Záhlinický pivovar tu stojí od roku 1895. Mezi žírnými hanáckými lány později vyrostla i sladovna a výstav pivovaru byl větší než 25 000 hektolitrů ročně. Slavné časy Záhlinického pivovaru ale netrvaly dlouho. Pivo se tu vařilo sotva 30 let a varna pak na dlouhé roky osiřela.

Sladovna, která stojí hned vedle pivovaru, má minulost mnohem barvitější. S drobnými přestávkami fungovala pod různými správci prakticky od založení. Nedá se však říct, že to byly vždycky veselé časy. Pod hlavičkou státu skomírala a byla na zavření, dokud ji v roce 2005 nekoupil pan Přinosil. Vyučený sládek, patriot a srdcař si vyhrnul rukávy a pustil se do velkého úkolu. Postavit sladovnu zase na nohy.

Dnes nás pivovarem a sladovnou provádí sládek pan Šmíd. Zaníceně popisuje proces vaření piva, s velkou láskou mluví o historii pivovaru, zasvěcuje nás do fungování sladovny. „Sladovna byla prakticky na zavření, než ji pan Přinosil koupil. Postupně ji dával dohromady, dnes je prakticky vyprodána. Slad od nás berou velké i malé pivovary - Strakonice, Pelhřimov, Svijany, Chotěboř, Břeclav, Dalešice a vyvážíme do celého světa. Slad ze Záhlinic putuje do Evropy, do Ruska nebo do Japonska,“ popisuje hrdě.
Tam, kde by měl pomalu klíčit ječmen z hanáckých polí, je teď pusto a prázdno. Humna, jak se takovému místu ve sladovně říká, mají letní prázdniny, kdy se tu drhne, natírá a opravuje.
Jakmile se na humnech opět zaklíčí, vrátíme se to sem pro vás nafotit. Jistě vás i nás čeká zajímavé srovnání "před" a "po".

V pivovaru je příjemný chládek a důstojné šero, na každém kousíčku je vidět, s jakou péčí byl pivovar restaurován. Ve dvou sálech právě diskutují poslední účastníci semináře o budoucnosti ječmene. Nad varnou tiše čeká zvon, na který sládkové zvonili, aby se jim várka piva povedla. Ten původní je sice pryč, ale na jeho místě visí zvon nový, vyrobený ve zvonařské dílně v Brodku u Přerova.

Pivovar, tak starý jako je ten Záhlinický, skrývá mnohá tajemství. „Ve zdech jsou větrací šachty, které vedou až ke komínu a zajišťují přirozenou cirkulaci vzduchu. Normálně se pivovary stavěly mnohem hlouběji do země, aby se zachovala teplota v podzemních sklepích. Tady jsme ale prakticky na vodě a nemůžeme jít moc do hloubky kvůli Záhlinickým rybníkům,“ popisuje nám sládek. „Sklepy jsou prakticky na úrovni terénu. Když jsme tady dělali stavební úpravy, probourali jsme zeď do jedné z větracích šachet. Zedníci tam našli tři lahve piva. Sedmičkové lahve s puncem Záhlinického pivovavru a korkovými uzávěry, které se používaly do roku 1915. Znamená to tedy, že lahve byly vyrobeny ještě před tímto rokem. Byly cíleně uloženy dnem vzhůru a byly ve stále teplotě a potmě. Věnovali jsme se Výzkumnému ústavu pivovarskému a sladařskému do Prahy, kde dělali rozsáhlé rozbory. Zjistili genetické materiály surovin, stopové prvky a složení. Zveřejňovali výsledky po celém světě. Sami jsme měli možnost ochutnat 120 let staré pivo a byl to výjimečný zážitek.“

V kanceláři ve sladovně nás čeká pan Přinosil. Rázem jako byste se přenesli do dob založení pivovaru. Mluví pomalu a klidně, popisuje nám, jak se do Záhlinic dostal, kdo tu byl správcem dávno před ním, mluví o osobnostech, které tvořily historii pivovaru. Mluví o tom, co pivovar čeká v nejbližší budoucnosti a je vidět, že si váží díla, které tu zbylo po předcích. Klobouk dolů.

Téměř po sto letech otevřeli o víkendu v Záhlinicích pivovar. Slávu s názvem Pivo našich dědů si nenechali ujít místní ani stovky lidí z širokého okolí.

Pivo se tam kromě jiného vařilo tak jako ve středověku.

