Novinky a zajímavosti ze světa piva

Pivovar Rampušák je rodinný podnik, který provozují dvě generace milovníků piva. A tak vedle sebe vznikají klasické i moderní varianty.
Zatímco nad Krkonošemi drží ochrannou ruku Krakonoš, v Orlických horách jeho roli přebírá Rampušák. Kromě rozdílné adresy jsou si obě bájné postavy docela podobné, dokonce i v tom, že jména obou nesou lokální pivovary. Ten orlickohorský najdete v městečku Dobruška, na jeho etiketách často narazíte na vysmátého vousatého muže a pochutnat si můžete na pivech, která byste tu možná ani nečekali.

„Trochu bojujeme s tím, že se jmenujeme Rampušák, protože je to takové staročeské, a přitom jsme moderní craftový pivovar. Úplně to k sobě nejde,“ směje se zapálený milovník piva Jakub Vedra. V rodinném pivovaru, který před bezmála dvaceti lety rozjel a od té doby vede jeho otec Milan, má na starosti leccos – vedle vaření piva třeba i marketing, takže ví, o čem mluví. Když ale piva od Rampušáka ochutnáte, zjistíte, že na jméně vlastně vůbec nesejde.

Nenechte se ale zmýlit, Jakub Vedra, stejně jako zbytek rodiny, má k minulosti kladný vztah a rád se k ní odkazuje. Třeba už jen proto, že v Dobrušce se pivo vařilo od 14. století. V 19. století zde pak vznikl pivovar se sladovnou, na který Rampušák přímo navazuje.

„V 90. letech se zavřel a v roce 2007 ho koupil můj táta,“ vypráví Jakub Vedra rodinnou historii. I ta je s pivem protnutá, jeho otec Milan je totiž vyučený sládek, který za svůj život prošel řadou pivovarů, naposledy Rychtářem z Hlinska, který i spoluvlastnil. Na počátku tisíciletí ale firma přešla do rukou Pivovarů Lobkowicz, Vedra z ní odešel a za získané peníze se rozhodl pořídit pivovar vlastní.

„Věděl, že tady v Dobrušce jeden nevyužívaný je. Místní sladovna na rozdíl od něj stále fungovala a táta s ní spolupracoval, a tak to šlo vlastně rychle,“ líčí. Jeho otec pivovar koupil, vybral pro něj jméno Rampušák, protože odkazovalo k regionu, a pustil se do vaření. „Rozjezd byl ale pomalý, rodiče pořád bydleli v Hlinsku, kde máma pracovala v tamním pivovaru, já byl na škole v Praze a táta jezdil každý den sem a zpátky. Asi po dvou letech ale bylo jasné, že nás Rampušák může uživit, a tak jsme se přesunuli všichni sem,“ popisuje Jakub Vedra.

Vedle něj v Rampušákovi pracuje ještě jeho máma, která má dohled nad financemi, ale taky třeba strýc a sestra, manželka nebo jeho nejlepší kamarád. Dnes tým rodinného minipivovaru, který ale na první pohled díky svému historickému sídlu vypadá o dost větší, tvoří už 26 lidí.

Místní chloubou je pak – vedle samotného piva – měděná varna z roku 1936, na kterou Vedrovi nedají dopustit. „Byla plně funkční, jen jsme ji zrenovovali a od začátku v ní vaříme. A taky je to podle mě dobrý symbol toho, co děláme. Když do měděné varny přijde ovoce, desítky různých chmelů, vločky, laktóza, stovky druhů sladů, koření, káva, med, bylinky a cokoliv dalšího, tak je to podle mě propojení historie, tradice a craftu,“ je přesvědčený Jakub Vedra.

Možná jste na internetu zaznamenali, že se EU údajně chystá zakázat označování piv podle stupňovitosti. Nic takového ale v plánu není.

Problematika se dotýká směrnice o spotřební dani, nicméně její revize není evropskými institucemi plánovaná.

Členské státy tak mohou nadále danit a označovat pivo podle stupňovitosti nebo obsahu alkoholu, jako dosud.

Tuto dezinformaci vyvrátil také Český svaz pivovarů a sladoven, jehož vyjádření přikládáme v plném znění:

„V tuto chvíli neevidujeme žádný konkrétní legislativní návrh Evropské komise, který by rušil tradiční české označování piva podle stupňovitosti nebo stanovoval rok 2031 jako termín pro jeho ukončení,“ říká Tomáš Slunečko, výkonný ředitel Českého svazu pivovarů a sladoven.

Evropská legislativa dlouhodobě umožňuje členským státům používat při zdanění piva různé systémy, a to jak podle obsahu alkoholu, tak podle stupňovitosti (°Plato). Tento model využívá vedle České republiky také několik dalších významných pivovarských zemí Evropské unie, například Německo, Rakousko či Polsko.

„Český systém stupňovitosti je součástí naší pivní tradice i spotřebitelské orientace na trhu. Označení jako ‚desítka‘ nebo ‚dvanáctka‘ jsou pro české spotřebitele dlouhodobě srozumitelná a pevně spojená s českou pivní kulturou,“ doplňuje Slunečko.

Diskuse na evropské úrovni se v současnosti týkají především oblasti informací pro spotřebitele, označování výrobků či některých aspektů spotřebních daní. Konkrétní nastavení systému zdanění však zůstává primárně v kompetenci jednotlivých členských států.

Český svaz pivovarů a sladoven bude i nadále aktivně sledovat evropskou legislativu a hájit specifika českého pivovarnictví i tradiční postavení českého piva doma i v zahraničí.

Český pivní trh klesá a spotřeba piva se loni propadla na historické minimum 121 litrů na hlavu. Hospodám i pivovarům by pomohlo snížení DPH z čepovaného piva, říká v pořadu Agenda šéf Svazu pivovarů a sladoven Tomáš Slunečko.

Čeští pivovarníci chtějí po vládě snížení daně z přidané hodnoty na čepovaném pivu. Současnou sazbu 21 procent by chtěli snížit na 12 procent, jako je tomu u potravin.

„Navrhujeme sjednocení sazeb DPH do dvou: základní sazba 21 procent by zůstala pro ostatní zboží a služby, zatímco na veškeré čepované pivo by se vztahovala snížená sazba 12 procent, stejně jako například na potraviny. Pivo je totiž podle nás také potravinou, a proto by se na něj měla nižší sazba vztahovat,“ říká v Agendě Seznam Zpráv Byznys výkonný ředitel Českého svazu pivovarů a sladoven Tomáš Slunečko.

Navzdory klesající konzumaci piva i dalších alkoholických nápojů však Česko patří stále mezi země s nejvyšší mírou spotřeby alkoholu. Na argument, že by tedy vláda měla alkohol spíše zdražovat než zlevňovat, ale Slunečko říká, že další regulace nejsou třeba, protože jak ukazují údaje o klesající spotřebě, trh se reguluje sám.

„Česká pivní kultura představuje kulturní dědictví, to není propagace alkoholismu, ale jisté společenskosti. My si myslíme, že by se lidé měli více potkávat nejenom přes sociální sítě, ale především potkávat se v restauracích, hospodách a každý si může vybrat, jestli chce pít alkoholické pivo, nealkoholické pivo nebo cokoliv jiného, ale především se potkávat,“ tvrdí šéf svazu.

Jedinou pivní kategorií, která v posledních letech zaznamenává růst, jsou nealkoholická piva. Podle Slunečka už tato piva tvoří svébytnou kategorii, která v současnosti tvoří téměř desetinu celkového výstavu piva v Česku.

V pořadu Agenda hovoří Tomáš Slunečko také o důvodech loňského výrazného propadu exportu českého piva a bariérách na evropském trhu, stabilitě českého pivovarnictví i o případných změnách v systému výpočtu spotřební daně z piva.

