Kdyžž byl Lanškroun v první polovině 13. století založžen, udělili lokátoři tehdejšího krále Přemysla Otakara II. právo vařit pivo sedmdesáti šesti takzvaným právovárečným m칝ťanům. O více nežž století později, v roce 1493, noví majitelé panství zavedli bečkovné, neboli poplatek z každého vyvezeného sudu piva. Jeho hodnota činila jeden groš (za který se tehdy dala pořídit například slepice nebo osmnáct cihel). V polovině 16. století lanškrounské panství získal Vratislav z Pernštejna, který svým měšťanům ofciálnì slíbil, žže on ani žžádný jeho nástupce nepostaví konkurenční panský pivovar. Zavázal se také odebírat výhradně pivo z m칝ťanského pivovaru pod podmínkou, žže k jeho výrobě bude použžita pšenice z panských polí.
A tak m칝ťanský pivovar prosperoval. Jeho budova stála na místě dnešní základní školy na dolní straně náměstí Jana Marka Markù. Pivo, které vyprodukoval, odebíralo nejen panstvo, ale i okolní vesnice. Lanškrounské panství mezitím vystřídalo nìkolik majitelů, kteří nadále držželi slovo Vratislava z Pernštejna. Na začátku 17. století se ale poměry v českých zemích radikálnì změnily. Stavovské povstání vyvrcholilo v bitvu na Bílé hoře a po ní nastaly t쾞ké casy pro nábožžensky reformované Čechy. Lanškrounsko bylo tehdy v majetku Hrzánù z Harasova. Ti však byli obviněni z podpory stavů a donuceni prodat lanškrounské panství předsedovi konfskační komise Karlu z Lichtenštejna, samozřejmě pod cenou.
Lanškroun tedy přešel do vlastnictví mocného německo-rakouského rodu Lichtenštejnů. Kníže Karel se rozhodl pro rozsáhlou rekatolizaci svého nového panství, na pomoc si dokonce přizval dva jezuitské kneží, ale ani ti neurychlili návrat místních kališníků ke katolické víře. Knížže tedy musel přikročit k radikálním opatřením, mezi nimižž byl i zákaz vaření piva v Lanškrouně. Ten zrušil ažž jeho nástupce Karel Eusebius.


JEŠT JEDEN PIVOVAR
Ale pro pivovarníky nejvýznamnější změna mìěa teprve nastat. Knížže Jan Adam z Lichtenštejna projevil přání postavit ve městě nový, panský pivovar. O letech založžní se zdroje rozcházejí. většinou se uvádí, žže pivovar vybudoval na počátku 18. století stavitel Antonio Salla spolu s Novým zámkem u Rudoltic, novější prameny ale uvádějí jižž rok 1629. Dokládají to prý i typicky renesanční prvky, například sgrafita podobná těm, která zdobila tehdy nově postavenou radnici. Ať tak nebo tak, i přes slib Vratislava z Pernštejna v Lanškrouně nyní vedle sebe fungovaly pivovary dva. Pro právovárečné m칝ťany nastaly zlé časy. Dle ustanovení z roku 1628 směli vařit pivo každoročně ažž po sv. Jiřím, a to jen v omezeném množžství. Navíc z kažždé dávky museli zaplatit šedesát grošů do důchodenské pokladny. Jejich pivovar nemohl konkurovat tomu knížžecímu jak fnančně, tak ani kvalitou piva, na kterou se objevovalo stále více stížžností. Roku 1780 se městská rada rozhodla pivovar pronajmout za nájemné sto zlatých ročně. Ani to však pivovar nezachránilo. Nedobré pivo nikdo nekupoval a pivovar nadále upadal, ažž se roku 1891 právovárečníci rozhodli jej zrušit a budovy a zařízení nabídnout knížžeti k odprodeji.
Lichtenštejnský pivovar oproti tomu prosperoval velice dobře. V první polovinì 18. století provedl stavitel Kristian Auer pár přestaveb, jako bylo nové zastřešení budovy pivovaru a vstupní brány. Do té byl později zasazen reliéf sv. Floriána, ochránce před požžáry. Do strojovny pak byla roku 1753 z panské budovy na Laudoně dovezena socha sv. Donáta, rovn쾞 patrona proti ohni a hromu. Tu si dnes můžeme prohlédnout v lanškrounském muzeu.


