Luční bouda v Krkonoších je od neděle přístupná jen ubytovaným. Majitelé omezením provozu protestují proti postupu Správy Krkonošského národního parku (KRNAP), která podle nich nezákonně pokutuje vjezd jejich dodavatelů k objektu a tím ohrožuje jeho provoz. Vyplynulo to ze sdělení majitelů Kláry Sovové a Stanislava Beneše. Národní park obvinění odmítá.

Na všech vchodových dveřích byl ráno informační leták, někteří turisté na dveře klepali, a když neuspěli, pokračovali v cestě. U Luční boudy bylo ráno oblačno a 14 stupňů Celsia.

„Jak dlouho bude omezení trvat, nevíme. Budeme čekat, až se najdou na ministerstvu životního prostředí nebo na KRNAP lidé, se kterými bude možné jednat. Za daných podmínek nemůžeme garantovat služby v takovém rozsahu a kvalitě jako dosud,“ řekl spolumajitel boudy Beneš.

Luční bouda se 150 lůžky, restaurací a dalšími službami je v nejpřísněji chráněné oblasti národního parku, kam je pro vjezd nutné získat výjimku ze zákona. Patří k oblíbeným cílům turistů. Majitelé usilují o to, aby zásobovací cesta byla vyjmuta z klidového území, stejně jako je tomu v případě samotného objektu.

„Trváme na faktu, že jsme zastavěné území obce, máme číslo popisné, status ubytovacího zařízení, restaurace, hotel. Nemovitost, budova jako taková, není zahrnuta v klidové zóně. Domníváme se, že cesta, jako jediná přístupová asfaltová komunikace, má ze zákona stejný právní režim. Tedy očekáváme, že nám KRNAP umožní zásobování i správu naší nemovitosti dle našich potřeb,“ řekla spolumajitelka Sovová.

V klidové zóně může podle ní správa parku nařídit i omezení času dopravy či dopravu zcela zastavit.

„To je nepřijatelné, trváme na faktu, že i cesta není klidové území. Uznáním faktu, že cesta má právní režim nemovitosti, nám Správa KRNAP nebude moci nařídit, kdy a kolik vozů může k nemovitosti přijet. A nebude moci omezit použití této cesty, v krajním případě i omezit pěší návštěvníky. Budeme apelovat na zákonodárce, aby tento nesmyslný postoj radikálních státních úředníků zastavili,“ prohlásila Sovová.

Stejná pravidla se vztahují na 12 objektů v klidovém území KRNAP a přírodní zóně národního parku. Luční boudu podpořily i některé další krkonošské boudy.

O povolení je nutné požádat na Správě KRNAP pro každé vozidlo zvlášť. Správa výjimku uděluje bezplatně. Majitelé a nájemci nemovitostí v klidovém území mají na výjimku ze zákona nárok.

„Stále platí pravidlo, že pro vjezd je nutné získat výjimku ze zákona, a to pro každého, kdo nemá zákonem jasně stanovené právo vjezdu,“ řekl mluvčí Správy KRNAP Radek Drahný. Nařízení se vztahuje na veškerá motorová vozidla včetně dodavatelů restauračních a ubytovacích objektů.

„Správa KRNAP nijak nebrání vjezdu zásobování ani servisu, který je pro provoz bud nutný. Není však přípustné, aby vozidla vjížděla do nejcitlivějších částí NP bez platné výjimky ze zákona. Takový vjezd je nelegální,“ dodal Drahný.

Luční bouda, jeden z letitých symbolů Krkonoš, se od neděle pro veřejnost zavírá. Ti, kteří v ní nebudou ubytovaní, si tam už nekoupí žádné občerstvení, nebudou moci použít toalety a ani neochutnají pivo z místního, nejvýše položeného pivovaru ve střední Evropě. Majitelé tímto způsobem prý reagují na údajnou šikanu ze strany Krkonošského národního parku (KRNAP).

Vjezd do klidové zóny Krkonoš je možný jen na zvláštní povolení. Mají ho například majitelé bud nebo jejich dodavatelé. Výjimka platí na dva roky a na její vyřízení jsou dva měsíce. "Zákon jasně stanovuje subjekty, které mají právo na území vjet. V případě Luční boudy platí, že kdo zažádal o výjimku, tak ji dostal," tvrdil mluvčí KRNAPu Radek Drahný.

Majitelé Luční boudy ale tvrdí, že výjimku není jednoduché získat, a to, aby ji dostal každý dodavatel na každé auto, je nemožné. Od podzimu začaly kamery KRNAPu snímat registrační značky aut, která směrem na Luční boudu projela, a teď začaly chodit pokuty.

Jedno projetí tak stojí 20 tisíc korun. "Jsem přesvědčená, že je to cílená šikana, která má za cíl zastavit provoz Luční boudy," myslí si majitelka Luční boudy Klára Sovová.

