Zálibu v pivu měli už na škole a rozhodli se, že se vařením oblíbeného nápoje většiny Čechů budou i živit. Čtyři spolužáci Václav Šrajer, Aleš Boubelík, Josef Hladík a Vlastimil Nohejl vystudovali obor technologie potravin a ještě v průběhu studia měli ve škole malý pivovar, kde čtyři roky vařili pivo v rámci praxe. Aby toho nebylo málo, o víkendech ve své práci pokračovali i na chalupě, kde zkoušeli vařit zlatavý mok podle nejrůznějších receptur. Po maturitě se pak sice jejich cesty rozešly, ale všichni zůstali u pivovarnictví. Zlom přišel tehdy, když do party přibrali pátého kamaráda, Pavla Rouska, a společně si otevřeli minipivovar s názvem Habakuk. Svoji vášeň tak proměnili v úspěšné podnikání.

Mít vlastní pivovar a vyrábět si oblíbený alkoholický nápoj dle své chuti, je určitě snem každého milovníka piva. Podobně to měli i čtyři kamarádi Václav, Aleš, Pepa a Vlasta, kteří spolu chodili do jedné třídy na střední škole ve Veselí nad Lužnicí. A právě zde se jim zrodil v hlavě nápad na nějaký společný projekt. Pivo se učili vařit v rámci praxe, protože ve škole měli malý pivovar. Čtyři roky tedy usilovně pilovali jeho výrobu. První vlastní pokusy pak probíhaly o víkendech. „Tou dobou jsme se scházeli na chalupách a společně vařili pivo v hrncích. Třeba v těch, ve kterých naše maminky dělaly zavařeniny. A říkali jsme si, že bychom rádi v budoucnu tvořili něco jako pivovar společně,“ svěřil i za ostatní spolužáky Aleš. Po maturitě se každý vydal jinam, ale všichni zůstali u pivovarnictví. O pár let později se opět sešli a rozhodli se, že spojí svoje síly. „Zjistili jsme, že všichni bydlíme kousek od sebe v Českých Budějovicích, a napadlo nás, že bychom mohli společně něco vytvořit,“ vzpomíná Václav. Rozhodli se tedy, že začnou vyrábět jablečný cider. Hledali však na to ideální prostory. A právě tehdy jim osud do cesty přihrál pátého člena »gangu«. „Pátého člena Pavla jsme poznali až později, tou dobou jsme měli nápad s výrobnou cideru a hledali jsme ideální prostory. Pavel si zrovna dělal rekvalifikaci na sládka u jednoho z nás Vlasty Nohejla a měl k dispozici volné prostory,“ prozradil Aleš s tím, že cider vyráběli dřív než pivo. Dnes však v jejich sortimentu tvoří spíš doplňkový produkt. Jejich cílem bylo totiž vyrábět vlastní speciály. Pivo bylo pro ně vždycky prioritou.

Platili si všechno
Pavel jim tedy nabídl prostor v jihočeské Kaplici a stal se pátým společníkem pivovaru Habakuk, který založili. Je jasné, že nešlo o malou investici. Rozběhnout podnikání a nakoupit potřebné vybavení přece jen něco stojí. O dotace prý nežádali, ale věřili, že když má něco smysl, musí se to uživit samo. Pustili se do rekonstrukce prostor a nákupu zařízení na výrobu piva z vlastních úspor. „Co se financí týká, každý dal to, co měl. Někdo i to, co sám neměl. Výrazně jsme ušetřili tím, že jsme celý objekt rekonstruovali sami a technologie, kterou jsme pořídili, byla z druhé ruky. Pivovar jsme financovali z vlastních zdrojů případně s pomocí rodiny a bez dotací,“ prozradili majitelé pivovaru Habakuk. Zajímavé je, že pivovar funguje, ale všichni mají i nadále svá zaměstnání. Někteří pracují i přímo v oboru. Když je potřeba uvařit pivo, stočit či něco zařídit, prostřídají se. Zatím pivovar nikdo z nich nemá jako svůj hlavní džob. Zajímavý název Habakuk vymysleli také společně. „Při jedné akci u kamaráda na chalupě jsme se trochu opili a během večera jsme začali používat slovo habakuk, kdykoliv to jen bylo možné. Přišlo nám to jako super slovo, tak jsme si ho uložili do hlav, a když jsme řešili název pivovaru, bylo to víc než jasné,“ svěřili. Už u prvních várek piva, které uvařili, měli jasnou představu receptury, kterou postupně doladili. „U prvních várek jsme ladili optimální barvu a hořkost, ale nic, na čem bychom se neshodli nebo nad tím složitě spekulovali,“ vysvětluje Aleš. Hned od začátku měli totiž z čeho čerpat, jelikož vaření piva pilovali již od střední školy. „Aktuální receptury společně konzultujeme a tvoříme. Dnes má už každý z nás nějaké zkušenosti s výrobou piva a různých pivních stylů, a právě z těchto zkušeností můžeme čerpat. Během střední školy jsme u nějakých prvních domácích várek chodili pro inspiraci do knih, ke zkušenějším sládkům nebo na internet,“ prozradil Aleš.

