Minipivovar a restaurace Krajinská 27 v Českých Budějovicích má za sebou téměř deset let úspěšného provozu pod vedením Petra Šmídka, který se rozhodl splnit si svůj sen. Navzdory počátečním výzvám a pandemii covid-19 se podnik stal oblíbeným místem pro milovníky tradiční české kuchyně a piva, za které získal i ocenění.

Příběh minipivovaru a restaurace Krajinská 27 se začal psát před jedenácti lety, kdy byl dům se stejným názvem na prodej. Tehdy se ho rozhodli koupit dva investoři a udělali v něm restauraci, ale moc se jim ani po roce fungování nedařilo. Počáteční nezdar restaurace zpovzdálí sledoval Petr Šmídek, kterému se koncept minipivovaru a restaurace líbil.

„Začal jsem se proto zajímat, kdo restauraci vlastní a provozuje. Mně se to moc líbilo, vždy byl můj sen provozovat hospodu s pivovarem. V tu chvíli jsem ale zrovna pracoval jako šéfkuchař v pětihvězdičkovém hotelu a chvíli před tím jsme otevřeli s kamarády úspěšnou restauraci,“ uvádí současný majitel restaurace Krajinská 27 Petr Šmídek.

Zjistil, že podnik patří člověku, kterého zná mnoho let. „Oslovil jsem ho, jestli by nechtěl pomoct s podnikem, protože mě to nadchlo, ale bylo vidět, že tohle potřebuje ještě spoustu práce, mozolů, nervů, zapálení, proher, výher a trpělivosti,“ nastiňuje.

Odpověď byla okamžitá a po několika schůzkách se dohodli na spolupráci. Postupem času se ale jejich představy o fungování podniku začaly rozcházet. Proto se dohodli, že by bylo asi nejlepším řeším, kdyby si Petr Šmídek podnik pronajal a provozoval.

Těžké rozhodování
„Rozhodování pro mě bylo těžké. Měl jsem krásné místo, zázemí pětihvězdičkového hotelu, manželka zrovna končila mateřskou. Nakonec jsem se rozhodl a skočil do toho po hlavě. Nutno dodat, že s velkou pomocí jednoho z investorů,“ nastiňuje.

Po převzetí na krátkou dobu provoz zavřel a začal s úpravami objektu. Oslovil k tomu i své kolegy z branže. Znovu se otevřelo na jaře roku 2016 bez kuchařů. Petr Šmídek si totiž vařil sám, až postupem času si začal přibírat nové kolegy. Poté už byli v restauraci schopni celodenního provozu.

Dnes už mají za sebou téměř deset let provozu. „Jediná věc, která nás zbrzdila, byl covid. To byla velká zkouška, ale nakonec se ukázalo, že to byl pro provoz restaurace zlomový okamžik, prakticky během jednoho roku jsme otevírali hned třikrát znovu nový podnik s novými zaměstnanci. Od pandemie se v gastronomii změnilo hodně věcí, nejenom v zázemí restaurací, ale i v chování hostů. Mám pocit, jako by si lidé více vážili restaurací a více nás podporují a navštěvují,“ popisuje.

V restauraci se specializují na jídla, která se hodí k posezení u piva. „Milujeme tradiční českou kuchyni, ta je základem našich poledních menu. Vše si vyrábíme, dokonce si pečeme každý den i vlastní chléb. Po celý rok se navíc snažíme vařit sezonní speciality,“ říká.

Jídelníček se podle něj musí během roku přizpůsobovat. Mladé totiž dnes na pivo neutáhneme, ale na jídlo ano. „Je to i radost pro kuchaře, osahat si nové sezonní suroviny a tvořit nová jídla. Vždy se těšíme na období chřestu, jahod, lanýžů, českých lesních hub, husiček či zvěřiny.“

Vaří piva podle českých receptur
Kromě provozu restaurace se podnik Krajinská 27 může pochlubit také vlastním minipivovarem, který se nachází hned u vstupu do podniku. Piva zde vaří podle starých českých receptur s maximálním podílem ruční práce a bez chemických přísad. Všechna piva, která se v něm uvaří, se prodají výhradně v restauraci.

