Pivovar v Polné, kde prožil kus svého dětství Bohumil Hrabal, si vysloužil ocenění Křišťálový špendlík. V regionu pozornost poutají i Dalešice.

Manželé Marie a Ladislav Pártlovi otevřeli čerstvě oceněný Měšťanský pivovar Polná v září roku 2019. Objektu přitom původně hrozila demolice. Po rekonstrukci noví majitelé interiér vyzdobili starými polenskými pivními lahvemi, knížkami Bohumila Hrabala i fotografiemi z jeho dětství. A pivovar mohl po desítkách let, kdy byl mimo provoz, opět ožít.

Kromě restaurace zde manželé Pártlovi vybudovali také penzion s wellness a na místě pořádají různé kulturní akce, například divadelní představení, populární cyklus Listování nebo kvízové večery. „Naše motto je: Vše, co děláš srdcem, přináší spokojenost všem! A to je hlavní důvod našeho úspěchu,“ popisuje majitel Ladislav Pártl, který občas v restauraci zaskakuje i jako číšník.

Současní majitelé pivovaru mu plánují navrátit jeho původní poslání, kterým není nic jiného než vaření piva. Plány bohužel zpomalila pandemie a nyní je stále hatí současná nestabilní situace ve světě. „V našich snech jsme postoupili alespoň částečně. Malé wellness je již v provozu, finskou saunu, masáže i vířivku mohou využít nejen hosté našeho penzionu, ale také veřejnost. Stále ale plánujeme vařit i pivo a věřím, že jednou to přijde,“ doplňuje majitel.

Cenu Křišťálový špendlík českým podnikům z oboru gastronomie udělila společnost Google. Získalo ji deset míst, která dostala od svých zákazníků nejlepší hodnocení na Google Mapách. Ocenění oslavila už pražská restaurace Vallmo, ostravské bistro Pelmeški nebo liberecká Sagarmatha.

„Cenu sice předává Google, ale ve skutečnosti je to ocenění od uživatelů, kterým se v pivovaru líbilo, a proto také zanechali v Mapách a ve Vyhledávání obrovské množství pozitivních recenzí. Google svými nástroji a produkty pomáhá malým podnikatelům růst, aby dokázali plně využít výhod a příležitostí digitální doby. Pivovar v Polné je toho krásným příkladem,” říká tisková mluvčí Googlu v České republice Iva Fialová.

Polenský pivovar není jediný, který je na Vysočině spojený se známým českým spisovatelem. Další stojí v Dalešicích a proslul tím, že v něm režisér Jiří Menzel natočil film Postřižiny podle Hrabalova románu. Vůně sladu se z něj začala linout v roce 2002 po tom, co dlouhou dobu – podobně jako pivovar v Polné – chátral.

Nejlépe hodnocenou restaurací na Vysočině je podle uživatelských recenzí na Mapách Měšťanský pivovar Polná. Majitelé podniku, manželé Pártlovi, za to v úterý od Googlu převzali ocenění Křišťálový špendlík. Deset cen podnikům z oboru gastronomie, které jejich návštěvníci v daném regionu nejlépe ohodnotili, bude Google letos poprvé jejich majitelům postupně předávat v průběhu června - Polná byla druhou zastávkou v pořadí.

Pivovar v Polné byl před lety zachráněn před demolicí, následně jej převzali manželé Pártlovi, kteří zde vybudovali restauraci a penzion. V jejich Firemním profilu na Mapách Google se to jen hemží nádhernými vzkazy od spokojených zákazníků, kteří nejvíce oceňují zdejší atmosféru, houževnatost majitelů a útulná zákoutí v zeleni, ale samozřejmě i dobré jídlo.

„Naše motto je: Vše co děláš srdcem, přináší spokojenost všem! - a to je hlavní důvod našeho úspěchu,“ popisuje majitel Ladislav Pártl, který občas v restauraci zaskakuje i jako číšník. Z ocenění Křišťálový špendlík má velkou radost. „Děkujeme našim hostům, právě oni o tom rozhodli, a my se na ně opět těšíme,“ vzkazuje. „Gratulujeme manželům Pártlovým k ocenění Křišťálový špendlík. Cenu sice předává Google, ale ve skutečnosti je to ocenění od uživatelů, kterým se v pivovaru líbilo, a proto také zanechali v Mapách a ve Vyhledávání obrovské množství pozitivních recenzí. Google svými nástroji a produkty pomáhá malým podnikatelům růst, aby dokázali plně využít výhod a příležitostí digitální doby. Pivovar v Polné je toho krásným příkladem,” říká tisková mluvčí Googlu v České republice Iva Fialová. Vítězné podniky byly vybrány na základě několika kritérií, přičemž rozhodující bylo množství pozitivních recenzí a počet udělených hvězdiček na Firemním profilu podniku v daném regionu České republiky ke konci dubna 2022. K podmínkám udělení ocenění patřil také kompletně vyplněný profil na Mapách a ve Vyhledávání Google. Jména vítězů jsou postupně zveřejňována na mapě na stránce www.kristalovyspendlik.cz. Kompletní list vítězů bude znám 23. června 2022.

