Pivovar Klášter dovařil. Už od začátku loňského prosince je tam podle místních obrazně řečeno pusto a prázdno. Společnost Pivovary Lobkowicz, které provoz patří, se k situaci opakovaně odmítá vyjádřit. Konec vaření piva nicméně potvrdila.

Ředitelé jednotlivých pivovarů ze skupiny odkazují na centrálu a mluvit o situaci nechtějí. „Je nám líto, ale nechceme se k našim pivovarům vyjadřovat. V Klášteře byla výroba dočasně zastavena,“ uvedla Martina Husková z Pivovarů Lobkowicz.

Pivovar Klášter stojí v tisícihlavé obci Klášter Hradiště nad Jizerou. Podle tamního starosty Jiřího Navrátila se už od konce minulého roku v Klášteře pivo skutečně nevaří. A radost z toho nemá.

Budova totiž není v příliš dobrém stavu. „Nechceme, aby se z toho stal nějaký brownfield,“ poznamenal Jiří Navrátil, podle kterého by bylo fajn, kdyby pivovar přešel do majetku obce nebo si ho pronajal nový nájemce. V obci se také proslýchá, že se z budovy už vyvezly některé technologie.

O konci Kláštera se mluvilo už loni v listopadu. Redakci Boleslavského deníku tehdy kontaktoval zdroj blízký pivovaru s tím, že má Klášter končit.
Skončí?

„Lobkowicz má sedm pivovarů, ty jedou tak na padesát procent, snahou je ukončit provoz v Klášteře,“ popsal zdroj. „Už tady byli fotit varny, zřejmě chtějí prodat vybavení,“ upozornil.

Konec jako jednu, ale ne jedinou z variant potvrdil na podzim Deníku i zástupce čínského majitele pivovaru Jaroslav Tvrdík.
Za místní pivo už tehdy lidé na sociálních sítích sloužili pohřební obřady a vystavovali parte. O osudu továrny začalo být jasněji.

V pivovaru Klášter pracuje čtyřicet zaměstnanců. Někteří z nich mají už jen pár let do důchodu. Úřad práce informaci o propuštění většího počtu lidí nechtěl potvrdit. Podle mluvčí Kateřiny Beránkové to není v jeho kompetenci.

Pivovar Klášter, který oslavil 450 let od svého založení, dostal název podle kláštera řádu cisterciáků, založeného ve 12. století právě v místech, kde dnes stojí pivovar. Pivovar do dnešní podoby nechali přestavět potomci dalšího majitele Albrechta z Valdštejna. Valdštejnům patřil až do roku 1945, patřil mezi sedm největších pivovarů v tehdejším Československu. Z původního kláštera se do dnešní doby dochovala brána se vstupním portálem a také asi dvacet metrů hluboké sklepy.

Pivovarskou skupinu Lobkowicz, jejíž součástí je i další středočeský pivovar Vysoký Chlumec, vlastní čínská skupina CITIC. Její nejznámější akvizicí v Česku je fotbalová Slavia nebo strojírna Žďas.

Skupina Lobkowicz se zbavuje „těžkého nákladu“. V ohrožení jsou tři ze sedmi pivovarů. Kromě Uherského Brodu a Kláštera je podle zdroje MF DNES ve hře i zavření pivovaru ve Vysokém Chlumci nedaleko Sedlčan.

Skupina pivovarů, ovládaná čínskou státní společností Citic, provádí inventuru před možným prodejem, o kterém se už nějakou dobu spekuluje. Skupině se v posledních letech ekonomicky nedaří a po vstupu čínského investora CEFC v roce 2015 rychle ztrácela podíl na trhu. Zeštíhlování proto už začalo. Výroba z Pivovaru Uherský Brod se v červenci přesunula do Černé Hory a areál posledního velkého pivovaru na Zlínsku zeje prázdnotou.

