Historie a současnost pivovaru Skalický Budulínek

Jak už to tak bývá,většina mikropivovárků vzniká z čirého nadšení. Pokud chodíte na pivko a ono Vám nechutná, máte dvě možnosti. Buď přestanete pivo pít (hrozná představa),nebo se ho naučíte vařit doma. Návodů na domácí vaření je spousta. Receptů je také přehršel. Stačí dva hrnce, plotýnkový vařič, cedník, lednice a obrovské pochopení manželky.
Zrozva tak jsme začali my. pivovarNa plotýnkách v hrncích, míchání vařečkou a kvašení piva v lednici. Chtělo by to malinko vylepšit. Jenže jak na to a kdo s tím pomůže... Zase jen a jen kamarádi. Ing Jan Dvořák, vynikající konstruktér.. Dalo se pár prvně doma uvařených piv (mimochodem takhe zpětně se divím,že jsme je vypili :-)) ), daly se hlavy dohromady a vznikl Sputnik. To byl páni technologický vzestup... Tehdy jsme zjistili,že i na podomácku vyrobeném zařízení se dá vyrobit skutečně výtečné pivo. No a taky jsem zjistil,že teoretické i praktické znalosti mé ženy začínají převažovat ty mé.

Možná v té době jsme prvně zapřemýšleli,že by nebylo špatné začít se tomuto úžasnému koníčku věnovat víc. Vaření jde lépe a lépe. Zlomový bod nastává přii várce,která prvně uzrála v opravdovém KEG sudu :-) . A jak to tak bývá..chce to modernizaci. Opět se daly hlavy dohromady a nad sklenkou (možná byly dvě) tentokrát už povedeného pivka,se začal rodit Sputnik II

Říká se,že s jídlem roste chuť... tady to platí dvojnásobně. Je definitivně rozhodnuto. Chceme vlastní minipivovar. Začíná neuvěřitelný kolotoč všech možných povoleních, razítek, poplatků, zákazů a příkazů :-) Každý Pivovar má svého sládka.. My máme paní sládkovou. A tak se naše vrchní sládková Lucka učila vařit ve Frýdlantském zámeckém pivovaru. Dnes vládne rukou pevnou minipivovaru Skalickému.
Zdroj:Stránky pivovaru Skalický Budulínek, 2017


Více na stránkách pivovaru

Hasiči jsou ve Skalici oporou, už 150 let. Jubileum oslaví také vlastním pivem

Publikováno:před 5 měsíciZdroj:Českolipský deníkAutor:Petr Pokorný

Parta dobrovolných hasičů ve Skalici u České Lípy nejen krotí oheň, ale pořádá i nejrůznější kulturní akce. Jubileum oslaví také vlastním pivem.
Proslavili se svými rekordy v délce položených hadic, vodními fontánami. Také pomocí při požárech a povodních. Pyšní se i velmi dlouhou tradicí, kterou jim leckde mohou závidět. Úctyhodných 150 let existence sboru si ve Skalici u České Lípy připomenou tuto sobotu spanilou jízdou hasičských vozů, zábavou i speciálním ležákem, který pro ně uvařil dobrovolný hasič Jan Stuchlík.

„Vzájemná spolupráce dobře funguje mnoho let. Pomáháme si navzájem, což je u jednotky vidět třeba na nové technice nebo zbrojnici,“ hodnotil starosta obce Jiří Löffelmann.

Podle šéfa profesionálních hasičů na Českolipsku Ladislav Vakuly jsou všichni členové skalické jednotky „dobráků“ výborná parta správných chlapů. „U všech zásahů jsou velmi ochotní a pracovití. Což bylo poznat zejména při všech historických povodních v minulých letech. A také při velkých zásazích, jako byl například při požáru Kounicova domu v Lípě, zámku Zahrádky nebo u rozsáhlých lesních a dlouhotrvajících požárů,“ zdůraznil Vakula. Je přesvědčen, že při sobě je drží nejen zájem o věc, kamarádství, velitelé, ale i pořádání různých společenských akcí pro obec.

„Jejich akce, daleko přesahující hranice obce, dělají čest svému zřizovateli a celému okresu i Hasičskému záchrannému sboru (HZS) Libereckého kraje. Jejich fontány, plesy, soutěže, pravidelné ohňostroje, čarodějnice a další nemají chybu,“ doplnil Vakula.

