Novinky a zajímavosti ze světa piva

Ruční sklizeň chmele je minulostí, většinu práce zastanou stroje. Na část práce jsou ale třeba lidské ruce, a tak tu nechybí studenti. Ve Vinařicích u Loun jich pracují desítky a pravidelně se vrací. Láká je výdělek i atmosféra.
Článek

Už když se blížíme do obce Vinařice nedaleko Loun, míjíme na silnici ceduli: „Pozor, probíhá sklizeň chmele“ a následně několik traktorů s valníky plnými zeleného zlata českého pivovarnictví. V oblasti právě teď sklízí chmel několik pěstitelů, my míříme konkrétně do chmelového střediska Vinařice spadající pod Zemědělské družstvo Podlesí Ročov, které do sklizně pravidelně zapojuje hlavně české studenty.

V redakci i doma jsem se před tím zeptala na vzpomínky té generace, která za minulého režimu zažila „dobrovolně povinné“ chmelové brigády. Často se jejich reakce neobešla bez protočení očí. Ruční strhávání štoků chmele i očesávání šištic, které popisují, je už ale dnes dávnou minulostí. Ve středisku chrčí na plno šest česacích strojů a pole brázdí několik traktorů.

Díky větší mechanizaci tedy dnes ke sklizni na chmelnici nepotřebují takový počet rukou, jako tomu bylo v minulosti. Konkrétně v tomto středisku ve Vinařicích, které obhospodařuje 93,5 hektaru chmelnic s převážně nejrozšířenější českou odrůdou Žatecký poloraný červeňák, letos podle vedoucího sklizně Tomáše Rady brigádničí 45 studentů.

„Pracují na poli i na česačkách. Ti, co dělají na poli, mají pracovní dobu od půl šesté ráno do sedmi večer. Ti, co dělají na česačkách, nastupují o hodinu později a končí v osm večer. Mají samozřejmě pauzy na jídlo, celkem hodinu a půl. Za den tak napracují 12 hodin,“ říká s tím, že denně se sklidí a zpracuje kolem pěti hektarů chmele. Na tom se ale podílí další brigádníci a zaměstnanci firmy.

Hotovo tak mají průměrně za 20 dní a studenti si při účasti na celé sklizni mohou vydělat okolo 40 tisíc korun hrubého. Ubytovaní jsou jen pár kroků přes cestu v ubytovně složené z několika lodních kontejnerů.

Vyčistit si hlavu a navázat přátelství
Že je to stále fyzicky i psychicky náročná práce, potvrzuje jeden ze studentů, který zrovna navěšuje chmel do česacího stroje. „Celý den se tady skoro nezastavíme,“ říká. U každé česačky vždy stojí tři brigádníci, čtvrtý ještě na vlečce urovnává odpad, tedy stonky a listy révy, který vypadává z roury. Několik z nich má sluchátka kvůli hluku.

I tak je ale vidět, že při práci panuje dobrá atmosféra. A všudypřítomné vzkazy, podpisy a nápisy na strojích i valnících značí, že tu brigádníci nechávají kus sebe.

„Důvod, proč přijíždějí, není jen velmi solidní výdělek, ale atmosféra, možnost zažít něco nového a neopakovatelné prostředí ‚starců na chmelu‘, byť pochopitelně to, jak zde žijeme a fungujeme, nemá s reáliemi toho filmu vůbec nic společného,“ říká vedoucí brigádníků Vojtěch Bednář, který letos odpracovává svou 28. chmelovou sklizeň.

Práce na chmelu podle něj lidi spojuje a vytváří pouta a vztahy, které přetrvávají. „Mnoho z nich, přestože mají práci a rodinu, pak jezdí na návštěvu,“ dodává s tím, že polovina letošních pracovníků studentů jsou ti, kteří se sklizní pomáhali i loni.

Patří mezi ně i dívky, které potkáváme později na poli, jak ručně dotrhávají štoky chmele, které strhávače neustřihly. V každém řádku jich zůstane viset několik. Lucie, Nikola a Natálie se na chmelovou brigádu vrací už třetím rokem. „Člověk tady vypne hlavu,“ pochvaluje si Nikola a všechny se shodují na tom, že opakovaně jezdí i kvůli lidem. Práce na poli je sice náročná, rostliny píchají a škrábou, přesto „polařinu“ mají radši než práci u česaček.

Pracuje se i za deště, který je potrápil předchozí den. „Pokud není bouřka nebo pole příliš rozmáčené, pracuje se v pláštěnkách dál,“ říká Rada. Brigádníky ale příliš netěší ani teplé počasí. Často pracují v několika vrstvách s dlouhými rukávy i nohavicemi a samozřejmě v rukavicích.

Studenty doplňují i další pracovníci - většinou místní, kteří obsluhují těžké stroje nebo pracují na sušárně, kam chmelové hlávky na osm hodin putují hned poté, co se strojově očešou. Ještě v sušárně se následně lisují do padesátikilových žoků, které míří k pivovarům v Česku i do zahraničí. „Dodáváme chmel do Německa, ale i do Japonska nebo Číny,“ vyjmenovává Rada.

Méně hořký kvůli suchu
Práce na chmelnici ale nekončí s expedicí balíků. Už nyní se rostliny sestřihávají těsně nad zemí a pole i konstrukce se čistí od drátků. Na podzim se vyvláčí, pohnojí a připraví na zimu. Chmel je trvalka, sadba vydrží 15 až 20 let, pak začíná stárnout a výnos jde dolů. Ve středisku ale zrovna vysazují část nové chmelnice. „Ta, co jsme tam měli před tím, dokonce vydržela 46 let,“ říká Rada.

