Pivo má rád natolik, že si ho zkoušel i doma v kuchyni sám uvařit. Neváhal pak zakoupit technologie a postupně celý sklep svého rodinného domu přeměnil v malý pivovar. V práci dal výpověď a z amatérského sládka se stal profesionálem. Rodinný pivovar Milana Kozlíčka dnes zná široký region.

Pivovar z Horních Dubének na samém jihozápadě Jihlavska byl jedním z dvanácti, které se zúčastnily víkendového Festivalu malých pivovarů v Třebíči. Na nádvoří Lihovaru vynikal.

„Všechna naše piva jsou vařená podle bavorského zákona o čistotě piva z roku 1516. Smí se používat jen ječmen, chmel a voda, žádné cukry nebo přidané látky,“ vysvětloval Milan Kozlíček.

Sympatický vysoký muž pivu doslova propadl. Měl ho rád tak, že nic jiného ani nepil. A tak ho v polovině minulého desetiletí napadlo, že si ho sám uvaří. „Zkoušel jsem to v hrncích v kuchyni, neoficiálně,“ vypráví.

Rychle zjistil, že aby mělo domácí pivo nějakou kvalitu, bude třeba pořídit příslušné technologie. A že je toho potřeba daleko víc.

„Byl jsem se poradit se sládkem v Hradci Králové, který mi řekl na rovinu, že to mám dělat buď oficiálně včetně povolení od potravinářské inspekce, nebo ať to nedělám vůbec. Byl jsem z toho rozčarovaný. Nicméně jsem se rozhodl do toho jít,“ popisuje.

Oběhal úřady, získal povolení a na začátku roku 2007 se stal majitelem minipivovaru. Zpočátku pivo vařil při běžném zaměstnání, ale zanedlouho mu koníček začal přerůstat přes hlavu.

„Byl jsem pořád v práci. Buď v zaměstnání, nebo okolo piva. Nešlo to tak dál. Protože už jsem v pivovaru měl dost peněz, v zaměstnání jsem skončil a věnoval se jen pivu,“ říká Kozlíček.

Češi dokázali nabídnout jen vagón sladu. Němci byli pružnější
Největším problémem zpočátku bylo nakoupit potřebné suroviny. Před deseti lety neuměly minipivovarům vyjít vstříc třeba sladovny.

„Nebyly zvyklé prodávat slad v padesátikilových pytlích. Nabízely mi tenkrát celý vagon,“ směje se pivovarník. Suroviny nakupoval v průmyslových pivovarech, s nimiž se domluvil.

Do té doby, než oslovil jistou bavorskou sladovnu. „Ti mě úplně zaskočili. Do dvou týdnů byl u mě jejich obchodní zástupce s kompletní nabídkou veškerých sladů. To bylo někde úplně jinde než české podniky,“ vzpomíná.

Jak ale dodává, české sladovny se rostoucímu počtu minipivovarů postupně přizpůsobily, i když se zpožděním.

Milan Kozlíček profesionálně vaří pivo desátým rokem. Ročně ho vyrobí kolem 250 hektolitrů. Obětoval mu celý suterén rodinného domku v Horních Dubénkách. Nemá svou restauraci, pivo prodává na jednorázových akcích nebo dodává do několika hospod takzvaně na čtvrtou pípu, tedy do ochutnávkové nabídky regionálních speciálů.

I když by třeba zájem ze strany odběratelů byl, zvětšovat minipivovar Milan Kozlíček nechce. „Jak je to teď, na obživu to stačí,“ mávne rukou. „Nemusím mít vily, auta, bazény, abych byl šťastný. Já jsem šťastný, když pivo můžu vařit a když lidem chutná,“ říká. A když by se staral o chod větší firmy, už by pivo nevařil sám a to by ho prý nebavilo.

Jak ale dodává, na provozování minipivovaru se moc zbohatnout nedá. A naopak práce je občas až nad hlavu. „Pro malého sládka neexistují soboty, neděle. Proces výroby piva neustále běží a neptá se, jestli je svátek, nebo úterý,“ vysvětluje.