Novinky a zajímavosti ze světa piva

Krušovický pivovar letos spustil výkonnější plechovkovou linku a otevřel větší sklad. Celková hodnota obou investic přesahuje 130 milionů korun.
Článek

„Nový sklad přinese zjednodušení i zlevnění logistiky, výkon linky na plechovky je o třetinu vyšší. O pivo v plechovce stoupá zájem, souvisí to i s pandemií koronaviru, kdy si část zákazníků pivo kupuje častěji domů,“ řekl ředitel krušovického pivovaru Michal Rouč.

Stavba skladu začala na konci loňského roku a trvala do letošního léta. Nyní už je zkolaudovaný a pojme až 12 600 palet, původní sklad měl kapacitu 6800 palet. „Klíčovým přínosem je pro nás také snížení provozních nákladů na skladování i na dopravu,“ uvedl Rouč. Podle něj by měla být návratnost investice pět let, záležet bude na situaci na trhu.

Linka měla dříve hodinovou kapacitu až 24 000 plechovek, nyní je to až 32.000 plechovek. Je zprovozněná od jara, instalace nových technologií trvala tři týdny. Rozjezd zkomplikovala pandemie koronaviru. Kvůli opatřením nemohli přijet v domluveném termínu zahraniční experti a velkou část práce tak museli zvládnout místní technici. Nyní tvoří 45 procent produkce v Krušovicích pivo stáčené do plechu, 40 procent pivo v lahvích a 15 procent sudové pivo.

Dosavadní obchodní výsledky nasvědčují tomu, že by pivovar mohl druhý rok za sebou vyrobit více než jeden milion hektolitrů piva. Ačkoliv trh s pivem poznamenala opatření související s pandemii, nyní se prodej podle vedení krušovického pivovaru vrací k normálu a v některých oblastech i nad normál. Podle ředitele výroby pivovarů Heineken ČR, do kterých patří i Královský pivovar Krušovice, Milana Schramma je vedle tuzemského trhu zásadní pro pivovar například i trh v Německu, Slovensku a Rusku.

Skupina Heineken v ČR též vlastní pivovary Starobrno a Velké Březno. Zisk třetí největší české pivovarnické skupiny Heineken ČR předloni meziročně stoupl o 58 procent na 326 milionů korun. Skupina Heineken zaměstnává dle webu společnosti přibližně 80.000 lidí ve více než 70 zemích po celém světě, patří do ní přes 170 pivovarů. Tržby skupině předloni stouply o 7,25 procenta na 3,36 miliardy korun.

Plná chuť, střední říz, jiskrnost a zlatavá barva. České pivo je nejpitelnější na světě a nikdy nepřestane chutnat. Právě tak jej popisuje ministerstvo zemědělství ve své publikaci pro zahraniční příznivce piva. Jedinečnost českého piva uznává i Evropská unie, která jej dokonce povýšila na „České pivo“.

Už v roce 2008 se Česku podařilo vyjednat v Bruselu chráněné zeměpisné označení. EU oficiálně uznala, že se české pivo od ostatních evropských či světových piv liší.

Chráněná značka navíc tuzemským pivovarníkům zajišťuje ochranu před nekalou konkurencí. České pivo může být vyrobeno pouze na území Česka a musí se vařit z místní vody, českého sladu a chmele. Pivovarníci musí dodržovat tradiční postupy a technologie. Pokud tak činí a nechají si to ověřit Státní zemědělskou a potravinářskou inspekcí, mohou na etiketu svého moku umístit ochrannou evropskou značku.

Podle Výzkumného ústavu pivovarského a sladařského lze evropské označení považovat za významný přínos pro výrobce piva a jeho konzumenty, kteří se mohou spolehnout na ověřenou kvalitu, a také pro dodavatele surovin. Týká se to zejména pěstitelů ječmene, z něhož se vyrábí typický „plzeňský slad“. Ochrannou značkou České pivo se v současné době chlubí 18 českých pivovarů.

Peníze pro pivovarníky
Čeští pivovarníci se mohou těšit nejen z evropské značky kvality, ale také z výhod jednotného trhu EU. Pivovar, který nabízí svůj produkt na zdejším trhu, může automaticky prodávat pivo i v ostatních zemích unie. Další výhodou je přístup k evropskému financování. Čeští výrobci piva mohou získávat dotace na množství aktivit. Příkladem jsou peníze na nové přístroje a technologie, jež jim umožní navýšit kapacitu a vařit stejně kvalitní pivo s menší spotřebou energie. Vaření piva je energeticky náročný proces a EU v posledních letech investuje miliardy korun právě do úspor energií.

Pivovarníci tak mohou žádat o peníze na technologie, díky nimž spotřebují při vaření méně elektřiny či vody, což je pro ně ekonomicky výhodné. Tuto možnost využil například benešovský Pivovar Ferdinand. Peníze dostal také na modernizaci sladovny.

„Administrativa spojená s každým dotačním titulem byla poměrně náročná, každý titul měl například jiné podmínky,“ vysvětluje majitel pivovaru Petr Dařílek. „Šlo ale o zvládnutelný postup, který přinesl požadovaný efekt,“ dodává.

Další evropské dotace směřují na rozšiřování pivovarů a jejich hostinců. S tím má zkušenost třeba varnsdorfský Pivovar Kocour, který získal peníze v roce 2012 na vybudování kuchyně a hřiště u své restaurace. Jak ale upozorňuje jednatel firmy Josef Šusta, ne vždy se při žádosti o dotaci podaří peníze získat.

„Po několika pokusech a žádostech o rozšíření technologie v pivovaru se nám dotaci získat nepovedlo,“ popisuje. Pivovar se proto nakonec rozhodl pořídit si nové technologie za své vlastní prostředky. Sám Šusta se přitom domnívá, že dotace nejsou úplně vhodným způsobem, jak pivovary podporovat.