Potkali se v jedné třídě na střední škole ve Veselí nad Lužnicí, kde studovali technologii potravin a učili se i vařit pivo. Devětadvacetiletí přátelé Václav Šrajer, Aleš Boubelík, Vlastimil Nohejl a Josef Hladík potom zamířili za prací a do škol, po letech se však znovu sešli na jihu Čech a loni 30. dubna uvařili v Kaplici na Krumlovsku první várku piva Habakuk.

Původně to přitom vypadalo, že budou dělat jablečný cider přírodní cestou. Výrobní zařízení totiž není tak drahé jako u piva. „Začali jsme shánět místo a narazili jsme na pátého kolegu, který nám ukázal objekt, který měl pronajatý. Říkal, že cider tu dělat můžeme, ale že tady rozhodně chce mít pivovar,“ vzpomíná Šrajer na začátky.

Začít vařit pivo však mohli až poté, co budovu upravili. „Přestavovali jsme ji dva nebo tři roky, aby prostory vyhovovaly tomu, jak má vypadat pivovar,“ přibližuje Nohejl. Původně tam byly vybydlené kanceláře. Nejprve museli vybourat sádrokartonové příčky, novou potřebovali i podlahu, aby vydržela zatížení. „Bylo to docela dost věcí na lidi, kteří to předtím nedělali,“ míní Šrajer.

Boubelík však doplňuje, že práce nebyly tak náročné, aby je museli dělat tři roky. „Někdy jsme trochu bohémští a dělat rekonstrukci po práci nebo po víkendech bylo mnohdy obtížné.“ Objekt upravovali sami, což jim umožnilo náklady udržet kolem půl milionu korun. Firmu si najali jen na podlahy, pomoc odborníků využili částečně i při tvorbě chladicího boxu.

Výrobní technologie sehnali z druhé ruky. Nejdříve koupili zhruba tři roky starou varnu a pět tisícilitrových tanků, všechno z pražského pivovaru Vik, který v té době rozšiřoval kapacitu. Boubelík však podotýká, že u nerezu a elektrických součástek cena příliš neklesá, a i když se jedná o bazarový kus, není jeho cena poloviční oproti původní.

Všichni mají ještě jinou práci. Šrajer vaří ještě v Pivovaru Čížová u Písku, Boubelík učí na střední škole ve Veselí nad Lužnicí a pracuje v jednom z budějovických minipivovarů. Jeho studenty potom v Budějovicích přebírá Nohejl, který je univerzitním sládkem, vyučuje pivovarnictví, dělá rekvalifikační kurzy a pomáhá se spouštěním pivovarů.

Skloubit aktivity s rostoucí výrobou je podle Šrajera někdy obtížné, sami si obstarávají i stánek na víkendových akcích. „Ve výrobě se střídáme čtyři a víme, že si to musíme poskládat a prostřídat se, aby se ta práce udělala. Ale jsou to často večery po práci, víkendy, někdy i o dovolené jsme tady,“ líčí. Boubelík s ním souhlasí. „Člověk si bere dovolenou na to, aby mohl dělat jinou práci,“ dodává.

