Nápady na neobvyklé chutě piva si Tomáš a Vojtěch Záhorovi, majitelé řemeslného Pivovaru Záhora v Kněžičkách, vozí nejčastěji ze zahraničních cest. Posledním takovým je pivo se sečuánským pepřem. Experimenty ale nejsou na úkor hlavních prodejních artiklů, většinu produkce stále tvoří ležáky.

Pivovaru, který je v provozu od roku 2016, v posledních letech přibývá trvalých odběratelů, chystá i rozšíření výroby, řekl ČTK jeden z majitelů pivovaru Vojtěch Záhora.

„Daří se nám ekonomicky, výstav kontinuálně roste, takže právě teď kupujeme nové tanky, další čtyři dvacetihektolitrové, a rozšiřujeme výrobu na maximum našich kapacit. Samozřejmě chvíli potrvá, než ji naplníme," řekl Záhora. Příští sezonu zřejmě přijde na řadu rozšíření skladových prostor. Pivovar současně rozjíždí partnerský program pro hospody. "Máme trochu kapitálu navíc, tak jsme se rozhodli investovat ho do hospod, kam dodáváme vybavení, výměnou za nějakou výtoč piva," doplnil Záhora.

Pivovar v obci s necelými dvěma stovkami lidí, který je v provozu od roku 2016, dnes dodává zhruba do 150 restaurací a hospod v regionu a v Praze. Přibývá trvalých odběratelů i těch ze vzdálenějších míst. „Z těch dálav se nám asi nejvíc daří v Olomouci, možná za tím bude podobná zemědělská mentalita Hané a Polabí," míní Záhora. Počet malých pivovarů v regionu v posledních letech roste, konkurence v oboru ale podle Záhory pomáhá zvyšovat kvalitu.

Zhruba 80 procent produkce tvoří ležáky, na odbyt jde dnes nejvíc klasická jedenáctka z hlávkového chmele. „Těch 20 procent je naše touha objevovat nové věci a prošlapovat cestu pivovarnictví, nechceme se unudit v té rutině, ale není to na úkor hlavních prodejních artiklů a to pivo musí být samozřejmě především dobré," řekl Záhora. Inspiraci si Záhorovi nejčastěji přivážejí z cest, za pivem se sečuánským pepřem tak stojí měsíční cestování po Sečuánu. „Zákazníky si to najde, protože craft pivovary mají svoje fanoušky, pivovarský svět už nejsou jen štamgasti, co chodí každý den na osm piv," míní Záhora. K nejoblíbenějším z neobvyklých druhům patří kyseláče nebo okurkový ležák, nápad na něj si přivezli majitelé z Argentiny.

K výrobě piva používají Záhorovi i plodiny vypěstované na vlastních polích nebo v blízkém okolí. „Plzeňský slad kupujeme ve sladovně v Nymburce, ale máme i piva, kde je třeba až deset typů sladů, a na farmě pěstujeme pšenici, oves, občas ječmen, a když je potřeba nesladovaná surovina, máme to prostě po ruce," doplnil Záhora.

Pivo v Kněžičkách stáčejí do lahví, plechovek a sudů, nejčastějším obalem je třicetilitrový sud. Roční výstav je přes 1000 hektolitrů.

Dvě kola, dva pivovary. Vyjeli jsme na východ od Prahy, abychom poznali krásy Polabí i dva úplně odlišné rodinné podniky. Tady je naše reportáž.
„Stíháme vůbec oběd?“ ptá se mě kolega Ondřej Rošický, když nám skončí rozhovor v pivovaru Poděbradský Zdroj. Sem jsme vyjeli na kole, jak jste si mohli přečíst v předchozí reportáži – a nasedat zpátky na bicykl se nám už vůbec nechce. V nohou máme přes 65 kilometrů, dalších 20 nás ještě čeká. To samozřejmě nijak hrozné není, celou tu dobu nás ale tlačí čas. Takže ne, oběd opravdu nestíháme.

Za několik málo okamžiků už necháváme Poděbrady za sebou a vyrážíme dál na východ. Část cesty vede ještě kolem Labe, pak ji ale také opustíme, projedeme přes Libici nad Cidlinou a najíždíme na silnici 611. Ondra se raduje – jede na silničce, takže mu cesta ubíhá jako po másle. Mně to na horském kole šlape výrazně hůř. Ale nevadí, u Obory Kinských konečně odbočujeme pryč ze silnice a dostáváme se do cíle.