Stejně jako ostatní zemědělce, i chmelaře nicméně letos potrápilo sucho. Ve Vinařicích mají část pole pod závlahou, i tak bude ale podle Tomáše Rady sklizeň o dvacet až třicet procent nižší než loni. „Kdyby přišly ty deště o měsíc dříve, tak je to o něčem jiném,“ říká vedoucí sklizně.

Vodu totiž potřebuje chmel zejména v závěru zrání pro to, aby se šištice dobře uzavřela a zůstalo v ní co nejvíce jemného zelenožlutého prášku, lupulinu, který stojí za hořkostí. „Letos dlouho trvalo, než se chmel uzavřel. I teď, když už sklízíme, se občas stává, že ještě uzavřený není,“ říká Rada s tím, že nedostatek vody se tak projeví i na chuti. Letošní chmel tak bude méně hořký než obvykle.

Vůně piva, grilovaného masa a dalších dobrot, živá hudba a atmosféra, která k benešovskému pivovaru neodmyslitelně patří. Pivovarské slavnosti se v sobotu 5. září opět vracejí do areálu Pivovaru Ferdinand. Brány se otevřou ve 12:30 a návštěvníky čeká odpoledne a večer plný hudby, dobrého jídla a samozřejmě piva.

„Pivo poteče proudem, zahraje muzika, otevřeme sladovnu, varnu, sklepy a slavíme, jak to u Ferdinanda umíme,“ lákají organizátoři na letošní ročník. Návštěvníci tak dostanou příležitost nahlédnout i do míst, kde se benešovské pivo vyrábí.

Hudební program odstartuje ve 13 hodin benešovský Big Band Pacholata. Tradiční swingový a jazzový orchestr letos slaví významné jubileum – 80 let od svého založení. Na jeho vystoupení naváže písničkář Oliver Kolka ze Sedlčan, který ve svém alternativním a humorném folku využívá také ukulele.

Odpoledne se ponese v rytmu rocku. Na pódiu se postupně vystřídají kapely Detonátor z Vlašimi, Bílá nemoc, sedlčanská S.A.R.A. a benešovská Recidiva. Následovat budou kapely Náhodný výběr ze Soběslavi a Merito z Velkých Popovic.

„Letos hudební odpoledne zahájí místní Big Band Pacholata, který v tomto roce slaví neuvěřitelných 80 let od svého založení. Úplný závěr slavností zakončí domácí Lahvátoři, kteří nám připomenou, že už 30 let hrají a dělají radost nejen nám,“ uvádějí organizátoři.

Pivo hraje v mém životě ústřední roli. Vlastně všude ve střední Evropě. V Praze, v Mnichově, v Bamberku, v Kolíně nad Rýnem, v Düsseldorfu, v Linci nebo ve Vratislavi. My Středoevropané jsme pivo. Jsme příběhy, které pivo vypráví, a já bych je chtěl vyprávět i v téhle knížce. Jaroslav Rudiš

Nápad na knihu o pivu předcházel Návodu na použití železnice. Když chtěl totiž Rudišův německý nakladatel knihu o něčem, co lidi spojuje, první nápad bylo pivo. To ale nejprve neprošlo s poukazem na to, že jde o alkohol a zdraví. Jak řekl Jaroslav Rudiš v rozhovoru pro Seznam:
"Já jsem svému nakladateli předhodil pivo a oni se lekli, že budu psát o hospodách nebo o opíjení se. A skutečně mi paní vydavatelka řekla: „Hele, Járo, já vím, ty jsi z Čech, já jsem z Bavorska, já tomu rozumím, ale teď jsou na stole jiná témata, lidé chtějí žít zdravě, chodit do sauny, do lesa, meditovat. Jóga v lese, to je téma!“ Já jsem se ušklíbl...a protu chvíli jsme skončili u tématu železnice."

Ukázka:

První pivo

První pivo v životě jsem vypil, když mi bylo padesát. Jasně, nebyl jsem zrovna nejmladší. Moji kamarádi to zvládli dřív, ve čtyřiceti nebo ve třiceti, někteří už v osmnácti… Nikoli v osmnácti letech, ale v osmnácti minutách. Já, jak bylo řečeno, až v padesáti, možná těch minut bylo dokonce šedesát nebo sedmdesát. Máma si to už přesně nepamatuje. Každopádně to bylo ve čtvrtek 8. června 1972 v Turnově, v srdci Českého ráje.

Vyrostl jsem tam, mám malý byt v Jičíně a také tam rád píšu. V porodnici na kraji města jsem ležel mámě na hrudi, otevřel jsem oči a připadal si trochu ztracený. Nevěděl jsem, co se se mnou děje, kde zrovna jsem ani proč. Snad proto jsem tolik křičel. Pak mě máma nakojila. Hrozně mě to uklidnilo. Rázem mi bylo mnohem líp. Usnul jsem a zdál se mi první sen v životě. Je zvláštní, že se mi často zdává o pivu. O prázdné hospodě, kde stěny, stoly a půllitry vyprávějí příběhy. O čerstvě načepovaném pivu na stole. O kamarádech, s nimiž se v hospodě scházím nejenom kvůli pivu, ale taky kvůli povídání. Někdy si i zazpíváme.

