Jméno Stanislav Bernard má celé Česko spojené se stejnojmenným rodinným pivovarem, který byl založen v roce 1991. Od té doby uplynula spousta času, během kterého dokázal z mínusového podniku postupně vybudovat jeden z nejúspěšnějších pivovarů v zemi. Dnes je navíc Stanislavu Bernardovi půlkulatých 65 let.

Nejznámější pivo z Humpolce
V naší zemi není moc podnikatelů, kteří by ochotně své jméno i obličej propůjčilo firmě, kterou vlastní. Majitel pivovaru Bernard a spoluzakladatel Nadačního fondu proti korupci Stanislav Bernard s tím před skoro 30 lety problém neměl. Když v roce 1991 společně s Josefem Vávrou a Rudolfem Šmejkalem vydražili soukromý Rodinný pivovar Bernard, věděli na základě historických poznatků, že kupují podnik, který fungoval už na konci 16. století. Vyvolávací cena pivovaru byla sice 9 milionů korun, jenže o něj byl takový zájem, že se jeho cena nakonec vyšplhala na 45 milionů korun. „Pivovar jsme koupili za víc než za pětinásobek zůstatkové účetní hodnoty, byla to vražedná kombinace,“ nastínil v roce 2009 tehdejší situaci Stanislav Bernard v rozhovoru pro iDnes.cz.

Podnikatel Bernard popisuje celou cestu pivovaru v knize Tvrdohlavý muž, která se pyšní podtitulem „Pivo dobré, majitel magor.“ V knize se například dozvíte, jaká byla cesta pivovaru, který na začátku dosloval bojoval o přežití. Díky dobrým marketingovým a manažerským tahům Bernarda se z humpoleckého pivovaru postupně stal fungující byznys s pečlivě vybudovanou značkou na našem trhu. Ze Stanislava Bernarda se tal stal vyhlášený pivovarník a marketingový mág, který se do povědomí široké veřejnosti dostal i díky originálním etiketám.

To ale nebyla podnikatelova jediná aktivita související s pivovarnictvím. V roce 1993 založil Český svaz malých nezávislých pivovarů, kterému následně 6 let šéfoval. V polovině 90. let se mu podařilo díky úspěšnému lobbingu prosadit snížení spotřební daně z piva pro malé pivovary. Tato úprava zákona platí dodnes. Není divu, že za svoji práci získal několik cen. V roce 2000 byl vyhlášený Brand managerem ČR podle magazínu Strategie a v roce 2010 se úmístil ve finále soutěže Podnikatel roku.

Kromě pivovarnictví se Bernard věnoval v 90. letech i médiím a politice. Dokonce spoluvlastnil například rádio Vysočina v Jihlavě. Co se týče politiky, tak té se začal aktivně věnovat až později. V roce 2008 se pokoušel kandidovat do Senátu za ODS, jenže prohrál proti Milanovi Štěchovi z ČSSD. Několikrát se však dostal do zastupitelstva města Humpolec.

V médiích se pivo Bernard objevuje poměrně pravidelně, a to vždy díky kontroverzním reklamním billboardům a etiketám. V minulosti se mu například podařilo pobouřit feministky, když přišel s reklamou na „černou dvanáctku“. Na reklamě byla nakreslena polonahá černoška s úsměvem na tváři. Někteří lidé považovali reklamy humpoleckého piva za rasistické a sexistické, jiným se pro změnu líbili. Rozruch vyvolala i reklama s názvem „feminist edition“, kde ze sebe nechal udělat on sám černošku s afrem a působil jako transvestita.

Ani po 29 letech nepřestává Stanislava Bernarda zaměstnávat pivovar, který v Humpolci se svými společníky zachránil před zánikem a který nese jeho jméno. Jak Bernard řekl ČTK, ve firmě ovlivňuje to, co je mu nejbližší. Jsou to hlavně komunikace, vztahy s veřejností, marketing a nově budované návštěvní centrum. Sportuje, je rád v přírodě, s manželkou vloni měsíc pěšky putoval Českem. Podnikatel Bernard ve středu oslaví pětašedesátiny.

Zkrachovalý pivovar v Humpolci koupili Bernard s Josefem Vávrou a Rudolfem Šmejkalem v roce 1991. "Mnoho let jsem tu byl od brzkého rána do večera, nebo jsem byl na pracovních cestách," řekl Bernard. Před několika lety ale zjistil, že ho řada rutinních činností už přestala naplňovat.

"Taky jsem potřeboval čas sám pro sebe, protože jsem se léčil z leukémie. Teď je to, myslím, devátý rok, co mi to řekli. No, a dnes se cítím natolik dobře, že jsem si řekl, že si zase vezmu pod sebe ty oblasti, které jsou mi vlastní," uvedl. V akciové společnosti Rodinný pivovar Bernard figuruje jako předseda představenstva. Pozici generálního ředitele po pětadvaceti letech předal v roce 2016 svému společníkovi a vrchnímu sládkovi pivovaru Josefu Vávrovi.

"Ale ten návrat už není na stejném 'levelu', který byl předtím. Máme tady skvělé spolupracovníky. Jsou ztotožnění s posláním pivovaru a je na ně spoleh," řekl Bernard. V pivovaru tak ani nemusí být denně. "Ale na druhé straně samozřejmě člověk pracuje z domu a nápady přicházejí kdykoliv, kdekoliv," dodal.

Pivovar podle Bernarda nedělá marketing čistě pro podporu prodeje. "Naše značka se vybudovala díky tomu, že víme, kam jdeme," řekl podnikatel. Do tvorby nové reklamy se pivovar podle něj pouští jen v případě, když přijde dobrý nápad. Mezi ně patří reklama s tančící sklenkou z 90. let, která se znovu vysílá v televizi. "Není na ní, co měnit," řekl.

Pivovar v předchozích letech trvale zvyšoval výrobu. Vloni vystavil 400.600 hektolitrů piva. Kvůli koronaviru je teď podle Bernarda ale v porovnání s loňskem asi na 90 procentech produkce. Odhadovat výsledek pivovaru za letošek by podle něj bylo zatím věštěním z křišťálové koule. Po jarním propadu se zavřením hospod přišlo pěkné léto, kdy bylo i na prodeji piva znát, že lidé zdaleka tolik necestovali do ciziny. Teď se restaurace znovu zavírají.

V dlouhodobějším měřítku Bernard očekává, že koronavirová epidemie nepoznamená jen pivovarnictví, ale celou společnost, která se podle jeho názoru příliš zaměřila na materialismus, vědu a konzumní způsob života. Postrádá podle něj hluboký kontakt s přírodou, sdílené hodnoty a spiritualitu. "Lidé přestávají chápat, proč jsou tady, co je smyslem života a spousta mladých lidí je demotivovaná," míní.

Má také za to, že se příliš ustupuje názorům ze západu prosazovaným menšinovými skupinami. "Politická překorektnost, zdravý rozum usnul. Nastupuje strach říci svůj vlastní názor," uvedl.

Jméno Stanislava Bernarda bylo minulé roky spojené s řadou aktivit, jež podle svých slov už ukončil. Letos Bernard odešel i z protikorupčního fondu, který pomáhal založit, i když mu dál fandí. Zůstává členem humpoleckého zastupitelstva, kam ho lidé opakovaně volí. O jiném politickém angažmá neuvažuje. "Nyní to vidím jako uzavřenou kapitolu," řekl.