Tím je malá obec Kněžičky, kde dnes trvale žije ani ne 200 obyvatel. K vidění toho tady tolik není – několik rybníků, fotbalové hřiště, zvonička, již zmíněná obora… a také rodinný pivovar Záhora, kam právě míříme. Opět se zpožděním, za které si samozřejmě okamžitě sypeme popel na hlavu. Nad tím ale Vojtěch Záhora, který nás přichází přivítat, jen mávne rukou. „Tak co, hoši, dáte si pivko?“

Vzhledem k tomu, že zpátky domů pojedeme vlakem, tuto nabídku s radostí přijímáme. Devětatřicetiletý sládek mizí do útrob pivovaru a za chvíli už je zpět i se třemi půllitry světlé desítky American Pale Lager. „Tohle je naše nejprodávanější pivo,“ vysvětluje a rovnou nám nabídne i rohlíky se šunkou a sýrem. „Právě takové jídlo je k pivu vůbec nejlepší,“ usmívá se.

Když Záhora před lety studoval na pražské Vysoké škole chemicko-technologické, nečekal, že kvantovou mechaniku a fyziku nakonec vymění za pivovarnictví. I když… určité náznaky tu byly. „Byl jsem chudý student, kterému ale hrozně chutnalo řemeslné pivo. Tak jsem si řekl, že nebudu vydělávat peníze jen proto, abych je pak utrácel v drahých kraftových hospodách. A začal jsem si pivo vařit sám,“ vzpomíná.

První várky ovšem nedopadly podle jeho představ. „Uvařil jsem 20 litrů a vzápětí všechno vylil. Několikrát jsem to zopakoval – někdy se zadařilo, někdy to šlo do kanálu,“ líčí. Celý tento proces pokus-omyl nakonec trval asi dva roky. Postupně se ale Záhorovi podařilo dostat se do fáze, kdy o jeho pivo začali jevit zájem i kamarádi. „A tak mě napadlo: proč si nezaložit vlastní pivovar?“

Podmínky k tomu ostatně měl. Jeho otec totiž vlastní právě v Kněžičkách velkou budovu i s hospodářským zázemím, kterou si teď Záhora pronajímá pro svůj pivovar. Navíc zde bydlí i s manželkou a dětmi, s nimiž se také starají o několik koní a okolní polnosti. „Sám bych ale tohle dělat nemohl. Tak jsem na začátku přibral bráchu Tomáše, který sice pivo vařit neumí, ale pomáhá mi s grafikou nebo komunikací s úřady,“ popisuje Vojtěch.

To, že jeho prvotní pivo oslovilo několik kamarádů, bylo sice fajn, ale na mlsné jazýčky znalců kraftové scény by to možná nestačilo. Bratři tak začali oslovovat nejlepší pivovary na světě. „Jezdíme k nim sbírat rozumy. Coby kluci z vesnice žmouláme čepici s uzlíkem, zatím nás ale nikdo nevyhodil. Vždycky se hodně přiučíme, nasajeme atmosféru, a pak se světaznalí vracíme k varně v Kněžičkách.“

Dnes uvaří Záhora zhruba tisíc hektolitrů piva ročně. Brzy ale hodlá koupit nové tanky, které by mohly příští rok zvýšit produkci na 1 500 hektolitrů. Od konkurentů se odlišuje nejen originálním designem na lahvích, ale také třeba tím, že používá chmelové hlávky namísto granulí. „Lépe to voní, má to víc toho správného chmelového aromatu. Je to ovšem náročnější na skladování a manipulaci,“ zdůrazňuje sládek.

S bratrem si na samém začátku existence pivovaru vzali úvěr, aby mohli nakoupit sadu tanků a další nutné vybavení. Kromě nich samotných teď ve firmě pracují další tři lidé včetně Vojtěchovy manželky Pavlíny, která řeší obchod a marketing.

Vlastní kamennou hospodu zatím nechtějí, provozovali pouze malý bar přímo před pivovarem. My jsme už ale na místě pozdě – před pár dny tu proběhla velká slavnost, poté Záhora stánek zavřel. „Už jsme to nechtěli dělat, potřebujeme se soustředit na výrobu. Spíš budeme naše pivo dodávat do jiných hospod. Ostatně i tady ve vesnici čepují mimo jiné Záhoru.“

Vojtěch Záhora s manželkou jsou také nadšenými experimentátory. Aktuálně testují výrobu lambiku, tedy spontánně kvašeného piva, a také vlastní whiskey, kombuchu a nachmelenou vodu. Co jim ale zabírá nejvíce času, je muzicírování. Celkem hrají na osm hudebních nástrojů, často cestují po světě – a zkoušejí u sebe doma v obýváku. „No, on to moc obývák už není. Ale zbyl tam aspoň gauč,“ směje se Pavlína.