Když byla polenská restaurace Měšťanský pivovar ještě skutečným pivovarem, trávil v něm své dětství spisovatel Bohumil Hrabal.
Místo samo – pivovar v Polné – má bohatou historii. Celý objekt je kulturní památkou vedenou pod Památkovým úřadem v Telči, a jeho nový majitel se ji snaží ukázat a přiblížit. Manželé Ladislav a Marie Pártlovi z Polné se chtěli opuštěného bývalého pivovaru ujmout, hned jak jej před třemi lety poprvé uviděli. „Byl jsem se tady podívat, protože mě to zajímalo, a byla to láska na první pohled,“ směje se Ladislav.

Objekt vyžadoval mnoho práce na rekonstrukcích a výstavbě moderní restaurace, ke které se za doby uzavření při pandemii přidal i penzión a malé wellness se saunou.

Jednou se tu zase bude vařit pivo...
Připomínka historie místa je ale pro majitele na prvním místě. „Tady je parní kotel Ringhofer z roku 1905. Sepsali jsme takovou malou historii, jak šel čas. Původní pivovar lehl popelem v roce 1863 a tento pivovar stojí od roku 1865,“ říká Ladislav Pártl v renovované místnosti s originálním kotlem.

Původně zvaný Horní pivovar postavili polenští měšťané od základu znovu. Polenské pivo se na konci 19. století vozilo po celé Vysočině a až do Pardubic. Se začátkem výroby lahvového piva se na konci 19. století přidaly i limonády a sodovky.

Tou dobou už pod pivovarem existovaly rozsáhlé sklepy. „Vyvezli jsme spoustu valníků suti, objevili jsme další místnost, která byla zazděná, tak jsme se rozhodli to odkrýt, tak z toho bylo k nemilému překvapení dalších pět valníků! Ale vznikl krásně vyčištěný prostor a věřím tomu, že by se dal v budoucnu využít k výrobě piva. Na tomto místě mohly být ležácké tanky a pivečko by tady mohlo být v chladu připraveno,“ usmívá se Ladislav Pártl v prostorách, kde je téměř stabilní teplota po celý rok.

Dříve totiž největší sklepení sloužilo jako lednice. „Naházel se sem led z rybníka Peklo a chlad tady vydržel.“

Bohumil Hrabal a polenská inspirace
V salonku restaurace o úroveň výše se připomíná pobyt jednoho z našich nejznámějších spisovatelů Bohumila Hrabala. Narodil se v Brně, ale jeho maminka dostala místo jako účetní v polenském pivovaru. K malému Bohumilovi se jeho otec nehlásil, a tak, když maminka v pivovaru potkala svého budoucího manžela – také účetního – Františka Hrabala, dostal po něm příjmení.

Nevlastní otec se stal předlohou postavy Francina z Postřižin. Polná byla pro spisovatele velkou inspirací, a to chtějí manželé Pártlovi také ukázat: „Máme tady několik fotografií, ale také knihovnu s dílem Bohumila Hrabala, občas sem lidé přinesou nějakou další knížku. No a další kouty jsou připomínkou historické Polné,“ dodává polenský patriot.

Fotbal hrál jihlavský rodák Robert Caha až do jednačtyřiceti let, teď už se na něj chodí dívat jen sporadicky. Nemá čas. Pokud není v práci, která ho i díky kolektivu baví, věnuje se rodině a dvěma velkým koníčkům – cestování a vaření piva.

Přestože se narodil v Jihlavě, za místní Spartak nastupoval Robert Caha pouze do roku 1994, to se hrávala třetí nejvyšší soutěž. Pak odešel do Baníku Ostrava a nejvyšší českou soutěž si zahrál ještě v dresu Olomouce. Domů do Jihlavy se vrátil na jednu sezonu až po dlouhých patnácti letech.

V té době už měl za sebou několik zajímavých zahraničních angažmá. „Hrál jsem v Číně, v Íránu, ale taky v Bulharsku, na Slovensku, chvilku i v Izraeli a po Jihlavě ještě taky v Polsku,“ prozradil čtyřiačtyřicetiletý bývalý ligový obránce, který kariéru definitivně ukončil před třemi lety v divizní Polné.

