Historie a současnost Pivovaru Lobeč

Technická památka Parostrojního pivovaru v Lobči u Mšena je svědkem pětisetleté tradice vaření piva na Kokořínsku. První písemná zmínka o pivovaru je ale z roku 1586 a renesanční pivovarjádro stávající stavby bylo vybudováno kolem roku 1600.

Původní řemeslný vrchnostenský pivovárek rodu Věžníků byl v letech 1894 až 1897 nákladem JUDr. Rudolfa Cicvárka přestavěn v parostrojní provoz proslulým pivovarským inženýrem Josefem Rosenbergem. Zlatá léta zažíval podnik jako akciová společnost počátkem 20. století a za dobrého jihočeského sládka Josefa Tománka roční výstav dosahoval 10 tis. hl. Proslulé tehdy v kraji byly především jeho tmavé lobečské speciály jako 18° Porter či bavorský ležák. Od roku 1927 byl lobečský pivovar v majetku Společenského pivovaru z nedaleké Podkováně. K zastavení výroby došlo ve válečném roce 1943, roku 1948 podlehl zrušený pivovar národní správě ale ještě počátkem roku 1951 byla v provozu podkováňská stáčírna. Od roku 1956 využíval areál jen obchod ovocem a pivovarzeleninou a následně dlouhá léta státní statek. Polistopadoví vlastníci dokonali těžkou devastaci opuštěného areálu vandalskou demolicí částí budov.

Od roku 2007 je areál v majetku architektonické platformy RIOFRIO a postupně probíhá příkladná stavební obnova a oživování pivovaru jako turistické atraktivity Kokořínska. Roku 2009 prohlásilo Ministerstvo kultury pivovar památkou, v roce 2013 se stal součástí Evropských stezek průmyslového dědictví (ERIH). Záchrana, obnova a zprovoznění pivovaru byly na podzim roku 2015 oceněny prestižní památkářskou cenou Patrimonium pro futuro. Práce v uplynulých letech v rámci řady drobných projektů podpořilo také Ministerstvo kultury, Středočeský kraj, MAS Vyhlídky a EU (SZIF).

Znovuobnovený pivovar byl slavnostně požehnán mělnickým Saletinem páterem Jackem v sobotu 30. května 2015.
Zdroj:Stránky Pivovaru Lobeč, 2015


Více na stránkách pivovaru

Prohlídky Pivovaru Lobeč

Kdy:dle dohodyObec:Lobeč u MšenaZdroj:Pivovar Lobeč

Prohlídky od června do září: denně (kromě pondělí) od 14. hodiny, nebo celoročně, kdykoliv na objednání

Na návštěvníky Parostrojního pivovaru čeká od června do září startovní provoz jednoduchého pivovarského výčepu s prodejem piva, umístěného ve staré varně. Ostatní interiéry obnovované památky je možné navštívit formou komentované prohlídky s průvodcem. Na někdejší sladové půdě čeká návštěvníky stálá výstava o historii pivovaru a zlatých létech českého piva přelomu 19. a 20. století. Prohlídka pokračuje v kanceláři pana sládka a v historických pivovarských sklepích a končí ochutnávkou v obnoveném řemeslném pivovarském provozu. Doporučujeme si prohlídku vždy rezervovat či individuálně domluvit předem (telefonicky či mailem).

Aktualizováno: před 2 lety

Unikátní pivovar znovu vaří pivo. Díky nadšení a odhodlání nových majitelů

Publikováno:před 4 měsíciZdroj:Reflex.cz

Horký víkend si žádá pivo, dobrodružství a intenzivní zážitek. Zkuste to v parostrojním pivovaru, železobetonovém gigantickém bunkru nebo s neandrtálci. Nebo máte radši Kelty?

Na dobré pivo do znovuvzkříšeného pivovaru
Nadšení a poctivost nových majitelů vrátila před pár lety k životu pivovar v Lobči u Mšena. Pivovar připomínaný poprvé už v roce 1586 má renesanční jádro a v devatenáctém století byl přestavěn na parostrojní provoz. Následovala léta rozkvětu, kdy byl pivovar proslulý hlavně tmavými pivy. Za druhé světové války byla bohužel výroba zastavena a v roce 1984 byl pivovar znárodněn. Od té doby sloužily budovy státnímu statku. Dílo zkázy dokonali vlastníci pivovaru po roce 1989. Opuštěný areál byl devastován a rozebírán na stavební materiál.

V roce 2007 ale svitla nová naděje v podobě nových majitelů, architektů Jany a Pavla Prouzových. Ti začali budovy opravovat – s maximálním respektem k duchu stavby a každému detailu. Pečlivě se věnovali – a věnují – studiu archivních materiálů, snaží se zachovat původní materiály a stavební prvky. Pivovar má tak stejnou podobu jako v devatenáctém století, kdy odstartovala jeho zlatá éra. Jejich práce byla oceněna prohlášením pivovaru za kulturní památku Ministerstvem kultury a stavba se navíc stala součástí Evropských stezek průmyslového dědictví. V roce 2015 slavnostně obnovili i tradici vaření piva.

Chcete-li ochutnat skvělé lobečské pivo v malebné krajině Kokořínska, navštivte výčep v areálu pivovaru. Při vaření piva zde využívají kokořínskou vodu pramenící v chráněné krajinné oblasti, slad z lobečských polí a žatecký chmel. Ve výčepu ochutnáte tradiční světlý ležák, ale i tmavá piva a speciály.

A nenechte si ujít prohlídku pivovaru, koná se v sobotu a v neděli v poledne a v půl druhé.

Ten dům nám nedal nic zadarmo

Publikováno:před 9 měsíciZdroj:Finance.cz

Prouzovi před deseti lety přemýšleli, jak strávit prvomájový víkend, a hledali na mapě místo, kde ještě nebyli. Kokořínsko nabízelo romantiku srovnatelnou s Pavlovým rodištěm v Polici nad Metují a zámeček v Lobči poskytl kromě příjemného ubytování i výhled na starý pivovar na pokraji zkázy. Architekti si ruinu s odborným zájmem prohlédli a doma zjistili, že je za přijatelnou cenu v realitní nabídce. A protože už předtím pátrali po místě vhodném k budoucímu rodinnému bydlení, počátkem léta 2007 se vydali na dobrodružnou cestu.