Bohatý sobotní program
Skaličtí hasiči zvou na svůj sobotní program, který odstartuje ve 13 hodin spanilá jízda obcí a přilehlým okolím po trase ze Skalice u odbočky na Slunečnou do Častolovic, dále po silnici I/9 do obce Okrouhlá a odtud zpět do Skalice. Kromě slavnostních ceremonií včetně požehnání praporu se zde představí zajímavá technika, kterou hasiči používají ke své práci.

„Velmi se těšíme na techniku ze Záchranného útvaru HZS ČR, dorazí speciální cisternová stříkačka CZS 40 Titan na čtyřnápravovém podvozku Tatra, která nebývá často k vidění,“ uvedl jednatel sboru Jan Dvořák. Program slavností chystal s kolegy od loňského listopadu.

Přidají se i profesionálové
Profesionální hasiči se do oslav zapojí účastí ve spanilé jízdě krajem a do následných ukázek své činnosti. Předvedou zde i automobilový žebřík dlouhý 37 metrů, automobilový jeřáb (20 t) nebo velitelské vozidlo Škoda Yeti.

Podle Dvořáka bylo v dějinách sboru několik klíčových momentů. Mimo jiné rok 1929, kdy jednotka koupila první motorovou stříkačku, nebo rok 1977, kdy hasiči získali hasičský speciál Tatra 805, který jim dodnes slouží. Dále rok 1999, kdy ve Skalici uskutečnili rekord v délce 3900 metrů položených hadic s proudící vodou. A nakonec rok 2013, kdy z evropských peněz pořídili novou stříkačku a také zrekonstruovali požární zbrojnici.

„K jubileu jsme uvařili speciální pivo. Poctivý český ležák, který se jmenuje Florian a bude v sobotu k ochutnání v hasičárně,“ potvrdil spolumajitel rodinného minipivovaru Skalický Budulínek Jan Stuchlík.

Sbor dobrovolných hasičů ve Skalici u České Lípy byl založen starostou Juliusem Meltzerem v roce 1869 jako reakce na velký požár v roce 1868. První hasičskou slavnost uspořádali až v roce 1882. V současnosti má sbor 33 členů, jednotka pak 18 členů, kteří zasahují u mimořádných událostí. Vloni se v Praze významně podíleli na předvedení největší hasičské fontány na světě. Stejné kulaté výročí letos oslaví ještě jednotky SDH v Brništi a Doksech.

Stuchlíkovi ze Skalice: Poctivost řemesla je u piva znát, šizení vám neodpustí

Publikováno:před 10 měsíciZdroj:Českolipský deníkAutor:Petr Pokorný

Splněným snem manželů Lucie a Jana Stuchlíkových ze Skalice u České Lípy je jejich Rodinný minipivovar Skalický Budulínek. Ten mají přímo u svého domu, místo dřevníku a garáže. Kromě osvědčeného sortimentu, kterému kraluje ležák -dvanáctistupňový „Skaličák“ – rádi experimentují.

Vzpomenete si na první impulz, nápad, na rozhodnutí uvařit vlastní pivo?
Jan: K pivu jsme se dostali někdy před šesti lety, ze zvědavosti. V reálu to bylo tak, že jsem dlouho otravoval, že bych chtěl vyzkoušet uvařit pivo, dlouho jsem se nesetkával s pochopením, ale nakonec se mi podařilo manželku přemluvit. Nejprve jsem vařil ve dvacetilitrovém hrnci. Když žena viděla, jak se v tom plácám, tak mě v podstatě odstrčila od hrnce a začala vařit sama. A to si myslím, že bylo ohromně dobře.
Lucie: No, ono to nebylo všechno takhle doslova. Muž udělal všechno pro to, abych u toho vydržela. Oba jsme na počátku o vaření piva nevěděli prakticky nic. Jak se říká, pustili jsme se do vaření po hlavě… Já měla opařené ruce, protože když člověk zkouší v domácích podmínkách a nic o tom neví, tak je to špatně, takže za 14 dní už jsme měli větší vanu, kde už bylo například míchadlo.

Původně jste dělali co?
Jan: Já jsem elektrikář, revizní technik, projektant, v podstatě elektrikář.
Lucie: Já malířka skla, původně z nového Boru. Deset let jsem malovala sklo v rodinné firmě, ale pak jsem se zařekla, že už štětec nechci nikdy vidět, vzít do ruky. Pivo vaříme opravdu jen ze zájmu, naše živobytí je založené na těch projektech a revizích.

