Novinky a zajímavosti ze světa piva

Překotný rozmach minipivovarů v Česku způsobil problém. Chybí sládkové. Když už se nějaký na trhu objeví, nemá často dostatek zkušeností a praxi. Odborníci varují, že se to může odrazit na kvalitě piva

V republice vyrostly již takřka čtyři stovky malých pivovarů a pivovarníci soudí, že to není rozhodně číslo konečné. Sládek často obhospodařuje více minipivovarů najednou. Petr Menšík z Pivovaru Svijany je přesvědčen, že tato situace způsobuje úpadek pivovarského řemesla a projevuje se na nestálosti kvality piva.

„Minipivovary rostou rychleji, než je školství schopno vychovat nové generace sládků. Ve spoustě malých pivovarů vaří pivo jen zaučení lidé, kteří jsou sice pod dozorem sládka, ale ten je čerstvě ze školy a má za sebou minimum praxe. Důsledkem toho je, že kvalita piva v některých minipivovarech není stálá. Jedině praxe vás vede k tomu, jak se vypořádat se situacemi, které vás ve škole nenaučí,“ domnívá se sládek Menšík.

Jeho slova potvrzuje i Petr Hostaš, který je ředitelem i sládkem libereckého Pivovaru Konrad. „Vaření piva je řemeslo jako každé jiné a řemeslníků je všeobecně málo, to platí i v případě sládků,“ říká Hostaš. Podle něj situaci nepomáhají ani různé rekvalifikační kurzy či školení. „To je něco jako když šoupnete řidiče osobáku po týdnu za volant autobusu. Tak bude dělat skopičiny. Tito rychle vyškolení lidé zkrátka nemají zkušenosti, nemají základ našeho řemesla,“dodává Hostaš.

To, že v České republice je v současné době větší poptávka po sládcích, než kolik jich je k dispozici na trhu práce, dokládají i ve školství. Například Vysoká škola chemicko-technologická v Praze, která vychovává pracovníky v pivovarnictví, má nyní v lavicích pouhých deset až dvanáct budoucích sládků.

„Opravdu kvalitních sládků je málo a je po nich hlad. Žádný z nejrůznějších kurzů neobsahuje tolik praxe a tolik hodin výuky, které by ten sládek opravdu potřeboval,“ vysvětluje Pavel Dostálek z Ústavu biotechnologie na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze.

Navíc učňovská střediska pro toto řemeslo již v podstatě neexistují. „Domnívám se však, že se to časem zastaví, že za čas se pořádně vařit pivo naučí i lidé, kteří doposud k pivovarnictví neměli žádný vztah,“ domnívá se Dostálek

Svaz pivovarů: Noví odborníci ještě nedorostli
Martina Ferencová, výkonná ředitelka Českého svazu pivovarů a sladoven, říká, že nedostatek zkušeností někdy v minipivovarech „maskují“ neustálou inovací. „Kvalita piva je samozřejmě přímo úměrná odbornosti zaměstnanců a jejich motivovanosti vytvářet stabilně vynikající české pivo podle tradičních postupů. Sládci jsou z tohoto pohledu klíčoví, v menších provozech jsou to navíc lidé, od kterých se kvalita piva odvíjí stoprocentně, protože je to celé postaveno na jednom, dvou lidech,“ popisuje Ferencová

Člověk s menší mírou zkušeností podle ní pochopitelně může uvařit dobré pivo, problém ale může být takovou kvalitu udržet takzvaně za všech okolností. „Zejména minipivovary proto často stavějí svou strategii na neustálé inovaci, novinkách a speciálech, které jsou dostupné právě na jednom jediném místě, a tudíž odpadá technologická náročnost spojená s dlouhodobějším skladováním či transportem piva,“ varuje Ferencová.

Problém s nedostatkem sládků není okamžitě řešitelný. „Ještě nějakou dobu budeme konfrontováni s přetahováním dobrých lidí od konkurence, protože noví mladí odborníci ještě nedorostli.

Ve střednědobém horizontu by už měl být patrný vliv nově otvíraných oborů. „Například na Střední odborné škole a středním odborném učilišti v Žatci je od letoška možné studovat tříletý učební obor sladovník-pivovarník. Škola tak reagovala na poptávku zaměstnavatelů v regionu,“ dodává výkonná ředitelka svazu.