Od ruiny k cenám
„Nějakou dobu jsem se stresoval, že nikdy nebudu mít hotovo,“ říká Pavel Prouza uprostřed areálu s rozlohou zhruba dvou tisíc metrů čtverečních, „ale teď už jdu krok za krokem a raduju se z každého posunu k lepšímu.“ Ten byl nejméně vidět zpočátku, kdy se nejprve opravovaly střechy, aby budova s pozůstatky gotické tvrze v základech a renesančním jádrem z přelomu 16. a 17. století dále nechátrala.

Ministerstvo kultury prohlásilo v roce 2009 pivovar památkou, což s sebou kromě možnosti dosáhnout na evropské i další dotace přineslo také mravenčí práci při vyjednávání s památkáři. Architekt přiznává, že původně měli s manželkou trochu jiné představy, ale nakonec je striktní respektování původního vzhledu pivovaru baví mnohem víc. Podle starých dokumentů dodrželi původní barevnost fasády, dveří i oken a pivovar je přehlídkou dokonalé řemeslné práce současných truhlářů, kovářů i pasířů.

Práce na domě na podzim roku 2015 vynesly i prestižní památkářskou cenu Patrimonium pro futuro a Česká komora architektů pivovar spolu s dalšími devíti stavbami nominovala na udělení přední evropské ceny za architekturu Mies van der Rohe Award 2017.

Přesídlení z Prahy
Počáteční práce řídili Prouzovi z dejvického bytu, provozovali v Praze architektonickou kancelář a do Lobče jezdili jen na víkend. Nápad na obnovení výroby piva byl obrovskou výzvou a asi nejtěžším rozhodováním. „To se nedalo řešit z Prahy, navíc jsme na rozjezd potřebovali peníze. A také jsme už měli děti a bylo nám jasné, že jakmile začnou chodit do školy, budou se vazby s Prahou přetrhávat mnohem obtížněji,“ vzpomíná Pavel Prouza na moment zlomu. Propustili zaměstnance, zavřeli kancelář, prodali byt a s tehdy šestiletou Natálkou a čtyřletým Kryštofem se přesunuli do podkroví v zadní části pivovaru.

„To byla asi největší krize za těch deset let,“ usmívá se Jana Prouzová se sedmiměsíčním Mikulášem na klíně, „odřízli jsme se od Prahy, ztratili původní domov a zázemí a úplně změnili prostředí i život. Navíc jsme přišli o zdroj příjmů, žili v jedné obtížně vytopitelné místnosti, kde v zimě bylo v předsíni kolem nuly, a dost jsme se hádali. Ne že bychom jeden druhému vyčítali riskantní rozhodnutí, ale bylo toho na nás opravdu dost. Neplánovaný příchod třetího dítěte paradoxně všechno urovnal i urychlil a vloni v říjnu jsme se mohli přestěhovat do bytu ve sládkově domě, kde už konečně máme komfort pro rodinný život.“

Vaří dvanáct druhů piv
Název parostrojní pivovar zůstal původní, i když pivo se tu v současnosti vaří jinou technologií. O jeho výrobu se stará sládek Tomáš Fencl. Ač původní profesí architekt, propadl kouzlu domácího vaření piva, posléze si doplnil potřebné vzdělání a od května 2015 dohlíží na výrobu zlatého moku. V sortimentu nejmladšího českého minipivovaru je dvanáct druhů piv. Lobeč Imperial Stout a Lobeč světlé výčepní získaly mezinárodní bronzové medaile na loňské prestižní soutěži Zlatá pivní pečeť v Českých Budějovicích. Piva se dovážejí do řady restaurací v Praze i do dalších měst a lze si je v lahvích zakoupit v areálu pivovaru.

Ke komentovaným prohlídkám historického areálu – v případě zájmu doprovázených degustací – přibylo i sezonní setkávání návštěvníků, zejména cyklistů a výletníků, u výčepu.

„S lidmi na sobotních prohlídkách vždycky dobiju baterky, i když nám to hodně narušilo rodinný víkendový program. Už jsem provedl kolem čtyř tisíc návštěvníků,“ vypočítává Pavel Prouza. „Když o pivovaru vyprávím, vidím, co vše se už zvládlo, a těší mě zájem a ocenění návštěvníků. Každodenní práce kolem pivovaru i jednání s úřady jsou totiž hodně vyčerpávající, technické věci bývají často na hraně neřešitelnosti. Jenom vyřídit přípojku elektřiny nebo povolení na čističku vody, bez níž bychom nemohli začít vařit, byl velký oříšek. Občas se něco nepovede, jeden rok dokončíte omítky a na jaře zjistíte, že musíte začít nanovo, nebo položíte prkna na podlahu v podkrovní místnosti s historickou expozicí a ze zdi vám na ně přeskočí ukrytá dřevomorka.“
A co dál?

Přestože předchozí majitel zboural zadní část pivovaru, kde se původně nacházela spilka, v historické budově stále zbývá spousta prostoru volajícího po využití. Třeba okouzlující trojlodní prostor, jehož prostřední část se v zimě zasypala až po strop ledem z nedalekého rybníka. Led v ní vydržel celé léto a cirkulující vzduch chladil sudy s ležákem. V létě se v prostoru ozářeném stovkami svíček konají kulturní akce.

V podkroví zadní budovy nad současným pivovarem je místo na tři apartmány. „Do jejich budování se chceme pustit letos, sice to nepůjde bez úvěru, ale není nač čekat. Máme totiž plno zájemců nejen o ubytování, ale i o stravování, protože k pivu dobré jídlo prostě patří,“ prozrazuje majitel další plány. Na zajištění restaurace však potřebuje přibrat do party dalšího člena, který by s erudicí a nadšením vybudoval skvělou kuchyni s lákavým menu. Historická budova na poslední chvíli zachráněná před zkázou má zkrátka ambice stát se kulturním centrem obce a okolí.

Pivovar Lobeč: Chtěli koupit faru na venkově, ale koupili pivovar

Publikováno:před rokemZdroj:Ekonom.czAutor:Petr Korbel

● Manželé Prouzovi hledali místo, kde by mohli bydlet, ale nakonec si koupili historický pivovar.
● Památku, kterou v 90. letech postihla totální devastace, citlivě rekonstruovali.
● Před rokem se do Lobče vrátila výroba piva, lidé tam jezdí na prohlídky, v plánu je možnost ubytování pro turisty.

