Malou obec Rohov na Opavsku znají milovníci dobrého jídla z širokého okolí. Vyhlášená pečená vepřová kolena, která připravují v místní tři sta let staré hospodě, jsou delikatesou, za kterou přijíždějí ve velkém hosté také z nedalekého Polska.

Rohovská hospoda má úctyhodnou tři sta let dlouhou historii, i když její nejslavnější část se píše teprve v posledních letech. V rodinné Hospodě U Komárků podnikali už předci současného provozovatele Artura Komárka. On sám se tam narodil a celý život žil s rodinou v zadní části stavby.

„Už od roku 1723 to fungovalo jako hospoda. Máme to zadokumentované, protože Němci začali psát kroniky každého domu. Celou dobu byla otevřená – třeba za španělské chřipky nebo za první světové války. V minulosti si ji předávali lidé z generace na generaci. Můj praděda i děda ji provozovali. Otec už ne, protože tady byla Jednota,“ říká současný majitel.

Když v roce 1990 získal Artur Komárek rodinný majetek od družstva Jednota zpět, byla to zanedbaná vesnická hospoda čtvrté cenové skupiny. Na dědině s šesti sty obyvateli, navíc v odlehlém kraji, to nebyly ideální podmínky pro začátek podnikání. Proto v prvních letech Komárkovi provozovali jen pivnici. Artur chodil přes den do práce, po večerech obsluhoval ve výčepu, jídlo se nepodávalo. Kolem roku 2000 dokonce uvažoval, že hospodu zavře, protože se ekonomicky nevyplácela.

Jenže tehdy se mu dostaly do ruky staré dobové fotky z hospody, na kterých byl jeho děda. „Měl jsem ty fotky v ruce a řekl si, že je škoda, když ji po tři sta letech zavřu. Tak jsem se rozhodl, že tady musím začít prodávat nějaké jídlo,“ vzpomíná.

Naštěstí inspirace přišla rychle. Šťastnou náhodou tehdy pracovně navštívil na Slovensku vesničku Slovenský Grob, která je vyhlášená hospůdkami, v nichž se pečou husy. „Jedl jsem tam tehdy husu, jakou jsem do té doby neměl. Usoudil jsem, že na ni musí mít speciální pec. Tak mi to nedalo a jel jsem tam zanedlouho znovu,“ popisuje Komárek.

Měl štěstí, že se tam seznámil s místním „fachmanem“, který byl už třetím v generaci stavitelů pecí. Slovo dalo slovo a Komárkovi měli v Rohově novou pec na bukové dříví, ve které od té doby pečou (převážně v pátek a sobotu) nejen vyhlášená vepřová kolena, ale někdy také krocany, vepřové kýty nebo kachny. V nabídce jsou i další speciality.

Začátky s pečenými koleny ve voňavém výpeku nebyly lehké, Komárkovi si pravidelnou klientelu museli postupně vytvořit. V té době totiž hosté chtěli nejčastěji smažený sýr a hranolky. „Když jsme jim řekli, že nic takového nemáme, tak se otočili a šli pryč. Trvalo to dva tři roky, potom si nás pomalu začali hosté nacházet kvůli kolenům,“ vysvětluje Komárek.

Zájem o kolena je obrovský
V současné době si musí hosté počkat v pátky a soboty na návštěvu rohovské hospody i několik týdnů, protože zájem o kolena je obrovský. Například teď mají u Komárků obsazeno až do Vánoc.

Proč jsou rohovská kolena tak vyhlášená? „To koleno není vůbec kořeněné, ani není předvařované. Je jen dva tři dny nasolené v lednici a potom se peče v peci. Po pěti hodinách je hotové. Peče se s bukovým dřívím. To dříví tam hoří, zahřívá pec a tím mu dává specifickou chuť. Proto je jiné, než jak je dělají v jiných restauracích. Podáváme k němu čerstvý chléb, hořčici a čerstvý strouhaný křen,“ vysvětluje majitel hospody.