Piva, která vaří, nevnímají jako zázračná či výjimečná. Snaží se o to, aby chutnala co nejvíce lidem i jim samotným. Šrajer se však domnívá, že jejich piva jsou výrazná svým chmelením, kdy i klasický ležák voní a chutná zajímavěji než jiné. Pořád do něj ovšem využívají české chmely, jen s nimi pracují jinak.

„Desítku děláme trochu víc do polotmava a už na pohled působí, že je silnější. I díky tomu je dost oblíbená a lidé často říkají, že to určitě desítka není, protože má plnou chuť. Takže jsme malinko obešli systém,“ směje se. Boubelík nečekal, že se právě z desítky stane hlavní pivo. „Dogma, že desítka je levné a podřadné pivo, tak to naše rozhodně není,“ navazuje Boubelík.

Kromě desítky a jedenáctky vaří i polotmavou jedenáctku, mezi produkty je i žitná APA. Piva se snaží prodávat ve svém okolí a nechtějí je vozit přes půl republiky či prodávat v supermarketech. V Kaplici dodávají desítku do Jakoby Bistro & Bar, zavážejí i na nedalekou tvrz Tichá, hrad Pořešín či do restaurace Živa v Hradišti.

Zpočátku měli létající pivovar. Než zprovoznili prostor v Kaplici, vařili pod svou značkou v pivovarech, kde působili. „Od začátku v tom s námi jede budějovická kavárna Široko, která nás trochu přiměla dělat desítku. A pak také pro Vousatý půllitr děláme exkluzivní černé pivo Budějcký vousáč. Mají vlastní brand, a to pivo si dáte jen u nich,“ popisuje.

Desítka vyhrála v ceně sládků
Nabízejí i možnost nechat si pivo uvařit a obracejí se na ně známí, kteří mají s vařením piva zkušenosti a přinesou si aspoň základ receptury. „Společně na to koukneme, doladíme to, a když nám to dává smysl, tak to lze vyrobit,“ vysvětluje Šrajer. Lidé však na pivo musejí mít odbyt, není to tak, že by vařili takové, které chce jen někdo ochutnat.

Kdo navrhl název Habakuk, si Šrajer nevzpomíná. Od začátku nicméně chtěli, aby se nepojil k místu, kde působí, pro případ, že by se museli přesunout. Boubelík však namítl, že jihočeský a kaplický patriotismus dostali na etikety. „Na jedenáctce je abstraktní obrázek Kaplice, na desítce jsme zvolili motiv jihočeského selského baroka. Jsme z jižních Čech a máme to tu rádi,“ líčí.

Za piva už sbírají ve svém druhém roce po otevření kaplického působiště ocenění. Desítka vyhrála v březnové Jarní ceně českých sládků, žitná APA byla čtvrtá a na stejné umístění dosáhl i ležák v konkurenci zhruba 120 vzorků. Tři bronzová umístění získali i se světlou i polotmavou jedenáctkou a ciderem v soutěži Zlatá pivní pečeť.

Výrobu cideru letos trochu rozšířili, proti pivu je ho však výrazná menšina. „Pořád jsme do dvou tisíc litrů za rok, zatímco odhadujeme, že piva letos vyrobíme až 60 tisíc litrů,“ upřesňuje Šrajer. Oproti komerčním značkám má jejich cider víc alkoholu, protože při výrobě zkvasí všechen cukr. Chuť je sušší a na přípravu využívají různé odrůdy jablek, aby dosáhli žádoucí chuti.

Kyseláč? Snad příští rok
Nabídku piv plánují rozšířit o sezonní speciál, zatím nemají kapacitu. Mají však už připravené etikety a věří, že do konce léta ho uvaří. „Bude to New England IPA, svrchně kvašené pivo, do něhož se přidávají místo sladů ovesné vločky a pšenice. Do našeho se má ještě přidat laktóza a výrazné chmelení za studena americkým a novozélandským chmelem,“ nastiňuje Boubelík.

Novinku chtějí pojmenovat MiMiKry. Boubelíkovi se totiž loni narodil syn Mikuláš, Šrajerovi letos Kryštof. Do názvu tak dostali zkratky jejich jmen. S různými sezonními speciály počítají i do budoucna, k tomu však potřebují rozšířit výrobní kapacity. Místo na další tanky mají, ty by jim umožnily rozšířit i stávající výrobu. Poptávku prý mají.