Před devíti lety to byla ruina, dnes budova ve středu obce Lobeč na Kokořínsku opět slouží původnímu účelu. "Není to ale obyčejný pivovar, nýbrž příběh," zdůrazňuje architekt Pavel Prouza, spolumajitel.

S manželkou Janou mají firmu Riofrio Architects, jež navrhovala především obytné domy. Jednou se vydali strávit romantický víkend na Kokořínsko. Ubytovali se na zámku v Lobči, který slouží jako penzion. Ráno stáli u okna, dívali se do údolí a říkali si, co to tam vidí za zajímavou stavbu. Neměla okna, neměla dveře, ale architektům bylo jasné, že jde o mimořádnou budovu. Chtěli si přitom koupit a rekonstruovat nějaký starý dům na venkově, třeba faru. A tento někdejší pivovar byl zrovna na prodej.

Lobečský sládek Tomáš Fencl své první pivo uvařil v paneláku

Publikováno:před rokemZdroj:Mělnický deníkAutor:Jiří Říha

Vaření piva Tomáše Fencla baví, ještě větší potěšení mu však přináší, když ho točí lidem.

První pivo vařil v panelákovém bytě v pražských Malešicích, teď je Tomáš Fencl sládkem Parostrojního pivovaru v Lobči u Mšena.

A pivo vaří výborné, což dokládají i dvě bronzové pečetě z mezinárodního pivního festivalu.

O vaření vlastního piva přemýšlel už před dvaceti lety. „Byli jsme tehdy v Austrálii. Měli jsme rádi pivo, ale neměli jsme moc peněz, což mě přivedlo k tomu, že jsem v tamním supermarketu objevil instantní pivo. Byla to taková piksla s výtažkem ze sladu a chmelem, smíchalo se to s vodou, přidaly se kvasnice a nechalo se to čtyři dny kvasit. Pak se to dalo do lahví a nechalo ležet. Bylo to přitom úplně normální pivo, po kterém se člověku motala hlava," vzpomíná Tomáš Fencl, kterému v té době bylo dvacet let.

Po instantním pivu se začal shánět i po návratu do Čech. „Vyráběl to akorát jeden pivovar na vývoz do Ruska, tahle směs byla totiž levnější na dopravu a neplatilo se za to clo jako za alkohol, protože tam ještě žádný nebyl. V Rusku to smíchali s vodou a vyráběli české pivo. Podařilo se mi ale tuhle instantní směs sehnat v menším balení."

K vaření piva nynějšího lobečského sládka přivedl i jeho strýc, který s tím sám doma začal. „Našel jsem na chalupě na půdě starý třicetilitrový hrnec, v němž jsem na sporáku v panelákovém bytě vařil pivo. Zrní jsem mlel na ručním mlýnku a zcezovačku jsem měl v koupelně. Neměl jsem chladič, tak jsem to nosil přes obývák na balkon. Sem tam mi něco vyšplouchlo. A lednice byla plná petek," popisuje své dobrodružné začátky s vařením piva vystudovaný architekt.

Za zalepenou kuchyň a politou podlahu ho kupodivu manželka nehubovala. „Dokonce mi v tom i fandila a poslala mě na kurz do Podskalské. Takže za to všechno může tak trochu ona," pokračuje milovník zlatavého moku, který na sporáku zvládl vyrobit asi patnáct várek.

Když se pak s manželkou přestěhoval do rodného domu na pražské Ořechovce, podmínky pro domácí výrobu jejich oblíbeného nápoje se rázem zlepšily. „Koupil jsem si tenkrát prototyp varné soupravy od Mevy, která vyrábí popelnice, a vařil jsem v tom ve sklepě pár let pivo pro nás a pro kamarády."

Zlom nastal ve chvíli, kdy Tomáši Fenclovi řekla jeho kamarádka o plánech manželů Prouzových v lobečském pivovaru. „Říkala, že hledají někoho, kdo by jim tam vařil pivo. Myslel jsem, že tam mají nějakou varnu na tři sta litrů a jednou za čtrnáct dní budou chtít uvařit pivo. Pak jsem se ale od nich dozvěděl, že to ještě hotové nemají a shánějí někoho, kdo to s nimi dá dohromady. Přes noc se nám to rozleželo a kývli jsme si," přibližuje dobu před zhruba třemi lety.

Přípravy byly zdlouhavé, ale loni v dubnu se v nově zařízené varně lobečského pivovaru začalo opět vařit pivo. „Čekal jsem, že ten přechod ze sklepa rodinného domu do pivovaru bude horší, ale bylo to naopak jednodušší a lepší. Je to všechno zařízené přímo na vaření, doma jsem musel pořád nad něčím laborovat. Kdybych ale věděl, že to bude taková dřina, už bych do toho nešel," líčí sládek s tím, že každá várka je dlouhá a fyzicky náročná. „Není to jen výroba, ale i celníci, pivo se musí nalahvovat a rozvážet do podniků…"

V provozu Tomáši Fenclovi pomáhá podsládek, jímž je jeho spolužák ze střední geodetické školy Karel Šafařík. „Léta dělal geodeta, ale přejedlo se mu to. Tak dal výpověď a šel se mnou do pivovaru."

Samotné vaření piva Tomáše Fencla baví, ještě větší potěšení mu však přináší, když ho točí lidem. „Největší odměnou je, když jsme někde se stánkem, lidé chodí, klepou nám na rameno a říkají, že naše pivo je nejlepší. Kdyby dobré nebylo, už bych se na to asi vykašlal," říká sládek lobečského pivovaru.

V pivovaru v Lobči Tomáš Fencl za necelý rok uvařil už pětaosmdesát tisíc litrů piva, což je osm set padesát hektolitrů. Do dubna, kdy uplyne rok od první várky, by měl výstav dosáhnout tisíce hektolitrů. „Na začátku jsme si říkali, že bychom mohli mít roční výstav dva tisíce hektolitrů, ale to bychom museli jet stále naplno. V letní sezoně jsme vařili až čtyřikrát týdně a přes zimu, kdy takový zájem o pivo není, vaříme dvakrát v týdnu," doplňuje sládek.