V jednačtyřiceti letech jste si řekl, že už je nejvyšší čas končit?
Plánoval jsem, že dám ještě jednu sezonu, ale pak mi 28. února 2017 při řezání dřeva praskla koza a padající kláda mi zatlačila motorovou pilu do nohy. Ten datum beru jako ukončení své kariéry.

Když se dívám na vaši jizvu, vypadá to spíš, že jste někde v moři narazil na žraloka. Jak dlouho jste se léčil?
Zhruba půl roku. Ono to pak ani nebolelo, ale už jsem se znovu na fotbal nenastartoval. Nechtělo se mi.

Po tolika letech u fotbalu musel být přechod do běžného života docela těžký, nebo ne?
A víte, že mi fotbal vůbec nechyběl? Ani nemám čas se jít podívat, jak hraje Polná nebo Jihlava. To raději zajdu s bývalými spoluhráči na pivo. Aktivit je moc.

Věděl jste hned, co chcete dělat?
V tomhle směru se o mě „postarali“ kamarádi, které znám nějakých pětadvacet let. Začal jsem dělat v jihlavské firmě SAPELI. Nejprve jako obchodní zástupce, pak jako regionální manažer a teď už mám se svými lidmi na starost celou republiku. Po dvaceti letech jsem měl najednou volné víkendy. Je to něco jiného, jiný životní rytmus, který mi maximálně vyhovuje.

Pokračovat u fotbalu dál, třeba jako trenér, to vás nelákalo?
Určitou představu jsem měl. V době, kdy jsem dohrával v Polné, jsem tam i pomáhal s trénováním Vláďovi Hekerlemu a Michalu Lovětínskému, ale vůbec mě to nechytlo.

Neměl jste dostatek trpělivosti někomu něco vysvětlovat?
Trpělivost je jedna věc, a ta druhá... Víte, já zažil převážně trenéry, kteří nevedli žádnou diskusi. A my bychom si nic takového ani nedovolili, ale dnešní generace je jiná, tam by naopak rádi diskutovali všichni a o všem. Třeba v poločase jsou schopni se bavit o tom, jestli je dobře postavený systém.

Takže za fotbalem jste udělal tlustou čáru?
Uvidíme, třeba se k němu ještě někdy dostanu. Mám tři kluky a jeden z nich se třeba bude chtít fotbalu věnovat, i když je do toho netlačím.

Pojďme se na chvilku ohlédnout za vaší kariérou. Zajímá mě především ta část, kdy jste působil v, řekněme, fotbalově exotických zemích, jako je Čína či Írán. Kde se vám líbilo nejvíc?
Je těžké vypíchnout jenom jedno místo. Čína je zajímavá sama o sobě, hodně se tam cestuje, což mi vyhovovalo. A v Íránu zase chodilo na zápasy pravidelně osmdesát až sto tisíc lidí. Ale nádherný život byl třeba i v Sofii v Bulharsku.

Konkrétně Írán je ale u nás brán spíš jako dost nebezpečná země...
To je hodně dané sdělovacími prostředky, z nichž vychází Írán jako špatná strana. Ale kdokoliv se za námi přijel podívat, byl nadšený. Spousta památek, pohostinní lidé. Ta země má svoje problémy, ovšem pokud nemusíte nic řešit s úřady, tak se vás moc netýkají.

Nikdy jste se tam necítil v nebezpečí?
Ne. Samozřejmě, že rodina z toho nebyla na začátku vůbec nadšená, hlavně maminka. Šel jsem do neznáma. Taky proto jsem si vymínil, že než podepíšu smlouvu, chci tam prožít týden, abych se mohl rozmyslet. A ten týden byl úplně v pohodě.

Takže jste uklidnil i maminku?
Asi ano, ale nikdy se s tátou podívat nepřijeli, takže to asi pořád vnímali trochu jinak.

Jak se žije ženám v Íránu?
Není to zase tak hrozné, jen se prostě musíte přizpůsobit místním pravidlům. Ženy nosí na veřejnosti šátek na vlasy a oblečení, které nezvýrazňuje siluetu postavy.

Ovšem když jste zmiňoval až stotisícové návštěvy, to jste mluvil jen o mužích, nebo ne?
Je fakt, že tehdy za mě na fotbal ženy v Íránu nesměly. Nevím, jak je to teď, jestli jim to už povolili. Třeba aspoň na ženské týmy.

