Na hodinu dlouhé cestě po dálnici číslo 35 z Dallasu směrem na Austin nemusíte udělat snad jediný pohyb volantem. Žádná zatáčka, jen rovná přímka. Co pár mil vlaje obrovský americký prapor. Kolem sviští tmavé pick-upy s vysokými koly a širokými zrcátky, ale jinak klidný nedělní provoz. Nic, co byste na cestě rozpáleným Texasem nečekali. Tedy aspoň prozatím.

První poutač, kousek za ním další. Blinkr doprava, po chvilce druhý doleva pod most a jste tady.
Vítejte ve Westu!
Nebo snad v Česku?
Znejistíte, už když míjíte vlajku s modrým klínem na stožáru a dvě nástěnné malby, na nichž se vlní tanečnice v moravských krojích.
A jakmile zastavíte u parkoviště a začnete si fotit českou pekárnu a obchod, výlet za reportáží dostává nový rozměr.

„Odkud jste, chlapci? Z Česka? Ahoooj,“ rozevře náruč usměvavá dáma, která se představí jako Kathy, příjmením Podsednik: „Původem jsem stoprocentní Češka. Ráda vás vidím, protože všechno české je pro nás důležité. Jste tady kvůli fotbalu? No skvěle, my taky budeme Čechům na mistrovství světa moc fandit. Chystáme watch parties, to bude něco!“

Ve vteřině poznáte, že Kathy je nejvřelejší průvodkyně, jakou si dovedete představit. Když vidí hosty z Prahy, vroucně je obejme a všechno ostatní jde stranou.

Vypráví, že její dědeček dorazil do Ameriky přes Belgii v roce 1919. Že za svobodna se příjmením jmenovala Marek a předky má v Lanškrouně, Brně a Frenštátu pod Radhoštěm. Že milovaného manžela Larryho jí už před lety vzala rakovina. A že sama se pak našla v práci pro místní komunitu.

Okamžitě vytáhne vizitku, z níž vyčtete, že organizuje třeba Miss Czech Slovak US: soutěž krásy pro Češky a Slovenky v Americe. A s hrdostí zdůrazní: „Poslední královna je od nás z Texasu!“

V horkém nedělním dopoledni má pořádně napilno, protože večer za krajany dorazí velvyslanec Miloslav Stašek a ona slíbila, že na hostinu sežene ty nejlepší koláče.

Ani to ji nezastaví: sice má co chvíli telefon u ucha a kmitá, aby stihla všechno zařídit, ale než se nadějete, už sedíte v jejím šedém Fordu Explorer a vyrážíte na obhlídku města: „Jsem tak ráda, že vás tady máme! Nasedejte, provezu vás, všechno vám ukážu. Máme tu několik pekáren, tím začneme.“

Oh no, hlavně nic neplaťte!
No ano, kolaches, čili americká obdoba českých koláčů, to je přece v Texasu fenomén. Ve Westu jsou na ně obzvlášť pyšní a třeba Little Czech Bakery, nejznámější pekárna hned u vjezdu do města, jich nabízí nepřeberné množství. Z vývěsního štítu dokonce svítí názvy v češtině: meruňkové, třešňové, sýrové, ananasové.

„Tak které? Jablečné vypadají dobře, co? Ještě se vám jich do krabičky pár vejde, vybírejte,“ láká Kathy, načež prohodí pár slov s prodavačkou, a když vytáhnete kreditku, zavrtí hlavou: „Oh no, hlavně nic neplaťte, to je přece dárek. Jsme tak rádi, že se vám tady u nás líbí!“

Všechno v angličtině, česky dá Kathy dohromady jen pár slov. Když nemluvíte moc rychle, rozumí, ale sama nemluví, což je v městečku u dálnice častý případ. Třetí generace přistěhovalců už doma češtinu nepoužívá, což vůbec neznamená, že by se snad český vliv vytrácel.

Pokud nevíte, dvouapůltisícový West je něco jako české hlavní město Texasu – a možná celé Ameriky. Od osmdesátých let 19. století sem proudili čeští přistěhovalci, zakládali početné rodiny a děti vychovávali v duchu evropských tradic.

Platí to dodnes.

Každý rok tu pořádají festival Westfest, přehlídku české kultury.

Při slavnostních chvílích se oblékají do valašských krojů a udržují blízké vztahy s moravskými Kunovicemi, partnerským městem.

Mají sokolovnu i muzeum, kde dohledáte záznamy o původu všech místních rodin: včetně názvů lodí, kterými kdysi dávno předkové do Ameriky po moři přicestovali.

Česká stopa se otiskla i do názvů některých ulic, takže na okraji města projíždíte po Jerry Mashek Drive nebo Pustejovsky Lane. Nemůžete minout ani restauraci pojmenovanou Picha’s a na druhé straně dálnice obchod se vším možným, který nese název Slovacek’s.