„Ve stálé nabídce máme pět druhů piv, převážně klasických ležáků, plus letní a zimní speciály. Unikátní je Krajinská 27, je to extra silné svrchně kvašené pivo typu Trappest. Lidé si však musejí dát pozor, nepije se totiž jako pivo. Vychutnává se po deckách. Je to všestranný nápoj k dezertu, sýrům nebo jako přípitek,“ tvrdí Petr Šmídek.

Za svůj zlatavý mok byli také několikrát oceněni v soutěži České pivo v kategorii minipivovary. „Dlouhodobě se také držíme na předních příčkách gastronomických průvodců. Osobně považuji za největší úspěch spokojeného zákazníka, který se rád vrací. My se nechceme nějak rozšiřovat, naším cílem je dělat dobrou restauraci v přátelském kolektivu, vařit dobré pivo, jídlo a dělat zákazníky spokojené,“ uzavírá povídání Petr Šmídek.

Legendární, ale nenápadný bludný kámen překročím nejprve za světla, pak po půlnoci. V českobudějovických ulicích o víkendu dupou mafiáni, řvou havrani, potkávám divokou šelmu. A navštívil jsem i „nejhubenější“ hospodu.

Za to, že mám rád už od školkového věku České Budějovice, aniž bych je nějak víc znal, asi může můj „teta Ludvík“. Byl jedním z mnoha bratrů mého dědy a zmíněné oslovení jsem v dětství vyslovil jen omylem. Přezdívka „teta Ludvík“ mu ale zůstala a vždycky s sebou přivezl pronikavý smích a vtipné halasení.

Z Jižního Expresu, který vyrazil z hlavního nádraží v Praze, vystupuji na rekonstruovaném nádraží v sobotu 4. března nedlouho po poledni. Plán je jasný, najít centrum a užít si s chutí, co potkám – hlavně lidí, jejich příběhy a tipy.

Předem telefonuji pouze do jednoho z místních minipivovarů, ať mám člověka na povídání jistého. Telefon vyzvání, nikdo to nezvedá. Za chvíli číslo volá zpět. „Promiňte, měl jsem ruce v guláši,“ slyším. Hned tuším, že v Českých Budějovicích se mi bude líbit.

„No jasně, přijďte a povím vám, kam se tady vyplatí jít v noci,“ směje se Petr Šmídek z minipivovaru Krajinská 27. První verze titulku tohoto článku zněla – Už nikdy neodjet, aspoň týden.

Kebab válcuje pikadora
Lannova třída vede od nádraží k historickému centru se slavným náměstím Přemysla Otakara II. a kašnou uprostřed. Rychlá procházka pomalou chůzí. Na malé pamětní desce na jednom z rohových domů čtu připomínku: „Zde stávala budova, ve které gestapo v letech okupace 1939–1945 věznilo, mučilo a popravovalo vlastence našeho kraje.“ Chvíli postojím, vzpomenu na první billboard, který jsem z vlaku viděl při vjezdu do města: „Dej dnešku šanci změnit zítřek.“ Další den budu držet v ruce pozdrav z protektorátu Böhmen a Mähren. Jaký bude zítřek?

Cestou od nádraží vidím jediný stánek s typickým českobudějovickým pikadorem. Na ceduli stojí vysvětlení, v závorce, pro turisty, že jde o párek v rohlíku. Pikadora však drtivě poráží nabídka dnes už zjevně tradičního kebabu. Před vstupem do historického centra, po mostě přes vodní příkop, procházím kolem parku s velkým pomníkem… Počkat, není to teta Ludvík?! Jdu blíž. Tak ne, je to přímo pan velkopodnikatel Lanna. Kdyby se ale trošku zakulatil v obličeji a pootevřel ústa v úsměvu, ta podoba tam trochu je! Ze stromů za zády řvou snad stovky havranů, prý se tady rozmohli už před lety – vzpomenu na londýnský Tower, kde mají jen sedmero krkavců.

Vedle kostela sv. Mikuláše, za kterým se tyčí slavná Černá věž, vychází hlídka dvou mladých strážnic z vrat kaple Smrtelné úzkosti Páně. „Dobrý den, máte to tady nachozené, kam na dobrou kávu?“ – „Buď tady kousek do Dallmayru, nebo přes náměstí do Datel Café, tam to ale mají v brněnském stylu, a pak Praži Café na konci Krajinské ulice.“ Díky. Káva ale dopadne jinak, náhodou.

