Novinky a zajímavosti ze světa piva

Pokud máte rádi točené pivo, jistě jste zaznamenali, že se na něj od Nového roku platí vyšší daň z přidané hodnoty, tedy DPH. Někde už kvůli tomu pivo zdražili.

Z původních 10 procent se pivo přesunulo do 21procentní sazby. Hospody a restaurace to prozatím vnímají různě. Některé už zdražily, jiné zatím vyčkávají. Například v Klubu mladých pivovarů (KMP) v Plzni ceny navýšili. Zdejší hosté ale několikakorunový rozdíl v cenách víceméně neřeší a podnik navštěvují dále. Dle provozovatele Petra Strnada zatím nelze určit, zda kvůli DPH v porovnání s uplynulými měsíci poklesl počet vytočených piv, jelikož v lednu každý rok KMP zaznamenává propad. „Nejlevnější 10stupňové pivo stálo před změnou kolem 37 korun, nyní ho prodáváme za zhruba 40 korun. U našeho nejprodávanějšího ležáku jsme šli z 55 korun na 58 korun,“ říká Petr Strnad.

Leden je v pohostinství slabý měsíc i dle slov Luboše Kastnera z Asociace malých a středních podniků. Na některé hospody navýšení DPH u piva ale prý dopadá víc. „Dostává se ke mně mnoho zpráv hlavně z vesnic, že zde mají prázdné prostory hospod, které nechce nikdo provozovat, protože se to nevyplatí.“ Podniky, v nichž působí sám Luboš Kastner, zatím pivo nezdražují a pokusí se to tak udržet co nejdéle.

Jiný přístup prezentuje plzeňský pivovar Raven. Spolumajiteli Ladislavu Vrtišovi přijde 21procentní DPH na točené pivo naprosto v pořádku. Zákazníci Ravenu prý zdražení chápou a odebírají nadále stejné množství piva.

Majitelé hospod na Mělnicku po přesunutí piva do vyšší sazby DPH zdražují. Půllitr plzeňského piva už v některých podnicích překročil hranici šedesáti korun nebo se k ní rychle blíží. A zřejmě bude ještě hůř. „Pamatuji doby, kdy nám přišlo 40 korun za plzeň hodně," vzpomíná Petr Kubita, majitel restaurace Na Františku v Kralupech nad Vltavou.

Cena piva jde nahoru posledních pět let. Vláda ve svém konsolidačním balíčku přesunula od Nového roku točené pivo z desetiprocentní sazby DPH do základní sazby 21 procent. A je to znát. Hlavně u piva z Plzeňského prazdroje, které se v žebříčku cen drží na první příčce.

Akreditované Rekvalifikační kurzy VÚPS - přihlášky do dalšího běhu kurzu Pivovarnické a sladovnické práce a do kurzu Sanitační technik nápojových cest, které budou zahájeny 4. dubna 2024 je možné zasílat.

Kurzy probíhají dle akreditace MŠMT, stačí ukončené střední vzdělání (maturita není třeba). Výuka probíhá v mikrobiologických a analytických laboratořích VÚPS, školících prostorech Výzkumného senzorického centra, čtvrtprovozních a poloprovozních pivovarech. Lektory jsou zaměstnanci VÚPS a pracovníci z pivovarsko - sladařské praxe. Rádi vám poradíme i s financováním kurzů.

Další informace tel: 736218250 fiala@beerresearch.cz a na stránkách www.beerresearch.cz v sekci Vzdělávání, školení - Rekvalifikační kurz.

Plzeňský Prazdroj, největší český pivovar, od Nového roku již do hospod nedodává sudový Mistrův ležák, dvanáctistupňový Velkopopovický Kozel. Jedna z pražských pivnic krok pivovaru kritizuje, dvanáctku má na čepu téměř šedesát let. Náhradu zatím hostinec hledá.

Konec dvanáctistupňového Kozla se citelně dotkne Pivnice U Černého vola, jedné z původních staropražských pivnic na Loretánském náměstí nedaleko Pražského hradu. Pivo čepuje od samotného otevření pivnice, tedy od roku 1965.

Podle příspěvku na sociálních sítí se tak stalo bez předchozí upozornění a nyní pivnice řeší čím „dvanáctku Kozla“ nahradí.

„Velkopopovická 12° se v naší hospodě čepuje od roku 1965. O jak silné a tradiční spojení jde, potvrzuje kromě jiného také nástěnná malba přímo nad výčepem. Bohužel, Kozel 12° už se čepovat nebude. Pivovar totiž ukončil stáčení Mistrova ležáku (jak dvanáctce obchodně říká) do sudů a pivo už není dostupné. Stalo se tak bez jakéhokoli předchozího upozornění, doslova ze dne na den,“ uvedl hostinec v příspěvku.

O všem jsme informovali, říká výrobce
Hlavním důvodem ukončení distribuce sudového piva Mistrův ležák je, že se pivovar chce soustředit na značku Kozel 11 a Kozel Černý.

„Jedenáctistupňový Kozel a Černý Kozel se mezi českými spotřebiteli těší velké oblibě. Majitele a provozovatele hospod jsme o této skutečnosti v předstihu informovali koncem minulého roku,“ vysvětluje tiskový mluvčí Plzeňského Prazdroje Zdeněk Kovář. Dodává, že Mistrův ležák pivovar dodával do necelé stovky hospod, zatímco Kozel 11 se čepuje ve více než třech tisících hospod a restaurací v Česku.

Hostinec U Černého vola patří mezi tradiční pražské hospody se silnou štamgastskou kulturou i jedinečnou atmosférou.