„Od odběratelů občas slýchám, že nám teď v létě chybí kyseláč. Nyní nemáme šanci ho sem nacpat, ale kdybychom nějaký tank přidali, je to na příští rok reálné,“ zamýšlí se Šrajer nad jedním z možných sezonních speciálů. Všichni se však shodují, že základ je stabilně vařit dobré pivo, které dokážou prodávat v okolí, udržet si stálou klientelu a případně si nabalit další.

Vystudovali obor technologie potravin a po maturitě se jejich cesty na chvíli rozešly. Myšlenka na vlastní pivovar je ale nikdy neopustila.
Známá lidová moudrost praví, že počet zakladatelů firmy by měl být lichý a že tři už jsou moc. Pět kamarádů z jižních Čech se ovšem rozhodlo toto rčení ignorovat. „Víte, nejhorší je neustále poslouchat, že se jednou určitě rozhádáme. Zatím nám všechno klape,“ usmívá se Aleš Boubelík, který se spolužáky ze střední školy rozjel vlastní pivovar v Kaplici, kousek od hranic s Rakouskem. Příběh Habakuku se přitom původně vůbec nemusel točit kolem piva, ale kolem úplně jiného nápoje.

Boubelík vystudoval společně s Vlastimilem Nohejlem, Václavem Šrajerem a Josefem Hladíkem obor technologie potravin. Už na škole přitom přičichli k výrobě piva. „V prváku jsme jezdili na chalupy a vařili ho v hrncích. A postupně nám došlo, že se mu budeme chtít věnovat i v budoucnu,“ vzpomínají. Po maturitě se sice jejich cesty na chvíli rozešly – zamířili třeba do regionálních pivovarů –, jižní Čechy však neopustili. A kolem roku 2020, zhruba pět let po maturitě, se myšlenka na tento projekt začala znovu vracet, zprvu v podobě létajícího pivovaru bez vlastního zázemí.

Možná vám teď vrtá hlavou, proč se v úvodu textu mluví o pěti kamarádech, zatímco dosud byli jmenovitě uvedeni jen čtyři muži. Pátý z nich, Pavel Rousek, se totiž do příběhu dostává až teď. Původní čtveřice měla teoretické znalosti a praxi z různých pivovarů, chyběl jí ale větší kapitál a vlastní prostory. A Rousek se nabídl, že pomůže – jako jediný se zkušenostmi z podnikání v technologické firmě měl potřebné prostředky i chuť pustit se do vaření piva.

„Jsem sládkem na Jihočeské univerzitě a děláme tam mimo jiné rekvalifikační kurzy. V rámci jednoho z nich tam přišel chlapík ve středním věku, který měl ambici vybudovat vlastní minipivovar. Tak jsme se poznali a skamarádili,“ líčí Nohejl. A i když celá parta bydlí v Českých Budějovicích, nakonec se loni se svým projektem usadila právě v Kaplici, kde měl Rousek pro vznik minipivovaru k dispozici vhodné prostory.

Čtyři spolužáci přitom před tím, než se poznali s Rouskem, od plánů na vlastní pivovar pomalu ustupovali kvůli vysokým vstupním investicím. Shodli se proto, že nejprve vsadí na výrobu jablečného cideru a pak se uvidí. „Pavel věděl, že máme know-how na pivovar, a tak nám nabídl, že když mu ho pomůžeme postavit, nechá nás hrát si tam s naším ciderem. Proto dnes děláme obojí,“ říká Šrajer.

Rozjet vlastní pivovarský provoz v době, kdy se globální ekonomika vzpamatovávala z covidu a čelila geopolitické krizi na Ukrajině, nebylo snadné. Ceny materiálů, zejména nerezové oceli a elektronických komponentů, vystřelily prudce vzhůru. Pomohla až příležitost z hlavního města – jeden pražský minipivovar se zrovna poohlížel po technologickém upgradu a zbavoval se svého stávajícího vybavení.

