Do vysídlené horské vesnice se díky Sdružení Neratov začal před více než 30 lety pomalu vracet život. Cílem bylo, aby v ní lidé s handicapem našli potřebné zázemí, podporu i pracovní příležitosti.

U zrodu neziskové organizace stál farář Josef Suchár a na jejím rozvoji se podílely také dvě rodiny – Němcova a Malíkova. Hlavní myšlenkou bylo vytvořit prostor a zajistit různé formy podpory pro osoby s postižením, nikoliv však v pasivním slova smyslu. Od počátku se počítalo s jejich aktivním zapojením, aby nové zázemí vzniklo nejen pro ně, ale společně s nimi.

Od roku 1992 tak v Neratově pod hlavičkou Sdružení Neratov vzniklo chráněné bydlení, denní stacionář, chráněné dílny zaměřené na různé druhy řemesel a také základní škola pro děti s kombinovaným postižením a autismem. Současně započala obnova místního kostela, který se stal nejvýraznějším místním symbolem.

Znovuzrození památky
Kostel Nanebevzetí Panny Marie byl na počátku 90. let v dezolátním stavu. Po požáru způsobeném ruskou protitankovou střelou z něj zbylo jen torzo a od konce druhé světové války chátral. V roce 1992 získal statut kulturní památky a zástupci Sdružení Neratov společně se zdejší farností začali pracovat na jeho renovaci.

„Obnova trvá už více než 30 let a stále pokračuje. Za tuto dobu se podařilo opravit fasádu, věže, hodiny, dočkala se i značná část interiéru, schodiště a mnoho dalších prvků,“ popisuje Kateřina Tomišková, obchodní manažerka Sdružení Neratov. Z kostela se opět stalo navštěvované poutní místo, které navíc slouží i jako prostor pro kulturní akce. Navštívit ho můžete kdykoliv – je otevřený 24 hodin denně.

Horská vesnice
Neratov se nachází v chráněné krajinné oblasti Orlické hory nedaleko polských hranic. Po odsunu německých obyvatel v ní zůstala jen hrstka stálých obyvatel a postupem času zůstala prakticky vylidněná a zapomenutá.

„Díky aktivitám místního sdružení se do ní ale znovu vrací život. Rozvíjí se infrastruktura i služby a stále pracujeme na jejich rozšiřování. Chtěli bychom zpřístupnit Neratov širšímu okruhu návštěvníků nejen jako poutní místo, ale jako destinaci pro turistiku, rekreaci, kulturu a komunitní život,“ přibližuje plány Kateřina Tomišková. V obci se nachází obchod, bistro, hospoda a před osmi lety tu otevřeli také pivovar.

Zázračný Prorok
Založení pivovaru nebyl jen náhodný nápad. Místní řeholníci ze servitského řádu ho chtěli vybudovat současně s novým kostelem už v 17. století, ale z plánů nakonec sešlo. Původní myšlenku se podařilo zrealizovat až o 300 let později, v souladu s principy sdružení ale nešlo jen o zlatý mok.

Pivovar je totiž jedním z projektů sociálního podnikání, a díky jeho vzniku byly vytvořeny pracovní pozice především pro lidi s mentálním nebo zdravotním postižením. První pivo tu uvařili v režii emeritního sládka Jiřího Grosse v roce 2017 a dostalo příznačný název Prorok.

Potvrzení kvality
Současným sládkem pivovaru je Dominik Malík a ve výrobě stále převažují spodně kvašená piva plzeňského typu – nefiltrovaná a nepasterizovaná. Při výrobě se používá i voda z místní studánky, která pramení přímo u kostela a připisují se jí zázračné účinky.

Nabídku stálých druhů pravidelně doplňují sezonní speciály v období Velikonoc, Vánoc a dalších příležitostí. Mezi návštěvníky si neratovské pivo získalo velkou oblibu a jeho kvalitu potvrdili v loňském roce i odborníci. V roce 2025 se světlý ležák Prorok 11° Pivovar Neratov zařadil mezi výrobky, které nesou ocenění Regionální potravina Královéhradeckého kraje.

Plány do budoucna
„Ocenění je pro nás uznáním poctivé práce a také poděkováním lidem, kteří za výrobou piva stojí. Zařazení mezi Regionální potraviny nám také otevírá dveře k novým zákazníkům a zavazuje nás k udržení kvality a dalšímu zlepšování,“ říká obchodní manažerka. Cílem je pivo Prorok ještě více propojit s turistickou a ubytovací nabídkou v Neratově a současně ho distribuovat do širší obchodní sítě. Stěžejním úkolem do budoucna v rámci všech služeb ale zůstává podpora lidí s handicapem.

„To, co dělá Neratov dnes, není jen pomoc. Je to cesta k důstojnosti, zapojení a smysluplnosti. Lidé s postižením zde nejsou pouze pasivními příjemci péče – dostávají práci, dovednosti, smysl, možnost zapojit se do života. Dílny a škola dávají smysl, domov dává jistotu, společenství dává přijetí. A vesnice, která kdysi hrozila zánikem, je teď místem života, naděje a vztahů,“ uzavírá Kateřina Tomišková.

Sdružení Neratov otevřelo v Orlických horách poutní pivovar, který je prvním na české straně hor. Zatím vaří desítku a dvanáctku, ale chystá se i na speciály. Pivo pojmenované Prorok sází na žatecký chmel, hanácký slad a kvalitní horskou vodu.

Zvenku vypadá nedostavěně, kolem budovy jsou ještě pozůstatky po stavbě a fasáda jako by čekala na finální vrstvu. Je to však mýlka. Modřínový rošt po obvodu budovy byl záměrem mladého projektanta. Přesto ještě některé drobné doplňky přibudou.

Velká prosklená okna dostanou osvětlení, aby turisté dobře viděli zařízení pivovaru hned za nimi, a vyroste také komín, ač ne klasický vysoký pivovarský. Ale jak říká místní farář Josef Suchár, správný pivovar komín mít musí.