„Dvanáctka Kozel“ se zde čepuje právě po boku Plzeňského Prazdroje. Do centra pozornosti českých médií se podnik dostal poprvé po sametové revoluci, kdy mu hrozil zánik, protože dům na Loretánském náměstí měl jít do malé privatizace. Místní štamgasti v čele s Karlem Peckou ale pivnici zachránili s tím, že její zisky budou využité pro potřeby sousední školy Jaroslava Ježka pro nevidomé.

Podruhé pivnici hrozil zánik v roce 2011, kdy šel do důchodu dlouholetý provozní a výčepní Bohumil Landergot. Opět ale zaúřadoval spolek za záchranu pivnice a jejím novým nájemcem se stal Landergotův žák Martin Benda.

Točené pivo v restauracích je mnohem dražší než balené z obchodu. Hosté mizí zejména z vesnických výčepů. Hospodským tak tíží hlavu nejen vyšší sazba DPH a s ní i pokračující zdražení piva v gastronomii. Svízelný je pro ně především rozdíl mezi cenou piv, jež nakupujeme v obchodech, a dvakrát až třikrát vyšší v restauracích a hospodách.

Právě gastro obor je vlivem svých rostoucích nákladů tahounem rozevírání „cenových nůžek“. Zdražuje rychleji než obchodní řetězce s jejich akčními slevami.

Piva ve slevě plní regály
Cenový rozestup se postupně zvyšuje už nejméně tři desítky let, ale v posledních letech se rozdíl mezi lahvovým a čepovaným dramaticky zvětšuje. A letos po zhruba pětikorunovém zdražení piv v gastronomii vlivem vyšší daně z přidané hodnoty naroste ještě víc. Z údajů statistického úřadu a pokladních systémů společnosti Dotykačka vyplývá, že na začátku roku 2012 bylo sudové pivo oproti lahvovému v republikovém průměru desítek a ležáků dražší o 11 korun. Na konci loňska už byl rozdíl 26 korun.

O zkrachovalé hostince není velký zájem, výdělek je nejistý, hlavně na venkově a v menších městech. Znova roztočit pípy si tak leckde troufnou jen čeští Vietnamci. Ve staleté pivnici Partyzán v Záblatí na Bohumínsku třeba čepuje 32letá Van Hiep Nguyen. A v historickém hostinci U Pchálka v Ludgeřovicích na Opavsku zase 45letý Kiem Dinh Vu. Podobně už Vietnamci přebrali spoustu dříve zavedených hospod a vlastně tak zachraňují i české pivní tradice. Pivní kulturu, která se nyní touží dostat i na seznam UNESCO.

Kiem Dinh Vu je pro hosty vesnické hospody U Pchálka v Ludgeřovicích prostě Kamilem. „Kamile, tři piva,“ je slyšet od velkého stolu se sedmi hosty, společnost se dneska dobře baví. Vesnice Ludgeřovice leží ve Slezsku a třeba do legendární pražské pivnice U Zlatého tygra to je odtud přesně 378,2 kilometru. Ovšem i U Pchálka se ctí česká pivní kultura. „Hospoda, to je naše Karlova univerzita,“ spontánně tvrdí 57letý štamgast Petr Klézl.

„V hospodě se vždycky dalo všechno zařídit,“ dodá 69letý Alfréd Dihel. I on nad půllitrem vychvaluje institut české hospody, je to nejlepší možné komunitní centrum. „Jak jsem stavěl barák, tak co jsem nedostal ve stavebninách, to jsem sehnal vždycky tady v hospodě.“

Vietnamci jsou trochu kovbojové
U Pchálka. To je historický název hospody v Ludgeřovicích z doby kolem roku 1900, ale říká se jí tak dodnes. Oficiální jméno hospody zní U Kostela, protože stojí u velkého novogotického chrámu svatého Mikuláše. „Poprvé jsem byl U Pchálka tak kolem roku 1952 anebo ještě dříve, když mě sem táta poslal pro pivo. A kolikrát jsem jako děcko cestou domů upíjel,“ směje se Gerhard Machala, nejstarší člen stolní společnosti, narozený v roce 1943. Tehdy byly Ludgeřovice součástí Třetí říše a místní muži povinně rukovali do wehrmachtu. Po válce se jich přitom netýkal odsun Němců, ale to už je jiný příběh. Dneska jde o hospodu.

„Vietnamci jsou trochu kovbojové a často zkusí i byznys, do kterého už by žádný český živnostník nešel. Za to jsme teď Kamilově rodině vděční, jinak by nebylo kam zajít na pivo,“ říká Petr Klézl za všechny přítomné u stolu štamgastů. Před třiceti lety prý nebývalo v prostorné hospodě U Pchálka k hnutí. A chlap, který nedal „jedno“ po šichtě, byl v dědině výjimkou. A skoro podivínem. „Naše děti už to vidí jinak a hospody moc nepotřebují. Stačí jim sociální sítě,“ prohodí jeden z pivařů a druhý ho doplní: „Když už něco organizují, pozvou kamarády domů a narazí sud v garáži.“

Takovou důvěru v jiné hospodě nezažiješ
Když před třemi lety U Pchálků zavřeli, zdálo se, že se navždy zatáhly i výčepní kohouty. „Nikdo tu hospodu nechtěl vzít do nájmu, který je extra vysoký. Přitom je tu pořád méně hostů, za což může EET, zákaz kouření, covid i drahé pivo už z pivovaru, a teď to DPH. Za takových podmínek by to žádný našinec nepřevzal, tak jsme rádi, že tu máme Vietnamce,“ rekapituluje další host Alfréd Dihel. A jiní štamgasti o překot dodávají: „Jsou to rození obchodníci. Obětaví. Dělají všechno sami v rámci rodiny, tak ušetří na zaměstnancích. Díky za ně.“