I tak si ale někdejší spolužáci museli sáhnout hluboko do kapsy. „Každý dal, co měl. Někdo dal všechno, co měl. A někdo ještě víc, než měl, a musel si půjčit od rodiny,“ vypočítává Boubelík. Podíly ve firmě si rozdělili podle výše finančního vkladu – nikdo sice nedrží majoritu, největší podíl nicméně připadá Pavlu Rouskovi, který do rozjezdu firmy poskytl nejvíce prostředků. Prvotní investice byla v nižších jednotkách milionů korun.

Pro město Kaplice znamená přítomnost Habakuku návrat ke kořenům. Historicky zde sice fungovaly ještě dva další pivovary, jejich budovy dnes už ovšem slouží jiným účelům. Pro začínající projekt by navíc byly zbytečně rozlehlé a ekonomicky nedávaly smysl. Ani jeden ze zakladatelů zatím nemá Habakuk jako hlavní zdroj obživy. Chod pivovaru proto kombinují se svými stávajícími profesemi, přičemž většina z nich pracuje jako sládci.

„Pořád tady rotujeme, všichni dělají všechno. Zatím je to rozdělené podle toho, kdo má kdy čas a co se zrovna musí udělat. A někdy v budoucnu si asi střihneme, kdo si to tu vezme na full time,“ popisuje Nohejl. Když se však sejde hlavní sezona od dubna do září, jde veškeré osobní volno a víkendy stranou. Naplnění jednoho tisícilitrového tanku zabere kolem 13 hodin, u větších tanků je to dvojnásobek. K tomu je potřeba připočíst kontrolu kvašení, měření teplot a extraktu dvakrát týdně i víkendové výjezdy na festivaly.

Složitá je občas i komunikace v pěti lidech. Když každý pendluje mezi několika pracemi a rodinou, občas se stane, že dva řeší totéž. Nebo naopak věc, o které si všichni myslí, že je hotová, neudělal nikdo. „Co se nezměnilo, je náš vztah k pivu, ten je stále pozitivní. Ve výsledku to ale dospělo k tomu, že třeba já osobně už skoro nechodím do hospody – jednoduše proto, že pivo vidím od rána do večera,“ směje se Šrajer.

Habakuk dnes sází na kombinaci tradičních ležáků a moderních svrchně kvašených speciálů. Vizuály etiket, které mají na starosti místní umělci, přímo odkazují na původ daných pivních stylů. Desítku zdobí tradiční jihočeské baroko, jedenáctku pak samotné kaplické náměstí. A například žitná APA nese motiv San Franciska, tedy kolébky amerických pale ale.

Vedle stálé řady pivovar rád experimentuje, momentálně chystá třeba speciál NEIPA s přidanou laktózou. Název Mimikry i složení přitom nesou osobní příběh. „Je to zkratka slov Miminka, Mikuláš a Kryštof, což jsou jména našich nových přírůstků. Chtěl jsem do piva dostat něco vyloženě miminkovského, a tak z toho vyšla laktóza. Ta se mimochodem do tohoto stylu skvěle hodí,“ vysvětluje Boubelík.

Stranou nezůstává ani původní záměr – cider. Ten zakladatelé pivovaru vyrábí čistě sezonně na přelomu podzimu a zimy. Jablka namoštují, zakvasí a nechají v tancích žít vlastním životem až do léta. Na rozdíl od piva tak cider vyžaduje minimum průběžné asistence. V Habakuku vzniká suchá i polosuchá varianta.

Z pohledu čísel má za sebou pivovar teprve rozjezdový rok. První oficiální várka v kaplickém provozu se uvařila loni v dubnu, symbolicky na Čarodějnice. Obrat se zatím pohybuje v řádu stovek tisíc korun, veškeré vydělané peníze společníci reinvestují zpět do rozvoje firmy. „Nikdo z nás si nevyplácí honoráře. Díky tomu jsme mohli nedávno dokoupit dva velké dvoutisícové tanky, které doplnily stávající pětici tisícilitrových. Letos tak zvládneme uvařit 500 až 650 hektolitrů,“ plánuje Nohejl.

Distribuční strategie pivovaru je striktně lokální. Zakladatelé odmítají spolupráci s velkými obchodními řetězci, protože ji kvůli tlaku na minimální marže považují za likvidační. „Jsou to vyděrači,“ krčí Boubelík rameny. Své nápoje plní do sudů, petek a plechovek. Klíčová je pro ně i spolupráce s provozovnami v Kaplici, Budějovicích nebo třeba u hradu Pořešín, kde se jejich pivo čepuje.