"Jsou tady případy krajní nouze, kdy pak státní správa zohledňuje to, proč tam vjel," hájil se Drahný. Jenže pokutu dostala například laboratoř odebírající vzorky z čističky odpadních vod a paradoxní bylo, když 20tisícovou pokutu dostala i firma, která tam poslala své zaměstnance na akutní havárii na čističce odpadních vod.

Zatím se majitelé dozvěděli o 16 pokutách v celkové hodnotě přes 300 tisíc. To je důvod, proč se rozhodli Luční boudu od 1. června pro veřejnost uzavřít. Ten, kdo tam nebude ubytovaný, se dovnitř nedostane. "Nemůžu riskovat, že budu mít dalších 40 dodavatelů s pokutami," vysvětlila Sovová.

Každou sezonu kolem Luční boudy projdou miliony turistů, restauraci navštíví 200 tisíc z nich a toalety, které jsou mimochodem zdarma, použije milion návštěvníků. Nic z toho už nebude možné.

Těžko říct, jak budou vrcholky Krkonoš vypadat, až si tam mimo značené cesty uleví milion lidí. Doteď se o úklid v okolí Luční boudy, tedy na pozemcích KRNAPu, starali právě zaměstnanci boudy. I s tím je konec. "Na naše náklady odvážíme několik desítek kontejnerů ročně," poznamenal druhý majitel boudy Stanislav Beneš.

Provoz 400 let staré Luční boudy stojí ročně 40 milionů. Bez dodavatelů a tím pádem s omezenými službami bude extrémně ztrátový. "Jejich cíl je, abychom tuto boudu zavřeli, tím pádem přijde KRNAP a znárodní ji," dodal Beneš.

Největší a nejstarší krkonošskou boudou je Luční. S nádherným výhledem na Sněžku stojí ve čtrnácti stech a deseti metrech nad mořem na prastarých hranicích českého království už od 17. století. V základech nalezený kámen s letopočtem 1623 to potvrzuje. Současní majitelé ale přidali ještě jedno „nej“. Luční bouda má i nejvýše položený pivovar nejen v České republice, ale zřejmě i v Evropě.

Krkonoše ční uprostřed Evropy jako ostrov. Jako jediné stojí v cestě větrům od severu i západu, s podmínkami nesrovnatelně drsnějšími, než mají v podobných výškách Alpy. Někdejší Wiesenbaude na Bílé louce, v samém srdci hřebenové části Krkonoš, byla proto od samého počátku soběstačná a přístřeší v ní nacházeli i poutníci po staré Slezské cestě. Zdejší hospodářství a senaření umožňovaly i výrobu výtečných bylinkových sýrů. Máselnice i další domácí zařízení začalo časem skrze vodní kolo pohánět Bílé Labe.
I současné zázemí Luční boudy navazuje na tradice tak, aby byla co nejvíce soběstačná. Dodnes je místní pekárna proslulá obřími rohlíky: na túrách si z nich ulamuje nejeden turista, anebo si je odnáší jako nevšední suvenýr.

Celá tradiční výroba se ale podřídila ochraně přírody. Dnes má Luční bouda ekologické vytápění i výkonnou čistírnu odpadních vod. Proto se s myšlenkou „nač zatěžovat vzácnou okolní přírodu dopravou piva, když ho lze uvařit přímo na boudě“ rozhodli současní majitelé ještě víc využít kapacitu čističky a začali vyrábět pivo tradičním způsobem, prakticky z nejčistší a tedy i nejcennější vody u nás.

Povolali odborníka z Plzně, vinárnu v suterénu boudy přebudovali na prostory pro měděnou varnu o dvou nádobách a teď vaří nejen světlý a polotmavý ležák, ale i tmavý a pšeničný speciál i svrchně kvašené pivo. Turisté si mohou pivovar prohlédnout a také ochutnat čerstvě uvařené pivo přímo na místě. A koho zajímá, jak se pivo vaří, má možnost se to s místním sládkem naučit.

Luční bouda má i svoji vlastní vinotéku i rybí sádky. Prostory restaurace chválí i ti, kteří znali Luční boudu ještě za starých časů. „Snažili jsme se, aby vše zůstalo jako na dobových pohlednicích, aby návštěvníci měli pocit, že to tu znají,“ říká spolumajitelka boudy Klára Sovová.

Luční bouda patří k oblíbeným zastávkám turistů mířících na Sněžku, i těch, kteří se v srpnu vydají na pouť ke svatému Vavřinci až na vrchol Čech. Na Luční boudu se dostanete buď výstupem z Pece pod Sněžkou přes Richtrovy boudy a Výrovku, nebo ze Špindlerova Mlýna údolím Bílého Labe či po hřebenové cestě od Špindlerovy boudy. Další cesta pak vede od Vrchlabí ze Strážného přes Hříběcí boudy.