Na hospodském stole stojí kromě piva i láhve s kořalkou a 60letý Břetislav Kaňa na mě mává účtenkou. „To v žádné jiné hospodě nezažijete! Půlky si naléváme sami a sami si je také píšeme na účtenky. Já si dokonce celý účet i sám spočítám, takovou důvěru k hostům už dnes nikde nemají, jen tady u Pchálka.“ Kaňa chválí i cenu piva po lednovém navýšení DPH: „Udrželi ji těsně pod čtyřicet korun.“

Nehorázné náklady na venkovský podnik
Nadšené řeči přiopilých štamgastů ale vietnamský nájemce trochu krotí. Před třemi lety byl 45letý Kiem Dinh Vu jediným zájemcem o pronájem ludgeřovické pivnice U Pchálka s více než stoletou historií: „Za ty tři roky jsem ale nevydělal ani korunu navíc. Pouze na živobytí, takže jen přežívám. Jsem zklamaný, a pokud se to nezlepší, tak za půl roku anebo nejpozději za rok také skončím.“ Naštvalo ho nejen zvýšení DPH točeného piva na 21 procent. „Z velkého sudu mám teď čistý zisk asi 1 300 korun. To je bída, když jdou energie pořád nahoru. Měsíční zálohy za plyn a elektřinu teď v hospodě dělají 45 tisíc korun, k tomu nájem 35 tisíc korun. To je těžké dát dohromady,“ svěřuje se CNN Prima NEWS.

Rodák z města nedaleko vietnamské metropole Hanoje už v České republice žije 24 let, češtinu zvládl obstojně. V podniku mu pomáhá pouze manželka a bratr. „Pracuji celý týden 16 hodin denně, to asi vydrží jen málokterý český živnostník. Žádní zaměstnanci, na odvody za sociální a zdravotní pojištění už bych si tady nevydělal. Český nájemce by tu byl dávno kaput, ten chce dělat jen osm hodin denně a jezdit na tři dovolené ročně,“ porovnává Kiem Dinh Vu čili Kamil.

Sám prý na dovolené ještě nikdy nebyl. „Není čas,“ říká otec čtyř dětí. Před pár dny navíc našel v mobilu jobovku, kterou teď ukazuje mezi esemeskami. „ČEZ po mně chce doplatek za elektřinu za loňský rok 128 tisíc korun. Strašná zpráva,“ kroutí nevěřícně hlavou. „Za takových podmínek se snad v Česku nedá dělat hospoda.“

Výhled českých hospod? Kaput
V pronajatém podniku se Kiem Dinh Vu snaží i vařit, s počtem jedlíků ale není spokojen. „Na vesnici nemůžete prodávat porci třeba za 250 nebo 300 korun, přitom cena surovin jde pořád nahoru. V jídelníčku mám dneska i jídla, na kterých vydělám sotva 40 nebo dokonce jen 30 korun za porci.“ Někdy má dokonce pocit, že dneska se v gastru lépe podniká ve Vietnamu než v Česku. „Vrátil bych se domů, ale u vás jsou lepší školy a já chci mít z dětí vzdělané lidi, aby nemusely dělat v hospodě jako já,“ zasní se. Velká část „banánových dětí“, tedy potomci vietnamských migrantů v České republice, skutečně vystuduje univerzity, takže tržiště a bistra už živí jen jejich rodiče.

Štamgasti U Pchálka věří, že Kamil vesnický výčep přece nezavře. „Vietnamci to vydrží. A co by dělal doma, tam je přelidněno, Vietnam má 97 milionů obyvatel,“ ozývá se stůl štamgastů. Tu informaci jim poskytl Kamil. „Nevím, nevím, uvidíme, jak to půjde,“ nejistě odpovídá Kiem Dinh Vu. „S hospodami je to dneska kaput všude mimo Prahu, Brno a některá další města,“ prorokuje. Slovo kaput si vyloženě oblíbil. „Žádné pivo, žádné hospody, to se dneska skoro nedá. Snad jedině, když je hospoda vaše a nemusíte platit nájem. Jinak kaput!“

Boj o záchranu Partyzána
Podobně uvažovali i vietnamští manželé, když si před více než rokem koupili zavedený hostinec Partyzán v Záblatí u Bohumína. Prvorepublikovou vilku z roku 1929, v níž dnes bydlí. Dům si nechala postavit rodina hostinských Kalusů, tahle famílie na stejném místě čepovala pivo již v 19. století. Dříve to byla hospoda U Kalusů či Na Zálesí, od roku 1945 se jmenuje Partyzán, když ji získal údajný účastník partyzánského odboje Gregor Roško. „Nechali jsme hospodě jméno Partyzán, ale přidali jsme k výčepu v přízemí i obchod, abychom měli větší kšefty,“ vysvětluje 32letá Van Hiep Nguyen.

Původní majitelé Partyzána totiž zestárli a před rokem ji už nikdo z rodiny nechtěl převzít. „Mladí mají jiné zájmy než skákat kolem opilců. Já to dělám třicet let, tak jim docela rozumím,“ mávne rukou servírka těsně před penzí, kterou vietnamský pár nadále zaměstnává. Často ale za pípou stojí i Van Hiep Nguyen čili Anička, častěji však stráží obchod, kde má lepší zázemí i její dvouleté dítě. Právě spí v kočárku. Chůvu, která by dítě hlídala v bytě o patro výše, si živnostníci nemohou dovolit. „Manžel má ještě jeden obchod, takže jsem tu celý den sama,“ dodává.

Partyzán, to je v Záblatí pojem. Ale i každodenní boj, aby Partyzán přežil. „Nevaříme, je to klasická česká pivnice. Zdražení piva nebylo od české vlády solidární, škodí to živnostníkům i mým hostům, kterým se nová cena piva nelíbí,“ zlobí se živnostnice.

