Ona byla grafička, on pracoval v IT. „Běžná“ zaměstnání už se jim ale začala zajídat, a tak se před sedmi lety rozhodli zariskovat. Začali vařit pivo v Lomnici u Tišnova a beznadějně se do toho zamilovali. Dnes Jana a Ivo Pavlišovi se svými ležáky a speciály sklízejí chválu i ocenění.

„Když jsme spolu s Ivem randili asi dva měsíce, chytla jim na dvoře stodola plná dřeva. Při vytahování čtyřkolky s upuštěnými pneumatikami se popálil, takže byl hospitalizován na JIP a já za ním každý víkend jezdila asi tři sta kilometrů,“ začíná Jana Pavlišová.

Při návratu do práce si uvědomil, že už ho moc netěší. I Jana chtěla tou dobou změnit kurz své profesní dráhy. Oba tak vyměnili obrazovky počítačů za něco hmotného. K rozhodování jim dopomohl také fakt, že měli k dispozici původní pivovar ze šestnáctého století, kde se pivo vařilo do roku 1922.

Pivovarskou budovu s nádvořím a přilehlými hospodářskými budovami koupil s investičním záměrem v roce 1925 Ivův pradědeček. O rok později však rozprodal polovinu pivovaru včetně dvoupatrových pivovarských sklepů a začal podnikat v truhlářském oboru. Zbytek se používal k různým pronájmům.

Manželé prostor využili a 25. listopadu 2017 navázali na původní pivovarskou tradici. Start byl patřičně náročný, však také otevírali pivovar bez předchozích zkušeností.

„Byli jsme blázni. Zpětně se skoro až divím, že nás nikdo nezastavil. Rozhodli jsme se a pak už se začalo svépomocí rekonstruovat stodolu, protože ve většině původních prostor pivovaru dnes bydlí manželovi příbuzní včetně nás. Založili jsme společnost, připravili podrobný podnikatelský záměr a měsíce s ním obcházeli banky, než nám jedna konečně půjčila,“ dodává Pavlišová.

K půjčce ve výši tři miliony korun přitom museli zastavit tři nemovitosti a další potřebný milion už poskládali z vlastních zdrojů. Následně si objednali pivovarské technologie vytvořené na míru a na Mendelově univerzitě se začali učit vařit pivo.

Dokončili také rekvalifikační kurz na sládka prostřednictvím Beer Academy. Poctivé technologické základy už ovládají s přehledem a věci dělají opravdu po svém. Sami říkají, že se chtěli vymanit z řádu, který něco přesně diktuje.

„Co se týká piva, jsme někdy dost tvrdohlaví. Například pšeničné pivo je uvařené tak, aby chutnalo nám. Kvasí při nižších teplotách, kdy kvasnice vytvářejí aroma připomínající hřebíček, i když víme, že mnoho lidí zrovna tohle u pšeničných piv nevyhledává,” líčí manželé.

„Pivovarskou komunitu pravidelně rozohňujeme tím, že vaříme pivo infuzním způsobem, a ne starou tradiční dekokční metodou, která vychází z dob, kdy nebyly technologie zdaleka tak spolehlivé jako dnes. Pokud ale ve slepých degustacích nikdo nepozná rozdíl, nemáme důvod naše postupy měnit,“ doplňují.

Přestože byznys na začátku rozjížděli skutečně sami dva, aktuálně se zapojuje víceméně celá rodina. Už pár let je nejvíce aktivní starší bratr Jany. K tomu jim ještě vypomáhají rodiče s příjmem objednávek a stáčením lahví. A když je nouze, ruku k dílu přiloží i švagr a synovec.

„Manžel vede výrobu, rozváží pivo, nakupuje potřebné suroviny a materiál na výrobu a řeší fuckupy, kterých je víc než dost. Já řeším marketing, grafiku, PR, provoz pivnice, organizaci brigádníků, stánkařský prodej, ekonomiku pivovaru, komunikaci s klienty, kteří mají speciální přání, vaření vlastního piva, firemní večírky, prohlídky a podobně,“ vysvětluje Pavlišová.

Momentálně mají v nabídce jedenáct druhů piva, což může být v porovnání s jinými minipivovary skromné číslo. Pavlišovi ale naprosto přesně vědí, co dělají. Už při budování výroby mířili k úzkému portfoliu čítajícímu především spodně kvašená piva s důrazem na osvědčenou kvalitu.

V roce 2023 dokonce získali cenu v kategorii nejlepší silné světlé pivo. Hodně cen získala i jejich Hořká desítka. Každý rok se navíc umisťují mezi třemi nejlepšími minipivovarskými desítkami na Jarní ceně českých sládků.

Menší nabídku se snaží vyrovnávat chutí. Oslnivá je například kombinace pepře a pomeranče nebo medová 13. Tu si poprvé uvařili na vlastní svatbu a prvních sto litrů se vypilo za dvě hodiny.