My už se s energickými manželi pomalu loučíme. Setmělo se a navíc musíme stihnout vlak – rozhodně už nechceme jet na kole zpátky až do Prahy, jak původně Ondra plánoval. A kdo ví, příště se třeba se Záhorovými sejdeme někde jinde. Mladý podnikatel, který začínal jako domovarník, teď totiž přemýšlí o velkém stěhování a přesunutí výroby jinam. „Rád bych něco postavil přímo na zelené louce, je to ale jen jedna z variant,“ uzavírá.

Řemeslný Pivovar Záhora v Kněžičkách na Nymbursku ročně vystaví 1000 hektolitrů piva. Bratři Záhorovi ho založili před pěti lety, dnes pro pivovar v obci s necelými 180 obyvateli pracují tři zaměstnanci.

Oproti loňsku ztrojnásobili kapacitu výroby, pivo stáčejí do lahví, plechovek a sudů. V období covidové pandemie, kdy byly hospody zavřené, dočasně zprovoznili e-shop a se slevou prodávali přímo koncovým zákazníkům. ČTK to řekl jeden z majitelů pivovaru Vojtěch Záhora.

Prvotní investice do pivovaru byla kolem dvou milionů korun, varnu umístili v bývalém zahradnickém obchodě své matky. "Na začátku jsme šetřili, dimenzovali jsme to na jednu várku týdně, teď jich jede až šest," uvedl Záhora. První tři pivní tanky si Záhorovi nechali přivézt z Číny ještě před vypuknutím pandemie, dnes jich mají 17.

Záhora se svým otcem zároveň hospodaří v rostlinné zemědělské výrobě na 400 hektarech půdy. Na výrobu piva používá některé plodiny vypěstované na farmě, například oves a pšenici. Původně používali pro výrobu sladu i svůj ječmen, ale kvůli přísným parametrům ze strany sladovny od toho upustili.

Záhorovi se specializují na ležáky. "Osmdesát procent toho, co prodáme, jsou vlastně tři naše základní piva, desítka s americkým chmelem, jedenáctka s novozélandským chmelem a klasická česká jedenáctka. Občas vymyslíme něco úplně nového, jindy zase uvaříme klasickou IPA nebo ovocné kyseláče. Česká dvanáctka je pro nás poměrně okrajové pivo," doplnil Záhora, který je profesí chemik.

Od malého pivovaru podle Záhory zákazníci očekávají zajímavé pivo, zároveň si díky stálým odběratelům mohou dovolit občas experimentovat. "Děláme řemeslné pivo bez zásadního investorského záměru, veškerý zisk rozpustíme zpátky do pivovaru," doplnil Záhora.

Pivovar Záhora dodává více než 100 restaurací a hospod v okolí zhruba 60 kilometrů od pivovaru, aby pivo zůstalo čerstvé, protože se nepasteruje. Polovina produkce končí v pražských podnicích, další ve větších městech v regionu. Jejich pivo je zhruba dvakrát dražší než ostatní. Díky zvýšení výrobní kapacity poklesly fixní náklady a zdražovat letos neplánují.

V období covidu se ubránili úpadku díky provozování e-shopu, na kterém nabízeli pivo s devatenáctiprocentní slevou. "Bylo to proti všem ekonomický poučkám, ale nás to v podstatě zachránilo," doplnil Záhora.

Podle Terezy Melišové z Českomoravského svazu minipivovarů od začátku pandemie ukončilo nebo přerušilo svoji činnost téměř 30 pivovarů. "S kompenzacemi se totiž na nás jaksi pozapomnělo. Nové pivovary sice vznikly, ale jsou to dokončované projekty z doby před pandemií," uvedla Melišová. Největší rozmach minipivovarů byl v letech 2018 až 2019, kdy jich v Česku bylo 450, další rozvoj přerušila pandemie covidu a uzavření restaurací.

Členství v Českomoravském svazu minipivovarů má ve Středočeském kraji 16 minipivovarů, jediným z nich na Nymbursku je Pivovar Záhora.