Marek Vávra ze Zámeckého pivovaru Frýdlant je přesvědčen, že minipivovarů může být do budoucna v tuzemsku i kolem tisícovky. „Ten boom jsem předpokládal už v roce 2010, kdy jsem začal s projektem našeho pivovaru a školicího střediska při něm. Tehdy se na mě někteří dívali skepticky a říkali, že jsem se zbláznil, jenže prognóza se vyplnila. Je to dáno také tím, že před lety byli sládkové na trhu ve věku padesát šedesát plus,“ podotýká Vávra

V nové epizodě pořadu Kam to bude? mluví Stanislav Bernard o falešné iluzi vnímání vlastního ega, které nám nedovoluje dělat si ze sebe legraci.
Článek

Potlačování rozdílů mezi pohlavími je proti přírodě. O tom je alespoň přesvědčen známý pivovarník Stanislav Bernard, který je hostem nové epizody netradičního pořadu Kam to bude?.

„Reakce na naše reklamy s pin-up girls, které měly být oslavou ženské krásy, mi přišla neskutečně přehnaná. Když jsme pak udělali edici, kde byla na ženském těle naroubovaná moje tvář, tak v tom už určitá míra popíchnutí byla,“ přiznává při jízdě po Vysočině Bernard.

Jaká byla reakce žen ve firmě? Jak s vnímáním ega souvisí vnitřní jóga, které podnikatel propadl? A je podnikání za Prahou složitější? I o tom v druhém díle nové epizody pořadu Kam to bude? nahoře ve videu.

Pivovar Samson a jeho vlastník, společnost AB InBev, se zapojili do tradičních předvánočních trhů v Českých Budějovicích. Na náměstí Přemysla Otakara II. v centru města se tak kromě tradičního Samsona v podobě kašny objevil i druhý Samson, který čepuje lahodné českobudějovické pivo.

„Jsme rádi, že jsme partnerem letošního Českobudějovického adventu, který má stejně jako náš pivovar dlouhodobou tradici,” říká ředitel pivovaru Samson Daniel Dřevikovský. „Vánoční svátky se bez piva neobejdou, v Českých Budějovicích obzvlášť,” doplňuje Dřevikovský s tím, že na stánku Samsonu kromě tradičních piv nechybí ani nefiltrovaný ležák. „Samson do centra Českých Budějovic jednoznačně patří. Kašna je jedním ze symbolů jihočeské metropole, nyní jí bude dělat společnost Samson tekutý. Do budoucna bychom se rádi prezentovali ve více restauracích v centru Českých Budějovic, vždyť náš pivovar je nestarším ve městě se světově proslulou pivní tradicí,” dodává Dřevikovský. Českobudějovický advent začal s příchodem prosince a potrvá do 6. ledna 2018. Zajímavostí je, že kolem kamenného Samsona se díky kluzišti prohánějí bruslaři. „Nejenom pro sportovce nabízíme i dnes už legendární nealko Pito,” sděluje ředitel pivovaru Samson Dřevikovský. První dny předvánočních trhů navíc ukazují, že si lidé i v chladnějším počasí dokážou najít cestu ke stánku s lahodným pivem a s pochutinami. Akciová společnost Pivovar Samson České Budějovice patří do portfolia společnosti AB InBev, která je největším světovým pivním koncernem. Mezi jeho další značky patří například Stella Artois, Corona či Foster´s. Česká republika jako pivní velmoc si v jeho portfoliu získává čím dál důležitější postavení, čemuž napomáhá investování do jejích tradičních značek, jako je právě Samson.

Jestli existuje místo, které se hodně blíží ráji, je to pivovar. Každý chlap, který v něm pracuje, je na to patřičně hrdý a my jsme byli moc rádi, když jsme dostali šanci si tenhle snový džob aspoň trochu vyzkoušet.

Na prezidentské bonmoty o tom, že sedm hodin ráno je „zatraceně noční doba“, z vysoka kašleme. Ostravsko totiž nikdy neusíná a my si užíváme vskutku poetické ráno, kdy zodpovědným otcům stačí odvést děti do školky a pak hurá do pivovaru.