Magická čtyřicítka a nedoplatek sto tisíc
Van Hiep Nguyen dvanáctku zdražila z 38 na 41 korun. Překročila tím magickou čtyřicítku, která byla pro část hostů hraniční cenou. Vyšší neakceptují a zůstávají doma u lahváčů. „Bohužel, lidí pořád ubývá. K Partyzánovi chodím od roku 1980 a tehdy tu nebylo k hnutí, jen to frčelo,“ vzpomíná štamgast Zdeněk Pavlíček. Také on vypráví, jak dříve hospody fungovaly jako korzo či burza práce anebo realitní kancelář. „Tady jste sehnal úplně všechno. V hospodě jsem koupil garáž i auto do ní. Prostě cokoliv, mnozí kamarádi tady našli i manželku,“ směje se. Sám svoji vyvolenou potkal v tanečních.

Hospodský sál hostince Partyzán vyhřívá ústřední topení napojené na plynový kotel. „Doplatek za plyn 100 tisíc korun za loňský rok, to jsme opravdu nečekali,“ posteskne si Van Hiep Nguyen nad aktuální výzvou k uhrazení. V obchodě už raději netopí, hosty ve velkém sále však nemůže nechat mrznout. „Servírka plus brigádnice, hlavně v létě na zahradu. K tomu energie, to jsou někdy náklady i 100 tisíc korun měsíčně. Manželovi jsem nedávno navrhla, ať už hospodu zavřeme, ale zatím nesouhlasí. Musíme ještě vydržet.“

Tradice pití piva vymírá
Vietnamci vydrží hodně, ale asi ne úplně všechno. „Šest let jsem neviděla rodiče ve Vietnamu. Není čas, práce od rána do večera,“ posteskne si majitelka Partyzána. „Měsíc dva nebo tři to ještě s pivnicí zkusím, pak se ale musím rozhodnout. Nemůžu hospodu pořád dotovat.“

Hosté o jejím váhání zatím nic netuší. „Je to fajne, že to vzali,“ prohodí štamgast Zdeněk Pavlíček a poroučí si další půllitr. „Vietnamci sice za výčep nepatří, ale je to pořád lepší, než kdyby se to tady zavřelo.“ Výtky posílá hlavně směrem k mladým Čechům: „Raději sedí u počítače. Mají prostě jinou zábavu a už si nepotřebují pokecat v hospodě. Pro moji generaci je hospoda součást života, prostě tradice.“

A to pivař Pavlíček asi neví, že tuhle ohroženou tradici navrhuje Český svaz pivovarů a sladoven zapsat na seznam UNESCO, do kategorie nemateriálních statků tradiční lidové kultury. Pod názvem „ČESKÁ PIVNÍ KULTURA“. Organizace UNESCO už v tomto smyslu chrání třeba moravskou Jízdu králů nebo sokolnictví.

Zní to trochu děsivě, tradice pití piva v českých, moravských i slezských hospodách ale nenápadně vymírá, a proto ji má chránit přímo UNESCO. V obcích Ludgeřovice a Záblatí, a možná i ve stovkách jiných dědin po celé České republice, teď českou pivní kulturu paradoxně pomáhají zachraňovat i vietnamští živnostníci.

Zapíjet langustu, tatarák, hovězí steak či kachnu v hospodě či restauraci dobrým vínem, znamenalo ještě před nějakým časem luxus. Že bude brán za chudého se ale nemusí bát ani ten, kdo dává při zapíjení jídla přednost pěkně orosenému čepovanému pivu. Chmelový mok, který se uchází i o vstup do vybrané společnosti nehmotného kulturního dědictví UNESCO, je totiž i v Česku čím dál dražší. Největší zdražení jej potkalo na začátku roku, kdy se jeho cenovka v nápojovém lístku hospod a restaurací zvedla kvůli novému DPH až o osm korun.

Ještě s povinným šampaňským v ruce si krátce po silvestrovské půlnoci dávali hosté hradecké pivnice Psí bouda desetistupňové pivo za 42 a jedenáctku za 45 korun. Neuplynulo však ani 24 hodin a v nápojovém lístku se skvěla nová cenovka a obě piva najednou poskočila o tři koruny vzhůru.

„Když jsem nápoják přepisovala, bylo mi smutno. Hlavně když se pak člověk podíval na to, že u vína zůstala cenovka stejná. Ale na víno sem moc lidí nechodí,“ posteskla si výčepní Nikola.

Psí bouda však v Česku nebyla sama, kdo hosty po novém roce přivítala novou vyšší cenou piva, která se odvíjí od konsolidačního balíčku současné vlády, která čepované pivo posunula z 10 do 21 procentní sazby DPH. Například v restauraci U Gregorů v Nymburku stoupla cena piva až o šest korun. „Ano, zdražila všechna piva a je to kvůli nárůstu daně,“ řekla Deníku servírka.

Neveselo bude pro štamgasty také v kolínské restauraci Zimní stadion a Česká Koruna. „Na zvýšení DPH o 11 procent jsme museli reagovat zcela logicky, a to zvýšením ceny piva. Každý zákazník musí pochopit, že jde o rozhodnutí vlády a my jej těžko můžeme doplácet ze své kapsy. Už tak je marže na plzeňském pivu poměrně malá. Někdo už zdražení komentoval, ale každý normální člověk musí vysvětlení chápat. Na západě už stojí leckde pivo přes 5 eur, ale za to by nás tady ukamenovali,“ uvedl majitel obou restaurací Miloš Vejdělek.

Ne všude však od nového roku došlo ke zdražení chmelového nápoje. „V souvislosti se zvýšením daně z přidané hodnoty pivo zdražovat nebudeme, nevidíme k tomu důvod. Když se před časem DPH na točené pivo snižovalo, většina hospodských ceny nesnížila. Takže nyní jsou vlastně na tom, na čem byli před snížením. My navíc máme výhodu v tom, že jsme ve svém a nemusíme platit nájemné,“ uvedla Jitka Flachsová z děčínského Hotelu Pošta, kde čepují Březňáka z nedalekého pivovaru Velké Březno na Ústecku.