„Kazí konkurenční prostředí. My si musíme na danou věc vydělat a ten, kdo danou věc umí správně popsat a splnit dotační podmínky, pomalu ani nemusí vyrábět,“ stěžuje si jednatel varnsdorfského pivovaru. Dotace by se podle něj měly rozdělovat tak, aby k takovým problémům do budoucna nedocházelo.

Vyřizování dotací a vyplácení peněz mají na starosti české úřady. Zjednodušování administrativy je přitom jedním z cílů pro následující dotační období, jež začne příští rok. Ministerstva budou vypisovat nové dotační tituly, mají proto šanci způsob poskytování podpory zlepšit.

Majitel Pivovaru Ferdinand vidí potenciál hned v několika oblastech. „V současném nastavení dotací mi chybí akcent na udržitelnost a rozvoj tradičního způsobu výroby českého humnového sladu a pak klasický způsob vaření piva,“ jmenuje Dařílek, jehož pivovar se chlubí vlastní humnovou sladovnou, kde klíčí namočený ječmen.

Koronavirus dopadl i na pivo
Tvrdou ranou pro rozvoj pivovarnictví je letošní krize způsobená pandemií koronaviru. Uzavření restaurací a barů způsobilo značný propad tržeb malých i velkých pivovarů po celé Evropě. Český svaz pivovarů a sladoven spolu s Centrem ekonomických a tržních analýz spočítaly, že za březen, duben a květen utrpěly české pivovary ztrátu ve výši 1,1 miliardy korun.

Pivovarníci, ale i restauratéři proto vyzývají českou vládu, aby vytvořila dotační podpory na opětovný rozjezd hospod a restaurací, zejména v menších městech a vesnicích. Podobně k tomu přistupuje i sdružení Evropští pivovarníci, které apeluje na EU, aby podpořila jejich ekonomickou obnovu. Podle sdružení by měla unie motivovat členské státy k tomu, aby snížily spotřební daň či daň z přidané hodnoty v sektoru pohostinství. Po EU požadují také dotace či zvýhodněné půjčky, jež jim pomohou znovu nastartovat jejich byznys. Hlavní slovo v rozdělování dotací však mají vlády členských států.

Článek původně vyšel v příloze Hospodářských novin v rámci projektu Proměny českých regionů, který společně realizují EURACTIV.cz a vydavatelství Economia s podporou Evropské komise.

Na místo sládka Královédvorského pivovaru Tambor se po čtyřech letech vrací Martin Vrba, který stál u počátku vzniku tohoto pivovaru. A jak došlo k obnovení spolupráce?

„Po mém odchodu jsme zůstali s majitel Nasikem Kiriakovským v kontaktu. Věnoval jsem se vlastním projektům a realizacím v pivovarnickém a potravinářském průmyslu u nás i v zahraničí. Zhruba před rokem jsme se sešli u společného projektu," vysvětlil Martin Vrba. Už tehdy vznikly první náznaky možné spolupráce.

„Když nastal personální problém v obsazení pivovaru Tambor, majitel mě oslovil, jednali jsme o podmínkách spolupráce a tak přišel čas na návrat. Jak se říká: Dobří holuby se vracejí," dodal Vrba.

Protože ale pokračuje s vlastními aktivitami, musí je skloubit se staronovou funkcí. Bude tak třeba vytvořit jiný pracovní systém než bývá zvykem. „Přivádím si svůj tým lidí. Bude tu fungovat úzká spolupráce s majitelem, kdy se já budu věnovat výrobě a věcem s ní spojenými a majitel Nasik Kiriakovský obchodním záležitostem," uzavřel Martin Vrba.

Obnovená spolupráce by měla přinést i několik novinek, které jsou zatím ve fázi příprav a proto je předčasné o nich hovořit.

Zhruba pět miliard korun činí ztráta českých pivovarů, které zasáhla koronavirová opatření. Často omezovaly výrobu a některé musely kvůli propadu spotřeby pivo i likvidovat.

S útlumem se lépe vypořádaly malé pivovary než ty velké. Například pivovar Moucha vařil piva méně, protože ho prodával jen přes okénko přímo v areálu bývalého branického pivovaru v Praze, kde sídlí. Skutečnost, že neprovozuje vlastní hospodu, pro něj tenkrát byla spíš výhodou. Znamenalo to nižší náklady. Nyní už zase vaří stejné množství jako před koronavirem.

„Díky krizi lidé objevili malé pivovary a začali kupovat pivo ve flaškách, takže teď víc plníme lahve, než jsme plnili před krizí,“ řekl ředitel pivovaru Petr Moucha. Stejně jako většina malých pivovarů dokázali útlum zvládnout. Alespoň zatím. „Restaurace krachují a proces pokračuje, co se týká úbytku. Myslím, že to nejdůležitější máme ještě před sebou, co se týká přežití na trhu,“ dodal ředitel.

„Celkově jako minipivovar jsme nyní už na stejných číslech jako před koronou. Ale ten celkový propad se bude pohybovat kolem 15 procent za celý rok,“ vypočítává prezident Českomoravského svazu minipivovarů Jan Šuráň.
Velcí byli zasaženi více

Velké pivovary pocítily zavřené restaurace výrazněji. Na konci července hlásily ztrátu 25 procent. „Pivovary se snažily omezit výrobu, snažily se nějakým způsobem reagovat na situaci. Nestáčely do sudů, ale do petek a plechovek, ale výroba je živá, zastavit to nejde,“ řekla výkonná ředitelka Českého svazu pivovarů a sladoven Martina Ferencová.

Likvidace piva je pro pivovary drahý a neoblíbený krok. „Pokud bych měla vyčíslit, že jsme museli zlikvidovat pivo a skoro tři měsíce byl zavřený jeden prodejní kanál, tak ztráty se blíží stovkám milionů korun,“ sdělila mluvčí Staropramenu Denisa Mylbachrová.