Třeba to souvisí s tím prvním pivem, které jsem vypil spolu s mateřským mlékem. Zhruba o hodinu dřív, bez prostředně po dlouhém porodu, dostala máma sklenici piva. Jako relikvii, ba přímo jako svátost, od pana primáře osobně. Pivo na posilněnou. Pivo jako první pomoc po česku, na podporu tvorby mléka, jak lékař vysvětlil. Pivo jako výraz uznání, že to máma zvládla. Bylo to černé, těžké, sladové pivo, nejspíš z pivovaru v Malém Rohozci, založeného roku 1850. Anebo ze Svijan, ze zámeckého pivovaru, který je ještě mnohem starší a tyčí se na návrší nad Jizerou. První pivo tam uvařili už v roce 1564. Dnes je známé po celém Česku a nejen tam, hodně se pije na Slovensku nebo v Polsku. Nebo v Sasku. Nejspíš to ale bylo pivo z Rohozce, to moc rád pije táta, když po práci sedí v altánku na zahradě, než zamíří do své oblíbené hospody. Tohle pivo mě provedlo neklidnými vodami puberty i lety na turnovském gymnáziu. Občas, když se na sebe dívám do zrcadla, říkám si: Člověče, Járo, ty jsi hotové pivo na dvou nohách.

„Hlavně aby půllitr zůstal dlouho plný,“ dodává pak táta. Rohozecký pivovar leží kousek od zámku Hrubý Rohozec a sám připomíná spíš zámeček. V době mého narození to byl ovšem v nejlepším případě zchátralý zámeček. Za socialismu se do průmyslu příliš neinvestovalo. Platilo to nejen pro Československo, ale i pro Německou demokratickou republiku. Do Žitavy, nejbližšího německého města, je to z Českého ráje sotva sedmdesát kilometrů. Jako puberťáci jsme do Lužice často jezdili, tolik možností cestovat jsme zase neměli, a východní Němci taky ne. V létě jsme je často potkávali u rybníka v Českém ráji. Bylo to pivo, co nás sbližovalo. Člověk se díky němu rychle naučil i německy a česky. Rozvíjela se kamarádství a milostné vztahy.

Často jsme jezdili do Žitavy vlakem přes Liberec a pátrali tam po německém pivu. Upřímně řečeno, dvakrát nám nechutnalo. Bývalo kalné, bez chuti, skoro bez života, někdy dokonce trochu nakyslé. Zamlouvalo se nám ovšem, že v NDR se smělo pivo pít už od šestnácti, ne jako v Československu až od osmnácti. Přesto jsme se jako teenageři samozřejmě dostali k pivu všude.

Když jsem se narodil, nevěděl jsem o pivu, o tom posvátném nápoji, vůbec nic. Nevěděl jsem nic o nádherných pražských, mnichovských, amsterdamských, bamberských či düsseldorfských hospodách, kde se za stavil čas a jejichž výčepy by mohly vyprávět celé romány. Neznal jsem literáty, jako byli Bohumil Hrabal, Jaroslav Hašek nebo Jean Paul, kteří pivo milovali a přímo ho oslavovali. Nevěděl jsem nic ani o skladateli Bedřichu Smetanovi, který se narodil v Litomyšli v zámeckém pivovaru, kde jeho otec působil jako sládek. V tomto smyslu se vlastně jeho světoznámý cyklus symfonických básní Má vlast od piva nedá oddělit. Na březích Vltavy, jíž Smetana vztyčil hudební pomník, dodnes stojí několik pivovarů.

Neznal jsem ani Kölsch a Alt nebo těžká trapistická piva z Belgie, neznal jsem Guinness a Dublin, kde najdete snad ty nejkrásnější puby z celé Evropy. Neznal jsem pivovar na Islandu, který v jednom fjordu vaří skvělé české pivo. Neznal jsem pivovary v Mnichově a Oktoberfest, slavnost, kterou musí každý milovník piva jednou za život navštívit. Přinejmenším jednou, přestože toho možná bude druhý den litovat, až bude sedět ve vlaku do Berlína nebo do Prahy s kocovinou. Netušil jsem, jak významně nás pivo a pivní kultura ve střední Evropě spojují.

Čtyři roky před mým narozením, 21. srpna 1968, přepadli Československo Sověti. A pochopitelně vyplenili i ten či onen pivovar nebo hostinec. Okupantům pivo nenaléváme – stálo na spoustě tabulí, taky u nás v Českém ráji. Sovětské vojáky v hospodách prostě neobsluhovali. Lidé doufali, že je to všechno jenom zlý sen. Pili černé pivo, jako vždycky, když jim bylo smutno nebo měli vztek. Tak je tomu ostatně dodnes. Okupanti zůstali v Československu dvacet let a hospody se staly místy, kde se člověk mohl nad pivem pokusit zapomenout na smutnou skutečnost. Stejně jako za druhé světové války, kdy Český ráj i celou zemi obsadili nacisté. Za německé okupace trpěli podle vyprávění mého dědečka nejen lidé, ale i pivo. Rok od roku bylo slabší a vodnatější. Šetřilo se chmelem i sladem.

I my jsme v osmdesátých letech jako gymnazisté utíkali do hospody. Naše domovská se jmenovala U Luků, ale všichni jí říkali Alcron, ačkoli měla k úrovni proslulého pražského hotelu hodně daleko. Tenhle lokál byl naše univerzita. Hospodský, jmenoval se Luboš, stál za strohým výčepním pultem v bílém plášti jako doktor nebo lékárník. Jako kněz nebo anděl. Seděli jsme u jednoduchých umakartových stolů mezi dělníky a zamilovali si Bohumila Hrabala, který ve svých povídkách popisoval úplně stejné hrdiny, s jakými jsme se teď dávali do řeči. Dělníky ze šroubárny, řezníky, železničáře. V Alcronu jsme založili divadlo – Jindra, Vladimír, Radek, Aleš a já. Pět nejlepších kamarádů. Budoucí inženýr, budoucí IT specialista, budoucí podnikatel ve stavebnictví, budoucí učitel a budoucí autor knih, znovu a znovu píšící o železnici, světových dějinách a o pivu, což tehdy nikdo z nás netušil.. V Alcronu jsme společně napsali první divadelní hru, silně inspirovanou Václavem Havlem, který jako disident pracoval ve vlhkém a studeném sklepě trutnovského pivovaru, kutálel těžké pivní sudy a napsal o tom Audienci, svou snad nejlepší a nejznámější divadelní hru.