Vývozní sladovna Jana Schwarzenberga. To je původní název historicky cenné výrobny humnové suroviny, která stojí jen pár desítek metrů od protivínského pivovaru patřícího dnes do rodiny regionálních Lobkowiczů. I ten měl přitom vlastní linku na klíčení, namáčení a pražení ječmenného zrna, takže v pětitisícovém jihočeském městečku dlouhá desetiletí fungovaly dvě sladovny.

Dnes však už není v provozu ani jedna z nich. Teplo z kotle té pivovarské přestalo sálat před šesti roky, exportní, či chcete-li obchodní, sladovna domáčela poslední zrna v 80. letech. A v současnosti je na prodej. „Nejedná se o náš objekt,“ reaguje Jaroslav Tvrdík, šéf představenstva skupiny Pivovary Lobkowicz Group. Bývalá červeno-bílá sladovna Jana Schwarzenberga je skutečně už mnoho let v majetku místní firmy, která ve výstavních humnech provozovala kruhárnu zelí či sklad.

Na svůj protivínský majetek si pivovarský koncern Lobkowicz dává dobrý pozor. Díky tomu, že tam v minulých letech směřovala řada investic včetně nové plechovkové linky za 130 milionů, a celkově dobré pověsti zdejšího piva Platan patří jihočeský pivovar k rodinnému stříbru. Což se však nedá říct o dalších pivovarech. Jak už týdeník Euro informoval v červenci, na jaře skončila výroba v podniku Janáček v Uherském Brodě. A podle zpráv regionálních médií z uplynulého týdne se nyní útlum výroby chystá i v Pivovaře Klášter na pomezí Středočeského a Libereckého kraje.

Úcta k tradici?
Týdeník Euro se celý uplynulý týden pokoušel získat detailnější informace přímo ve skupině Pivovary Lobkowicz Group. Avšak na telefonáty, textové zprávy a e-maily nereagovala ani její mluvčí Martina Husková, ani Silvie Špryňarová, mediální zástupkyně čínských majitelů ze Citic Europe Holdings. A k budoucnosti značky Klášter se odmítl vyjádřit i Jaroslav Tvrdík, který přitom neměl žádný problém mluvit o protivínské sladovně. Podle zjištění týdeníku Euro očividně o důvodech a důsledcích čerstvého hromadného propouštění v historickém pivovaru nemají detailnější informace ani jeho zaměstnanci.

Oblíbený pivovar Klášter, který byl založen už v roce 1570 na konci tohoto roku přestane vařit pivo! Podle našich informací pivovarská skupina Lobkowicz Group, která pivovar vlastní, rozdala výpovědi zaměstnancům. Poslední pivo v tomto oblíbeném pivovaru bude uvařeno na konci prosince. Restaurace, které Klášter čepují, mají o čem přemýšlet. Které pivo v nich Klášter nahradí, zatím zůstává velkou neznámou. Hovoří se také o tom, že výrobu Klášteru převezme jiný pivovar. V tomto případě se ale jedná o nepotvrzené informace.