Luční bouda se chlubí mnoha prvenstvími – je největší a nejstarší horskou chatou Krkonoš a má i nejvýše položenou restauraci a pivovar ve výšce 1410 metrů nad mořem. Letos oslavuje 400 let od svého založení a za tu dobu se stala téměř soběstačným městečkem.

Nejstarší krkonošská hřebenová chata ležící na hranici s Polskem nedaleko Sněžky oslavuje 400 let od položení základního kamene. Obří kolos má vlastní pekárnu, pivovar, sádky s čerstvými rybami, čističku odpadních vod, hasiče i záchrannou službu.

„Snažíme se být soběstační, protože zásobování je hlavně v zimním období hodně složité, nikdy si nejsme jistí, kdy nasněží. Pivo se nám těžko dováželo a abychom měli ráno čerstvé pečivo, musíme mít vlastní zásoby,“ vysvětluje spolumajitelka Klára Sovová.

Chata má nyní kapacitu kolem 150 lůžek a nabízí spaní v luxusních apartmánech i na koberci ve vlastním spacáku.

„Slavíme už od června, nejdříve jsme pokřtili třetí knihu o Bohoušovi (pohádky o bernardýnovi z Luční boudy, pozn. red.), pořádali jsme koncert a divadlo, máme speciální logo na skleničkách a tričkách,“ vyjmenovává Klára Sovová.

16,23stupňové pivo
Rok 1623 si Luční bouda připomíná i vlastním pivním speciálem, který má údajně přesně 16,23 stupně. Vaří ho tamní sládci v nejvýše položeném minipivovaru ve střední Evropě a nabízejí ho nejen ve výčepu, ale i v tamních pivních lázních.

Vlastní pivo Paroháč začali vařit na Luční boudě před 11 lety. Pivo dostalo jméno podle stáda asi sto padesáti jelenů, které vždy večer pozorují z terasy, jak přechází kolem Luční boudu na Studniční horu.

„Tohle pivo neochutnáte nikde jinde na světě, děláme ho speciální technologií, kdy ho vaříme při 94 stupních,“ vysvětluje spolumajitel Luční boudy Stanislav Beneš a dodává, že v takto vysokých polohách je bod varu nižší. Ochutnat tam lze nejen klasický světlý či polotmavý ležák, ale i tmavý či pšeničný speciál a svrchně kvašené pivo britského typu Indian Pale Ale.

Vinotéka ukrytá pod odpadem
Ve spleti chodeb a schodů v zázemí Luční boudy nedávno objevili nečekaný poklad. Je to vinotéka na 10 tisíc lahví z druhé světové války, která je postavena z cementu a ze slámy, aby držela výkyvy teploty a vlhkosti.

„Objevili jsme ji až po třech letech, kdy jsme odklidili veškerý odpad zespod baráku,“ vypráví Beneš.

Freska na stěně, dřevěné stoly a nábytek v restauraci jsou stále původní z roku 1940, tedy z druhé světové války, kdy Luční boudu po ničivém požáru znovu vystavěla německá armáda.

Chata stojí na krkonošském hřebeni už od poloviny 17. století, tehdy to byla spíše zemědělská usedlost. Ležela u významné Slezské stezky, která byla od konce 15. století důležitou spojnicí mezi vznikajícími hornickými středisky. Hojně ji využívali i turisté při svých cestách po Krkonoších a především pro výstup na Sněžku. Ke štítu Luční boudy byl dokonce připevněn zvon, který budil nocležníky, aby nezmeškali jedinečný východ slunce na Sněžce.

Od začátku 19. století se tam konaly kulturní akce a nejrůznější oslavy pro obyvatele hor. Roku 1886 měla Luční bouda pouhých sedm pokojů, ale po otevření cesty údolím Bílého Labe o pět let později návštěvnost značně stoupla. Díky mnoha přestavbám na přelomu 19. a 20. století zvětšili majitelé z rodu Bönschů kapacitu Luční boudy na neuvěřitelných 130 lůžek.

Výrobna sodovky i vlastní elektrárna
Rozsáhlou přestavbu budovy, která začala roku 1913, přerušila první světová válka. Tažní koně tehdy museli na hřebeny dopravit 17 vagonů železa a 28 vagonů cementu. Vznikla výrobna sodovky, jatka a řeznictví či vodní elektrárna se dvěma turbínami.

Ve 30. letech do hostinských prostor zavedli hudební ozvučení, přistavěli čtvrté poschodí, novou prádelnu se sušárnami a bojlery zásobovaly všechna poschodí teplou vodou. Na Luční boudě dokonce vznikla letecká škola a provozovali se tam extrémní sporty, jak popisuje historik Miloslav Bartoš v knize Příběh Luční boudy.

