Hospody a pivnice

Historie hostinců

středověké krčmy II.

První vesnické krčmy byly většinou spojeny s rychtou. Rychtář byl dosazován do čela vsí vrchností, ať již feudálem nebo představitelem města, kterému vesnice patřila. S touto funkcí bylo spojeno i právo výčepní, tedy provozovat v obci hospodu jako jednu z nejvýznamnějších vesnických živností. První hospodou ve východomoravských krajích bývalo fojtství. Fojti totiž měli výčepní právo a taky povinnost šenkovat panské pivo a kořalku.

Později se ve vztahu k provozu hostinců vyvinula kontrolní činnost rychtáře. Rychtář dozíral na to, aby se v krčmě neprodávalo cizí pivo nebo kořalka (než panská) nebo zda se dokonce v obci tyto nápoje neoprávněně nevaří. Dále kontroloval, zda sousedé nevysedávají v krčmě ve všední dny, zda nehrají karty nebo kostky o peníze nebo o pivo. Do krčmy svolával rychtář také obecní schůze, které se museli zúčastnit všichni sousedé. U žejdlíků pivního moku se oznamovaly a projednávaly záležitosti obecního zájmu a majetku.

V pozdějším období středověku již nebylo provozování hospody záležitostí pouze rychtáře či fojta, nýbrž vrchnost sama ve svých poddanských vsích hostinec přímo provozovala nebo měla právo si ji „vysadit“ čili zřídit a poté pronajímat. Záleželo na exkluzivitě samotného umístění šenku. Později samotné vesnice krčmy zakládaly a pronajímaly. Stavebně se krčmy nelišily výrazně od jiných vesnických domů. Obytná část třídílného stavení sloužila jako šenkovna.

Dobové předpisy kladly na hostinské různé povinnosti. Každý krčmář musel dohlížet na to, jaké má hosty, nesměl ubytovávat neznámé osoby déle než tři dny bez vědomí a souhlasu rychtáře, jinak za takového nenahlášeného hosta zaplatil finanční pokutu. Když host neměl čím zaplatit, hostinský měl za povinnost vyžádat si něco do zástavy. Stravování a ubytování bylo jednoduché - host jedl z jedné mísy společně s rodinou hostinského, na noc byl uložen tam, kde bylo místo, většinou v šenkovní místnosti na stole nebo na lavici. Pokud měl příchozí u sebe zbraň, musel ji odevzdat krčmáři do úschovy. Krčmář nesměl dovolit hru v kostky nebo karty a nesměl nechávat lidi sedět v krčmě přes noc. Obecní sluha mohl v krčmě karty a kostky odebrat. Na pijáckém večeru nesměly být uzavírány obchody, výměny ani dohody. O nedělích a jiných svátcích se neprodávala a nečepovala pálenka ani pivo před kázáním a mší svatou. Nedodržení předepsaných povinností bylo trestáno pokutou.

Hostince se většinou zavíraly s počátkem obchůzky ponocného, tedy do jedenácté hodiny noční, ale samostatně šenkující vdovy zavíraly již dříve. Hospodští šenk otevírali nejčastěji až "po práci", nejednou však už od rána. Vesnický krčmář ukončoval každou návštěvu sousedů „vysvícením“. Vzal svítilnu a doprovodil hosta až před jeho dům. Návštěvníci krčmy se v dobových textech označují jako "pitelé". Jinou skupinu tvořili přespolní. Ženám v doprovodu muže nebo mužů nikdo účast v krčmě nezakazoval. V krčmě se vlastně odehrával vesnický život, tvořilo se zde také veřejné mínění na vesnici.

Krčma, spolu s mlýnem, zajišťovala obchod na vsi. Nebyla k nalezení v každé vesnici, obvykle se nacházela ve větších vsích s farním kostelem. Kromě funkce shromaždiště byla i místem tanečních zábav. Hospodský měl také stálou, byť nevelkou, zásobu peněz, tudíž měl většinou i příjmy z půjčování hotovosti.

Existence krčem tehdy přinášela kromě kladných stránek v podobě stravování, občerstvení, odpočinku, společenského kontaktu, také negativní jevy ve formě hazardních her, prostituce, opilství, jiných zločinů. Kníže Břetislav dokonce již v roce 1039 vydal zákony, týkající se dodržování mravnosti v hostincích. Za porušení předpisů byli trestáni nejen samotní hříšníci, ale také krčmář.

Výčepníci neboli šenkýři se sdružovali do bratrstev, nikoliv cechů. Byli pod přímým dohledem tzv. šestipanského úřadu (zasedalo v něm šest pánů). Ve znaku měli štít a na něm pod korunou dvě zkřížená žezla. První zmínky o samostatných „bratrstvech šenkéřů" pocházejí již z poloviny 14.století.
Zdroj:Míla Linc: Středověký svět