Plzeňskému pivovaru se alespoň malou část podařilo přeměnit v pálenku. Ze sta hektolitrů jí vzniklo sto litrů. Část prošlého piva využila i plzeňská čistírna odpadních vod, a to na výrobu bioplynu. Podobná řešení ale pro pivovary zisk neznamenají. Ztráty z restaurací jim vyrovnával spíš rostoucí prodej lahvového a plechovkového piva.

S koronavirovou krizí se musel mezi jinými vypořádat i pivovar v Litovli, jeden ze tří největších v Olomouckém kraji. „Asi nikdo by si do letošního března nepomyslel, že může nejen pivovarnictví, ale také celý společenský a ekonomický život ovlivnit pandemie v takové podobě, jaké jsme byli svědky. Pivovarnický trh postihl virus v obzvlášť velké míře, což čekal pravděpodobně málokdo,“ říká ředitel pivovaru v Litovli Lumír Hyneček.

Co jste říkal, když se objevil koronavirus přímo v Litovli a město kvůli tomu muselo do povinné karantény? Jak to dopadlo na pivovar?
Zdraví zaměstnanců a obyvatel Litovle pro nás bylo na prvním místě. Proto jsme po přijetí této zprávy začali rychle jednat o dalším postupu. To nakonec vyústilo v dočasné přerušení výroby a distribuce piva, které trvalo více než čtrnáct dní. Přešli jsme do krizového režimu. V této době zůstávalo v pivovaru maximálně pět pracovníků, kteří se za přísných bezpečnostních a hygienických opatření starali o jeho nezbytný provoz.

Když zavřely restaurace, co se stalo s pivem, které se v nich čepovalo? Kolik piva jste museli „odepsat“? A jaké procento piva vůbec přes restaurace prodáváte a mění se v souvislosti s koronavirem nějak poměr mezi pivem prodaným přes obchodní síť a pivem vypitým v restauracích?
Gastronomická zařízení se uzavřela uprostřed března, to znamená mimo hlavní sezonu, a proto byly zásoby piva v provozovnách relativně nízké. Na toto období jsme měli připravený také speciál Litovel Patrik, který se obvykle prodává na čepu. Hledali jsme tedy způsob, jak ho lidem doručit i přes zavřené hospody a restaurace, a napadlo nás stočit ho do malých pětilitrových soudků. Příjemně nás překvapilo, jak rychle se prodaly. Proto na tento úspěch na podzim navážeme svatováclavským speciálem Václav 12°, který budeme prodávat jak v lahvích, tak nově také v soudcích. V řadě míst zafungoval i prodej prostřednictvím okének. Z provozoven jsme proto museli stáhnout pouze zanedbatelné množství nespotřebovaného piva.

A jak to tedy je s lahvovým pivem?
Pokud jde o prodeje piva, v České republice dlouhodobě vítězí lahvové nad čepovaným a důsledky koronavirové krize tento vývoj ještě urychlily. Pivovaru Litovel se však díky oblibě našeho sudového piva daří tento trend vyvracet. Podíl jeho prodeje je vyšší, než kolik činí celorepublikový průměr.

Jak jste změnili v důsledku koronaviru fungování pivovaru? Podařilo se vám už najet na běžný, normální režim, případně jak je běžný režim ještě omezen?
V současnosti funguje provoz pivovaru úplně stejně jako před vypuknutím koronavirové krize. Pokračujeme v dodržování bezpečnostních a hygienických pravidel, která jsme zavedli s příchodem karantény. S jakýmikoli omezeními běžného režimu se již nepotýkáme.

Kdy podle vás došlo ke zlomu a litovelský pivovar začal znovu vydělávat?
V tuto chvíli bychom nechtěli dělat jakékoli odhady, a to i vzhledem k nadcházejícímu podzimu, kdy nevíme, jaký vývoj očekávat. Jak přesně koronavirová krize dopadla na náš pivovar ekonomicky, uvidíme nejdříve až na konci tohoto roku.

Jaká je situace na trhu nyní? Jak vypadají letní měsíce z pohledu prodejů? Přece jen byla zrušena většina velkých tradičních akcí, na kterých se vypilo hodně piva.
Zrušení či omezení kulturních a sportovních akcí během léta nás samozřejmě ovlivnilo. Ale ačkoliv ještě není vyhráno, situace se už vrací do normálu. Zároveň jsme však dostali příležitost soustředit se na rozšiřování distribuční sítě do dalších míst, takže jsou teď naše lahvová a plechovková piva dostupnější v nových lokalitách po celém Česku.

Vyhrocuje se v souvislosti s koronavirem konkurenční boj?
Nezaznamenali jsme žádné změny. Z tohoto pohledu se na trhu neděje nic dramatického a neobvyklého.

Využili jste nebo ještě využijete státní pomoc, jakou konkrétně a s jakým to bylo výsledkem? Neobáváte se ukončení této pomoci a toho, jak by to mohlo pivovar postihnout?
V prvních týdnech koronavirové krize jsme využili program Antivirus, který nám napomohl ochránit pracovní místa. Již od června jsou však všichni naši zaměstnanci na svých pracovištích ve standardním režimu, a čerpání podpory tudíž pro nás v tuto chvíli postrádá význam. Proto nejsou namístě ani jakékoli obavy z ukončování této pomoci.

Dá se v historii pivovaru najít doba, kdy se pivovar dostal do podobně obtížné situace? Kdy to případně bylo a co bylo důvodem?
S podobnou situací, jaká nastala kvůli koronavirové pandemii, jsme se v Pivovaru Litovel museli za celých 126 let, co se v něm pivo vaří, vypořádat vůbec poprvé.