Chata v roce 1938 při ústupu československé armády z hranic kompletně vyhořela a její nynější podoba pochází z roku 1940, kdy sloužila pro stovky vojáků wehrmachtu i děti Hitlerjugend. Po válce Luční boudu spravovaly různé organizace, jednou z nich byl i tehdejší ČSTV a pořádal zde školní pobyty a lyžařské kurzy. Po revoluci objekt získal Klub českých turistů, od roku 2004 ho provozuje společnost AEZZ.

Klára Sovová je právnička, ale také hoteliérka a hospodská. Se státem se chce soudit, protože jí odškodné za zavřený hotel, minipivovar a hospodu přijde nedostatečné. Jak přežije krkonošská Luční bouda opatření proti nákaze? Majitelka bude propouštět a silvestrovské oslavy vidí jako nejisté. Zavírat v deset by jí nevadilo.

Má dva z tisíců podniků v Česku, kde se člověk nají a napije. Vymyká se tím, že hospodaří v jedněch z nejznámějších českých hotelů a restaurací – na Luční a Labské boudě v Krkonoších. V rozhovoru vypráví, jak ji postihlo povinné zavření hospod – o propouštění zaměstnanců, o zákazu vycházení i o tom, že výdejní okénko nic nezachrání.

Jsou malé pivovary podivných zoologických jmen jako „Žabák“ nebo „Bobr“. Jiné experimentují s kávovým či puškvorcovým pivem. Najdete je na neuvěřitelných místech, jako jsou továrny, tvrze, kláštery. A proto je potřeba být na hlídce, aby vám neuniklo něco zajímavého. Ten na Luční budě je nejvýše položený v Česku.

Minipivovar na Luční boudě vaří pivo ve výšce 1 410 metrů nad mořem. Z této výšky vyplývá několik zvláštností. Je jasné, že suroviny jako slad a chmel se sem, pokud možno, musejí zavézt už do podzimu, protože pak boudu obklopí závěje. Ale platí tu i jiné fyzikální zákony.

„Víte, že bod varu je tu už při devadesáti čtyřech stupních kvůli vysoké nadmořské výšce? Proces vaření piva kvůli té teplotě trvá déle,“ říká majitelka Luční boudy Klára Sovová.

Paroháč je jediný minipivovar v našem seriálu, který otevíral prezident republiky. Byl to ještě Václav Klaus 8. srpna 2012, protože Klaus chodí každoročně kolem svatého Vavřince na Sněžku.

Pivovaru tedy vládne žena, energická a hyperaktivní právnička Klára Sovová. Pražská advokátka má evidentně horskou boudu jako svého koníčka, a dokonce se tu stala dobrovolnou hasičkou v chatovém sboru, protože i hašení v Krkonoších je obtížné. A požár už zničil nejednu boudu.

A pak je tu kouzlo Luční boudy, které tu láskyplně říkají Lučka. Spilka a část tanků se ukrývají v labyrintu chladných sklepů, varna s měděnými tanky v bývalé vinárně. Ta má zdi počmárané freskami tančících dvojic.

Motorky v interiéru
Dovnitř se vchází z poněkud větrné „zahrádky“ před boudou s výhledem na Sněžku do rozlehlé jizby. Vůně potu a čaje, rozvěšené outdoorové oblečení, horké polévky na zahřátí před další cestou. To jsou kulisy Lučky.

A také nás tu vítal strážce minipivovaru i hospody, bernardýn Bohouš paní Sovové, největší pes, jakého jsem kdy v životě viděl. Kupodivu navzdory své velikosti nebudil strach a byla u něj vždycky fronta dětí na focení. Poněkud „nekrkonošským“ prvkem interiéru jsou staré motorky, které paní Sovová sbírá a jež jsou zaparkované vedle stolů.

Všechna piva se tu jmenují prostě Paroháč – světlá jedenáctka, polotmavá dvanáctka, tmavá třináctka, IPA a sváteční osmnáctka, vařená na Velikonoce a Vánoce. Vodu na vaření piva tu berou přímo z Bílého Labe, které pramení nedaleko odtud. „Proč Paroháč? Vychází to ze životní zkušenosti mého obchodního partnera, se kterým pivovar mám,“ vysvětluje Sovová.

Zdejší polotmavý ležák je hutné a chutné pivo, ale hodně konzervativní. „My jsme konzervativní,“ přitakává Sovová. Je to pivo, které vám bude chutnat, ale nemlátí se tam deset chutí, které byste si pamatovali ještě za týden. Ale to není žádná kritika. Světlá jedenáctka je o něco „zapamatovatelnější“, hodně hořká a řízná.

Paroháč patří k i na poměry minipivovarů k těm dražším podnikům. Sklenka piva o objemu čtyř deci tu vyjde na 60 korun. Sovová to vysvětluje vysokými náklady. Luční bouda se vytápí elektřinou a má složité řešení odpadového hospodářství.