S fotografem Lukášem jedeme z Ostravy směr Frýdek-Místek, kde nás v Řemeslném pivovaru Morava čekají sládci Martin Gajdáček a Marek Blahut. Právě oni jsou tu od toho, aby nám ukázali, jak se vaří pivo. Na teorii zapomeňte, tady se počítá s pořádným podílem ruční práce.

Mědí opláštěnou varnu, která je symbolem pivovarské restaurace, si můžeme prozatím leda tak pro štěstí pohladit. Začínáme dole ve sklepě, kde se bude šrotovat. „Tak můžeš začít,“ říká mi Marek stručně a jasně, ať víme, kdo z nás je na šrot.

Z připravených pytlů musí postupně zmizet v nenasytném hrdle šrotovníku něco přes 200 kilo sladu. „Co dneska vlastně vaříme?,“ ptám se a vzápětí dostávám odpověď, že to bude klasika. Dvanáctka, světlý ležák.

Šrotování a vystírání neboli míchání sladu v kádi s vodou při stanovené teplotě, to jsou první procesy, kterými každá várka startuje. Sládek však zároveň musí mít všude čisto a vypláchnuto, což se týká především potrubních cest, kterými bude během vaření procházet pivovarská tekutina.

Drž se sanitace, jinak zhyneš, synu! Dobrá. Svižnou rozcvičku máme za sebou. Teď potřebujeme přivést skoro do varu 10 hektolitrů něčeho, čemu se dá říkat kaše či pivovarnicky vystírka. K pivu je pořád ještě poměrně daleko.

Degustace piva i „čaje“
„Vystírku odčerpáme nahoru do varny, kde se bude rmutovat,“ velí pro změnu Martin, který nám následně ukazuje, jaké poměry, teploty a časy se při počáteční fázi vaření neboli rmutování musejí hlídat. Když k tomu připočteme všudypřítomnou změť trubek, páček a měřičů, jsme chyceni v pasti.

U snaživých brigádníků to lze naštěstí tolerovat, takže pokračujeme dál v neustálém pendlování mezi varnou a sklepem, kde odebíráme vzorky ve spilce, abychom změřili extrakt. „Bacha, tady by sis mohl vydělat,“ upozorňuje mě Martin na křehkost i cenu hustoměru, který vkládám do jednoho ze vzorků.

Bezpečně naměříme, zapíšeme a s jistotou míříme do ležáckého sklepa, kde konečně dojde na degustaci, o které se nám už týden předem zdálo. Ochutnáváme belgický speciál či polotmavou jedenáctku. Je něco před polednem a my víme, že tady by se dal krásně strávit poctivý kus života.

No nic, hlavně prací živ je člověk, a tak se přesouváme k vážení chmele, který budeme později přidávat do kotle. Automat nám sice hlídá teplotu, čas či otáčky míchadel, ale bez lidské tvořivosti a kontroly se varna neobejde.

„Máme hotový rmut, který jsme smíchali ve scezovací kádi s původní vystírkou. Takže se můžeme dát do scezování,“ popisuje Martin další proces, na jehož konci koštujeme pivovarský „čaj“. Teplou sladinu, která je údajně nejlepší s rumem. Nutno uznat, že i bez něj má hodně hřejivé energie.

Šichta končí ve spilce
V kotli nám zůstává sladina, kterou budeme vařit s chmelem, a ze scezovací kádě je třeba dostat mláto. Jak? Žádná věda, stačí vyházet všechno ven. Beru do ruky dřevěnou měrnou tyč a kvedlám s ní tak dlouho, až mláto začne plynule padat „potrubní poštou“ do sklepních kontejnerů.

S dětským nadšením vítám, že nastává doba chmelovaru, a tak zvedám „pokličku“ a po přihlouplém dotazu, zda do kotle přidat všechno a najednou, slyším od Martina: „Všechno a najednou, jenom tu plechovou misku tam neházej.“

V mezičase nás ještě Marek zasvěcuje do filtrování piva, ke kterému se používají různé druhy křemeliny. Často se tvrdí, že pivovarská práce je alchymie a i tohle kouzlení s tlaky a dávkami nás v tom utvrzuje.