Hospodo, nalej! Pro mezinárodní vědeckou konferenci je to překvapivý název, ovšem přiléhavý. Asi 60 odborníků rokovalo po tři dny v Benešově u Prahy, aby se dopídili, co se to děje s českou hospodou. Hlavně z venkova a menších měst totiž výčepy mizí jak pára nad hrncem. „Průzkumy sice říkají, že většina Čechů stále považuje hospodu za součást kultury a tradic, ale frekvence návštěv pivnic se rychle snižuje,“ zjistil Jiří Vinopal ze Sociologického ústavu Akademie věd ČR. Bez hostů přitom hospodský nepřežije, proto každý den zanikají další podniky.

Hospodo, nalej! Což o to, hospoda by nalila, jenže často není komu. Je všední den, 18.30 a v nádražní restauraci Perón v Benešově u Prahy sedí jediný host. Otevřeno je do desíti večer, ale přijde dnes ještě někdo na točené pivo?

„Zachraňují nás obědy,“ svěřuje se výčepní. „Dneska v poledne si tu lidi neměli ani kam sednout,“ vypráví. Benešovská nádražka nabízí jedno z nejlevnějších poledních menu v zemi, aktuálně to bylo kuře na paprice s knedlíkem za 99 korun. Mohou však lidové ceny oběda zachránit tradiční českou pivní kulturu, která byla loni zařazena na Seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury České republiky a která touží proniknout i na seznam UNESCO?

Co je to česká hospoda?
Co to vůbec je ta „tradiční česká pivní kultura“? Copak v podobně tradičním pivním Dolním Rakousku, Bavorsku nebo Anglii mají hospody jiný účel či význam? „Na komplexní vědecké zpracování toho, co je to česká hospoda, vlastně zatím čekáme. I proto jsme se sešli tady na konferenci,“ říká během slavnostního zahájení konference Hospoda, nalej! Michal Horáček ze Státního oblastního archivu v Praze. Kromě historiků se tu potkávají i etnografové nebo sociologové. A také hospodští, aby s vědci promluvili praktici z branže.

„Hospoda je sociální laboratoř, politická aréna, rodinná kronika i ekonomický subjekt, který chce vydělávat,“ snaží se pojem definovat moderátor konference Petr Kolín. „A proto teď budeme věnovat pozornost pivní kultuře tak pečlivě, jako kdyby každý z půllitrů, který máme před sebou, v sobě nesl kus národní identity,“ pokračuje a hostinská Růženka vědcům roznáší první půllitry s chmelovým mokem.

České hospody zanikají každý den
Sál městského Divadla Na Poště v Benešově, který tento týden hostí konferenci o pivu a hospodách, se tak mění v jednu velkou improvizovanou restauraci. Navíc nacpanou k prasknutí, tohle je sen každého hospodského. Realita je však dosti odlišná.

Statistiky mluví neúprosně. Podle průzkumu Plzeňského Prazdroje se Česká republika v březnu 2019 mohla v obcích do 5 tisíc obyvatel pochlubit unikátním počtem hospod. Bylo jich 8 929. V březnu 2023 už jich ale pivo točilo jen 7 604, což byl pokles o více než 1 300 hospod během čtyř let. A zánik pokračuje, ba dokonce zrychluje. Každý den Česko pohřbí aspoň jeden hostinec. Podle odhadu člena hospodářské komory v letech 2001 až 2025 vyvěsilo „parte“ přes 20 procent výčepů, hospod a restaurací, takže pivaři přišli celkově o čtyři tisíce podniků.

Otázka pro čtenáře CNN Prima NEWS: „Znáte ve vašem okolí nějaké podniky s čepovaným pivem, kde už vám půllitr nenatočí, a které zanikly jen v posledním roce?“ Každý Čech, Moravan či Slezan by asi mohl odříkat hned několik názvů takových pivnic. Opěvované tradiční pohostinské zařízení je prostě v krizi. Vědci ho nezachrání, ale mohou aspoň hledat důvody, proč se to děje.

Změna stylu, hospoda jednou měsíčně
Pavel Jakubec ze Státního oblastního archivu v Litoměřicích fotografuje zanikající hospody a pro konferenci připravil výstavu s výmluvným názvem Půllitr reality. Tedy reality spojené se zánikem pivnic, jaký tuzemské dějiny nepamatují. „Tohle jsou historické pisoáry z již neexistující hospody v obci Příhrazy v Českém ráji,“ ukazuje jeden z vystavených snímků. Ano, mnohé podniky zanikly i z hygienických důvodů, když jejich majitelé odmítli rekonstruovat sociální zařízení podle současných norem.

Zánik hospod má ovšem i prozaičtější důvody. U jednoho ze snímků Pavla Jakubce lze najít popisek, který cituje štamgasta dnešního lidového výčepu. Při cenách čepovaného piva z roku 2026 si může dovolit návštěvu knajpy maximálně jednou týdně. Před deseti či patnácti lety chodíval na pivo každý den.

„Průzkumy sice říkají, že většina Čechů stále považuje hospodu za součást kultury a tradic, ale frekvence návštěv pivnic se rychle snižuje,“ zjistil Jiří Vinopal ze Sociologického ústavu Akademie věd. Ústav provádí pravidelný sociologický výzkum hospod a piva a zjištěná data výmluvně potvrzují, proč hospody také zanikají. Jsou to paradoxní výsledky, protože většina Čechů považuje hospodu za jakési národní dědictví. A když ministerstvo kultury loni takzvanou „pivní kulturu v České republice“ zařadilo na Seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury ČR, hrdost na hospody ještě zesílila. Jenže národ své národní pivní dědictví až ostudně zanedbává.

V devadesátkách chlastali všichni
Jen hrdost totiž nestačí. „Ve středu jsem na Kovárně, / ve čtvrtek jsem na Kovárně, / i v pátek jsem na Kovárně, / v sobotu zas na Kovárně,“ cituje sociolog Vinopal během přednášky proslulý text kapely Tři sestry z roku 1990. „Píseň Kovárna by se nikdy nestala hitem, kdyby tehdy většina společnosti nesdílela stejnou zkušenost,“ říká akademik. Tehdejší průměrný český chlap opravdu docházel do hospody takřka denně.

Aktuální výzkum Sociologického ústavu AV ČR zjistil něco jiného. Do hospody sice „někdy zajde“ až 97 procent respondentů, ovšem zpravidla pouze jednou týdně anebo dokonce jednou za měsíc.

Pivo, poklad naší vlasti
Na 60 historiků, archivářů, etnografů i sociologů se také zabývalo tím, jak se v putykách nalévalo dříve, a jak se nalévá ve druhé dekádě 21. století. „Hlavním záměrem konference je popsat dynamiku změn hospodského prostředí v časovém úseku od vydání živnostenského řádu v roce 1859 do současnosti s důrazem právě na moderní dobu,“ vysvětluje Martin Veselý z Filozofické fakulty Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, jeden z duchovních otců celé konference.

A nalévalo se opravdu různě. Básník, ctěný občan Mělníku a hudební skladatel Antonín Vojtěch Valenta Mělnický, vydal v roce 1875 ve Vilímkově nakladatelství v Praze sbírku Piviáda, v níž bez obalu říká, že Čech, který pravidelně neholduje pivu, vlastně ani není Čechem. A sálem divadla Divadla Na Poště v Benešově tak zaznívají i tyto milostné pivní verše z Piviády:

ANTONÍN VOJTĚCH VALENTA MĚLNICKÝ
ŽITÍ BEZ PIVA

Pochybuji, že by v české vlasti
Muže vyrostlého bylo,
Jehož srdce by snad pivní slasti
Posud bylo nepožilo.