Z historie pivovaru:
Zakladatelem byl v roce 1570 Jiří Labounský z Labouně, přičemž původní sídlo se nacházelo v domě číslo 38. Po roce 1830, za Kristiána z Valdštejna, se výroba piva přestěhovala do domu číslo 32, k jejímu výraznějšímu rozšíření však došlo až po přesídlení do západního křídla zámku v roce 1864, kam byla instalována i moderní technologie. Původní budova byla nadále využívána jako sladovna, pivovar tedy nemusel dovážet základní surovinu z jiného zdroje. Urychlení technického rozvoje podniku pak bylo paradoxně podníceno rozsáhlým požárem v roce 1869. Za sládků Matěje Brejchy, Emila Weisse a Theodora Sudy, mezi léty 1870-1910, pak pivovar prodělal zásadní modernizaci a zařadil se mezi špičkové podniky svého druhu v českých zemích. Výroba byla rozšířena do celého zámeckého areálu. V sezóně 1884 – 1885 zásobil klášterský pivovar své zákazníky více než 5700 hl piva a zaujal sedmé místo v rámci českých zemí. V intencích svého předchůdce pokračovali v rozvoji podniku také Emil Weiss (od roku 1896) a zejména jeho nástupce od roku 1903 Theodor Suda, který krátce po svém příchodu postoupil z funkce vrchního sládka na post výrobního ředitele. Jeho působení je spjato s další, nyní již zcela zásadní rekonstrukcí podniku, zahrnující kromě instalace nového výrobního zařízení také značné rozšíření sklepů pro umístění 180 mohutných kvasných kádí. V roce 1909 dokázalo 70 dělníků (z toho 43 přímo v pivovaru a 27 ve sladovně) vyrobit ze 40000 q ječmene přes 12000 hl piva, přičemž část produkce byla vyvážena na německý trh. Zároveň byly instalovány linky na výrobu kvasnic, sodové vody a limonád. V roce 1914, krátce před vypuknutím 1. světové války, tak nabídka firmy obnášela 11° klášterské pivo, 12° ležák, 13° granát a stejně silný světlý ležák, zvaný Převor. Klášterský pivovar si po období určité stagnace za 1. světové války udržel vedoucí postavení v regionu i po roce 1918, kdy došlo k obnovení a postupně i neustálému navyšování produkce. Od roku 1926 navíc fungoval jako akciová společnost s významným majetkovým podílem Alexandra Thurn-Taxise, a to v podobě začlenění podniků v Dobrovici a ve Vlkavě do společnosti. Téměř současně do firmy vstoupil také Jindřich Šlik, jehož pivovar ve Vokšicích zrušil výrobu a nadále byl využíván jen jako skladovací prostor. Šlechtický triumvirát na čele pivovaru doplnil Karel Valdštejn, finančně však jejich společný podíl představoval jen necelou polovinu jmění, kterým ve firmě disponovaly finanční ústavy. Za této konstelace dosáhl pivovar v roce 1932 rekordního výstavu přes 75000 hl piva. Mimo běžných způsobů distribuce bylo v této době po blízkém okolí využito také poněkud kuriózního vozidla – automobilu na parní pohon pohybujícího se na plných pneumatikách. Ztráta odbytišť po Mnichovu a zejména v období nacistické okupace byla ještě znásobena nuceným vstupem podniku do Svazu pro chmel a pivo (což ostatně platilo pro všechny zde zmiňované pivovary). Ten určoval veškeré ceny, zrušil výhody stálých odběratelů, nařídil prodej výhradně za hotové peníze a zavedl nucené kontingenty. Nevydařily se naštěstí snahy o úplné zastavení produkce, datované k přelomu let 1944 – 1945. Proslulost a úspěšnost klášterského pivovaru jakoby zastínily činnost dalších vrchnostenských podniků, jejichž produkce byla ovšem výrazně nižší a z nichž mnohé ve 2. polovině 19. století v rostoucí konkurenci nestačily a zanikly. Patřily k nim malé a v podstatě potřebu obce nebo části panství zajišťující pivovary ve Skalsku, Dolním Slivně, Zámostí, Krnsku a Březně. Pouze několik z nich přežilo až do 20. století. Vyhláškou ministryně výživy ze dne 3. července 1948 o znárodnění některých průmyslových a jiných výrobních podniků a závodů v oboru potravinářském podle § 1, odst. 3 zákona ze dne 28. dubna 1948, č. 115 Sb., o znárodnění dalších průmyslových a jiných výrobních podniků a závodů v oboru potravinářském byl dnem 1. ledna 1948 znárodněn „Klášter, akciová společnost spojených pivovarů a vývozní sladovny“, Klášter, Hradiště nad Jizerou (okr. Mnichovo Hradiště), se závody v Klášteře Hradišti n. J. a v Dobrovici (akciová společnost) (okr. Ml. Boleslav).