„Dříve se říkalo klobouk pana starýho (sládka). Projektant říkal, že by to neměl být problém. Bude to však jen malý komín, aby se odvedly ty páry, které tady jsou. Turisté, kteří pojedou okolo, tedy budou mít nejen vizuální, ale i čichový vjem,“ slibuje v hustém mraku nasyceném mladinovými výpary neratovský sládek Jiří Gross.

Stojíme vedle dvou pivovarských kádí a v místnosti chvílemi není vidět na protější stěnu. Sládek právě vaří teprve jedenáctou várku piva pojmenovaného Prorok. V kádi probublává budoucí desítka.

Pivo se v Neratově začalo vařit teprve koncem listopadu, přestože původně zde plánovali spuštění provozu už na letní sezonu. Jenže stavbu zastihla loňská nečekaně tuhá zima a vše se zdrželo.

„Chtěli jsme pivo už na pouť nebo na oslavy 25 let Sdružení Neratov, ale ani jedno se nestihlo. Budova byla hotová v říjnu a hned se začalo s instalací technologie,“ popisuje sládek, ale v půlce věty ho přerušuje šplouchnutí vody na zem. V kádi vzkypěla mladina a sládek musí rychle zakročit.

„Máme to vytápěné párou a stačí chvilka nepozornosti... Bývali jsme měli ty parní kotle postavit trochu větší. Je to akorát na knop. Tady ta várka je deset hektolitrů a nádoby na kvašení i dokvášení ve sklepě jsou na dvacet hektolitrů. Proto vaříme vždy dvě várky. Dnes a zítra děláme desítku,“ přehlušuje vodu stříkající při oplachování kádě a podlahy sládek.

Zdejší voda je srovnatelná s tou plzeňskou
Jiří Gross preferuje tradiční české pivo, a tak se při vaření Proroka inspiroval v Plzni spodně kvašenými pivy. Desítka bude ve sklepě kvasit sedm dní. Dalších třicet dní se pak bude dokvášet v ležáckých tancích. Týdně plánuje uvařit dvě až čtyři várky.

„Teoreticky jsme schopni vyrobit ročně tři tisíce hektolitrů, ale bude záležet na odbytu. Používáme hanácký slad, žatecký chmel a místní velice dobrou vodu. Podle rozborů je srovnatelná s tou plzeňskou. Vždy se říkalo, že plzeňské pivo je dobré, protože mají dobrou vodu. Snad půjdeme ve stejných šlépějích,“ věří Jiří Gross, který celý život pracoval ve sladovnictví a nyní už je v penzi.

Sám má na starost varnu, o sklep a spilku, kde probíhá otevřené kvašení, se stará podsládek. Kromě nich by v pivovaru mělo pracovat ještě sedm klientů zdejšího chráněného bydlení, které v obci provozuje Sdružení Neratov. Práci najdou v úklidu, logistice nebo při plnění lahví a sudů.

Sdružení si od pivovaru slibuje nejen další pracovní místa pro lidi s hendikepem, ale také prostředky na dofinancování sociálních služeb a ostatních aktivit.

„Pokud ekonomika vyjde tak, jak je naplánována, mělo by nám to finančně pomoci. Zvýší se tím výnos i z naší hospody. Tím, že budeme mít další zdroj peněz, budeme mít prostředky na dokrytí některých dotací,“ vysvětluje farář Josef Suchár.

Stavba pivovaru přišla na necelých 13 milionů korun a sdružení si na ni vzalo úvěr, který bude splácet z prodeje piva. To bude dostupné v sudech či ve skleněných i plastových lahvích. Kromě vlastní hospody má být k dostání také v síti prodejen orlickoústeckého Konzumu. Zájem projevily některé penziony a další s objednávkou čekají, až budou moci nové pivo ochutnat. První výstav byl 30. prosince a už na Silvestra pivovar dodával první sudy.

„V naší hospodě zatím čepujeme pouze desítku. Od pátku tam budou v prodeji také litrové plastové lahve. Dvanáctka stále zraje a měla by být k dispozici příští týden. Zatím počítáme jen s desítkou a dvanáctkou, ale na Velikonoce připravíme nějaký speciál,“ sděluje mluvčí Sdružení Neratov Antonín Nekvinda.

V obci Neratov v Orlických horách, jež krutě zasáhlo dvacáté století a která je známá svým poutním kostelem, konečně přibyl i pivovar. Sdružení Neratov má na dvě stě zaměstnanců, z nichž je stopadesát mentálně či psychicky postižených. Právě ti se na nová pracovní místa v pivovaru nejvíce těší. První pivo z poutního místa a s příznačným názvem Prorok plánují nadělit už krátce před Vánocemi.

Místnímu Sdružení Neratov se zde povedlo otevřít pivovar, jenž by měl kostel doplňovat. Důvodem jeho zřízení je kromě nových pracovních míst i navázat na tradici a historické snahy. „Když se tady založil kostel, tak tady chtěli pivovar. To bylo už v roce 1723. Nepovolili ho však, takže lidé odešli pryč,“ vysvětluje finanční a obchodní manažer Sdružení Neratov Antonín Nekvinda.

Finance
Myšlenka postavit pivovar znovu ožila před deseti lety a v Neratově začali postupně připravovat plány na její realizaci. „Měli jsme štěstí, protože jsme narazili i na pana sládka, který by to chtěl dělat, který nám k tomu hodně pomohl, a pak jsme zkoumali, odkud můžeme získat finance,“ zmiňuje Nekvinda.

„Vybudovat pivovar by ale nebylo možné bez investičního úvěru z programu sociálního bankovnictví České spořitelny. Bez partnera, na kterého se můžete spolehnout a který ve vás věří, by rozvoj nebyl možný,“ dodal. O odbyt se nebojí, koneckonců, Neratov má přece vlastní hospodu.

Radost z nové příležitosti
Pivovar se bude odlišovat i skladbou svých zaměstnanců. „Bude mít sedm zaměstnanců. Sládka, podsládka, a pak tady budou vypomáhat i naši klienti,“ vyjmenovává Nekvinda.