Vlastní restauraci nebo reprezentativní výčep ovšem zakladatelé v nejbližší době neplánují. Nikdo z nich nemá zkušenosti s gastroprovozem ani nežije přímo v Kaplici, a bez místní přítomnosti je operativní řízení baru složité. „Zatím jsme spokojení tady v tomto menším industriálním provozu, který jsme si upravili pro naše potřeby. A v příštích letech nám stačí stabilizovat výrobu, rozšířit se do dalších hospod a konečně si taky něco vyplatit,“ uzavírají.

Chtěli vyrábět jablečný cider, nakonec ale vaří hlavně klasickou jedenáctku i pivní speciály. Pětice přátel v čele s Václavem Šrajerem rozjela v Kaplici značku Habakuk, jejíž piva si rychle získávají oblibu napříč jižními Čechami.

Čtyři spolužáci ze střední školy ve Veselí nad Lužnicí, obor technologie potravin, po letech spojili síly a vytvořili v jihočeské Kaplici společný pivovar Habakuk. Tak by se dala shrnout cesta Václava Šrajera a jeho společníků.

„Nemohlo to dopadnout jinak. Z pěti společníků jsme čtyři bývalí spolužáci. Už tehdy jsme měli ve škole malý pivovar, kde jsme čtyři roky vařili pivo v rámci praxe,“ uvádí.

První pokusy na chalupě
Zálibu v pivu si přeneslii mimo školu. O víkendech zkoušeli receptury na chalupě a později sbírali zkušenosti v menších i větších pivovarech. Po maturitě se každý vydal jinam, ale všichni zůstali u pivovarnictví.

Zlom přišel o pár let později. „Zjistili jsme, že všichni bydlíme kousek od sebe v Českých Budějovicích, a napadlo nás, že bychom mohli společně něco vytvořit,“ vzpomíná Václav Šrajer.

Pivovar pro ně v tu chvíli nepřipadal v úvahu z důvodu potřebné investice do technologií. Shodli se, že budou vyrábět přírodní jablečný cider. Při hledání vhodného místa se seznámili s budoucím pátým společníkem, který měl v Kaplici volné prostory. Slovo dalo slovo a dohoda byla na stole.

„Každý slyšel větu, že na podnikání je jeden málo a dva jsou moc. My jsme si řekli, že na tom nesejde. Založili jsme firmu v pěti a společně nám to funguje. Výhoda je to při výrobě a přinášení nápadů, protože ohledně piva samotného se nakonec všichni shodujeme,“ vysvětluje poměry společníků.

Dál mají i jiné zaměstnání
Všichni mají stále plnohodnotné zaměstnání, často přímo v oboru. „Když je potřeba uvařit, stočit pivo nebo něco zařídit i v týdnu, prostřídáme se. Výhledově si asi střihneme, kdo bude mít pivovar jako hlavní džob,“ přibližuje.

O dotace nežádali. Věřili, že když má něco smysl, musí se to uživit samo. „Neříkám, že všechny dotace jsou špatně, ale do našeho oboru nepatří,“ míní. Nečekali a pustili se do rekonstrukce prostor a nákupu zařízení na výrobu piva z vlastních úspor.

Ještě před otevřením však fungovali jako takzvaný létající pivovar. Využili toho, že někteří z nich mohli čas od času uvařit pivo podle jejich receptury v některém z pivovarů, pro něž v té době pracovali. „Už u prvních várek jsme měli jasnou představu receptury, kterou jsme postupně doladili. Šlo hlavně o optimální barvu piva a hořkost,“ tvrdí.

Kromě toho si pořídili prodejní stánek a s ním začali objíždět jihočeské pivní slavnosti. „Byl to nejlepší způsob, jak se dostat mezi lidi. Díky tomu se naše piva objevila v prvních hospodách na jihu Čech,“ dodává.