Po znárodnění byl pivovar součástí podniků:
1948-1952 Severočeské pivovary n.p.
1953-1957 Pojizerské pivovary n.p.
1958-1960 Severočeské pivovary n.p.
1961-1990 Středočeské pivovary n.p.

Pivovar Klášter je součástí skupiny Pivovary Lobkowicz Group a vaří desítku, jedenáctku, dvanáctku a jako speciál i kvasnicové pivo. Své jméno si pivovar vysloužil díky velkolepému Cisterciáckému klášteru, na jehož místě stojí a z nějž zbyl kamenný lomený oblouk portálu, část základů a krypta. V dnešní době pivovar zaměstnává 47 lidí.

Pivo začal v Klášteře vařit Jiří Labouňský z Labouně v roce 1570 v místech ležících pod dnešním pivovarem. Ten však vznikl až v roce 1864 a postavit ho nechal rod Valdštejnů.

Už od středověku vznikaly ve skále pod pivovarem téměř dvacet metrů hluboké sklepy, ve kterých pivo kvasí a dozrává dodnes. Ale než zlatavý mok dojde až sem, má před sebou cestu samospádem od sladovny, přes úpravnu vody, do varny a až pak do podzemních částí, spilky a ležáckých tanků.

Na nedělní putování se vydáme, jak jsme si v minulém díle slíbili, z Mnichova Hradiště do Bakova nad Jizerou. Zavítáme k historickému zámku a klášteru, který je už několik století pivovarem, zastavíme se u léčivé studánky s kaplí a projdeme se unikátním Klokočským lesem. Tak pevné boty na nohy a vyrážíme.

Mnichovo Hradiště opouštíme po červené turistické značce a po mostě přes řeku Jizeru míříme k obci Klášter Hradiště nad Jizerou. První písemné zmínky o obci pochází z poloviny 12. století. Na skalnatém ostrohu nad soutokem potoka Zábrdky s řekou Jizerou byl založen cisterciácký klášter. Předpokládá se, že cisterciácký řád sem uvedl zdejší mocný rod Markvarticů. Jméno převzal po místu, kde se nalézal: Gradis, či Greisch. Od roku 1351 nesl pojmenování Gradis Monachorum – Hradiště Mnichové. Tento název dostalo i městečko vzniklé později v sousedství.

Skromní mniši poctivou pílí k bohatství přišli a pak o něj zase přišli…
Podle historických pramenů žili první mniši skromně. Živili se převážně zemědělskou činností, později také obchodem a řemesly. Jak se klášter rozvíjel po hospodářské stránce začínali od 13. století stavět mohutné raně gotické budovy, a především velký opatský chrám. Z něho se do dnešních dob ovšem zachoval jen zlomek – a to severní portál, který patří k jedinečným vstupním architekturám raně gotického slohu v celé střední Evropě.

Velký majetek mnichů a tyto stavby s chrámem byli zničeny a ztraceny po roce 1420 za husitských válek. Po konci husitskych válek se již mniši nevrátili. Panství bylo rozděleno na mnoho menších. Majitelé se střídali. V první pollovině 16 století patřilo hradišťské panství pánům z Vartmberka. Roku 1556 jej koupil Jiří z Labouně a dal na místě kláštera vystavět renesanční zámek. Okolo roku 1560 byl postaven i laický farní kostel v pozdně gotickém slohu.

Klášter nahrazen pivovarem
Hlavní dominantou obce zůstává do dnešních dnů pivovar. Ten se v Klášteře připomíná od roku 1570. V letech 1833-36 byl postaven nový na místě dnešní sladovny. Velká změna nastala v roce 1852, kdy proběhly razantní zásahy do komplexu zámeckých budov a celý klášterní areál nechali Waldstein-Wartenbergové přizpůsobit potřebám pivovaru. V podzemí vznikly rozsáhlé sklepy.

Bývalé sídlo je trojkřídlý patrový objekt se dvěma věžemi, k němuž přiléhá terasovitá zahrada s hranolovou věží. Největší dominantou pivovaru je historická brána.