Černá věž je ještě do konce března zavřená. Co teď? Nejdřív jdu na náměstí najít bludný kámen. Je tady! Kousek od Samsonovy kašny plné vody, slavnostně ho překračuju, poprvé, a nikoli naposled. Doporučenou kavárnu Datel v Piaristické ulici jsem hned následně přešel. Nejprve omylem, když jsem ji kvůli dominujícím nápisům na fasádě domu mylně považoval za indickou restauraci. Možná za to ale může ten bludný kámen. Po vstupu jsem zjistil, že jsem tady už kdysi byl, navíc mají zcela plno. Je tu ruch jak v Praze.

Bittner není Binter
„V Českých Budějovicích by chtěl žít každý… Kromě mě teda,“ prohlašuje Karel Infeld Prácheňský ve hře českého génia Járy Cimrmana s názvem Záskok. Tuto hojně citovanou hlášku napsal jeden z kamarádů k mé výzvě na sociální síti, co by mi tady kdo doporučil vidět. Ze stejné divadelní hry pochází i rovněž známý citát: „Kam se hrabe Bittner, to se nedá srovnat.“ A zanedlouho po překročení bludného kamene už si v kavárně Little Sister povídám s Lukášem Binterem, který tady běžně nebývá, protože o podnik se stará jeho žena.

Stačilo popojít přes krásné Piaristické náměstí, jehož název nemá nic společného s marketingem. Přijdu si tady díky architektuře jako v hezkém starém filmu, co chvíli kolem proběhne banda dětí v kloboucích, s barevnými páskami na rukách. Proč na velikém stromě visí spousta bot, nevím.

Nakukuju do Little Sister skrze skleněné dveře, jak to tam vypadá. Od stolečku uvnitř na mě zamává slečna, ať jdu dál. Tak jo, zrovna jí skončila směna a svačí. Vida, mně se tady líbí. Prostory s valenými klenbami prý kdysi patřily koním, ale v samotném domě, který je součástí hradeb, bydlíval rychtář.

Rozpovídá se o tom vousatý sympaťák Lukáš Binter, který už od roku 2015 provozuje u nádraží kavárnu s bistrem Born in London. Když před rokem otevřeli tento druhý podnik – Malou sestru –, vyloupl se další anglický název, který jednoduše vysloví každý. „Žili jsme se ženou dlouhé roky v Anglii. Pracoval jsem třináct let v pětihvězdičkových hotelích v centru Londýna. Dokonce i nábytek jsme si z Anglie posílali do Čech, protože jsme věděli, že si chceme něco takového otevřít. Na jedné z našich židlí seděl třeba herec Nicolas Cage, chodili k nám v Londýně soudci–lordové,“ vypráví dvaačtyřicetiletý muž, kterého jsem oslovil za barem.

Užívám si jejich kávu v babičkovském hrnečku. Lukáš se svou ženou Vendulou, za kterou chvíli výjimečně zaskakuje, totiž chtějí mít své prostory čisté a bez reklam, což se týká i výběru porcelánu. Ukazuje mi i historický dvorek s dřevěnými pavlačemi, který se otvírá až se sezonou. Věřím mu, že tady i v horkém létě panuje chládek. V jednom z rohů prostoru je pod ozdobnou mříží studna, ve které se dodnes leskne hladina vody.

Přichází Vendula, která mě upozorňuje, že bludný kámen se musí překročit až po desáté večer. Aha! A co by ve městě doporučili? „Tady naproti je restaurace Klika. Manželé tam jsou srdcaři, snaží se to dělat z lokálních surovin. Založili i spolek Jíme Jih, hledají společně lokální dodavatele. Tam rádi chodíme,“ shodují se manželé, jejichž Little Sister oslaví 17. března první narozeniny.

Zalehnu o staletí zpátky
Hroznovou ulicí s halasným dupotem opět proběhnou desítky mladých lidí v kloboucích, někteří se smějí, jiní mají sveřepé výrazy, jako by je někdo honil. Ocitám se ve foglarovských Stínadlech mezi Vonty, napadá mě. Tady ale běhají i holky. Na rohu u kostela s klášterem dominikánů, kde je i architektonicky unikátní restaurace Solnice s nabídkou hamburgerového víkendu, dva „Vontové“ v klidu postávají. „To je naše skautská hra na mafii, my jsme policajti,“ vysvětluje mi červeně označená hlídka. Těch dětí musí být víc než sto, běhají ulicemi historického centra bez turistů skoro celý den.

