér. Půllitr točené desítky Březňák stojí 30 korun, což je nejnižší cena v širokém okolí, přesto však lokál v pátek odpoledne na začátku června zeje prázdnotou.

V přilehlém „tanečním“ sále není o moc živěji – u stolu sedí osamělá dvojice štamgastů s dětmi, pár dalších hostů usrkává pivo v dřevěné přístavbě, která slouží jako kuřárna. „Pár lidí ještě dneska přijde, ale žádná velká sláva to nebude,“ říká Ladislav Donát (53), dlouholetý hostinský a zároveň starosta čtyřsethlavé obce, která se rozkládá v údolí říčky Bystrá nedaleko Děčína.

Ještě před pár lety tu přitom každý pátek bývalo tak rušno, že si pomalu nebylo kam sednout. „Museli vám tu držet místo,“ vzpomíná Lukáš Štětina, jeden z dvojice štamgastů v sále, na časy, kdy se tu potkávali staří i mladí a nevázaná zábava se často protáhla až do rána. Tyhle časy jsou ale pryč. První odliv hostů přišel v roce 2017 po zákazu kouření v restauracích, mnohem drtivější ránu však podniku o pár let později zasadila covidová pandemie.

„Lidé si tehdy odvykli chodit do hospody. Někteří přestali pít a začali sportovat a žít zdravě, jiní si nakoupili pípy, začali pít doma a po covidu už se nevrátili. A dnešní mladí pivo nepijí, radši si dají energeťák a jointa na benzince. Hospoda je nezajímá,“ shrnuje hostinský změny posledních několika let.