Na závěr: blíží se podle vás konec pivovarnické krize, nebo nějaké její „stopy“ budou dál přežívat?
Ačkoliv proces zotavení a uzdravení pivovarnického trhu ještě probíhá, věřím, že se podobné obtíže, s nimiž se v uplynulých měsících všichni pivovarníci potýkali, již opakovat nebudou. Jako pozůstatek krize můžeme vnímat například zvýšený zájem o e-shopy, které byly po dobu karantény oblíbeným způsobem, jak si pivo koupit. Podařilo se nám dohodnout spolupráci s dalšími internetovými obchody, které se zaměřují na prodej a rozvoz potravin, aby zařadily litovelské pivo do své nabídky, takže si ho teď mohou pivaři objednat a vychutnat přímo ze svého domova

Dovolil bysem si tvrdit, že se v pivu trochu vyznam. Konec koncu, sem velkym pičem tohoto napoja už skoro štyrycet roku. A tak vas asi nepřekvapi, když prohlasim, že každe opuštěni hranic zemi Koruny česke ve mně vzbuzuje deprese.

Ma to dva duvody. Prvnim duvodem je kvalitatyvni měřitko. Dovolil bysem si tvrdit, že v žadnem jinem statě na světě neni tak fajne pivko jak u nas. Ano, jasně, su nadherne pivni narody Bavoraku, Danu, Belgičanu, Iru, Slovaku... ale česky ležak je česky ležak a jeho styl čepovani je naprosto neopakovatelny.

A tak přestože cestovani jest pro moju temnu ostravsku dušu životni nutnost, při každem překročeni hranic vim, že idu do horšich podminek, než mam doma. Lepši to prostě nebude. O to lepši je ten pocit, když pak v Chalupkach, na Bile, u Valtic nebo u Železne Rudy překračuju tu neviditelnu čaru na zemi a vim, že při odevřeni vrat prvni naši putyky budu doma, ať už tam budu mět Ostravara, Krakonoša, Konrada Henlajna, Chodovara, Asahi Urquella, Budvajzra, Hostana nebo jakykoliv maly pivovar z kuchyně.

Druhym duvodem, čemu mivam deprese při utěkach ven z teto země je cena. Ačkoliv se to zda nepochopitelne, přestože mame nejlepši produkt na světě, jeho cena patři mezi nejnižši. Ani v Rusku, ani na Podkarpatske Rusi, ani v Polsku, ani v Bosně, Karabachu, Bulharsku a ja nevim v jakych destynacich, prostě pivo neni levnějši jak u nas. o kvalitě ani nemluvim.

A tak si rad v cizině prohližam regaly s pivnima flaškama a robi mi radost, když kajsik v cizich krajach zahlidnu zname etykety moravskych, slezskych nebo českych pivovaru.

A na druhu stranu by mě cyp mohl jebnut, když narazim na patoky, fejky, snahy o napodobovani českeho ležaka, kery ovšem s originalem nema nic společneho. A navic, když se jedna o produkt schvaleny našima kolaborantama z Prahy, Žatca, Krušovic nebo čehokoliv podobneho.

Že zmizelo kdysik světozname pivo Plzeňsky Prazdroj a misto něho je nam nalevane pivo s nazvem Pilsner Urquell, kere je dneska řidke jak stolica měsičniho děcka a nestydi se deklarovat, že to je 11,5° ležak prokvašeny tak, že ma 4,4% alkoholu, na to sem si už zvyknul. To je prostě japonska ideodyverze do nitra tohoto pivniha naroda. Mnozi ji furt podlehaju a tvrdi, že jim ta jedenactka chutna. Nic proti temu, to je OK, že tu předraženu sračku piju. Bo každy sveho štěsti strojvudcem.

Horši je, když se celosvětově znamy česky pivovar podepiše pod to, že se pod nazvem pilsner a nazvem odkazujicim na Prahu a Staropramen prodava ve světě cosik, co zme jako studenti v teplych provozach na NHKG a VŽKG popijali o přestavkach jako osmičku. A za to by se měli všeci, keři podporuju teply pivovar Staropramen a piju jeho produkty, stydět. Zatim si majitel Staropramena, Molson Coors Brewing Company, nedovolil tento podivny patok prodavat v Česku.

Neni se čemu divit, s nazvem PRAVHA by u nas neuspěl, dokonce snad ani mezi teplu komunytu, přestože pivo ma přesně 4%.

Jako vtip dobre, jako produkt odporne. Ale to ti cizaci asi nechapu.

Bo česke pivo, pravě tak jako česky humor, to je prostě neopakovatelne.

PS: Paradoxni je, že ta 4% voda Pravha mi mezi těma angloeuro srač... sorry, značkama snad aji chutnala...

Společnost E.ON dodává humpoleckému pivovaru Bernard plyn a provozuje v něm kogenerační jednotku. Jeho spolumajitel Stanislav Bernard je na tuzemské pivní scéně známý i jako člověk, který se zasadil o záchranu a rozvoj minipivovarů v Česku. Na to, jak se českému pivu daří dnes a jak se pivní značka buduje od nuly, jsme se ho zeptali osobně.

Na úplném začátku, když jste vydražili zdejší pivovar – jaká byla původní motivace? Proč jste si vybral právě pivovarnictví?
Bylo to krátce po revoluci, a protože do té doby jste nemohl dělat vůbec nic, měl jsem chuť něco zkusit. Pivovar přišel sám od sebe. V Opavě jsme tehdy s několika kamarády vydávali magazín Region a já ho chtěl udržet nezávislý, na což jsme potřebovali peníze. Ze všeho nejdřív přišel nápad, že bychom vyváželi do Polska pivo Ostravar. Hledali jsme možnosti, jak bychom to provedli – nějaké stáčírny, kam bychom mohli vozit pivo z Ostravy cisternou. V Polsku by se to pak nastáčelo a provize by nám pokryla provoz novin. Byli jsme tam asi třikrát nebo čtyřikrát, ale Poláci potom zavedli dovozní přirážku, čímž se celá ta snaha zastavila. A zhruba v té době se k nám dostala informace, že tady v Humpolci se bude dražit pivovar.