Na počátku „znovuzrození“ prvorepublikového půllitru byl dárek od kamaráda.
„Byl to člověk ze staré školy, pracovitý, pečlivý. A byl to rovný, poctivý chlap,“ vzpomíná slovenský horolezec Zoltán Demján na svého dědu Karola Maiera. Zoltán, pokořitel několika himálajských osmitisícovek, po svém dědovi, prvorepublikovém bankovním úředníkovi, zdědil krásný ručně dělaný skleněný půllitr. „Když mi Standa Bernard přivezl ochutnat pivo, oplatil jsem radost a džbánek po dědovi jsem mu daroval.“

Tak začala cesta k nové sklenici na pivo Bernard. „Nápad, že bychom podle toho pěkného džbánku mohli udělat novou sklenici na naše pivo, přišel ihned,“ vzpomněl na okamžik inspirace spolumajitel pivovaru Stanislav Bernard.

„Vznikl zcela originální a na trhu unikátní džbánek na pivo blížící se uměleckému artefaktu. Osobně mám nejlepší pocit nejen z dokonalé optiky, ale především z decentního embosovaného loga, které na rozdíl od mnohdy složitých reklamních potisků působí elegantně, až aristokraticky,“ řekl přední český designér Rony Plesl, kterého Rodinný pivovar Bernard oslovil ke spolupráci.

Jméno podle původního majitele
Nový džbánek pivovaru Bernard dostal jméno po původním majiteli předlohy – Karol Maier. „Džbánek má krásný, čistý, soudkovitý tvar. Je to bytelný ale elegantní půllitr, pořádný kus kvalitně zpracovaného skla, skvěle pasuje k vyvážené chuti a plnosti našich piv,“ hodnotí novinku Stanislav Bernard.

Zadavatel, designér a výrobce se společně museli vypořádat s mnoha technickými problémy. Bylo nutné kompletně přetvořit konstrukci původního vzoru, který byl vyroben ručně a foukáním, dnes se sklo v sériích lisuje. „Přestože se jedná o redesign sto let starého vzoru, zrodil se prakticky zcela nový džbánek,“ dodal Rony Plesl. Výrobu zajištuje firma Sahm.

Z nových sklenic Karol Maier bude možné se napít v hospodách a restauracích s pivem Bernard. Ke koupi jsou v e-shopu a značkových prodejnách, k dostání jsou sklenice o objemu 0,5 litru a 0,3 litru.

Podle svých slov je principiální odpůrce dotací a křivení ekonomiky trhu. „Proto jsme nepožádali stát o příspěvek z programu Antivirus,“ tvrdí spolumajitel a ředitel stejnojmenného humpoleckého pivovaru Stanislav Bernard, který se vyjadřuje také ke koronaviru, aktivistickému hnutí Black Lives Matter či kampani MeToo.

Jak se projevil na produkci a prodejích pivovaru Bernard jarní nouzový stav s v souvislosti s onemocněním covid-19?
Projevilo se to hodně. V prvních dnech padl prodej sudového piva, které nás živí především, na nulu. Podporovali jsme pak restaurace drobnými opatřeními, aby mohly prodávat přes okénka, vozili jsme jim kelímky, lahve a podporovali jsme prodej piva přes e-shop, ale to jsou samozřejmě minoritní věci. Asi za šest týdnů se nám podařilo dostat lehce přes padesát procent normálního prodeje. Když vypadly hospody, tak nám vypadlo 61 procent celkového prodeje. Na marketech jsme postupně navýšili prodej na 51 procent, ale lahve jsou proti sudům málo ziskové.

Propouštěli jste?
Vstupovali jsme do začátku omezení nouzového stavu v polovině března s poměrně velkou finanční rezervou, takže jsme měli možnost se o něco opřít. Nikoho jsme kvůli viru nepropustili, část lidí si vzala dovolenou, část byla na OČR, část lidí dělala z domova, část v režimu zkrácené práce. Ve vyinkasovaných penězích jsme přišli asi o 40 milionů korun, ale protože jsme měli rezervu, přežili jsme to bez větší krize.

Nakonec jsme ani nepožádali stát o příspěvek z programu Antivirus. Za duben jsme měli nárok asi na 600 tisíc korun. Jsme principiálně odpůrci dotací a křivení ekonomiky trhu, toho, co se bohužel dnes děje v masivním měřítku, kdy třeba ceny zakázek placených z dotací letí strmě nahoru. Ale kdoví, kdyby přišla masivní druhá vlna, třeba bychom možnost státní podpory využili. Postupně se prodej začal škrábat nahoru. V květnu se ve dvou fázích hospody otevíraly, tržby šly nahoru. V červnu jsme měli pokles už jen v procentech.

O nástupu druhé vlny koronaviru se už mluví, pociťujete ji nějak jako pivovar?
Nepociťujeme, ale vývoj sledujeme. Největší riziko podle mého je v celospolečenské atmosféře, že pokud se někde onemocnění začne šířit, tak vám mohou zavřít firmu – a to by byl skutečně velký problém.

Jak se podle vašich zkušeností stát s touto nemocí potýká?
Měli jsme tady případ, kdy jednomu pracovníkovi z výroby nebylo dobře, vypadalo to na střevní chřipku, ale nechtěli jsme nic podcenit. On a jeho dva kolegové ze směny zůstali doma. Chtěli jsme okamžitě pro toho člověka udělat testy a ukázalo se, že stát v tom má totální nepořádek a chaos. Obvolávali jsme nemocnice v Havlíčkově Brodě, v Jihlavě… ne, máme plno, test můžeme provést nejdříve za pár dní… Lékařka s tím vůbec nechtěla mít nic společného. Pak jsme volali na hygienu, tam si vás přehazují jako horký brambor… Je to neorganizované a nedivím se, že v tomto chaosu přichází druhá vlna. Ten playboy, co si hraje na ministra zdravotnictví, ať jde někam. Ten dělá tiskovky, ale když to vidíte v reálu, tak kam jsme se posunuli ohledně koronaviru za pět měsíců?

Čili spokojen nejste.
Skutečně to vnímám jako selhání státu. Od zmatků s rouškami, vítání čínského letadla, kde se naši politici klaněli až k zemi... ale – zvládlo se to. Ale nyní, i po tak dlouhé době, je v tom stále zmatek. Chytrá karanténa? To je slovo, o kterém, myslím, nikdo ani neví, co vlastně znamená. Vezměte si OKD v Karviné. Bylo jasné, že je tam problém – a jak dlouho trvalo, než se udělala nějaká opatření. Měli by táhnout za jeden provaz a nevymlouvat se vláda na hygienu a hygiena na vládu. Je v tom nějaké české švejkovství. My jsme velmi kreativní, chytří, možná chytří až moc, všechno okecáme, ale tady je třeba konat.

Jak se situace dotkla investic pivovaru?
Jedním z opatření bylo zpomalení nebo zastavení nákupů a některých investic. Týká se to například budování návštěvnického centra, kde jsme měli mít stavbu hotovou do konce září, ale posunuli jsme to na konec února. Otevření centra se tím pádem posunulo z jara příštího roku o pět až šest měsíců. Dočasně jsme pozastavili i stavbu rozhledny na pivovarském komíně, ale pak jsme se rozhodli v ní pokračovat. Nyní se realizuje.

