Již od založení Třebíče, která byla významnou osadou klášterní a od roku 1277 se stává městečkem listinou danou opatem Martinem měšťanu Heřmanovi, bylo součástí práv měšťanů i právo pivo vařiti a prodávati.
Mladý král Ladislav udělil Třebíči výnosné právo mílové r. 1454, čímž měšťany třebíčské chránil do budoucnosti před nebezpečím soutěží a městu samému jednak poplatky z várek, jednak aktivní účastí na právu várečném, zaručil slušný příjem.
Kdo byl v té době várečníkem není známo, protože v době vzniku města mohl každý sám pivo vařiti, pokud žil uvnitř hradeb městských. U nás v Třebíči dostalo se městu práva také dovážeti piva cizí, pražská a svidnická, listem krále Jiříka r. 1461.
Když Jan z Pernštejna opět se ujal panství třebíčského, v 16. století, vydal městu řád. Z odstavce o vaření piv jest zřejmé, že již dříve měšťané byli sdruženi ve společenstvo nákladnické, jež jménem všech várečníků jednalo.
V té době Jan z Pernštejna nařizuje, aby „měšťané, kteří várky činí“, aby to opatřovali, aby piva dostatek byl a piva příhodná aby dělali, při nichž by lidé slušně zůstati mohli.
Dále zakázal voziti do města piva cizí – kromě pražských a svidnických.
Když však Vratislav, v té doby pouze ochranná vrchnost města Třebíče, dostal r. 1556 panství v dědičný aleod, vrchnost mohla důrazněji vystupovati ve věcech várečných ke svému prospěchu. To se ukázalo hned z počátku vlády pana Buriana Osovského z Doubravice, který panství třebíčské v r. 1557 koupil. I sám Vratislav práva mílového nedodržoval a panský pivovar na zámku zřídil.
Také Burian Osovský nedbal práv měšťanů a začal se stavbou nových pivovarů. Ke starým panským pivovarům v Kamenici a v zámku, jež nijak měšťanům neškodily, přibyl pivovar ve Vladislavi a byl chystán na Podklášteří, tedy uvnitř okruhu jedné míle.
Měšťané se pokusili celou věc po dobru urovnati, ale jejich prosbu Burian Osovský nedbal.
Tu se tedy obec třebíčská 19. února roku 1559 obrátila k zemskému hejtmanu moravskému, Zdeňkovi z Waldštejna. Celá věc rozhodována byla u zemského soudu, kde zvítězili měšťané. Za to začal se Burian Osovský měšťanům mstít. Hned však následovaly další stížnosti, protože Burian Osovský dával vozit do vesnic, jež ležely právě ve vzdálenosti 1 míle, z pivovaru kamenického a dovoloval dovoz piv pivovaru meziříčského. I došlo k dalším sporům, na něž město velmi doplatilo. Zemský soud, který věc celou rozhodnout měl, ji stále odkládal a tak bylo nutno obrátit se k samému králi se žádostí o potvrzení všech starých privilegií. A současně Ferdinand vyhověl i druhé žádosti třebíčských, aby totiž zakročil ve věci piva vaření a šenkování i ve sporu, který z toho mezi Třebíčí a vrchností vyplynul. Po Rudolfu Osovském přechází panství na jeho ženu Elišku Bítovskou, se kterou spory dále pokračovaly a 18. září 1565 dán zástupcům města do Olomouce nový prosební list k urovnání. O tom, jak spor rozhodnut byl, není již dokladů. Nástupce Elišky, její syn Smil Osovský, zasáhl do práva várečného novým ustanovením, že každý nákladník piv jest povinen dobrý a vhodný slad připravovati, pivo aby dobré bylo vařeno. Městská rada měla pak stanoviti, kolik se mělo dávati sladu na jednu várku a kolik sudů piva z várky má býti uvařeno. Špatný slad měl býti zabaven a prodán jinam, pivo z něho vařeno býti ve městě nesmělo. Smil Osovský vynutil na městské radě, že měšťané se zavázali trvale platit 100 kop ročně, k půjčce 100 kop a k platu 2 groše sudu uvařeného piva, po dobu dvou let. Toto posudné dolehlo na várečníky velmi tíživě.
V roce 1772 bylo v Třebíč 60 várek po 25 sudech a v důsledku placení posudného byl tento počet v roce 1723 – 1725 jen 23 várek. V Třebíči, tak jako ve městech jiných, měli jenom někteří měšťané právo várečné. Koncem 16. století vyvinul se takový stav, že v postraních ulicích, ba i na Stařečce, začali pivo vařiti, čímž spory další vznikaly.