STOLETÍ PÁRY A REVOLUCE
V roce 1817 se lanškrounský lékárník, chemik a průmyslník Christian Polykarp Erxleben zabýval analýzou síly a jakosti piva. Jeho pojednání O dobrotě a síle piva je dnes považžován za hodnotný základ biochemie. Jeho návodem se inspiroval i tehdejší knížže Josef z Lichtenštejna  nechal do svého pivovaru dovézt velikou káď až z Prahy. V Chrudimi dokonce museli rozšířit městskou bránu, aby povoz s kádí vůbec projel.
V první polovině 19. století byla k pivovaru přistavěna lahvovna a také rozsáhlé sklepy. Z ulice Na Valech se do nich sypal led z lanškrounských rybníkù, kterým se tehdy pivo chladilo.
Kdyžž se v revolučním roce 1848 radikálně změnila situace na rakouské politické scéně, zasáhlo to i do fugování pivovaru. V roce 1850 bylo v Lanškrounì zřízeno okresní hejtmanství, tím došlo k zániku vrchnostenské knížžecí správy. Z knힾecích služžeb bylo propuštěno hodně zaměstnanců, a tak se knힾe rozhodl pivovar pronajmout Josefu Stanglerovi, majetnému lanškrounskému měšťanovi a od roku 1861 i zemskému poslanci.
Za jeho hospodaření pivovar vzkvétal a on sám díky svému ekonomickému umu na jeho vedení značně zbohatl.
Roku 1884 bylo vybavení pivovaru modernizováno, přibyl parní stroj, lednička a zavedeno bylo i elektrické vedení.


„HLADOVÁ LÉTA“
V období první světové války byl pivovar nucen omezit svůj provoz, protožže většina obilí se v té době semílala na mouku. Po jejím skončení, v roce 1918, pak došlo k zabavení většiny knížžecího majetku. Knힾeti Janu II. zůstal ve vlastnictví pouze pivovar, budova zámku a Nového zámku, bývalý m칝anský pivovar a hostinec.
To ale provoz pivovaru nenarušilo. Hrdě odolával konkurenci sousedních  pivovarù v České Třebové a v Hanušovicích a dobrým pivem si získával stále více odběratelů. Zlepšil se i poměr českých zaměstnanců. Po druhé světové válce skončilo více nežž tří set leté působení Lichtenštejnù v Lanškrouně, pivovar byl znárodněn a roku 1948 přešel pod správu Východočeských pivovarù. Ředitelem se stal bývalý sládek Jan Špičák a zůstal jím ažž do důchodu. Zařízení pivovaru se nadále modernizovalo a na trh se uváděly nové znařky piva. V roce 1963 se ředitelkou stala paní Jana Škvařilová, která dříve jako první žžena v republice vykonávala funkci sládka. Kažždou korunu se snažžila využžít na rekonstrukce budov, z nichžž některé byly v hrozném stavu, či na nové vybavení. Uskutečnila se řada drobných přístaveb a oprav, které sice pivovar udržžely v chodu, po historické stránce však jeho budovám možžná spíš uškodily. Později došlo k rekonstrukci stáčírny lahví a k přechodu z dřevěných sudů na kovové – nejdříve na hliníkové, ty ale nedržžely tvar a měnily obsah. Proto se v 90. letech nakonec nakoupily sudy nerezové. Podle dobových dokumentů se tehdejší lanškrounské pivo mohlo měřit s výtečnými pivy celého Československa. V pivovaře se vařila hlavně tehdy hodně prodávaná „sedmička“ a „desítka“, v menší míře „dvanáctka“ a později přibyl jedenáctistupňový Novopramen a tmavý Generál Laudon.
V 70. letech se pivo stalo nedostatkovým zbožím. Na lahvové pivo se stály fronty, ale pivovar nemohl takto vysoké poptávce vyhovìt. Pivo ani nestačilo uzrát a užž se ve vagónech posílalo například na Slovensko nebo Ostravsko. To se pochopitelně podepsalo na snižžující se kvalitě.
Tu ovlivňovaly i další faktory: znečištěná voda z Třešňoveckého potoka či kouř z poškozeného topeniště, který vnikal do sladu a vytvářel fenoly, které se přenášely do piva. Závady se sice podařilo odstranit, dobrá pověst pivovaru užž se ale nejspíš zachránit nedala.


POSLEDNÍ ROKY PIVOVARU
Privatizace v devadesátých letech byla pravděpodobně posledním hřebíkem do rakve lanškrounského pivovaru. Na trhu se objevila nová značka Zlatý Beran, ale pivovar už ztratil své stálé odběratele.
Ani v místních hospodách už se lanškrounské pivo nečepovalo. Noví majitelé nejenže pivovar neopravili, ale začali rozprodávat jeho vybavení. Provoz v Lanškrounì jižž nebyl v  souladu s hygienickými předpisy, budovy chátraly a dluh neměl kdo platit. Roku 1998 se lanškrounský pivovar dostal do konkurzu. O rok později jej pak koupilo město Lanškroun.
Otázkou zùstávalo, zda se v Lanškrouně ještě někdy bude vařit pivo. Studie však ukázaly, žže budovy ani technologie se jižž využžít nedají. Na jaře 2003 se tedy defnitivně schválila rekonstrukce lokality bývalého pivovaru a jeho začlenění do struktury centra města. Projektem byl pověřen MgA. Přemysl Kokeš.
Během deseti let tak na místě komplexu bývalého pivovaru vzniklo nové Pivovarské náměstí, sportovní centrum s bowlingem a koktail barem i městské byty. Slavné doby lanškrounských pivovarù nám tak užž připomíná jen pár rekonstrukcí nedotčených míst a staré lahvové etikety v muzeu. Ale ani to není málo.
Zdroj:Listy Lanškrounska, 2013Autor:Kateřina Chládková