Jak jste vybrali nevšední jméno svého minipivovaru?
Jan: Když jsem začínal pracovat jako elektrikář, tak jsem měl bílou dodávku, které jsme vždy říkali Budulínek. V době nadšeného „domovarnictví“ jsme chtěli název, který spojí místo, Skalici s tím, co je nám blízké, domácí. Tak vznikl Skalický Budulínek.

S jakým pivem, s kolika druhy jste začínali?
Jan: Ležákem. Dodnes držíme zásadu, že pivovar by měl umět nejdřív uvařit dobrý ležák, klasický český ležák a pak teprve se může pouštět do dalších pivních stylů. A my jsme začali ležákem a zjistili, že ho ještě neumíme. Na začátku byli našimi ochutnávači jen rodinní známí a příbuzní. A stále je za to obdivujeme.

Proč, nedalo se pít?
Jan: Když se ohlédneme zpátky, tak přece jenom velké nadšení, že jde o domácí pivo, převažovalo nad kvalitou. Kamarádi se toho nebáli a s nadšením ochutnávali. I díky nim jsme proces vaření opakovali, až jsme byli všichni spokojeni.
Lucie: Na počátku jsme o tom nevěděli vůbec nic, na všechno jsme vlastně museli přijít sami, například že se pivo musí stáčet při určitém zbytkovém cukru, aby bylo nasycený, aby pěnilo, nebo že při určitých teplotách musí ležet, aby nebylo kalný. Člověk v tom musí dozrát.

Bubák nebo Ženich. Manželé z Českolipska si hrají s pivem

Publikováno:před 3 letyZdroj:iDNES.czAutor:Tomáš Lánský

Začínali jako většina nadšenců homebrewingem, neboli vařením piva doma na plotně. Dnes manželé Stuchlíkovi zásobují svým pivem Skalický Budulínek místní hospodu, večerku a pivotéku. Jak takové vaření piva vypadá přibližuje ve své reportáži redaktor MF DNES Tomáš Lánský.

Budulínek je nudná pohádková postava, která doplatí na svou neposlušnost. Nikdy jsem ho neměl rád. Můj vztah k němu je stejný, jako k folklorní hudbě v Bělorusku. Existuje ovšem ještě jinačí Budulínek – ten Skalický. Vznikají v něm znamenitá piva. Ke zrodu jednoho z nich mě přizvali manželé Stuchlíkovi, kteří pivovar Skalický Budulínek provozují.

Jen málo profesí je ohroženo alkoholismem více, než novináři. Strach ale překonáte nejlépe tím, že se mu postavíte. Orosený půllitr, který mi sympatický Jan Stuchlík cpe do ruky hned po potřesení pravicí, je výzvou. „To je Ženich. Naše desítka. Začínat se musí tím nejslabším pivem,“ oznamuje a vítá mě ve svém hájemství. Je osm hodin ráno. Lačně polykám první hlt piva z dnešních asi sto padesáti a dělám pápá střízlivosti.

Třísetlitrová varna srdcem pivovaru
Pivovar ukrytý v přístavku rodinného domu vznikl před rokem. Všechno tu ještě svítí novotou. Tanky, spilka i varna. Plynové kahany vytvářejí příjemné teplo a už z ulice je cítit lahodná vůně sladu. Ten našrotovala sládková Lucie Stuchlíková už včera večer. Teď jej sype z pytle do třísetlitrové varny, srdce pivovaru.

„Vy nebudete pít se mnou?“ zajímám se, zatímco hladina Ženicha v mém půllitru se blíží dnu. Usměvavá žena se zastydí: „Já mám radši víno. Pivo samozřejmě ochutnávám, ale jinak jsem na víno. Ostatně u vína jsme vymysleli všechny názvy našich piv,“ vysvětluje.

Těch je k dnešku celkem osm. Zmíněný Ženich, polotmavá jedenáctka Agáta, o stupeň vyšší ležák Skaličák, svrchně kvašené pivo z amerického chmele APA Fire, stejným způsobem vyráběná čtrnáctka Jessica, svrchně kvašená třináctka Divá Bára, tmavý stout Bubák a dnešní třináctka Na tahu. Jde o svrchně kvašené pivo typu IPA, které je vyráběno z jednoho druhu chmele. V našem případě jde o americký chmel Chinook, vyznačující se ovocnou chutí a silnou hořkostí.