Nebrzdí vás právě ten omezený prostor uvnitř centra města, který má pivovar k dispozici?
Máme tady prostor asi jednoho hektaru. To je opravdu malý prostor, ale zatím jsme vždycky našli možnost, jak na tomto půdorysu vyladit výrobní kapacitu. Teď budeme řešit rozšíření tohoto prostoru o 700 čtverečních metrů, kde by měly vzniknout ležácké a kvasné tanky. To je jediné a finální rozšíření pivovaru co do plochy za celou naši historii. Koupili jsme také pozemky za městem, ale nevíme, jak se bude vyvíjet situace. V Evropě i v Americe je řada negativních trendů v ekonomice i ve společnosti. V České republice je třeba uhájit demokracii, která tady zatím je. Vadí mi současný silný populismus, zásadně mi vadí, že vláda nešetří.

Nepřemýšlel jste někdy o přestěhování pivovaru mimo centrum města?
Ano, přemýšleli jsme o tom v souvislosti s poptávkou, která po nás existuje. Koupili jsme pozemky za městem, kde bude někdy eventuálně možné větší pivovar postavit. My jsme loni prodali 400 tisíc hektolitrů piva, takže jsme se stali středním pivovarem, ale nejsme žádný gigant. Je po nás poptávka, snažíme se dělat co nejkvalitnější pivo, vybudovali jsme uznávanou a troufnu si říct i obdivovanou značku piva. Naším cílem ovšem není za každou cenu růst, ale budovat kvalitu, značku, vztahy, firemní kulturu. To se nám daří. Nepotřebujeme být na každém rohu, ale být voňavým kvalitním kořením českého trhu s pivem.

Jaký vidíte prostor pro růst?
Vidím ho dnes někde zhruba do půl milionu hektolitrů, více ne. Stálý růst není naší filozofií.

Jak se vyrovnáváte s rostoucí poptávkou?
Neodmítáme zájemce z řad hospod, ale naši obchodníci mají zadání, aby především zkvalitňovali portfolio hospod, aby pivo tam, kde se čepuje, bylo kvalitně ošetřené. Předloni jsme zastropovali objem lahvového piva.

Jsou hospody, kde jste ukončili spolupráci?
Jsou, ale jsou to bílé vrány. Byly případy, kdy hospodský nedržel slovo a naše pivo měl naražené třeba týden a kazil nám kvalitu. Když se s tím člověkem nedá domluvit, spolupráci ukončíme, jsou to ale výjimečné případy. Dodáváme do čtyř tisíc hospod v Česku a na Slovensku.

Před lety jste patřil k těm, kteří nastartovali boom malých pivovarů. Jak se dnes na tento bouřlivý fenomén díváte?
V roce 1993 jsem v Humpolci založil Svaz malých a nezávislých pivovarů, jehož smyslem bylo pokusit se prosadit do zákona diferencovanou spotřební daň pro skupinu malých a nezávislých pivovarů, čili pivovarů do výstavu 200 tisíc hektolitrů ročně. V té době byly v Česku dva minipivovary: U Fleků a ve Vodičkově ulici v Praze. Parlament tu úpravu zákona schválil. Minipivovary mají nejvyšší daňovou úlevu. Dnes je těch minipivovarů více než 500, i v této době jich víc vzniká, než zaniká. Došlo k obrovské renesanci českého pivovarnictví.

Obor byl na konci socialistického období v devastaci – po válce tady bylo kolem 120 pivovarů, v roce 1989 asi sedmdesát a pořád to šlo dolů. Mám dokonce pocit, že jsme na prvním místě na světě v počtu minipivovarů. Ony nám samozřejmě konkurují, ale z pohledu kvality piva, specialit je to laboratoř: sládci si mohou hrát, experimentovat, obohacuje to trh.

Jak pivovar Bernard začínal?
Když jsme tady začínali, měli jsme gigantický dluh, protože jsme pivovar koupili za strašných podmínek. Byl zdevastovaný, neměl zákazníky, měl zničenou pověst. My ho koupili za pětinásobek zůstatkové hodnoty, tedy za 52 milionů korun. Všechno z úvěru na šest let s desetiprocentním úrokem. Deset let jsme bojovali o přežití. Povedlo se to. Dnes – po 29 letech – jsme finančně zdraví, máme rezervy, nic nedlužíme. Jde to. Ale státy – nejen ten náš – se chovají nehospodárně. Trh se křiví dotacemi, je tady masivní nástup socialismu, přerozdělování. Jednomu seberu, druhému dám. Když někdo v oboru dostane dotaci a druhý to vybudoval bez dotací a neměl možnost si vybudovat rezervy, tak ho to možná smete.

Jste proslulý provokativními reklamními kampaněmi například s využitím černošských pin-up girls, napadá vás nějaká kampaň v souvislosti s aktuálním černošským hnutím v Americe?
Napadají mě dvě věty. Jednak „Svět se zbláznil“, což je naše dlouhodobá kampaň. A tady je to tak masivní, že mě i přestává lákat si z toho dělat legraci, protože už to není legrace. Druhé slovní spojení je: A dost! Protože to, co se děje, je degenerace a úpadek západní společnosti, která už přestala být dávno svobodná. Když se propouští z práce za jiný názor? To zde bylo za bolševika, dnes to dělají progresivisté, levicoví idioti. Společnost pokřivují, ovládají. Řvou a všichni se jich bojí. Korporace jim podlézají, sociální sítě a novináři totéž. Proč by se člověk, který se shodou okolností narodil jako bílý, měl za svou barvu kůže stydět, nebo dokonce omlouvat?

Společnost se bičuje za věci, které se stávaly před desetiletími, stoletími. Případ toho černocha, kterého policista zabil, je špatný, ale na to má společnost mechanismy, jak to řešit. To, co se děje, má mnohem hlubší kořeny. Co se děje v současnosti na Západě, to je úpadek říše římské, to je říše, která upadá v přímém přenosu. Spojené státy byly etalonem demokracie, to dnes končí. Totéž západní Evropa. Čína je dnes technologicky i ekonomicky jedničkou, ale systém, který tam panuje, je koncentrák, ze kterého by se Orwell mohl učit. Bodový systém, miliony kamer, dohled Velkého bratra.

Neplánujete cestou reklamy nyní vyslat nějaké poselství?
My nechtěli pin-up girls v reklamě provokovat! My jimi chtěli rozlišit naše piva na pípách. Hodili jsme to na Facebook a feministky a feministé na nás začali nevybíravě hnusně útočit. Já na to našemu šéfovi marketingu řekl: Pošli je do pr…! Dnes se mi to spojuje s tím, co se děje na Západě. Ale kdo tvoří tuto realitu, realitu té předrážděné reakce na naše pin-up holky? Pár lidí, kteří mají problém sami se sebou a nechtějí ho řešit sami u sebe, ale na úkor celé společnosti. Pokračuje to nepraktickými obory vzdělání: financování neziskových organizací, genderová studia… a tihle lidé jsou pak nezaměstnatelní, a tak se sdružují v neziskovkách a my si je platíme z našich daní. Oni pak ovlivňují budoucí podobu zákonů a vyhlášek. A tam se pak plíživě dostávají ty trendy. Ale tu svobodu je třeba si hájit, bránit se těm útokům. My jsme v odpovědi na ty útoky připravili právě ty tři pin-upky s mým obličejem, abychom si z nich udělali legraci. Nebyla to provokace, ale reakce. Psaly o tom tehdy i New York Times.