Zachránili ruinu a pivovar žije. Ohromný kus práce obdivují i památkáři

Publikováno:před 2 letyZdroj:iDNES.cz

Jana Prouzová Myšková a Pavel Prouza z Riofrio Architects koupili v roce 2007 chátrající pivovar v Lobči u Mělníka. Rozlehlý areál byl v příšerném stavu a hrozil mu zánik. Během následujících let manželé budovy zachránili, práce ale ještě stále pokračují. Od jara 2015 se v Lobči opět vaří pivo.

„Bydleli jsme v Praze a hledali historický objekt a památku, kde budeme bydlet a zároveň pořádat kulturní akce. Objížděli jsme na Kokořínsku fary v okolí a pak uviděli pivovar, krásnou zbořeninu s renesančním jádrem,“ říká architekt Pavel Prouza. O nemovitost v havarijním stavu neměl nikdo zájem. Manželé se do ní zamilovali na první pohled a ruinu za 600 tisíc korun koupili.

Komplex pivovaru byl v hrozném stavu. Opuštěný, bez dveří a oken, střechy byly děravé a vše se rozpadalo. Některé budovy byly zdemolované, stavební materiál si lidé rozebrali.

Bydlet se nedalo ani v jedné místnosti. Prouzovi pracovali ve svém architektonickém ateliéru, vychovávali děti a ve volných chvilkách dojížděli do Lobče, vyklízeli sutiny a snažili se stavbu o obytné ploše přes dva tisíce metrů čtverečních s pomocí dotací a vlastních peněz zachránit.

„Zalátali jsme největší díry, začali jsme vyměřovat, dělat průzkumy a projektovat. Stavební povolení na obnovu areálu jsme získali až v roce 2009,“ popisuje začátky Pavel Prouza.

Renovaci pivovaru, která stále pokračuje, berou od začátku vážně. Každému detailu se poctivě věnují, hledají v archivech a na starých fotografiích původní vzhled a účel jednotlivých stavebních i konstrukčních prvků. Neunikne jim nic.

„Při obnově jsme kladli velký důraz na zachování autenticity pivovaru. Některé povrchy, které mají již své odžito, zde záměrně necháváme. Nahradit je za nové se dá vždy. Původní je ale mnohem zajímavější,“ vysvětluje Prouza.

„S podkrovím pracujeme šetrně. Nebudovali jsme vikýře, nechtěli jsme zničit uliční fasádu střešním okny. To by ani nešlo, je to památka. Dnes pivovar vypadá zepředu úplně stejně jako v 19. století.“

Trvale se z Prahy přestěhovali do Lobče až v loňském roce. Dosud spolkla záchrana opuštěného pivovaru, který je od roku 2009 technickou památkou, 16 milionů korun.

Když byli z nejhoršího venku, přišel na řadu minipivovar. Jeho rozjezd v nové varně v někdejší stáčírně lahví z konce 30. let si vyžádal podnikatelský úvěr, díky kterému se Prouzovým podařilo navázat na pětisetletou historii pivovarnictví v Lobči. Od jara 2015 zde vaří pivo sládek Tomáš Fencl a pivovar provozuje společně s Prouzovými. Pivo se opět vaří po pauze dlouhé 72 let.

Do budoucna by vedle výčepu v renesančním jádru, humnu (mlatu) s hřebínkovou klenbou, chtěli otevřít restauraci. Šikovného restauratéra zatím stále hledají. V zatím neopraveném prostoru z roku 1600 je zachovaná i původní káď pro namáčení ječmene.

Podkroví čeká na vybudování čtyř apartmánů pro kokořínské turisty a cyklisty. Nyní se obnovuje budova sklepů a lednic, kde se budou konat koncerty a další kulturní akce. Současně neustále pokračuje oprava celého areálu, a to včetně domu sládka, kde si Prouzovi budují svůj domov. Stále totiž bydlí v provizoriu v podkroví nad varnou, kde se mlel slad. Zůstaly zde nádrže na vodu z 19. století, ve kterých je nyní ložnice manželů a dětská herna.

Interiér pivovaru a dalších prostor je moderně střízlivý a vhodně zkombinovaný s původními prvky, žádné násilné retro. V některých místnostech se zachovala část původního technického vybavení z konce 19. století. Ve staré varně je výčep s prodejem piva a občerstvením.

Práci architekta musel Pavel Prouza částečně opustit. Na plný úvazek se nyní věnuje areálu pivovaru, který chce ekonomicky postavit na nohy. Kromě toho budovami pivovaru provází, má připravenou hodinovou komentovanou procházku a je zde také správcem.

Historie lobečského pivovaru
První písemná zmínka o pivovaru je z roku 1586 a renesanční jádro stávající stavby bylo vybudováno kolem roku 1600. Původní řemeslný vrchnostenský pivovárek rodu Věžníků byl v letech 1894 až 1897 přestavěn v parostrojní provoz proslulým pivovarským inženýrem Josefem Rosenbergem.

Zlatá léta zažíval podnik jako akciová společnost počátkem 20. století a za jihočeského sládka Josefa Tománka dosahoval roční výstav 10 tisíc hektolitrů.

Od roku 1927 byl lobečský pivovar v majetku Společenského pivovaru z nedaleké Podkováně. K zastavení výroby došlo ve válečném roce 1943, roku 1948 podlehl zrušený pivovar národní správě, ale ještě počátkem roku 1951 byla v provozu podkováňská stáčírna. Od roku 1956 využíval areál jen obchod s ovocem a zeleninou a následně dlouhá léta státní statek. Polistopadoví vlastníci dokonali těžkou devastaci opuštěného areálu vandalskou demolicí částí budov.

Od roku 2007 je areál v majetku architektonické platformy Riofrio a postupně probíhá stavební obnova a oživování pivovaru jako turistické atraktivity Kokořínska.

Roku 2009 prohlásilo Ministerstvo kultury pivovar památkou a v roce 2013 se stal součástí Evropských stezek průmyslového dědictví (ERIH).

Cena Patrimonium pro futuro
Za záchranu, obnovu a zprovoznění parostrojního pivovaru v Lobči získali manželé v září 2015 cenu od Národního památkového ústavu. „Mimořádně provedená akce by si zasloužila ocenění hned ve třech kategoriích: záchrana památky, obnova a restaurování i prezentace hodnot,“ řekla generální ředitelka NPÚ architektka Naděžda Goryczková.