V roce 1666, kdy hrabě František Augustýn z Waldštejna vydal městu nové zřízení městské, pevných řádů, ani tehdy várečenstvo nedostalo. Aby však mohli se všichni vaření piva účastniti a aby bylo piva navařeno kolik ho potřeba žádá, nařídil hrabě Augustýn, že se mají várečníci smluvit na pevném řádu vaření, aby každý věděl, kdy na řadu se svojí várkou přijde.
K jednání o trvalé úpravě práv várečných došlo v 80. letech 17. Století, kdy várečníci nemínili dále trpěti konkurenci vařičů piv z malých domů v postranních ulicích a na předměstí. Ve sporné věci rozhodl hrabě 15. července 1688 listem ve Vídni daným, jehož obsah bohužel neznáme. List přečten byl obci městské a obyvatelům předměstí s podotknutím, že ten kdož poškozen se cítí, jest volno domáhati se cestou práva splnění svých nároků, várečníci však, kteří práva várečného užívali, měli oprávnění svoje dokázati, a to doklady trojmo opsanými. Městská rada musila opsati a podati k prozkoumání všechna svoje privilegia, pokud se o právu várečném zmiňovala.
V roce 1650 bylo Františkem Adamem z Waldštejna zakázáno vaření piv sousedům na předměstí a v ulicích, jestliže si nekoupí várečný dům ve městě na náměstí. Ve stejném roce vydal i hejtman Pecka zákaz vařiti pivo na předměstí a přilehlých ulicích, tehdy se odstěhovali do města, za účelem, aby právo várečné udrželi mnozí měšťané a purkrabí zámecký.
V roce 1688 skutečné právo várečné vykonávalo jen 46 měšťanů, ačkoliv na náměstí samém bylo 67 domů. Várečními mnozí piva již tehdy ve svých domech nevařili, dávali je vařiti ve 4 dobře zařízených pivovarech. U Václava Kamenického, Kateřiny Dobřichovské, Hanse Frankensteinera a Pavla Veselého.
V roce 1693 žádá hrabě zámeckého hejtmana, aby mu podal dobré zdání o sporných věcech od svých právníků, a v roce 1697, 16. října vydává várečenské artikule, jimiž chce odstranit nepořádek, který se ve várečenstvu rozmohl tak, že by nejen várečenstvo, nýbrž i sama obec nemohla obstáti. Artikule samy mají 21 hlav. Novým řádem bylo v platnosti ponecháno staré ustanovení, že přihlašující zaplatí obci 50 zlatých a 4 libry vosku, při přihlášce polovinu, druhou potom čtvrt roku před zahájením vlastních várek a provedeno mnoho dalších ustanovení o tom, jaké pivo má být, jak a za co prodávati. Dále bylo určeno postavení sládka mezi várečenstvem, zakázáno bylo lákati várečníky k vaření piv v pivovarech, určené tresty pro nepoctivé várečníky a dozorem nad dodržováním várečného řádu pověřen byl, i přes odpor měšťanů magistrát. Osudy várečenství třebíčského nemůžeme sledovat v XVIII. století podrobněji, protože spisy z této doby v archivu chybí. Při sporech mezi městem a vrchností se vždy mluvilo o výnosu pivních várek, jak měšťanských tak obecních. To proto, že vrchnost dokazovala, že třebíčští mají z poddanského svého poměru k vrchnosti více užitku, než vrchnost sama.
Roku 1755 bylo nařízeno pronajmout všechny obecní příjmy veřejnou dražbou, ke které došlo 10. dubna 1755. Městská rada protestovala, nebylo však toto nic platno a měšťanům k vaření piv oprávněným byla pak placena náhrada za ušlý zisk – ročně 25 zlatých a 12 krejcarů.
V roce 1761 dochází k tomu, že vaření piva se znovu ujímá měšťanstvo, a to jako Várečenstvo města Třebíče, které v roce 1791 uvedlo do provozu svůj společný pivovar. V té době již se jednalo o uskutečnění stavby nového pivovaru, který by byl společným majetkem várečníků a obce.
Ještě v roce 1809 se vyskytl odpor ze strany nájemce várečného práva Josefa Snížka, avšak 10. dubna 1810 svolil hrabě Josef z Waldštejna ke stavbě nového pivovaru v městské příkopě, vymíniv si však, aby měšťané dbali bezpečnosti. Obec zapůjčila na stavu 10 000 zlatých a v roce 1818 byl předán pivovar Várečenstvu města Třebíč. Počet várečníků činil 79 a neměl být nikdy zvyšován. Poměr mezi Várečenstvem a obcí zůstal beze změny do roku 1874, kdy se várečenstvo stalo samo majitelem pivovaru.