Jednou takovou klientkou je i Eva, která zde žije už pět. Na práci se těší. „Budu hlavně lepit na flaškách etikety, ale bude se tam dělat asi všechno,“ odhaduje Eva. Nebude to však její první práce ve sdružení. „Já to střídám jako ponožky,“ říká s úsměvem.

Jako první se v pivovaru uvaří desítka a dvanáctka. Z důvodu doby, po kterou se pivo vaří, se můžeme na první várku piva s příznačným názvem Prorok těšit krátce před Vánocemi.

Návrat života do vysídlené obce
V obci Neratov ještě koncem osmdesátých let žili jen dva obyvatelé. Místo začalo ožívat krátce po revoluci, kdy zde kněz Josef Suchar založil Sdružení Neratov.

Tomuto sdružení se povedlo postupně vrátit život do opuštěné obce, jejíž historie sahá až do 16. století. Po druhé světové válce se pohraniční víska vysídlila, další ránu zasadil požár, který poničil významný poutní kostel. Jako zázrakem minulý režim kostel nezboural a po revoluci Sdružení Neratov kostel dokázalo opravit.

V současnosti kostel láká desetitisíce poutníků a návštěvníků ročně. Lákadlem je i unikátní vzdušná prosklená střecha kostela.

Sdružení se dále v obci stará o osoby s postižením a sociálně znevýhodněné, kterým nabízí chráněné bydlení i zaměstnání.

Před dvaceti pěti lety založil s přáteli Sdružení Neratov. Za cíl si dal obnovit nejen zdejší kostel, tradici poutního místa, ale celou obec Neratov, vysídlenou po 2. světové válce, a navíc pomáhat potřebným. Josef Suchár, který sám sebe neváhá označit jako "šíleného faráře z Neratova," tyto nemalé vize naplnil.

Život a podnikání v současném Neratově je postaven na tradici poutního místa, spolehlivým magnetem, který přitahuje návštěvníky, je neotřele rekonstruovaný a nikdy nezamčený kostel se skleněnou střechou. Před pětadvaceti lety byl přitom ruinou. Josefu Suchárovi, který místo objevil vlastně náhodou, když na konci osmdesátých let coby jeden z vedoucích na letním táboře hledal místo pro bojovku, Neratov učaroval tak, že si slíbil jednou se sem vrátit a kostel obnovit. A protože po revoluci už jako oficiálně vysvěcený kněz dostal na starosti farnosti Orlických hor, nastal čas vize plnit. V obnovu Neratova věřil natolik, že přesvědčil dvě rodiny s malými dětmi, aby se spolu s ním do této vsi přestěhovaly. A to na počátku nebylo v Neratově ani kde bydlet, domy byly v dezolátním stavu.

Cesta do neznáma
Obě rodiny, které se rozhodly následovat farářovy vize, radikálně změnily svůj dosavadní život. Kromě vlastních dětí si navíc vzaly do pěstounské péče další, a to s mentálním postižením. „To byla obrovská odvaha přestěhovat se i s dětmi z civilizace se všemi jejími vymoženostmi v podstatě do pustiny bez jakéhokoli vybavení. Prostě jít za svou vizí vybudovat místo pro lidi s postižením a pomáhat jim,“ popisuje dlouholetá podporovatelka a zaměstnankyně Neratova Zdeňka Burešová. Rodiny sester Jany Němcové a Marie Malíkové spolu s farářem Josefem Suchárem tady postupně začaly budovat společenství, které dnes dává rodinné zázemí a práci desítkám lidem, a to nejen s mentálním postižením. "Už na počátku jsme si řekli, že obnovíme poutní místo smíření pod ochranou Panny Marie Nanebevzaté, ale že ten princip smíření bude v pomoci potřebným a zvláště dětem. Od počátku jsme Neratov spojili s lidmi s handicapem. Obnovu kostela a obce jsme však nedělali pro ně, ale společně s nimi - to se povedlo a funguje to tak dodnes," přibližuje Josef Suchár. Kostel je otevřený všem bez rozdílu - obrazně i prakticky, nikdy se nezamyká. Jeho symbolický základní kámen, pozůstatek původního oltáře, pokřtilo 14 kněží různých církví. Díky tomu se v kostele smí konat třeba svatby snoubenců různých vyznání. Ročně se jich tady odehraje několik desítek a zisk z nich pomáhá rozvíjet místní komunitu.

Začátky nebyly jednoduché, o smyslu obnovit život na vesnici a dát šanci lidem s postižením musel Josef Suchár přesvědčit více lidí než své přátele. Potřeboval, aby jeho plánům uvěřili i místní. Neratov sice měl na začátku devadesátých let jen dva stálé obyvatele, ale v okolí bylo a je nemálo chatařů, navíc je součástí nedalekých Bartošovic. "Josef, který nikdy nepil, ani na našich velkých rodinných oslavách, se kvůli Neratovu rozhodl dát si tu a tam panáčka slivovice s místními - uvědomoval si svou jinakost, byl kněz, do vsi přiváděl zvláštní lidi, zůstat abstinentem by bylo další známkou odlišnosti," vypráví bratranec faráře Antonín Nekvinda, který se ke Sdružení Neratov přidal naplno v roce 2011 a dnes se stará o jeho marketing a finanční řízení. "Hospoda je v naší zemi prostě základ, v ní domluvíte vše potřebné, v ní máte šanci mluvit s lidmi o tom, co v Neratově děláte a proč," krčí rameny Josef Suchár.

