Historie a současnost Měšťanském pivovaru Polná

Pivovar najdete v Polné u Jihlavy, v kraji Vysočina. Je situován v centru města poblíž náměstí pivovarv zóně památkové péče.

V roce 2001 zakoupil pivovar v žalostném stavu místní podnikatel pan Ivan Vlach a objekt zachránil před demolicí tím, že nechal opravit všechny střechy a krovy a část budovy zrekonstruoval na bydlení. V plánu měl i novou restauraci a varnu piva, ale nedostal se k tomu.

V roce 2018, s novými vlastníky – manželi Pártlovými z Polné přišla nová budoucnost pivovaru. Pivovarský dvůr se otevřel veřejnosti a započala nová epocha dění v prostorách celého pivovaru. S tím přišly i odvážné plány a vize o restauraci, penzionu, wellness i vaření piva. Ale to již ukáže čas, jak se to vydaří. Směle do toho, přejme mnoho elánu a podařené události v pivovaru.
Zdroj:Stránky pivovaru Polná, 2020


Více na stránkách pivovaru

Všichni hráči by dnes chtěli diskutovat. Díky fotbalu Caha viděl svět, teď vaří pivo

Publikováno:před 9 měsíciZdroj:iDNES.czAutor:Eva Streichsbierová

Fotbal hrál jihlavský rodák Robert Caha až do jednačtyřiceti let, teď už se na něj chodí dívat jen sporadicky. Nemá čas. Pokud není v práci, která ho i díky kolektivu baví, věnuje se rodině a dvěma velkým koníčkům – cestování a vaření piva.

Přestože se narodil v Jihlavě, za místní Spartak nastupoval Robert Caha pouze do roku 1994, to se hrávala třetí nejvyšší soutěž. Pak odešel do Baníku Ostrava a nejvyšší českou soutěž si zahrál ještě v dresu Olomouce. Domů do Jihlavy se vrátil na jednu sezonu až po dlouhých patnácti letech.

V té době už měl za sebou několik zajímavých zahraničních angažmá. „Hrál jsem v Číně, v Íránu, ale taky v Bulharsku, na Slovensku, chvilku i v Izraeli a po Jihlavě ještě taky v Polsku,“ prozradil čtyřiačtyřicetiletý bývalý ligový obránce, který kariéru definitivně ukončil před třemi lety v divizní Polné.

V jednačtyřiceti letech jste si řekl, že už je nejvyšší čas končit?
Plánoval jsem, že dám ještě jednu sezonu, ale pak mi 28. února 2017 při řezání dřeva praskla koza a padající kláda mi zatlačila motorovou pilu do nohy. Ten datum beru jako ukončení své kariéry.

Když se dívám na vaši jizvu, vypadá to spíš, že jste někde v moři narazil na žraloka. Jak dlouho jste se léčil?
Zhruba půl roku. Ono to pak ani nebolelo, ale už jsem se znovu na fotbal nenastartoval. Nechtělo se mi.

Po tolika letech u fotbalu musel být přechod do běžného života docela těžký, nebo ne?
A víte, že mi fotbal vůbec nechyběl? Ani nemám čas se jít podívat, jak hraje Polná nebo Jihlava. To raději zajdu s bývalými spoluhráči na pivo. Aktivit je moc.

Věděl jste hned, co chcete dělat?
V tomhle směru se o mě „postarali“ kamarádi, které znám nějakých pětadvacet let. Začal jsem dělat v jihlavské firmě SAPELI. Nejprve jako obchodní zástupce, pak jako regionální manažer a teď už mám se svými lidmi na starost celou republiku. Po dvaceti letech jsem měl najednou volné víkendy. Je to něco jiného, jiný životní rytmus, který mi maximálně vyhovuje.

Pokračovat u fotbalu dál, třeba jako trenér, to vás nelákalo?
Určitou představu jsem měl. V době, kdy jsem dohrával v Polné, jsem tam i pomáhal s trénováním Vláďovi Hekerlemu a Michalu Lovětínskému, ale vůbec mě to nechytlo.

Neměl jste dostatek trpělivosti někomu něco vysvětlovat?
Trpělivost je jedna věc, a ta druhá... Víte, já zažil převážně trenéry, kteří nevedli žádnou diskusi. A my bychom si nic takového ani nedovolili, ale dnešní generace je jiná, tam by naopak rádi diskutovali všichni a o všem. Třeba v poločase jsou schopni se bavit o tom, jestli je dobře postavený systém.

Takže za fotbalem jste udělal tlustou čáru?
Uvidíme, třeba se k němu ještě někdy dostanu. Mám tři kluky a jeden z nich se třeba bude chtít fotbalu věnovat, i když je do toho netlačím.

Pojďme se na chvilku ohlédnout za vaší kariérou. Zajímá mě především ta část, kdy jste působil v, řekněme, fotbalově exotických zemích, jako je Čína či Írán. Kde se vám líbilo nejvíc?
Je těžké vypíchnout jenom jedno místo. Čína je zajímavá sama o sobě, hodně se tam cestuje, což mi vyhovovalo. A v Íránu zase chodilo na zápasy pravidelně osmdesát až sto tisíc lidí. Ale nádherný život byl třeba i v Sofii v Bulharsku.

Konkrétně Írán je ale u nás brán spíš jako dost nebezpečná země...
To je hodně dané sdělovacími prostředky, z nichž vychází Írán jako špatná strana. Ale kdokoliv se za námi přijel podívat, byl nadšený. Spousta památek, pohostinní lidé. Ta země má svoje problémy, ovšem pokud nemusíte nic řešit s úřady, tak se vás moc netýkají.