Protože pivo pojmenované Honeymoon si získalo své fandy, je zařazené i v oficiální nabídce. Obsahuje téměř tři procenta medu, ale není přeslazené. I další receptury tvoří společně. Ivo je přitom spíše na spodně kvašená piva a Jana se zajímá o další pivní styly.

Celkem za rok vyprodukují okolo 700 hektolitrů piva. Kromě jejich pivnice v Lomnici se čepuje na Tišnovsku, Kuřimsku, Boskovicku či v Brně. Mají několik stálých zákazníků a pak mnoho podniků, které piva v různých intervalech střídají.

Snaží se ovšem, pokud to jde, zásobovat pivem i vzdálenější města, třeba Olomouc nebo Prahu. Díky distributorům se jejich pivo občas objeví třeba i v Českých Budějovicích, Pardubicích nebo v Ústí nad Labem. Kromě piva jako takového si u nich můžete domluvit prohlídku s degustací a zábavným výkladem nebo přenocovat v apartmánu.

Oba v pivovaru bydlí, a tak v něm tráví 24 hodin denně. Láska k tomuto řemeslu u nich ale nevybledla, právě naopak. Mají velké plány do budoucna. Chtějí vyvinout perfektní nealko pivo, více pivovar rozšířit a tím i diverzifikovat celý byznys.

„Čekají nás investice do inovace technologií, implementace ERP systému, abychom veškeré naše počínání měli lépe pod kontrolou, dokončení vlastního vrtu a rekonstrukce kanceláře. To je zábava na nejbližší měsíce,“ vyhlíží Jana Pavlišová.

Jak ajťák a grafička začali vařit pivo není název moderní pohádky bořící stereotypy, ale skutečný příběh, který stojí za ochutnávku. Energická majitelka rodinného pivovaru Genius Noci Jana Pavlišová nás vzala do zákulisí stylové pivnice v jihomoravské Lomnici a prozradila, čím ji pivovarnictví tolik okouzlilo.

S manželem provozujete rodinný pivovar Genius Noci. Jak jste se k tomu dostali?
Bydlíme v původním pivovaru ze 16. století, kde se pivo vařilo naposledy v roce 1922. Důvodů, proč pivovar obnovit, bylo několik. S mým mužem Ivem jsme oba měli práci, která nás úplně nenaplňovala. Ivo pracoval jako ajťák a já jako grafička – ryze pivní předpoklady, že?

Naprosto!
Při plíživém profesním vyhoření se dostavilo i vyhoření opravdové, kdy na dvoře shořela celá jedna stodola. S Ivem jsme spolu teprve začínali chodit, když byl hospitalizován na JIP s popáleninami 3. stupně. Nejen, že nás to všechny sblížilo a semklo, ale myslím, že to i spustilo nějaké hlubší myšlenky. Proto, když mi pak Ivo už po několikáté řekl, že jeho snem je mít vlastní minipivovar, opáčila jsem, že „to nebudu poslouchat do konce života“ a ať to prostě zkusíme. Tolik historie se nesmí nechat ležet ladem. Tak jsme do toho šli úplně po hlavě s velkým odhodláním, nulovými zkušenostmi a skoro žádným kapitálem. Zpětně mi to připadá jako totální šílenost a divím se, že nás v tom celá rodina podporovala!

Jak těžké pro vás bylo naučit se vařit pivo?
Odhodlání a naše velká naivita byly ty největší poklady do začátku. Přece jen, pivo jsme tenkrát nevařili ani doma pro sebe. Řekli jsme si proto, že se musíme učit od těch nejlepších – Ivo tehdy zavolal na Mendelovu univerzitu, spojil se s Tomášem Gregorem, který tam vyučuje pivovarnictví, a poprosil ho o soukromý kurz. Jen tak, „na drzáka“. Párkrát jsme s Tomášem vařili, pochopili jsme, jak šťastné to bylo setkání, a požádali jsme ho, aby nám dělal garanta (pivovarnictví je vázaná činnost). Od té doby uplynulo dost let a mezitím jsme si oba dodělali rekvalifikaci přes Beer Academy. Učit se ale budeme celý život – to je na tom to nejkrásnější. Co se týče technologií, měli jsme asi víc štěstí než rozumu.

Jak jste na založení pivovaru získali potřebné finance?
To bylo samozřejmě ze všeho nejtěžší. Měli jsme krásný, asi dvacetistránkový podnikatelský záměr. V každé bance nás pochválili, jak je perfektně vypracovaný, a poslali nás domů. Nakonec jsme našli jednu banku, která nám při zastavení veškerého majetku půjčila. My jsme tomu prostě od začátku věřili.