Muž, který by jak živ pivo nepil,
Podivín jest, bílá vrána;
Rozum se mu v mozku bídně slepil,
Zamkla se mu chuti brána.

Ubohý chudák na polo žije,
Na polo odumřel slasti,
Již pocítí ten, kdo pivo pije,
Pivo, poklad naší vlasti.

Libor Zajíc z Filozofické fakulty Masarykovy univerzity však podotýká, že mezi touto básní a současností již uplynulo 151 let. A ptá se: „Co může archaická hospoda 19. století přinést dnešnímu člověku, který už navštěvuje úplně jiné typy hospod?“

Možná až překvapivě hodně, ale možná vůbec nic.

I český Sokol byl plodem hospody
Brněnský etnograf Karel Altman, který je autorem ceněné monografie Krčemné Brno, odkazuje na dlouhou historii českých hospod: „Kořeny pivní kultury v českých zemích sahají velmi hluboko, přinejmenším do raného středověku, takže tu máme bohatou a více než tisíciletou úctyhodnou tradici.“ Altman je optimistou, poroučí si další desítku a připomíná všechny možné stolní společnosti, které kdysi zasedaly u piva. A pořád někde i zasedají a jinde budou zasedat.

I zrod slavného Sokola má s pivem přímou souvislost, jeden obřad šel totiž ruku v ruce s dalším. Pivní i tělovýchovný. Miroslav Tyrš, Jindřich Fügner a další průkopníci sokolské myšlenky se v roce 1863 také nazývali Sborem Apollských podle restaurace U Apolla v Ječné ulici v Praze, kde vůbec poprvé rozvíjeli heslo Tužme se! A z Ječné ještě obyčejně spěchali na plzeňské k Pinkasům, ovšem se zastávkou „na jedno“ v šenkovně v ulici V Tůních.

Politika, pivnice i cukrárny
K hospodě vždy patřila i politika. A na konferenci přítomní hospodští přemítají, jak restauracím nepříliš prospěla různá politická rozhodnutí, třeba plošný zákaz kouření či zavedení EET. „On si stěžuje na zdraví / A já si stěžuju na starou / většinou nadáváme na podvodníka Bureše a smějeme se lhářům Okamurovi a Trumpovi / Putina bychom proliskali / ať se probere,“ píše o typických hospodských hovorech brněnský básník Bořek Mezník. Na konferenci vystupuje za politiky ústecký senátor Martin Krsek (SEN 21) a vědce symbolicky vyzývá: „Plnou měrou i plnou mírou!“ A ti do svých odborných příspěvků skutečně vkládají velké úsilí.

Na konferenci je slyšet, jak se mění i samotný pohled na to, co je to vlastně ta pravá česká hospoda. Dvacátníci i třicátníci se dnes typickým pivnicím spíše vyhýbají a volí trendy podniky, které jsou často podivuhodnou kombinací kavárny, baru, bistra, etnické restaurace i vinárny, ale přece se tam točí i pivo. Ve slezském Vítkově už lze dokonce točené dostat také v cukrárně, neboť živnostníci v pohostinství zkoušejí všechno možné, jak si udržet různorodou klientelu.

A co prohibice?
Rychle se mění i vztah nejmladší generace k samotnému pivu, které je alkoholickým nápojem, tudíž nemůže být slučitelné se zásadami zdravé výživy. A spotřeba piva v České republice proto také každým rokem klesá. Přežije tak hospoda rok 2100? Anebo aspoň rok 2050?

Nevíme, ale možná nakonec nepřežije ani samotné pivo, protože česká společnost se nakonec shodne na nějaké prohibici. „Po americkém příkladu se o prohibici pokoušel už Tomáš Baťa na území města Zlína,“ líčí na konferenci ředitel Státního oblastního archivu ve Zlíně David Valůšek. Slavnému obuvníkovi to sice vyšlo jen částečně, ale dnes by Baťova prohibice zcela jistě získala mnohem víc příznivců.

Únětický pivovar prochází patnáct let po svém znovuobnovení personálním zemětřesením. Většinový majitel Daniel Kunz odvolal z vedení společnosti manžele Lucii a Štěpána Tkadlecovy. Ti měli na starosti chod firmy a výrobu piva od roku 2011.

„15. výročí je přirozeným okamžikem přechodu do další etapy. Výkonné řízení pivovaru se posouvá do nového uspořádání. Oblast piva, kvality, výroby a provozu přebírá Jan Lumbert, který je s pivovarem dlouhodobě spojený již od počátku, celých 15 let. Zakladatelé - Lucka a Štěpán - zůstávají zakladateli a spolumajiteli pivovaru a jejich role v příběhu pivovaru nekončí,“ uvedl ve facebookovém příspěvku Kunz.

Stanovy společnosti dostupné v Obchodním rejstříku uvádějí, že Kunzovi patří 80 procent akcií, dalšímu ze zakládajících společníků Pavlu Malečkovi deset a každému z manželů Tkadlecových po pěti procentech.

Štěpán Tkadlec, absolvent pivovarské průmyslovky a VŠCHT byl ředitelem pivovaru, jeho manželka – rovněž absolventka VŠCHT – zde šéfovala prodeji.

Webu Seznam Zprávy, který na událost upozornil, Daniel Kunz vzkázal, že se k dění v pivovaru nebude vyjadřovat. Situaci nechtěli komentovat ani Lucie Tkadlecová, Štěpán Tkadlec a Pavel Maleček.

„Kunz jim poslal zprávu, že oba končí. Nikdo o tom předem nevěděl, bylo to překvapení. Podle mě je to nesmyslný krok,“ citují Seznam Zprávy zdroj obeznámený se situací.

Pro milovníky únětického piva budou změny minimálně zpočátku obtížně „Bez Lucky a Štěpána to už nebude ten Únětický pivovar, tak jak jsme ho měli rádi,“ píše se v jedné z reakcí na facebookový post.

Manželé Tkadlecovi byli totiž tváří pivovaru od jeho znovuobnovení A také iniciátory celé rekonstrukce místa, které má sice bohatou historii, ale kde varné pánve vychladly v roce 1951, jak se píše na stránkách pivovaru.

„Počátkem roku 2010 nás napadlo, že by vlastní pivovar mohl být soukromým podnikáním, které bychom mohli a chtěli dělat. Události pak měly dramatický spád. Protože bydlíme nedaleko odtud, jednou jsme s manželem projížděli Úněticemi a všimli jsme si, že je tu budova, na které je napsáno ‚Pivovar‘ – tak jsme se šli zeptat, jestli by nám to neprodali,“ vzpomínala Lucie Tkadlecová pro lidovky.cz v roce 2012.

Otázkou ovšem bylo, v jakém stavu budova je. „Manžel si šel prohlédnout hlavně technické zázemí a zjistil, že to není žádná ruina – do takového projektu bychom nešli,“ dodala tehdy.

Vysoká investice do rekonstrukce pivovaru však podle ní byla riziková, proto Tkadlecovi přibrali další dva společníky. „Ve čtyřech společně sdílíme všechny starosti, ale i občasné záchvaty štěstí, když to zrovna jde,“ říkala před lety.

Tkadlecovi také přivedli do pivovaru sládka Vladimíra Černohorského, který pomohl únětickým pivům vtisknout charakter. „Právě on vytvořil všechny receptury včetně speciálů. Piva byla vynikající hned napoprvé,“ vzpomínala Tkadlecová. Vladimír Černohorský zemřel v srpnu 2015

Pivovarníci, velcí, střední i ti malí, se chytají za hlavu. Spotřeba piva na hlavu klesla za posledních sedm let ze 150 na nějakých 120 litrů na hlavu ročně. Vypít v hospodě za večer šest nebo deset půllitrů už není v Česku tak sexy, kromě toho se víc pije doma. Mladí pivaři navíc prosazují nový trend. Nízkoalkoholická nebo zcela free piva. Když jsou ochucená, tím líp. Nízké procento alkoholu se navíc netýká jen piva, promítlo se to i do výroby vína. Není snadné hledat recepty na udržení si klientely.