Držme si v České republice zdravý rozum a nenechme si zničit po mnoha letech nabytou svobodu. Největší chybou by bylo předstírat, že se nic neděje. Děje se a zahýbe to s celým světem. Proč si myslím, že je Západ v úpadku? Také kvůli věcem, jako je kampaň MeToo. Ty ženy měly možnost se bránit sexuálnímu obtěžování, na to přece právní řád pamatuje, ale tehdy to neudělaly. V té chvíli buď neměly motivaci, nebo sebevědomí. Když ta žena někoho nařkne, že jí například před dvaceti lety sahal na zadek? Z právního hlediska je to totální prasečina, protože to nerespektuje presumpci neviny. To není svobodný život, ale degenerace civilizace v přímém přenosu.

Společnost E.ON dodává humpoleckému pivovaru Bernard plyn a provozuje v něm kogenerační jednotku. Jeho spolumajitel Stanislav Bernard je na tuzemské pivní scéně známý i jako člověk, který se zasadil o záchranu a rozvoj minipivovarů v Česku. Na to, jak se českému pivu daří dnes a jak se pivní značka buduje od nuly, jsme se ho zeptali osobně.

Na úplném začátku, když jste vydražili zdejší pivovar – jaká byla původní motivace? Proč jste si vybral právě pivovarnictví?
Bylo to krátce po revoluci, a protože do té doby jste nemohl dělat vůbec nic, měl jsem chuť něco zkusit. Pivovar přišel sám od sebe. V Opavě jsme tehdy s několika kamarády vydávali magazín Region a já ho chtěl udržet nezávislý, na což jsme potřebovali peníze. Ze všeho nejdřív přišel nápad, že bychom vyváželi do Polska pivo Ostravar. Hledali jsme možnosti, jak bychom to provedli – nějaké stáčírny, kam bychom mohli vozit pivo z Ostravy cisternou. V Polsku by se to pak nastáčelo a provize by nám pokryla provoz novin. Byli jsme tam asi třikrát nebo čtyřikrát, ale Poláci potom zavedli dovozní přirážku, čímž se celá ta snaha zastavila. A zhruba v té době se k nám dostala informace, že tady v Humpolci se bude dražit pivovar.

Co se tu točilo původně?
Humpolecké pivo. Tehdy to bylo tak, že Jihočeské pivovary, pod které zdejší podnik spadal, dostaly příkaz od strany a vlády, že jeden ze svých pivovarů musí zavřít. Humpolecký pivovar byl v absolutně nejhorším stavu z celé skupiny, takže došlo na něj. V době, kdy jsme ho vydražili, se tady už asi měsíc nevařilo a zbývalo jen pár desítek posledních zákazníků. Do toho přišla malá privatizace, díky čemuž se majitelé nakonec rozhodli, že podnik nezavřou, ale že dají pivovar do dražby. Tam bohužel při prodeji rozhodoval jediný faktor, jímž byla cena. Takže pivovar, jehož zůstatková hodnota byla tehdy asi devět a půl milionu korun, se nakonec vydražil za padesát dva. Což byl více než pětinásobek zůstatkové hodnoty!

Navíc to byly peníze, které nešly na žádnou obnovu, ale čistě pro stát. Jak velká byla ta následná investice?
Ta trvá v zásadě dodnes. Byla to opravdu ruina. Dám příklad – lahvovnu, což je technicky a strojnicky nejsložitější zařízení, se nám podařilo udržet v provozu jenom díky tomu, že strýc našeho tehdejšího třetího společníka dříve pracoval v NATE neboli Nápojové technice Chotěboř, kde tyhle mašiny dělaly. NATE na to už ale neměla ani náhradní díly, takže nebyla šance, že by nám to spravili. A tenhle strejda se svým kamarádem, oba důchodci, nám tady přes den spravovali mašiny. My posílali lidi přes den domů a na noční směnu jsme je zase přivezli, abychom na druhý den mohli nastáčet pivo. A takových situací tu bylo hodně.

To je opravdu folklór. Štěstí, že tu ti dva šikovní pánové byli.
Tím to samozřejmě nekončilo. Humpolecké pivo tu mělo totálně pokaženou pověst – nikdo ho nechtěl. Navíc jsme na Vysočině a v okolí není žádné stotisícové město, kde, kdyby se vám začalo dařit, hned získáte nějaké fanoušky a zákazníky. Humpolec má jedenáct tisíc obyvatel a ve třech okolních městech jsou navíc taky pivovary – Pelhřimov, Havlíčkův Brod a Jihlava. A mezi městy panuje velká rivalita. Takže Pelhřimák si, když to trochu přeženu, vezme naše pivo jenom se skřípěním zubů.

Museli jste tedy vybudovat značku i veškerou image naprosto od nuly.
Hlavně jsme museli v první chvíli pivovar vůbec udržet v chodu. To znamená, že jsme začali hledat zákazníky, objíždět, promovat… Já si pamatuju, že když jsem sem jel poprvé z Háje u Opavy, odkud pocházím, tak na jednom jediném mostě na dálnici od Brna byla reklama. Na začátku devadesátých let byla dálnice jinak úplně holá. A mě napadlo, že to je dobré místo, tak jsme tam už někdy počátkem roku devadesát dva umístili dva bannery. Jeden ve směru od Prahy, jeden od Brna. A za tři týdny potom se nám zdvojnásobil prodej. Tehdy byli lidé na reklamu velmi citliví. Dneska by se vůbec nic nestalo, ale tehdy to bylo úplně zásadní.

Kolik jste měli zaměstnanců v začátku a jak se to vyvinulo do dneška?
V pivovaru pracovalo čtyřicet lidí. Od státního podniku dostali výpověď a my jsme pak nabídli práci asi dvaceti z nich a dalších deset jsme doplnili porůznu. Ze známých, z rodiny a podobně. Takže jsme začínali se třiceti a dnes jich máme asi dvě stě deset.

Takže rostete stabilně.
Asi od roku 2000, od roku 2001 rosteme kontinuálně. Zvyšování objemu výroby a celé společnosti ale není a nikdy úplně nebylo naším cílem. Tím je vybudovat, což už se dneska snad i povedlo, uznávanou nebo kultovní značku a zároveň dodržet nejvyšší možnou kvalitu vztahů a služeb. Naše filozofie nestojí na tom, že Bernarda musí být na trhu několik milionů hektolitrů – vloni jsme jich třeba prodali čtyři sta tisíc. Myslím si, že spousta lidí ve firmě si váží toho, že nejsme nafouklí, že firma není neustále expandující moloch, kde se lidé mezi sebou už ani neznají. Podle mě úplně stačí, když se to dělá dobře. Samozřejmě i můj přístup se vyvíjí – před deseti lety jsem sám říkal, že pokud je tu tržní potenciál, pojďme ho využít. Dnes už to tak ale není. Nechceme příliš růst objemově, ale spíš si budovat kvalitní portfolio zákazníků a zabývat se kvalitou.