Od kostela k pivovaru
Symbolem Neratova je ale kostel. Je místem, okolo kterého se podařilo nejen obnovit obec, ale vybudovat i ekonomicky stabilní podnikání. "Obnovili jsme tradici poutního místa, poutníkům jsme tak potřebovali nabídnout občerstvení, místo k odpočinku i suvenýry na památku," vysvětluje Josef Suchár. Neratov disponuje jídelnou a hospodou, kavárnou, ubytovnou, obchůdkem, kde si můžete koupit výrobky z neratovských keramických, textilních, košíkářských a dalších dílen. Postupně tak neratovští budovali, co sami potřebovali k žití v obci a co očekávali návštěvníci. "V roce 2011 jsme změnili strategii, začali jsme se věnovat tzv. sociálnímu podnikání. Naším dlouhodobým cílem je udržitelnost našich aktivit," upřesňuje Antonín Nekvinda. Dílny proto vyrábějí, po čem je poptávka. Jejich cílem není, abyste si koupili třeba hrnek jen proto, že pomůžete postiženým. Hrnek si máte koupit proto, že se vám líbí a budete ho používat. A pokud potřebujete pro firmu třeba netradiční vánoční dárky, tady vám je vyrobí na míru. "Asi nejbláznivější zakázku, kterou jsme zpracovávali, byly pytlíky s uhlím - jedna firma si je objednala jako dárek zaměstnancům k Mikuláši. Aby nám nenavlhlo, měli jsme fůru složenou v jedné z našich dílen a uhlí jsme vážili na lékárenských vahách," směje se vedoucí dílny Kopeček Bohumila Bukáčková. Novým sociálním podnikem, který dá práci dalším lidem s postižením a do budoucna má pomoci s finanční soběstačností, je neratovský minipivovar. Kolaudace jej čeká na začátku listopadu a prvním uvařeným pivem Prorok byste si tak mohli připít o letošních Vánocích. "Stavíme na tom, že se v České republice minipivovarům daří, máme dobrou vodu, zkušeného sládka a Neratov je už naštěstí docela známá značka," vypočítává Antonín Nekvinda a dodává: "Vybudovat pivovar by ale nebylo možné bez investičního úvěru z programu sociálního bankovnictví České spořitelny. Bez partnera, na kterého se můžete spolehnout a který ve vás věří, by rozvoj nebyl možný." O odbyt se nebojí, koneckonců, Neratov má přece vlastní hospodu.

BOX :
Sdružení Neratov ocenili odborníci i veřejnost Cenou Floccus, a to hned v prvním ročníku, který Nadace České spořitelny vyhlásila v roce 2015. Dlouhodobá podporovatelka a zaměstnankyně Sdružení Neratov Zdeňka Burešová chápala toto dvojnásobné ocenění jako významnou vzpruhu a motivaci do dalších let. „Viditelná“ pochvala v neziskovém sektoru je totiž o to důležitější, že vyzdvihuje společnou snahu lidí vynakládajících svůj čas a síly pro ty, kteří jejich pomoc opravdu potřebují. S udělenými cenami se pojí i finanční odměna, kterou v Neratově investovali do dalšího rozvoje komunity. Většinu peněz použili na vybudování nového sociálního zařízení. Zbylá část pak šla na nákup skříněk a věšáků do šaten. „Za největší přínos Ceny Floccus považuji fakt, že připomíná obecně upozaďovaná témata ze sociální oblasti. Lidé s různým stupněm hendikepu tvoří nedílnou součást naší společnosti a nelze je přezírat nebo jakkoli vyčleňovat,“ je přesvědčená Burešová.

V následujícím ročníku proměnil nominaci v ocenění i Josef Suchár. "Na odvaze je krásné to, že obyčejní lidé dělají neobyčejné věci, ne supermani, ty nepotřebujete. Odvaha je krok do neznáma, do věcí, které nejsou obvyklé. Cenu Floccus Nadace České spořitelny jsem sice převzal já, ale moc bych si přál, aby tam mohli být ti naši "neratovští" lidé s postižením místo mě. Zaslouží si totiž vědět, že i druzí umí jejich práci ocenit,“ řekl Josef Suchár, duchovní správce farnosti Neratov, laureát Ceny Floccus 2016, kterou vypisuje Nadace ČS.

Před dvaceti pěti lety založil s přáteli Sdružení Neratov. Za cíl si dal obnovit nejen zdejší kostel, tradici poutního místa, ale celou obec Neratov, vysídlenou po 2. světové válce. Josef Suchár, který sám sebe neváhá označit jako "šíleného faráře z Neratova," tyto nemalé vize naplnil. Novým podnikem, který by měl od listopadu v obci fungovat, je nový minipivovar.

Minipivovar, jako další z projektů sociálního podnikání, má pomoci dalším lidem s postižením a do budoucna má přispívat k finanční soběstačnosti obce.

"Stavíme na tom, že se v České republice minipivovarům daří, máme dobrou vodu, zkušeného sládka a Neratov je už naštěstí docela známá značka," vypočítává bratranec faráře Antonín Nekvinda, který se ke sdružení přidal v roce 2011 a má na starosti marketing a finanční řízení.

"Vybudovat pivovar by ale nebylo možné bez investičního úvěru z programu sociálního bankovnictví České spořitelny," dodává. O odbyt se nebojí, koneckonců, Neratov má přece vlastní hospodu. Novým pivem Prorok by si milovníci zlatavého moku mohli připít o Vánocích.

Kostel je otevřen každému
Spolehlivým magnetem, který přitahuje návštěvníky, je neotřele rekonstruovaný a nikdy nezamčený kostel se skleněnou střechou, který se nikdy nezamyká. Smí se v něm například konat svatby snoubenců různých vyznání. Ročně se jich tady odehraje několik desítek a zisk z nich pomáhá rozvíjet místní komunitu.

Před pětadvaceti lety byl přitom ruinou. Suchárovi, který místo objevil náhodou, když na konci osmdesátých let coby jeden z vedoucích na letním táboře hledal místo pro bojovku, Neratov učaroval tak, že si slíbil jednou se sem vrátit a kostel obnovit.

Cesta do neznáma
Po revoluci jako oficiálně vysvěcený kněz dostal na starosti farnosti Orlických hor. Své vizi věřil natolik, že přesvědčil dvě rodiny s malými dětmi, aby se spolu s ním do Neratova přestěhovaly. A to na počátku nebylo v Neratově ani kde bydlet, domy byly v dezolátním stavu.

Obě rodiny, které se rozhodly následovat farářovy vize, radikálně změnily svůj dosavadní život. Kromě vlastních dětí si navíc vzaly do pěstounské péče další, a to s mentálním postižením.