Velké pivovary prodají v gastronomii asi 40 procent výstavu a to tvoří významnou část jejich odbytu. Zato minipivovary osmdesát procent. Přibližně stejný podíl na prodejích piva u stejně malých výrobců mají v Evropě ještě restaurace ve Velké Británii, tam uplatní minipivovary kolem 81 procent. Ve Finsku se pivo konzumuje hlavně v plechovkách a doma.

Vrací se dávný trend covidové izolace
Pokles spotřeby letos zaznamenávají velcí, střední i ti nejmenší pivovarníci. V porovnání s rokem 2019 vyexpedovali v lahvích, sudech, plastu i plechu o 1,6 milionu hektolitrů piva méně. To se projevuje hlavně v počtech prodaných půllitrů v gastronomii.

„Lidé se stěhují do garáží a obýváků,“ konstatuje s trpkým výrazem ve tváři Michal Voldřich, prezident Českomoravského svazu minipivovarů (ČMSMP). Ten tvoří 2,5 procenta produkce pivní branže. Podle něho se lidé nákupem moku a popíjením doma nebo v garáži s kamarády vracejí ke covidovým zvykům.

Trend potvrzují i velké firmy. „Lidé stále více konzumují pivo mimo hospody a restaurace,“ konstatuje výkonný ředitel Českého svazu pivovarů a sladoven Tadeáš Slunečko. Z hospod ale vyhánějí konzumenty i ceny, protože průměrná cena oběda teď v Česku přesáhla 200 korun.

Nealkopivo se prosazuje u velkých i malých
Čeho si ale pivovary všímají, to je stále větší příklon k nízko nebo zcela nealkoholickým pivům. Z pěti set českých a moravských minipivovarů jich nějaký nápoj bez promile vyrábí už patnáct procent. Bezalkoholové pivo tvoří obecně asi deset procent u velkých pivovarů. Jak ukazuje sortiment, některé pivovary v současnosti už nabízejí více druhů nealko a nízkoalkoholických moků než těch s alkoholem.

Klesá současně výroba vysokostupňových piv, jako jsou čtrnácti, šestnácti, osmnácti, případně až pětadvacetistupňová piva. Ta u nás zažila boom na přelomu tisíciletí. „Nyní je pokles u některých takových piv, která se vaří v minipivovarech, kolem dvaceti i více procent,“ dokládá Miloš Hrabák, viceprezident ČMSMP.

Nízkému alkoholu pomáhají i nové kvasinky
Což jen dokumentuje příklon k nápojům s nižším podílem alkoholu, případně úplně bez něho. I přesto, že technologicky je vaření piva bez alkoholu složitější a samozřejmě dražší. V případě minipivovarů se proto prosazuje i vzájemná spolupráce, kdy ten, jenž technologii vlastní, ji poskytne jinému minipivovarníkovi. „Už jsou k dispozici ale i kvasinky, které tvoří takové nižší množství alkoholu, že se konečný nápoj vejde do kategorie nízkoalkoholického,“ připomíná Hrabák.

U nealkoholických variant převládá konzumace s nejrůznějším ochucením. Zatímco čistě nealkoholický nápoj si dá asi pětina konzumentů, zbylé tři pětiny sáhnou po grepu, citronu, limetě, borůvkách a dalších příchutích. Ovocné příchutě se však dlouhodobě prosazují i v alkoholických provedeních piv.

Také víno jde „ke dnu“
Tak jako se v Česku trend v menší konzumaci piva snížil z necelých 150 litrů na osobu na současných 121 litrů (včetně kojenců a mladistvých) ročně, tak se nyní snižuje, a to celosvětově, spotřeba vína. Jeho celosvětová spotřeba podle ČTK loni klesla o 2,7 procenta, na 208 milionů hektolitrů. To byl nejnižší údaj od roku 1957. Od roku 2018 se spotřeba propadla o 14 procent.

Částečně ovlivnila obchodování Trumpova cla, nyní k tomu přispělo i zablokování dopravy v Hormuzském průlivu. Jen v Číně se loni vypilo o 13 procent vína méně. Také ve vinařství se prosazují nízkoalkoholické nápoje, se sedmi až 10 stupni alkoholu oproti obvyklým 12 až 14. Nízkoalkoholická a také zcela nealko vína představují v současnosti asi dvě procenta celosvětové vinařské produkce.

Centrum Port 1560 vstupuje do hlavní návštěvnické sezóny (třetí od svého otevření) s mnoha novinkami v programu a cílem přilákat téměř ještě více návštěvníků než v předchozí sezóně. V květnu se hlavní pozornost soustředí na Festival piva. Tato celoměstská akce bude zahájena Dnem Pivovaru Krumlov a oslavou jeho 10letého výročí. V červnu pak naváže série pravidelných Letních večerů a festivalových koncertů nejrůznějších žánrů. Nově sestavený program pak poběží v Portu 1560 po celou dobu prázdnin.

Areál bývalého českokrumlovského pivovaru z 16.století prošel v letech 2020–2023 rozsáhlou rekonstrukcí, která citlivě proměnila klíčové budovy i nádvoří. V interiérech vznikly stálé expozice věnované posledním Rožmberkům, životu měšťanů a samozřejmě i historii i současnosti vaření piva. Architektonickými cenami ověnčená revitalizace zároveň otevřela prostor pro pořádání nejrůznějších vzdělávacích, tvůrčích i kulturních aktivit – a to nejen uvnitř budov, ale i v přilehlých exteriérech. „Letos jsme rozšířili tým, který se věnuje programové skladbě v celém areálu, a vytvořili jsme koncept, kterým chceme upoutat pozornost návštěvníků napříč generacemi a zájmy,“ říká Miroslav Březina, ředitel Portu 1560 a doplňuje: „Hned v prvních dvou sezónách jsme přivítali 74.000 návštěvníků areálu a letos míříme na hranici téměř dvojnásobnou.“

10 let Pivovaru Krumlov (květen)
Celý květen bude Český Krumlov hostit Festival piva. Město s dlouhou pivovarnickou tradicí v tomto období ožívá a slibuje zábavný program v ulicích, restauracích, pivovaru i na řece. Prostor dostanou milovníci piva, hudby i rodiny s dětmi. 16. května se pak uskuteční oslava 10. výročí novodobého vaření piva v Českém Krumlově, která symbolizuje úspěšný návrat k historické tradici započaté již v roce 1560. Od svého obnovení v roce 2016 se pivovar vypracoval z lokálního provozu v respektovanou značku, která sází na tradiční postupy, kvalitní suroviny a moderní technologie. Jubilejní rok 2026 je vnímán nejen jako oslava piva jako produktu, ale především jako potvrzení role pivovaru – živého srdce Latránu, kde se potkává poctivé řemeslo s moderním životním stylem. Konat se při té příležitosti budou živé koncerty, pivní soutěže, tombola i slavnostní naražení výročního speciálu. Chybět samozřejmě nebudou komentované prohlídky stálých expozic a bohatý program pro děti.