A aby byl požitek z jídla co nejlepší, nabízejí k němu Komárkovi také několik druhů svého piva značky Rohan. „Vařit nás naučil sládek. Chuť našeho piva jsme si dělali sami. Já říkám, že nepotřebuji, ať chutná všem lidem na světě. Chci, ať chutná mně, je to naše pivo. Každý máme jiné chutě,“ říká Komárek.

Dodává, že služby hospody rozšířil o minipivovar v roce 2010. Tehdy si pořídil varnu na 500 litrů. Tu nejlevnější, jaká byla na trhu. Protože pivo lidem zachutnalo, zakoupili Komárkovi nedávno varnu na 1000 litrů – sofistikovanou, řízenou počítačem

Artur Komárek věří, že stylovou hospodu jednou zdědí a bude provozovat někdo z jeho příbuzných. Pracuje v ní totiž nejen on s manželkou, ale také syn a zeť. „Miluji, když je hospoda plná lidí, kteří sedí, baví se a chutná jim. Kvůli tomu to děláme,“ uzavírá s úsměvem hospodský z Rohova.

Rozvoj minipivovarů v našem regionu pokračuje. Jen za poslední tři roky se jejich počet zdvojnásobil a blíží se k ještě nedávno jen těžko uvěřitelným čtyřem desítkám. Magazín PATRIOT se rozhodl je mapovat prostřednictvím seriálu, který, jak věříme, bude pro čtenáře objevnou cestou za poznáním historické tradice i současnosti pivovarnictví v Moravskoslezském kraji.

Pan Artur Komárek z Rohova na Opavsku je patriot každým coulem. Potvrzuje to nejen jeho vztah k malé dědince, kde po staletí žili jeho předkové, ale i k jejich historicky zavedené živnosti, kterou je provozování hospody. Atmosféra a kouzlo dávných časů si vás tam, pokud jste lidé vnímaví, okamžitě podmaní. Stačí, když vstoupíte vraty do dvora, kde se dříve klasicky hospodařilo, což ilustruje malba rodinné zabíjačky na jedné ze stěn.

Krásných detailů vypovídajících o někdy až netušené síle proudu dějin je tady však mnohem více. Třeba přes sto let staré pivní lahve s nápisem „Unverkäuflich Eigentum – Franz Komarek Rohov“ odkazující na neprodejný majetek. Připravte se, naše objevování „genia loci“ rohovského minipivovaru právě začíná.

Dřeli tady po generace a já bych to měl zavřít?
Vesnická hospoda je pojem, který v nás často evokuje nepříliš vábné prostředí. Dáte si tam pivo, a když je dobře, narazíte na pár dalších lidí, kteří měli podobný nápad a se kterými si můžete povykládat o životě. Nic, co by člověk musel obdivovat. Z hlediska provozu spíš přežívání z měsíce na měsíc, hlavně, aby to aspoň trochu fungovalo.

Tak nějak to bylo i u Komárků v prvních letech po sametové revoluci, kdy opět mohli ve svém vlastním domě mít vlastní hospodu. Však víte, komunistické Jednotě zkrátka došel dech.

„První dva roky jsem tady dělal úplně sám, chodil do zaměstnání a pak se staral o hospodu, to bylo na kolaps. Takže jsem začal brzdit. Pak to bylo tak, aby hospoda nějak přežila, a servírka měla plat. Ale na uživení rodiny to rozhodně nebylo,“ vrací se Komárek do časů obnovení hospodské živnosti.

Jeho předkové ji podle údajů z kronik začali provozovat už v roce 1732, ale vzhledem k tomu, že starší zápisy neexistují, mohlo to reálně být i mnohem dříve. „Vzhledem k tomu, že Rohov je dědinka, která má šest set obyvatel, je to úžasná věc. Je to hospoda opravdu s velkou tradicí,“ pokračuje majitel, který se považuje za správce rodinného odkazu. Jak známo, vlastnictví je totiž pojem velmi relativní.

