REPORTÁŽ „Svou roušku odhazuji v dál,“ strhává ji z úst poněkud teatrálně jeden z návštěvníků lokálu – a textilie, pamatující jarní první vlnu, padá na stůl mezi půllitry, které již přítomní „spolupivníci“ statečně vyprazdňují. Jaké je blaho napít se piva čerstvě natočeného! Tak to jde každý den v mnoha znovuotevřených restauracích. Zvětšily se „rozestupy mezi stoly“, více než čtyři známí na sebe pokřikují přes dosti širokou uličku k vedlejšímu stolu.

Později odpoledne už je plno... a člověk aby hledal volné místo. A ne každý vás k tomu svému vezme.

To je to Kladno!
Podívali jsme se do pivovarského klubu starokladenského pivovárku U Kozlíků na náměstí Svobody, které z jedné části svírá panelákové sídliště a z druhé ještě prvorepubliková zástavba. Protože jde o soukromý klub, je v lokále dovoleno kouřit. Nekuřáci mají vyhrazený prostor venku na předzahrádce na zdravém vzduchu, o jehož prospěšnosti pro člověka lze úspěšně pochybovat, neboť se kolem vás po čtyřproudé silnici prohánějí tisíce aut denně.

„Lidi si zvykli nechodit a chlemtají doma pivo z petek, co si koupí u Vietnamců,“ konstatuje pivovarník, nestor podniku ing. Petr Macháček. „Doba je naučila být doma, válet se na kanapi, čučet na bednu a pít co nejlevnější pivo.“ To už podle něj ani není „europivo“, ale chemický extrakt s umělou pěnou a céóčkovým bublinkovým řízem.

Otevřeno bylo i v mírnějších časech koronakrize, protože šlo o klub. Nu, a protože otevíračka je klasická jak na starém Kladně – již od ranního kuropění, chodili sem lidé rovnou z nočních šichet, aby se posilnili na domov, kde zatím manželka či družka obstarávala děti a připravovala oběd.

… až ten covid vypijem…
Hitem Starokladna je nový ležák PIVO PROTI covid 19-25. Na etiketě je výrazný červený virus... a proč je tam i pětadvacítka, uvádí sám pivovarník Macháček s klasickým českým černým humorem: „Přece nebudu dělat ke každému viru etiketu, tak to snad na ty další kovidy ještě pár měsíců vydrží.“ Pak ale zvážní. „Musíme se připravit, protože počítám tak od 15. nebo 25. ledna to zase všechno zavřou. Vždyť se lidi chovají jak smyslů zbavení. A až se otevřou zimní střediska a přijedou cizinci, kteří si u nich nezalyžují, pojedeme zas jak čerti ďáblovým výtahem do pekel.“

To ještě nevěděl, že v neděli ministerstvo zdravotnictví zvýšilo protidepidemický systém PES znovu na úroveň 4 a jak řekl ministr průmysl a obchodu Havlíček, jsme jen krůček od zavření hospod a obchodů. Které se otevřely ve čtvrtek. V pondělí ráno se nad otázkou sejde vláda.

I původní chmurná (vlastně optimistická) předpověď je ale řečena mezi čtyřma očima. Místním, kteří lámou jedno pivo za druhým, je to v podstatně pravděpodobně jedno. Jeden z pravidelných návštěvníků má dokonce teorii, že „když kouříme, tak se vypalujeme a to je nejlepší cesta, jak zničíme koronavirus, kterej si na nás chce zgustnout“. Míní tím samozřejmě klasické cigarety, nikoliv nějaké elektronické náhražky.

Každý čtvrtek odpoledne, ať se děje co se děje, je tu dámská obsluha nahoře bez. To se nezměnilo ani v první „den globálního celootevření“, jak den, kdy začalo zmírňování restrikcí, nazvali místní.

„Pravej Kladeňák je tvrdej, toho nějakej chcípáček neporazí,“ komentuje situaci jeden z místních. „Přežili jsme už ledacos. To ti Pražáci, ti nic nevydrží. Neví, co by si vzali na hubu, rozmazlený a vystrašený jsou jako kuřata,“ uvádí statný muž. Míří tím na současný stav tohoto velkého okresního města, které se stalo spíše takovou noclehárnou.

„Kdybych začínal v době, co tu byli Stehlíci, tak jezdím každý měsíc v novém mercedesu,“ říká s oblibou Petr Macháček při vzpomínce na poslední dny Poldovky.

Zatímco si klub na Kladně žije svým životem, skutečné adventní šílenství vypuká na plzeňských trzích v čase Mikuláše, kam vyrazily tisíce lidí nejen se svými dětmi, ale také se svými známými či partnery. Tam o nějakém dvoumetrovém rozestupu si může každý nechat zdát, tak možná těch dvacet čísel, když je tělo na tělo. Pravdou ale je, že naprosto ve většině mají lidé nasazeny roušky.

To se týká i obsluhy kaváren a restaurací, kde jistě premianty jsou Vietnamci, kteří neodkládají roušku ani na okamžik. U hostů je zajímavé sledovat, jak si na prahu provozovny nasazují ochranu obličeje, udělají krok a už jsou bez ní a vesele diskutují s personálem nebo halekají na své známé, nacházející se uvnitř.

Plné hospody virologů a epidemiologů
„Postříkáme fujtajblíka,“ zní místností a já jen předpokládám, že se pije na protest proti koronaviru. „Mám vietnamskou mast, tu si mažu kolem nosu,“ je slyšet jednoho z místních štamgastů. „To je na ten ksindl to pravý!“ A dozvídám se, že pravidelné kloktání slivovice je rovněž zdraví prospěšné. A aby se nepřišlo na úbytě a šetřilo se, vyplachovanou slivovičku nevyplivujeme, ale polykáme. On si s tím žaludek poradí, zvláště když se mu tam přihodí nakládaný hermelín prošpikovaný feferonkou nebo extra kyselí utopenci, po kterých má beďáry i důchodce nebo kravaťák.

Do hospůdek přicházejí i partnerky štamgastů, obtěžkané dárky a taškami. Jaká je to radost zas shopovat, utrácet, vymetat krámy, jen kdyby se u nich nečekalo na vstup...

Repete po Novém roce a po Velikonocích?
Tak momentální skóre Češi versus covid je prý 2:0. Zase vyhráváme!?

A až to rozjedeme po bílých pláních a budeme lokat vzduch s nějakým tím čerstvým koviďákem zahraniční provenience, budeme zas ve starých šlépějích. A na Velikonoce se možná opět otevře…