„Uvařená byla také jedna várka piva z první odrůdy Proskowetzuv Haná pedigrée z druhé poloviny 19. století, které bylo možné ochutnat právě pod označením Pivo našich dědů. Ostatní pivo pak bylo z filmového pivovaru Postřižin z Dalešic," přiblížil pořadatel Aleš Přinosil. Svého pivního favorita si našli všichni.

„Mně Pivo našich dědů chutnalo, bylo takové jiné a vonělo uzením. Manželka však dala ale zase přednost dalešickému," prozradil jeden z návštěvníků Dalibor Konečný.

V horku se podle něj nedalo dlouho vydržet, naštěstí byla možnost posedět uvnitř pivovaru.

Sobotní program zahájil krojovaný průvod obcí, na který navázalo taneční vystoupení Hanácké a Moravské besedy. Poté už však přišel na řadu nejdůležitější bod programu, a to vysvěcení varny a zvonu od rodiny Ditrichů z Brodku u Přerova, který zazní po várce každého piva. Úkolu se zhostil farář Zbigniew Cziendlik z Lanškrouna.

„Jsem rád, že jsem mohl varnu a zvon přijet vysvětit. Vyrůstal jsem na vesnici, takže mám k zemědělství a farmaření blízko. Těší mě, že jsem mezi lidmi, kteří v této oblasti působí a Aleši Přinosilovi bych rád poděkoval, protože je velkým přínosem pro tuto obec a oblast a jsem okouzlen tím, co vybudoval. Přeji mu, aby pokračoval v tom, co dělá," nechal se slyšet farář Cziendlik.

Potom i pobavil všechny přítomné. „Je to pro mě historický okamžik nejen proto, že jsem vysvětil varnu a zvon, ale i proto, že mi osobně dělal ministranta ministr Marian Jurečka, který v ruce držel svěcenou vodu," zavtipkoval známý kněz.

Ministr Marian Jurečka si záhlinické pivo pochvaloval.

„Jsem rád za lidi, kteří dělají něco kvalitně, něco, co lidem dělá radost a to, co tady zůstane i pro další generace. Proto přeji pivovarnické Dej bůh štěstí," popřál ministr zemědělství.
Na závěr ceremoniálu majitel i přítomní hosté zvon rozezněli.

Program pokračoval až do večera hudebními vystoupeními různých stylů.

V záhlinickém pivovaru mohou začít vařit znovu pivo po devadesáti letech. Budova pivovaru stojí v Záhlinicích už 120 let. Sousední sladovna vyrábí od té doby slad nepřetržitě, a to tradičním humnovým způsobem. Vznikla tehdy zásluhou známého rodáka Františka Skopalíka. Pivovar však v polovině dvacátých let výrobu ukončil.

Začít by se mělo pivo vařit počátkem příštího roku, tedy k výročí první uvařené várky v roce 1896. K dispozici bude především v pivovaru podle hesla Pivo chutná vždy nejlépe v pivovarském sklepě. Potvrdil to jednatel společnosti Raven Trading Aleš Přinosil.

„Následně jej chceme dodávat do několika málo vybraných restaurací, které budou schopny zajistit kvalitní ošetření a především čepování piva. To je totiž předmětem zájmu předních pivovarnických odborníků, protože sebelepší pivo je snadné zničit nevhodným čepováním," upozornil Přinosil.

Pivo, které se bude vařit v pivovaru Záhlinice, bude podle něj vycházet z tradice vaření českého ležáku, který má svůj nezaměnitelný charakter.

Po dlouhých devadesáti letech začne pivovar v hulínské místní části Záhlinice znovu vařit pivo. Budova pivovaru tam stojí už 120 let, přičemž sousední sladovna vyrábí od té doby slad nepřetržitě, a to tradičním humnovým způsobem. Vznikla kdysi zásluhou známého rodáka Františka Skopalíka, v polovině dvacátých let ale pivovar výrobu ukončil.

Znovu vařit by se mělo pivo počátkem příštího roku, tedy příhodně k výročí první uvařené várky z roku 1896. K dispozici bude lidem především v pivovaru podle hesla Pivo chutná vždy nejlépe v pivovarském sklepě, což potvrdil jednatel společnosti Raven Trading Aleš Přinosil.

„Následně bude pivo dodáváno do několika vybraných restaurací, které budou schopny zajistit kvalitní ošetření a především čepování. To je totiž předmětem zájmu předních pivovarnických odborníků, protože sebelepší pivo je snadné zničit nevhodným čepováním," upozornil jednatel.