Podnikatelka má kromě Luční boudy ještě podobně známou Labskou boudu, kde je také část sortimentu pivovaru k dostání. „Naskočila jsem do podnikání na Luční boudě už před patnácti lety v době, kdy byla bouda tři roky zavřená a dole v přízemí fungoval jen bufet,“ vzpomíná Sovová.

První mezi boudami
Jinak se ale zdejší pivo nestáčí a není k dostání v běžné obchodní síti. „Zákazník si tu může koupit lahev a my mu do ní pivo natočíme,“ vysvětluje Sovová.

Luční bouda je už sama o sobě historickou památkou. Patří k nejstarším, nejvýše položeným v Krkonoších a je to nejspíš i největší historická krkonošská bouda. Byť vypadá zvenčí trochu jako obrovská kasárna. V chodbě vedoucí do restaurace je malá výstavka historických fotek, na které je vidět, že Luční bouda dřív mívala i malou věžičku na střeše.

K boudě se vztahuje tragický příběh, který připomíná kříž u silnice cestou. Roku 1868 tam v mlze umrzl pan Renner, bývalý majitel Luční boudy. Člověk tam získá obrovský respekt před horami, protože nešťastník zahynul na místě, které za normálního počasí bylo na dohled od jeho domova.

K Luční boudě se vztahují i další tradice jako pečení rohlíků velkých jak lidská ruka a levné nocování ve spacáku v hromadné noclehárně. Tento způsob pobytu je mimochodem i v moderním hotelu Luční bouda v podkroví pořád k mání.

A nakonec logo Paroháče. Nevím, jestli si toho všimne každý, já si toho všiml až poměrně pozdě, ale tento minipivovar má skutečně ve znaku jelena, který se páří s laní. Ještěže existuje i druhá varianta loga s Bohoušem.

Nejvýše položený pivovar ve střední Evropě Luční bouda v Peci pod Sněžkou v nadmořské výšce 1410 metrů bude 24. ledna místem konání již 9. ročníku konference Automatizace a modernizace pivovarů 2019. Pro účastníky je již nyní připravován atraktivní program plný zajímavých přednášek a neoficiální část bude možností potkat celou řadu osobností českého i slovenského pivovarství.

Organizace nadcházejícího ročníku byla pojata poněkud netradičně a bude klást zvýšené nároky na pořadatele i hosty. Jelikož se akce koná v lednu ve vysoké nadmořské výšce lze téměř s jistotou očekávat, že se můžeme těšit na mrazivé povětrnostní podmínky a velké množství sněhu, možná i silný vítr. Tomu všemu je nutné přizpůsobit dopravu na místo, která bude realizována sněžným skútrem, osobním vozidlem vybaveným pásy či rolbou. Dopravu je nutné objednat předem, již je znám i jízdní řád.

Přesto tento ročník bude tímto zvláštní a díky odlehlosti lokality se dá očekávat, že až na výjimky zůstanou účastníci na společenský večer, i když bude zajištěna doprava z Luční boudy do Pece pod Sněžkou i po konferenci. Trochu dobrodružná bude i přeprava po skončení společenského večera na okolní chaty, kde budou ubytováni ti hosté, kteří již z kapacitních důvodů nebudou moci zůstat na Luční boudě. Noční jízda skútrem (také nutno objednat předem) také nebývá běžnou součástí pobytu na konferenci a bude zajímavým zakončením programu pro řadu účastníků.

Také program bude mírně odlišný oproti předcházejícím ročníkům. Dosud se řečníci věnovali modernizačním projektům velkých pivovarů, a přestože tento prvek zůstane, více než dříve se bude hovořit o automatizaci malých provozů s výstavem okolo 10 tisíc hektolitrů ročně. Zatím se tomuto tématu nevěnovalo příliš pozornosti, ale sládkové menších pivovarů si stále více uvědomují, že automatizace jim přináší úsporu energií, ubírá práce a také zajišťuje stálejší kvalitu piva, protože i spotřebitelé toto stále více žádají.

Hovořit se bude nejen o tom, co bylo realizováno v oblasti automatizace v pivovaru Zíchovec, ale následně o rizicích spojených s automatizací malého provozu. Jelikož velký pivovar má nesrovnatelně vyšší investiční možnosti než ten malý, je pro investora i dodavatele výzvou vytvořit technické řešení, které odpovídá finančním možnostem malého provozu.

Luční bouda, jejíž základní kámen má vytesaný letopočet 1623, je nejen největší a nejstarší horskou chatou Krkonoš, ale má i nejvýše položenou restauraci ve výšce 1410 metrů nad mořem. Tento objekt má velmi pestrou historii. Současnými majiteli a provozovateli jsou Klára Sovová a Stanislav Beneš. Právě v jeho hlavě se zrodil nápad založit v boudě pivovar s názvem Paroháč.