V Alcronu měli černé i světlé pivo z Rohozce, levnou kořalku a k jídlu jenom tlačenku s octem, cibulí a chlebem. Milovali jsme to tam. Inspirovaní Hrabalem a jeho novelou Něžný barbar jsme si, když nám přinesli první pivo, namočili prsty do hořkosladké, husté pěny a trochu jsme si jí vetřeli do vlasů. Říkali jsme tomu pivní křest. Seděli jsme tam s pivem na stolech, s pivem ve vlasech, s pivem v duši i v srdci a navzájem si předčítali z Hrabalových knih, až nám hospodský, ten anděl v bílém plášti s cigaretou v koutku úst, jednou řekl: „Kluci, ukliďte to, tady jste v hospodě, a ne v knihovně. Jinak máte s pivem utrum!“

Možná to nebyl jen Bohumil Hrabal, kdo mě naučil, jak v hospodě mlčet a naslouchat, ale i tenhle pivní anděl. Naslouchat a pak si to zapisovat. V Alcronu jsem se naučil, že nejlepší příběhy najdeš v hospodě. Jednou mi tam třeba někdo vyprávěl, že v jedné vesnici v Českém ráji křtí děti pivem. A mrtvé pivem omývají, takříkajíc jako poslední pomazání. A do rakve jim na poslední cestu dávají dvě tři lahve piva. Jako proviant. Jako pozdrav na onen svět. Pivo si 8. června 1972 dala nejenom moje máma, ale i táta. Dokonce několik. Černá piva na smutek, protože dopoledne pochovali jeho maminku Růženu, moji babičku. Světlá piva na radost, protože jsem tu byl já, jeho první syn. Takový byl a je život v Českém ráji. Pivo v něm dodnes hraje ústřední roli. A nejenom tam, ale všude ve střední Evropě. V Praze, v Mnichově, v Bamberku, v Kolíně nad Rýnem, v Düsseldorfu, v Linci nebo ve Vratisla vi. My Středoevropané jsme pivo. Jsme příběhy, které pivo vypráví, a já bych je chtěl vyprávět i v téhle knížce.

Ve dnech 10. až 12. listopadu 2026 se výstaviště v Norimberku opět stane centrem nápojového průmyslu. Tradiční veletrh BrauBeviale přichází s novým a výstižným sloganem: „All Beverages. One Future.“ Reaguje tak na současný dynamický vývoj trhu, kde se stírají dříve ostré hranice mezi jednotlivými kategoriemi nápojů.

Měnící se trh a nové výzvy pro výrobce
Výrobci i odborníci napříč odvětvím dnes čelí zásadní transformaci spotřebitelských preferencí. Pivo sice zůstává pivem, ale stále častěji překvapuje novými recepturami, příchutěmi a technologickými postupy. Nealkoholická vína zažívají rozmach a segment nealkoholických nápojů přináší funkční inovace, o kterých se dříve odborníkům ani nesnilo.

Ačkoliv tradiční kategorie dál tvoří páteř celého sektoru, největší inovační tlak dopadá na články dodavatelských řetězců – dodavatele surovin, výrobce strojů, plnicích linek, obalových materiálů, logistiku i automatizačních technologií. Právě ti na BrauBeviale představí, jak se tyto trendy promítají do reálné praxe a výroby.

Proč byste v Norimberku neměli chybět?
Veletrh BrauBeviale 2026 nabídne komplexní pohled na celý procesní řetězec, který z něj činí klíčovou událost oboru.
Kromě toho získáte řadu nápadů a podnětů k zamyšlení, v populárním Discovery Baru ochutnáte nejnovější nápojové kreace a na pódiích můžete sledovat odborné panelové diskuze, průlomové přednášky i prezentace perspektivních pilotních projektů.

Naplánujte si návštěvu efektivně
Využijte předem oficiální databázi vystavovatelů a produktů k vyhledání vhodných dodavatelů, produktů a řešení - zde.

Díky novému uspořádání hal podle procesního řetězce můžete ještě efektivněji vyhledávat relevantní tematické oblasti – od surovin a přísad přes technologie zpracování, plnění a balení až po logistiku, automatizaci, analytiku a POS – plány hal zde.

V případě zájmu o bezplatnou vstupenku na veletrh kontaktujte zastoupení veletrhu BrauBeviale v ČR a SR společnost PROveletrhy s.r.o. na e-mailové adrese: info@proveletrhy.cz bude vám zaslán speciální registrační e-kód.

Kofole v pololetí vzrostly tržby o téměř osm procent a provozní zisk o více než šestnáct procent. Skupinu táhly nealkoholické nápoje, jadranský region a síť UGO, slabší výsledky naopak vykázaly pivovary. Dopady dražší ropy a geopolitického napětí firma tlumila předzásobením a úsporami v provozu.

Nápojářské skupině Kofola v prvním letošním pololetí stouply tržby meziročně o 7,7 procenta na 3,2 miliardy korun. Provozní zisk EBITDA jí vzrostl o 16,2 procenta na 594,1 milionu korun. K růstu jí pomohly počasí, silná sezona v jadranském regionu i úspěšné novinky. Kofola to dnes sdělila ČTK v tiskové zprávě.