Pivo vyráběné v Záhlinicích bude podle něj vycházet z tradice vaření českého ležáku, který má nezaměnitelný charakter.

„České pivo je světový unikát, pokud si ovšem tento svůj charakter uchová. Je jím zlatá barva, hustá bílá pěna, příjemný říz, plnost a po napití příjemné jemné doznívání aromatického chmele, kdy celkový dojem po napití pobízí k napití dalšímu," vyjmenoval Aleš Přinosil.

V sortimentu záhlinického pivovaru by měly být také speciály jako je pivo černé, porterové, polotmavé – jantarové-typu Bock nebo pšeničné, které bylo rozšířeno až do poloviny devatenáctého století i v našich zemích.

Jelikož mají v Záhlinicích výrobce všech druhů sladů včetně těch speciálních, veškerá piva budou vařená právě z vlastních sladů.

„Jména budou tradiční, snažíme se vrátit k tradici vaření původního piva, bude tedy zachována i tradice v názvech. Jedno z nich nejspíš pojmenujeme Hospodář, přezdívalo se mu tak totiž po Františku Skopalíkovi, který stál u zrodu pivovaru jako rolnické akciové společnosti," prozradil Deníku spolumajitel sladoven.

Na první pivo si sice budou muset zájemci počkat do příštího roku, do areálu pivovaru se však mohou podívat už 15. srpna a to na krojovanou vesnickou veselici, kterou pivovar chystá při příležitosti 120. výročí. Veselice bude kromě bohatého kulturního programu spojena také s vysvěcením varny.

„Budeme také vařit pivo středověkým způsobem a uvařena je i várka piva z první odrůdy Proskowetzuv Haná pedigrée z druhé poloviny devatenáctého století, které bude možné ochutnat pod označením Pivo našich dědů. Ostatní pivo pak bude z pivovaru v Dalešicích známého z oblíbeného českého filmu Postřižiny," uzavřel Aleš Přinosil.

V Záhlinicích na Kroměřížsku chtějí po devadesáti letech obnovit vaření piva. Využijí k tomu slad, který pro řadu pivovarů z celé republiky vyrábí místní známá humnová sladovna. První pivo by v Záhlinicích mohlo vzniknout na jaře roku 2016.

Cihlová budova s vysokým komínem tvoří dominantu Záhlinic už 120 let. Zatímco sousední sladovna od té doby slad nikdy vyrábět nepřestala, nejoblíbenější český nápoj se v místním pivovaru přestal vařit v roce 1926.

Zřejmě už na jaře však začne v obci u Hulína po dlouhých letech opět vznikat pivo. Zájemci jej budou moci ochutnat přímo v pivovarském sklepě.

„Věříme, že si sem lidé najdou cestu a nasají nezaměnitelnou atmosféru starého pivovaru. Navíc přímo v něm vždy bývalo pivo nejlepší,“ naznačil spolumajitel blízké sladovny Aleš Přinosil.

Menší část produkce přesto podle něj poputuje i do vybraných restaurací a hospod v blízkém okolí.

První várku piva uvařili sládci v Záhlinicích v roce 1896 a poslední o třicet let později. V plánovaném znovuobnovení jeho provozu na jaře příštího roku lze díky dvěma očekávaným výročím spatřit jasnou symboliku.

Hlavní sortiment pivovaru mají představovat výčepní pivo a ležák.

„Nebráníme se ani vaření speciálů, slady k tomu máme. Z chmelů jsme si vybrali tradiční žatecký červeňák,“ podotkl Přinosil.

Jaký název obnovený pivovar ponese, však ještě není jasné.

„Jedno z vařených piv ale zřejmě pojmenujeme Hospodář po slavném záhlinickém rodákovi Františku Skopalíkovi, kterému se tak přezdívalo. Stál u zrodu pivovaru jako rolnické akciové společnosti a připomenutí si rozhodně zaslouží,“ poznamenal Přinosil.

V Záhlinicích na Kroměřížsku funguje už od roku 1899 unikátní humnová sladovna. Slad dodává především do menších regionálních a restauračních pivovarů, každý měsíc jí přibývají další zákazníci.

Zářivě žlutá fasáda záhlinické sladovny je v hanácké rovině viditelná už z dálky. Slad, tedy jedna z nejdůležitějších surovin pro vznik piva, se v ní vyrábí nepřetržitě už od roku 1899, kdy vznikla zásluhou známého rolníka a národovce Františka Skopalíka.