„Pivo Krumlov má ve městě i v kraji výbornou pověst. Velkou zásluhu na tom má sládek pivovaru paní Dagmar Vlková – její ležák i speciály oceňují nadšení laici i odborné poroty,“ říká Miroslav Březina, ředitel Portu 1560, do kterého patří i Historický Pivovar Krumlov, a dodává: „Zážitek u nás ale není jen o sklenici piva. Ve dvou ze čtyř hlavních budov mohou návštěvníci sami nebo s průvodcem projít celou cestu piva – od zrodu sladu ve Hvozdu až po jednotlivé kroky přímo ve Varně.“

Speciální letní program (červen-srpen)
Pro ty, kdo plánují cestování po Jižních Čechách až v červnu nebo během prázdnin, jsou na každý den (od středy do soboty) připraveny speciální Letní večery:
- ve středu letní kino a jeden kultovní snímek,
- ve čtvrtek v podvečer tvůrčí Otevřený ateliér,
- v pátek večerní prohlídky Paláce nebo Hvozdu,
- a sobotu večerní prohlídky Varny.

Léto v Portu 1560 doplní i festivalový program – imerzivní taneční horor Spalovač mrtvol, balet Jihočeského divadla nebo koncerty v Pivovarské zahradě v rámci festivalu Krumlov Open Air a Mezinárodního Hudebního Festivalu. Na pódiu se představí například Olympic, David Koller či Anna K. Program nabídne i mimořádné zážitky ze světa klasické hudby. Podrobnosti, termíny a vstupenky jsou k dispozici na https://www.port1560.cz/cz/program.

Zakladatelé a spolumajitelé Únětického pivovaru, manželé Tkadlecovi, skončili ve vedení firmy. Většinový akcionář oblíbeného řemeslného pivovaru je nečekaně a bez vysvětlení odvolal.

V sobotu oslaví populární Únětický pivovar, sídlící ve stejnojmenné obci na severním okraji Prahy, 15. výročí od založení. Několik dní před slavností ale většinový akcionář firmy Daniel Kunz odvolal z vedení pivovaru jeho spolumajitele a zakladatele, Lucii a Štěpána Tkadlecovy.

„Patnácté výročí je přirozeným okamžikem přechodu do další etapy. Výkonné řízení pivovaru se posouvá do nového uspořádání. Zakladatelé – Lucka a Štěpán – zůstávají zakladateli a spolumajiteli pivovaru a jejich role v příběhu pivovaru nekončí,“ uvedl na sociální síti Kunz.

Manželé Tkadlecovi spolu se společníky Danielem Kunzem a Pavlem Malečkem koupili zchátralou budovu pivovaru v Úněticích v roce 2010, zrenovovali ji a o rok později v ní uvařili první várku piva.

„Naštěstí se nám podařilo sehnat další dva společníky. Ve čtyřech společně sdílíme všechny starosti, ale i občasné záchvaty štěstí, když to zrovna jde,“ řekla Tkadlecová v roce 2012 Lidovým novinám. Společné sdílení ale skončilo v úterý, když Kunz nečekaně Štěpána i Lucii Tkadlecovy z jejich funkcí odvolal.

Podle stanov společnosti z roku 2014 drží Kunz v pivovaru 80procentní podíl, Maleček vlastní deset procent a manželé Tkadlecovi každý po pěti procentech. Štěpán Tkadlec působil od počátku jako ředitel pivovaru, jeho žena Lucie byla obchodní ředitelkou.

Nejasný důvod
Daniel Kunz Seznam Zprávám vzkázal, že se k dění v pivovaru nebude vyjadřovat. Situaci nechtěli komentovat ani Lucie Tkadlecová, Štěpán Tkadlec a Pavel Maleček.

„Kunz jim poslal zprávu, že oba končí. Nikdo o tom předem nevěděl, bylo to překvapení. Podle mě je to nesmyslný krok,“ řekl Seznam Zprávám zdroj obeznámený se situací v pivovaru, který si nepřál být jmenován.

Podle informací Seznam Zpráv Tkadlecovi považují své odvolání za nepřátelský krok, který jim většinový vlastník zatím nezdůvodnil. Vedení firmy přebírá podle zmíněného Kunzova vyjádření sládek Jan Lumbert, zatímco o budoucí roli manželů Tkadlecových v pivovaru se jedná.

Zatím není jasné, zda byli manželé odvoláni také z představenstva společnosti, v němž je Tkadlec předsedou a Tkadlecová místopředsedkyní.

Pivovar roste
Únětický pivovar patří k nejznámějším řemeslným pivovarům v Česku. Kategorii minipivovarů s produkcí do deseti tisíc hektolitrů ročně překonali v Úněticích už v roce 2015, kdy uvařili 11,5 tisíce hektolitrů piva.

Ze zatím poslední zveřejněné výroční zprávy za rok 2024 vyplývá, že pivovar předloni uvařil zhruba 19 tisíc hektolitrů piva, o téměř devět procent více než v předchozím roce. Únětický pivovar vykázal v roce 2024 čistý obrat přes 81 milionů korun a zisk ve výši 15,3 milionu.

V současnosti v Úněticích vaří vedle deseti- a dvanáctistupňového piva také pivo se stupňovitostí 10,7 a několik speciálů. Letos zahájil pivovar také výrobu nealkoholického piva s názvem Únulka.

Zemřel při krmení holubů z okna nemocnice. Psal pro lidi, které svět přehlíží. A přesto je dnes přeložen do 27 jazyků. Bohumil Hrabal - záhada české literatury.

Muž z pivovaru
Byl v tom vždy jakýsi paradox. Člověk s titulem doktora práv, který se záměrně rozhodl pracovat u martinských pecí na Kladně, balit starý papír ve sběrných surovinách v Praze, tahat kulisy v zapomenutém libeňském divadle. Člověk, jenž studoval právnickou fakultu Univerzity Karlovy a přitom dobrovolně vyhledával společnost dělníků, vykřičených hospod a lidí, které by slušná společnost přešla bez povšimnutí. Bohumil Hrabal nebyl spisovatel, který by o životě jen psal. Byl to spisovatel, který si ho nejprve prožil - a teprve pak zapsal.

Narodil se 28. března 1914 v brněnských Židenicích jako nemanželský syn Marie Kiliánové. Jeho matka se později provdala za Františka Hrabala, správce nymburského pivovaru, a malý Bohumil dostal příjmení, které se stalo legendou. Nymburk - toto polabské město s pivovarem, nábřežím a vůní sladu - mu zůstal v krvi navždy. Vrátí se k němu v Postřižinách, v Harlekýnových milionech, v desítkách kratších próz. Nymburk byl jeho Yoknapatawpha, jeho osobní mýtická krajina, z níž nelze odejít, i když člověk odejde.

Do Prahy přišel studovat práva - ale jak sám přiznával, zápisoval se na právnickou fakultu spíš z úcty k rodičům. Víc ho táhly přednášky z filosofie, dějin umění a literatury, přitahoval ho surrealismus a filosofie Ladislava Klímy. Praha okupační doby mu dala něco jiného než akademické vzdělání: dala mu ulici, hospodu, jazz a existencialismus.

Škola života, která netrvala pět let, ale třicet
Válka mu studia přerušila. Uzavření vysokých škol v roce 1939 ho vrátilo na dráhu - doslova. Pracoval jako podbíječ kolejnic, výpravčí v Dobrovici, nakonec kvalifikovaný výpravčí v Kostomlatech nad Labem. Nepsal tehdy nic, co by mohlo vyjít. Ale pozoroval a sbíral. Každý člověk, každá historka, každý přeslech v čekárně nebo výhybkárně se ukládaly někde hluboko, aby se o dvacet let později proměnily v literaturu.

Po válce studium dokončil, titul JUDr. získal v roce 1946. Ale kariéra právníka ho nelákala. Padesátá léta - léta monstrprocesů, znárodňování, strachu - ho zastihla jako pojišťovacího agenta, obchodního cestujícího a nakonec dělníka v kladenských ocelárnách. Bylo to vědomé rozhodnutí, říkají někteří znalci jeho díla. Prý si ta povolání vybíral záměrně, aby překonal svou přirozenou nesmělost a plachost. Hrabal - introvert, který se přesvědčoval, že smí žít naplno.

