Novinky a zajímavosti ze světa piva

Například ve vyhlášené pivnici U Čápa stojí „krýgl“ Plzně dvaašedesát korun. Ještě loni na jaře to přitom bylo třiapadesát korun. „Naposledy jsme zdražovali na přelomu října, a to o tři koruny. Minimálně do konce roku by cena měla zůstat stejná. Nicméně záleží na tom, jak se bude chovat plzeňský pivovar. Právě od nich přišel impuls ke zdražení Plzně, jelikož zdražili pivo o dvě

Kvůli vysokým cenám energií zdražuje i pivo, připomněl v pořadu Co na to vaše peněženka generální ředitel pivovaru Budějovický Budvar Petr Dvořák. Přiznal, že výhledově Češi za oblíbený alkoholický nápoj zaplatí až 70 korun, příští rok to prý ale nebude. „U piva je těžké být pesimistou, bude lépe,“ dodal ve vysílání CNN Prima NEWS.

„Starší lidé pamatují pivo za deset korun, nedovedli si představit, že bude stát 50. Jednoho dne uvidíme pivo i za 70 korun, velmi pravděpodobně v budoucnu, ale ne příští rok,“ uvedl v pořadu Co na to vaše peněženka Dvořák.

Za zlatavý mok si pivaři připlácí už nyní, a to obzvlášť kvůli energetické krizi. „Valná většina nákladů zdražuje o desítky procent, jen elektřina je o desítky milionů vyšší. Koukáme na vstupy i na to, co peněženky lidí snesou. Cena piva je ale v porovnání s jinými nápoji nebo jídly často nejlevnější,“ popsal dále.

Lidé pijí doma
Trhu s pivem nepomohla ani pandemie koronaviru, kdy spousta lidí zůstávala doma. Někteří Češi se do podniků nehrnou ani nyní. „Výhledově se zdá, že budeme víc doma, byť je to obrovská škoda, restaurace je opravdová sociální síť, kde probíráme své problémy, je těžké tam být neupřímný,“ sdělil ředitel pivovaru.

Jako státní podnik Budvar čeká na další případnou pomoc ze strany vlády. „U piva je těžké být pesimistou, bude lépe,“ uzavřel ve vysílání CNN Prima NEWS Dvořák.

Bednáři Plzeňského Prazdroje dnes dokončili pozimní smolení celkem 14 dubových ležáckých sudů, aby v nich mohl opět zrát ležák Pilsner Urquell jako před 180 lety. Kromě toho do svých řad přijali po čtyřech letech nového člena, který byl po absolvování tříletého učení a složení tradiční bednářské zkoušky pasován na bednáře a získal tradiční vandrovní knížku. Plzeňští bednáři jsou zřejmě posledními pokračovateli tradičního pivovarského řemesla pracující přímo v pivovaru.

Prazdroj má ve svých sklepích více než sto ležáckých dřevěných sudů, které bednáři udržují a opravují. Dvakrát v roce, na jaře a na podzim, část prázdných sudů vyvalí ze sklepů a vysmolí. „Smolení je tradiční postup údržby dřevěných sudů a jde v podstatě o dezinfekci dubového sudu před jeho opětovným naplněním pivem. Velký ležácký sud má objem až 40 hektolitrů a prázdný váží 800 kg, proto práce vyžaduje přítomnost všech členů party a hodně opatrnosti,“ vysvětluje vedoucí prazdrojské bednářské party Karel Hofman.

Do dubového sudu bednáři nalijí smolu ohřátou na 200 stupňů Celsia a jeho převalováním ji rovnoměrně rozlijí po celé vnitřní ploše. Tato vrstva zajistí, že pivo nebude v přímém kontaktu se dřevem, aby z něj nepřebíralo nežádoucí vůně a chutě. Vysklepení, tedy vyvalení ležáckých sudů ze sklepů na povrch, jejich smolení a následný návrat zpátky „pod zem“ zabere bednářům dva týdny. Prazdroj ve svých historických sklepích nechává v otevřených kádích kvasit a v dřevěných sudech následně zrát proslulý ležák Pilsner Urquell, který pak sládci porovnávají s tím, který zraje a kvasí v moderních cylindrokonických tancích. Díky tomu mohou zachovávat stálou a neměnnou chuť plzeňského ležáku jako v době před 180 lety.