Co se tu točilo původně?
Humpolecké pivo. Tehdy to bylo tak, že Jihočeské pivovary, pod které zdejší podnik spadal, dostaly příkaz od strany a vlády, že jeden ze svých pivovarů musí zavřít. Humpolecký pivovar byl v absolutně nejhorším stavu z celé skupiny, takže došlo na něj. V době, kdy jsme ho vydražili, se tady už asi měsíc nevařilo a zbývalo jen pár desítek posledních zákazníků. Do toho přišla malá privatizace, díky čemuž se majitelé nakonec rozhodli, že podnik nezavřou, ale že dají pivovar do dražby. Tam bohužel při prodeji rozhodoval jediný faktor, jímž byla cena. Takže pivovar, jehož zůstatková hodnota byla tehdy asi devět a půl milionu korun, se nakonec vydražil za padesát dva. Což byl více než pětinásobek zůstatkové hodnoty!

Navíc to byly peníze, které nešly na žádnou obnovu, ale čistě pro stát. Jak velká byla ta následná investice?
Ta trvá v zásadě dodnes. Byla to opravdu ruina. Dám příklad – lahvovnu, což je technicky a strojnicky nejsložitější zařízení, se nám podařilo udržet v provozu jenom díky tomu, že strýc našeho tehdejšího třetího společníka dříve pracoval v NATE neboli Nápojové technice Chotěboř, kde tyhle mašiny dělaly. NATE na to už ale neměla ani náhradní díly, takže nebyla šance, že by nám to spravili. A tenhle strejda se svým kamarádem, oba důchodci, nám tady přes den spravovali mašiny. My posílali lidi přes den domů a na noční směnu jsme je zase přivezli, abychom na druhý den mohli nastáčet pivo. A takových situací tu bylo hodně.

To je opravdu folklór. Štěstí, že tu ti dva šikovní pánové byli.
Tím to samozřejmě nekončilo. Humpolecké pivo tu mělo totálně pokaženou pověst – nikdo ho nechtěl. Navíc jsme na Vysočině a v okolí není žádné stotisícové město, kde, kdyby se vám začalo dařit, hned získáte nějaké fanoušky a zákazníky. Humpolec má jedenáct tisíc obyvatel a ve třech okolních městech jsou navíc taky pivovary – Pelhřimov, Havlíčkův Brod a Jihlava. A mezi městy panuje velká rivalita. Takže Pelhřimák si, když to trochu přeženu, vezme naše pivo jenom se skřípěním zubů.

Museli jste tedy vybudovat značku i veškerou image naprosto od nuly.
Hlavně jsme museli v první chvíli pivovar vůbec udržet v chodu. To znamená, že jsme začali hledat zákazníky, objíždět, promovat… Já si pamatuju, že když jsem sem jel poprvé z Háje u Opavy, odkud pocházím, tak na jednom jediném mostě na dálnici od Brna byla reklama. Na začátku devadesátých let byla dálnice jinak úplně holá. A mě napadlo, že to je dobré místo, tak jsme tam už někdy počátkem roku devadesát dva umístili dva bannery. Jeden ve směru od Prahy, jeden od Brna. A za tři týdny potom se nám zdvojnásobil prodej. Tehdy byli lidé na reklamu velmi citliví. Dneska by se vůbec nic nestalo, ale tehdy to bylo úplně zásadní.

Kolik jste měli zaměstnanců v začátku a jak se to vyvinulo do dneška?
V pivovaru pracovalo čtyřicet lidí. Od státního podniku dostali výpověď a my jsme pak nabídli práci asi dvaceti z nich a dalších deset jsme doplnili porůznu. Ze známých, z rodiny a podobně. Takže jsme začínali se třiceti a dnes jich máme asi dvě stě deset.

Takže rostete stabilně.
Asi od roku 2000, od roku 2001 rosteme kontinuálně. Zvyšování objemu výroby a celé společnosti ale není a nikdy úplně nebylo naším cílem. Tím je vybudovat, což už se dneska snad i povedlo, uznávanou nebo kultovní značku a zároveň dodržet nejvyšší možnou kvalitu vztahů a služeb. Naše filozofie nestojí na tom, že Bernarda musí být na trhu několik milionů hektolitrů – vloni jsme jich třeba prodali čtyři sta tisíc. Myslím si, že spousta lidí ve firmě si váží toho, že nejsme nafouklí, že firma není neustále expandující moloch, kde se lidé mezi sebou už ani neznají. Podle mě úplně stačí, když se to dělá dobře. Samozřejmě i můj přístup se vyvíjí – před deseti lety jsem sám říkal, že pokud je tu tržní potenciál, pojďme ho využít. Dnes už to tak ale není. Nechceme příliš růst objemově, ale spíš si budovat kvalitní portfolio zákazníků a zabývat se kvalitou.

Podepsala se na vás pandemie?
Ze začátku nás to postihlo hodně. Zavřeli hospody a my prodáváme přes 60 % piva právě v hospodách. Za ty dva měsíce, než se všechno zase uvolnilo, jsme přišli o nějakých 35‒40 milionů korun, ale pal to čert. Teď už jsme se zase dostali nahoru. Oproti loňsku bude pokles kolem 11 %, protože ty dva měsíce byly skutečně tristní, ale během nich jsme nespali. Připravili jsme třeba jednu úplnou novinku, kterou uvádíme na trh – pivní pálenku. Kromě toho jsme strávili hodně času komunikací s hospodskými, snažili jsme se jim pomáhat s kelímky, odnosnými lahvemi a tak dále. Spousta hospod, když po nějaké době otevřela, pochopila že jim to pokryje alespoň provozní náklady a nejdou jenom dolů. Víme dokonce o hospodách, které si během korony vydělaly i více, než je běžné, protože například rozvážely jídlo, nezastavily se s rukama v klíně.