Léčivý pramen uzdravuje zejména žaludeční potíže
Klášter Hradiště nad Jizerou opouštíme opět po červené značce a míříme do Klokočského lesa. V jeho úvodu na nás čeká kaple svatého Stapina. Pochází z let 1724-1730 a byla postavena na náklady hraběnky Marie Markéty Valdštejnové. Zpod kaple vyvěrá pramen léčivé vody, pro kterou si jezdí lidé z blízkého i dalekého okolí. „Voda má příjemnou chuť a navíc léčí různé žaludeční problémy,“ říká mi u pramene paní Marie, která si pro vodu jezdí až z Mladé Boleslavi.

Místu se dnes zkráceně říká Klokočka. A Klokočka je také přírodní park v údolí potoka Rokytky. Jméno Klokočka je prý odvozeno od mohutného klokoče, který kdysi rostl nad pramenem.

Od kaple pokračujeme po zmiňované naučné stezce klokočským lesem. Stezka má deset zastavení, na nichž se můžeme seznámit s místní přírodou, vznikem podzemních pramenů, způsoby čerpání a zpracování vody. Na stanovištích jsou pro děti připraveny zábavné úkoly. Po trase jsou rozmístěny dřevěné sochy představující zdejší pohádkové bytosti.

Kostel a kaple na závěr cesty
U úpravny vody ve Velkém Rečkově, naučnou stezku opouštíme a směřujeme přes Novou Ves u Bakova do Bakova nad Jizerou. V Bakově se ještě zastavíme u kostela svatého Bartoloměje. Jako farní kostel je zmiňován již v polovině 14. století. Pozdně gotická stavba za 16. století byla v historii mnohokrát stavebně upravována. Po požáru v roce 1658 byl kostel přestavěn v renesančním slohu. Barokní stavební úpravy proběhly v 18. století. Dále byl upraven i v 19. století a v roce 1919. Od roku 1958 je chráněn jako kulturní památka.

Kousek před cílem naší cesty se nedaleko vlakové zastávky nachází kaple svaté Barbory. Hřbitovní kaple byla vystavěná na začátku 16. století. Neorientovaná jednolodní stavba s obdélným segmentově uzavřeným presbytářem, po jehož severní straně přiléhá sakristie. Tady naše dnešní výprava končí. Mějte příjemný a klidný prodloužený víkend a za týden se těším na setkání při dalším putování.

Několik prázdninových sobot se nabídla zájemcům možnost navštívit výstavu Muzea města Mnichovo Hradiště 'Od hospody k hospodě aneb Na jedno do muzea'. Jako bonus se naskytla příležitost projít si s průvodcem Pivovar Klášter v Hradišti nad Jizerou a ochutnat místní zlatavý mok. 17. srpna jsme u toho byli i my.

Výstava v Mnichově Hradišti nabízí pohled do prvorepublikové hospůdky vybavené původním zařízením, cedulemi i nádobím a také několik prostřených stolů z hospod nejrůznějších historických období. Kromě stylizované části jsou k vidění historické fotografie hospod, hostinců a hotelů, jídelní lístky nebo pozvánky i vstupenky na společenské akce. Pro děti je připraveno několik zábavných aktivit, jako slovní kvíz, pivní hlavolam či malování vlastních pivních podtácků.

Muzeum také nabízí občerstvení v muzejní hospůdce v podobě piva a pomerančové limonády. Jako suvenýr si můžete odnést tři lahve klášterského piva ve speciálním balení s motivy Mnichova Hradiště vytištěném pouze k příležitosti této výstavy.

Výstava je přístupná do 1. září, vstupenka platí pro celou expozici muzea.

Exkurze do pivovaru začala pohledem do historie místa, která mluví o cisterciáckém klášteře, z něhož zbyl jen lomený portál, část podlahy a krypta. Pivo se začalo v Klášteře vařit v roce 1570 v místech ležících pod dnešním pivovarem. Ten vznikl až v roce 1864.