„Skvělých výsledků dosáhla skupina Kofola i přesto, že se do cen vstupních materiálů (pohonné hmoty, preformy, fólie) začínaly postupně propisovat dopady geopolitického napětí na Blízkém východě a růstu cen ropy. Tlak na náklady však skupina úspěšně kompenzovala včasným předzásobením a efektivitou provozu,“ uvedla firma.

Prodej nealkoholických nápojů v Česku a na Slovensku potvrdil ve druhém čtvrtletí růstový trend, který podle firmy ovlivnily i novinky pro letní sezonu, například nové příchutě Korunní Etera bez cukru. Jadranské divizi pomohl brzký start turistické sezony. Tržby ve Slovinsku vzrostly o čtyři procenta, v Chorvatsku o tři procenta a klíčová oblast hotelů, restaurací a dalších gastronomických provozů o pět procent.

Turistická sezona pomohla Jadranu, UGO výrazně zvýšilo zisk
„Posun k maržově zajímavějším formátům a přísná kontrola provozních nákladů nám pomohly ochránit ziskovost,“ uvedl generální ředitel společnosti Radenska Adriatic Marián Šefčovič.

Pivovarská divize Kofoly čelila slabšímu období. „Propad exportu však zmírňoval domácí trh, kde táhly značky Zubr (nárůst o 13,9 procenta), Litovel (o 5,9 procenta) a obecně plechovkové formáty (o 27,4 procenta),“ uvedla Kofola.

Síť UGO, která nabízí čerstvé ovocno-zeleninové šťávy a provozuje Salaterie a Freshbary, vykázala nárůst hrubých tržeb téměř o 14 procent a zhruba 35 procent nárůstu EBITDA. Přispěly k tomu pokračující růst návštěvnosti a tržeb Salaterií, další expanze i růst prodeje balených zdravých jídel v Česku. „Na Slovensku je pak patrný rostoucí zájem o čerstvá jídla i nápoje z Freshbarů a Salaterií. Meziroční růst tržeb v segmentu QSR (restaurace rychlého občerstvení) ve druhém čtvrtletí je 22 procent,“ uvedla společnost.

Kofola sídlící v Ostravě patří k nejvýznamnějším výrobcům nealkoholických nápojů ve střední Evropě. K výrobkům kromě stejnojmenného nápoje patří nápoje značek Vinea, Rajec, Korunní, Ondrášovka, Kláštorná Kalcia, Jupí nebo Semtex. Do skupiny patří výrobce čerstvých šťáv a salátů UGO, český producent bylinných směsí a čajů Leros, Pivovary Zubr, které vyrábějí piva Holba, Zubr a Litovel, slovinská společnost Radenska a chorvatský výrobce minerálních vod Studenac. Loni tržby skupiny dosáhly 10,75 miliardy korun a provozní zisk před odpisy EBITDA 1,79 miliardy korun. Kofola má přes 4000 zaměstnanců.

Petr Urban vtipy představují rázovitý český kreslený humor, jehož ústřední postavou je legendární pivař a lidový filosof Ruda Pivrnec. Bývalý sáňkař a olympionik Petr Urban vytvořil nezaměnitelný svět hospodské pohody, trefných životních mouder a laskavé lidové nadsázky, který baví české čtenáře již více než tři desetiletí.

Petr Urban (*1960) je jedním z nejpopulárnějších a nejplodnějších českých kreslířů a humoristů. Než se stal plně profesionálním výtvarníkem, reprezentoval Československo v jízdě na saních a zúčastnil se dvou zimních olympijských her (Calgary 1988 a Albertville 1992). Právě ze sportovního prostředí, ale především z typicky české hospodské kultury čerpá jeho nejslavnější komiksová postava – nezaměnitelný Ruda Pivrnec. Přinášíme vám velký přehled Urbanova humoru, legendárních hlášek a filosofie piva.

1. Fenomén Rudy Pivrnce: Filosofie u pěnivého moku
Ruda Pivrnec není jen obyčejný konzument piva; je to lidový mudrc, který s nadhledem a pivem v ruce řeší globální problémy i malicherné sousedské spory:

O dietě a zdravém životním stylu:
Lékař varuje Pivrnce: „Pane Pivrnec, to pivo vás jednou zabije! Musíte začít pít vodu.“
Pivrnec se podívá do půllitru a odpoví: „Pane doktore, voda je dobrá leda tak na mytí nohou a na žáby. V pivu je vitamínů celá abeceda!“
O manželské věrnosti:
Vlasta se ptá Rudy: „Rudo, řekni mi pravdu, máš mě ještě vůbec rád?“
Pivrnec odpoví: „Vlastičko, kdybych tě neměl rád, tak bych se do té naší hospody tak rád nevracel!“
U zpovědi:
Farář se ptá Pivrnce: „Synu, činíš pokání za to, že jsi celý týden strávil v hospodě?“
Pivrnec pokývá hlavou: „Činím, velebnosti. Zvláště za ten čtvrtek, kdy došlo plzeňské a musel jsem pít desítku.“
O ranním probuzení:
Pivrnec leží v posteli, drží se za hlavu a říká manželce:
„Vlasto, dneska cítím v těle obrovskou energii! Bohužel je to energie potřebná na to, abych se vůbec udržel na nohou.“
O sportovním tréninku:
Pivrnec sedí na saních s lahví piva a vysvětluje trenérovi:
„Trenére, aerodynamika je důležitá, ale správné těžiště a vnitřní klid získáte jedině po třetím dvanáctistupňovém ležáku.“
O inflaci a cenách:
Pivrnec se dívá na účtenku v hospodě a povídá výčepnímu:
„Franto, ty tvoje ceny piva stoupají rychleji než moje hladina cholesterolu!“

2. Od olympijských saní ke kreslířskému prknu
Příběh Petra Urbana je v českém sportu i umění naprosto unikátní. Jako reprezentant v jízdě na jednosedadlových saních dokázal skloubit tvrdý trénink s vrozeným kreslířským talentem. Kreslené vtipy začal publikovat už v 80. letech v časopisech Dikobraz a Stadión. Po ukončení sportovní kariéry založil vlastní vydavatelství a otevřel slavnou Pivrncovu hospodu ve Smržovce v Jizerských horách.