Jak se proměnila pivní scéna od chvíle, kdy jste na ní vstupovali? Je otevřenější? Je pořád zájem o klasické české pivo?
Určitě je. V době, kdy jsme začínali, tady byla, když to zjednoduším, desítka, dvanáctka, jedenáctka a nízkoalkoholická piva – třeba sedmička pro provozy, sklárny a podobně. Dneska je trh úplně jiný. V Česku máme dnes takovou „databanku“ pěti set minipivovarů, v nichž vznikají zajímavé speciály. Minipivovary mají tu velkou výhodu, že dělají v maličkém objemu, takže si s pivem mohou pohrát. Když zkusí něco nového a nechytne se to, nic se neděje, třeba to trefí příště. Velké pivovary na to pak nějakým způsobem reagují. Ale pořád platí, že Češi jsou, co se piva týče, konzervativní. Ležák je u nás synonymem pro pivo, ale ve světě je těch druhů spousta. Když si to představíte jako košatý strom, ležák tvoří jen jednu větev. Pak máte aly, stouty, ipy, weizeny… V Česku je základ všeho spodně kvašené pivo, ležák českého typu. Desítka třeba ležák není, ale proč Česko je velmi typická. To v ostatních zemích taky moc nenajdete. Má blízko k české pivní kultuře. Ale i ta se proměňuje.

Myslíte pivní kulturu.
Sám víte, jak to chodí. Chlapi si jdou do hospody pokecat, vyřešit všechny globální problémy a k tomu je třeba právě desítka skvělá. I když si jich dáte za večer sedm osm, pořád fungujete. Zatímco kdybyste byl v Belgii… Když jsme jednou byli ve Francii na horách, vydali jsme se na výlet do Ženevy. Za hranicemi jsme se na to ale vykašlali a v Evianu u jezera se zastavili v hospůdce. Měli jsme hlad, měli jsme žízeň, tak jsme si tam dali nějakou pizzu a vedle stál takový belgický bar. My jsme tam přišli a že si dáme pivo. Číšník nám donesl třetinky. Na to si od nás vyslechl, že by bylo lepší velké. On se sice trošku podivil, ale přinesl nám je. A po třech velkých pivech jsme zpívali, protože to byly sedmnáctky. Zpátky pak musela řídit dcera.

Co se týče konzumace piva u nás, pije se méně, nebo víc než dřív?
Pije se trošku míň. Mívali jsme spotřebu zhruba sto šedesát litrů na osobu a rok… To jsme byli na prvním místě na světě. Což souvisí i s tím, že naše pivo není příliš alkoholické a české pivo obecně vybízí k dalšímu napití. Když si dáte ležák třeba v Polsku, tak není špatný, ale je tam hodně alkoholu a kysličníku a neleze to do vás. Teď šla spotřeba trochu dolů, jsme někde okolo sto čtyřiceti tří litrů, když bereme jenom český výstav na osobu a rok, a ne exporty. Uvidíme, jak s tím zahýbe současná situace.

A z hlediska minipivovarů? V jejich počtu jsme také bývali první na světě.
První na světě v počtu minipivovarů na počet obyvatel, alespoň pokud vím, pořád jsme. A jsem na to hrdý. Někdy v roce devadesát tři jsem tady v Humpolci zakládal Svaz nezávislých pivovarů a potkal jsem se na jedné marketingové akci na Skalském dvoře na Vysočině s jedním Němcem, který byl jednatelem německého svazu středních nezávislých pivovarů. A on mě inspiroval, protože v Německu tehdy platila takzvaná diferencovaná, nebo, chcete-li, snížená spotřební daň pro piva vyráběná v malých nezávislých pivovarech.

V závislosti na objemu, který vyrobili?
V závislosti na velikosti výstavu. Což mělo hlubokou logiku. U nás měly po revoluci velké značky neuvěřitelný náskok. Musíte si totiž uvědomit, že celá ekonomika, kterou komunisti pustili, sice nebyla zadlužená, čímž se oni dodnes chlubí, ale na druhé straně tu byl neuvěřitelně obrovský vnitřní dluh. A ten se týkal stavu firem – protože na nějaké technologické inovace tady všichni kašlali. Všechno se nechávalo dožít. Po druhé světové válce bylo pivovarů v Česku kolem sto třiceti, ale po revoluci jich zbylo sotva sedmdesát. Zbytek komunisti zavřeli.

A ty velké měly pochopitelně na trhu náskok.
Neuvěřitelný. Kdyby se to nechalo úplně volně, tak by z těch sedmdesáti pivovarů naprostá většina velmi rychle zanikla. Drtila je obrovská konkurence. Já jsem pochopil, že diferencovaná daň je ten důvod, proč je v Německu po všech těch letech i dnes dvanáct set pivovarů. Naprostá většina z nich nezávislá a malá. Svazu jsem potom věnoval dva roky intenzivní práce. V té době byl ministrem financí Václav Klaus, který o tom ale nechtěl ani slyšet. Pamatuju si, jak jsem ho jednou potkal ve sněmovně ve dveřích – a on se na mě podíval a říká: „Připomeňte se mi, já vás odněkud znám.“ Já říkám: „Bernard.“ A on: „Bernard! Vy mi zničíte daňový systém!“ Nakonec musel návrh ve sněmovně podat opoziční poslanec, někdo z levého bloku, což byla taková demokratická odnož komunistů, se kterými já jsem ani nejednal a nejednal bych, protože k nim mám velmi rezervovaný vztah. Ale tím, že návrh podal opoziční poslanec, byla pak celá opozice pro jako jeden muž a v koalici se našlo dost lidí, které jsem dokázal přesvědčit, aby tu ruku zdvihli. A i díky tomu tu dnes máme 500 minipivovarů.