Z úcty k nepřetržité tradici začal nejprve interiér zdobit dobovými fotkami a připomínal si práci generací před ním. „Říkal jsem si, tak oni dokázali hospodu udržet po taková staletí, dřeli tady po generace a já bych to měl zavřít? To jsem nechtěl, ale musela přijít myšlenka, jak se uživit a přitáhnout sem lidi z okolí,“ říká náš průvodce, který tušil, že na smažený sýr do Rohova lidi asi nenaláká.

A tak se rozhodl postavit pec, ze které se dle lidové tvořivosti okamžitě stal „Golem“ produkující pouze na bukovém dřevě pečené speciality.

Vývoj šel postupně, od pece k pivovaru
To se psal rok 2001 a lidi ze širokého okolí potřebovali podle Komárka ještě nějaký čas, aby přišli na to, jak chutná vepřové koleno pečené pět hodin na bukovém dřevě či vcelku upečených dvacet kilo krocana. Dobrá pověst se šířila hlavně ústně, doporučí jeden, druhý, a když se přidá třetí, jedete to vyzkoušet taky.

„Tím jsme se stali v okolí známí, začali k nám jezdit lidé z Opavy i Ostravy na jídlo. Kolikrát se mi stalo, že někdo znal Rohov díky našim kolenům, to je nádherné, že lidi mají povědomí, i když tady třeba nikdy nebyli,“ usměje se Komárek, který postavení pece bral jako impuls k dalšímu rozvoji hospody.

Chtěl nabídnout lidem něco originálního v odpovídajícím prostředí, a tak vsadil na dobu, ke které měl ještě docela blízký vztah. V hospodě U Komárků se tak dnes vrátíte zhruba do 20. a 30. let minulého století.

Prostředí působí naprosto věrohodně, a to jak díky zachování původních dveří či oken, tak i dobových fotek, řady drobných historických artefaktů, dřevěnému vybavení či maleb od místního umělce. Velké přestavby a umělé zásahy nebyly nutné. Když už byla hospoda tak akorát zavedená, přišel čas udělat další důležitý krok, postavit minipivovar.

„Chtěl jsem hospodu opět povýšit. Při vědomí, že k nám chodilo opravdu hodně lidí z celého okolí, jsem to risknul a šel do toho. Bylo to v roce 2010, kdy minipivovarů ještě nebylo tolik jako dnes. Byli jsme v pořadí někde kolem stovky,“ přibližuje správce okolnosti vzniku klasicky vařeného piva s názvem Rohan majícího ve znaku podobně jako zdejší obec „rohatou“ věž, která odráží umístění v rohu opavské kotliny a zemědělský charakter místa.

Polotmavá a tmavá piva, to jsou perly…
Je to tedy šest let, co se ke Komárkům chodí na Rohana, který už v povědomí lidí prý přestal být knížetem a stal se prostě pivem. Začínali s malou varnou, ale hned po roce kapacitu zvyšovali. V současnosti je minipivovar na její hraně a vize na rozvoj by tady opět byla. Avšak… „Nechci přehánět, ale chci tomu dál nechat charakter hostinského pivovaru. Jak se říká, dva řízky nesním, stačí mi jeden,“ vystihuje trefně Komárek, jemuž se ostatně trpělivý přístup vždycky v dobrém vrátil.

Zatímco v prvních letech po založení pivovaru se sám zaučoval a pivo vařil, dneska má k ruce dva sládky, a tak se stará o celkový chod. To už je samo sebou práce na plný úvazek. Asi nepřekvapí, že vzhledem k tradici místa U Komárků sází na pivní klasiku, tedy spodně kvašená piva, přičemž s jistotou je vždycky na výčepu jedenáctka světlá a třináctka polotmavá.

Speciály jsou pak podle sezóny například vánoční šestnáctka nebo velikonoční čtrnáctka, ale taky piva s příchutí domácího medu a ořechů.

