Minipivovarů stále přibývá, a to je správné. Tady je jeden z nich a tip na výlet.

Mělnické Vtelno leží v půli cesty mezi Mělníkem a Mladou Boleslaví. Vyjdete za humna, a když je hezky, spatříte v dálce zasněžené vrcholky Krkonoš. Jestli se vydáte druhým směrem, skončíte v Kropáčově Vrutici, což také není k zahození.

Letos v zimě otevřel ve Vtelně rodinný minipivovar Neumann, opatřený restaurací. Což je, můžeme potvrdit už teď, víc než dobrá zpráva.

Neumannovi, jako většina jejich kolegů z minipivovarské branže, nemají peněz na reklamu nazbyt, takže jim teď trochu pomůžeme. Byli jsme v jejich hospodě inkognito dvakrát a naše zážitky jsou veskrze příjemné.

Především, výtečný dojem v nás zanechala podstata hospody: pivo. Z opojení „malými" a „nezávislými" už jsme mírně vystřízlivěli - když je pivo z minipivovaru, ještě to automaticky neznamená, že bude skvělé. U Neumannů to ale platí. 11° světlý Václav, 12° pšeničný kvasnicový Karel, 13° tmavý Bivoj a 14° světlý speciál Adolf - tohle portfolio by mělo uspokojit i hodně zmlsané degustátory.

Klidně začněte od toho „nejobyčejnějšího", i ta jedenáctka stojí za to. (Pro pořádek: nekonzumovali jsme všechno v jeden den.)

Pan Neumann si zakládá na kvalitě originálu natolik, že pivo - jak říká, „pivečko" - raději nedodává do žádné jiné hospody, aby se mu (pivu) po cestě něco nestalo. Takže putuje jen z ležáckého sklepa přes pípu do půllitrů, což je i s cestou k vašemu stolu maximálně nějakých deset, patnáct metrů. Nepasterizované, nefiltrované, ovšemže, přírodní proces. A vychlazené akorát. Nenatrefili jsme na várku ani sklenici, která by se nám zdála horší, než jiné.

V chuťových buňkách se rozplývá sládkova přesná práce s chmely - tradičním červeňákem, ale i aromatickými novozélandskými a americkými odrůdami. Když v lokále narazíte na pana Neumanna (což není zas tak nepravděpodobné), rád vás vezme na prohlídku pivovárkem a možná vám dá i přivonět přímo ke chmelovému pokladu.

Za zmínku stojí lidová cena: jedenáctka za 21 korun, třináctka za pětadvacet. Být restaurace v nějakém turistickém bedekru, patřila by k ní douška „zde se můžete setkat s místním obyvatelstvem". Vůbec se domorodcům nedivíme, že se jim tu líbí. Myslíme, že na Krušovice, které se tu čepovaly předtím, šťastně zapomněli.

Pivovar se nezastaví. Sotva jsme otevřeli - a budeme muset rozšiřovat, bilancuje pan Neumann dosavadní poptávku. Ano, vždyť minule chyběl na čepu Adolf… podcenili jsme to trochu, pomrkává šéf.

Hospodu i sál v prvním patře zdobí myslivecké trofeje. Štamgasti rozebírají rozflákané silnice, včerejší večer, sport a počasí (hlavně aby bylo dost ječmene, přidává se pan majitel). Skrze záclony se dere ještě nízké jarní slunce, ale už si sem našli cestu i výletní cyklisté. Restaurace je kuřácká (patří přece hlavně místním); těm, co to vadí, snad postačí, když usednou k otevřenému oknu. Směrem k létu se chystá posezení na venkovním dvorku, s autonomní pípou.

Kuchyně i o víkendech nabízí několik hotovek, minutky, a studenou hospodskou klasiku.

Před Neumannovými podnik dlouhá léta patřil rodině Krajů, kterou proslavil hlavně boxer Rudolf (stříbro ze Sydney 2000). Za první republiky hospodu koupil jeho pradědeček. Takže kdyby Neumannovi přece jen někdy chtěli, celebritu do reklamy už mají - Rudymu Mlátičkovi by to s půllitrem určitě slušelo. Dej Bůh štěstí!