Novou cenovku na nápojovém lístku zatím nechystá ani spolumajitel restaurace La Musica v Kolíně Jiří Linhart. „O změně DPH víme, zaznamenali jsme to, ale cenu našeho velkého čepovaného Bernarda zatím necháváme na 48 korunách. Uvidíme výhledově, jak to bude vypadat, třeba nakonec ke zdražení sáhneme. Ukážou příští měsíce,“ informoval.

Některé hospody mohou zaniknout, varují experti
Deníkem oslovení experti upozorňují, že novinka v sazbě DPH může nejenom vést k uzavření části restaurací, zvláště těch vesnických, ale také podle nich nebude mít tolik kýžený efekt ve vyšším výběru peněz do státní kasy.

„Jsme svědky nejvýraznějšího a nejrazantnějšího zdražení piva. Marně pátrám v paměti, kdy se u nás něco podobného stalo. Chápu však, že kvůli DPH pivo hospody zdražily minimálně o těch deset procent. Ve výsledku to tak podle původních cen zvedlo pivo o tři až sedm, osm korun. Tento krok bezesporu opět povede k tomu, že část hospod, hlavně těch vesnických, zanikne,“ řekl pivovarský expert z České zemědělské univerzity v Praze Tomáš Maier.

Rizika zániku mnoha hospod v souvislosti s novým DPH u čepovaného piva se obává i člen představenstva Asociace malých a středních podniků a živnostníků Luboš Kastner. Ten si však oproti Maierovi nebral žádné servítky. „Všude okolo si své kulturní bohatství brání a chrání. Jen naše současná vláda to, co nás proslavilo po celém světě, tedy nejen pivo, ale celou českou pivní kulturu, zabíjí. Jsme tak všem pro smích a naše vláda za šašky. A nebojím se říci, že do konce letošního roku zanikne kolem poloviny vesnických hospod,“ uvedl Kastner.

Oba experti se pak shodují v tom, že se česká pivní kultura přesune z hospod do šedé zóny. „Budeme se scházet u benzinových pump na lahváče, popřípadě v garážích. Prim, podobně jako v době covidu, budou hrát opět plechovky a tleskat budou výrobci domácích výčepních zařízení,“ míní Kastner.

Kastner i Maier se také obávají toho, že se Česko postupně u pití piva v hospodách dostane na úroveň Německa či Rakouska. „Ještě před 15 lety se v hospodách spotřebovalo 60 procent všeho piva. Teď je to kolem 30 procent a bude to dál klesat na úkor plechovek, lahvových piv a doma vyčepovaných sudů. Blížíme se tak postupně k Rakousku a Německu, kde se v hospodách spotřebuje průměrně jen 15 procent pivního trhu,“ doplnil Maier.

Pivovary: Ceny mohou narůst i o několik korun
Nadšeni ze zdražování nejsou ani zástupci pivovarů.
„Zvýšení DPH na čepované pivo dopadlo na hospody a restaurace výrazně. Z našich průzkumů mezi hospodskými vyplývá, že alespoň část těchto nákladů promítnou nebo už promítly do konečné ceny pro spotřebitele. Někde se může jednat o nárůst i několik korun v závislosti na ceně piva v daném podniku. To může mít vliv na návštěvnost hospod, zvláště těch vesnických, kde jsou hosté na jakékoliv navýšení výrazně senzitivní,“ uvedl obchodní ředitel Plzeňského Prazdroje Roman Trzaskalik.

Pražská pivnice U Černého vola musí začátkem roku řešit nepříjemné starosti. Po téměř 60 letech musí přestat nabízet svým hostům velkopopovickou dvanáctku. Pivo je přitom mezi štamgasty i návštěvníky velmi oblíbené a pevné spojení s pivnicí dokládá i nástěnná malba nad výčepem. Společnost Plzeňský Prazdroj stahuje Mistrův ležák ze všech hospod. Soustředit se totiž chce na prodej jedenáctistupňového a tmavého piva.

O konci oblíbeného piva informovala pivnice na svých stránkách na sociálních sítích. „Velkopopovická 12° se v naší hospodě čepuje od roku 1965. O jak silné a tradiční spojení jde, potvrzuje kromě jiného také nástěnná malba přímo nad výčepem. Bohužel, Kozel 12° už se čepovat nebude. Pivovar totiž ukončil stáčení Mistrova ležáku (jak dvanáctce obchodně říká) do sudů a pivo už není dostupné,“ uvedli zástupci hospody.

Zarážející podle nich je, že k tomu došlo ze dne na den. Od svých obchodních zástupců totiž nebyli dopředu informováni, že bude žádaná dvanáctka stažena. „Jedna, téměř 60 let trvající éra naší hospody, tím, zdá se, končí,“ dodávají.

Provozní pivnice Jiří Novotný pro CNN Prima NEWS potvrdil, že se jednalo o nenadálou a překvapivou zprávu. „U nás byl Kozel velmi oblíbený, protože jsme k němu měli ideální podmínky. Máme totiž dobré sklepy a chlazení máme obstarané postaru. Místo něj jsme narazili jedenáctku. Zaměstnanci mi už volali, že mají nějaké odezvy,“ řekl Novotný. „Máme štamgasty, kteří k nám na Kozla chodí více než třicet let,“ nechápal rozhodnutí pivovaru Novotný.

Podle něj se o konci oblíbeného piva dozvěděl náhodou. „Byla to podpásovka. Už jsem byl za sládkem v Plzni. Majitelé pivovaru ale mají jiné plány,“ řekl Novotný. Pivnice proto bude hledat alternativu. Možností také je, že si vlastní dvanáctku bude vařit podnik sám.

