Šitbořické pivo si místní pochvalují. První chodský pivovárek na Moravě se představí i v Břeclavi. Na festivalu roztočí Kulaka.

Velitel dobrovolných hasičů Antonín Kaňa měl důvod ke spokojenosti. Závody jeho mladých nástupců podpořilo v neděli v Šitbořicích pěkné počasí i „chodské" pivo. To uvařil majitel Prvního chodského pivovaru na Moravě Jan Šlefr.V sobotu bude k ochutnání i na břeclavském festivalu minipivovarů.

„Je rozhodně chuťově plnější než klasická piva. A je přírodní. Chutná nám," pochválil Kaňa dvanáctistupňo­vý Kulak.

Šestačtyřicetiletý pivovarník z Domažlicka jej v Šitbořicích vaří asi rok. Zkušenosti v oboru má bohaté. Na sladovníka se vyučil v Plzni. Dlouhá léta pak pracoval v pivovarech v Domažlicích a v Brně.

„Jsem Chod. Podle toho jsem vybral název pro pivovárek, jak mu říkám. Do Šitbořic jsem se dostal díky přítelkyni. Hospodářství po jejím dědovi jsme využili jako prostory pro výrobu piva," vysvětlil Šlefr.

Dřívější zemědělský statek mu vnukl i myšlenku názvu pro pivo – Kulak. „Byla to poměrně velká usedlost. Myslím, že patřila druhému největšímu statkáři, tedy kulakovi, v obci. Původně jsem měl více názvů pro každé pivo, ale rozhodl jsem se je sjednotit," dodal Šlefr, který nedá dopustit na slad z Rajhradu a žatecký chmel.

Jeho pivo chutná i tamnímu starostovi. „Je to dobře, že jej v Šitbořicích vaří. Vyrábí jej poctivě. Je vynikající. Není to žádná zerzavá voda, jak se říká," vyzvedl chuť šitbořický starosta Antonín Lengál.

Majitel minipivovaru je pyšný na to, že se obejde bez počítačů, má klasickou spilku a sklep. Veškeré stáčení, jak do sudů, tak do lahví, je ruční, bez použití oxidu uhličitého. „Vařím 150 litrů piva denně. Beru to jako koníček, ale zároveň mě to i živí," uvedl Šlefr.

Vaří pivo jedenáctistupňové, dvanáctistupňové, občas i patnáctistupňové, které ochucuje. Třeba medem.

„Zatím nemám žádnou hospodu. To snad až v budoucnu. Pivo dodávám i šitbořickým hasičům na akce, nebo do stánku k zápasům šitbořických fotbalistů. Od té doby prý vyhrávají," pousmál se sládek.

Na břeclavském festivalu se z regionu představí šitbořický Kulak, Vranovický divočák, mikulovský Mamut a pivo z Moravského Žižkova. Celkem sedmadvacet značek českých a slovenských piv.

Muž, který pamatuje domažlický pivovar v jeho lepších letech, by nad ním hůl nelámal. K vaření piva se vrátil alespoň ´v malém´.

Až jako bláznovství se někomu může jevit počin, kdy si rodák z Chodska pořídí ve vinicemi prošpikované krajině v okrese Břeclav malý domácí pivovar a nazve ho 1. chodský pivovárek na Moravě. Tuhle odvahu kupodivu měl bývalý zaměstnanec dnes již neexistujícího domažlického pivovaru, 45letý Jan Šlefr. Abychom mohli zjistit všechny jeho pohnutky, musíme se začít ptát pěkně popořádku.

Jak dlouho jste pracoval v domažlickém pivovaru?
Od roku 1983 do roku 1994, jestli dobře počítám tak 11 let.

Kde konkrétně?
Než jsem odešel, zažil jsem ještě plný provoz pivovaru. Naposledy jsem tam pracoval s Jirkou Flosmanem na filtraci, ale prošel jsem prakticky celým pivovarem. Byl jsem na varně, na spilce, když ještě fungovala sladovna, tak i tam.

Jste vyučený v oboru?
Ano, učil jsem se v Plzni, byl to obor biochemik pro výrobu piva a sladu a učení bylo na tři a půl roku.

Jaký jste měl důvod, že jste v 94. roce pivovar opustil?
Peníze. Měl jsem v té době už rodinu a brácha dělal v čalounictví, kde bylo více peněz a byla jen ranní šichta. Zato já jsem v létě vstával ve tři hodiny, v půl čtvrté už jsem byl v práci a šel připravit flaškárnu nebo filtraci, bylo to dost náročné. Pokoušel jsem se ještě před odchodem domluvit, aby mi přidali peníze, ale přidali jen práci. Proto jsem odešel.