Pokud se vám z těch názvů zamotala hlava, nebojte. Mně se motala ještě dřív, než jsem dopil svůj druhý půllitr. „Z toho si nic nedělejte. Většina pivařů prostě pivo rozlišuje podle toho, jestli jim chutná,“ uklidňuje mě Lucie.

Know-how? Teploty a přestávky
Zatímco si povídáme, ve varně se už ze sladu štěpí enzymy na cukry, aby později měly kvasinky co jíst a z čeho vyrábět alkohol. Této fázi se říká rmutování. Ale nepředbíhejme. Ještě je třeba, aby směs prošla různými teplotami a různý čas zase stála. Právě v tom je největší know-how každého minipivovaru. Stačí minutu ubrat nebo přidat, stupínek víc nebo míň zahřívat a vyrobíte úplně jiné pivo.

Není divu, že postup vaření si každý pivovar střeží jako rodinné stříbro. Nebo spíš zlato, když je řeč o pivu. „Taky už jsme museli jednou pivo vylít. To jsme ještě vařili na plotýnce, která se rozbila. A bylo po pivu,“ vzpomíná Jan, který sám sebe tituluje skromně jako pomocného sládka. Vavříny přiznává manželce. „Ostatně už názvy našich piv svědčí o tom, kdo tu vládne,“ naráží Jan na převahu ženských jmen.

Přišel čas přečerpat směs do zcezovačky, aby se oddělilo mláto. Na tom si pochutnávají prasátka jednoho ze sousedů. Ještě než do vyčištěné tekutiny Stuchlík nasype chmelové granule, provede jeho žena takzvanou jodovou zkoušku zcukření. Na vzorek vznikajícího piva kápne jód a podle zabarvení pozná, jestli vznikly cukry. Zkouška probíhá úspěšně.

„Ochutnejte ještě sladinu. My ji pijeme vždycky, když jsme nachcípaní. Je v ní spousta vitamínů a chutná báječně,“ nabírá mi z varny sklenku žluté tekutiny sládková. „To je vlastně sládkova limonáda,“ směje se, když se mlsně olizuji. Tohle bych dovedl pít místo vody.

Několik kýblů mláta
Zatímco Lucie do směsi přidává chmelové peletky a zahajuje takzvaný chmelovar, je čas vybrat mláto. To je jediná trochu špinavá práce. Je ho několik kýblů a je třeba si vyhrnout rukávy. „Dřív z toho chudí dělali kaši. Zkoušeli jsme z něj upéct chleba, byl dobrý,“ oznamuje.

Chmelí se celkem pětkrát a je prostor zaplnit žaludek i něčím pevným. V hostinci U Slunce zaháním hlad pečenou kachnou. Neexistuje dobrá kachna bez zapití pivem, říká se, proto hned peláším zpět do pivovaru. Tady se už vzniklá mladina filtruje, chladí a čerpá do spilky.

Hořké kaly z rozpuštěného chmele se vynesou na kompost. Nastává poslední etapa vaření piva, přidávají se pivovarské kvasnice. Tyto mikroskopické organismy budou další čtyři dny požírat cukry v pivu a vytvářet oxid uhličitý a alkohol. Stejný oxid uhličitý, kterým kvasnice kypří těsto, nám zde pivo sytí bublinkami. Bez nich bychom pili jen hořkou vodu.

„Žádná filtrace, žádná pasterizace, žádný dodaný cukr. Děláme pivo tak, jak se dělat má,“ zdůrazňuje Jan Stuchlík. Kvasnice spadlé ke dnu se následně odstřelí a pivo skončí v ležáckém tanku, kde se čeří a ve čtyřech stupních leží tři týdny.

U toho já už nebudu. Tuhle fázi přeskočím a rovnou si načepuji z tanku hotový produkt. Příjemně jiskří na jazyku a mazlí se v bříšku spolu s kachnou a další produkcí Skalického Budulínka. Telefonem si přivolávám odvoz, daň za pozbytí střízlivosti mě ale bude laskat v žaludku ještě hodně dlouho. A i na toho Budulínka měním názor.

