Makali po večerech a o víkendech, aby si splnili sen o vlastním pivovaru. Nadšenci z Ostravy – Heřmanic se dočkali loni, kdy v tamní restauraci Beseda otevřeli pivovárek, který dělá radost nejen početné komunitě kamarádů a známých.

Vznik nového minipivovaru je v našem kraji pořád velkou událostí, a to přesto, že jich tady máme celkem už čtyřicet. Jak v minulých dvou letech ukazoval seriál Magazínu PATRIOT „Pivní mapa“, na cestách za pivem je vždy co objevovat.

Každý příběh malého pivovaru je unikátní a platí to i pro ten, za kterým jsme jeli do ostravských Heřmanic. Čekal tam na nás Lubomír Noga, profesí „ajťák“, který si vysnil, že vedle vedení úspěšné firmy zvládne ještě jeden projekt ze zcela odlišného oboru.

Spojil síly s dlouholetým kamarádem, kterému patřila restaurace Beseda, a když se v roce 2015 naskytla šance koupit do ní pivovarskou technologii od kolegů z Hukvald, neváhal. Pravidelné čtvrteční schůze bylo na čase obohatit vlastním pivem.

Dřina stála za to
„Říkali jsme si, že máme ideální podmínky. Našli jsme místního sládka, který se tomu chtěl věnovat a navíc díky tomu, jak je hospoda postavená, jsme mohli pivo pouštět z tanků přímo na výčep,“ říká majitel pivovaru.

Idylická vidina však trvala jen krátce. Sklepní prostory byly totiž ve zdevastovaném stavu. Co s tím? Díky místním nadšencům, kterých je kolem třiceti, se zkrátka musela ze sklepa odnosit nějaká ta „hromádka“ suti. Dohromady to dalo 70 tun.

„Chlapi to tady odedřeli za stravu a za pivo. Makalo se spousty měsíců po večerech a o víkendech. Je to zkrátka komunitní záležitost,“ usmívá se Lubomír Noga, který pivovárek občas nazve místní klubovnou, kde lze rozptýlit všednodenní starosti.

Od zahájení bouracích prací uplynuly ještě další dva roky, než byl Heřmanický pivovar zcela dokončen. Slavnostně jej otevírali v září loňského roku.

„Pivovaru se všichni věnujeme po práci. Není v tom žádná honba za ziskem. Spíše je to o návratu k řemeslu, které existuje stovky let, ale průmyslovou výrobou bylo málem zničeno,“ vyjadřuje názor na vývoj kolem tradiční práce sládků nejen na Ostravsku.

V Heřmanicích používají automatiku jedině na hlídání teplot v ležáckém sklepě a ve spilce. Nerezovou technologii, která předtím fungovala dvanáct let v Hukvaldech, postupně zrenovovali a vybavili novými prvky v podobě ventilů či těsnění.

Kapacita varny je 250 litrů, ve spilce je dvanáct kvasných nádob a v ležáckém sklepě dvacet čtyři tanků o stejném objemu.

„Vaříme ležáky plzeňského typu, a to klasicky na dva rmuty. Nastálo máme na čepu světlou a tmavou jedenáctku, světlou dvanáctku a polotmavou třináctku. Děláme však i různé speciály jako medové nebo kávové pivo,“ pokračuje Lubomír Noga.

Připomínka hornické minulosti
Jak přiznává, o jejich pivo tu a tam projeví zájem některá z okolních hospod, ale většina produkce se vypije v domovském podniku. A tak tomu bude i v dalších letech. V Heřmanicích chtějí zůstat sví.

„Chceme si hlavně udržet kvalitu. Myslím si, že naše pivko lidem chutná a že se nám vyplácí poctivý přístup k vaření i k údržbě pivovaru. Vždyť zkušení sládci říkají, že právě správný přístup dělá dobrý výsledek,“ myslí si majitel pivovárku, který má zřejmě jako jediný v republice v logu těžní věž.

Konkrétně se jedná o výjimečnou tzv. kozlíkovou věž, která byla dominantou bývalého Dolu Heřmanice, dříve zvaného Rudý říjen. Jeho éra definitivně skončila celkovou likvidací v roce 1998.

Tehdejší havíři by určitě měli radost, že se v jejich revíru našli synci, kteří nezapomněli na to, co Heřmanice kdysi zdobilo. Možná by se ale divili, že majitelem pivovárku je odborník na informatiku.

„Podnikám v IT oblasti a pivovar je pro mě hlavně radost. Je to vysněný projekt, který mě moc baví. Důležité je, že vidím, jak jsou lidi z pivovaru nadšení a jak rádi se k nám vracejí,“ dodává na závěr Lubomír Noga, který v pivovaru hostí také školní exkurze či zvídavé domácí vařiče.

Kamarádí se léta, někteří už od dětství, jezdívají společně s rodinami na výlety, dělají akce pro děti… a mají k tomu rádi chmelový mok. Poctivý, ne nápoje zvané „europiva“.

Luboš, ajťák, Honza, bezpečnostní technik a metrolog, Pepa, stavební expert, Láďa, elektro-specialista, Pavel, obchodní zástupce, Petr, architekt, Aleš, hasič a hospodský, Martin, technik v telekomunikacích a sládek. Takové je jádro Partičky z Heřmanic, která založila vlastní pivovar. Dá se říci, že komunitní.

„Jsme vlastně taková vesnická komunita. Je nám okolo čtyřicítky, máme rodiny a děti, spojují nás společné zájmy a akce pořádané jak pro děti, tak pro dospělé. A to zdravé chlapské jádro si vysnilo pivovárek…“ vysvětluje Luboš coby hlavní postava v heřmanickém vaření piva. Tedy organizátorská, nejdůležitějšími jsou jinak hlavní sládek Martin a zaučující se sládek jménem Pavel.

Vhodné zázemí – či spíše podzemí – nacházejí ve zdejší hospodě Beseda provozované Alešem. „Chodívali tam už naši otcové. No, a my jsme vyčistili a dali do kupy sklep, kde je varna i tanky. Od nich vedou hadice přímo do výčepu,“ popisuje Luboš s tím, že podíl na vzniku pivovárku mělo i daleko více místních kamarádů.

Vybudován ho mají za půl roku… ale po půldruhého roku trvajících legislativních peripetiích. „Prošvihli jsme kvůli tomu i sezonu, místo toho, abychom vařili od března, začali jsme v červnu. A šest týdnů pak ležáky zrají,“ líčí Luboš u tanků s jedenáckou světlou i tmavou, dvanáctkou, polotmavou třináctkou a speciálem „Citra“.

„Máme vlastní nefiltrované a nepasterizované poctivé české pivo. U speciálu jsme použili spodní kvašení i studené chmelení,“ uvádí Luboš. Dvě až tři 250 litrové várky za týden dělají z vody z nádrže Kružberk, chmelu se Žatce, ječmene z Přerova a kvasnic z Černé Hory. Rodiny „pivovarníků“ tuto činnost přijímají kladně.

Pivo je vlastně sekundárním efektem kamarádství členů Partičky – ta se tím zároveň odlišuje od běžných provozovatelů minipivovarů. „Jsme hrdí patrioti a do loga piva jsme jako zástupný symbol obce vybrali unikátní kozlíkovou těžní věž šachty Stalin, poté nazývané Rudý říjen a před jejím uzavřením Heřmanice. Což našli dědové a tátové samozřejmě vzali s povděkem,“ uzavírá Luboš.