Historie pivovarnictví v Hlučíně se váže k samotným počátkům města, jež bylo založeno v roce 1256 na „zelené louce“ českým králem Přemyslem Otakarem II. a hned od moudrého panovníka obdrželo do svého vínku nejvýdělečnější a nejdůležitější středověké městské právo – tzn. právo várečné (právo vařit pivo), které se týkalo všech místních měšťanů – protože vaření piva je velmi sofistikovaný a technologicky náročný proces, měšťané své propinační právo později pronajali za určitou sumu místnímu pivovaru a vyrobené pivo ve svých domech jen šenkovali. První historická zmínka o hlučínském pivovaru spadá do roku 1526 – v Měšťanském Pivovaru v ulici Pode Zdí, kousek od dnešního Mírového náměstí, se od té doby vařilo pivo až do roku 1904. Pivovar nikdy neměl na růžích ustláno – během své historie několikrát vyhořel a v době největšího boomu pivovarnictví v Čechách (na přelomu 19. a 20. století) byl dokonce uzavřen – do Hlučína pak bylo dováženo pivo z nedaleké Opavy a Ostravy.

Nevyužívaný objekt pivovaru se časem proměnil v nevzhledné torzo hyzdící centrum města, naštěstí počátkem 90. let se místní občan Leonard Plaček rozhodl obnovit jeho původní funkci a zdevastovanou ruinu od města odkoupil, ačkoliv tehdejší zastupitelstvo kladlo tomuto bohulibému počinu zbytečné překážky, povedlo se už v roce 1993 v komplexně přestavěné a zmodernizované bývalé ruině po 90 létech znovu uvařit novou várku místního piva – elegantní podnik s vlastní restaurací vyrobil svůj jedenáctistupňový Hlučínský Ležák. Pivo bylo lahodné chuti, lehce klouzalo do krku a vonělo kombinací německého a žateckého chmele.

Následná historie zrenovovaného pivního svatostánku mohla být zářná, kdyby ovšem její vznik spadal o dobrých sto let dříve. Bohužel, koncem 20. století již ani zdaleka nevládly v pivovarnictví idylické vztahy z dob Hrabalových Postřižin, doba se změnila – v průběhu 90. let 20. století ovládly český pivovarský trh nadnárodní pivní řetězce, jež s požehnáním tehdejší vlády „za hubičku“ převzaly většinu českých pivovarů a v mžiku oka v nich zaměnily úctu k řemeslu a k tradici za nový fenomén doby – honbou za co možná nejrychlejším a největším ziskem – dle rad nových zahraničních managerů začalo být kdysi kvalitní české pivo šizeno na surovinách levným dovozem jejich náhražek z Číny, a bohužel i na technologii výroby – tradičních pivovarské postupy byly nahrazeny „moderními“ metodami vaření piva.

Pro lepší názornost v krátkosti popíšeme vznik standardizovaného europiva : z levných náhražek surovin je nejprve vyroben základní silný extrakt původní mladiny, ten se následně odkysličenou vodou s příměsí oxidu uhličitého naředí na požadovanou stupňovitost (HGB metoda), poté se v urychlovačích (CK tanky), jež nahradily klasické spilky a ležácké tanky, během několika dnů dovede do své finální podoby. Aby se tento výrobek vůbec dal pít, tak v závěrečné fázi ještě projde chemickým zušlechťovacím procesem – pomocí stabilizátorů, umělých barviv a emulgátorů je dopilován do konečné formy neosobního „europiva“. Tento produkt má jedinou skutečnou hodnotu – svou reklamu, díky níž a dotacím dobyl regály supermarketů a výčepní zařízení hospod.

Prosadit se na takto pokřiveném trhu rozhodně nebylo jednoduché, Hlučínské pivo se sice dočasně vyskytlo v některých ostravských hospodách, avšak nekvalifikovaný restaurační personál s ním vesměs zacházel macešsky, což mělo neblahý vliv na jeho výslednou chuť a potažmo na nedobrou pověst. Běžného konzumenta stěží přesvědčíte, že diletantský výčepní může hravě zkazit pečlivou práci pana sládka. Konzervativní český spotřebitel, jenž se často vlastním omylem považoval za pravověrného pivaře, neměl zpravidla zájem o ochutnání pivní značky, jejíž název mu do oblbnutí nepapouškovaly sdělovací prostředky. Přes negativní prognózy a očekávání pivních Jobů Hlučínský Starý Pivovar přežil až do dnešních dnů. Z původní „jedenáctky“ se postupem času stala „dvanáctka“, produkt zesílil o jedno celé procento alkoholu, několikrát změnil název a díky nevyčerpatelné píli a energii majitele si našel stabilní odbytiště u nás i v zahraničí.

V samotném počátku své novodobé historie nabízel Starý Hlučínský pivovar světlý ležák „Leovar“ a tmavé pivo „Radovar“. Od roku 1996 přejmenované na pivní ležák „Bivoj“ (světlé a tmavé), na přelomu tisíciletí však došlo k nesmyslné soudní při o tuto značku s opavskou řeznickou výrobnou téhož jména a pivo se nakonec raději přejmenovalo na „Slezský korbel“ . Toto nové označení bylo jen krátkodobým provizoriem – pro marketingové účely a pro průnik na zahraniční trhy nebylo šťastným řešením, zanedlouho byl proto pro hlučínské pivo ve spolupráci s místními štamgasty vybrán název nový – AVAR – jenž je krátký, úderný, snadno zapamatovatelný, bez zbytečné diakritiky a souvisí s místní historií, v logu i názvu je skrytá symbolika – avarští válečníci byli výbojní a vyhrávali, o což se snaží i hlučínský pivovar v boji se svou konkurencí. ………navíc, když v hornaté krajině vykřiknete název konkurenční značky Ostravar, aktuální jméno hlučínského piva vám poslušně tlumočí moudrá ozvěna.
Zdroj:Stránky pivovaru Avar, 2016


Reorganizace pivovaru - nové logo, nové etikety, nové pivo…
Corona a válka na Ukrajině nás také velmi zasáhly, takže jsme poslední dva roky využili ke změně naší pozice na trhu. Tento čas jsme intenzivně využili k tomu, abychom šli s dobou, a proto jsme obzvlášť rádi, že vám dnes můžeme představit všechna naše nová piva v novém hávu. Kromě našich tradičních piv jsme pracovali na mnoha nových projektech, a mohli tak výrazně rozšířit náš sortiment. Staré receptury byly částečně reinterpretovány, přibylo mnoho nových pivních stylů, a tak jsme obzvlášť rádi, že vám dnes můžeme nabídnout širokou nabídku různých piv.
Zdroj:Stránky AVAR Brewing Co., 2023

Více na stránkách pivovaru