Když se vrátím na začátek k nápadu s reklamním bannerem… Bernard je velmi proslulý svými zajímavými reklamními kampaněmi. Pamatuji si třeba vás osobně s oholenou hlavou…
To bylo jenom počítačově.

Už jsem se lekl. Nedávno jste měli i dámy a slečny s vaším obličejem.
To byly pin-upky. A jak se vám to líbilo?

Hodně. Provokativní humor a reklamu já mám rád.
Vidíte a třeba já na tomhle nic provokativního nevidím. Provokaci z toho vyrobila hysterie novinářů a feministek. Byl tu třeba ten případ s černou dvanáctkou. Tam jsme v reklamě použili černošku nebo mulatku a oni z nás kvůli tomu udělali sexisty, rasisty a pedofily. Přitom to byla normální nadsázka a vtip. Přijde mi, že společnost sama sebe v současnosti hrozně sešněrovává.

Ve jménu korektnosti.
Kdo ale určí, co je a není korektní? Vždyť úplně chybí společně vnímané hodnoty. Lidé, kteří dneska nejvíc volají po korektnosti, jsou nátlakové skupiny. Já z principu chápu, že se na sociálních sítích zavádí boj proti fake news, rasismu a podobně, ale musím se ptát: Kdo je tedy ten osvícený arbitr, který rozhodne, co je ještě nadsázka a co je skutečně rasismus a podobně? Proč o tom mluvím – mám kamarádku v Dublinu, se kterou často hovořím, mimo jiné i kvůli tomu, že se tím cvičím v angličtině. A povídám jí, Elizabeth, já jsem na tyhle věci velmi citlivý, protože mám z komunismu špatnou zkušenost. Tenkrát se cenzurovalo všechno.

Jakým způsobem do reklamy vstupujete vy sám? Kolik nápadů jde přímo od vás?
Léta jsem to dělal sám, ale dneska jsem obrovsky rád, že na marketingu pracují mladí lidé, kteří pochopili, o čem to je. Mají svobodu, já jim do toho nekecám, jen jim občas dávám podněty. Už zjistili, že si můžou hrát, a to je skvělé. Když třeba vymyslí něco na Facebook, s čím já rezonuji, aniž bych jim do toho sám kecal, tak mám velkou radost.

Jak je takový pivovar energeticky náročný na provoz?
Energetická náročnost je poměrně vysoká. Nejenže musíte energii vyrobit, což v našem případě probíhá v parní kotelně, ale protože pivo zraje, musíte také udržovat přesně nastavené parametry prostředí. U nás striktně dodržujeme tradiční výrobu, oddělujeme hlavní kvašení na spilce, což dnes děláme v cylindrokónických tancích, od zrání piva v ležáckém sklepě. Ve sklepích máme horizontální tanky, některé jsou i nadzemní, ale v izolovaných halách. A v těch tancích musí být ideální teplota kolem jednoho až dvou stupňů, takže musíte chladit poměrně velké prostory a objemy. Z pohledu energetiky je pivovar mnohem náročnější než třeba stáčírna vody nebo nealkoholických nápojů, kde se to jenom namixuje, stočí a finito.

Společnost E.ON vám dodává plyn a provozuje ve vašem pivovaru kogenerační jednotku – kde ve výrobní procesu se jednotka využívá a na co?
Kogenerační jednotka z plynu vyrábí elektrickou energii, přičemž vzniká teplo. To využívá naše sladovna v Rajhradě u Brna na sušení sladu. Ten nejprve namáčíme, ječmen klíčí a probíhají určité procesy, potom, aby byl dobře skladovatelný a transportovatelný, se znovu suší. Potřebujeme z něj dostat až 40 procent vody, což vyžaduje obrovské množství energie. Díky kogenerační jednotce spotřebujeme až o pětinu méně plynu, máme méně emisí a snižujeme náklady na energii.

Používáte v pivovaru Bernard zelené zdroje energie šetrné k životnímu prostředí, například fotovoltaiku?
Ano a dostali jsme za to od státu pokutu. Fotovoltaiku s výkonem 30 kilowatt využíváme také ve Sladovně Rajhrad. Postavili jsme ji bez dotací, načež jsme od Energetického regulačního úřadu dostali správní pokutu za to, že nejsme přihlášeni u správce dotací. Tam je ale možné se přihlásit pouze tehdy, když dotaci pobíráte... Stát zřejmě vůbec nepočítá s tím, že by někdo solární panely bez dotací vůbec stavěl. Logika tu kulhá na všechny čtyři. Nyní je případ u správního soudu a věříme, že uzná, že tato pokuta je nesmysl.

Co nějaké jiné ekologické technologie?
Já myslím, že se chováme ekologicky. Zachováváme tradiční výrobu, která je energeticky náročnější, ale to děláme z toho důvodu, že chceme, aby bylo pivo osobité a nešlo jenom o nějaký průměrný produkt. Kromě toho, že inovujeme a zavádíme úspornější technologie, tak bych zmínil asi dvě věci. Zaprvé odmítáme stáčet pivo do plastu, což považuji za zvěrstvo, už kvůli tomu, čím ten nápoj je. Ze stejného důvodu neplníme pivo do plechovek. Vezměte si, že hliník nebo bauxit se vytěží někde na druhé straně světa za hrozných ekologických podmínek, pak se převeze přes půl planety, vyfoukne se do tvaru plechovky, jednorázově se naplní nápojem a po vypití se plechovka zmačká a vyhodí. Recyklace hliníku v Česku je bohužel momentálně asi 20%. Jsme také zapojeni do iniciativy Zálohujme.cz, která usiluje o zavedení vratných záloh na PET lahve a plechovky v České republice. Vůči prodeji piva v plastu jsme se ostře vymezili již v roce 2012 v dlouhodobé kampani Svět se zbláznil – Doba plastová a Dnes z PETky, zítra z tašky.