Co všechno udělal pro to, aby přes filtrační jednotku přehnal 20 hektolitrů piva z jednoho tanku do druhého, pořádně nechápeme, ale víme jedno. Chce to praxi, abyste štamgastům mohli načepovat do půllitrů kýžený čirý zázrak.

Aby sládci v malém pivovaru dosáhli díla, které se bude mít k světu, musejí hodně zkoušet a ladit, být neustále ve střehu a třeba taky vyrovnávat tlaky, dělat náplavy na svíčky, zapínat kopačku, odchytávat vodu nebo pouštět pivo. Zkrátka se vyznat.

„Dneska je trend takový, že pivo vaří stále více lidí, ale jen málokdo opravdu ví, co přesně dělá,“ dodává Martin, jehož řemeslo graduje spouštěním mladiny nejprve do vířivé kádě a odtud po zchlazení do kvasné kádě ve spilce.

Jsme naposled zpátky ve sklepě. Naše zhruba sedmihodinová šichta jde do finále. Povolením jedné páčky pouštím vodu z potrubí na kanál a otevřením druhé se valí mladina do kádě. Rozmícháme kvasnice, zakvasíme a pro dnešek máme hotovo.

Naše společná dvanáctka teď bude kvasit a zrát a na čepu se objeví někdy po Novém roce. „Díky za krásnou šichtu, chlapi!“, loučíme se s příslibem, že se zase brzy, a nejlépe v hospodě u půllitru, uvidíme.

„Dej Bůh štěstí!“ a s Patriotem u piva zase někdy na viděnou.

Společným obědem poděkoval bednářům Plzeňského Prazdroje za jejich celoroční práci starší obchodní sládek pivovaru Václav Berka. Do bednárny nastoupil s pečenou kachnou se zelím a knedlíky, kterou pohostil osmičlennou bednářskou partu.

„Bednářům patří ze jejich celoroční práci velké uznání. Díky jejich úsilí se nám daří po léta uchovávat tradiční technologii zrání piva v dřevěných sudech a kádích v historických sklepích Plzeňského Prazdroje. Proto jim jdu poděkovat a popřát požehnané Vánoce a mnoho zdaru v nastávajícím roce,“ říká starší obchodní sládek Plzeňského Prazdroje Václav Berka.

Společný oběd s bednáři na začátku adventu je obnovenou tradicí, kterou sládci v pivovaru založili již na počátku příběhu jedinečného plzeňského ležáku. I díky úctě k tradicím a zachováním historického výrobního postupu se daří Plzeňskému Prazdroji uchovávat po generace výjimečnou chuť ležáku Pilsner Urquell. Právě tím si ke kachně spolu s vrchním sládkem Václavem Berkou bednáři připili.

Osmičlenná parta pivovarských bednářů z Plzeňského Prazdroje se stará o ležácké sudy a kádě, ve kterých v plzeňských sklepích kvasí a zraje pivo. Letos bednáři ve dvou etapách – na jaře a na podzim – vysmolili celkem šestadvacet cca 40 hl sudů, k tomu navíc vyrobili dva zcela nové. Kromě toho vyrobili přes sto malých pivních sudů o objemech od 3 do 50 litrů pro různé slavnostní příležitosti jako jsou oslavy výročí tradičních hospod, které čepují plzeňské pivo apod…

Slad je prý duší piva. Ale co dělat, když jeho kvalita klesá, protože ječmen decimují horko a sucho?
Přes okna kanceláře vidí všechno, co se děje na dvoře. Když přijíždějí náklaďáky se zrnem, jak si pivovarníci odvážejí pytle s hotovým sladem, i to, jak na prázdných pytlích odpočívá místní kocour. Karel Klusáček by si už sice dávno mohl užívat zaslouženého důchodu, svou sladovnu v Kounicích se ale zatím opustit nechystá.

Teď má plno práce s tím, aby na humna sehnal co nejkvalitnější ječmen. Letos je to větší problém než dřív. „Slíbil mi ten lepší s nižším dusíkem,“ telefonuje s jedním z dodavatelů. „Fajn, toho lepšího si vezmu 200 tun,“ hlásí do sluchátka svou objednávku. Sotva položí telefon, začne popisovat, co jej letos trápí. Úrodu jarního ječmene – kterého většina „pivovarských“ považuje za nejlepší – poznamenalo suché jaro.