Pivovar se chce soustředit na jiná piva
Hospoda U Černého vola je známá většině milovníků piva. Nachází se v blízkosti Pražského hradu, naproti Černínskému paláci na Loretánském náměstí. Odkazuje na ni i společnost Plzeňský Prazdroj, která na svých stránkách stále informuje o dostupnosti dvanáctistupňového piva. „Desítky let plynou a hospoda zůstává stále stejná: dlouhé, lokty ošoupané dubové stoly s lavicemi lákají k popovídání z očí do očí. Pořád tu je stará klasická dlažba a dřevěné stropy. A pořád se tu čepuje Velkopopovický Kozel (dvanáctka a tmavé pivo), jen k němu oproti předlistopadové době přibyl i ležák Pilsner Urquell,“ uvádí společnost.

Mluvčí pivovaru Zdeněk Kovář pro CNN Prima NEWS potvrdil, že do hospod už Mistrův ležák nabízet nebudou. „Je pravdou, že už ho nebudeme rozvážet. Obchodní zástupci měli tuto informaci svým podnikům předat. Samozřejmě nevím, v jaké to bylo míře. Vědět by to ale měli všichni. Velkopopovický Kozel se nyní bude soustředit na své vlajkové lodě, tedy jedenáctistupňové a tmavé pivo,“ řekl Kovář.

Dům U Černého vola byl vystavěn v 60. letech 16. století. Šenk v budově vznikl zřejmě už v roce 1726. Zajímavostí je, že ve sklepě domu je dochován úsek gotické hradební zdi. Mezi štamgasty pivnice patřili filosof Karel Kosík, spisovatel Karel Pecka, surrealisté Eva a Jan Švankmajerovi, historik umění Pavel Preiss či básník Ivan Wernisch.

Dům měl být součástí malé privatizace v 90. letech minulého století. Zdejší štamgasti ale založili Spolek přátel Černého vola a přesvědčili tehdejšího ministra, aby pivnici z privatizace vyňal. Od té doby putuje výtěžek z hospody do vedlejší Školy Jaroslava Ježka pro zrakově postižené.

Na počátku všeho byly buráky. To když si Josef Šusta koupil starý náklaďák a začal je rozvážet zákazníkům pro firmu Balírny obchodu. Psal se rok 1989 a rodák z Varnsdorfu, syn taxikáře a fanda do aut, stál u zrodu svého budoucího podnikání. Aniž by to tušil.

Teď je leden, rok 2024 a my stojíme před železnými vraty, nad nimiž se vyjímá nápis Pivovar Kocour s nezaměnitelným logem malé šelmy.

V rozhlehlém areálu, ve kterém kdysi stávala keramická továrna bratří Böttcherů, je dnes vkusně zrekonstruovaná budova s restaurací, pivovarem a apartmány. Před ní stojí červené a modré vagony.

Ve Varnsdorfu, nejsevernějším městě Česka, které je ze tří stran obklopeno Německem, zná tenhle kout snad každý. Pivo Kocour tu vaří už od roku 2008 a jezdí k nim lidé z celé země i ze zahraničí. Kdo může, jede vlakem, protože Kocour má i svou vlastní zastávku.

Loni v prosinci to bylo deset let, co se Josef Šusta stal prvním soukromým vlastníkem železniční stanice. Vybudoval pro ni peron a architekti ze studia Domy Jinak jí vtiskli originální podobu. Zastavují na ní všechny vlaky mezi Libercem a saským Seifhennersdorfem.

„Tak pojďte dál,“ vítá nás Josef Šusta. „Co si dáte? Jste autem, tak vyzkoušejte našeho nealkoholického Samuraie. Ten vám bude chutnat,“ odhaduje majitel jednoho z prvních severočeských minipivovarů. Nemýlí se.

A proč Samurai? „To je na počest jednoho japonského sládka, který u nás uvařil vůbec jedno z prvních svrchně kvašených piv v Česku. A Samurai je dodnes jedním z nejoblíbenějších, a proto děláme nealko s podobnou chutí,“ vysvětluje majitel pivovaru.

Sedíme v restauraci, do které se vejde zhruba 130 hostů, dorazili jsme v době oběda, a tak je tu čilý ruch. Na jídlo přijíždějí hlavně místní. Každá židle má na opěradlo vtisknuté logo pivovaru a místnosti dominuje krb, z něhož v mrazivých dnech sálá příjemné teplo. Nad starým nákladním výtahem visí orloj, kde se místo apoštolů střídají pivní lahve. Když odbíjí celá, ukáže se i půllitr. „Je to taková blbůstka, ale lidi to baví,“ krčí rameny Josef Šusta.

Vraťme se ale ještě na chvíli na úplný začátek, k autu, které vozilo buráky. Bez něj by totiž pivovar nikdy nestál.

„V té Balírně tehdy pracoval můj švagr a my si tam šli do garáží nalakovat ten náš náklaďák, abychom v něm mohli vozit žigulika na závody. No, a tam za námi přišel náměstek firmy a nabídnul nám práci. Líbilo se mu auto, prý ideální na převoz buráků. A že nám bude platit za každý kilometr 12,20 koruny. Nakonec jsme pro něj jezdili asi tři roky, přikoupili další auta a rozváželi různé zboží,“ popisuje.

A tak vznikla Autodoprava Josef Šusta, která se později rozdělila ještě na firmu Noprosu, kterou podnikatel předal před čtyřmi lety svému synovi. Naplno se tak může věnovat minipivovaru.

„Tak v téhle místnosti jsme začínali,“ ukazuje podnikatel. „Budova tehdy fungovala jako sklad pro autodopravu a my si tady s kamarády zřídili takovou malou varničku, kde jsme vařili pivo zprvu jen pro známé a hosty restaurace, kterou jsme v té době už vedle autodopravy provozovali. Jenže všechno, co jsme na víkend vždy navařili, se do poslední decky vypilo a v pondělí nebylo nic. Lidem pivo chutnalo,“ přibližuje.