3. Proč Češi milují Pivrncův humor
Urbanův humor dokonale rezonuje s českou národní povahou z několika důvodů:

Absence přetvářky: Pivrnec si na nic nehraje. Přiznává své slabosti, chuť na dobré jídlo a pivo i odpor k přehnané práci.
Geniální typizace postav: Každý v Pivrncových vtipech pozná svého souseda, švagra nebo výčepního z oblíbené restaurace.
Ozdravný smích: Schopnost zasmát se sám sobě je nejlepší obranou proti stresu a životním nezdarům.
Tradice české hospody: Hospoda v Urbanově pojetí není místem opilství, ale společenským klubem a parlamentem obyčejných lidí.

4. Pivrncova moudra pro každodenní pohodu
Jak žít život podle Rudy Pivrnce? Držte se těchto čtyř základních pravidel:

„Nehas to, co tě nepálí, a raději si dej jedno vychlazené.“
„Život je příliš krátký na to, abychom pili špatné pivo a hádali se o hlouposti.“
„S úsměvem jde všechno lépe, i když zrovna prší nebo došlo pivo.“
„Když tě práce zmáhá, hospoda ti pomáhá.“

5. Kreslené anekdoty Rudy Pivrnce ze života
Pivrncův pohled na svět nabízí nevyčerpatelnou studnici humoru pro každou příležitost:

O ranním vstávání a práci:
Šéf v práci se ptá Rudy: „Pivrnec, vy jste přišel do práce až v deset hodin?!“
Pivrnec se usměje: „Pane šéf, když vy jste říkal, že doma se člověk nejlíp vyspí!“
O manželství a romantice:
Vlasta vzdychá: „Rudo, podívej se na souseda, ten nosí své ženě květiny každý pátek!“
Pivrnec klidně odpoví: „Vlastičko, a zeptala ses jí, co za to po něm ten chudák soused chce?“
O pivní moudrosti:
„Kdo pivo pije, dlouho žije, kdo pivo nezná, ten ať zcepení. Nejlepší lék na všechny neduhy je orosená dvanáctka s pořádnou pěnou.“
O sportovním nadšení:
Pivrnec vysvětluje kamarádům u stolu: „Sport je zdravý, to je vědecky dokázáno. Proto se na něj nejraději dívám v televizi z pohodlného křesla.“

6. Odkaz Petra Urbana v českém výtvarném umění
Dílo Petra Urbana navazuje na nejlepší tradice české karikatury reprezentované Josefem Ladou, Ondřejem Sekorou či Jiřím Winterem Nepraktou. Jeho nezaměnitelný rukopis, bodrý humor a schopnost vystihnout radost z obyčejného života činí z Rudy Pivrnce jednu z nejtrvalejších komiksových postav v české historii.

Často kladené otázky o Petru Urbanovi a Rudovi Pivrncovi (FAQ)
Kdo je autorem postavy Rudy Pivrnce?
Autorem je český kreslíř, ilustrátor a bývalý olympijský sáňkař Petr Urban pocházející ze Smržovky v Jizerských horách.

Kdy postava Rudy Pivrnce vznikla?
Postava Rudy Pivrnce vznikla na přelomu 80. a 90. let 20. století a rychle se stala jedním z nejznámějších symbolů českého hospodského humoru.

Kde najít originální díla a hospodu Petra Urbana?
Ve Smržovce v Jizerských horách provozuje Petr Urban vyhlášenou Pivrncovu hospodu a galerii, kde je k vidění rozsáhlá expozice jeho kreslených vtipů a obrazů.

Do čela marketingu Pilsner Urquell: The Original Beer Experience, oceněného jako nejlepší pivní zážitek světa, nastupuje František Reismüller. Bývalý generální ředitel agentury CzechTourism se bude z pozice Chief Marketing Officera soustředit na posilování image a pozice značky jak na klíčových zahraničních trzích, tak v českém prostředí, a také na kreativní a výkonnostní rozvoj B2C i B2B komunikace.

Mgr. František Reismüller, Ph.D., působí v mezinárodním marketingu a cestovním ruchu více než třináct let. Po studiu sinologie na Univerzitě Karlově zakládal v roce 2013 šanghajskou pobočku agentury CzechTourism, kterou následně čtyři roky vedl. Získané zkušenosti se specializací na čínský trh pak dva roky zúročil v Bruselu, kde působil jako marketingový a projektový manažer Evropské komise pro cestovní ruch (ETC). Po návratu do agentury CzechTourism zastával pozici ředitele marketingu a zahraničních zastoupení a od listopadu 2023 do srpna letošního roku stál v čele agentury jako generální ředitel.

„Františkův nástup vnímáme jako důležitý krok pro další rozvoj Pilsner Experience. Věříme, že jeho zkušenosti s prosazováním českých projektů na globální scéně, budováním silných partnerství a strategickým řízením nám pomohou dále růst, posilovat naši pozici na mezinárodním trhu a otevírat nové příležitosti,“ říká Lidija Kovařík, CEO Pilsner Urquell: The Original Beer Experience.