Poprvé po čtyřech letech pak parta bednářů mezi sebe přijala nového člena, Milana Kubizňáka. Aby se jím mohl stát, musel nejprve projít tříletým učením v pozici tovaryše a poté složit mistrovskou zkoušku – samostatně vyrobit dřevěný soudek, naplnit ho pivem a podle tradice ho představit vedoucímu bednářské party. „Je to starý zvyk, který ale nejlépe ukáže, jestli se tovaryš naučil všechna specifika zpracování dubového dřeva a výroby sudu. Pokud jeho soudek těsní a pivo z něj neteče, je správně vyrobený a tovaryš uspěl,“ říká Karel Hofman, který nového člena osobně pasoval.

Po této zkoušce obdržel nový bednář vandrovní knížku a stal se stálým členem prazdrojské party bednářů, která je poslední pokračovatelkou tohoto kdysi tradičního pivovarnického řemesla pracující přímo v pivovaru. „Vandrovní knížku dostávali bednáři v 19. století a byl to nejen výuční list, ale byly v ní uvedeny také jejich osobní údaje včetně výšky nebo barvy očí. Obsahovala také reference od mistra bednáře. Díky tomu mohli být najímáni na práci po celém Rakousku-Uhersku. Byla to vlastně kombinace životopisu a cestovního pasu, jen detailnější. My jsme tuto tradici před lety obnovili,“ dodává Karel Hofman.

Během slavnostního pasování došlo na přípitek pivem z dřevěného soudku, který narazil emeritní vrchní sládek Václav Berka.
Práce plzeňské party bednářů je natolik unikátní, že byli v roce 2018 zapsáni na národní Seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury. Nyní usilují o zápis na seznam UNESCO.

Původní Žatecký pivovar vznikl před 220 lety. Kvůli vysokým nákladům na provoz letos skončil, ale nezanikne úplně. V části historického areálu už vzniká nový menší pivovar s moderním vybavením, tedy i nižší spotřebou elektřiny. A plyn už nebude zapotřebí.

„Ano, pivo z Žateckého pivovaru jsem pil. Jestli zachovají Sedmý schod, tak dobrý, to se nechá pít,“ konstatuje Vladimír Ledvina, který bydlí v domě v sousedství pivovaru.

Žatec totiž bude mít za bývalý pivovar náhradu. V bývalé kotelně a strojovně už odborníci pod vedením Ladislava Kozericha instalují nové nerezové zařízení pro vaření piva.

„Propojujeme to zařízení, které sem bylo dodané z Německa, pak se to bude oživovat. Budeme tu ještě tak čtyři týdny,“ konstatuje Kozerich.

Provozovatelem vznikajícího pivovaru bude Martin Kec, který byl posledních 22 let ředitelem Žateckého pivovaru.

„Je to nová varna s kapacitou zhruba 2500 až 3000 hektolitrů ročně, s modernější technologií. Bude proto samozřejmě potřeba méně lidí – museli jsme proto propustit cca 45 zaměstnanců. Nový pivovar už budeme moci ovládat se třemi, čtyřmi zaměstnanci,“ vysvětluje Kec.

Dosavadní technologie byla podle Martina Kece už zastaralá a energeticky náročná, epidemie koronaviru a zdražení plynu a elektřiny pak konec velkého pivovaru urychlily.

„S tou starou technologií jsme kvůli vysokým nákladům nebyli schopní přežít. Domluvili jsme se proto, že postavíme menší pivovar, aby bylo v Žatci stále žatecké pivo. Necháme si klasickou Žateckou 11 a pak i relativní novinky, jako je Sedmý schod a Plavčík,“ dodává Kec.

Díky moderní technologie to budou svrchně kvašená piva a vařit by se měla začít v listopadu.

„Strýčku Pepine, chcete k snídani čaj, kávu, mléko, čokoládu nebo pivo ? Rum!“ Slavný lyrický film z pera Bohumila Hrabala o krásné paní Maryšce a jejím manželu Francinovi, který má na starosti městský pivovar, zná asi každý. Snímek Postřižiny natočil režisér Jiří Menzel před víc jak čtyřiceti lety a to v Dalešickém pivovaru. Kultovní pivovar pak ale chátral a propadal se do zapomnění. Alespoň než přišel Marek Tichý se svými přáteli.