Na Kladně zažil vážný pracovní úraz v roce 1954. Po dlouhé léčbě nastoupil jako balič starého papíru ve Sběrných surovinách ve Spálené ulici. Tam potkal pana Pritla - obrovského vypravěče, svou druhou múzu po nymburském strýci Pepinovi. Tam se začalo rodit to, co literární kritika o dvě desetiletí později nazvala pábitelstvím.

Strýc Pepin a filozofie hospodského povídání
Klíč k pochopení Hrabala leží v nymburském pivovaru, kde strýc Josef - přezdívaný Pepin - přijel na čtrnáctidenní návštěvu a zůstal skoro čtyřicet let. Byl to člověk, který neuměl jinak než mluvit. Řetězil příběh za příběhem, historku za historkou, přirovnání za přirovnáním, a nikdy se nezastavil u pointy - vždy se zahloubal do odbočky, která odhalila odbočku ještě hlubší. Hrabal v Pepinovi uviděl literární metodu dřív, než věděl, že ji uviděl.

Pábitelé - toto slovo Hrabal přejal od Jaroslava Vrchlického, jenž ho používal pro své odchody si zakouřit - se stali jeho ústřední figurou. Pábitel je člověk posedlý životem. Dělá všechno s maximální intenzitou, byť třeba špatně. Je zamilovaný do světa, do detailů, do nepodstatností. Jeho řeč je proudem vědomí bez hierarchie - věnuje stejnou pozornost létající mouše i filosofické větě. Právě tato demokratická pozornost ke všemu a ke všem se stala Hrabalovým nejoriginálnějším literárním přínosem.

Není náhoda, že Hrabalovy texty postrádají pevnou fabuli. Metoda koláže - doslova: psal na stroji, texty rozstříhal a znovu slepil - mu umožnila vytvořit prózu, která funguje jinak než tradiční vyprávění. Neplyne od začátku ke konci. Kypí, přetéká, opakuje se s obměnami jako jazzová improvizace. Čtenář, který hledá příběh, narazí. Čtenář, který se nechá unést proudem, zjistí, že čte něco, co ho po léta neopustí.

Rok 1963 a zázrak z ulice
Literární veřejnost vzala Hrabala na vědomí teprve v roce 1963, kdy mu nakladatelství vydalo sbírku Perlička na dně. Bylo mu tehdy devětačtyřicet. Celá ta léta psal do šuplíku, do samizdatu, pro přátele. Sbírka Skřivánci na niti byla už připravena k tisku - a zakázána na poslední chvíli. Hovory lidí vyšly dřív, ale téměř bez ohlasu.

Perlička na dně ho přes noc proslavila. Kritika i čtenáři okamžitě pochopili, že čtou něco, co tu nebylo. Prózy o dělnících, číšnících, baličích papíru, opilcích a snílcích - ale psané s takovou slovesnou virtuozitou, s takovým citem pro rytmus vět a krásu detailu, že to bolelo. Hrabalova „filozofie perličky na dně“ říkala: v každém člověku je něco krásného. I v tom největším grázlovi. I v tom, koho společnost přestala vnímat.

Šedesátá léta pak přišla jako záplava. Ostře sledované vlaky (1965) - příběh mladého výpravčího Miloše Hrmy, dospívání, první lásky a nakonec hrdinské, a přesto nesmyslné smrti za války. Jiří Menzel film natočil a odvezl si Oscara. Taneční hodiny pro starší a pokročilé (1964) - celá kniha jako jeden jediný odstavec, jedno celoknižní souvětí, nekonečný monolog staříka pro dívku, která ho musí poslouchat. Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet (1965). Jeden rok za druhým, jedno dílo za druhým, jako by se v jediném desetiletí snažil vydat vše, co se v něm za třicet let nahromadilo.

Normalizace a nejlepší romány
Pak přišel srpen 1968. A po něm normalizace. Hrabalovi zakázali publikovat. Trvalo to do roku 1975, kdy po kompromisním rozhovoru v časopise Tvorba dostal opět povolení vydávat - ale za cenu, že texty procházely cenzurou. Někteří mu to nikdy neodpustili. Jiní mu to rozuměli.

A přitom právě tahle léta zákazu - léta 1970 až 1976 - patří k jeho nejplodnějšímu tvůrčímu období. Na chatě v Kersku, v lesnaté oblasti Polabí, kam jezdil s manželkou Eliškou a milovanými kočkami, vzniklo vše podstatné. Obsluhoval jsem anglického krále (1974 v samizdatu) - vyprávění o malém číšníkovi Janu Díti, jenž touží po velkém světě a dostane ho - a ztratí ho. Roman o vzestupu a pádu, o kolaboraci a iluzích, o tom, jak totalita i kapitalismus mele lidi na stejně malé kousky. A pak Příliš hlučná samota - dílo, o němž sám autor řekl, že je to to, pro co dokázal žít.

Haňťa a lis na papír
Příliš hlučná samota vznikla v roce 1976. Oficiálně vyšla až v roce 1989. Dvaatřicet let trvalo, než ji mohl přečíst český čtenář v knihkupectví. V mezičase kolovala v samizdatu, vycházela v cizině, byla přeložena dřív, než byla doma vydána.

Hrdina jménem Haňťa pracuje třicet pět let u hydraulického lisu ve sběrně starého papíru. Lisuje starý papír - ale zachraňuje z něj vzácné knihy. Balí je do balíků, které jsou zároveň uměleckými objekty: uprostřed každého je vzácná kniha, a na obal přiloží reprodukci obrazu. Haňťa je vzdělaný, čte Kanta, Hegela, Lao-c', Ježíše. Nikdo o tom neví. Kolem něj se svět mění, přicházejí noví dělníci s hydraulickými lisy, efektivnější, rychlejší, bez sentimentu. A Haňťa pomalu pochopí, že jeho svět končí.

Literární historik Jiří Pelán, jeden z největších znalců Hrabalova díla, upozorňuje na zásadní posun, který tato kniha představuje: zatímco pábitelé v raných prózách přijímají život neproblematicky, s radostí a kolegialitou - v Příliš hlučné samotě dostávají všechny charakteristiky opačné znaménko. Haňťa je sám. Jeho pohled na svět je plný údivu, ale také smutku. Lis je zároveň metaforou totalitního systému, který drtí vše hodnotné na nerozlišitelnou hmotu.

Citát z této knihy je dnes vytesán na newyorském Knihovním chodníku (Library Walk) mezi nejvýznamnějšími literárními výroky lidstva. Česká literatura tam má jen jeden hlas: Hrabalův.

Pivovar, hospoda, Libeň
Kde Hrabal žil, tam se také odehrávaly jeho příběhy. Pražská Libeň - tehdy dělnická, trochu zaprášená, s továrními komíny a hospodami, kde se mluvilo bez příkras - byla jeho hlavní kulisou. Bydlel v ulici Na Hrázi, chodil do hospod, naslouchal. Říkají o něm, že neuměl projít kolem stolu bez toho, aby se nezastavil a nezaposlouchal do cizího hovoru.

Kersko bylo jeho druhým domovem. Chatu tam koupil s Eliškou v roce 1965. Chodil na houby, sedával u řeky, krmil kočky. Napsal tam většinu svých nejlepších textů. Oblíbená restaurace Hájenka, okolní lesy, mihotání světla ve stromech - to vše se vrací v Slavnostech sněženek, povídkové knize z roku 1978, kde opět zachytil rozmanité a přitom až bolestně obyčejné projevy lidí kolem sebe.