Podepsala se na vás pandemie?
Ze začátku nás to postihlo hodně. Zavřeli hospody a my prodáváme přes 60 % piva právě v hospodách. Za ty dva měsíce, než se všechno zase uvolnilo, jsme přišli o nějakých 35‒40 milionů korun, ale pal to čert. Teď už jsme se zase dostali nahoru. Oproti loňsku bude pokles kolem 11 %, protože ty dva měsíce byly skutečně tristní, ale během nich jsme nespali. Připravili jsme třeba jednu úplnou novinku, kterou uvádíme na trh – pivní pálenku. Kromě toho jsme strávili hodně času komunikací s hospodskými, snažili jsme se jim pomáhat s kelímky, odnosnými lahvemi a tak dále. Spousta hospod, když po nějaké době otevřela, pochopila že jim to pokryje alespoň provozní náklady a nejdou jenom dolů. Víme dokonce o hospodách, které si během korony vydělaly i více, než je běžné, protože například rozvážely jídlo, nezastavily se s rukama v klíně.

Jak se proměnila pivní scéna od chvíle, kdy jste na ní vstupovali? Je otevřenější? Je pořád zájem o klasické české pivo?
Určitě je. V době, kdy jsme začínali, tady byla, když to zjednoduším, desítka, dvanáctka, jedenáctka a nízkoalkoholická piva – třeba sedmička pro provozy, sklárny a podobně. Dneska je trh úplně jiný. V Česku máme dnes takovou „databanku“ pěti set minipivovarů, v nichž vznikají zajímavé speciály. Minipivovary mají tu velkou výhodu, že dělají v maličkém objemu, takže si s pivem mohou pohrát. Když zkusí něco nového a nechytne se to, nic se neděje, třeba to trefí příště. Velké pivovary na to pak nějakým způsobem reagují. Ale pořád platí, že Češi jsou, co se piva týče, konzervativní. Ležák je u nás synonymem pro pivo, ale ve světě je těch druhů spousta. Když si to představíte jako košatý strom, ležák tvoří jen jednu větev. Pak máte aly, stouty, ipy, weizeny… V Česku je základ všeho spodně kvašené pivo, ležák českého typu. Desítka třeba ležák není, ale proč Česko je velmi typická. To v ostatních zemích taky moc nenajdete. Má blízko k české pivní kultuře. Ale i ta se proměňuje.

Myslíte pivní kulturu.
Sám víte, jak to chodí. Chlapi si jdou do hospody pokecat, vyřešit všechny globální problémy a k tomu je třeba právě desítka skvělá. I když si jich dáte za večer sedm osm, pořád fungujete. Zatímco kdybyste byl v Belgii… Když jsme jednou byli ve Francii na horách, vydali jsme se na výlet do Ženevy. Za hranicemi jsme se na to ale vykašlali a v Evianu u jezera se zastavili v hospůdce. Měli jsme hlad, měli jsme žízeň, tak jsme si tam dali nějakou pizzu a vedle stál takový belgický bar. My jsme tam přišli a že si dáme pivo. Číšník nám donesl třetinky. Na to si od nás vyslechl, že by bylo lepší velké. On se sice trošku podivil, ale přinesl nám je. A po třech velkých pivech jsme zpívali, protože to byly sedmnáctky. Zpátky pak musela řídit dcera.

Co se týče konzumace piva u nás, pije se méně, nebo víc než dřív?
Pije se trošku míň. Mívali jsme spotřebu zhruba sto šedesát litrů na osobu a rok… To jsme byli na prvním místě na světě. Což souvisí i s tím, že naše pivo není příliš alkoholické a české pivo obecně vybízí k dalšímu napití. Když si dáte ležák třeba v Polsku, tak není špatný, ale je tam hodně alkoholu a kysličníku a neleze to do vás. Teď šla spotřeba trochu dolů, jsme někde okolo sto čtyřiceti tří litrů, když bereme jenom český výstav na osobu a rok, a ne exporty. Uvidíme, jak s tím zahýbe současná situace.

A z hlediska minipivovarů? V jejich počtu jsme také bývali první na světě.
První na světě v počtu minipivovarů na počet obyvatel, alespoň pokud vím, pořád jsme. A jsem na to hrdý. Někdy v roce devadesát tři jsem tady v Humpolci zakládal Svaz nezávislých pivovarů a potkal jsem se na jedné marketingové akci na Skalském dvoře na Vysočině s jedním Němcem, který byl jednatelem německého svazu středních nezávislých pivovarů. A on mě inspiroval, protože v Německu tehdy platila takzvaná diferencovaná, nebo, chcete-li, snížená spotřební daň pro piva vyráběná v malých nezávislých pivovarech.

V závislosti na objemu, který vyrobili?
V závislosti na velikosti výstavu. Což mělo hlubokou logiku. U nás měly po revoluci velké značky neuvěřitelný náskok. Musíte si totiž uvědomit, že celá ekonomika, kterou komunisti pustili, sice nebyla zadlužená, čímž se oni dodnes chlubí, ale na druhé straně tu byl neuvěřitelně obrovský vnitřní dluh. A ten se týkal stavu firem – protože na nějaké technologické inovace tady všichni kašlali. Všechno se nechávalo dožít. Po druhé světové válce bylo pivovarů v Česku kolem sto třiceti, ale po revoluci jich zbylo sotva sedmdesát. Zbytek komunisti zavřeli.

A ty velké měly pochopitelně na trhu náskok.
Neuvěřitelný. Kdyby se to nechalo úplně volně, tak by z těch sedmdesáti pivovarů naprostá většina velmi rychle zanikla. Drtila je obrovská konkurence. Já jsem pochopil, že diferencovaná daň je ten důvod, proč je v Německu po všech těch letech i dnes dvanáct set pivovarů. Naprostá většina z nich nezávislá a malá. Svazu jsem potom věnoval dva roky intenzivní práce. V té době byl ministrem financí Václav Klaus, který o tom ale nechtěl ani slyšet. Pamatuju si, jak jsem ho jednou potkal ve sněmovně ve dveřích – a on se na mě podíval a říká: „Připomeňte se mi, já vás odněkud znám.“ Já říkám: „Bernard.“ A on: „Bernard! Vy mi zničíte daňový systém!“ Nakonec musel návrh ve sněmovně podat opoziční poslanec, někdo z levého bloku, což byla taková demokratická odnož komunistů, se kterými já jsem ani nejednal a nejednal bych, protože k nim mám velmi rezervovaný vztah. Ale tím, že návrh podal opoziční poslanec, byla pak celá opozice pro jako jeden muž a v koalici se našlo dost lidí, které jsem dokázal přesvědčit, aby tu ruku zdvihli. A i díky tomu tu dnes máme 500 minipivovarů.

Když se vrátím na začátek k nápadu s reklamním bannerem… Bernard je velmi proslulý svými zajímavými reklamními kampaněmi. Pamatuji si třeba vás osobně s oholenou hlavou…
To bylo jenom počítačově.

Už jsem se lekl. Nedávno jste měli i dámy a slečny s vaším obličejem.
To byly pin-upky. A jak se vám to líbilo?