„To byla obrovská odvaha přestěhovat se i s dětmi z civilizace se všemi jejími vymoženostmi v podstatě do pustiny bez jakéhokoli vybavení. Prostě jít za svou vizí vybudovat místo pro lidi s postižením a pomáhat jim,“ popisuje dlouholetá podporovatelka a zaměstnankyně Neratova Zdeňka Burešová.

Rodiny sester Jany Němcové a Marie Malíkové spolu s farářem Josefem Suchárem začaly budovat společenství, které dnes dává rodinné zázemí a práci desítkám lidem, a to nejen s mentálním postižením.

"Už na počátku jsme si řekli, že obnovíme poutní místo smíření pod ochranou Panny Marie Nanebevzaté, ale že ten princip smíření bude v pomoci potřebným a zvláště dětem. Od počátku jsme Neratov spojili s lidmi s handicapem. Obnovu kostela a obce jsme však nedělali pro ně, ale společně s nimi - to se povedlo a funguje to tak dodnes," přibližuje Suchár.

Začátky nebyly jednoduché, o smyslu obnovit život na vesnici a dát šanci lidem s postižením musel Suchár přesvědčit více lidí než své přátele. Potřeboval, aby jeho plánům uvěřili i místní. Neratov sice měl na začátku devadesátých let jen dva stálé obyvatele, ale v okolí bylo a je nemálo chatařů, navíc je součástí nedalekých Bartošovic.

"Josef, který nikdy nepil, ani na našich velkých rodinných oslavách, se kvůli Neratovu rozhodl dát si tu a tam panáčka slivovice s místními - uvědomoval si svou jinakost, byl kněz, do vsi přiváděl zvláštní lidi, zůstat abstinentem by bylo další známkou odlišnosti," vypráví Nekvinda.

"Hospoda je v naší zemi prostě základ, v ní domluvíte vše potřebné, v ní máte šanci mluvit s lidmi o tom, co v Neratově děláte a proč," krčí rameny Suchár.

Okolo kostela se podařilo postavit nejen obnovit obec, ale vybudovat i ekonomicky stabilní podnikání. Sdružení například získalo ocenění odborníků i veřejnosti, Cenu Floccus, a to hned v prvním ročníku, který Nadace České spořitelny vyhlásila v roce 2015.

"Obnovili jsme tradici poutního místa, poutníkům jsme tak potřebovali nabídnout občerstvení, místo k odpočinku i suvenýry na památku," vysvětluje Suchár.

Neratov disponuje jídelnou a hospodou, kavárnou, ubytovnou, obchůdkem, kde si můžete koupit výrobky z neratovských keramických, textilních, košíkářských a dalších dílen. Postupně tak neratovští budovali, co sami potřebovali k žití v obci a co očekávali návštěvníci.

"V roce 2011 jsme změnili strategii, začali jsme se věnovat tzv. sociálnímu podnikání. Naším dlouhodobým cílem je udržitelnost našich aktivit," upřesňuje Nekvinda.

"Asi nejbláznivější zakázku, kterou jsme zpracovávali, byly pytlíky s uhlím - jedna firma si je objednala jako dárek zaměstnancům k Mikuláši. Aby nám nenavlhlo, měli jsme fůru složenou v jedné z našich dílen a uhlí jsme vážili na lékárenských vahách," směje se vedoucí dílny Kopeček Bohumila Bukáčková.

Vesnice Neratov v Orlických horách skoro zanikla. Němce vysídlili, staří zemřeli a mladí odešli. Zbyli dva stálí obyvatelé. Pak se tam usadil farář a rodina s hromadou dětí a vrátili do vsi život.

Pohled od kostela dolů do vesnice je tak krásný, až to chvílemi srdce svírá. Malebná vesnička jen pár kroků od polských hranic má protilehlou louku a sad, vedle kterého právě nadšeně sáňkují děti. Pokřikují na sebe vesele a závodí, kdo bude dřív dole. Vysoký kluk pak tahá ty malé nahoru, aby nemusely šlapat do kopce, a hlasitě se u toho směje.

Dokud se ty děti nepřijdou do nedaleké jídelny najíst a nesvléknou se ze zimních bund a kombinéz, je jedinou zvláštností na tom obrazu jen vyšší počet dospělých.

Když se rozsadí ke stolům, je na některých znát jejich postižení hned. Třeba na bratrech Romanovi a Jarouškovi, obou s Downovým syndromem. Jiné musí člověk chvíli pozorovat, aby si všiml, že třeba mluví pomaleji, nedívají se do očí nebo se v roztržitosti začnou kývat.

Do Neratova přijeli na týdenní školu v přírodě. Pořádá ji učitelka Broňa Havlíková, která vede neratovskou speciální základní školu pro děti s výukovými obtížemi.

Handicapovaní lidé pracují i v jídelně, kam děti chodí jíst a kde se zároveň pečou vánočky na prodej. Nedaleko je hospoda, kde také vaří a obsluhují lidé s lehkými disfunkcemi, totéž platí pro zaměstnance nedalekého zahradnictví, obchodu nebo prádelny.

O slunných dnech tu při procházce vesnicí tvoří kompletně zdraví lidé menšinu, ale kdo by kvůli tomu čekal ponurou atmosféru, mýlil by se. Každou chvíli je odněkud slyšet smích nebo prozpěvování a dovádějící děti na kopci přidávají svým euforickým křikem vesnici pocit pulzujícího života.

Z kostela rostly stromy
Přitom život tu před lety takřka vymřel. Ze sudetského Neratova, dlouhé vesnice s více než dvěma tisíci obyvateli, zbyli dva stálí obyvatelé a pár chalupářů. Domy byly prázdné, osiřelé a z kostela, který už neměl ani střechu, vyrůstaly stromy.

Právě ten kostel se stromy uviděl jednou Josef Suchár, který tam zabloudil, když pro děti připravoval orientační běh. Bylo to rok poté, co byl tajně vysvěcen na kněze, a ani on netušil, že ho brzy čekají dva zcela zásadní životní obraty.