Postřižiny (1976) jsou návratem do dětství - do nymburského pivovaru, kde otec František řídí provoz, matka Maryška žije s živelnou radostí a strýc Pepin přijíždí na čtrnáct dní. Trilogie uzavřená Krasosmutnění (1979) a Harlekýnovými miliony (1981) je Hrabalovým nejpersonálnějším dílem, kronikářstvím rodinné paměti, elegií za světem, který zanikl.

Spisovatel, jehož dílo žilo dvojím životem
Hrabalova situace za normalizace byla složitá a dodnes ji lidé hodnotí různě. Na jedné straně: v sedmdesátých a osmdesátých letech publikoval v oficiálních nakladatelstvích, jeho texty procházely cenzurou, uzavřel určitý kompromis s režimem. Na druhé straně: ta samá díla vycházela paralelně v samizdatu a v zahraničí, a Hrabal jednou řekl příteli, že jednou se obě verze přiloží k sobě jako pravá a levá ruka a teprve tehdy vydají skutečnou pravdu.

Nebyl to disident v politickém smyslu slova. Ale jeho literatura byla ze své podstaty nepodrobitelná - protože psala o lidech, které systém považoval za statistiky, jako o bytostech plných tajemství a důstojnosti. Dělník u pece, balič papíru, výpravčí na venkovské stanici - to nebyli hrdinové socialistického realismu. Byli to lidé s vnitřním životem hlubším, než si jejich nadřízení dokázali představit.

Státní cenu za literaturu dostal v roce 1968 za film Ostře sledované vlaky. Francouzský Řád umění a literatury převzal v roce 1992. Nobelovu cenu za literaturu nedostal nikdy - přestože byl navrhován opakovaně. Zemřel v roce 1997 jako sedmaosmdesátiletý stařec bez zlaté medaile ze Stockholmu. Sám se tím nikdy příliš netrápil. Říkal, že mu stačí, když ho lidé čtou.

Smrt z pátého patra
1. února 1997. Ortopedická klinika Fakultní nemocnice Bulovka, pražské patro pět. Hrabal byl hospitalizován kvůli potížím s kyčlí. Měl ve zvyku krmit z okna holuby. Vypadl z okna. Zemřel.

Nikdo přesně neví, co se stalo. Nehoda při krmení ptáků – tato verze byla přijata jako oficiální závěr. Není důvod ji zpochybňovat. A přesto - ta smrt je příliš hrabalovská, než aby ji bylo možné vnímat jen jako smrt. Člověk, jenž celý život psal o drobných, nepatrných gestech, jimiž se lidé přibližují světu - krmení ptáků, sázení kytky, pohazení rukama - zemřel při jednom takovém gestu. Jako by si příběh vymyslel sám.

Pohřební obřad se konal 12. února 1997 ve velké obřadní síni krematoria v Praze-Strašnicích. Přišly tisíce lidí.

Co zůstalo
Jeho dílo bylo přeloženo do sedmadvaceti jazyků. Filmy podle jeho předloh - většinou v režii Jiřího Menzela - patří k tomu nejlepšímu, co česká kinematografie vyprodukovala. Ostře sledované vlaky, Postřižiny, Slavnosti sněženek, Obsluhoval jsem anglického krále - každý z těchto filmů je zároveň samostatným uměleckým dílem i věrným svědectvím o tom, co Hrabal napsal.

Nymburk nese jeho jméno na náměstí, v místním pivovaru vaří Postřižinské pivo, na náměstí Přemyslovců sedí dřevěná socha starého muže s kočkami a knihami. Kersko má naučnou stezku. Praha má hospodu U zlatého tygra, kde Hrabal sedával a kde se dnes dají koupit pohlednice s jeho tváří. Tato turistická infrastruktura je trochu groteskní - ale Hrabal by ji asi přijal s oním charakteristickým pokrčením ramen a sklenkou piva.

Co zůstalo především, jsou věty. Věty dlouhé, přetékající, plné odboček a překvapení. Věty, v nichž se vedle sebe ocitne citát z Kanta a hospodský bonmot. Věty, které nedovolí přečíst je rychle, protože každá odbočka je zároveň hlavní cestou. Věty, které připomínají, že jazyk je živá věc - ne nástroj pro přenos informací, ale způsob bytí ve světě.

Před třemi desetiletími se jedna česká literární tradice uzavřela. Ta tradice, která začíná u Haška a Čapka, pokračuje přes Škvoreckého a Klímu a vrcholí - nebo spíš přetéká, protože Hrabalův styl neumí vrcholit, jen přetékat - v díle muže, jenž se narodil jako nemanželský syn v brněnských Židenicích, vyrostl v pivovaru, vystudoval práva a rozhodl se žít mezi dělníky.

Pábení - toto divné Hrabalovo slovo pro způsob, jakým někteří lidé prožívají svět - je možná nejpřesnější popis toho, co Hrabal dělal celý život. Pábit znamená být plně přítomen. Pábit znamená naslouchat. Pábit znamená věřit, že každý člověk, každá hospodská historka, každý přeslech na zastávce tramvaje obsahuje něco, co stojí za zapsání.

Bohumil Hrabal to zapsal. A to stačí.

Covid proměnil vztah Čechů k národnímu nápoji. Loni klesla spotřeba piva na historické minimum. Vesnické hospody kvůli tomu často živoří. Štamgasti mizí, mladší generace utekla do kaváren a bister.
Článek

Spisovatel Bohumil Hrabal trávil u piva dlouhé dny. A světové dílo protkal výjevy z české „hospodské kultury“. Tuzemský vztah k národnímu nápoji se však v posledních pěti letech dramaticky mění. Podle aktuálních dat Češi v uplynulém roce vypili nejmíň piva v historii - 121 litrů na osobu.

Českou „pivní vášeň“ nabourala světová pandemie covidu v roce 2020, trend střídmosti od té doby pokračuje. Každý dospělý Čech loni oproti poslednímu předpandemickému roku vypil o 42 půllitrů méně.

Zatímco lékaři jásají, že se národ alespoň částečně vymaňuje z alkoholového opojení poškozujícího zdraví, pivovary řeší, jak se novým trendům přizpůsobit. Mladší generace žádá méně hořké pivní odrůdy, štamgasti se z hospod přesouvají na jiná místa a změny nejcitelněji dopadají na vesnické hospody.

Česko sice nadále vévodí Evropě v množství vypitého piva, jeho milovníci však proměnili své návyky. Pití v restauracích a hospodách dál klesá a připadá na ně zhruba každé čtvrté pivo.

„Loni se v podnicích vypilo jen něco přes čtvrtinu z celkové tuzemské spotřeby,“ potvrzuje výkonný ředitel Českého svazu pivovarů a sladoven Tadeáš Slunečko. Dodává, že si lidé víc hlídají zdravý životní styl, víc řeší kvalitu piva a mají víc možností, kde ho vypít.
Následuje obsah vložený z jiného webu. Zde jej můžete přeskočit.

Podle podnikatele Luboše Kastnera z Asociace malých a středních podniků změna trendu výrazněji proměnila život v obcích. „Vesnické hospody strádají nejvíc. Pobyt v těchto zařízeních se v průměru o hodinu zkrátil. Lidé prosazují zdravější trendy. Způsob spotřeby piva se přestěhoval z hospody na zahrady nebo do garáží,“ upřesňuje.

Potvrzují to také čísla Plzeňského Prazdroje. Vesnické hospody často bojují o přežití. V obcích do pěti tisíc obyvatel na konci loňska fungovalo 6500 restauračních zařízení, o 1500 míň než v prvním covidovém roce 2020. Trend se zastavil až loni.

Před šesti lety v březnu zavřela také vyhlášená Formanka v Lipůvce na Brněnsku, která fungovala více než 120 let. Pandemie navýšila dluhy zařízení, z nichž už se majitelé nevzpamatovali.