Hodně. Provokativní humor a reklamu já mám rád.
Vidíte a třeba já na tomhle nic provokativního nevidím. Provokaci z toho vyrobila hysterie novinářů a feministek. Byl tu třeba ten případ s černou dvanáctkou. Tam jsme v reklamě použili černošku nebo mulatku a oni z nás kvůli tomu udělali sexisty, rasisty a pedofily. Přitom to byla normální nadsázka a vtip. Přijde mi, že společnost sama sebe v současnosti hrozně sešněrovává.

Ve jménu korektnosti.
Kdo ale určí, co je a není korektní? Vždyť úplně chybí společně vnímané hodnoty. Lidé, kteří dneska nejvíc volají po korektnosti, jsou nátlakové skupiny. Já z principu chápu, že se na sociálních sítích zavádí boj proti fake news, rasismu a podobně, ale musím se ptát: Kdo je tedy ten osvícený arbitr, který rozhodne, co je ještě nadsázka a co je skutečně rasismus a podobně? Proč o tom mluvím – mám kamarádku v Dublinu, se kterou často hovořím, mimo jiné i kvůli tomu, že se tím cvičím v angličtině. A povídám jí, Elizabeth, já jsem na tyhle věci velmi citlivý, protože mám z komunismu špatnou zkušenost. Tenkrát se cenzurovalo všechno.

Jakým způsobem do reklamy vstupujete vy sám? Kolik nápadů jde přímo od vás?
Léta jsem to dělal sám, ale dneska jsem obrovsky rád, že na marketingu pracují mladí lidé, kteří pochopili, o čem to je. Mají svobodu, já jim do toho nekecám, jen jim občas dávám podněty. Už zjistili, že si můžou hrát, a to je skvělé. Když třeba vymyslí něco na Facebook, s čím já rezonuji, aniž bych jim do toho sám kecal, tak mám velkou radost.

Jak je takový pivovar energeticky náročný na provoz?
Energetická náročnost je poměrně vysoká. Nejenže musíte energii vyrobit, což v našem případě probíhá v parní kotelně, ale protože pivo zraje, musíte také udržovat přesně nastavené parametry prostředí. U nás striktně dodržujeme tradiční výrobu, oddělujeme hlavní kvašení na spilce, což dnes děláme v cylindrokónických tancích, od zrání piva v ležáckém sklepě. Ve sklepích máme horizontální tanky, některé jsou i nadzemní, ale v izolovaných halách. A v těch tancích musí být ideální teplota kolem jednoho až dvou stupňů, takže musíte chladit poměrně velké prostory a objemy. Z pohledu energetiky je pivovar mnohem náročnější než třeba stáčírna vody nebo nealkoholických nápojů, kde se to jenom namixuje, stočí a finito.

Společnost E.ON vám dodává plyn a provozuje ve vašem pivovaru kogenerační jednotku – kde ve výrobní procesu se jednotka využívá a na co?
Kogenerační jednotka z plynu vyrábí elektrickou energii, přičemž vzniká teplo. To využívá naše sladovna v Rajhradě u Brna na sušení sladu. Ten nejprve namáčíme, ječmen klíčí a probíhají určité procesy, potom, aby byl dobře skladovatelný a transportovatelný, se znovu suší. Potřebujeme z něj dostat až 40 procent vody, což vyžaduje obrovské množství energie. Díky kogenerační jednotce spotřebujeme až o pětinu méně plynu, máme méně emisí a snižujeme náklady na energii.

Používáte v pivovaru Bernard zelené zdroje energie šetrné k životnímu prostředí, například fotovoltaiku?
Ano a dostali jsme za to od státu pokutu. Fotovoltaiku s výkonem 30 kilowatt využíváme také ve Sladovně Rajhrad. Postavili jsme ji bez dotací, načež jsme od Energetického regulačního úřadu dostali správní pokutu za to, že nejsme přihlášeni u správce dotací. Tam je ale možné se přihlásit pouze tehdy, když dotaci pobíráte... Stát zřejmě vůbec nepočítá s tím, že by někdo solární panely bez dotací vůbec stavěl. Logika tu kulhá na všechny čtyři. Nyní je případ u správního soudu a věříme, že uzná, že tato pokuta je nesmysl.

Co nějaké jiné ekologické technologie?
Já myslím, že se chováme ekologicky. Zachováváme tradiční výrobu, která je energeticky náročnější, ale to děláme z toho důvodu, že chceme, aby bylo pivo osobité a nešlo jenom o nějaký průměrný produkt. Kromě toho, že inovujeme a zavádíme úspornější technologie, tak bych zmínil asi dvě věci. Zaprvé odmítáme stáčet pivo do plastu, což považuji za zvěrstvo, už kvůli tomu, čím ten nápoj je. Ze stejného důvodu neplníme pivo do plechovek. Vezměte si, že hliník nebo bauxit se vytěží někde na druhé straně světa za hrozných ekologických podmínek, pak se převeze přes půl planety, vyfoukne se do tvaru plechovky, jednorázově se naplní nápojem a po vypití se plechovka zmačká a vyhodí. Recyklace hliníku v Česku je bohužel momentálně asi 20%. Jsme také zapojeni do iniciativy Zálohujme.cz, která usiluje o zavedení vratných záloh na PET lahve a plechovky v České republice. Vůči prodeji piva v plastu jsme se ostře vymezili již v roce 2012 v dlouhodobé kampani Svět se zbláznil – Doba plastová a Dnes z PETky, zítra z tašky.

Jak se díváte na současný ekologický trend, který hýbe světem?
Já si myslím, že to, co se v současné době děje, z hlediska například direktivních zásahů do automobilového průmyslu nebo nahánění emisí CO2, je kombinace ziskuchtivosti s blbostí a s novodobým náboženstvím. Nedává mi to smysl. Čímž nechci v žádném případě říct, že bychom se neměli starat o planetu a o to, jak se vůči ní chováme. Naopak – měli bychom se začít chovat daleko ekologičtěji, než jak to děláme doposud. Ale s rozumem. Vezměte si jenom stav přírody, naše masové zemědělství, které zlikvidovalo všechny remízky a přirozenou podobu krajiny, všude jsou obrovské lány, spousta půdy je neživým substrátem a neživotodárným substrátem… v Česku se podle mě ztratilo něco velice podstatného – vazba na vlastnictví půdy. Když přijedete třeba do Rakouska, tamní krajina je úplně jiná, protože statkáři na své půdě většinou hospodaří po generace, starají se o ni, mají k ní vztah. Což u nás chybí.

Takže si myslíte, že se k ekologii v současnosti přistupuje spíš špatně?
Nevěřím současnému CO2 náboženství. Jako lidé bychom se měli chovat ekologicky, ale nechytat se za každou cenu trendů a nejít podle nich slepě. Zlepšení by mělo přijít spontánně, a ne tím, že se budeme zase vracet zpátky do RVHP.