Ostatně i jeho k pivu přivedla chuť. To když se byl podívat v Harrachově, kde pracoval kamarád sklář, který je zavedl do minipivovaru Novosad. „To pivo úplně jinak chutnalo a od té chvíle jsem věděl, že už jiné nechci. A říkal jsem si, že když to dokážou v Harrachově, zvládneme si uvařit vlastní i my.“

Zkušenosti sice chyběly, nadšení ale měla parta z Varnsdorfu více než dost. O velký kus je posunulo setkání se stevardem Janem Kočkou, který díky své práci u aerolinek sbíral pivní speciály z celého světa a vozil je kamarádům ochutnat.

Jan Kočka je pak také propojil s Janem Šuráňem. který se později stal prezidentem Českomoravského svazu minipivovarů. Pomohl jim získat povolení na vaření piva a poradil i s technologií. Většinou šlo o zařízení z druhé ruky, něco sehnali na skládce, něco si nechali vyrobit. „Myslím, že kdyby se pivovar nejmenoval Kocour, zcela jistě by to byl Sekáč,“ podotýká s úsměvem Josef Šusta.

Jan Šuráň doporučil také sládka, tedy přesněji sládkovou. A ne ledajakou. „Nikol Krmenčíková byla tehdy ještě studentka a dojížděla k nám po dva roky, vždy o víkendu vařit pivo. Od ní jsem se všechno naučil,“ vzpomíná. Kocour byl jedním z průkopníků nového pohledu na pivo, ukázal, že je víc než český ležák, že to není jen chlazená desítka v lednici.

Pro samotné jméno pivovaru bylo inspirací příjmení kamaráda Jana Kočky a pak také logo, které získali za tři sudy piva. „Nám tehdy moc chutnalo skotské pivo Brewdog, které má zubatého psa ve znaku. Takže když jsme uviděli toho našeho kocoura, věděli jsme, že to je přesně ono, co chceme,“ prozrazuje Josef Šusta.

Dnes vaří v pivovaru ležáky i svrchně kvašená piva, jako je ale, saison nebo weizen. V principu jde o stejnou technologii, hlavní rozdíl je ale v použití odlišných kvasničných kmenů a vyšších teplot kvašení a zrání u svrchně kvašených piv.

Pro česká piva používají český chmel ze žatecké oblasti a český slad. K vaření speciálů pak třeba nakuřovaný slad ze sladovny Weyermann z Bamberku v Bavorsku, anglický chmel Fuggels, Northern Brewer nebo Challanger. Pro piva typu IPA jde zase o americké chmely.

Ročně uvaří kolem čtyř tisíc hektolitrů piva. Většina se stáčí do lahví, jak plastových, tak i do skla. Právě ve skleněných lahvích by chtěl Josef Šusta prodávat pivo nejvíce, protože si myslí, že do nich patří.

„Ještě před covidem jsme hodně prodávali pivo v sudech. Jenže pandemie restaurace zavřela a sudy nikdo nechtěl. Lidé se naučili pít doma. A i když covid skončil, ty objednávky už se na tu dobu před ním nevrátily. Takže tak osmdesát procent produkce dnes prodáváme v lahvích,“ přibližuje pivovarník. Roční obrat minipivovaru v uplynulém roce přesáhl pětačtyřicet milionů korun.

Jenže do varnsdorfského Kocoura nepřijíždějí hosté jen za pivem. Majitel jim nabízí i nově vybudované pokoje s kapacitou dvaatřiceti lůžek, z nichž každý nese jméno po pivu, které tady vaří. Mohou se vyspat třeba v Mezulánovi, v pokoji číslo devět, protože tolikastupňové je i tamní pivo s tímto názvem. Anebo v jedenáctce – v Sumečkovi. Pokoje se nacházejí na půdě, kde se dříve sušily cihly.

S její přestavbou pomohli opět architekti ze studia Domy Jinak a Josef Šusta si spolupráci s nimi nemůže vynachválit. „Kdokoli tady byl před nimi, tak chtěl ten prostor uzavřít, ty dřevěné, masivní trámy schovat. Ale Petr Šikola a jeho tým z nich naopak udělali dominantu pokojů,“ zmiňuje.

Od apartmánů se pak dá venkovním schodištěm sejít k odstaveným vagonům. Ty červené zatím slouží jako úschovna kol nebo venkovního nábytku, ty modré jsou pak součástí ubytování. „Tenhle vlak je z roku 1982 a jezdil do Moskvy. A stále pojízdný je, naším snem bylo vyrazit s ním po kolejích do Řecka,“ prozrazuje Josef Šusta.

Uvnitř každého vagonu je možné ubytovat třicet lidí, každé kupé má tři postele a umyvadlo. Toalety a sprchy jsou společné na peroně.

„Když se mi nabídla možnost ten vlak koupit, neměl okna a musel jsem ho celý opravit. Naštěstí ty vagony vyráběli v Görlitz, v Německu. Tak jsem tam zavolal s tím, že ho dávám dohromady, a jestli tam náhodou nemají nějaké náhradní díly. A měli, všechna těsnění i okna.“

I s druhým vagonem měl štěstí. O to větší, že jde o bývalý prezidentský vlak. Jednoho dne mu zavolali z Českých drah, že jim tam jeden vagon zbyl, protože měl putovat do muzea na Slovensko, ale nikdo si pro něj nepřijel. „Hrál dokonce i v nějakém filmu, a ještě v něm zůstalo i povlečení,“ říká Josef Šusta.