Po prohlídce venkovních prostor pokračovala procházka do úpravny vody, kde pivovar k hlídání kvality vody používá pstruhy, a také do varny, jediné nadzemní části výroby piva. Z varny se pivo přesune do spilky, kde kvasí asi 8—10 dní. Po vykvašení pivo putuje do ocelových ležáckých tanků, ze kterých průvodce při exkurzi točí nefiltrované pivo na ochutnání. Po odležení se pivo přefiltruje v přetlačných tancích a pak už putuje do stáčírny a ke spotřebitelům.

Restaurace pivovaru Klášter si za minutkovou nabídku podprůměrné hospody účtuje ceny, odpovídající centru Prahy.

Doba přeje výletům a pivovarské hostince jsou skvělými výletními destinacemi. Čtenářům jsme – pravda, s různou měrou nadšení – již doporučili podniky v Kácově, Úněticích, Chýni či Velkých Popovicích. Tentokrát jsme se vypravili na sever od Prahy. Naším cílem byla obec s půvabným názvem Klášter Hradiště nad Jizerou, kde sídlí (téměř) stejnojmenný pivovar Klášter, spadající pod Pivovary Lobkowicz.

Již zkraje dvoukilometrové procházky z Mnichova Hradiště cestovatel spatří pivovar, stojící na vrcholu kopce coby přirozená dominanta okolní krajiny. Pravý účel červených budov na vrcholu kopce prozrazují krásné hvozdové komíny – nebýt nich, neznalý cestovatel by pivovar klidně mohl zaměnit za zámek či… klášter.

Působivá historie
Na kopci kdysi klášter stával, dokonce velkolepý. Roku 1420 jej ale vyplenili husité a z velkorysé budovy ve stylu francouzské gotiky se zachovala pouze brána s krásným portálem, která zdobí nádvoří dnešního pivovaru. Klášter pak již nikdy nebyl obnoven. Na jeho místě byl postaven nejprve renesanční zámek (od 16. století doplněný pivovarem v podzámčí) a konečně v roce 1864 zde rod Valdštejnů zbudoval jeden z nejmodernějších pivovarů své doby, který koncem 19. století patřil mezi největší v českých zemích. „Budovy postavené před téměř 150 lety slouží výrobě piva dodnes,“ honosí se pivovar na svých webových stránkách.

Areál pivovaru je skutečně krásný a vzhledem ke slunečnému počasí nás zamrzelo, že hostinec Skála se nachází o několik desítek metrů níže – ve sklepeních pod kopcem. O nich pivovar uvádí: „Už od středověku vznikaly ve skále pod pivovarem téměř dvě desítky metrů hluboké sklepy, které posléze začaly sloužit pivovarské výrobě. Pivo v nich kvasí a dozrává dodnes. V části sklepních prostor se také nachází proslulá restaurace Skála, kde se čepuje klášterské pivo.

Ponurá a vlhká jeskyně
Do restaurace nás sice místní dobře nasměrovali, vchod je ale snadné přehlédnout. Je zakryt podlouhlou budovou, která je momentálně v rekonstrukci, a navigace návštěvníka je tím ztížena. (Přestavba navíc vytváří ponuré zátiší s míchačkou, sutinami a poházeným stavebním materiálem.) Pokud však žíznivec vchod do podzemí nalezne, čeká jej dlouhá chodba do temnoty, na jejímž konci se otevře jeskyně s velmi vysokým stropem.

„Lidé citliví na zemské energie mají prý už při vstupu do zdejší restaurace pocit, jako by vstoupili do jiného časoprostoru. Z nitra země zde údajně vyvěrá mocný proud pozitivní energie,“ dočetli jsme se v internetové prezentaci. Jakkoliv byla představa restaurace ve skále milou, namísto přívalu pozitivní energie jsme hned po vstupu pocítili úzkost a kuchyňské výpary smísené s dýmem laciných cigaret.