„Bylo to při běhu, protože každý den běhám dvacet kilometrů. Zároveň s tím mně přišel na mysl název Paroháč a námět loga. Letos v srpnu to bude šest let, kdy jsme ho otevřeli,“ řekl Beneš. Přestože má název pejorativní nádech pro muže, kterému „zahýbá“ žena, je to trochu jinak. „Název piva Paroháč odkazuje na množství vysoké zvěře, která se tady běžně pohybuje,“ vysvětlila Sovová s tím, že pivo lze ochutnat pouze na Luční a Labské boudě, kterou tato dvojice rovněž vlastní.

Když se řekne paroháč, málokdo si představí název pro pivo, ale spíše pejorativní označení podváděného muže. Proč se vaše pivo jmenuje Paroháč?
Klára Sovová: Název piva Paroháč jednak odkazuje na množství vysoké zvěře, která se tady pohybuje běžně na podzim. V letošním teplém roce prochází stáda okolo Luční Boudy již nyní. Samozřejmě že se nám zdálo zajímavé použít tento dvojsmyslný název. Tomu odpovídá i náš slogan: Když ti žena s jiným skáče, dej si u nás Paroháče.

Stanislav Beneš: V srpnu to bude šest let, kdy jsme pivovar otevřeli. Napadlo mě to, když jsem venku běžel, protože já každé ráno běhám svých dvacet kilometrů. Zároveň s tím mně přišel na mysl název Paroháč a námět loga. Když nám pivovar otevíral bývalý prezident republiky Václav Klaus, tak s tím měl trochu problém, protože na logu je jelen s laňkou v intimní pozici, což mu trochu vadilo. Když jsme otevírali, udělali jsme soft verzi bez laňky. Jenže číšníci tam stejně dali původní verzi a hosté jenom koukali. Zeptal jsem se paní Klausové, co si pod tím představuje a ona začala trochu měnit barvy. Doufám, že to samé, co já, odvětil jsem. V Krkonoších je šest set kusů vysoké a když otevíráme pivovar, tak ta laňka táhne ožralého jelena domů. Tím se to nějak zahladilo.

Proč právě minipivovar?
KS: Minipivovar jsme otevřeli pro naše hosty. Na Luční boudě chceme dopřát příchozím zajímavé chutě. Osobně na dovolené nebo výletě také ráda ochutnávám speciality. Bylo by smutné, kdyby se po celém světě pil jen jeden druh – značka piva.

Měla jste s výrobou piva nějaké zkušenosti?
Zkušenosti jsem měla spíše jako konzument.

Co jste si předsevzali?
Naše předsevzetí bylo udělat kvalitní pivo z dobrých surovin pro radost nám i návštěvníků Luční boudy.

Uvést do chodu minipivovar není asi levná záležitost.
Investice to pro nás byla veliká, osm milionů korun. Jsme opravdu rádi, že si Paroháč našel své zákazníky.

Mohou milovníci pěnivého moku u vás ochutnat nějaký speciál?
Ano. Připravili jsme silný, osmnáctistupňový speciál na oslavu 395 let boudy, které se konaly koncem června.

Kolik druhů piv vaříte a v jakém množství?
SB: Základem je jedenáctistupňové světlé pivo, dále dvanáctka polotmavá, třináctka tmavá a čtrnáctka britského typu Indian Pale Ale. Potom ještě děláme pivo speciál, kterému říkáme Vánočka, a je to osmnáctka, která každý měsíc mění svoji chuť, je stále lepší. Většinou ji připravujeme jednou do roka.

Jakým způsobem piva vaříte a jaké suroviny k tomu používáte?
KS: Děláme svrchně i spodně kvašená piva, několikrát do roka i speciály jako jsou Vánoční a Velikonoční piva. Používáme české suroviny. Pivo se vaří dvou až tří rmutovým způsobem klasickou technologií ve varně o objemu přibližně 500 litrů, kdy jedna várka trvá zhruba 10 hodin. K vaření používáme vodu z pramene Bílého Labe.

SB: U nás vyrábíme všechna piva v pivovaru, který je umístěn v prostorách bývalé vinárny, dnes je tady pivnice. Jsou nepasterizovaná, nefiltrovaná. Začínali jsme dvoustovkovou varnou, dnes máme pětistovku, to znamená 500 litrů. Vaříme při 94 stupních Celsia, to je náš bod varu. Voda má přesnou kvalifikaci na naše ležáky, je měkká, má přesné složení minerálů, které tam mají být. Piva mají podobu iontového nápoje. Jsou tam rychlé i pomalé cukry, bílkovina, minerály a vitamíny. Když jsem běžel jednou Krakonošovu stovku, už jsem nemohl, ale nakonec na pět piv jsem jí doběhl. Prostě mě to nakoplo.