V roce 1873 došlo v Třebíči k velkému požáru, při kterém mnoho domů shořelo, mezi nimi i pivovar. Po likvidaci požáru začala obnova obytných domů, později bylo přistoupeno i ke stavbě nového pivovaru a sladovny, v pořadí třetího, který byl slavnostně uveden do provozu roku 1882, pod názvem 1. parní pivovar a sladovna, registrované družstvo s ručením omezeným, jehož majitelem bylo Várečenstvo města Třebíče. Pivovar zásoboval svým uznaně dobrým pivem celé okolí. V roce 1895 v důsledku nedostačující kapacity sklepů, žádá Várečenstvo o povolení přestavby ležáckých sklepů a lednic v prostoru Horky, tato žádost byla c.k. okresním hejtmanstvím schválena a 27. ledna 1895 byly sklepy a lednice odevzdány pro plnění svého účelu. Led se dovážel do pivovaru hlavně z rybníku na Podklášteří, který se nazývá Kuchyňka. Výroba piva se slibně rozběhla a Várečenstvo zjišťuje, že bude nutné provádět častá opatření pro nerušený provoz.
Tak 3. července 1897 je žádáno opět c.k. okresní hejtmanství o povolení stavby nového a to zděného komínu, protože stávající plechový je velmi chatrného stavu. K žádosti je přiložen i nákres, a v říjnu téhož roku je zděný komín postaven, nedosahuje ovšem výšky dnešního. Protože stále stoupá spotřeba piva a s tím i vody, zřizuje v roce 1889 pivovar vlastní vodovod. Komín postavený v roce 1897 se jeví jako nízký a je proto v roce 1903 prováděno zvýšení komína a dochází k rozšíření provozních pomocných prostorů, provádí se montáž pomocných zařízení pro ulehčení ruční práce při manipulaci se sudy. Ve stejném roce byla provedena výstavba nových humen pro výrobu sladu, k čemuž c.k. okresní hejtmanství svoluje a stavbu provádí firma Josef Kosík z Telče.
O 9 let později se projevuje v pivovaru nedostatečná kapacita parního kotle, dochází k velké přestavbě. V pivovaru je postaven kotel na 80m2 plochy topné a 10 atm přetlaku – systém Loriwall, který dodala firma Brno – Královopolská továrna na stroje – zařízení bylo provedeno odbornou firmou H.K. Heinke ve Vídni, ostatní stavitelské práce provedl stavitel Herzán.
V roce 1913 je kotel uveden do provozu. V tomto roce uvařilo 15 000 hektolitrů piva.
V roce 1920 – 21 činila produkce pouze 6 200 hektolitrů piva. Po překonání válečných potíží, kdy i pivovar byl dočasně zastaven, dochází k velkému rozmachu vaření piva. Ředitelem pivovaru byl F. J. Kubeš.
V roce 1923 – 25 se provádí rekonstrukce vodovodu a o pět roků později zaměstnává pivovar 20 dělníků. Veden je sládkem odborníkem na slovo vzatým, zaměstnává místní dělníky, platí značné přirážky obecní, čímž ulehčuje břemena poplatnictvu a zadává veškeré řemeslné práce místním živnostníkům. K výrobě piva kupuje várečenstvo nejlepší domácí ječmen a vyrábí vlastní slad. Třebíčské pivo těší se všeobecné oblibě, a přes ostrou soutěž cizích pivovarů udržuje si vedoucí místo.
V roce 1931 vede pivovar ředitelstvo, skládající se ze 4 členů. Předsedou je Ignác Jurenka, jeho náměstkem Cyril Halámek a členy Josef Zimola s Karelm Valentou. Celý výbor má deset členů.
Produkce činila v tomto roce 8 000 hl piva a 12 vagonů sladu. Pivovar kupoval ječmen od sedláků z okolí, chmel ze Žatce a měl v té době parní stroj o výkonu 20 HP, čtyři elektromotory po 27 HP, 6 řádných, 9 pomocných dělníků, dva šoféry a jednoho kočího – celkem tedy 18 zaměstnanců, kteří pracovali 48 hodin týdně, a to 4,5 hodiny dopoledne, 4 hodiny odpoledne a 5,5 hodiny v sobotu, při platu 155, 40 Kč týdně u kvalifikovaného a 126 Kč u dělníka pomocného.
Z období okupace je zachováno pouze několik dokladů, ve kterých je uváděno, jaké částky muselo Várečenstvo odevzdávat německé správě.
Po osvobození v roce 1945 přechází pivovar, tak jako většina podniků, do národní správy, od které jej znovu přebírá Várečenstvo města Třebíč.
