Podnět k založení nového chebského pivovaru byl dán již rokem 1871, po roční přípravě a vlastní stavbě byla prvním sládkem Martinem Jílkem provedena počáteční várka a roku 1873 byl pivovar naplno zprovozněn. Místo pro něj bylo nalezeno nedaleko právě dobudovaného nádraží, na tzv. Husím vršku (Gänsbühl) a v tehdy volném, dosud nezastavěném pozemku. Ideální stav s možností zdárného rozšiřování jednotlivých výrobních provozů. Již od zrodu byl akciový pivovar velice moderně a účelně pojednán, disponoval parostrojním vybavením, var byl udáván devadesátihektolitrovou hodnotou a jeho kapacita činívala předpokládaných 40.000 hektolitrů roční produkce.

Přesto byl jeho rozjezd provázen obtížemi a teprve od konce sedmdesátých roků 19.století se pivovar odrazil ke stále výkonnějšímu údobí a ještě před závěrem udaného věku se na krok přibližoval k tehdy bájné stotisícové výši ročních výstavů. Tu, po opětné modernizaci a rekonstrukci v počátcích dalšího století už překonával. Var již býval stohektolitrový a pivovar byl po plzeňských podnicích (Prazdroji, Gambrinusu a Prioru) třetím nejvýkonnějším západočeským pivovarem. K technickým vymoženostem provozů přibylo elektrické osvětlení, původní ledniční hospodářství doplnilo umělé chlazení, došlo k instalaci dalších dvou parních strojů.

Ruku v ruce s produktivitou kráčela i vizuální úroveň pivovaru, jeho architektonická tvářnost. Klenutý průjezd do pivovarského dvora dělil provozy na část pivovarskou a sladovní, kterou dotvářela dvojice věžovitých hvozdů „anglické“ konstrukce a završená gotizujícím cimbuřím a nárožními věžičkami. Pivovarnímu dílu dominoval padesátimetrový komín o kruhovém průměru, působivá byla i žaluziovými okny opatřená chladnice. Jaký rozdíl oproti současnosti.

Do činnosti chebského pivovaru neblaze zasáhly obě světové války, především samotný závěr té druhé, během níž bylo Chebsko součástí Velkoněmecké říše. Město bylo opakovaně bombardováno spojeneckými leteckými silami, jejichž eminentními cíly byly sice jiné zdejší fabriky a především železniční uzel s nádražím, ovšem řada bomb dopadla i na blízký pivovar. Ten byl zničen ze tří čtvrtin a dokonce se uvažovalo a jeho neobnovení. Po dobu půldruhého roku jej provozně zastupovaly oba zbylé chebské pivovary, měšťanský a Sprötn, válkou v podstatě nezasažené. “Odměnou“ jim byly obojetné uzavírky jakmile se akciový podnik dočkal kompletní rekonstrukce a jeho funkce měla návaznost na předešlou.

Škodou a skrze překotnou snahu o zavedení pivovaru do činnosti byly stavební úpravy jednotlivých výrobních provozů, ty se ukazovaly jako pouze utilitární a bez předchozí invence zřizovatelů původního pivovaru. Nadobro zmizely oba ukázkové hvozdy, sladovna se stala v podstatě jen pomocným provozem. „Akciovost“ pivovaru vzala za své znárodněním podniku, jenž po řadě reorganizací skončil ve svazku Západočeských pivovarů se sídlem v Plzni a kde po léta setrvával na třetí pozici, co se týče roční produkce piva.

Na postech vedoucích pracovníků se v Chebu vystřídalo hned několik renomovaných odborníků a pivovarníků (za všechny jmenujme Josefa Páru a především Ing. Rudolfa Tilleho, jenž tu zakončil svou profesní kariéru). Provozy procházely technologickými úpravami a rekonstrukcemi (docházelo k přestavbě varny, zatankování ležáckých sklepů ocelovými tlakovými nádobami, instalovány byly železobetonové kádě na spilce, zřízení filtrace či změna chlazení mladiny, pravidelně byl doplňován autopark, veliké pozornosti se dočkávala vícekrát rozšiřovaná lahvovna).

Roční výstavy už vysoko překračovaly dvěstětisícovou hranici produkce a pivovar byl v dané oblasti v podstatě nezastupitelný. Jemu nejbližším souputníkem se jevil vcelku nedaleký pivovar karlovarský. Již v předchozích dobách se v Chebu vařil a ke konzumentům dostával světlý ležák Urbräu, v dobách socialisticky prožívaných se stávalo rychlým pojmem v jádru stejné pivo, Starovar, jehož název přešel i do označení pivovaru.

Zkázonosností se pro chebské pivovarníky stalo až období po roce 1989 a jím startovaná změna politických a především hospodářských poměrů. Podřízenost k plzeňskému vedení se ukázalo osudným omylem a pivovar (ač jeho výstav byl až třísettisícový) byl v již nastíněném roce 1995 zrušen. Chebská pivovarnická kapitola se tím uzavřela…

Zaniklý pivovar ještě nějakou dobu sloužíval za stáčírnu plzeňských piv, ale na sklonku devadesátých let minulého věku nastalo pro jeho objekty snad nejsmutnější období, docela srovnatelné s bombardováním koncem druhé světové války… Zařízení bylo postupně demontováno a odváženo do šrotu, pro potřeby hypermarketu zcela ustoupila sladovna, už předtím nedokonale přestavovaná, ubořen byl i komín, někdejší pýcha pivovaru. Zachoval se z něj pouze sice zdobný, nicméně žalostně protestující hranolovitý spodek, sokl.

Celek nyní slouží za obchodní centrum, dokonce svým pojmenováním prozrazující někdejší účelovost místa. Taktéž ulice procházející kolem nese název Pivovarská, což vše je jen slabá náplast na někdejší vznosnost a úroveň podniku. Tu nezachrání ani přijatelná parková úprava čelního okolí bývalého pivovaru, které ozvláštňuje okulibá hrázděná stavbička uprostřed zeleně… Využití mimořádně hodnotného sklepního hospodářství ani nehádat, je opuštěno a jeho stav neodpovídá možnostem zřejmě zanikajících prostor.
Zdroj:Regioskop.ue