Dříve končila většina produkce v sousedním pivovaru, který však v polovině 20. let ukončil výrobu. Slad, který v Záhlinicích vzniká tradičním humnovým způsobem, dnes odebírají především regionální a restaurační pivovary.

„Z těch větších jsou to Dalešice, Břeclav, Strakonice, Pelhřimov, Chotěboř, částečně dodáváme i do Svijan. Každý měsíc přibývají další zákazníci, za což jsme rádi,“ říká spolumajitel sladovny Aleš Přinosil.

Když ječmen kříduje, znamená to, že klíčení pokračuje dobře
Speciálně vyšlechtěný ječmen nebo pšenici, které v drtivé většině pocházejí přímo z Hané, dovážejí do Záhlinic nákladní auta.
Po složení a vyčištění míří obilí za pomoci dopravníků do prvního patra budovy, kde je máčírna. Menší místnosti dominují čtyři rozměrné kovové kotle, kterým sladaři říkají „náduvníky“. Do těch napustí vodu a následně nasypou obilí. Máčení trvá dva až tři dny, během nichž se musí voda několikrát obměnit.

Přinosil právě vystupuje po schůdcích k obrubě jednoho z náduvníků, který je teď bez vody. Do hrsti si nabírá obilky a zkouší je u ucha rozmáčknout.

„Když se ozve prasknutí, značí to, že je ječmen dobře domočený a připravený ke klíčení,“ vysvětluje.

Následně putuje obilí o patro níž do prostorné haly s navlhlou dlážděnou podlahou a klenutými stropy. Sloupy a nizoučké zídky ji rozdělují na čtyři podlouhlé kóje. Jsou to takzvaná „humna“, na nichž se namočený slad nechává klíčit.

Přestože se blíží konec letošní sladovnické kampaně, jsou plná ječných obilek. Ty jsou naskládány ve zhruba patnáct centimetrů vysoké vrstvě.

„Klíčící ječmen vydechuje kysličník uhličitý, který je těžší než vzduch a proto klesá zpět do hromady. Aby štěpení škrobů a aktivování enzymů, které jsou pro slad velmi významné, probíhalo optimálně, je třeba obilky čas od času okysličit,“ zasvěceně vypráví Přinosil.

V dávných dobách proto sladovníci ječmen na humnech „vydrovali“, tedy přehazovali dlouhými plochými lopatami ze dřeva. Nyní využívají malý traktůrek s bubnem, který klíčící slad promíchá.

Sladovník si roztírá jednu z obilek na ruce. Ta na jeho kůži zanechává znatelnou bílou šmouhu.

„Když ječmen kříduje, znamená to, že klíčení pokračuje dobře,“ líčí Přinosil, který vůni a vlhkost sladu kontroluje každý den.

Bavorský slad suší při vyšší teplotě než plzeňský
Po pěti až sedmi dnech klíčení vzniká takzvaný zelený slad. „Ten se pak ‚hvozdí‘, tedy dva dny suší,“ objasnil Přinosil.

Hvozdění, které odstraní ze sladu veškerou vodu, se dělá v horním patře budovy na dvou lískách. Jde o místnosti s nízkým stropem, na jejichž podlaze leží urovnaná vrstva naklíčeného obilí. Pomocí ventilátoru je do nich vháněn horký vzduch z kotelny.

Když otevřete dvířka spodní lísky, na tváři cítíte podobný pocit jako při kontrolování oběda před rozpálenou troubou.

„Máme tu teď plzeňský slad, který při dotahování potřebuje být tři hodiny sušen při teplotě vyšší než 80 stupňů Celsia. U bavorského sladu to bývá i 110 stupňů,“ usmívá se Přinosil.

„Dotahování“ je závěrečnou etapou hvozdění. Při té první se zmíněný plzeňský slad, který tvoří velkou část produkce záhlinické sladovny, předsouší na 50 stupňů a zhruba třináctiprocentní vlhkost.

„Po hvozdění ještě musíme vyrobený slad zbavit narostlých kořínků. Říkáme jim sladový květ. Mechanicky se omelou na bubnech a následně slad míří do sýpek, kde odleží minimálně měsíc až dva,“ dodává Přinosil.