„Těch kvalitních ječmenů slaďáků se letos urodilo málo. Takže se dá říct, že slad bude horší a jeho cena poleze nahoru,“ předvídá Klusáček. A rozhodně nemusí jít pouze o kosmetické zdražení. Hodnota sladů může povyskočit až o čtvrtinu – zatímco v dobrých letech prodává Klusáček tunu za 10 tisíc korun, v těch horších může jeho cena činit i 12 500 korun. V sumě není započítána pouze devítidenní výroba sladu, ale i jeho další třítýdenní ležení, kdy „odpočívá“.

Klusáček je závislý na pěti hlavních dodavatelích. Každoročně od nich vykupuje čtyři pětiny všech zrn. Hotový slad pak prodává především do minipivovarů, velkou část i do Pivovaru Svijany.

„Letošní úroda je prozatím nižší a kvalita nejspíše nebude stejná jako v loňském roce,“ glosuje to Richard Paulů, člen předsednictva Českého svazu pivovarů a sladoven. Přestože podle jeho slov nejde o žádnou plošnou katastrofu, stále zřetelněji se ukazuje, že klimatická změna poznamenává i tak zaběhnuté odvětví, jako je sladovnictví.

Co přesně se v průběhu dozrávání a žní s ječmenem stalo, analyzují experti Výzkumného ústavu pivovarského a sladařského. „V letošním roce byly suchem postiženy výrazněji především oblasti jižních okresů Jihomoravského kraje a Vysočiny, ale i některé další oblasti České republiky. V těchto oblastech došlo k suchem vynucenému dozrání jarního ječmene. Zrno bylo malé s vysokým obsahem dusíkatých látek. Extrémní sucho, které postihne rostliny jarního ječmene v nevhodnou dobu, se odrazí na výnosu i kvalitě,“ sumarizuje Vratislav Psota, vedoucí brněnské zkušební laboratoře ústavu.

Takový popis pravděpodobně běžnému pijákovi piva mnoho neřekne. Psota proto upřesňuje, že čím víc dusíkatých látek v zrnu zůstává, o to méně je v něm škrobu a klesá obsah extraktu. „V pivovaru se snižuje výtěžnost. Zvýšený obsah dusíkatých látek může též způsobit problémy s čirostí,“ pokračuje brněnský výzkumník.

A tohle je zásadní zpráva pro všechny pivovary a jejich sládky. Aby jejich speciály či běžná výčepní piva chutnala pořád stejně sytě a nepůsobila slabě, musí do varny přidávat více sladu než dřív. Jen pro představu – na výrobu jednoho půllitru klasického spodně kvašeného ležáku je třeba zhruba 100 gramů sladu. Množství se ale v každém pivovaru mění podle receptur a druhů vařených piv.

Cena suroviny navíc půjde nahoru, takže ve hře je další zdražování piva. K takovému postupu se už odhodlal Plzeňský Prazdroj. Svou produkci zdražil od 1. října v průměru o 3,1 procenta. Zdůvodnil to právě vyššími výrobními náklady. A podobný trend se dá čekat nejen u dalších průmyslových výrobců, ale postupně i mezi minipivovary. Právě ty si totiž zakládají na kvalitním sladu jako základní surovině, s níž se nemá šetřit.

Velký úspěch zaznamenala náchodská piva PRIMÁTOR® na mezinárodní degustační soutěži Brussels Beer Challenge. Výčepní pivo Antonín získalo zlatou medaili a jeho úspěch podtrhují další dvě bronzová místa, ležáku PRIMÁTOR® Premium, a téměř již tradičně, i piva PRIMÁTOR® Weizenbier ve svých kategoriích. Soutěže se zúčastnilo více jak 1500 piv ze 40 zemí světa.

“Toník mi dělá opravdu radost, je mu sotva pár měsíců a už se má takhle čile k světu” komentoval sládek Náchodského pivovaru PRIMÁTOR Petr Kaluža mimořádný úspěch výčepního piva Antonín. „Je to taková má osobní pocta řemeslu a umu našich předků a snaha ukázat, že i „obyčejné pivo“, pokud tomu dáte vše, lze udělat výjimečným způsobem“ dodal Petr Kaluža.