Prvním bylo, že za dva roky padl režim a on se mohl stát farářem veřejně. Druhým, že se jako farář za dalších pár let do Neratova vrátil a založil komunitu, která dnes dává práci nejvíc lidem v celém širokém okolí.

„Jezdili jsme do Neratova na chalupu a pan farář Suchár tam jezdil jednou za týden na mši,“ vzpomíná Jana Němcová. „Skamarádili jsme se a on nám vyprávěl svoje vize, jak jednou kostel spraví. My kolem kostela jezdili pětatřicet let a nikdy nás nenapadlo, že bychom ho měli opravit. Já si v duchu říkala, to bych teda chtěla vidět toho blázna, který by sem šel. Do roka jsme se do Neratova přestěhovali i se všemi dětmi.“

Jana Němcová je dneska mnohonásobná babička a další ústřední postava příběhu Neratova. Její rodina a rodina její sestry se staly prvními obyvateli vesnice po vylidnění.

Tehdy to byli třicátníci, měli čtyři děti a krátce poté, co se do prázdného Neratova nastěhovali, se jim narodilo páté. „V průběhu dalšího roku jsme si vzali ještě pět dalších dětí do pěstounské péče. Během půl roku se nám tak rodina rozrostla o šest dětí a postupem času jsme si ještě jedno přidali,“ vzpomíná paní Němcová na začátky v Neratově. „Tři z nich byli poloromští sourozenci a dva měli postižení, takže šlo o děti, které by si jinak nikdo nevzal.“

Její sestra si vzala do pěstounství dvě děti. Je jen humornou okolností, že zatímco před lety byli z vesnice vystěhováni Němci, na začátku obnovy života ve vesnici stáli manželé Němcovi, rodina z Prahy s mnoha dětmi.

Němcovi si koupili budovu bývalé školy. Byla v takovém stavu, že se v ní ani nedalo bydlet. A tak si ještě se sestřinou rodinou pronajali byt dvacet kilometrů od Neratova, kam jejich muži každý den dojížděli, aby dali budovu dohromady.

Zatímco ona a sestra se staraly o děti, muži opravili základní věci - zavedli ústřední topení, postavili koupelny a záchody. Nakupovat jezdili jednou týdně do dvacet kilometrů vzdáleného Žamberka.

„Byl tu jen ten kostel s rozbořenou střechou a náš dům, zatím jen provizorně připravený k bydlení. Bylo to po revoluci, doba velké euforie. Věřili jsme, že se nám v Neratově povede udělat něco smysluplného. Chtěli jsme sem vrátit život,“ vysvětluje Jana Němcová, jak je napadlo vyměnit metropoli za vylidněnou vesnici. Tehdy se za nimi ještě přistěhovaly dvě další rodiny z nedalekého Žďáru a v Neratově náhle žilo na třicet lidí.

Nejdřív hospoda, pak pivovar
Jak vědí urbanisté i developeři, kde jsou děti, tam jsou ženy, a kde jsou ženy a děti, tam je život. S hromadou dětí vznikne potřeba školky a školy, rodiče chtějí hospodu, kde se můžou scházet, i obchod, kam si zajdou nakoupit.

Jak významnou komunitou se Neratovští začali stávat i pro okolní vesnice, to ilustruje fakt, že díky nim dlouho fungovala škola ve vedlejší vesnici Bartošovice, osm kilometrů vzdálené, kam každý den vozili svoje děti. Když nejmladší syn František Němec vyšel čtvrtou třídu, školu museli zavřít pro nedostatek dětí. Od té doby byla prázdná.

„Byli jsme přátelé, takové společenství, společně jsme vařili, společně slavili, společně pracovali. Hlavní postavou byl farář Suchár, takový náš neformální vůdce,“ říká Jana Němcová.

Josef Suchár je dneska dlouholetým prezidentem Diecézní charity Hradec Králové. Vyučil se elektrikářem, za komunismu pracoval v továrnách, jako byl Zetor, a tajným knězem se stal tři roky před revolucí. Když prochází vesnicí, všichni ho rádi vidí, s každým se pozdraví.

Vyšší muž v brýlích a s plnovousem působí jako veselý a bodrý strýc, který má pro každého dobré slovo. Na skupinku chichotajících se mladých žen zahaleká přátelsky přes ulici, osloví je všechny jménem a v rychlosti mi poví jejich životní příběh. Když ale stojí uprostřed kostela v kněžském taláru a vzhlíží ke skleněné střeše, kterou svítí ostré paprsky zimního slunce, působí majestátně, vážně a tak nějak ohromně.

Většinu svého kněžského života pomáhal závislým a lidem bez domova. Jenže ve městech to bylo těžké, lidé se závislostmi bývají problematičtí a většinová společnost se jich straní.

„Jedním z mých snů bylo, že je vezmu sem a tady nebudeme nikomu vadit. Zároveň jsem chtěl kostel Nanebevzetí Panny Marie obnovit jako poutní místo v pomoci potřebným a zvláště dětem. A tak jsme tu ze začátku měli pěstounské děti, děti s mentálním nebo fyzickým postižením a do toho lidi se závislostmi a psychickými poruchami,“ vypráví Josef Suchár nad hrnkem teplého čaje v místní hospůdce. Přiznává, že časem si museli vybrat, protože obě skupiny lidí nešly dohromady, a tak se rozhodli nadále pomáhat jen dětem a postiženým.

Tehdy si vzali prvních několik lidí do chráněného bydlení. Jejich známí pochybovali, co v poloprázdné vesnici budou postižení dělat, když v celém regionu není práce.

„Ale my se rozhlédli a viděli práci všude. Nejdřív jsme potřebovali jíst, tak jsme zařídili kuchyň jako chráněnou dílnu. Pak jsme potřebovali prát a uklízet, takže přibyla prádelna a čistírna jako další dílna. Potřebovali jsme ubytování, a tak jsme si pronajali vedlejší chatu. Potřebovali jsme obchod a zahradnictví, tak jsme si je museli udělat. Všude pracují naši lidé,“ popisuje kněz.