Jak se díváte na současný ekologický trend, který hýbe světem?
Já si myslím, že to, co se v současné době děje, z hlediska například direktivních zásahů do automobilového průmyslu nebo nahánění emisí CO2, je kombinace ziskuchtivosti s blbostí a s novodobým náboženstvím. Nedává mi to smysl. Čímž nechci v žádném případě říct, že bychom se neměli starat o planetu a o to, jak se vůči ní chováme. Naopak – měli bychom se začít chovat daleko ekologičtěji, než jak to děláme doposud. Ale s rozumem. Vezměte si jenom stav přírody, naše masové zemědělství, které zlikvidovalo všechny remízky a přirozenou podobu krajiny, všude jsou obrovské lány, spousta půdy je neživým substrátem a neživotodárným substrátem… v Česku se podle mě ztratilo něco velice podstatného – vazba na vlastnictví půdy. Když přijedete třeba do Rakouska, tamní krajina je úplně jiná, protože statkáři na své půdě většinou hospodaří po generace, starají se o ni, mají k ní vztah. Což u nás chybí.

Takže si myslíte, že se k ekologii v současnosti přistupuje spíš špatně?
Nevěřím současnému CO2 náboženství. Jako lidé bychom se měli chovat ekologicky, ale nechytat se za každou cenu trendů a nejít podle nich slepě. Zlepšení by mělo přijít spontánně, a ne tím, že se budeme zase vracet zpátky do RVHP.

Jak vás vnímají vaši zaměstnanci? Vzhledem k vašemu zjevnému odporu k direktivnímu nařizování asi budete poměrně liberální typ šéfa.
Těžko hodnotit sebe sama. My dnes fungujeme už dvacátý devátý rok, z toho prvních deset let bylo nutné krizové řízení, na nějaké liberální kroky nebyl prostor. Bylo zapotřebí dělat správné věci, jinak bychom tu už neseděli. Ale v pozadí toho všeho stál vždycky sen, vize vybudovat nejkvalitnější možné pivo a kultovní značku. Můj syn v průběhu času přišel s tím, že bychom si měli zvolit firemní hodnoty. V té době jsme měli asi sto lidí, a abychom uchovali esenci malé firmy, přišel nápad, že ty hodnoty nemůžeme vymýšlet my v kanceláři, ale musí přijít od lidí. Poskytli jsme jim na to dost času, zhruba rok a půl. Nakonec jsme z návrhů seškrtali synonyma, vrátili jsme jim je a zeptali se, které preferují. Pak jsme jenom posčítali hlasy a vylezlo z toho pět slov: otevřenost, důvěra, spolupráce, odpovědnost a pozitivita. A musím říct, že to obrovsky pomohlo atmosféře ve firmě – úplně se proměnila, stejně jako vztahy. Důvěra je vždycky neuvěřitelně důležitá. Takže sám sebe já raději hodnotit nebudu, to byste se musel spíš zeptat lidí.

Dlouhá léta patřilo chrudimské pivo k vyhledávaným „kouskům“, na nichž si pochutnal každý pravověrný pivař. Rozhodně mělo lepší pověst než údajně nedobré víno místní provenience. Smutným reliktem po vaření piva je rozpadající se pivovar v ulici Obce Ležáků.

Přestože průmylová velkovýroba piva v druhém největším městě Pardubického kraje nepokračuje, může se Chrudim pyšnit něčím, na co sousední Pardubice s vlastním, velkým pivovarem hledí s jistou závistí. Východočeské Athény totiž disponují už dvěma minipivovary.

Pivovar Filištín ve Filištínské ulici zná asi každý, komu chmelem vonící nápoj chutná. Vojta Kudrnáč tu vyrábí jak klasický ležák, tak různé speciály pro mlsné jazýčky pivních „hipsterů“. Koncem měsíce srpna se však otevřel další minipivovar, a sice v ulici Čs. armády. Nese příhodné jméno „Loutkář“. Také jeho piva mají svým pojmenováním připomínat něco z těch věcí, které jsou pro Chrudim symbolické.

Společnost Jihoměstský pivovar, která provozuje stejnojmenný pivovar a restauraci na pražském Chodově, směřuje do insolvence. Návrh na její vyhlášení podal jednatel firmy František Richter.

Pestrou škálu chutí piva, včetně ovocných nebo medových nabízí letos Beskydy. Turistická oblast propojila pěší trasy, cyklostezky a tipy na výlety se 14 pivovary a minipivovary a vytvořila v součtu 686 kilometrů dlouhou Beskydskou pivní stezku.

Nabízí 25 tras o délce od čtyř až do 48 kilometrů. Můžete je absolvovat na kole i pěšky a spojit cestování se zážitkovou gastronomií a nahlédnutím do alchymie sládků. Pamatujeme i na ubytování v okolí mnohých pivovarů, aby i cyklisté či motoristé mohli ochutnávat nejrůznější pivní speciály," říká Monika Konvičná, ředitelka Destinačního managementu turistické oblasti Beskydy - Valašsko.

Na pivní stezce lidé potkají ráj dřevěných soch, historii kloboučnictví a dům generála Laudona v Novém Jičíně, Žerotínský zámek, malebný Štramberk, unikátní chráněné říční peřeje v Ostravici, Muzeum Sigmunda Freuda v Příboře, Lišku Bystroušku z Janáčkovy opery na Hukvaldech, cyrilometodějská poutní místa, baziliku ve Frýdku - Místku, zříceniny hradů nebo známé rozhledny i méně známé romantické vyhlídky.