„Osvícený přístup investora, mimořádné osobní nasazení, výjimečně dobrá spolupráce s památkáři, schopnost zajistit vhodné zdroje financování, odvaha navrátit památce původní využití i nalezení odpovídající formy společenského využití - z těchto všech důvodů je rekonstrukce lobečského pivovaru vzorovým příkladem nakládání s kulturním dědictvím a zařadit ji jen do jedné z kategorií by znamenalo redukovat její význam,“ vysvětluje Goryczková.

Pivovar v Lobči získal prestižní cenu Patrimonium pro futuro

Publikováno:před 2 letyZdroj:Mělnický deníkAutor:Jiří Říha

Patrimonium pro futuro 
v překladu znamená dědictví pro budoucnost. A tím lobečský pivovar skutečně je.

Nejdříve se zdálo, že po vyhlášení Cen Národního památkového ústavu (NPÚ) Patrimonium pro futuro 
v pražském kostele svatého Floriána odjedou zástupci Parostrojního pivovaru v Lobči 
s prázdnou. Nakonec ale manželé Jana a Pavel Prouzovi, architekti, kteří památný pivovar zachránili, z rukou generální ředitelky NPÚ Nadi Goryczkové 15. září převzali mimořádnou cenu.

Takový úspěch prý nečekali. „Když jsem se díval na konkurenty v kategorii záchrana, říkal jsem si, že bychom v ní uspět mohli. To se však nestalo. Vyhlášení mimořádné ceny bylo až na konci, takže se zdálo, že se vrátíme domů 
s prázdnou," poznamenal Pavel Prouza.
O vítězích jednotlivých kategorií prestižní památkářské ankety rozhodovala komise sestavená jak z vědecké rady členů NPÚ, ICOMOS a dalších institucí. Manželský pár pražských architektů, kteří chátrající pivovarský areál koupili před osmi lety, získal mimořádné ocenění za jeho 
záchranu, obnovu a zprovoznění.

Letos na jaře se totiž v památném pivovaru po více než sedmdesáti letech začalo opět vařit pivo. Nejdříve ale bylo nutné původně renesanční pivovar zrekonstruovat, náročné opravy přitom ještě úplně neskončily.

A protože si Prouzovi dali 
na opravách opravdu záležet, upoutali pozornost památkářů, kteří je na jaře letošního roku do ankety nominovali. „Mimořádně provedená akce by si zasloužila ocenění hned ve třech kategoriích, a to záchrana památky, obnova a restaurování i prezentace hodnot," zhodnotili památkáři nesnadné oživení lobečského pivovaru.

Osvícený přístup investora, mimořádné osobní nasazení, výjimečně dobrá spolupráce s památkáři, schopnost zajistit vhodné zdroje financování, odvaha navrátit památce původní využití i nalezení odpovídající formy společenského využití. To všechno jsou důvody, díky nímž je rekonstrukce pivovaru v Lobči podle odborníků vzorovým příkladem nakládání s kulturním dědictvím. Zařadit ji pouze do jedné kategorie by prý znamenalo omezit její význam.

A těchto vět si Prouzovi opravdu cení. „Pro nás je toto ocenění důležité zejména proto, že jde o odbornou cenu. Že to není jen o tom, že k nám lidé rádi chodí na pivo," připomněl Pavel Prouza, podle něhož je obrovským úspěchem, že tak prestižní ocenění získá projekt, který dosud vyšel na zhruba šestnáct milionů korun. „Nedávno se dokončily obrovské projekty za stovky milionů korun, třeba Kuks nebo klášter v Broumově. O to milejší je, když tu cenu dostane náš pivovar," poznamenal 
s pokorou architekt.

Prouzovi si opravou pivovaru splnili svůj sen. Ještě však mají před sebou pořádný kus cesty. Musejí například dokončit rekonstrukci sládkova domu, do něhož se poté se svými dvěma dětmi přestěhují. Zatím mají provizorní bydlení v podkroví nad bývalou pivovarskou varnou.

V lobečském pivovaru už se vaří, opravy areálu ale stále pokračují

Publikováno:před 2 letyZdroj:Mělnický deníkAutor:ČTK

Výroba piva jede v obnoveném pivovaru v Lobči na Mělnicku naplno. Ročně zde uvaří kolem dvou tisíc hektolitrů piva, což je maximální kapacita pivovaru. Opravy a investice do technologií dosud stály zhruba dvacet milionů korun, většina pochází z grantů a dotací.

Majitel pivovaru Pavel Prouza však dosavadní investice neřeší. „Pro nás je největší hodnotou to, že jsme zachránili tuto památku. To se penězi vyčíslit nedá," řekl.

Pivovar je v provozu tři měsíce. Opravy areálu pokračují, příští rok by měla skončit rekonstrukce sládkova domu, kam se má nastěhovat rodina majitele. Stále se pracuje také na budovách v zadním traktu pivovaru, který začal fungovat po více než sedmdesáti letech. Časem by v podkrovních prostorách zadního traktu mohli najít ubytování turisté, v plánu je i obnova interiéru pivovarské věže, kde by měla být umístěna expozice o záchraně pivovaru.

„Nevnímám naši práci jako podnikatelský projekt, ale jako kulturní práci," uvedl architekt Pavel Prouza. Zda dosud neopravené renesanční jádro budovy, kde bývala sladovna, nechá proměnit v restauraci, ještě není jisté. Záležet prý bude na penězích i na poptávce.

Exponát parního stroje
Dalším projektem, který by bývalému parostrojnímu pivovaru podle majitele vdechl život, je plánované zapůjčení parního stroje z roku 1911 jako exponátu. Ten však nyní leží rozebraný v Praze. Nešlo by tedy o původní stroj, který už pravděpodobně neexistuje. Opět však záleží na tom, zda se podaří na renovaci parního stroje získat peníze. „Myslím si, že to potrvá ještě několik let, náklady odhadujeme na několik set tisíc korun," připomněl Pavel Prouza.

Zchátralý pivovar koupili manželé Prouzovi před osmi lety. Opravena je značná část hlavní budovy, pivo točí v bývalé varně, v patře je k vidění pracovna sládka a jsou tu i dva sály, jež slouží pro výstavy a workshopy. Návštěvníci zde najdou také původní exponáty spojené s pivovarem Lobeč.