Nové usedlíky ani nemuseli shánět, vždycky se někdo nějak objevil. Buď se o Neratově dozvěděl na úřadě, nebo za farářem Suchárem přišel někdo s tím, že ví o někom, o koho není postaráno.

Postupně tak vzniklo to, co je dneska celorepublikovým unikátem. Vesnice, kde má aspoň polovina obyvatel nějaký handicap, kam se stěhují lidé, kteří potřebují s běžným životem pomoct a kteří by jinak bezmocně živořili. Lidé, kteří by v nejlepším případě seděli naprázdno doma, chodí několikrát v týdnu pracovat do chráněných dílen, kde šijí látkové hračky, pletou košíky, pěstují plodiny, vyrábějí hrníčky nebo montují součástky.

Škola, kterou museli před lety pro nedostatek dětí zavřít, je po třech letech obnovené činnosti naplněná na maximum a rodiče prosí, aby ředitelka Broňa Havlíková otevřela další třídu. Z vylidněné osady je pulzující vesnice a centrum pro lidi s různě závažným postižením ze širokého okolí.

Z dobré vody dobré pivo
Osm chráněných dílen rozesetých v Neratově a okolí dohromady zaměstnává 150 lidí a je největším zaměstnavatelem v oblasti. Komunita dobrovolníků se postupně musela profesionalizovat.

Dnes se jmenuje Sdružení Neratov a má radu, předsedkyni i revizní komisi. Spravuje je Antonín Nekvinda, energický ekonom, který se po mnoha letech v korporátním byznysu rozhodl změnit životní směr a své manažerské schopnosti využít pro neziskový sektor.

Je obchodně zdatný a úspěch spolku Neratov nezaložil na vzdušných zámcích prvoplánového soucitu s postiženými: jeho hlavním mottem je, že každá dílna musí být výdělečně soběstačná.

Když je ředitel odborného léčebného ústavu Albertina přemluvil, aby v tamější nemocnici otevřeli občerstvení, vymyslel zlepšení, které by uvítali v mnoha jiných nemocnicích: zaměstnanci chráněné dílny obejdou pacienty a nabídnou, že jim v místním občerstvení nakoupí a zboží přinesou až k lůžku. Pacienti jsou nadšení, zaměstnanci mají práci a obchod zisk.

Vedle nedaleké knihovny zase otevřel další dílnu, kam chodí lidé z celého okolí montovat na čtyři hodiny denně součástky pro firmu Siemens. Skupina lidí sedí kolem stolu, soustředěně vybírají malé bílé závity z krabiček a spojují je zkušeným grifem k sobě. Občas někdo něco řekne a ostatní se zasmějí.
Příjemnou náladu doplňuje roztomilý psík, který patří jednomu ze zaměstnanců a od každého z nich se milerád nechává pohladit.

„Naším dalším podnikem je minipivovar,“ říká Antonín Nekvinda. „Už ho stavíme, měl by být dokončený v srpnu, ale první pivo by se mělo vařit už v květnu. Chci, abychom z místní dobré vody taky dělali dobré pivo. Navíc sem pivovar historicky patří, a to víte, těch dvacet pět tisíc poutníků, kteří za rok přijdou, taky potřebuje po náročné pouti trochu osvěžit,“ usmívá se elegantní muž, jehož profesní životopis otvírá Neratovu dveře u investorů, kteří chtějí vložit své peníze někam, kde nejen vydělávají, ale i pomáhají.


Za práci jsem rád
„Naše košíkářská dílna je specifická tím, že zaměstnáváme hlavně slabozraké. Jeden pán k nám jezdí pracovat jednou za měsíc s asistentem, ten je zcela nevidomý. Máme tu práci pro všechny,“ usmívá se dobrosrdečně Romana Bukáčková, drobná, rázná žena, která vede další chráněnou dílnu v nedalekých Bartošovicích. „Tadyhle Roman skoro nevidí,“ ukáže na mladého muže, který právě doplétá velký koš.

„Jeden takovýhle velký koš udělám za osm hodin. Počítám do toho i přípravu, proutky si musíte zpracovat, aby byly správně měkké,“ říká Roman a koš si přidržuje nohama. Prsty mu rychle přehazují proutek po proutku, aniž by se na ně vůbec díval. „Plést koše mě učili kamarádi, kteří vůbec neviděli, proti nim já vidím aspoň něco. Jsem za tu práci rád. Ale až začnu vyrábět koše na balony, to teprve vydělám majlant,“ rozesměje všechny kolem.

Asi pětačtyřicetiletý muž, který sedí nedaleko od něj, má v rukou košík o poznání menší. „Vymyslel jsem si, že ze zbytku proutí udělám malé košíčky pro děti. Tím ty krátké proutky využiju. Můžou to mít na houby do lesa nebo třeba na vajíčka o Velikonocích. Kupují si je ale i dospělí pro ozdobu,“ říká Petr a dívá se mým směrem, i když vidí jen mé obrysy.

V Bartošovicích i bydlí, pracuje tři dny v týdnu po šesti hodinách. „Chodím sem pěšky po loukách, to se dá, cestu znám nazpaměť. Často si nosím proutky, protože si je doma napařuju, aby se mi s nimi krásně pracovalo,“ usmívá se.

Co by asi tak Roman i Petr dělali, kdyby nebylo práce v chráněné dílně, napadá mě. Každý z nich tu pracuje dobrovolně a z práce má radost. Jejich život dostal řád, režim a smysl, můžou něco vytvářet a být užiteční. Jak člověka pozvedne, když může mít pocit, že je potřebný, a jak mu chybí, když není platný?

Vedle neratovské základní školy pro postižené děti sídlí i klasická mateřská škola. Tam chodí děti zdravé a všechny se potkávají na společném hřišti.
„Ty školkové děti jsou v mentálním vývoji kolikrát i napřed před těmi našimi, ale to vůbec nevadí. Naši mají kamarády, které obdivují, a zdravé děti zase vidí, že postižených dětí se nemusí bát, že jsou to taky jejich fajn kamarádi,“ popisuje ředitelka Havlíková, jak spolu děti z obou skupin vycházejí.