Zřejmě bychom si dovedli představit příjemnější úpravu jeskynního restaurantu. Hrubé dřevěné stoly a lavice s vlhkými sedáky působí ve studeném prostředí kromobyčejně neútulně. Člověk se v takovém prostředí necítí komfortně, čemuž nepomáhá ani sporé osvětlení (byť doplněné „stylovými“ svíčkami). Zajímavě působí jen dlouhý výčep s mnoha kohouty, nacházející se nezvykle mimo bar na stěně.

Po poměrně dlouhém čekání se nám dostalo jídelního lístku a už po letmém prvním pohledu nám bylo jasné, co bude ve Skále kamenem úrazu. Jídelníček skýtal příliš mnoho indicií, až to signalizovalo, že se tam snad ctí zásada „z mrazáku do friťáku“. Jedinými tradičními pokrmy byla klobása a česnečka. Žádný guláš, žádné uzené, žádný utopenec a hermelín – zkrátka žádná hotovka! Namísto toho jsme v rozsáhlém lístku plném zdrobnělin (masíčko, prsíčka, nudličky…) nacházeli minutkovou nabídku každé druhé podprůměrné české restaurace.

Kombinace masových směsí a steaků s divnými souputníky, vesměs sýry a uzeninami... Nevyhneme se ani blbým názvům jídel, kdy strávník jen díky vysvětlivkám tuší, co si objednává. Na první dobrou jsme sice tušili, že „Mnichovo překvapení“ bude kapsa se šunkou a sýrem, ale třeba „Klášterská kopa“ zůstala zahalena tajemstvím. Zkrátka, restaurace byla založena v 90. letech, čemuž odpovídá i jídelníček. Zamrazí, že se v tomto podniku za dobrých patnáct let zřejmě nic nezměnilo.

Klobása, hrdinka naší návštěvy
Za předkrmy jsme zvolili česnečku (35 korun), klobásu (45 korun) a ďábelskou topinku (75 korun). Česnečka s přívlastkem „pana domácího“ byla klasický hospodský česnečkový mor s levnou šunkou a eidamem „třicítkou“. Pan domácí zřejmě rád solí, poněvadž touto substancí byla polévka naprosto prosycena. Že by bylo na vině obligátní chemické dochucovadlo, jehož stop jsme si nemohli nepovšimnout…?

Další předkrm – klobása – byl oproti tomu výborný. Chutnala po udírně, byla hezky opečená a bohatá masem. Od ďábelské topinky jsme očekávali fritovaný kus chleba, po okraj naplněný masovou směsí, vytvořenou na pánvi z odřezků masa, kečupu, chilli omáčky a hrsti zeleniny, to vše zasypané velkorysou porcí eidamu. A přesně to nám v kuchyni připravili, ale ještě s bonusem v podobě konzervovaných žampionů… Buďme upřímní – k pivu některým z nás chutnala a špatně nám po ní nebylo. Fajn.

Na vytrávení jsme pochopitelně objednali místní pivo Klášter. Jedenáctka nás rozhodně neurazila, jde o velmi dobře pitelné pivo, které má nízký říz i hořkost, ale potěší krásně zlatou barvou. To je však spíše floskule, poněvadž v temném prostředí skalního hostince barvy příliš obdivovat nelze – ani svíčka nepomohla. Pivo bohužel nebylo natočené nejlépe, navíc v něm byl patrný nepříjemný kovový nádech. Ochutnali jsme také nefiltrovanou verzi jedenáctistupňového ležáku, kde zprvu také převládala kovová pachuť. Toto pivo jinak mělo minimální říz, jemnou hořkost a značnou plnost – chuť nevyprchala, ale v závěru byla cítit zvláštní zatuchlost.