„Vedení marketingu v Pilsner Experience je pro mě příležitostí zúročit v praxi zkušenosti z marketingu a managementu cestovního ruchu, které jsem řadu let sbíral ve státní sféře. Zároveň je to velká výzva – tento koncept má potenciál stát se jedním z nejnavštěvovanějších míst svého druhu v Praze, protože zábavnou a imerzivní formou vypráví důležitou část příběhu českého kulturního dědictví. A přesně tohle chci turistům z celého světa ukázat: nejde jen o pivo jako nápoj, ale o historii, kulturu a samotnou podstatu češství,“ dodává František Reismüller.Reismüller přichází v momentě, kdy centrum navazuje na rekordní rok s hosty z více než 120 zemí a s nominací v prestižní soutěži World Travel Awards usiluje o obhajobu titulu nejlepšího pivního zážitku Evropy. V nové roli zastřeší komplexní marketingovou strategii s cílem dále upevňovat mezinárodní prestiž centra a oslovovat nové skupiny návštěvníků.

Plechovka piva nebo lahev prosecca v zavazadle většinou nikomu nevadí. Jakmile ji ale ve vlaku otevřete, pravidla se u jednotlivých dopravců výrazně liší. České dráhy jsou v tomto směru mírnější, zatímco RegioJet a Leo Express vlastní alkohol zakazují a za porušení mohou cestujícího vykázat nebo mu uložit přirážku.

„Proč bych si ve vlaku nemohl otevřít vlastní pivo? Podle jízdního řádu už jsem hodinu doma.“ I tak si lidé na sociálních sítích utahují z pravidla, o kterém řada cestujících vůbec neví.

RegioJet a Leo Express vlastní alkohol zakazují
Přepravní podmínky RegioJetu účinné od 8. července 2025 uvádějí, že cestující nesmí „ve vlaku požívat vlastní alkoholické nápoje“. Zákaz se tedy vztahuje na pivo, víno, prosecco i lihoviny přinesené zvenčí.

Alkohol zakoupený z palubní nabídky konzumovat lze. V dětském kupé nebo oddílu pro cestující s dětmi však není dovoleno pít alkohol vůbec. Cestující, který ani po upozornění přepravní podmínky nedodržuje, může být z vlaku vyloučen.

Podobně postupuje Leo Express. Jeho aktuální přepravní podmínky řadí mezi porušení pravidel situaci, kdy cestující „požívá vlastní alkohol“. Za porušení stanovují přirážku 1 000 korun, kterou lze uložit i opakovaně během jedné cesty. Zaplatit ji může cestující kartu i hotově nebo v eurech.

Nejde přitom o novinku roku 2026. Leo Express zavedl zákaz vlastního alkoholu už v roce 2019 a RegioJet jej uplatňoval ještě dříve.

České dráhy mají pravidla mírnější
U Českých drah obecný zákaz konzumace vlastního piva, vína nebo prosecca neplatí. V jejich přepravních podmínkách účinných od 14. prosince 2025 takové ustanovení není. Samotné slušné vypití přineseného nápoje proto není důvodem k postihu.

Rozhodující je ovšem chování cestujícího. České dráhy mohou z přepravy vyloučit člověka, který je zjevně pod vlivem alkoholu a bezprostředně ohrožuje sebe, ostatní osoby, veřejný pořádek nebo majetek. Stejný princip vychází také ze zákona č. 65/2017 Sb.

Povolená sklenka tak rozhodně neznamená toleranci k hlučnému, agresivnímu nebo nebezpečnému jednání.

Pozor, jiné pravidlo platí už na nádraží
Vlak a nádraží nejsou z pohledu pravidel totéž. Provozní řád Správy železnic zakazuje ve veřejných prostorách osobních nádraží pít alkohol mimo místa k tomu určená, například restaurace a bary.

Zavřenou lahev lze přenášet, ale její otevření na nástupišti nebo v nádražní hale už může být porušením pravidel.

Kolik stojí alkohol přímo ve vlaku
Zákaz vlastního alkoholu má i praktickou stránku – cestující si musí nápoj koupit z palubní nabídky. Podle letního menu Leo Expressu platného od června 2026 stojí třetinka Budvaru 35 Kč, půllitrový Robin 12 vyjde na 69 Kč, malé bílé nebo červené víno na 79 Kč a čtvrtlitrové jemně perlivé Leo&Secco na 69 Kč.

Pro srovnání: v nabídce jídelních vozů pro vybrané vlaky Českých drah stojí půllitrový Gambrinus 49 Kč, třetinka Budvaru 59 Kč, malé víno 109 až 119 Kč a dvě deci prosecca 139 Kč. Aktuální úplný ceník alkoholu RegioJetu se nám ve veřejně dostupných zdrojích nepodařilo dohledat, proto jeho ceny neuvádíme.

Německo zakáže alkohol na všech 5 400 nádražích
Ještě dál nyní míří Deutsche Bahn. Německá železniční společnost oznámila, že zákaz konzumace alkoholu postupně rozšíří na všech svých 5 400 nádražích. Celoplošně má platit nejpozději od 15. října 2026. Výjimku dostanou nádražní restaurace a bary. Cestující si rovněž budou moci nést zavřený alkohol v zavazadle nebo v nákupní tašce.

Kdo zákaz poruší, může být z nádraží vykázán. Při opakování mu může Deutsche Bahn uložit zákaz vstupu. Dopravce opatření vysvětluje snahou omezit násilí, konflikty a nepořádek.