„Místní se tam setkávali při všech svatbách i pohřbech. Všechno se dělo tam. Teď není kde. Částečně u nás funguje jen soukromá pivnice, na hřišti klub. Od covidu každý pije doma,“ míní tamní starosta Ivo Pospíšil.

„Na fungování vesnických hospod měla v posledních letech obrovský dopad pandemie covidu, růst cen energií a dalších vstupů. Pro velkou část podniků na venkově a v malých městech je přitom pivo zásadním ekonomickým hybatelem,“ popisuje obchodní ředitel Plzeňského Prazdroje Jan Krafka.

Pivovar před osmi lety založil program Vesnice a do tamních hospod investoval 30 milionů korun, podobné injekce řeší i další výrobci. „Více než tisícovce vesnických hospod jsme pomohli třeba s opravou fasád nebo pořízením venkovních zahrádek. Naším cílem je udržet hospody v co největším počtu obcí. Jsou totiž jedním z mála míst, kde se místní mohou scházet k debatám, kde se konají plesy, taneční zábavy a další společenské akce. Je to zkrátka tradiční bod, kde se vytváří místní pospolitost,“ doplňuje Krafka. Podobnou cestou jdou i další pivovary.

Podle Kastnera covid překopal způsoby setkávání lidí. „Některé hospody v regionech nebyly vždycky zárukou, že je to tam fantastické. Chodil jste tam, protože tam chodili všichni. Při pandemii si lidé v garáži možná utvořili užší okruh přátel. Vytvořil se nový způsob spotřeby, který do té doby lidé nepraktikovali v takové míře,“ myslí si.

Méně často do hospody po covidové pandemii chodí také Ondřej Prachař. S partou přátel si občas vaří pivo i doma. „Zkoušíme různé postupy, ochutnáváme. Na dlouhé vysedávání v hospodách už nemám tolik času,“ vypráví milovník piva.

Rozdílné ceny i proměna společnosti
Úprk lidí z hospod má však i čistě pragmatickou rovinu. Před dvaceti lety vyšlo lahvové pivo v průměru na 8,30 korun a od té doby podražilo jen na necelých 13 korun. U čepovaného bylo zdražení za stejnou dobu až čtyřnásobné, půllitr v hospodě teď běžně stojí mezi 60 až 80 korunami. V roce 2024 se navíc čepované pivo přesunulo z desetiprocentní sazby DPH do základní ve výši 21 %.

„Nechápu, jak to řetězce umí udělat, že lahvové pivo prodávají stále okolo 10 korun za půllitr. Za posledních dvacet let se tam ceny moc nezvýšily, což hospodám podsekává nohy. Díky lidské práci a zvýšeným nákladům cena piva v podnicích narostla o dost víc,“ doplňuje Kastner. A dodává, že se v uplynulé dekádě také výrazně proměnila struktura gastronomických zařízení a lidé konzumují různé druhy alkoholu i v jiných provozovnách.

Výrobci piva se chtějí dostat i tam. „Kavárny, bistra, bary nebo kluby v posledních letech leckde nahrazují klasické hospody. Podle našich dat je v Česku až 58 tisíc míst, kde se lze najíst nebo napít v místě prodeje, a až 25 tisíc z nich jsou pro nás zcela nová místa, kde zatím pivo není,“ vypočítává Krafka z Prazdroje.

Sociolog Jiří Vinopal z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy za nižší konzumací piva v hospodách vidí i hlubší proměnu společnosti. „Doba není příhodná, abychom po večerech vysedávali v hospodě, a logicky se to projevuje na nižší spotřebě, která ovšem v Česku padá z výšin,“ zdůrazňuje. Popisuje, že podobným procesem si před třiceti, čtyřiceti lety prošli se svými národními nápoji třeba Francouzi, Angličané nebo Italové.

Podle něj „tradiční česká hospoda“ zároveň pozbývá společenskou roli. „Ve výzkumech vidíme, že i když lidi chodí do hospody nadále a mají své oblíbené podniky, chodí tam méně často. Tím pádem se tam míň seznamují, debatují a sociální role hospody se pro lokální komunity oslabuje,“ vysvětluje.

Češi také v posledních letech stále víc mění pivní chutě. Upřednostňují ležáky před slabším desetistupňovým pivem.

Podle Slunečka jsou v konzumaci střídmější, mizí štamgasti, kteří denně spořádají i desítku půllitrů. „Když už lidi na pivo vyrazí, zajímá je spíše pestrost nabídky a hlavně kvalita než kvantita. Dokazuje to i dlouhodobý růst zájmu o nealkoholická piva nebo mírný nárůst zájmu o pivní speciály,“ říká Slunečko.

„Hospody s dobrým pivem mají brutálně narváno. Tam si nesednete, nemáte šanci. V ostatních je daleko volněji,“ souhlasí Kastner.

Podle něj také sládci v pivovarech dlouho nezachytili trendy mezi mladými: „Chtějí žít hezčí život na sítích. Archetyp půllitru piva nešel ruku v ruce s Instagramem. Vyšší snaha pivovarů oslovit mladé přišla až nedávno. Schopnost relevantně inovovat nabídku byla slabá.“

V Plzni namítají, že se preferencím mladších konzumentů věnují a také nastupující generaci přizpůsobují produkci. „Skutečně pijí méně alkoholu, včetně piva. Podle našich dat vyhledávají lehčí, méně hořké nápoje s nižším obsahem alkoholu. Zároveň si ale s konzumací spojují zážitky. A očekávají, že to, co pijí a s čím se navenek ukazují, bude dobře vypadat,“ popisuje Krafka. Vedle klasické dvanáctky proto pivovar vyrábí méně hořké ležáky, které mají díky nižšímu stupni prokvašení jen 3,9 % alkoholu. Zájemci jej kupují v plechovkách i třetinkových lahvích.

Pivovary loni na slabší poptávku reagovaly i nižším celkovým výnosem. Loni uvařily necelých 20 milionů hektolitrů piva, meziročně téměř o 900 tisíc méně. Propad oproti předcovidovému roku 2019 je o téměř 8 %.

Jak je patrné z dat, ještě výrazněji klesá výstav pro český trh, a to včetně nealkoholických piv. Pivovary loni naopak vyrobily nejvíc beermixů a nealkoholických piv. V tomto segmentu spotřeba rok od roku roste.

Změny v pivovarnictví a gastronomii přitom ovlivňují i řadu pracovníků. Pivovarnický výrobní řetězec každoročně odvádí na daních 29 miliard korun a vytváří pracovní příležitosti pro více než 60 tisíc lidí.

Podle historika pivovarnictví Filipa Vrány nižší poptávka nejvíce dopadá na tradiční české pivovary. Zanikají velké průmyslové areály, přitom velké pivovary tvoří 80 % místní produkce. „Historických pivovarů, které fungují přes 100 let a neměly více než patnáctiletou přetržku, funguje už jen 38. Některé klesající spotřeba může dorazit. Hrana ekonomické rentability u průmyslového pivovaru je samozřejmě jiná než u minipivovaru,“ vysvětluje.

Pedagog z Mendelovy univerzity dodává, že po letech rychlého růstu nejspíš našlo svůj strop i množství minipivovarů. „Dřív jsme z legrace tipovali, kam až číslo nových menších výrobců může růst. V poslední době se ustálilo na nějaké pětistovce,“ říká Vrána. V 19. století v českých zemích vyrábělo až 1500 areálů.

Sociolog Vinopal míní, že na základě zkušeností z jiných evropských zemí bude chuť Čechů na tradiční národní nápoj dál slábnout: „Nejsme zdaleka na tak výrazném poklesu jako další evropské země před lety. Pivovary se musejí připravit, že to sestupnou tendencí spíše půjde dál.“