Pivo nesmí stát víc než Plzeň, jinak se neprodá, říká majitel minipivovaru

Publikováno:před 3 letyZdroj:Impuls.czAutor:Tomáš Lánský

Rodina Stuchlíkových založila minipivovar Skalický Budulínek a vaří pět druhů piva. Začínali přitom jako většina nadšenců homebrewingem, neboli vařením piva doma na plotně.

Z koníčka se stal závodní kůň a dnes zásobují pivem místní hospodu, večerku a pivotéku, včetně desítek nadšených pijáků, kteří k nim přijdou pro klasické ležáky nebo svrchně kvašené pivo IPA. Sládková Lucie Stuchlíková přitom pivo téměř nepije.

V čem se vaše pivo liší od standardního piva v supermarketu?
Jan: Pivo ze supermarketu je filtrované a pasterizované, standardizované na vždy stejnou chuť a barvu. Naše piva nejsou zbavena toho nejlepšího. To, co leží v tanku, pijete. Jedinou nevýhodou je kratší životnost, zpravidla tři měsíce.

Češi jsou pivní národ, máme být na co hrdí?
Jan: Hrdost teprve přijde. Právě ta zmíněná standardizace a pasterizace piva za poslední desítky let způsobila, že 80 procent pivařů jsou ortodoxní pijáci, odmítající cokoliv nového. Ovšem vnímám tu nastupující generaci, která se ráda pouští do nových chutí, zkoušejí piva typu ALE, IPA, Stouty... Pivo, to není jen Gambrinus.

Bojí se hostinští nových piv, že je nikdo nebude chtít?
Jan: Bojí se hlavně ceny, protože vědí, že ortodoxní pivaři jsou zvyklí na cenu do 25 korun. Naštěstí jsou tu pivní požitkáři, kteří nepijí pivo na objem, ale na chuť. Takoví si k nám přijedou pro pár lahví, která pak na zahrádce labužnicky a pomalu popíjejí.

Za komunismu se tu vařil jen jeden druh spodně kvašeného ležáku, teď je boom nových piv, není tenhle trend jen dočasnou záležitostí?
Jan: Teď je poptávka po svrchně kvašených pivech, ty se budou pilovat a posilovat svoji pozici. Nové exotické chutě budou vždycky spíš na okraji. Například brněnský létající pivovar Crazy Clown se pouští třeba do oříškového nebo ibiškového piva. Tam ale my nikdy nepůjdeme. Chceme mít zhruba pět vytuněných piv a těch se držet.

Kolik jich vaříte dnes?
Jan: Čtyři stálé druhy a jeden sezonní druh. Vaříme spodně kvašenou dvanáctku Skaličák, ležák plzeňského typu Ženich, svrchně kvašenou IPU s názvem Divá Bára a polotmavou karamelovou jedenáctku Agáta. S pátým druhem si tu hrajeme, na zimu chceme uvařit nějaký stout nebo porter, v zimě se pijí těžší piva.

Mluvíte o pivu s neuvěřitelným zápalem. Co pro vás pivo znamená?
Jan: Pro manželku hromadu práce (smích).
Lucie: Pro mě je pivo potěšení. Těší mě, když přijdou lidi, povídáme si tady a diskutujeme o pivu. To mám ráda. Ale je to i řehole. Ráno v šest hodin zalezu do pivovaru a večer v osm8 z něj vylezu.

Už vám tu říkají paní sládková?
(smích) Ano, ale moc jsem si na to ještě nezvykla.

Jak se vůbec zrodil název Skalický Budulínek?
Jan: Ten se zrodil na naší zahrádce pod pergolou, paradoxně nikoliv u piva, ale u Chardonay. Měli jsme tenkrát takovou bílou dodávku s netypickými světly, říkali jsme jí Budulínek. Když se hledal název pivovaru, spojili jsme místní příslušnost a něčím vlastním.

Jaká je pro vás nejpříjemnější fáze výroby piva?
Lucie: Pro manžela ochutnávání (smích).
Jan: Souhlasím, jako pomocný sládek mám lepší práci, musím ochutnávat vzorky, hlídat první zakvašení, jakou pivo dělá pěnu...

Do 15. století, kdy pivo připomínalo polévku, jej vařily ženy, pak se té profese teprve chopili muži. Vaše rozdělení rolí tedy není až tak neobvyklé.
Jan: Jistě, ženy mají především lépe vyvinuté chuťové receptory, lépe odhalí jemné nuance v chuti piva a případné závady.
Lucie: Já přitom moc pivo nepiju, raději víno (smích). Musím ho samozřejmě ochutnat, ale jsem radši, když se obětuje manžel.