Tam vás hned upoutá mohutný nápis nad vchodem: Jak se máš!

Česky nemluvím, ale zpívám
Sotva stačíte pořídit pár fotek, Kathy už vás seznamuje s postarším párem. Jednadevadesátiletý pan Zhornak s manželkou potřesou rukou, chvíli popovídají a na závěr se místo anglického rozloučení ozve české: „Spánem-bouhem!“

Zatímco na okrasné tabuli zkoumáte, kolik druhů uzenin pojmenovaných klobasniks mají v nabídce, Kathy přivádí sympaťáka v saku s veselýma očima. Danny Zapletal sice žije v hodinu vzdáleném Ennisu, ale ve Westu je jako doma. Patří k pořadatelům Polka festivalu, který právě oslavil 60. ročník.

„Letos jsme tu měli dechovku z Pardubice,“ líčí nadšeně. Sám hraje na trumpetu v uskupení Česká kapela: „Už jsme několikrát byli na turné v Česku. Neumím v češtině mluvit, ale zpívat dokážu. Máme v repertoáru spoustu českých písniček: Až budou trumpety, Okolo Seče, Vysoký jalovec, Červená růžičko, Černý cikán. Zase brzy dorazíme!“

A co takhle fotbal, mister Zapletal? Budete prožívat mistrovství, když máte Čechy přímo v Dallasu?

„For sure! Určitě se budu dívat a fandit. A kdyby Česko náhodou hrálo s Američany, budu rozpolcený.“

I v obchodu pana Slovacka jdou kolache na dračku, na světelné tabuli pod stropem dokonce najdete vysvětlení, jak název převzatý z češtiny správně vyslovovat. Místní se rádi dohadují, kde sladké pečivo plněné vším možným chutná nejlépe, ale téma hovoru se stejně nejčastěji stočí na české předky. V pekárně Gerik’s, jedné z pěti, jež koláčky nabízí, se Kathy dává do řeči s kamarádkou, která vzpomíná: „Představ si, já až do first grade mluvila jenom česky. Vždyť babičky stály hodiny u telefonu a štěbetaly v češtině. Měla jsem tenkrát kočku, takovou krásnou, světlou. Tak dostala jméno Bílý.“

Po explozi pomohli čeští hasiči
Když hostitelka znovu nastartuje auto, nabízí jeden z důvodů, proč češtinu ve Westu postupně převálcovala angličtina: „Jazyk, který jsme slyšeli od prarodičů, je přes sto let starý. V Česku už asi neříkáte: Dám ti hubičku. Když byl můj Larry kdysi v Praze, zkusil takhle česky mluvit a měl pocit, že mu lidi nerozumí.“

Rozesmátá průvodkyně jedinkrát na chvíli zvážní: když se u velkého památníku rozpovídá o tragédii, která West zasáhla před třinácti lety. Výbuch v továrně na hnojiva tenkrát část města srovnal se zemí, ohromná rána byla slyšet 80 kilometrů daleko. Přes 150 lidí odneslo explozi zraněním, patnáct zemřelo, z toho dvanáct hasičů.

„Moje maminka zázrakem přežila, stejně jako důchodci z místního domova, který vyhořel,“ líčí Kathy. „Pomohli jste nám vy, Češi. Dostali jsme od vás peníze, dorazili vaši hasiči. Ještě jednou děkujeme!“

Než se rozloučíme, stihne paní Podsednik domluvit návštěvu českého pivovaru v nedalekém Wacu: „To musíte vidět! Počkejte, zavolám známé, která tam určitě bude. Ptejte se po Mildred Dokupil, ano?“

Ptát se není třeba, hned u dveří se usmívá upravená dáma s vlasy sepnutými do drdolu: „Vítáme vás!“ Mildred jí říkají v Americe, ale sama se přestaví jako Milada a vypráví kouzelnou češtinou s anglicko-moravským přízvukem.

„Máme rádi český pivo a tenhle pivovar. Dneska nám tu Janík Kroužek vaří moc piva, už jsme skorem všechno vypili, co tu spravil poslední čas. Tož tak to je!“

Ten Havel na mě mrká!
Abyste chápali, tenhle pivovar se skutečně jmenuje česky, s velkým P na začátku. A Jan Kroužek, sládek známý z pražského pivovaru Bašta, tu posledních pět let vaří čtyři druhy piva plzeňského typu.

„Světlá desítka, světlá dvanáctka, polotmavá dvanáctka a tmavá třináctka,“ vypočítává. „Létám sem dvakrát do roka, na čtrnáct dní až tři týdny. Navařím, umyju to po sobě a letím domů. Jeden tank má osm tisíc litrů, vypijí se všechny, tak snad to Texasanům chutná.“

Uvnitř můžete obdivovat české vývěsní štíty a skleněné vázy, v nabídce jídel převažují řízky. Nemůžete minout ani velkou fotografii Václava Havla, kterou má paní Dokupil ráda: „Připadá mi, že na mě mrká!“

Také ona nadšeně povypráví o předcích. V Texasu se narodila, celý život bydlí ve Westu, ale češtinu procvičuje a nechce zapomenout.