Jak vás vnímají vaši zaměstnanci? Vzhledem k vašemu zjevnému odporu k direktivnímu nařizování asi budete poměrně liberální typ šéfa.
Těžko hodnotit sebe sama. My dnes fungujeme už dvacátý devátý rok, z toho prvních deset let bylo nutné krizové řízení, na nějaké liberální kroky nebyl prostor. Bylo zapotřebí dělat správné věci, jinak bychom tu už neseděli. Ale v pozadí toho všeho stál vždycky sen, vize vybudovat nejkvalitnější možné pivo a kultovní značku. Můj syn v průběhu času přišel s tím, že bychom si měli zvolit firemní hodnoty. V té době jsme měli asi sto lidí, a abychom uchovali esenci malé firmy, přišel nápad, že ty hodnoty nemůžeme vymýšlet my v kanceláři, ale musí přijít od lidí. Poskytli jsme jim na to dost času, zhruba rok a půl. Nakonec jsme z návrhů seškrtali synonyma, vrátili jsme jim je a zeptali se, které preferují. Pak jsme jenom posčítali hlasy a vylezlo z toho pět slov: otevřenost, důvěra, spolupráce, odpovědnost a pozitivita. A musím říct, že to obrovsky pomohlo atmosféře ve firmě – úplně se proměnila, stejně jako vztahy. Důvěra je vždycky neuvěřitelně důležitá. Takže sám sebe já raději hodnotit nebudu, to byste se musel spíš zeptat lidí.

Rodinný pivovar Bernard z Humpolce přišel s nečekanou novinkou. V době uzavřených hospod, kdy nešlo na odbyt čepované pivo, vyrobil svou první pálenku. Pivovar ujišťuje, že kořalka, která má 50,6 procenta alkoholu, není ze zbytků, tedy piva, které se nevypilo během karantény.

Chvilka alchymie, která začala pokusy o vypálení dvou sudů piva, skončila u celého kamionu. V lihovaru Zámeckých sadů Chrámce tak vznikl pod dohledem Jiřího Syrovátky, který se věnuje výrobě exkluzivních pálenek, čirý nápoj, který pivovar prodává jako limitovanou edici ve dvou tisících půllitrových láhví a třech tisících láhví o objemu jednoho decilitru.

„Výsledek je velmi milým překvapením. Vznikla dokonale čistá, jemná pálenka, ve které je lehce cítit slad. Ta chuť lidi baví, jejich první reakce nám dělají radost,“ představil novinku Stanislav Bernard.

S nápadem přišel zakladatel pivovaru v době, kdy se zastavily dodávky čepovaného piva do hospod, proto některé pivovary část piva likvidovaly. Bernard však ujišťuje, že pálenka nepochází z nevypitého prošlého piva, ale z čerstvého kvalitního ležáku.

Nápoj, který ozvláštní portfolio pivovaru, se skládá ze 16 piv, obsahuje 50,6 procenta alkoholu a do prodeje jde 1. září 2020 v rámci e-shopu značkových prodejen a vybraných prodejců značkového alkoholu. Každá láhev má jedinečné označení.

Rodinný pivovar Bernard rozšiřuje záběr. Kromě piva bude od září nabízet i vlastní pálenku. Seznam Zprávám to potvrdil spoluzakladatel a spolumajitel pivovaru Stanislav Bernard.
Článek

Nápad na výrobu pálenky se zrodil během koronavirového období, kdy humpolecký rodinný pivovar hledal další cesty. „Říkal jsem si, co kdybychom zkusili vypálit naše pivo, ale nic jsem si od toho nesliboval. Řízením osudu jsme našli člověka, který ve své pálenici pálí bio pálenky. Domluvili jsme se a poslali tam na zkoušku pár hektolitrů piva, které on vypálil,“ vzpomíná Stanislav Bernard.

Poté, co v pivovaru pálenku ochutnali, poslali do pálenice celý kamion ležáku a teď vyrobenou pálenku připravují do prodeje. „Je to chuťově jiná pálenka. Je do sladka, jsou tam sladové tóny,“ vysvětluje Bernard.

Svou pálenku v minulém týdnu představila i česká pivovarská jednička Plzeňský Prazdroj. Ve spolupráci s likérkou L’OR vytvořil limitovanou edici 100 litrů pálenky. Pro výrobu využil silnější pivo, které se během uzavření hospod neprodalo a které by jinak muselo být zlikvidováno.

„My jsme nic nevylévali. Ta pálenka není z piva, které by se muselo likvidovat. Je pálená z ležáku,“ říká Stanislav Bernard. Jak tvrdí, ani během období zavřených hospod nemuseli řešit otázku, co s nevypitým pivem. „Naši obchoďáci spolupracovali s restauracemi, takže v průběhu měsíců se podařilo pivo, které bylo navezeno do velkoobchodní sítě, prodat přes okénka,“ dodává Bernard.

Otočíte kohoutkem, voda neteče. K tomu bych přirovnal pocit, který v polovině března panoval v mnoha odvětvích. Opatření proti šíření koronaviru znenadání uzavřela restaurace a hospody, v přímé návaznosti se pak ze dne na den propadl k nule prodej sudového piva. Pro větší pivovary přišla těžká chvíle. Menší, po zimě „vyhládlí“ výrobci ovšem nezřídka řešili otázky další existence.

Po úvodním tápání provozovatelé něco málo rozvezli a prodali v lahvích nebo malých sudech, něco „udali“ přes výdejní okénka. Pivo se ale také muselo vylévat, zvláště když někdo nabízí živá nepasterovaná piva, což je typické právě pro menší pivovary. Nastala zcela nová, nečekaná, obtížná situace.

Minipivovarům jsme proto nabídli pomoc. Na rozjezd jsme jim dali zdarma jednu dodávku základní suroviny pro výrobu piva – pivovarské násadní kvasnice. Následně jsme nabídli také kvalitní humnový slad z naší sladovny v Rajhradě u Brna, rovněž bezplatně.

Přátelsky zatlačit do zad
Pojali jsme to jako přátelské zatlačení do zad při novém rozjezdu, jako impulz k restartu v době, kdy v pivovarech nebylo zrovna do tance. Bylo nutné začít se připravovat na hlavní sezonu. Nevědělo se, co bude dál, ale všichni jsme už doufali, že sevření bude povolovat a s příchodem teplejšího počasí budou mít pivovary možnost zase normálně fungovat.

Pro silnější firmy byla naše podpora milým gestem, pro řadu minipivovarů to byla hodnotná pomoc v nesnadné době. Zároveň jejich sládci dostali příležitost uvařit pivo ze stejných surovin, jako používá Rodinný pivovar Bernard.

Vyslechl jsem si, že jsme blázni, když vědomě podporujeme vlastní konkurenci. Ano, minipivovary jsou našimi konkurenty, ale také partnery. Jsou velmi důležitým prvkem na trhu, díky nim zákazníci mohou vybírat z úžasně pestré nabídky, snad každé město už má vlastní pivo. Individualita a přístup minipivovarů zároveň nutí velké pivovary, aby dbaly na kvalitu a pečovaly o zákazníky.

Jak se velcí bojí malých
„Malí se vždycky bojí velkých, ale stojí za úvahu, že velice velcí se skoro vždycky bojí nepatrných,“ poznamenal kdysi Jan Werich. Přesně takto se zalekl jeden z pivovarských gigantů, který v roce 2011 přestal minipivovarům dodávat kvasnice. Obratem jsme jim pomohli a nabídli kvasnice od nás. Dnes jsme partnery pětiny minipivovarů v ČR a několika v zahraničí.