Zamířím do nedalekého minipivovaru s restaurací Krajinská 27 – tady v centru je všechno blízko. Nenápadný dům s podloubím, jeden z mnoha, v sobě ukrývá perly. Petr Šmídek neměl ruce v guláši při úvodním telefonátu zbytečně. Už jeho gulášovou polévku trumfne málokterá, vlastně nevím o žádné. A Creme Brullé? Nejprve poklepat lžičkou, mňam.

Když otevřu dveře v ubytovací části, zjistím, že jsem si zamluvil neuvěřitelný pokoj za neuvěřitelnou cenu. V budově s historií táhnoucí se do středověku pronajímají hned tři apartmány. Nad hlavou mám masivní trámový strop starý několik století, vyzdobený listy a dvěma druhy květů. Padnu na záda, zírám, chvíli se mi nechce vůbec nikam. Jsem nadšený.

Sedmadvacítka připomíná X–33
V Českých Budějovicích sbírám hlavně postřehy a příběhy, protože turistického průvodce umí otevřít každý a hvězdičky hodnocení najdeme v každé druhé aplikaci.

A tady je krátký příběh místního piva značky Krajinská 27. Mého prvního piva po kamarádském sparring-partnerském suchém únoru, který mi skončil právě o den dříve, 3. března. Ze zápisků: Jedenáctka je velmi osvěžující, přitom má příjemně plnou chuť, je těžká, mokrá, perfektní na žízeň. Třináctka má kulatější chuť, výraznější hořkost, oproti jedenáctce nižší říz.

Část nabídky přeskočím a jdu na finální speciál. Sedmadvacítka! Silné pivo v deckové skleničce s nohou jako šampaňské. „Příjemná sladkost ve vůni. Dala by se přejít k napití hned napoprvé. Jenže zkouším čichat podruhé a potřetí. Najednou se mi zběsile sbíhají sliny.“

Nečekám klasickou chuť piva. V minulosti jsem v Praze U Medvídků opakovaně degustoval nejsilnější české pivo X‐33 prokvašené přirozeným způsobem. Beru skleničku. První lok. Nejprve pohladí hutností, na kterou můj jazyk reaguje jako děcko na dort. Tohle je tekutý pivní dezert! Ne na běžné pití, ale za odměnu.

„Majitel tohoto objektu se švagrem mají oba velké firmy. Jednou seděli na zahradě, pili pivo a dostali chuť na pivovar,“ začíná vyprávět Petr Šmídek. V prvních dvou letech se ale podniku nedařilo podle představ. Pak sem přišel Petr. „Dělal jsem tehdy šéfkuchaře v pětihvězdičkovém hotelu na Hluboké, nakonec jsem si to od nich celé pronajal,“ říká. Sám přitom před chvílí přiběhl z kuchyně, následně mi ukáže i srdce minipivovaru a vezme mě do sklepa něco ochutnat. Jeho žena se tady stará o administrativu, švagrová zase o plac v restauraci.

„Jsem sice majitel podniku, ale trávím celé dny i v kuchyni. Je to můj koníček, tím jsem se vyučil, dělám to doteď a miluju to. Mám rád lidi, hučení včelího úlu,“ říká prošedivělý pětačtyřicátník, který pochází z Loučovic u Lipna. Jeho specialitou jsou žebra na speciálním grilu Josper, na kterém maso přichází do kontaktu s přirozeným žárem ohně.

Sem, do města, přišel Petr Šmídek s batůžkem po vojně. Začal vařit, objevoval zkušené šéfkuchaře, učil se, až si se dvěma kamarády otevřeli restauraci. „Jenže jsem zjistil, že v podnikání by mělo být liché číslo a dva už je moc lidí,“ směje se. Po rozchodu se dostal na Hlubokou, pak sem, na Krajinskou 27.

Proč ten název?
„Dvacetsedmička je v Budějovicích známé jméno. Byla tu kdysi jedna z prvních diskoték ve městě. V názvu zůstalo číslo, protože je to jasný,“ vysvětluje. Žádám ho, ať si na stole posune svůj velký zázvorový čaj o kus dál, protože se nemohu dost dobře soustředit na vůni piva. „Musím se prohřát, jedeme v pondělí na dovolenou,“ vysvětluje. V Českých Budějovicích budou mít děti prázdniny, nedá se očekávat plno.