Kromě apartmánů je hostům k dispozici i nový sál o kapacitě 250 lidí, kde se konají nejrůznější společenské akce, třeba plesy, svatby nebo tu lze uspořádat i teambuilding. Do něj umístili architekti ze studia Domy Jinak netradiční bary. V útrobách spodního je nekonečné pole ječmene, horní bar zase jakýmsi digitálním displejem z pivních lahví nabízí výhled do pivovarské spilky. Na podhledech obou barů jsou pak zavěšené pivní tácky s logem kocoura.

Plánů, jak své podnikání ještě zpestřit, má Josef Šusta stále dost. Nedávno přikoupil statek, kde bude chovat kolem osmdesáti kusů dobytka a jeho masem zásobovat i vlastní restauraci.

Časem by se chtěl věnovat rovněž agroturistice. Ostatně už teď mohou hosté několik zvířat při své návštěvě obdivovat.

Třeba pivovarské koně, osla nebo vznešené pávy, kteří se v létě procházejí mezi návštěvníky na terase. Kromě toho staví ještě na místě bývalé jídelny v areálu kasáren dům pro své zaměstnance.

„Já jsem se ve Varnsdorfu narodil a žiju tu, a v každém ročním období je tu krásně. Ale pro nás pivovarníky ta pravá sezona začíná Velikonocemi a končí v říjnu. To je tady rušno a veselo, a to mám rád. Tak určitě přijeďte. A vlakem,“ loučí se majitel minipivovaru Kocour.

Pivovar Budějovický Budvar uvařil loni rekordních 1,865 milionu hektolitrů piva, meziročně o 4,3 procenta víc. Za loňský rok čeká rekordní tržby přes tři miliardy korun. Letos za 60 milionů korun rozšíří kapacitu varny, aby mohl výstav postupně zvýšit na 2,1 milionu hektolitrů. V roce 2026 chce začít modernizovat návštěvnické centrum i areál za stovky milionů. ČTK to řekl ředitel Budvaru Petr Dvořák. Pivovar koncem loňského roku zdražil od pěti do osmi procent, letos ceny zvyšovat nechce.

„Tržby budou rekordní, přes tři miliardy. Máme zajímavý vývoj v objemech. Dosáhli jsme 1,865 prodaných hektolitrů, vyrostli jsme o 77 000 hektolitrů. To je skvělý výsledek. Těší mě, že se nám podařilo vyrůst jak na domácím trhu o necelá čtyři procenta, tak v exportním, téměř o pět procent. Vzhledem ke zdražování se dá očekávat, že tržby rostly ještě rychleji než objemy. Zisk také povyroste, ale protože byly rekordní náklady, neočekávám ho rekordní,“ řekl ředitel. Čistý zisk by se mohl vrátit k číslům z let 2021 a 2020, kdy přesáhl 300 milionů. Předloni byl 200 milionů.

Letos by měly tržby stoupnout o několik procent. Loni odvedl Budvar do státního rozpočtu 250 milionů korun, letos s tímto odvodem vláda nepočítá, vyplývá ze státního rozpočtu.

V exportu se národnímu podniku povedlo nahradit ztrátu ruského trhu, kam po začátku války na Ukrajině přestal vyvážet. Prodej rostl loni na všech významných trzích. K hlavním patří Německo, Anglie, Slovensko či Polsko. Budvar loni vyvezl přes 70 procent produkce. Roste prodej piva v plechovkách, proti tomu odbyt točeného stagnuje. „Plech to ale víc než vyrovnává,“ řekl ředitel.

Letos Budvar za 60 milionů rozšíří kapacitu varny, na konci roku by měla být kolem 2,1 milionu hektolitrů. Zkrátí tak technologické přestávky mezi várkami piva. Budvar také letos za desítky milionů vybuduje solární elektrárnu s výkonem dvou megawatt - peak (MWp). Začne stavět v druhé polovině roku. Letos také zmodernizuje IT systém.

Investice za stovky milionů bude do centra národního pivovarnictví, na něž vypsal architektonickou soutěž. V areálu vznikne návštěvnické centrum Sladovna, stezka nad pivovarem, vyhlídka i parkovací dům. Stavět chce v letech 2026 a 2027, otevřít v roce 2028, kdy budou Budějovice Evropským hlavním městem kultury. Z dnešních 60 000 se chce dostat na 200 000 návštěvníků ročně. Letos v létě představí první návrhy, jak areál promění.

„Pracovně tomu říkáme pivovar otevřený a zelený. Chceme do klasického pivovarského areálu přivést zeleň, zadržování vody, snižovat teplotu celé té betonové masy. Pivovar významně zazelenit. Měl by to být malý městský park v centru průmyslového areálu. Jde nám o to, jak pustit návštěvníky až k varně, aniž bychom jakkoli narušovali provoz a rozvoj pivovaru,“ řekl ředitel.

Pivo zdražil Budvar loni dvakrát. Nejdřív na začátku roku, pak znovu na konci, kdy čepované podražilo o korunu, balené pivo o korunu až dvě. „Naše zdražení o korunu je nejmenší problém, protože (nově vyšší) daň udělá na pivu za (cenu) 50 korun pět korun,“ řekl ředitel. Dodal, že Budvar zdražil méně, než o kolik mu vzrostly náklady. Za poslední dva roky stouply o 22 procent, za stejnou dobu zdražil o 16 procent.

V roce 2022 měl Budvar tržby z prodeje výrobků a služeb 3,03 miliardy korun a zisk po zdanění 200,8 milionu. Vyplývá to z výroční zprávy. Výstav byl předloni 1,788 milionu hektolitrů, pivovar vyvezl 1,27 milionu hektolitrů, 71,5 procenta produkce. Vyváží do více než 70 zemí. Budvar má asi 670 zaměstnanců. Mzdy vzrostly mimořádně od 1. listopadu v průměru o šest procent. Znovu by měly stoupnout letos od dubna. Průměrnou výši mezd podnik neuvedl.