Pivo se vaří podle vlastních receptur, v nabídce je jedenáctka, ležák a dva druhy z kvasinek svrchního kvašení – Ale a tmavý Stout. Využívá se ječmen od farmářů ze mšenského regionu a žatecký chmel. Voda používaná na vaření piva pochází z kokořínského jímacího území Stříbrník.

První pivo v 16. století
První záznamy o vaření piva v Lobči pocházejí z konce šestnáctého století, ale pivo se tam možná vařilo už dříve. Původní gotická tvrz se na pivovar změnila v sedmnáctém století. Podmínky byly ideální – voda z vlastní studny, prostory s ideální vlhkostí pro klíčení ječmene i blízký rybník, z něhož se v zimě braly ledové kry, které v budově sloužící jako lednice vydržely až dva roky.

Modernizace se pivovar dočkal na konci devatenáctého století, kdy byl do výroby zapojen parostroj. Na přestavbu dohlížel tehdejší majitel panství, politik a cestovatel Rudolf Cicvárek. Na začátku dvacátého století pak dělal roční výstav pivovaru až deset tisíc hektolitrů piva.

Pivo se v Lobči přestalo vařit v roce 1943. Budovy následně sloužily například jako sklady. Nejvíce areál utrpěl po listopadové revoluci, bývalý majitel tehdy zboural několik budov včetně bednářské dílny. Současní majitelé ho koupili v roce 2007, dva roky nato byl pivovar zařazen mezi kulturní památky.

Nominace na cenu NPÚ
Pivovar byl nominován na Cenu Národního památkového ústavu Patrimonium pro futuro za rok 2014, která má upozornit na pozitivní příklady a příběhy v oblasti památkové péče. Výsledky budou zveřejněny dnes ve večerních hodinách v rámci slavnostního vyhlášení v kostele svatého Floriána v Krásném Březně u Ústí nad Labem, kde bylo uděleno i ocenění veřejnosti.

Tři měsíce provozu a v Lobči už vaří pivo na plné obrátky

Publikováno:před 2 letyZdroj:Lidovky.czAutor:ČTK

Výroba piva jede v obnoveném pivovaru v Lobči na Mělnicku naplno. Ročně zde plánují uvařit kolem 2000 hektolitrů piva, což je maximální kapacita. Opravy a investice do technologií si dosud vyžádaly zhruba 20 milionů korun, většina pochází z grantů a dotací.

„Pro nás je ale tou největší hodnotou, že jsme zachránili tuto památku, to se penězi vyčíslit nedá,“ prohlašuje majitel pivovaru Pavel Prouza po prvních třech měsících provozu. Opravy areálu dál pokračují, příští rok by měla skončit rekonstrukce sládkova domu, kam se má nastěhovat Prouzova rodina. Souběžně se dělá i na budovách v zadním traktu. Ty by do budoucna mohly sloužit jako ubytování pro turisty.

„Nevnímám naši práci jako podnikatelský projekt, ale jako kulturní práci,“ komentuje Prouza obnovení tradice vaření lobečského piva po více než sedmdesáti letech. V hlavě se mu rodí několik plánů. Například z dosud neopravené renesanční sladovny udělat restauraci či přivezení parního stroje jako exponátu. „Myslím si, že to potrvá ještě několik let, náklady odhadujeme na několik set tisíc korun,“ pokračuje Prouza.

Se svou ženou koupil zchátralý pivovar před osmi lety. Opravili zatím hlavní budovu. V bývalé varně točí jedenáctku, ležák a dva speciály z kvasinek svrchního kvašení - Ale a tmavý Stout. Ječmen je regionální, chmel žatecký a voda kokořínská.

První záznamy o vaření piva v Lobči pocházejí z konce 16. století. Původní gotická tvrz se na pivovar proměnila v 17. století. Modernizací prošel na konci 19. století, kdy byl do výroby zapojen parostroj. Na začátku 20. století činil roční výstav až 10 tisíc hektolitrů piva.

Vařit se tu přestalo v roce 1943. Budovy pak sloužily i jako sklady. Po listopadu 1989 utrpěl areál nejvíce, bývalý majitel zboural několik budov včetně bednářské dílny. Prouzovi ho koupili v roce 2007, o dvě léta později se dostal na seznam kulturních památek.

Zapomenutý pivovar

Publikováno:před 2 letyZdroj:Hospodářské NovinyAutor:Adam Gebrian

● Pokud hledáte bydlení s nízkými pořizovacími náklady, stačí si vybrat stavbu, o které si všichni ostatní myslí, že je nevyužitelná či nerekonstruovatelná.
● Takový byl i pivovar v Lobči.

Dnešní území České republiky patřilo v Rakousko-Uhersku k průmyslově nejrozvinutějším oblastem. Množství průmyslových komplexů (továren na výrobu textilu, pivovarů, cukrovarů, elektráren, hutí, mlýnů, pekáren, strojírenských fabrik), které se zachovaly do dnešních dní, je stále značné, i když jejich počet neustále klesá. Víc než demolice však v posledních letech přece jen stále častěji vidíme jejich zajímavé konverze. Z původních výrobních účelů se tyto industriální areály mění na pozoruhodné "chrámy kultury" (galerie, muzea, společenská a kongresová centra), mnohdy navíc slouží i k bydlení. O to více pak ale vynikne, když se pro objekt, který ještě před deseti lety představoval opuštěnou ruinu, na niž čekal už jen bagr a buldozer, podaří najít využití odpovídající funkci, pro kterou byl kdysi postaven. Takových osudů u nás už moc nenajdeme.

Parostrojní pivovar v Lobči u Mšena na Kokořínsku objevili roku 2007 náhodou architekti Jana a Pavel Prouzovi a rozhodli se tento zchátralý objekt, situovaný do úplného centra malebné obce a zdánlivě odsouzený k zániku, zakoupit, obnovit a obydlet.

O osm let později, v sobotu 30. května 2015, došlo k završení první etapy postupné rekonstrukce, a to slavností požehnání pivovaru a zahájením výroby několika druhů piv. Na takřka půl tisíciletou tradici (první zmínka o pivovaru je z roku 1586) tak bylo navázáno po 72 letech. Dnešním sládkem je rovněž architekt, Tomáš Fencl.