Kde se dá vaše pivo ochutnat? Kam ho distribuujete?
Pivo Paroháč lze ochutnat pouze na Luční a Labské boudě.
KS: Omlouváme se, ale máme pocit, že tady u nás chutná nejlépe.

Jak vaše moky chutnají zákazníkům?
SB: Lidem naše pivo chutná tak, že ho nestíháme vařit.

Pořádáte prohlídky pivovaru. Jak probíhají?
KS: Pivo Paroháč vyrábíme v přízemí Luční boudy a při prohlídce pivovaru se návštěvník dostane do sklepů, kde ho čeká procházka běžně nedostupnými prostory, kde se pivo vaří, scezuje, zchlazuje, kvasí i dozrává. Vše je doplněno historickým výkladem. Letos slavíme 395. výročí od položení základního kamene Luční boudy, tak je o čem mluvit.

Další specialitou jsou pivní lázně.
Je to koupel v rozkvašeném pivu. Pivní kvasnice působí na pokožku, která je pak hebká. Kůra, o které jsem přesvědčena, že uvolní tělo i mysl, je doplněna pitím správně vychlazeného piva při koupeli. Moc příjemné. Pivní lázně mají pozitivní vliv na organizmus, a to především díky omlazujícím účinkům živé kultury pivních kvasnic se směsí chmele a sušených léčivých bylin.

V České republice je bezmála 400 minipivovarů. Je složité se prosadit?
KS: Malé pivovary si tolik nekonkurují. Jsou v daném regionu, mají hlavně místní zákazníky. Myslím, že oproti velkým pivovarům je to více zábavné.

SB: Malé pivovary mají tu obrovskou výhodu, že používají pouze poctivé suroviny – nejlepší slad, chmel v dostatečném množství, takže pivo je plné. Materiálové náklady pro nás nejsou tak velké.

Je rozdíl mezi pivem z malého a velkého pivovaru? V čem především?
KS: Nehlídáme každou korunu nákladů, jako velké pivovary, a tak používáme ty nejkvalitnější suroviny. Pivo není pasterizováno ani filtrováno, tím v něm zůstávají ve velkém množství látky prospěšné pro zdraví. To velký pivovar pro velkodistribuci může jen těžko.

Konkurují malé pivovary těm velkým?
SB: Když jsme začínali, bylo v republice zhruba sto minipivovarů. Dnes jich je skoro 400. Nedomnívám se, že jsou pro velké pivovary nějakou velkou konkurencí. Určitě ne ve výtoči, ale zcela jistě v kvalitě piva, protože to, co některé velké pivovary dělají, už nemá s pivem vůbec nic společného. Aby za sedm korun prodávaly v Makru pivo, je absolutní nesmysl. Vím, že tam klidně dávají cukr, už to například ani nevidí slad.

Hřebenová Luční bouda v Krkonoších si v pátek připomíná 395. výročí od zahájení stavby. Součástí oslav bude i koncert Barbory Polákové či symbolické hledání základního kamene ve sklepních prostorech rozsáhlého objektu, oznámila spolumajitelka horské boudy Klára Sovová.

„Základní kámen s datem 1623 se sice ztratil, ale víme kam jít, kde lze najít zdivo z této doby. Jsou to sklepy, ve kterých je nyní například vinotéka, sádka pstruhů či pivovar,“ řekla Sovová.

Součástí oslav bude například koncert české zpěvačky Barbory Polákové nebo komentovaná ochutnávka piv Paroháč, které se na Luční boudě vaří.

Luční bouda s kapacitou 130 lůžek je nejstarší boudou v hřebenové části Krkonoš a patří k nejstarším horským objektům ve střední Evropě. Její historie sahá do 16. století. Letopočet 1623 na základním kameni objeveném v 19. století zřejmě udává datum přestavby původní dřevěné či roubené boudy na kamennou.

Luční bouda během své čtyřsetleté historie prodělala řadu změn. V roce 1938 při vyklízení českého pohraničí shořela a v letech 1939–1940 byla zrekonstruována a dostavěna do dnešní podoby.

Luční bouda poblíž státní hranice s Polskem a uprostřed Bílé louky obslouží ročně asi 300 tisíc návštěvníků. Bouda se také pyšní nejvýše položenou restaurací v Česku a nejvýše položeným pivovarem v ČR. Luční bouda je součástí Krkonošské pivní stezky.

Paroháč je nejvýše položeným pivovarem ve střední Evropě. Pokud si sem sládek Daniel Szennai před prvním sněhem nenaveze dost sladu a chmele, do dubna je na Luční boudu nedostane.

Poprvé se na Luční dostal na podzim roku 2011. Tehdy jen vypomáhal s výstavbou nových apartmánů. Daniel Szennai se během několika týdnů rozhodl, že už tady zůstane natrvalo.