Jaké máte sami rádi pivo?
Lucie: Já bílé víno (smích). Ale jinak vypiju jakékoliv, k obědu klidně i takzvané europivo.
Jan: Mně chutná Klášter, ten pivovar má navíc úžasnou atmosféru. Také frýdlantská piva jsou moc dobrá, ještě miluju piva z Permonu.

Jak dlouho jste pivo testovali, než bylo pitelné?
Jan: Asi čtyři várky. To pivo samozřejmě bylo pitelné už od začátku, ale spíš pro nás. Třeba nám bouchaly flašky, neboť jsme ho stočili při vyšším cukru a pivo pak vyletělo ven. Nebo nám třeba vůbec nepěnilo. Začátky byly krušné.

Museli jste pivo i vylít?
Jan: Museli. Jednou se nám rozbil ohřev. Vaření piva je závislé na dodržení přesných teplot, jinak uděláte jenom hořkou vodu. Tank se musel vylít.

V čem je vlastně kouzlo chuti piva? Vždyť přece v každém pivu je plus mínus to samé a přece chutnají jinak...
Jan: V časech, teplotách a poměrech. Stačí někde ubrat nebo přidat a pivo bude jiné. Záleží i na vodě. Pak stačí nechat pivo déle ležet a bude chuťově jiné.

Co se nesmí podcenit?
Jan: Nesmíte nic urychlit. Já dělal 13 let ve fabrice optimalizaci výrobních procesů, ale kdybych něco takového vnesl do minipivovaru, tak je zle. Tady nelze nic uspěchat. Nic nelze zkrátit. Pivo chce čas.

Když máte doma pod střechou pivovar, nemáte pak pořád chuť popíjet?
Jan: Když budete řezník, taky budete zpočátku nadšený, ale chuť na maso vás brzy přejde. První tanky jsme degustovali, chodily k nám návštěvy a pilo se pořád, ale teď už nemáme tu potřebu. Je to ale fajn, když se k nám nečekaně sleze návštěva a my máme vychlazené pivo.

Jak laik pozná dobré pivo?
Jan: Sto lidí – sto chutí. Pivo co vám bude chutnat a budete z něj nadšený, člověku vedle vás nebude šmakovat. Někdo má rád vysokou pěnu, jiný zase ne. Někdo rád hořké, jiný ne.
Lucie: Pivo musí být především studené, správně nasycené, mělo by mít správnou pěnu a vonět jako pivo.

Co pivu nesvědčí?
Jan: Když ho hospodský zkazí. Stačí, když třeba nemá chlaďák a pivo si začne žít svým životem. Když ho držíte pod osmi stupni, nevyvíjí činnost, ale jakmile jej dáte do tepla, zbytkové kvasnice začnou požírat zbytkový cukr, znovu rozjedou činnost a pivo ožije. Pak pivo není dobré. Může i zkysnout. Je to problém hospod, kde se k pivu neumějí chovat.

Velké pivovary korumpují hospodské tím, že jim platí markýzy, slunečníky, pípy nebo vybavení hospody. Tomu vy nemůžete konkurovat. Vadí vám to?
Jan: Náš výstav není a nikdy nebude tak velký, abychom vařili pivo v obřích objemech a museli ho někam dodávat. Pro naše pivo si lidé speciálně chodí. Nám stačí, že naše pivo se točí ve zdejší hospůdce.

Pivo má v Česku pověst levného alkoholu, pivní lístek jsem v restauraci ještě neviděl. Není to škoda?
Jan: Ono to sem přijde. Lidí, kteří hledají zážitkovou gastronomii, přibývá. Třeba v Brně jsou malé pivničky s dřevěnými lavicemi, kde vám natočí pivo a k němu dostanete třeba syrečky. Pivo je tam dražší, ale hodně druhů. Bylo tam narváno.

Chybí vám na české pivní mapě víc minipivovarů?
Jan: Dnes je jich tu asi 360, takže prostor pořád je. Bylo by to dobře. Dřív měla každá vesnice svůj pivovar, tím odpadávala složitá logistika, pivo se nikam nevozilo a nemuselo tedy tolik vydržet. Musí si to ale určit konzumenti.