Trochu jiný pomník
Na příběhu znovuzrození pivovaru není fascinující pouze to, že k němu došlo, a to iniciativou jednotlivců. Udivuje i mimořádně citlivý přístup. Autoři se pokusili obnovit jeho původní krásu způsobem, který by co nejvíce odpovídal někdejšímu stavu, a to i přesto, že v mnoha konkrétních případech bylo řešení finančně i časově náročnější. To vynikne o to více, že první tři roky (nákup, průzkumy, projekt, vyklízení, havarijní zajištění, zastřešení zadního traktu) realizovali z vlastních, omezených finančních zdrojů.

Jejich rada všem dalším, kteří by se chtěli pokusit o něco podobného, zní: při obnově nepospíchat, dokonale stavbu poznat a pochopit, studovat prameny, neuškodit autenticitě. Jde tedy zcela proti názoru spousty lidí, že nejsilnější potřeba architektů je stavět si vlastní pomníky za peníze jiných ( jak už říkával Tomáš Baťa). Zde si autoři původně za své peníze (a až následně po třech letech přesvědčivé práce i díky dotacím z různých programů) postavili pomníky právě absencí vlastního razantního autorského vstupu, kterému určitě nebylo snadné odolat.

Přestože stavební podoba pivovaru vychází maximálně z autenticity původního objektu, vnitřní organizace doznala řady změn. Technologie určená k výrobě piva je dnes podstatně menší, než byla před sto lety, a proto se z bývalé varny přesunula do zadního traktu někdejší stáčírny. Sladovnická sýpka byla konvertována na prostory trvalé expozice o historii pivovaru, ale rovněž se v ní najde dost místa pro výstavy dočasné, pro nejrůznější akce a workshopy. Mimochodem − obdivuhodné zaměření na detail se tady projevuje i ve vzorné typografii výstavy či etiket piva, včetně použitého písma vytvořeného Františkem Štormem.

Podkroví nad varnou pak slouží jako dočasné bydlení samotných Prouzových, než se přestěhují do někdejšího sládkova domu.

Příklady táhnou
Velmi důvěryhodně působí snaha architektů o trvalou udržitelnost celkového záměru. Centrálním bodem je pochopitelně obnovená výroba piva, ale k ní jsou přidány výstavní a kulturní účely včetně možných prohlídek areálu, vlastní bydlení s architektonickým ateliérem a do budoucna také stravování a ubytování turistů, jež může těžit z příznivé polohy na okraji Kokořínska.

Celkový přístup k rekonstrukci a objem práce vykonaný v posledních letech malým kolektivem lidí si zaslouží absolutní respekt. Bylo by fantastické, kdyby mohl posloužit jako precedens pro práci s mnoha dalšími objekty, které se nacházejí v podobném stavu, jako byl pivovar v Lobči v roce 2007. Pokud o něčem podobném uvažujete, doporučuji si udělat výlet a s manželi Prouzovými si osobně promluvit.

Pivovar v Lobči vzkřísili architekti z Prahy. Slaví 500 let, přesto je nejmladším v Česku

Publikováno:před 2 letyZdroj:Hospodářské NovinyAutor:Tomáš Wehle

● Když se v Lobči na Kokořínsku začalo v 16. století vařit pivo, čekal sen o založení Plzeňského Prazdroje ještě tři století na své uskutečnění.
● Parostrojní pivovar je hlavním turistickým lákadlem malé obce kousek od Mšena.
● Sice tu žije jen 150 obyvatel, přesto tu vedle chrámu chmele a sladu s obnovenou hnědou vápennou omítkou najdete i zámek nebo Muzeum Eduarda Štorcha.

Ještě před osmi lety byla dnes nádherná budova s renesančním jádrem v havarijním stavu. Pak se sem ovšem z Prahy vypravili na výlet mladý architektonický pár Pavel Prouza s přítelkyní Janou. Poprvé v životě.

Chátrající budovu s propadlými střechami za 600 tisíc korun koupili a dodnes ji za své, ale hlavně evropské, státní i krajské peníze opravují. Byt v Praze-Dejvicích prodali, žijí v pivovaru i s dětmi, provádějí po kulturní památce návštěvníky a od 1. června jim i čepují zde uvařené pivo. První po 72 letech.

"Přišli jsme na to, že aby mělo smysl tuto stavbu opravovat, aby sem chodili lidé, tak je nezbytné právě to pivo," říká 38letý Pavel Prouza. A místním chutná, překvapivě nejen spodně kvašená desítka a dvanáctka, jakási česká klasika, ale i svrchně kvašená piva, jež jsou dnes módní především ve velkých městech. "Chodí všechny generace, mladí i babičky, které ještě pamatují pivovar," vypráví drobný architekt.

Lobeč je tak další z řady malých pivovarů s ročním výstavem do 10 000 hektolitrů, kterých v Česku přibývá nezvykle rychlým tempem. Aktuálně je jich kolem 280, přitom jen za loňský rok jich vzniklo padesát.

Přestože malých pivovarů je proti velkým zhruba čtyřikrát více, jejich podíl na celkové domácí výrobě piva se odhaduje na jedno procento. Plánovaná roční kapacita obnoveného provozu v Lobči je aktuálně něco přes dva tisíce hektolitrů. Po uvažovaném doplnění dalších ležáckých tanků se bude moct výstav zvýšeit na maximálně tři tisíce hektolitrů.

Víc než jen chalupa
"Na krajském úřadě mi říkali, že to nemá smysl opravovat," vzpomíná na své první zážitky s pivovarem Pavel Prouza. Pro architekta původem od Náchoda, který od mládí tíhl k památkám, to byla výzva i splnění dětského snu. Podobný objekt nedaleko Prahy, kde by mohli žít, ale i dělat "něco víc", tehdy Prouzovi hledali. "Nechtěli jsme jen chalupu na bydlení," vysvětlují.

Původní řemeslný vrchnostenský pivovar rodu Věžníků byl koncem 19. století přestavěn v parostrojní provoz proslulým pivovarským inženýrem Josefem Rosenbergem. Zlatá léta zažíval podnik jako akciová společnost počátkem 20. století a roční výstav dosahoval 10 tisíc hektolitrů. Od roku 1927 byl lobečský pivovar v majetku Společenského pivovaru z nedaleké Podkováně.

K zastavení výroby došlo ve válečném roce 1943, roku 1948 podlehl zrušený pivovar národní správě. Od roku 1956 využíval areál jen obchod ovocem a zeleninou a následně dlouhá léta státní statek. Polistopadoví vlastníci dokonali těžkou devastaci opuštěného areálu vandalskou demolicí částí budov. Od roku 2007 je areál v majetku architektonické kanceláře manželů Prouzových Riofrio.