„Jednou ráno jsem se probudil, byla půlka listopadu, všude za okny půl metru sněhu. To bylo krásné,“ přibližuje Szennai zlomový moment. A když po několika měsících majitelé obří boudy v 1. zóně Krkonošského národního parku řekli, že ve spodních podlažích hotelu rozjedou minipivovar Paroháč, Szennai začal pomáhat tehdejšímu sládkovi.

„Stáčel jsem sudy i lahváče. Jenže máme ruční stáčečku a ze začátku byly hodně velké ztráty – než jsem stočil první dobrou lahev, aby to nebyl podmírák, měl jsem jich sedm v sobě,“ směje se. „Mě to bavilo, ale ekonomicky to úplně výhodné nebylo,“ pokračuje ve vtipném vyprávění. Původní sládek však z Luční podle místní legendy utekl s novou láskou a na Daniela Szennaie v říjnu roku 2012 připadlo vaření piva. Což dělá dodnes.

„Vařím pivo. Ne pervitin!“

Může se zdát, že pro samouka jde o stresující výzvu. Podle Danielových vzpomínek na tom ale není nic složitého. „Když člověk není úplně hloupý a přečte si učebnici, stačí dodržovat suroviny. Proces vaření je za ta léta vymakaný,“ popisuje skromně. Kromě samostudia jej zaučoval i zkušený sládek Milan Maršálek.

Szennai ví, že čistota je základem dobrého produktu. „Ta je strašně důležitá. Stejně jako smysl pro pořádek. Všechno je třeba mít pořádně vyčištěné, než tam nalijete pivo,“ vysvětluje s tím, že neplechu nadělá i minimum zaschlých kvasnic. Jednou se mu očista vymstila. Při večerním umývání si louhem poleptal oči a kolega jej musel rychle odvézt na trutnovskou pohotovost. Sloužící lékař se s ním prý téměř nebavil. „Myslel si, že jsem vařil pervitin,“ je sládkovi zase do smíchu. „Po dvou týdnech sem přišli i s očařkou a zjistili, že nekecám,“ baví se historkou.

Že svou práci dělá správně, potvrzuje rostoucí zájem o produkty značky Paroháč. Spotřeba každý rok narůstá. I proto se musela kapacita varny navýšit z 200 na 500 litrů. Přes léto v ní sládek udělá pět várek týdně. Dalším důkazem je čerstvě natočená polotmavá dvanáctka. Daniel Szennai ji nedělá sladkou, přidává do ní „dost“ praženého sladu. Jde o osvěžující a poměrně lehké pivo, což v téhle kategorii nebývá zvykem. Na Luční je prý pijí především polští turisté a ženy.

Prasata mláto nechtějí. Mají svíčkovou

Díky tomu, že Luční bouda stojí pod Sněžkou ve 1340 metrech, pyšní se Paroháč neoficiálním titulem nejvýše položeného pivovaru ve střední Evropě. Jenže. Voda tu vaří už mezi 95 a 96 stupni, s čímž se sládek musí vyrovnat. A také je třeba naplánovat logistiku. Tedy jak se zásobit před dlouhou zimou.

Loni v říjnu si Daniel Szennai navezl šest tun surovin. V dubnu už byly sýpky prázdné a příjezdová cesta nefungovala – stále ji ještě nemohla projet fréza. Proto se pro slad a chmel musel vydat sám, dodavatelé se báli přijet. „Kolikrát jsme museli ze závějí vytahovat i rolbu,“ přibližuje život na krkonošském hřebenu. Přes zimu je potíž i s odvozem vyvařeného mláta. Na Luční si proto pořídili prasata, ale podle Szennaie je kuchaři naučili jíst zbytky svíčkové a vyhlášených borůvkových knedlíků. Mláto teď čuníky vůbec nezajímá.

Pšeničné nejede

Pokud u minipivovarů platí, že se nedostanou na stejnou cenu jako velké podniky, u Paroháče je tenhle rozdíl ještě markantnější. I kvůli vysokohorské přirážce tu půllitr piva stojí padesát korun. „Ta cena odpovídá kvalitním surovinám,“ reaguje Szennai. „Lidé se moc nediví. Na polské straně hor zaplatíte za teplé a nedobré pivo devadesát korun,“ srovnává.

A zatímco osvěžující „pšenici“ se na Luční příliš nedařilo, a proto přestal toto pivo vařit, velmi dobře jde na odbyt svrchně kvašený IPA (indian pale ale). Čtrnáctistupňového svrchně kvašeného speciálu se tu prý vytočí nad očekávání. „Ty hořké ale se chytly, spousta lidí se pro ně vrací. Tady na horách jsou asi drsnější chlapi,“ myslí si Daniel Szennai. I jemu chutná IPA nejvíc.