Praktické pravidlo pro cestující je tedy jednoduché: lahev v zavazadle obvykle problém nepředstavuje, před jejím otevřením je však dobré zkontrolovat dopravce i místo. Co je povolené ve vlaku Českých drah, může být porušením podmínek u RegioJetu nebo Leo Expressu – a zakázané už na samotném nádraží.

Pro mě ten příběh začal před měsícem, když jsem viděl první teaser. Pípa s akumulátorem? To může napadnout jen Čechy. Když jsem viděl půllitr s nápisem Budějovický Budvar, měl jsem jasno. Trochu mě zmátla americká firma, ale marketingový guru týmu Robert Jr. mi vysvětlil, že kvůli vstupu na Kickstarter bylo nutné založit americkou firmu. A také je to silný trh, který by byla škoda neoslovit.

Pípa se jmenuje Durvag Settler V1, kromě piva zvládne limonádu, cider, víno a další nápoje. Měří 44 × 25 × 40 cm a váží 17 kg. Se správnou redukcí ji připojíte k jakémukoliv sudu či nádobě. Akumulátor zvládne uchladit 24 piv za hodinu, když přístroj připojíte do sítě, počet stoupne na 40 půllitrů. Běžet vydrží až 20 hodin, ale pochopitelně záleží na okolní teplotě, teplotě nápoje, rychlosti čepování a způsobu používání. Integrovaná baterie se pak nabije za dvě hodiny.

Tím je dané určení – Settler bude skvělý na zahradní party s partou přátel, na pláž, na ryby, do kempu… Určitě to není profesionální výčepní zařízení pro pivní stánek na letním festivalu. Pokud chcete pivo udržet po delší dobu ve skvělé kondici, je možné sud tlakovat nikoliv vzduchem, ale CO₂.

Ceny a dostupnost
Kampaň na Kickstarteru už se rozjela a zájem je obrovský. Tento článek píšu 6 hodin po startu kampaně a cílová částka 50 tisíc dolarů je z většiny splněná.

VIP cena pro sledující na Kickstarteru je 890 dolarů, běžná kickstarterová cena je 960 dolarů, tedy asi 20 tisíc korun. Je to na vás moc? Settler bude možné zaplatit na tři splátky. K prvním zákazníkům se pípa dostane v dubnu 2027.

Jarošovský pivovar představuje další novinku z řady Jarošovská laboratoř. Po exotickém Márovi Kujónovi přichází Trnka Arónka 12%, ovocný kyseláč postavený na spojení švestek a arónie. Výsledkem je svěží, šťavnaté pivo s tóny tmavého ovoce, příjemnou kyselostí a prakticky nulovou hořkostí.

Jarošovská laboratoř vznikla jako prostor pro odvážnější receptury, výrazné chutě a pivní styly, které se vymykají klasické nabídce pivovaru. Trnka Arónka na tuto myšlenku navazuje, tentokrát ale místo exotického ovoce pracuje s chutěmi, které jsou Slovácku mnohem bližší.
Švestky mají na Slovácku svoje pevné místo. Patří do místních zahrad a sadů, do koláčů, povidel i pálenek a jejich chuť je s regionem pevně spojená. Právě na tuto známou surovinu Jarošovský pivovar navázal a spojil ji s arónií, která pivu dodává výraznější tóny tmavého ovoce a lehce sušší zakončení.

„Trnky jsou na Slovácku doma. Každý si pod nimi představí něco trochu jiného – někdo povidla, někdo koláč, někdo slivovici. My jsme je tentokrát vzali do pivovaru a spojili s arónií. Chtěli jsme, aby výsledkem nebylo sladké ovocné pivo, ale svěží kyseláč, který má výraznou chuť a zároveň se dobře pije,“ říká Gabriela Uherková z marketingu Jarošovského pivovaru.

Ve vůni Trnky Arónky dominují zralé švestky, které doplňuje jemné aroma lesního ovoce a nádech černého rybízu. V chuti je pivo šťavnaté až džusové, se střední a dobře vyváženou kyselostí. Arónie přináší lehce sušší ovocný závěr a pomáhá vyvážit plnost švestek.

„Ve vůni jsme chtěli zachovat hlavně zralou švestku, kterou doplňují tóny lesního ovoce a černého rybízu. Arónie pak v chuti přidává lehce sušší charakter a vyvažuje ovocnou plnost. Kyselost jsme nastavili tak, aby byla osvěžující, ale nepřebíjela samotné ovoce. Cílem bylo udělat šťavnatý kyseláč, který je výrazný, ale pořád dobře pitelný,“ popisuje sládek Jarošovského pivovaru Milan Esender.

Trnka Arónka má střední říz a velmi nízkou hořkost, díky čemuž zůstává lehce pitelná a nechává vyniknout samotné ovoce. Přestože jde o moderní pivní styl, chuťově se vrací k něčemu důvěrně známému. Švestky patří ke Slovácku stejně přirozeně jako sady, pozdní léto a místní tradice. Jarošovský pivovar je v novém speciálu ukazuje v nové podobě a doplňuje je arónií, která výsledné chuti dodává další rozměr.

Trnka Arónka 12% je dalším speciálem z Jarošovské laboratoře, ve které chce pivovar dál experimentovat s netradičními surovinami, pivními styly a kombinacemi chutí. Každý speciál z této řady má přinést vlastní výraznou myšlenku a ukázat, že vedle tradičních ležáků je prostor i pro piva, která pracují s jinými chutěmi a oslovují nové skupiny zákazníků.

Jarošovská Trnka Arónka 12% bude dostupná v omezeném množství ve vybraných provozech, u obchodních partnerů a přímo v Jarošovském pivovaru.