„Babičky a staříčky ode mě a od manžela se narodili v Česku. Maminčina maminka přišla od Ořechov, staříček od Pilsen. Manželova rodina zase od Halenkov. Tož trochu pomíchaní jsme,“ usměje se. „Doma se mluvilo česky, jak jsem šla do školy první rok, nevěděla jsem ani jednu englickou slovo. První rok jsem bečela moc, protože jsem nikomu nerozuměla. Když jsem naučila englicky, tož to bylo lepší.“

Do Česka se pořád ráda vrací – a nejen na Moravu. Naposledy se nechala vyvézt lanovkou na Sněžku a napadalo ji: „Vezme si mě teď pánbůh k sobě, když jsem mu tak blízko? Nevzal, tak já jsem zas jela domů do Texas. Tož nahoru se mi stejně ještě nechce!“

Žádné české návštěvě se zase nechce pryč z Westu a okolí. Když svištíte po dálnici zpátky do Dallasu, vrtají vám hlavou slova pana Zapletala: „Když k nám dorazil na návštěvu pan Karel Schwarzenberg, říkal, že si českých kořenů vážíme víc než Češi sami. Bereme to jako kompliment.“

● Seznamte se s majstrštyky českých restaurací.
● Představujeme kuchaře, kteří připravují jídla podle originálních, většinou neobvyklých receptur.
● Ve staročeské hospodě U Bansethů v pražských Nuslích je kachna jídlem číslo jedna.

"Je to stará rodinná receptura, kterou dělala už moje babička," vysvětluje vedoucí Vladimír Bašta původ svého nejprodávanějšího jídla. Denně u Bansethů upečou padesát až osmdesát celých kachen, z kterých nadělají 200 až 320 porcí.

Skoro po třech hodinách v troubě má kachna lehce křupavou a tmavě zlatou kůrčičku. Vůně pečeného masa je cítit až na ulici a láká kolemjdoucí. Ve staročeské hospodě U Bansethů v pražských Nuslích je kachna jídlem číslo jedna. "Je to stará rodinná receptura, kterou dělala už moje babička. Postup zdědili rodiče a teď ho dělám já," vysvětluje vedoucí Vladimír Bašta původ svého nejprodávanějšího jídla. A v čem je jídlo tak unikátní? Fígl je v tom, že kachnu plní bramborovými plackami a zelím. Podobně jako to dělají na Slovensku s lokšemi. Tuk z masa tedy nevyteče ven, ale vsákne se do těsta.

Denně u Bansethů upečou padesát až osmdesát celých kachen, z kterých nadělají 200 až 320 porcí. Známý místní štamgast Jaroslav Hašek si toto jídlo ale ještě poručit nemohl, protože pokrm se na jídelním lístku objevil až před dvanácti lety, kdy podnik převzal právě svérázný Vladimír Bašta.

Příprava kachen je u Bansethů hotovou alchymií. Kuchaři se tu dělí na "kachňáky", kteří maso chystají v kuchyni, a "kamnáře", již dohlížejí na jejich pečení u kachlových kamen, která stojí u vstupních dveří. Kachňáci si připravují placky z klasického bramborového těsta, které nasucho pečou na rozpálené plotně. Poté na placku položí hrst kysaného zelí, zabalí ji a vsunou do těla kachny. Maso osolí, okmínují, na pekáči podlejí vodou a vloží do trouby. Kachnu pečou dvě a půl až tři hodiny podle velikosti. Jídlo se servíruje obvykle bez knedlíků, jako příloha se podává zelí polité výpekem z masa. Jedna porce vyjde na 109 korun.

Hned vedle vyhlášené restaurace stojí neméně vyhlášený, byť o hodně mladší sousedský pivovar Bašta. Zatímco v hospodě čepují plzeň, v pivovaru mistr sládek vyrábí vlastní piva. Vlajkovou lodí je polotmavý dvanáctistupňový ležák, který získal řadu prestižních ocenění. Nabízejí ale také silnou polotmavou sedmnáctku, světlou dvacítku nebo výběr z malých skotských a belgických pivovarů.

Restaurace i přilehlý pivovar mají jednu zvláštnost, která k tradičnímu pojetí české hospody trochu nesedí. Uvnitř se totiž nekouří. "Zato jsou všichni cítit po kachnách," vtipkuje Vladimír Bašta. Oblíbené kachny prodávají nejen v restauraci, ale také ve stánku před obchodním domem Arkády nebo formou rozvážkové služby.