Mít pivovar je jako mít děti
Dnes v Pivovaru Habakuk nabízejí především spodně kvašená piva – světlou desítku, ležák jedenáctku a černou dvanáctku. Milovníci svrchně kvašených piv si také přijdou na své se žitným pivem APA, do kterého sládci přidávají americký i novozélandský chmel.

„Zatím nás omezuje kapacita, která činí na dobu zrání pět tisíc litrů. Na příští sezonu ale budeme mít víc tanků, takže přibudou i nové speciály,“ prozrazuje Václav Šrajer. Na původní nápad však nezanevřeli – kromě piva stále vyrábějí i cider, suchý a polosuchý.

„Jeden náš kolega říká, že pivovar je jako mít děti. Vyžaduje spoustu času a energie, ale když vidíte, jak roste, víte, že to stálo za to. Tak doufám, že se s pivovarem brzy dostaneme do fáze dospělosti,“ uzavírá.

Jarní cenu českých sládků vyhrál v sobotu 21. března světlý ležák Garp 110 z Pivovaru Garp z Bakova nad Jizerou. V největší evropské soutěži minipivovarů, jejíž 18. ročník se konal v Pivovarském dvoře ve Zvíkovském Podhradí na Písecku, uspělo v kategorii světlých výčepních pivo Habakuk 10 z kaplického Pivovaru Habakuk. Odborná porota během dvou dnů hodnotila piva z produkce 140 pivovarů, které do soutěže přihlásily 710 vzorků, informovala novináře Tereza Melišová z Českomoravského svazu minipivovarů.

Vedle tradičně silně zastoupených kategorií letos výrazněji vystoupil trend nealkoholických piv, který ještě před několika lety stál spíše na okraji zájmu. „Nealkoholická piva procházejí v posledních letech výrazným vývojem. To, co dříve bývalo kompromisem, dnes často obstojí i v přímém srovnání s klasickými pivy. Je vidět, že se jim sládci začínají věnovat systematicky a s velkým důrazem na chuť i technologii,“ uvedl prezident Českomoravského svazu minipivovarů Michal Voldřich

Soutěž je určena pro minipivovary, výzkumné a školní pivovary. Pivní vzorky se hodnotí v 17 kategoriích, které pokrývají tradiční pivní styly zastoupené na českém trhu od výčepních piv přes světlé, polotmavé a tmavé ležáky až po silná spodně kvašená piva. Zahrnují také svrchně kvašená piva včetně Pale Ale a IPA, dále pšeničná piva, kyselá piva, stouty a portery i nealkoholická piva.

Posuzují kvalitu, charakter a stylovou čistotu
Samotné hodnocení má několik kol a je založeno na shodě degustátorů. Posuzují nejen kvalitu piva, ale i jeho celkový charakter a stylovou čistotu. Podle Jana Šuráně, který stojí v čele degustací, se soutěž dlouhodobě proměňuje spolu s celým oborem. „Na jedné straně vidíme stabilně vysokou úroveň tradičních stylů, na druhé straně ale přibývá experimentů a nových přístupů. Pro porotu je to čím dál náročnější, protože rozdíly mezi jednotlivými vzorky jsou často minimální,“ dodal Šuráň.

Tradičně nejsledovanější kategorií zůstává český světlý ležák. Právě v této kategorii je každoročně největší konkurence a rozhodují často jen drobné rozdíly. Vítězem této kategorie se letos stal Pivovar GARP se svým pivem Garp 110 - světlý ležák. Mezi polotmavými ležáky vyhrál PROROK 12 polotmavý z Pivovaru Neratov a mezi tmavými pivy Hvozdář z Koutu na Šumavě. Nejlepším pšeničným pivem je Nuselská pšenice z Pivovaru Bašta.

Habakuk je projektem pětice přátel, kteří se rozhodli využít svou lásku k pivu i znalosti o něm a založili si v Kaplici vlastní minipivovar. V jejich nabídce lidé najdou ležáky, cidery i svrchně kvašená piva, která točí hospody v Kaplici a Českých Budějovicích.

Vlastimil Nohejl, Aleš Boubelík, Václav Šrajer a Josef Hladík se znají už od doby, co společně studovali pivovarnictví ve Veselí nad Lužnicí. „Už od prvního ročníku na střední škole jsme jezdili na chatu, kde jsme vařili pivo v hrncích. Někteří z nás se tomu věnovali i na vysoké a nejspíš to nás dovedlo až k myšlence na vlastní pivovar,“ představil začátky minipivovaru Habakuk jeden z jeho zakladatelů inženýr Vlastimil Nohejl.