A jak vás přijali tady ve vsi?
Jan: Odpovím příkladem, který ilustruje naši situaci: Když v Novém Boru vyroste nový pivovar, bude se v Novém Boru dobře prodávat naše pivo. A tady ve Skalici se bude dobře čepovat pivo z Nového Boru.

Váš pivovar nemá varnu, spilku, sklepy. Je to jedna velká místnost. Takhle vypadají všechny minipivovary?
Jan: My jsme si všechno vyráběli sami s pomocí kamarádů. Nejprve se udělal přístavek. Pak se vymýšlelo zařízení, všechno svařit, odzkoušet... Nebýt našich přátel, nikdy bychom to nezvládli.

Vy jste se paní sládková učila na sládka ve Frýdlantu?
Lucie: Ano, byla to pro mě velké škola. Tam se vaří velké objemy piva. Pivovar má milion páček, byla jsem z toho zoufalá. Ale byl to pro mě obrovský přínos.

Vychovává si tím tamní pivovarník Marek Vávra konkurenci?
Lucie: Jsou tam bezvadní lidé, takhle to vůbec nevnímají. Oni pivovarníci drží při sobě. Když jsme třeba vyráběli naše zařízení, frýdlantský sládek Pavel Palouš nám ukazoval a radil, jak na to. Také bychom zde přes zimu chtěli otevřít malé školící středisko, jako mají oni.

Vaření piva je hlavně čekání, čekání a zase čekání. Není to úmorné?
Lucie: A vidíte: spousta lidí si myslí, že uvaříte pivo a za pár dní ho pijete (smích).

Čím si to čekání krátíte?
Lucie: Myjí se sudy, desinfikují tanky, flaškuje se. Je tu hromada práce, která není moc vidět. Ale jinak je v minipivovaru pořád co dělat.

Minipivovarníci si stěžují na legislativní guláš a byrokratické překážky. U vás to bylo při vzniku stejně?
Jan: Je to zvláštní, ale kromě toho, že jsme nestihli pár lhůt, jsme neměli nejmenší problém. Veškerý lidi, co s tím měli něco společného, se chovali normálně. Je ovšem fakt, že úřední kolečko trvalo rok.

Když si budu chtít minipivovar jako máte vy pořídit také, co k tomu potřebuji?
Jan: Prostor, nadšení, čas a peníze. A nezvládnete to sám, musíte mít kolem sebe lidi, co vás v tom nenechají.

Drží komunita minipivovarníků hodně při sobě?
Jan: Zdá se, že ano. A nejen mini, ale všech. Když nám třeba došel slad, cvikovský pivovar nám prodal svůj, přestože by vůbec nemusel.

Je české pivo podhodnocené? Jaká by byla poctivá cena?
Jan: Každý hostinský vám řekne, že hranici určuje prodejní cena Plzně. To je dobré pivo, za které lidi peníze dají, zároveň je ale drahé. Jakmile na čepu bude pivo za cenu plzně, má šanci. Dražší už moc ne.

Co PETky? Pivo tam prý nepatří. Vy do nich ale pivo stáčíte také.
Jan: Pivo musí být především stočené protitalekm, pak nemá šanci oxidovat. Jak jsme si řekli, u piva je důležitá cena. Můžu nakoupit flašky, ale pak se s cenou piva dostanu na šílenou hranici. Naše pivo nemá dlouhou trvanlivost, takže mu plast neublíží.

Kolik takový minipivovar stojí?
Jan: Kdybychom si ho nechali dělat od firmy, hodnota bude tři miliony. Je to vše nerez, to je drahý materiál, technologové pro výrobu jsou lidi placení zlatem.

Pivovárek Skalický Budulínek je oficiálně otevřen...

Publikováno:před 3 letyZdroj:Pivovar Skalický BudulínekAutor:Lucie Stuchlíková

Pivovárek již začal vyrábět a je oficiálně otevřen...

Momentálně jsou dva tanky naplněny (ležák 12°, APA 13° a dnes a zítra se bude vařit Summer Ale).
Pivo bude k prodeji od 13.06. a od 18.06 bude již na čepu v Hospodě u Pepíčka ve Skalici u České Lípy.

Zprávy z veřejně přístupných zdrojů nebo od zástupců pivovarů.27.06.2019 14:505