Základem plnosladového výčepního piva Antonín, jsou slady dvou odrůd Malz a Bojos, vhodných pro český typ piva, nelze opomenout i mimořádně kvalitní čistou vodu z přírodní rezervace Adršpašsko-teplické pánve. Pivo je vařeno náročným technologickým způsobem na tři rmuty, který dává pivu výraznou sladovou plnost. Chmel je přidáván během varu na třikrát, intenzivní chmelovou hořkost a vůni s dlouhodobým dozníváním pak pivu dodávají české odrůdy chmelů Žatecký poloraný červeňák a Sládek. Pivo bylo uvařeno v počátku letošního roku k výročí 145 let od založení Náchodského pivovaru a nese jméno prvního Náchodského sládka Antonína Lutze.

Jaroslav Urban vymyslel řadu inovací ve zpracování chmele i systém certifikátů jeho kvality. Teď se za to dočkal významného ocenění – byl uveden do Síně slávy českého pivovarství a sladařství. Skleněná trofej má místo vedle jeho mezinárodního ocenění Rytíř chmelového řádu

Když viděl, jak pracovníci zahraničního pivovaru shazují kartony s granulovaným žateckým chmelem z jednopatrové výšky na beton, aby spečenou hmotu rozmělnili a mohli s ní dál při výrobě piva pracovat, řekl si Jaroslav Urban dost.

V domovském podniku Chmelařství, družstvo Žatec, který je nejstarším zpracovatelem chmele v zemi a sdružuje většinu českých pěstitelů, prosadil vybudování moderní zpracovatelské linky.

„Uvědomoval jsem si, že jen dobrá pověst žateckého chmele, co se týče chuti, by nemusela v budoucnu stačit, ale že je třeba přijít s jeho moderním zpracováním do výrobku,“ vzpomíná na 80. léta minulého století.

Tímto krédem se řídil celý profesní život a zasloužil se i o další inovace ve způsobu zpracování a skladování chmele. Uvedení do Síně slávy českého pivovarství a sladařství považuje v první řadě za ocenění své práce.

„Je to pro mě velká čest být mezi dalšími významnými osobnostmi. Mým motem bylo, že nestačí jen vypěstovat kvalitní chmel. Nedílnou součástí musí být i kvalitní zpracování a adjustace,“ říká sedmašedesátiletý muž.

Prosadil modernizaci balicí linky
Odborník svou profesní chmelařskou dráhu započal v roce 1973, kdy nastoupil do tehdejšího oborového podniku Chmelařství v Žatci. Působil tam až do svého odchodu do důchodu, celkem 41 let.

„Vysoký standard manažerského řízení celého procesu skladování, zpracování a balení chmele prověřený řadou certifikátů, který Jaroslav Urban zavedl, se stal zárukou pravosti a jakosti u všech nejvýznamnějších světových pivovarských odběratelů. A tím i zárukou vynikajícího jména českého chmele na světovém trhu,“ přibližuje jednu z jeho zásluh Zdeněk Rosa, současný předseda podniku Chmelařství, družstvo Žatec.

V 80. letech prosadil Urban i modernizaci balicí linky na granulovaný chmel. „Tehdy jsme disponovali tuzemským granulátorem na vojtěšku a mlýnem na zemědělské plodiny z NDR. Místo nich jsme pořídili kvalitní švýcarské stroje speciálně pro chmel,“ vzpomíná.

„Změnili jsme i způsob balení z tvrdého na měkké, kdy se vzduch neodsává, ale naopak se sáček plní dusíkem. Tehdy to byla riskantní investice vzhledem k tomu, že větší podíl zpracování byl ve prospěch lisovaného chmele,“ vybavuje si Urban.

Sedmá generace chmelařů
Rozhodnutí se ale vyplatilo. Pivovary během několika málo let čím dál tím častěji začaly dávat přednost granulovanému chmelu. A následovala další modernizace výroby.

V roce 1991 se Jaroslav Urban stal iniciátorem výstavby zpracovatelské linky na výrobu granulí typu 45 a 9, které měly lepší vlastnosti, například vyšší koncentraci chmelových látek a delší trvanlivost. „V té době jsme měli nejmodernější provoz na světě,“ podotýká.