Pod starobylým trámovým stropem a za vysokým dřevěným bedněním pak slad čeká na své zákazníky. Ještě před expedicí ho zaměstnanci, kterých ve sladovně pracuje celkem šestnáct, musejí vyčistit a naládovat do speciálních pytlů, které znemožňují přístup vlhkosti. Ve skladu jich na expedici vyčkávají desítky.

Ze sladu vaří na zkoušku sladinu
Sladovna má ve své administrativní části také laboratoř, kde vyrobený slad zkoumají odborníci. Na pultu je připraveno několik přístrojů, nálevek a zkumavek. V prosklené skříni pak v sáčcích s čísly leží různé druhy sladů.

„Vaříme tu sladinu a zkoumáme její vlastnosti, například barvu, čirost nebo obsah bílkovin. V pivovaru vzniká po svaření sladiny s chmelem mladina,‘ připomíná Přinosil.

Nažloutlý nápoj na jazyku připomíná slazený čaj, výrazně ale voní po obilí.

Redaktorka Deníku si na vlastní oči prohlédla unikátní sladovnu v Záhlinicích: suroviny pro vaření piva tam vyráběli už v roce 1899.

Když jsem se s Alešem Přinosilem, sladařem v Záhlinicích, setkala poprvé na akci zvané Kostelecký Chmelovárek, v podstatě jsem mu nerozuměla. Mluvil o humnovém sladu a jeho variantách, které ve sladovně v Záhlinicích vyrábí. Sama jsem ale obdivovatelkou tradičních českých řemesel, a tak mi bylo jasné, že se do sladovny zkrátka musím vypravit.

Samotný objekt v Záhlinicích jsem znala spíše jen z vlakového okénka. Občas jsem přemýšlela, zdali je areál opuštěný a odjakživa mě lákalo ho prozkoumat. Když jsem tedy opravdu dorazila na místo, mým cílem bylo dozvědět se, co to ten humnový slad vlastně je a jak se vyrábí.

Průvodcem se mi stal, jak už bylo řečeno, jeden z majitelů, tamní sladař Aleš Přinosil. Nad šálkem kávy vyprávěl nejenom o více než stoleté historii pivovaru a sladovny, ale také o jeho začátcích v areálu.

„Hlavní osobností tohoto místa byl František Skopalík, on zde začal působit v porevolučních letech 1848, kdy zemědělci mohli začít pracovat sami na sebe. Přinesl myšlenku vzdělávání malých zemědělců, aby si navzájem pomáhali a sdíleli zkušenosti. Došlo tak k úplně prvnímu dobrovolnému scelení půdy v celé zemi," vypráví majitel.

Skopalíkův současník Emanuel Proskowetz , který se zasloužil o pěstování cukrovky, byl také prvním, kdo začal šlechtit ječmen, což bylo pro pivovarnictví velmi důležité.

Podle Přinosila o bohaté historii místa ví jen málokdo, proto se i on snaží přispět k informovanosti například pořádáním setkání malých pivovarů anebo exkurzemi do sladovny. „Celý život dělám v oboru sladovnictví. V devadesátých letech jsem s kolegy založil firmu dodávající suroviny pro pivovary. Před osmi lety se naskytla možnost koupit zbytkový podnik jihomoravských pivovarů zde v Záhlinicích," vzpomíná sladař.

Mnozí jeho známí nejen z oboru mu říkali, že to je velká odvaha. Objekt byl už dlouhá léta nepoužíván, v minulém politickém režimu byl zahrnut do kolektivních pivovarů, a dost opomíjený. Nedošlo k inovaci technologií, což bylo ale v podstatě štěstí. „Tím, že se sem neinvestovalo, tak se nezničila původní humnová technologie. Pivovar skončil svou výrobu velmi brzo, v roce 1925, a od té doby se neprovozovalo. Budovy zůstaly v původním stavu, chátraly, sloužily většinou jako sklady," vysvětluje Přinosil.

Provoz sladovny však zůstal po celou dobu od jejího vzniku roku 1899 nepřerušen. Noví majitelé se tak záhy stali jedněmi z posledních, kteří dnes humnový slad vyrábí. Většina sladoven totiž po revoluci přešla k jednoduššímu, levnějšímu postupu výroby sladu ve skříních.

„Klasická humnová výroba je náročná na ruční práci, proto je dražší, zato kvalitnější. Česká republika je nyní v podstatě jediná, která humnový slad vyrábí, vyvážíme do zemí celého světa, protože naše kvalita je žádaná," říká sladař. Z českých odběratelů jsou to podle něj například Svijany nebo Pelhřimov a řada malých restauračních pivovarů.