Nikdy jste se tam necítil v nebezpečí?
Ne. Samozřejmě, že rodina z toho nebyla na začátku vůbec nadšená, hlavně maminka. Šel jsem do neznáma. Taky proto jsem si vymínil, že než podepíšu smlouvu, chci tam prožít týden, abych se mohl rozmyslet. A ten týden byl úplně v pohodě.

Takže jste uklidnil i maminku?
Asi ano, ale nikdy se s tátou podívat nepřijeli, takže to asi pořád vnímali trochu jinak.

Jak se žije ženám v Íránu?
Není to zase tak hrozné, jen se prostě musíte přizpůsobit místním pravidlům. Ženy nosí na veřejnosti šátek na vlasy a oblečení, které nezvýrazňuje siluetu postavy.

Ovšem když jste zmiňoval až stotisícové návštěvy, to jste mluvil jen o mužích, nebo ne?
Je fakt, že tehdy za mě na fotbal ženy v Íránu nesměly. Nevím, jak je to teď, jestli jim to už povolili. Třeba aspoň na ženské týmy.

Jak se hraje před stotisícovým publikem?
Něco neskutečného. Třeba derby jsme hráli v osm večer, ale už v jedenáct dopoledne sedělo na stadionu šedesát tisíc lidí. Vzpomínám si, že do Teheránu tenkrát přijeli čeští hasiči na svoje mistrovství světa. Soutěžili na stejném stadionu někdy po obědě a divili se: Teda, to na nás ale přišlo hodně lidí. (směje se)

Po dvou sezonách jste však zamířil zpátky do Evropy, konkrétně na Slovensko, proč?
Lidé, kteří mě do Íránu dostali, koupili Dunajskou Stredu a chtěli, ať jdu s nimi.

Jenže brzy se ukázalo, že to nebyla dobrá štace, mám pravdu?
Ano, od začátku to bylo špatně. Dokud se o nás starali jako o hráče a tlačili na kluby, aby nám platily, tak to fungovalo. Jenže tady byli v pozici majitelů a platit se jim nechtělo. Nakonec jsem se s nimi tři roky soudil. Naštěstí jsem vyhrál.

Finance ale nebyly jediným problémem, nebo ano?
Byl to úplně atypický klub. Koupili Dunajskou Stredu hlavně s tím, že z ní udělají mezistanici pro prodej hráčů především z Afriky. Ze Slovenska to bylo snazší než z Íránu. Potkal jsem se tam s řadou Kamerunců, a třeba i s Leo Kweukem, který později nastupoval za Spartu.

Takže kádr byl složený výhradně z cizinců?
Půlka kabiny byla černá, což nemyslím rasisticky, půlka hráčů pocházela z bývalé Jugoslávie a doplňovali jsme je já, jeden Maďar a Slovák. Když ne každý, tak každý druhý trénink se tam strhla rvačka. Černí proti bílým. Stačilo, aby někdo někoho nechtíc kopl, a už bylo zle.

Vraťme se ještě na skok do Číny, kde jste strávil jednu sezonu. Jaký tam byl život?
Čína je úžasná a rozmanitá země. Obrovské protiklady velkoměst jako Peking a Šanghaj a proti tomu jih Číny s nádhernou přírodou bez turistů, kde žili lidé ještě s dobytkem a člověk se najedl za dolar na den. Teď jsem slyšel krásný vtip v souvislosti s koronavirem: Co mají společného koronavirus se špagetama? Obojí vymysleli Číňani, ale až Italové to zatáhli do celého světa. (směje se)

Byli jste v Číně pod dohledem?
Osobně jsem problémy nikdy neměl, ale zažil jsem situaci, kdy nám o poločase vběhli do kabiny policajti a odvedli tři hráče, kteří měli údajně sázet. Do konce sezony jsme ty tři už neviděli. Vůbec nevím, jak dopadli.

S fotbalem jste toho procestoval hodně, zůstal jste u poznávání nových zemí i po skončení svojí kariéry?
Ono je to hodně podmíněné věkem dětí. Zatím jsou ještě malé, nemá cenu je tahat někam daleko. Maximálně do dvou tří hodin letu. Ale až povyrostou, plány jsou velké.

A láká vás teplo, nebo sever?
Já nikdy nebyl moc teplomilný, přestože jsem hrál v Perském zálivu, kde bylo až 50 stupňů. Rád bych se podíval třeba na Island nebo na Faerské ostrovy.

Slyšela jsem, že kromě cestování je vaším velkým koníčkem i vaření piva. Je to pravda?
Jako většina fotbalistů mám k pivu blízko. (směje se) Mě ale začalo zajímat víc, dokonce jsem se přihlásil na kurz vaření piva. Pak jsem se seznámil s Jardou Pulicarem, hostinským ve Zborné a spolu jsme začali pivo vařit jako domovarníci v osmdesátilitrové varně.

Takže jednou budete třeba vlastníky velkého pivovaru?
Zatím je to spíš velký koníček, budoucnost spojenou s vařením piva nechávám volně plynout. Je to krásné řemeslo, na které samozřejmě potřebujete i vzdělání. Svoji představu mám, ale co se podaří, či nepodaří zrealizovat, ukáže čas. Pivovárek máme ve Zborné, bratr od ženy koupil Měšťanský pivovar v Polné, kde v současné době funguje restaurace, ale ta úžasná budova by si návrat vaření piva zasloužila... Uvidíme, co bude, ale když zůstane jen u popíjení dobrého piva s přáteli, tak se taky svět točit nepřestane. Vaření zabere i patnáct hodin a dva měsíce se čeká, než pivo dozraje. Ale pak se chcete pochlubit, pozvete pár kamarádů, a za hodinu je všechno vypité. (směje se).

Zprávy z veřejně přístupných zdrojů nebo od zástupců pivovarů.23.08.2020 11:561