To, že bude chmelařem, mu dal do vínku už jeho předek Jiří Urban roku 1784. V Domoušicích na Lounsku koupil statek s chmelnicemi, už předtím měl pronajatou panskou hospodu. Ovlivnil tím zaměření rodiny na několik generací.

„Otec byl chmelařem, a tak i já byl předurčen k tomu, že budu v tradici pokračovat. Jsem sedmou generací Urbanů, kteří se věnovali chmelu,“ usmívá se Jaroslav Urban.

Dny pivovaru v Chýnově na Táborsku, jehož historie sahá do roku 1581, jsou sečteny. Z rozsáhlého objektu zbyla jen díra v zemi a torza základů. Místo něj vyroste víceúčelová sportovní hala. Ne vše však podlehlo demolici, zůstala východní budova i prostorná pivovarská sklepení.

„Jen sklepy jsme vyklízeli dva měsíce, pivovar musel ale jít k zemi. Kdyby ho minulí majitelé zastřešili a neteklo by do něj, stál by dodnes. Takhle ale bylo vše shnilé na prach,“ říká Pavel Eybert, starosta Chýnova.

Místo pivovaru v centru města by měla vyrůst víceúčelová sportovní hala o velikosti 43 krát 23 metrů a výšce 12 metrů se šatnami i občerstvením. Vzhledově se bude trochu podobat pivovaru a nebude chybět ani komín pro tamní oblíbené čápy. Chýnovští radní počítají s investicí do 50 milionů korun.

„Stále probíhají jednání s projektanty, mezitím se prostor po pivovaru stále odklízí a na zbylé budově doděláváme střechy. Zastupitelstvo rozhodne, co v ní bude. Návrhů je spousta, může tam být minipivovar, archiv knihovny, posilovna, byty, galerie, či ubytování pro sportovce. Prostory jsou to veliké. Ve sportovní hale by se měl dát hrát volejbal, fotbal, košíková, florbal. Poslouží i místní škole. Celý objekt by mohl být oblíbeným cílem pro sportovní soustředění,“ dodává Eybert. Ve sklepeních by díky stálé teplotě rád viděl sklad vína, ovoce a zeleniny či pěstírnu žampionů.

Schwarzenberský pivovar v Chýnově vznikl současně s výstavbou vodovodu v roce 1581 majitelem hradu Zdeňkem Malovcem z Chýnova. Pivovar často měnil majitele. Nejlepší časy zažil na přelomu 19. a 20. století za Schwarzenbergů.

Po roce 1948 sloužil jako sklad třeboňského piva. Od 70. let jeho část využívalo JZD na sklady a kanceláře.

V posledních letech bylo z pivovaru relaxační centrum a středisko kulturně-společenských aktivit. Majiteli se však nedařilo. Po letech chátrání šel objekt o 1 500 metrech čtverečních letos v srpnu k zemi.

Pivovar v Plasích na Plzeňsku patřil na začátku minulého století k největším ve svém okolí. Svědčí o tom i rozsáhlý pivovarnický areál, jehož kompletní rekonstrukce byla dokončena před dvěma lety. V hlavní budově pivovaru vzniklo unikátní Centrum stavitelského dědictví Národního technického muzea, projekt ale počítal i s obnovou tradice vaření piva. V budově bývalých ležáckých skladů tak vznikl Knížecí minipivovar.

V dobách největší slávy ve dvacátých letech minulého století měl pivovar v Plasích výstav piva 33 000 hl za rok. Historie plaského pivovaru ale sahá mnohem dál. Jako klášterní pivovar fungoval zřejmě už od raného středověku, rozsáhlou modernizací a rozšířením prošel za rodu Metternichů v 19. století. Tehdy byl také vystavěn komplex pro tzv. ledové hospodářství pivovaru, zahrnující chladírnu, spilku a ležácké sklepy. Právě tyto prostory sehrají zásadní roli při obnově pivovarnické tradice o více než sto let později.

Ale nepředbíhejme. V roce 1946 přešel Zámecký pivovar Plasy pod národní správu a následně pod národní podnik Západočeské pivovary. Pivo se přestalo v Plasích vařit v šedesátých letech, kdy prostory pivovaru postupně přešly pod spotřební družstvo Jednota. Sloužily jako sodovkárna, sklady a kanceláře a značně zchátraly.