„Děti nikdy nemají problém, to jen rodiče ho můžou mít. Ale ne u nás. Když tu loni několik dětí ve školce končilo a odcházelo na základní školu do Rokytnice, přišly za námi jejich mámy a přinesly nám obrovský koš plný ovoce. Poděkovaly nám, že jejich děti mohly vyrůstat vedle těch našich.“

Ještě před dvanácti lety stály z kostela v Neratově v Orlických horách jen obvodové zdi. Dnes ho obdivují desetitisíce návštěvníků ročně. Na první pohled upoutá zejména jeho moderní vzdušná střecha ze skla a dřeva. Podobně se proměnil celý Neratov, kde v roce 1989 stály jen zchátralé chalupy, ve kterých žili poslední dva obyvatelé. Nyní v údolí žije 60 lidí, jsou tu dva penziony, restaurace i kavárna. Za nevídanou proměnou stojí Sdružení Neratov, které na začátku devadesátých let založil farář Josef Suchár. Dnes organizace zaměstnává 130 lidí, mezi nimiž je i řada hendikepovaných. "Leckomu to připadá jako malý zázrak. A on to zázrak opravdu je," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz farář.

Obnovili jste od roku 1992, kdy sdružení vzniklo, kostel, provozujete penzion, hospodu, zahradnictví, prádelnu, chráněné pracoviště, dílny a bydlení pro lidi se zdravotním hendikepem. Jak to celé vlastně začalo?
V osmdesátých letech minulého století jsem pracoval jako vyučený provozní elektromontér v jedné brněnské továrně a snil o tom, že jednou přijde šance být legálně knězem. Tajně jsem vystudoval teologii, stejně tak tajně jsem byl vysvěcen na kněze. Aby to StB nebylo podezřelé, šel jsem tehdy do bytu k biskupovi vymalovat a on mě vysvětil při tom. O víkendech jsem však jezdil už od dětství do letního tábora v lesích u Klášterce nad Orlicí. V roce 1987 jsem už jako vedoucí připravoval orientační závod a dostal se poprvé až k Neratovu a k ruinám kostela. Hrozně se mi to místo líbilo, i jak tehdy vypadalo. V duchu jsem se od té chvíle modlil, aby jednou přišla šance působit jako oficiální kněz a abych mohl udělat všechno pro to, aby se místo mohlo opravit.

A ta chvíle nakonec přišla nečekaně brzy.
Ano, kdo to mohl tenkrát čekat. Po listopadu 1989 jsem pak vyrazil do Hradce Králové a přihlásil se biskupovi Karlu Otčenáškovi, který se čerstvě vrátil z vězení. Ten mi dal farnost v nedalekém Kunvaldě a za půl roku jsem k narozeninám dostal ještě jedenáct dalších farností, mezi které patřil i Neratov. A protože sliby se mají plnit, tak jsme se s lidmi, se kterými jsem spolupracoval v Rokytnici, i s některými rodinami, které sem jezdily na chalupu z Prahy a Českých Budějovic, rozhodli, že ten kostel nejprve alespoň vyklidíme, vyčistíme.

Slyšel jsem ale, že biskup Otčenášek nejdříve podporu důkladné opravě kostela nechtěl dát.
Jistě. Namítal, že tam nikdo není, že není pro koho, navíc by se o kostel neměl kdo starat. Řekl, že si mám nejdříve najít ovečky. Jenže už v té době začínalo působit a rozšiřovat se občanské sdružení založené v roce 1992, které mělo za cíl obnovu nejen kostela jako poutního místa, ale i života ve vsi. A plánovalo také péči o postižené lidi. Když nás tu už žilo asi čtyřicet − byly to hlavně rodiny, které si vzaly do pěstounské péče nemocné děti, lidé s hendikepem, lidé, kteří se vrátili z výkonu trestu a neměli kde být − šel jsem za panem biskupem znovu. Tentokrát už jsem uspěl. Otčenášek svolil; sdružení mohlo začít shánět peníze a já mohl věnovat kostelu více času. Konečně jsme mohli začít přemýšlet o nové střeše.

Chvíli to ale ještě trvalo, než se kostel dostal do dnešní podoby.
Stavba začala až v roce 2004, novou střechu dostal kostel v roce 2007. Mezitím jsme však dokázali zakoupit a začít obnovovat zchátralý objekt školy, dům, kde je dnes penzion, i některé další nemovitosti. Pracovali jsme na tom, aby to tady trochu vypadalo, když sem přijdou poutníci, aby je někdo přivítal; byl tu obchod, hospoda, zahradnictví. Aby si lidé něčím vydělali na sebe, měli práci.

To se povedlo. Dnes tu mají práci lidé zdraví i hendikepovaní, část z nich tady nebo v okolních obcích žije, vaše pěstounské rodiny se starají o postižené děti. Pořádáte jarmarky, poutě, divadelní festival. Když se každý den podíváte kolem sebe, musí vás to nesmírně těšit.
Já spíš vidím, co je tu potřeba ještě udělat.

Co tady ještě podle vás chybí?
Potřebujeme ještě vybudovat pivovar. Máme už na stavbu přislíbený úvěr a zajištěnou vodu. Navíc máme velmi silný důvod pro jeho zbudování. Původní neratovský kostelík totiž stál na místě nynější kapličky na hřbitově. Až když nestačil návalu poutníků, bylo rozhodnuto vybudovat nový, rozsáhlejší poutní areál. Ale ve chvíli, kdy byly hotovy základy, se představení řádu Servitů nepohodli s místními radními, protože ti jim nepovolili právě stavbu pivovaru. Mniši se naštvali tak, že odešli do Králík a postavili tam klášter. Dnešní kostel nechal dostavět až hrabě Nostic Rejnek z Rokytnice, ovšem už ne jako rozsáhlejší projekt s více budovami, ale jako poutní kostel. A my, abychom to poutní místo dokončili, prostě musíme ten pivovar dostavět.