V roce 1948 dochází ke znárodnění průmyslu a pivovar Třebíč v rámci Jihlavského kraje do Horáckých pivovarů, jež mají podnikové ředitelství v Jihlavě. Pivovar vyrábí lahvové a sudové pivo 70, 100 a 120, kterým zásobuje společně s Dalešicemi okres Třebíč.
1. ledna 1961 přechází pivovar do nově utvořeného podniku – Jihomoravské pivovary n.p. – podnikové ředitelství Brno a je jeho závodem č. 10 a spadá pod něj i provoz v Dalešicích. V pivovaru se provádí minimální údržba, protože budovy i zařízení je staré a bylo by podle tehdejších orgánů neekonomické do něj investovat. Již tehdy se mluví o tom, že bude v brzké době uzavřen. V roce 1967 se ruší v Třebíči závod, a pivovar se stává provozem závodu 05 – Jihlava a Dalešice provozem pivovaru Znojmo. Výroba se omezuje pouze na 70a 100 pivo a nestačí poptávce okresu. Proto se dováží ze Znojma, Jihlavy, Černé Hory, v menším množství z Českých Budějovic a Plzně.
V roce 1972 je po 90 letech uzavřen třetí pivovar v Třebíči, protože revizní orgány uznaly, že stav zařízení je havarijní a bylo by nutno provádět opravu kotle, roštu, instalace a mnoho dalších úprav – což se jeví jako nerentabilní. A tak 26. září 1972 je vařena poslední várka a při této příležitosti byl vydán přetisk etiket ve čtyřech barvách.
Část objektu pivovaru převzalo s.d. Jednota a používalo jako sklady. V prostoru lahvovny byl sklad pivovaru Starobrno. Dne 1. července 1973 byl objekt předán MěstNV Třebíč k asanaci.
Dle informací, které jsem koncem 1973 získal, bylo vyvoláno jednání za účasti zástupců MěstNV Třebíč, KNV Brno a oborového ředitelství pivovarů a sladoven, kde bylo dohodnuto, že v Třebíči bude v příštích letech postaven další pivovar s kapacitou, kterou má pivovar Nošovice s tím, že 1/3 produkce by se měla exportovat. Zatím firma Potravinoprojekt Brno dostala objednávku na zpracování projektu.
Výstavba nového pivovaru je věcí budoucnosti, když existence starého skončila 26. září 1972. V roce 1977, když Třebíč slavila 700. výročí povýšení na město se začalo s asanací pivovaru s tím, že na jeho místě bude stát obchodní centrum.
Výstavba nového pivovaru dosud nezačala, protože bylo třeba vybudovat důležitější objekty potravinářské výroby – např. pekárnu a jatka a tak je Třebíč v současné době zásobována pivem z pivovarů Starobrno, Staropramen, Znojmo, Jihlava, Budvar, Gambrinus a Třeboň.
Tím končí moje vyprávění o historii piva v Třebíči, ke kterému jsem použil publikaci od Václava Sameše „Z historie vaření piva v Třebíči“, dále podkladů z okresního archívu v Třebíči a mnoho jsem se též dozvěděl od bývalých zaměstnanců pivovaru.
Autor:Pan Zdeněk Hobza, pivní sběratel a nadšenec


Po staletích vaření piva ve městě dochází po 2. světové válce ke znárodnění třebíčského pivovaru a začlenění do „národního podniku“. V době reálného socialismu se nehledělo na tradice, ale spíše na kvantitu výroby a její zjednodušení. Třebíčský pivovar se začleňuje postupně pod různá organizační začlenění a podléhá „socialistickému plánovanému hospodářství“, postupně chátrá. V roce 1972 dochází k uzavření třebíčského pivovaru a následně k jeho zbourání, na jeho místě dnes stojí obchodní dům.
Po 40-ti letech opět navazujeme na mnohaletou tradici vaření piva v našem městě zbudováním a otevřením našeho Podklášterního pivovaru URBAN v objektu historického zámeckého Lihovaru.
Pivovar jsme vybudovali v původních budovách sladovny a bramborárny, které jsme v letech 2011 a 2012 kompletně zrekonstruovali a dostavěli. Na opravy přispěly i dotace z fondů Evropské unie. Na jaře 2012 jsme instalovali technologie mini-pivovaru, kompletní dodávku zajistil pan Ing. Josef Krýsl. Tento původní sládek z Plzeňského Prazdroje se pivu věnuje již více než 30 let a patří mezi přední české odborníky, jak na dodávku technologií, tak na výrobní postupy a receptury. S panem Krýslem i nadále trvale spolupracujeme na dalších recepturách, vylepšování postupů a trvalém udržování všech technologií.
Zdroj:Stránky Podklášterního pivovaru Třebíč, 2016

Více na stránkách pivovaru