Po čase se do jejich party nadšenců přidal pátý člen, Pavel Rousek, a začalo hledání vhodných prostorů pro vaření piva. „Sice pocházíme z Budějovic, ale v tu dobu, kdy jsme se chystali k založení pivovaru, jsme tam nenašli žádné vhodné prostory, takže jsme zamířili do Kaplice. Tady nám to vyhovuje a plánujeme to tu i rozšířit,“ řekl Vlastimil Nohejl.

Neměli vlastní varnu, jen recepty
Momentálně Habakuk disponuje pěti cylindrokónickými tanky o celkovém objemu pět tisíc litrů, podle Vlastimila Nohejla by měly přibýt další dva dvoutisícové tanky na ležáky a speciální piva.

Minipivovar Habakuk ale fungoval už v době, kdy ještě neměl své zázemí. „Fungovali jsme formou létajícího minipivovaru, což znamená, že jsme neměli vlastní varnu, ale jen recepty. Jezdili jsme tak po různých pivovarech, kde jsme si pivo vařili,“ vysvětlil sládek.

Od té doby pivo značky Habakuk rozváží jeho sládci po hospodách jako je Široko a Vousatý pulitr v Českých Budějovicích, nárazově Drunken Coffee v Českém Krumlově a nově expandují i do kaplických podniků jako je Jakoby Bistro & Bar, aby se přiblížili místním. Pro ty také 18. října uspořádali kolaudační slavnost, kde čepovali pivo a zájemce prováděli zázemím minipivovaru. „Za měsíc většinou vaříme dva až tři tanky a jednou týdně děláme závoz do hospod. Tam to ale hodně záleží, jestli je semestr, nebo ne a podle toho si provozní řeknou množství piva, které po nás chtějí,“ řekl Vlastimil Nohejl.

Je to jako mít děti
Skoro všichni členové minipivovaru Habakuk se vařením piva živí i mimo tento projekt, proto je občas náročné vše skloubit s pracovními povinnostmi. „Je to jako mít děti, pořád to tu někdo musí kontrolovat. Proto je důležité, aby nás to bavilo,“ prozradil sládek s tím, že zatím mají s přáteli nastavený systém, že kdo má čas, tak zajde na kontrolu. „Někdy jsou klidné týdny, jindy tu jsme ale třeba až do půlnoci, aby se vše stíhalo,“ dodal.

Pro zájemce o lokální pivo má Habakuk v nabídce čtyři druhy piv a sezónně vyrábí i vlastní cider. Do budoucna by chtěli sládci přidat i tmavá piva stauty či kyselá piva, základ bude ale vždy v ležácích. „Máme světlou desítku, světlý ležák jedenáctku, tmavou dvanáctku a žitnou třináctku typu APA. Ta je voňavější, s americkými a novozélandskými chmely, svrchně kvašená,“ představil sortiment Vlastimil Nohejl.

A jak přišli k takovému názvu? Jednoduše – prostě se jim líbilo slovo habakuk. „Není v tom nic složitého, ale funguje to. Všímáme si, že když někde máme stánek, lidí si ten název často přečtou nahlas, upoutá je to,“ dodal Vlastimil Nohejl.

Nyní sice pivo pouze dodávají do hospod, časem ale do minipivovaru přibyde i manuální stáčecí linka, díky které budou moc sládci své pivo nabízet i ve skleněných či plastových lahvích. „Zatím nabízíme jen sudy, máme je o objemu třicet a padesát litrů. K dostání budou ale i litrové petky a půllitrové skleněné lahve. V budoucnu plánujeme přidat i plechovky,“ prozradil sládek s tím, že už teď mají připravené logo a design pivních lahví. „Ležák bude ozdobený kresbou Kaplice, zatímco APA San Franciscem a nejspíš na příští léto chceme vypustit British Golden Ale s obrázkem některého z anglických měst,“ shrnul plány minipivovaru Ing. Vlastmil Nohejl.