Jak se hraje před stotisícovým publikem?
Něco neskutečného. Třeba derby jsme hráli v osm večer, ale už v jedenáct dopoledne sedělo na stadionu šedesát tisíc lidí. Vzpomínám si, že do Teheránu tenkrát přijeli čeští hasiči na svoje mistrovství světa. Soutěžili na stejném stadionu někdy po obědě a divili se: Teda, to na nás ale přišlo hodně lidí. (směje se)

Po dvou sezonách jste však zamířil zpátky do Evropy, konkrétně na Slovensko, proč?
Lidé, kteří mě do Íránu dostali, koupili Dunajskou Stredu a chtěli, ať jdu s nimi.

Jenže brzy se ukázalo, že to nebyla dobrá štace, mám pravdu?
Ano, od začátku to bylo špatně. Dokud se o nás starali jako o hráče a tlačili na kluby, aby nám platily, tak to fungovalo. Jenže tady byli v pozici majitelů a platit se jim nechtělo. Nakonec jsem se s nimi tři roky soudil. Naštěstí jsem vyhrál.

Finance ale nebyly jediným problémem, nebo ano?
Byl to úplně atypický klub. Koupili Dunajskou Stredu hlavně s tím, že z ní udělají mezistanici pro prodej hráčů především z Afriky. Ze Slovenska to bylo snazší než z Íránu. Potkal jsem se tam s řadou Kamerunců, a třeba i s Leo Kweukem, který později nastupoval za Spartu.

Takže kádr byl složený výhradně z cizinců?
Půlka kabiny byla černá, což nemyslím rasisticky, půlka hráčů pocházela z bývalé Jugoslávie a doplňovali jsme je já, jeden Maďar a Slovák. Když ne každý, tak každý druhý trénink se tam strhla rvačka. Černí proti bílým. Stačilo, aby někdo někoho nechtíc kopl, a už bylo zle.

Vraťme se ještě na skok do Číny, kde jste strávil jednu sezonu. Jaký tam byl život?
Čína je úžasná a rozmanitá země. Obrovské protiklady velkoměst jako Peking a Šanghaj a proti tomu jih Číny s nádhernou přírodou bez turistů, kde žili lidé ještě s dobytkem a člověk se najedl za dolar na den. Teď jsem slyšel krásný vtip v souvislosti s koronavirem: Co mají společného koronavirus se špagetama? Obojí vymysleli Číňani, ale až Italové to zatáhli do celého světa. (směje se)

Byli jste v Číně pod dohledem?
Osobně jsem problémy nikdy neměl, ale zažil jsem situaci, kdy nám o poločase vběhli do kabiny policajti a odvedli tři hráče, kteří měli údajně sázet. Do konce sezony jsme ty tři už neviděli. Vůbec nevím, jak dopadli.

S fotbalem jste toho procestoval hodně, zůstal jste u poznávání nových zemí i po skončení svojí kariéry?
Ono je to hodně podmíněné věkem dětí. Zatím jsou ještě malé, nemá cenu je tahat někam daleko. Maximálně do dvou tří hodin letu. Ale až povyrostou, plány jsou velké.

A láká vás teplo, nebo sever?
Já nikdy nebyl moc teplomilný, přestože jsem hrál v Perském zálivu, kde bylo až 50 stupňů. Rád bych se podíval třeba na Island nebo na Faerské ostrovy.

Slyšela jsem, že kromě cestování je vaším velkým koníčkem i vaření piva. Je to pravda?
Jako většina fotbalistů mám k pivu blízko. (směje se) Mě ale začalo zajímat víc, dokonce jsem se přihlásil na kurz vaření piva. Pak jsem se seznámil s Jardou Pulicarem, hostinským ve Zborné a spolu jsme začali pivo vařit jako domovarníci v osmdesátilitrové varně.

Takže jednou budete třeba vlastníky velkého pivovaru?
Zatím je to spíš velký koníček, budoucnost spojenou s vařením piva nechávám volně plynout. Je to krásné řemeslo, na které samozřejmě potřebujete i vzdělání. Svoji představu mám, ale co se podaří, či nepodaří zrealizovat, ukáže čas. Pivovárek máme ve Zborné, bratr od ženy koupil Měšťanský pivovar v Polné, kde v současné době funguje restaurace, ale ta úžasná budova by si návrat vaření piva zasloužila... Uvidíme, co bude, ale když zůstane jen u popíjení dobrého piva s přáteli, tak se taky svět točit nepřestane. Vaření zabere i patnáct hodin a dva měsíce se čeká, než pivo dozraje. Ale pak se chcete pochlubit, pozvete pár kamarádů, a za hodinu je všechno vypité. (směje se).