V roce 1995 se mi podařilo prosadit diferencovanou spotřební daň, pomohla malým a středním průmyslovým pivovarům, následoval i boom minipivovarů, kterých je dnes asi pět stovek. Naše současná podpora je tedy logickým navázáním na to, s čím jsme začali před mnoha lety.

A co znamená krize pro restaurace a hospody? Doufám, že v konečném důsledku přínos. Víme, že restaurace mají dlouhodobě problém sehnat a zaplatit lidi, kteří mají zájem kvalitně pracovat. Současná situace může být v mnoha ohledech ozdravná a zrovna tento problém změnit k lepšímu.

V nouzi poznáš pálenku
Krizi vždy považuji za příležitost. Krize nás prověřuje a nezřídka dává možnost vzniknout novým myšlenkám a věcem. Ne pohodlí, ale překážky nás nutí vymýšlet, jak je překonat.

Ještě před několika měsíci náš pivovar jel naplno. Najednou jsme ale museli redukovat výrobu, počítat cash flow, krotit investice a nákupy a přemýšlet, jak nepřijít o zaměstnance. A pochopitelně jsme řešili, co provedeme s pivem, které by se dostalo na hranici trvanlivosti.

Byla to pro nás novinka, tématem expirace jsme se dosud prakticky nemuseli zabývat. Naše pivo velmi pečlivě ošetřujeme, i nepasterované vydrží kvalitní dlouho přes datum trvanlivosti. Především ale nikdy „nestihlo“ projít, protože ho naši zákazníci vypili.

Situace nás motivovala zkusit něco, o čem jsme dosud nepotřebovali přemýšlet. Zkusili jsme z piva udělat pálenku. Mnoho jsme od toho neočekávali, ale výsledek nás opravdu velmi mile překvapil. Nyní se těšíme na reakce zákazníků.

Nálada se zlepšuje, do ulic se vrací život, z pomyslného suchého kohoutku už zase teče pramenitá voda. To je dobře, ale rychle se zapomíná, co máme právě za sebou. Mnozí už mají touhu něco dohánět, jako by to mělo nějaký smysl. Za vhodnější považuji krizi přijmout jako skutečnost. A v té hledat nové inspirace a dobrá řešení.

Možná už za dva týdny by mohly restaurace otevřít své zahrádky a za necelý měsíc i interiéry. Pro minipivovary je nejvyšší čas začít vařit, případně výrobu z omezeného provozu zvýšit na větší objem. Týká se to ovšem jen těch, kteří virem a vládou vynucený stop stav přežili.

Několik desítek minipivovarů z celkového počtu pěti set už provoz své restaurace neotevře. Ti ostatní mají nejvyšší čas začít vařit, aby měli pivo nachystané na předpokládané otevření zahrádek 11. května, případně vnitřních lokálů 25. května. Pokud stát tento termín ještě nezmění.

„V našem pivovaru začínáme naplno vařit teď v posledním dubnovém týdnu,“ uvedl prezident Českomoravského svazu minipivovarů Jan Šuráň. Většina varen, které nemají vlastní restaurace, podle něj dobu nuceného uzavření přežije.

Kdo provozuje vlastní hospodu, trpí nejvíc
Horší to je ale s těmi, které kromě výroby piva provozují i vlastní restauraci. „Tam jsou náklady nejvyšší a propad příjmů je drtivý,“ říká Šuráň.

Kdo úplně nezavřel nebo dokonce neukončil živnost, vařil jen „udržovací“ várky piva, které se daří částečně prodat přes okénka. Část produkce, navařené před vyhlášením nouzového stavu a zavřením hospod 14. března, musely minipivovary, ale i ty velké průmyslové, vylít.

Restart výroby je drahý a s pomocí se už mezi prvními přihlásil humpolecký pivovar Bernard, který loňskou produkcí přes 400 tisíc hektolitrů patří ke středně velkým průmyslovým výrobcům.

Jeho spolumajitel Stanislav Bernard získal v roce 2015 díky dlouholeté podpoře minipivovarů i tomu, že v roce 1995 prosadil u tehdejších politiků snížené sazby spotřební daně pro menší pivovary, funkci čestného prezidenta Českomoravského svazu minipivovarů.

Kvasnice od Bernarda
Humpolec už také devět let dodává části minipivovarů kvasnice, jejichž vlastní produkce v propagačních (výrobních) stanicích je pro nejmenší pivovary technologicky prakticky nedostupná a musejí je nakupovat. Nynější pivní restart Humpolec podpoří dodávkou kvasnic zdarma.

„Minipivovary patří k těm, na které opatření proti šíření koronaviru dolehla velmi tvrdě. Věříme, že jim naše podpora umožní zachovat výrobu a nastartovat novou sezónu,“ přeje provozovatelům Stanislav Bernard, spolumajitel Rodinného pivovaru Bernard.

„Dnes jsme partnery pětiny minipivovarů v Česku a několika v zahraničí. Z Humpolce odebírají kvasnice a také kvalitní humnový slad z naší sladovny v Rajhradě u Brna,“ vysvětluje vrchní sládek a generální ředitel pivovaru Josef Vávra.

Humpolecký Bernard patří k těm průmyslovým pivovarům, které uzavření hospod postihlo nejvíc. Na rozdíl od většiny konkurentů totiž větší část produkce z Humpolce byla určena v sudech do hospod než v lahvích do obchodů.

Rodinný pivovar Bernard v Humpolci chystá před létem bezplatnou dodávku pivovarských kvasnic skoro stovce jejich současných odběratelů z řad minipivovarů.
Článek

Jak dnes uvedl spolumajitel pivovaru Stanislav Bernard, firma jim chce pomoci zachovat výrobu a nastartovat novou sezonu. Kvasnic, které patří mezi základní suroviny pro výrobu piva, by podle předpokladu pivovaru mohlo být vydáno několik stovek litrů.

Restaurace, v nichž se prodává čepované pivo, jsou zavřené od 14. března. Oživení v prodeji sudového piva se očekává s otevřením restauračních zahrádek, které zatím vláda avizovala na 25. května. Naplno by hospody mohly fungovat od 8. června. Na výpadek jejich prodeje doplácejí výrobci piva, pivovar Bernard je tento měsíc v porovnání se stejným loňským obdobím na padesáti procentech produkce.

„Minipivovary patří k těm, na které opatření proti šíření koronaviru dolehla velmi tvrdě,“ uvedl Bernard. V roce 1995 Stanislav Bernard prosadil diferencovanou spotřební daň pro pivovary, což podle dnešní tiskové zprávy pivovaru pomohlo malým a středním průmyslovým výrobcům piva. Následoval také boom minipivovarů, jichž je nyní v Česku okolo 500.

„Dnes jsme partnery pětiny minipivovarů v ČR a několika v zahraničí,“ uvedl Josef Vávra, vrchní sládek a generální ředitel pivovaru Bernard. Minipivovary z Humpolce odebírají kvasnice a slad ze sladovny, kterou má Bernard v Rajhradě u Brna, uvedl.

Pivovar Bernard v minulém roce uvařil okolo 400 000 hektolitrů piva, výrobu meziročně zvýšil o 4,9 procenta. Podle mluvčího pivovaru Radka Tulise se teď daří prodávat lahvové pivo. Zvedá se podle něj zájem o sudové pivo, které se prodává přes výdejní okénka.