Minutkový mor
Hlavních chodů jsme se popravdě trochu obávali. Výběr vskutku nebyl jednoduchý, mimo jiné nás zarazilo, že podnik nenabízí vařené brambory, nýbrž (s čestnou výjimkou rýže) pouze přílohy zamrazitelné a určené k fritování. Objednali jsme si „Chlapskou baštu“ – vepřovou panenku vcelku, obalenou v anglické slanině se zeleninou a česnekem (175 korun bez přílohy), a „Skalní pochoutku“ – marinovanou krkovičku s hořčicí, křenem a kyselou okurkou (155 Kč). Co se prvního pokrmu týče, zákazník včetně přílohy zaplatí přes 200 korun, aby obdržel kus masa vysušeného k smrti a opečenou směs mražené zeleniny. Americké brambory nebyly pečené, ale smažené – chutnaly jako hranolky. Jídla bylo sice obrovské množství, ale nedalo se dojíst.

Ke krkovičce s hořčicí a křenem jsme si dali bramboráčky, ale až po výslovném ujištění servírky, že nejde o zmražené „puky“ hozené do fritézy. Nebyly špatné, byly znát kousky brambor. Maso tvořící hlavní chod bylo bohužel trochu tuhé, některé části krkovice se nedaly jíst. Sympaticky je doplňovalo několik beraních rohů a o něco méně sympaticky kupovaný a vyčichlý křen a nejlevnější plnotučná hořčice. Obě hlavní jídla byla dále zalita „výpekem“ s dominantní chutí kupované kořenící směsi.

Místo dezertu jsme pak zvolili řezané a tmavé pivo. První jmenované bylo příjemně pitelné, bez nesrovnalostí, nicméně bez výraznějšího chuťového projevu. Tmavá klášterská jedenáctka (na niž jsme zde narazili vůbec poprvé) patří mezi „lehká“ černá piva, příjemně se pije, ale kromě mírného karamelového nádechu v paměti ničím neutkvěla. Piva z produkce pivovaru Klášter máme docela rádi, poněvadž rozhodně neurazí, chutnají příjemně a velmi dobře se pijí. Na druhou stranu to není nic, proč bychom měli jezdit po republice.

Abychom náš zážitek shrnuli, ve Skále se můžete těšit na standardní minutkovou nabídku podprůměrné české restaurace, za kterou zaplatíte cenu odpovídající podniku v centru hlavního města. Restauraci Skála proto nelze doporučit. Prostředí je ponuré, jídlo mizerné a předražené – levně jen chutná. Smutnou tečkou je chabě ošetřené pivo. Samotná obec je sice hezkým turistickým cílem, leč, jak vidno, že na některých výpravách je dobrý opravdu jen ten výlet.

P.S. Kolega z redakce navštívil Skálu loni na podzim při příležitosti zvěřinových hodů. Pochvaloval si příjemnou atmosféru do posledního místa naplněné restaurace, chutné pokrmy a dobré pivo, to vše navíc za sympatické ceny do 130 korun. Náš zážitek se stálou nabídkou byl bohužel takový, jak byl popsán. To neznamená, že v době gastronomických akcí nemůže být situace jiná.

Pivovar Klášter dostal své jméno podle kláštera řádu Cisterciáků, který byl založen ve druhé polovině 12. století. Jako první začal v Klášteře vařit pivo v roce 1570 Jiří Labouňský z Labouně, na počátku 17. století se jeho majitelem stal Václav Budovec z Budova, popravený spolu s 26 dalšími českými pány v roce 1621 v Praze. Jeho majetek pak přešel do rukou Albrechta z Valdštejna, jehož potomci nechali zbudovat pivovar v takové podobě, v níž slouží k výrobě piva dodnes.

Pivovar Klášter vaří čtyři druhy nepasterizovaného piva (např. Klášter 11°, Klášter Kvasnicový). Jejich kvalita je dána mimo jiné vhodnými přírodními podmínkami – velmi kvalitní vodou a především starými sklepy vytesanými hluboko ve skále pod pivovarem, kde pivo při optimální teplotě kvasí a dozrává.

Pivovar Klášter je jedním z 5 hlavních pivovarů Českého pivního festivalu 2013.