Podle jmen na tabulích s popisem piv se tady střídají dva sládci. „No jo, všechna ta sanitace je strašná řehole a dřina. Samo poctivé vaření piva už je pak za odměnu,“ popisuje. Pro dnešek dávám palec nahoru, jen nerozumím, proč mají zrovna tady, ve městě Budvaru, na takzvaném hostujícím čepu Plzeňský Prazdroj?

„Existují pořád lidé, kteří malým pivovarům nevěří a chtějí tu svoji plzeň. Jednak je chci oslovit, ale také jim nabídnout možnost ochutnat rozdíl v chuti oproti živému pivu. A proč plzeň? Budvar je všude, vždyť hned vedle nás jsou Masné krámy,“ zmiňuje majitel.

A kam ještě ve městě doporučuje zajít? Vyhlášený koktejl bar Žlutá ponorka nebo hned naproti Singer Pub, kde má jeho kamarád Radim Beránek také minipivovar a vaří tam pivo Beeránek.

Žíznivá Gumovka žije
Procházím se doporučenou Panskou ulicí. Běhají kolem mě skautští mafiáni, dupou, funí, ksichtí se, řeší. Skvělé! A najednou… Vidím nápis Žíznivá gumovka. Vyskočí mi v hlavě, že to je tip od kamaráda, herce Viktora Dvořáka, zdejšího rodáka. Našel jsem nejhubenější pivní bar bez hledání – že by bludný kámen? Zvenku dům vypadá spíš jako patrová historická kůlna. Vyjdu po schodech nahoru, osm piv na čepu, dneska z nich teče osm různých piv z minipivovaru Clock. Odpoledne je tu frmol, za pípami se míhají tři lidé, přichází k nim čtvrtý v kšiltovce, s bradou jako z Krakonoše: „Co si dáte?“

Za chvíli už sedíme u stolu, do úzkého prostoru se vedle řady stolů vejde jenom průchozí ulička po straně. Poslechnu si, jak vousatý Michael Holobírek původem z Litoměřic kdysi coby rybář vyrazil na trek do hor s kamarády nezkušeně jenom v gumovkách zateplených do minus třiceti stupňů. Už mu ta přezdívka zůstala. A když měli koncem roku 2019 s aktuálně těhotnou přítelkyní Petrou otevřít tento pub, přízvisko „Žíznivá“ nehledali dlouho. „Předtím jsme žili v Praze, už tam jsme s oblibou vyhledávali podniky s řemeslnými pivy,“ říkají. Ten svůj otevřeli čtyři měsíce před první vlnou covidových uzávěr.

Za lockdownu prodávali z okýnka, i když jsou v prvním patře. Břevno vedle mě je pozůstatkem jejich jednoduchého kladkostroje. „Říkali jsme tomu pivokladka, dole byla nabídka, fungovalo to,“ vzpomíná třiatřicetiletý muž. S přítelkyní Petrou se tomu dnes smějí.

Přišli z Prahy coby lidé z kanceláří, z marketingu, nepolíbení gastronomií, čistí nadšenci. „Nabízíme jenom piva z minipivovarů, vybíráme je podle svojí chuti. Komunita sládků v Česku je super, se spoustou z nich už se známe osobně. Vlastně už jsme součástí. Každý týden u nás potkáte jiná piva. Jde o pestrost, u nás se ochutnává.“

A kam zajít jinam? Oba je baví kavárna Pokoj: „Je v úzké uličce, která spojuje dvě hlavní, je to tam únik do klidu. Vy jste tady v sobotu, ale ve všední den tady projde spousta lidí a tam je najednou ticho!“

Nasnídat se a umřít
Ráno v devět sedím v kavárně Praži Café, kterou mi doporučily strážnice na kávu, ale i Petr Šmídek na snídani. Přemítám nad včerejší nocí, kdy jsem po půlnoci opět přešel bludný kámen, protože jsem se od další osoby dozvěděl, že to má být zaručeně až po dvanácté. Pod své stropní trámy jsem dorazil někdy po třetí hodině ranní z diskotéky Paradox s kebabem od Aliho. Předtím jsem prošel v centru spoustu míst, na Piaristickém náměstí jsem v 0:45 h pozoroval pobíhající kunu, se spoustou přátelských lidí jsem popovídal.