V té době jezdil Pavel Prouza do Lobče od jara do podzimu sám s kolegy, jeho žena byla na mateřské. S architekty nebo s najatými brigádníky areál vyklízeli, bourali, co bylo třeba, zároveň řešil organizaci celého projektu a stavby. Doma přemýšleli, jak stavbu zachránit. Jak památkářsky dobře rekonstruovat, i se všemi nástrahami, které přináší používání tradičních technologií, a jak získat od úřadů peníze.

Když opravili střechy zadního traktu a přesvědčili památkáře a úředníky, získali první dotace od MAS Vyhlídky, Státního zemědělského intervenčního fondu, ministerstva kultury i Středočeského kraje. V roce 2009 založili Prouzovi s přáteli architekty neziskovku Pivovar Lobeč, která převzala správu objektu a organizaci pravidelných kulturních akcí.

"V roce 2007 nikdo zkušenosti s evropskými penězi neměl, teprve začínalo první rozpočtové období. Učili jsme se za pochodu, a tak nám první žádosti nevycházely," přiznává počáteční neúspěchy architekt. Dnes je ale všechno jinak. V pivovaru se podařilo realizovat asi patnáct drobných projektů, vždy po stotisících korun.

"Rekonstrukce zatím spolkla zhruba 15 milionů, z nichž dvě třetiny jsou dotace, zbytek naše peníze," vypočítává Pavel Prouza. Manželé se dosud obešli bez zadlužení, výjimkou je loňský dlouhodobý podnikatelský úvěr na vybudování minipivovaru.

"Dnes se o pivovar staráme naplno. Už není možné přijíždět jen jednou týdně," přiznávají Prouzovi. Obrovský kus práce na pivovaru za posledních osm let si celkem pochopitelně vybral svou daň, byť nijak tragickou. "Už jsem byl tak vyčerpaný, že jsem praxi architekta na čas pověsil na hřebík a věnuji se vesměs jen pivovaru, aby se ekonomicky postavil na nohy," říká současný správce a průvodce v jednom.

Vyměnit jen to nezbytné, ostatní zachovat
"Právě nedostatek financí, rozložení realizace na řadu let, částečně i svépomocná záchrana a obnova památky nám dává možnost být šetrnější a více přemýšlet," zdůvodňuje Pavel Prouza zachování autenticity v pivovaru. Při obnově střech proto noví vlastníci vyměňovali jen skutečně poškozené dřevo, nejrůznější staré stavební konstrukce, dlažba nebo zámečnické prvky znovu využili.

"Věnovali jsme se také studiu archivních pramenů a fotografií, které nám umožnily vybudovat repliky už neexistujících konstrukcí a článků stavby, jakými jsou třeba nástřešní větráky," popisuje Prouza. A tento přístup slaví úspěch, obnova lobečského pivovaru je nominována na prestižní cenu Národního památkového ústavu.

"Jejich přístup k obnově je spíš výjimkou. Od začátku měli chuť ctít ten objekt. A fakt, že slouží původnímu účelu, je v památkové péči to nejlepší," říká památkářka NPÚ Jana Berková.

"Rehabilitace pivovaru v Lobči je krásnou ukázkou toho, že se i skutečně zoufalá situace může změnit ve šťastný konec. Zdánlivě ztracená ruina se postupným vsazováním nového života stala středobodem dění v obci. Stačil jen zapálený majitel, ochotný investovat svoji energii a čas, dostatečně osvícený, aby stavbu opravoval krok za krokem, majitel, kterého baví odkrývání jednotlivých vrstvev historie, jimiž se nechá pokorně vést," vysekl Prouzovým poklonu historik architektury z pražské ČVUT Petr Vorlík.

Revitalizaci v etapách oceňují právě odborníci. "Zpočátku jde jen o to do opuštěného výrobního areálu nebo objektu pustit veřejnost nebo umělce. Jakmile se tam přivedou další lidé už více spjatí s místem, tak industriální dědictví začne žít, zvyšuje se jeho hodnota a zpomalí chátrání. Následuje fáze jednoduchých, mnohdy nízkonákladových zásahů, až se nakonec přikročí k trvalejší, obvykle také rozfázované konverzi. Tedy nikoliv jednorázová velkolepá akce, ale oživování v krocích," říká Petr Vorlík a přesně vystihuje realitu lobečského pivovaru.

Ten je navíc i ekonomicky a sociálně udržitelný, protože je zapojený do každodenního života místní komunity. Prouzovi v pivovaře nejen vaří pivo, ale i bydlí, pracují, pořádají výstavy, koncerty.

Ve staré varně je jednoduchý výčep s prodejem piva a občerstvením. Na někdejší sladové půdě čeká návštěvníky stálá výstava o historii pivovaru a zlatých létech českého piva přelomu 19. a 20. století.

Prohlídka pokračuje v podkroví ječmenné půdy, v někdejší kanceláři pana sládka a v historických pivovarských sklepích a končí prohlídkou či ochutnávkou v obnoveném řemeslném pivovarském provozu. Na obnovu čeká ještě tzv. větší budova sklepů, renesanční jádro by mělo v budoucnu sloužit jako restaurace, v podkroví se počítá s apartmány pro turisty.

"Halové prostory, v nichž je dnes ležácký sklep, najdete v pivovaru ještě tři, takže může dál expandovat, když se bude dařit. To je výhoda Lobče oproti ostatním minipivovarům v Česku, které vznikají většinou ve sklepích měšťanských domů nebo třeba v garážích," přemýšlí o budoucnosti architekt Prouza a čepuje jemně nahořklou světlou desítku.

"Až přijmeme v červenci pomocníka, mohli bychom týdně zvládnout i čtyři várky," říká zdejší sládek Tomáš Fencl, rovněž vystudovaný architekt. Jím uvařené pivo míří do hospod na Kokořínsku a v Praze, ale lze si ho koupit i s sebou domů. V lahvích s grafikou předního českého typografa Františka Štorma, který dokonce pro pivovar vymyslel font písma Lobeč inspirovaný 19. stoletím, jde o opravdu stylové pití.

Zprávy z veřejně přístupných zdrojů nebo od zástupců pivovarů.03.08.2017 23:2112