Stýskalo se vám v čalounictví po pivovaru?
To určitě! Chvilkami jsem tam sice zašel, měl jsem povolení od sládka Míry Sekory, takže jsem tam občas chodil.

Přivonět a tak…?
To taky a trochu popovídat s kamarády.

Jak dlouho jste musel vydržet bez vaření piva?
Do roku 2000, protože v tom roce jsem se přestěhoval do Brna a našel jsem si místo ve Starobrnu. Ne sice na varně, ale začínal jsem ve sklepě a asi za měsíc jsem se dostal na stáčení kegů (nerezových sudů – pozn. red.). Pak asi po dvou měsících jsem se dostal na varnu jako pomocník vařičů a zhruba po dvou letech jsem začal dělat vařiče.

dlouho jste v brněnském pivovaru vydržel?
Do roku 2010. To už jsem měl ale plnou hlavu vlastního maličkého pivovárku. Nikomu jsem to raději ani neříkal a začal vše připravovat.

Vím, že svůj malý pivovárek už máte. Není to tak trochu troufalost od Choda, otevřít si ho v čistě vinařské oblasti?
Helejte, když vám to řeknu na rovinu, tak kdybych měl dostatek peněz, postavil bych si větší pivovar přímo mezi vinnýma sklípkama. Tady v Šitbořicích je jich plno, ale spousta jich nefunguje, takže by to tu nemělo ten správný efekt. Ale kdyby tady byla třeba Strážnice, tak bych si opravdu koupil dva sklepy…

A dnes máte pivovárek kde?
Využil jsem tady prostory, děda mojí přítelkyně tu měl hospodářství.

Jak vypadala vaše první várka piva? Bylo těžké vše takzvaně trefit?
První, takovou zkušební várku piva jsem udělal minulý rok, ale to byla jenom pokusná. Úplné začátkymého vaření byly před dvěma roky ve čtyřicetilitrovém kastrolu. V práci jsem vařil várku 500 hektolitrů a ty várky byly tři za den, tedy 1500 hektolitrů za osm hodin. Doma jsem si to převedl na čtyřicetilitrový hrnec a říkal jsem si pak: No, ono to není špatný…

Doufám, že jste ´neokopíroval´ brněnské pivo…
Vůbec ne! Mám svůj recept, jedu podle svýho!

Kde jste ho získal?
Něco jsem vyčetl na internetu, kde se recepty dají najít. To není nic tajného. Hodně mi pomohly mé zkušenosti. Teploty zůstávají při vaření stejný, postupy a časy si člověk upraví trošku podle sebe na základě toho, jak to jde.

Jaká byla první ochutnávka?
No…, první ochutnávka, až na to, že nebylo pivo uleželý, protože jsem neměl kapacity, vcelku ušla. Pivo nebylo špatný, ale chybělo mi tam ´céóčko´ (CO2 – oxid uhličitý), jímž se dnes všechno pivo žene. A nebyla bohatá pěna…

Už jste si je opatřil?
Ne, protože ´céóčko´ už se mi tam dělá samo, už to mám vyřešený. Dělám to tak, že stočím lahev piva a za 14 dní už pivo pění a je chuťově výborný. Mám to už vyzkoušený. Teď už jen čekám na zbývající povolení a 1. května bych měl začít vařit. Už jsem se přihlásil na úřadech.

Kolik ve svém pivovárku budete vařit?
Můžu uvařit 150 litrů denně. Je to pivovárek a vedle toho má m i své hlavní zaměstnání, které si ponechám.

Stačíte obojí?
Bez problémů! Dělám tři dny po sobě dvanáctky a pak mám volno.

Bude těžké pivo udat a uchytit se na trhu?
Nehodlám to dělat ve velkém. Mám své známé, není jich sice moc, ale co jsem začal s pivem z hrnce, zůstali mi věrní dodneška.

Jací jsou to lidé, můžete je nějak charakterizovat?
Nejsou to žádní movití lidé, je to taková střední třída. Spíše dneska preferujou české výrobky, bez chemie, nejlépe ručně dělané. Hlavně žádný ´éčka´ a podobně. Ví, že to dělám poctivě a to je pro ně asi nejdůležitější.