Změna ve výrobě se však netýkala jen surovin: i základní plodina, tedy ječmen, se začala pěstovat jiným způsobem. „Málokterý zemědělec má pro nás vhodnou surovinu na zpracování. Potřebujeme okopaninu. Samostatných humnových sladoven je nás na Moravě hrstka, jedna v Prostějově a jedna v Bruntálu. Pak jsou také humnové sladovny, které jsou součástí pivovarů, jako je například Bernard," vysvětluje záhlinický sladař.

Jejich zákazníkem jsou pivovary, které vyrábí nápoj podle ochranné známky České pivo. „Jedná se o piva, u kterých k výrobě používají speciální odrůdu ječmene Bojos, vhodnou k výrobě sladu pro pivovary produkující České pivo. Senzorické vlastnosti těchto piv jsou odlišné a žádanější než ty, které používají jiný slad a jiné technologické postupy," objasňuje Přinosil.

Podle něj je mnoho vynikajících piv v Čechách i ve světě, ale české pivo, které má vyváženou chuť, zanechává příjemnou sladkost sladu a jemnou hořkost, je světově nejuznávanější.

Od diskuse jsme se přesunuli do výrobního provozu. Čtyřpatrová budova v sobě ukrývá dvě patra, kde slad klíčí na humnech, hvozd, kde se slad hvozduje neboli zbavuje přebytečné vlhkosti, a pak sýpky, kde se již připravený produkt plní do pytlů.

„Základem výroby je namočit, vyklíčit a usušit. Máčení trvá tři dny, proces je daný surovinou, která se zrovna vyrábí. Liší se technologickými vzdušnými přestávkami a délkou namáčení. Podle potřeby se do ječmene dostane vláha tři až čtyřicet pět procent," popisuje Přinosil.

Po namočení se slad rozprostře do prostor humen. Tam leží v asi patnácticentimetrové vrstvě další dny. Opět to je několik fází: pukavka, vidličkování, mladík, vyrovnaná a nakonec stará zavadlá hromada.

Sladař mne provází vlhkými sklepy, kde ve vrstvách jako rozložené koberce leží ječmen v různých etapách klíčení. Uměním sládka je určit, kdy se slad obrátí, pooře, provětrá.

„Každý den humna procházím a kontroluji, jak slad klíčí, každou hromadu promnu v dlaních, zkontroluji vůni, vlhkost," dává mi přičichnout k naklíčenému ječmeni. Voní zcela překvapivě po okurkách.

„Potom se hromada sebere a přesune dopravníkem na hvoz, kde dochází k sušení hvozdění zeleného sladu po dobu dvou dnů při různých teplotách," popisuje dále odborník.

Opouštíme tedy podzemní prostory a stoupáme po schodech vzhůru do podkroví. Skrz malé okénko ve dveřích nahlížím na hvozdící se slad.

„První den se při nižších teplotách předsuší, druhý den se spustí na spodní lísku a dotahuje při teplotě okolo pětaosmdesáti stupňů tři hodiny. Tím se dotvoří charakter sladu. Zásadní je, že při růstové fázi na humnech se bílkovina rozštěpí a na hvozdu se takzvaně zakonzervuje. Enzymy tak zůstanou aktivní a znovu se aktivují při vaření v pivovaře," vysvětluje.

Scházíme o patro níž do prostor, kde již usušený slad leží na hromadách a čeká na expedování do pytlů, až po dvou měsících odležení může putovat k zákazníkům.

Vracíme se zpátky ke kanceláři, procházíme přes laboratoř. „Tady simulujeme výrobu piva, vaříme ze sladu sladinu, která se potom v pivovaře vaří s chmelem. Vaříme několik druhů záleží na teplotě, čase a vlhkosti," vysvětluje Přinosil.

Dostávám ochutnat několik druhů sladinky, je to pro mne zcela nová chuť a nejvíce mi to připomíná lipový čaj.

Jdeme ještě do poslední místnosti, která je určena pro setkávání s místními občany. Vzniká tady malé muzeum toho, co se tady dříve používalo: například nářadí na výrobu sudů, jsou zde také staré dobové fotografie a nechybí ani památný list na první setkání pivovarníků, které zde uspořádali.

Se sladkostí na jazyku opouštím Záhlinice a popravdě, už se nemůžu dočkat, až se i tady zase bude vařit pivo ve velkém.