V průběhu první dekády 21. století se postupně podařilo všechny zmiňované budovy získat do vlastnictví státu a začalo se s přípravou jejich systematické památkové obnovy. Budovy tehdy převzalo do správy Národní technické muzeum, které hledalo vhodné prostory pro chystaný projekt Centra stavitelského dědictví. Pod taktovkou muzea byl pivovar ve dvou etapách úspěšně zrekonstruován. V novém multifunkčním areálu našly své místo netradiční muzejní expozice, depozitáře, přednáškové sály, řemeslné a zážitkové dílny či minipivovar.

Samotná výroba knížecího piva v Plasích byla slavnostně zahájena před dvěma lety, a sice zásluhou rodáka z Plas a znalce místní historie Petra Neumana. „Historie naší rodiny v Plasích sahá až do roku 1526, takže se jednalo o srdeční záležitost,“ vysvětluje pivovarník.

Národní technické muzeum novému pivovaru vyhradilo prostory již zmiňovaných ležáckých sklepů, které jsou mladší generaci známé jako „sodovkárna“. Jde o budovu postavenou kolem roku 1900, která za komunismu utrpěla stejně jako ostatní hospodářské objekty řadou nešetrných stavebních zásahů. „Záměrem investora bylo vrátit vše do původního stavu. V případě sodovkárny bylo především nutné odstranit ze střechy plechové šablony, které na ni byly umístěné v 70. letech. Místo toho se na střechu vrátila pálená taška typu bobrovka,“ vysvětluje Jaroslav Bartoš z firmy Ryta, s. r. o., která se na rekonstrukci podílela. A jak se pracovalo s vědomím, že opravují místo, kam budou lidé jezdit za přehlídkou stavebních řemesel? „Pro nás to byla zakázka jako každá jiná, nedá se říci, že bychom se cítili pod větším tlakem. Střecha byla poměrně komplikovaná a složitá na realizaci detailů. Z poloviny se musely měnit krokve a stropní trámy,“ vzpomíná Jaroslav Bartoš.

Realizační firmě se u památkářů podařilo prosadit keramickou, pálenou krytinu Bramac Opál v režné barvě, která je vhodná pro rekonstrukce památkově chráněných objektů. Firma Bramac je odborné veřejnosti známá především díky sortimentu betonových tašek, v jejím sortimentu však můžeme nalézt i osm modelů keramických, pálených tašek. „Technický poradce Bramacu mi tehdy dodal vzorky keramických tašek, které se nám velice zamlouvaly. Střep byl pravidelně zabarvený, tvrdost vynikající,“ vzpomíná pan Bartoš. Keramické, pálené tašky Bramac jsou vyráběné v německých závodech, kde se nachází prvotřídní surovinová naleziště. Kvalitní produkty jsou výsledkem mnohaletých zkušeností a know-how: „Výrobky Bramacu jsou velmi přesné, s minimálními tvarovými odchylkami a s dokonale hladkým povrchem. Práce na střeše sodovkárny proběhly v druhé půli roku 2014 a dosud jsme nezaznamenali žádnou reklamaci na popraskanou nebo jinak poškozenou krytinu,“ dodává pan Bartoš.

S citlivou rekonstrukcí bývalé sodovkárny korespondují i interiéry minipivovaru, které se nesou v secesním stylu. Jejich zařizování už měl na starosti nový nájemce a provozovatel pivovaru. „Nejprve bylo nutné vyřezat a odstranit všechny rezavé tanky,“ vzpomíná Petr Neuman. Stěny pod klenutým stropem zdobí malby, které zobrazují zjednodušený technologický postup výroby piva nebo věrné zobrazení loga Zámeckého pivovaru v Plasech, které se zachovalo na starých účtech. Autenticky působí i veškeré doplňky a komponenty – stylový šenk, dveře, obložky, umyvadla či dlažby.

Plasy jsou ideální zastávkou a tipem na výlet pro celou rodinu. Nachází se v krásné přírodě údolí řeky Střely. Zdejší expozice stavitelství je neotřelá a zábavná i pro nejmenší ratolesti. A konečně do třetice, v Knížecím minipivovaru můžete svůj kulturní program vyvážit příjemným posezením s degustací čtyř druhů piva.