Zaujal mne název vašeho pivovárku. Jak jste na něj přišel?
Myslíte 1. chodský pivovárek na Moravě? To vzniklo tak, že když jsem se rozvedl a poté za čas rozešel s přítelkyní, měl jsem úřední adresu na magistrátu v Brně. Bratranec Láďa z Domažlic a další kamarádi mi začali říkat ´první chodskej bezdomovec na Moravě´. Z toho důvodu jsem teď podobně pojmenoval i pivovárek .

Proč jste vlastně nezůstal dělat v brněnském pivovaru?
Protože poslední roky, co jsem tam byl, byly neskutečný. Už nešlo o pivo, ale o nástěnky. Různé příkazy k bezpečnosti práce: ´bézetópéčka´ a ´ópélka´, nešlapejte tady na schody, držte se zábradlí. Bylo to úplně neskutečný, já jsem si říkal: Tady už nejde o pivo, ..to se prostě nedá popsat.

Máte nějaký konkrétní příklad, co vás na vašem pivovarnickém řemesle v té době štvalo?
Třeba tenhle: Pivo, pokud mu říkám ležák, by mělo skutečně 30 dní ležet. Nejsem přesvědčený, že se to tak všude dneska dodržuje.

Scházelo vám tedy poctivé řemeslo…
Hm…už se mi to nelíbilo. Právě proto jsem zkusil vařit v tom hrnci (smích). Prostory jsme s přítelkyní měli, nějaké peníze do začátků taky, tak jsem se do toho pustil a dělal prakticky většinu prací sám. Neříkám, že jsem musel udělat všechno, třeba byly nutný svářečský práce, ale vymyšlení pivovárku a zkompletování jsem si udělal sám.

Co tomu, že máte na Moravě chodský pivovar, říká vaše příbuzenstvo na Domažlicku?
Maminku už nemám dlouho, ta zemřela, ale táta a brácha jsou maximálně spokojení, i tady sousedi. U nás ve vesnici, tím myslím Starý Klíčov, je starý vařič pan Herlík, kterému je skoro 90 let. Vařil v koutském pivovaře, vařil léta letoucí v Domažlicích. Jemu jsem moje pivo dával ochutnat a nemlátil mě (smích). A bratranci Láďovi z Domažlic taky chutná.

Co říkáte tomu, jak dopadl domažlický pivovar?
Je to katastrofa, to vám můžu říct na rovinu. Mě mrzí, že tenkrát, když se cinkalo klíčema, šli s domažlickým pivovarem pod Plzeň. Oni nám vyhrožovali, že pivovar zavřou, pokud zůstaneme pod městem Domažlice. Já sice nevím, jak by to v tomhle případě dopadlo… Ale vemte si, Chodovou Planou. Pivo odtamtud se jeden čas nedalo pít. Potom to vzala rodina a stará se o to a mají výborné pivo. Mě to strašně mrzí, ne že bych byl úplně na tradice, ale Domažlice byly úplně nejstarší pivovar v Čechách – 1341. To, že tam dovolili postavit Kaufland, to si myslím bylo úplně nejhorší. Kaufland ve středu města! Ten měl být někde na poli na okraji! A to není všechno. Místo Desty, která zaměstnávala tolik lidí, stojí Penny.

Myslíte si, že by se v Domažlicích ještě někdy dalo vařit pivo? Je to ještě vůbec po zbourání části pivovaru reálné?
Víte, to je všechno o penězích. Ale myslím si, že i lidi by se nějaký sehnali… Jsou tam ty humna, tam je to nádherný, já kdybych tam byl… I když, pravda, nejsem na papíry, tak bych to řekl. Já jsem na práci. Když bude někdo a zadá mi něco udělat, udělám mu to, o pivovaře mám nějakou představu, jak by měl vypadat. Ale architektonické práce a ten zbytek by musel udělat někdo jiný. Na těch humnech by byl pivovar jedinečný, dokonce s posezením a na sladovně by se mohly hrát kuželky.

Byl byste třeba ochoten přestěhovat se do Domažlic?
Ochoten ano, ale nemůžu. Mám tady v Brně děti. Verče, která ještě chodila v Domažlicích do školy, je dvacet a Natálce 14 let , od nich se mi nechce. Přítelkyně má dospělého syna. Já věřím, že je to už moje poslední žena. Teď koukáme, abychom se protloukli životem, něco vybudovali a měli se trošičku líp.