V Praži Café snídám nejlepší tuňákový toast na jihu Čech v ceně oběda asi jen díky dvěma vysokoškolačkám, které mě tady v noci s kamarádkou servírkou upozornily na nutnost ranní rezervace – kvůli množství lidí. Alžběta (24) a Adéla (24), studentky filologie se zaměřením na španělštinu a francouzštinu, seděly u sousedního stolu. Šel jsem kolem, přemýšlel jsem, kde budu snídat, nějak jsme se dali do řeči. Tady to jde samo.

„Casa Mexicana je tady výborná. Majitel je ochotný, rád se seznamuje s lidmi. Zavedla jsem tam party večery se španělsky mluvícími lidmi, pouštíme hudbu, tančíme. Chodí tam lidé z Mexika, Chile, Peru. Je to malé, ale dobří lidé se vejdou,“ usmívá se drobnější černovláska Adéla. Obě doporučují diskotéku Maxim, kam prý chodí dobří kluci, a pak ještě Paradox přímo v Krajinské. To slovo mi pak ještě rezonuje hlavou. Paradox se vstupem za padesát.

Bavíme se s holkami, kde všude jsem tady byl, i o moři dalších věcí. Ani po letech nevědí o blízkém minipivovaru Krajinská 27. Později tam společně degustujeme speciál „27“, přestože Alžběta drží alkoholový půst. „Je to jenom košt, to se nepočítá,“ směje se. Musí to vědět, obě jsou z Moravy. Doporučují ještě dýmkárnu The Dark s džinovým menu. „Pro milovníky džinu super! Zadní stěna je tam celá z mechu, zelená, je to příjemné. A mají milion sto tisíc deskových her,“ vyprávějí jedna i druhá, než jedna musí zcela nutně poslat úkol. Do půlnoci. Jo, a v Bouda Burgers je prý nejlepší ten s hermelínem.

Není Dvořák jako Dvořák
Večer jsem byl překvapený, kolik tady projíždí aut městské policie. Dost, a nebylo to jedno a to samé auto. Občas bylo v ulicích vidět a slyšet německy a ukrajinsky řvoucí mladíky. Češi zpívali melodičtěji už odpoledne. Vzpomínám, že jsem při nečekané druhé návštěvě Žíznivé gumovky, kdy se tady už hrálo a zpívalo, seděl u stolu se sympatickou blondýnkou Monikou. Z povídání vyplynulo, že má bratra jménem Viktor Dvořák. Ale jiného, než znám já. „Můj brácha rozhodně Václava Havla nehrál. A na hlavě má dredy!“ směje se. „Nechceš jít dál s námi?“ Docela bych šel, ale asi zapracoval bludný kámen a ocitl jsem se jinde.

Ráno pak sedím u svého toastu, z místní knihovničky beru do ruky letitou knihu s názvem Ruce laskají zemi. Vypadne z ní černobílá pohlednice s fotkou Masarykovy čtvrti v Brně, nalepená fialová protektorátní známka s razítkem Brünn 2. Adresována je do Lišova u Českých Budějovic. Vzpomenu si opět na Martina Šmídka z minipivovaru, protože na lístku psaném 4. května 1942 si „pozdrav dovoluje zaslati Zdeňka Šmídková“. Vracím je zpátky – pohlednici i knihu.

Po snídani se jdu projít kolem hradeb, podél vody, centrum je vlastně skoro ostrov. Zastavuju se znovu na Piaristickém náměstí. V neděli tu není ani noha. I velká část podniků v centru má zavřeno. Koukám, po čem šlapu. V dlažbě jsou velké bloky kamenů, na každém jedno slovo: Pokolení odchází, pokolení přichází, ale Země stále trvá.

Když už je zavřená Černá věž, zkouším vzít za velkou ozdobnou kliku kostela svatého Mikuláše. Je otevřeno! Mše. Smekám. Duchovní zrovna mluví o tom, proč tak málo mladých lidí a dětí vnímá potřebu Boha… Víry… A církve. Pravdou je, že na každou jeho další větu čekám pomalu věčnost a cenu Youtubera roku by určitě nevyhrál, ve vší slušnosti.

Loučím se s Českými Budějovicemi stylově, na náměstí Přemysla Otakara II., mého oblíbeného krále – na bludném kameni. K němu se váže tolik výkladů, že se sem nevejdou. Jisté je, že zpátky na nádraží jsem v poledne trefil. Co ale bude dál, uvidím. Možná Plzeň.