„Teď čepujeme taky dvanáctku tmavý ležák, to je naše třetí pivo. Máme tady mírně tvrdší vodu, kterou mají ráda polotmavá piva. Proto říkám, že polotmavá a tmavá piva, jsou naše perly. Třináctka polotmavá je naše vlajková loď,“ upozorňuje zakladatel pivovaru, jehož Rohan se nespotřebovává jenom v Rohově, ale dodává jej také do patnácti regionálních hospod.

Dějiny běží, pivo se pije a generace se střídají…
Když se ohlédneme do historie, člověku se zdá vždycky až neuvěřitelné, ocitne-li se na místě, kde se po stovky let střídají generace předků.

„Kolik to bylo generací, co tady tu hospodu propily? Když to zjednoduším, narodili se, chodili na pivo, umřeli a pak přišli další a další, to musí být v té hospodě poznat. Těžko se to popisuje, ale vnímavý člověk, když si tady sedne, cítí, že se něco děje. Je to něco navíc,“ popisuje na závěr správce hospody a pivovaru U Komárků, kde se žije velký příběh o tradici, která odolala i rozbouřeným proudům našich dějin.

Dej Bůh štěstí!

Minipivovar U Komárků
Místo: Rohov (Slezská 86)
Druhy piv: Rohan světlý ležák 11°, Rohan polotmavý speciál 13°, Rohan tmavý ležák 12° a další speciály dle sezónní nabídky
Stáčení: pivo čepují přímo z ležáckých tanků, dále pivo stáčí do 15, 20, 30 a 50 litrových sudů a také do 1 litrových pet lahví
Výtoč: odhadem asi 1200 hektolitrů za rok

Tentokrát zamíříme na sever, až ke hranici s Polskem.
Minipivovar Rohov

Ve hlučínském výběžku, blízko polské hranice, ale nikoli na konci světa (jak mi sdělil jeden místní štamgast) se ve vesničce Rohov nachází hospoda a minipivovar U Komárků, kde vaří od roku 2010 vlastní pivo značky Rohan.

Hostinec leží uprostřed vsi v zatáčce a může se pochlubit upravenou fasádou s výrazným emblémem. Žlutá barva budovy evokuje chuť k jídlu a pití, kteréžto potřeby následně zdejší hostinec naplňuje. Celý areál je příjemně venkovský, s krytým nádvořím a spoustou vesnických artefaktů. Hostinec zahrnuje velký vnitřní sál s výčepem (poněkud tmavý), pro letní období pak krytou zahrádku. Sociální zařízení je na dobré úrovni.

Dámská obsluha je vstřícná a pohotová a v období víkendové špičky obsluhuje i na zahrádce, i když ta je deklarovaná jako bez obsluhy. Škoda jen, že platit se musí tak jako tak u výčepu. Aktuálně byly v nabídce kuchyně krůtí speciality – guláš a steak. Steak za 125 Kč byl velký a chutný, se servírovanou zeleninou a chlebem byl výborný. Kdo má chuť na speciality pečené v peci, musí si jídlo v restauraci předem objednat.

V minipivovaru se vaří klasické nepasterizované pivo spodně kvašené. Dlouhodobě jsou na čepu dva ležáky. Rohan světlý ležák 110 je příjemně hořký, lehký, dobře pitelný (hodnocení: ***1/2, cena za 0,5 l: 23 Kč). Rohan polotmavý speciál 130 o jantarové barvě a poměrně hořké chuti se nejevil jako příliš výrazný (hodnocení: ***, cena za 0,5 l: 26 Kč). Čepovaná piva byla správně ošetřena.

Hospůdka s minipivovarem v Rohově je příjemným zpestřením pro turisty, kteří při svých toulkách Hlučínskem zavítají až na polské pomezí. Protože se o podniku již dověděli mnozí cyklisté, bývá zde o víkendech poměrně plno. Zaslouženě.