Kde jste sháněli vybavení?
Když jsme začínali (a pořád to ještě platí a dlouho platit bude), neměli jsme dost kapitálu na to, abychom si pořídili technologie z velkých známých firem. V tu chvíli, kdy založíte pivovar, vám začne chodit asi deset mailů za měsíc s nabídkou levné technologie z Číny. My jsme si vybrali menší firmu z Rozdrojovic, která postavila teprve pět pivovarů a ten náš vyrobila přesně na míru. I při dalším rozšiřování podporujeme české dodavatele, i když tanky z Číny by byly levnější. Vím, že občas působím jako don Quijote, ale já si prostě nedokážu vážit toho, když někdo utápí své peníze v Číně, nechá si posílat obrovský náklad přes půl světa a pak chce, aby ho čeští zákazníci podporovali jakožto českou firmu. V rámci řetězce výroby mi to přijde nefér a v konečném důsledku to oslabuje celé podnikatelské prostředí. Pokud to zvládneme my – chudí dobrodruzi, musí to zvládnout i velcí investoři. Je to jen o zásadách a hodnotách, které podle mě z podnikání úplně vymizely.

Přistupovali k tobě lidi z oboru jinak kvůli tomu, že jsi žena v tradičně mužské profesi?
Ze začátku se mi často stávalo, že mě lidé nevnímali a přehlíželi. Když jsme šli někam ve dvou, tak všichni automaticky očekávali, že Ivo dělá všechno a já jsem podporující manželka. Poslední dobou se mi to ale už moc nestává – možná jsem potřebovala nabrat více zkušeností, abych působila sebevědoměji. Nevím. Každopádně mám pocit, že když se v pivovarském světě objeví žena, která něco umí, chlapi ji respektují úplně stejně. Nebo mi na tom přestalo záležet a soustředím se víc na podstatu věci.

Co dala cesta ženy – pivovarnice tobě osobně?
Vždycky jsem chtěla být jednou z těch silných a schopných superžen, které všechno zvládnou, rozjedou podnikání, zvládají u toho vést domácnost, vařit, uklízet, s nikým se nepohádat a perfektně vychovat děti. U nás to vypadá tak, že děti ještě ani nemáme, podnikání by mohlo jet rychleji, doma není vždy poklizeno, okna neumytá, záclony nevyprané… Prostě jsem přišla na to, že síla není v tom, že všechno zvládnu sama. Síla je v tom, že si umím říct o pomoc a přiznat si, že jsem v něčem slabá. To se teď učím. A doporučila bych to všem ženám – nesnažte se zvládnout všechno a buďte úplně klidně nedokonalé.

V Lomnici u Tišnova se téměř po sto letech znovu vaří pivo, dokonce ve stejném areálu. Někdejší tradici obnovili manželé Pavlišovi, kteří zřídili minipivovar v bývalé pivovarské stodole. Funguje od konce letošního roku, řekla Jana Pavlišová. Pivovar dostal název Genius noci.

"Nápad vznikl docela jednoduše. Manžel pořád dokola říkal, že jeho sen je mít minipivovar. Poslouchala jsem to docela často a v tomto baráku s takovou historií by byl hřích se do toho nepustit," uvedla Pavlišová. Podle ní myšlenku na minipivovar podpořila celá rodina, první várku v Lomnici uvařili letos koncem listopadu.

Manželé se o minipivovar starají ve volném čase, ani jeden se v řemesle nevyučil, takže fungují s podporou odborného garanta. Cílem je zaměřit se zejména na brněnskou klientelu, kde je zájem o pivo z minipivovarů velký. V regionu mají v Lomnici silnou konkurenci, protože v blízkém Tišnově jsou už tři minipivovary a další je v Doubravníku nebo Senticích.

"Je fajn, že se vrací trend, že v každém městě je minipivovar. Teď už je to jen o tom, abychom se všichni uživili," říká Pavlišová.

V Lomnici se pivo vařilo už koncem 16. století. Většinu doby pivovar s místním zámkem patřil uherské šlechtické rodině Serényiů. Štít starého pivovaru je od roku 1856 ozvláštněn dílem sochaře Josefa Břenka, a to romantickou sochou pivního krále Gambrina s korblíkem v pravé ruce a sladovnickým znakem u nohou. Pivovarskou budovu modernisticky zvýrazňuje zachovalý hvozd s vročením 1913 a malým kamenným erbem rodu Serényiů ve štítě. Na začátku 20. století hrabě Otto Serényi areál prodal brněnskému pivovaru. V Lomnici se průmyslově přestalo vařit pivo v roce 1922. O tři roky později objekt odkoupil Alois Buchta, pradědeček současných majitelů Pavlišových, aby sem přesunul zavedenou truhlářskou dílnu.

Na jižní Moravě je už více než 50 minipivovarů a řada z nich vzniká zejména v posledních letech. Velký boom je zejména v okolí Brna a na Tišnovsku. V samotném Tišnově za poslední dva roky vznikly už tři minipivovary a další se chystá v Předklášteří. Většina provozovatelů se konkurence příliš neobává.