Architekt specializující se na renovace památek tehdy Dalešice koupil a vdechl jim nový život. Stejně jako nedávno dalšímu městskému pivovaru o dvacet let později, tentokrát v Brně. Právě tady totiž jeho restaurace Poupě otevřela nový pivovar. A z architekta se stal pivovarník na plný úvazek.

Přitom k tomu přišel celkem náhodou. A to tak, že v devadesátých letech Tichý se svými kamarády Petrem Řehořkou a Františkem Jourou oknem vlezli do tehdy nefunkční ruiny Dalešického pivovaru na Vysočině, kde se točily slavné Postřižiny.

Prostor je ale tak nadchl, že ho chtěli zachránit. Pivovar byl tehdy v exekuční dražbě u finančního úřadu, kam proto trojice šla přesvědčit kupující, že jim pomohou s opravou a návrhem jeho nové podoby. Jenže se žádný zájemce neobjevil. Tři kamarádi se tedy rozhodli, že ho koupí sami. A to taky za tři sta šedesát tisíc udělali.

První pivo pak vytočili v roce 2002 tehdy ještě z otevřených dveří garáže. O rok později už ale byla v provozu i hospoda a za další čtyři roky stál i hotel. Objekt z roku 1729 nebylo ale snadné opravit. Bylo třeba myslet na jeho filmovou hodnotu, která se musela přetavit do současnosti.

„Jako architekt jsem nemohl zničit nic historického, museli jsme uchovat také atmosféru Postřižin a pak udělat moderní provoz s hotelem pro padesát lidí a s restaurací,“ vzpomíná Tichý, který obnovoval i vilu Tugendhat, zámek v Kroměříži nebo Národní divadlo v Praze.

Dalešický pivovar byl tehdy jeden z prvních minipivovarů v Česku. V době, kdy trh ovládaly velké pivovary, tu začali zkoušet nové postupy a zajímavá piva. Oživení za celkem šedesát milionů se povedlo a z Dalešického pivovaru se postupně stal velmi dobře fungující podnik distribuující pivo po celé republice a i s vlastní sítí restaurací.

Dnes Dalšice ročně vytočí patnáct tisíc hektolitrů piva, živí sto zaměstnanců a udělají sto dvacet milionů obrat. Už nejsou minipivovar, ale pivovar, byť malý. Zato český, na čemž si Marek Tichý nechává záležet. A Postřižiny do něj stále lákají návštěvníky, kterých se tam ročně otočí desítky tisíc.

Jak už jsme zmínili, podobný příběh se téměř o dvě dekády později odehrál i v případě pivovarského domu Poupě v Brně. I zde se Tichý rozhodl oživit tradici zaniklého pivovaru. Tentokrát bývalého Městského pivovaru, kde vařil i proslulý sládek František Ondřej Poupě, známý experimentátor a jeden z prvních „vědců“ piva.

Také tuhle nemovitost Tichý se svými společníky před pandemií vydražil, a to za dvacet šest milionů korun. Oprava pak spolkla dalších čtyřicet, protože celý objekt na vrcholku stoupající Dominikánské ulice s kdysi proslulou diskotékou Bastila byl v poměrně špatném stavu.

Ostatně jeho základy sahají do 16. století, kdy ho založili dominikáni. Ti jej ale nedokázali obstarávat a dům převzalo město, které zde v roce 1545 začalo samo provozovat pivovar, což nebylo moc běžné, zato to ale bylo výhodné.

Díky městskému kapitálu se z něj tehdy stal největší pivovar na Moravě, který získal největší slávu o víc jak dvě stě padesát let později, kdy zde na konci osmnáctého století vařil pivo proslulý sládek Poupě, který v něm mimochodem zřídil také první pivovarnickou školu na světě.

Na přelomu 18. a 19. století napsal Poupě také knihu, ve které odhalil vše o vaření piva. Po jeho smrti to šlo ale s pivovarem z kopce a v roce 1826 zanikl. Teď se mu má však jeho sláva navrátit a jeho noví majitelé v něm plánují vytočit pět set hektolitrů ročně.

Nový minipivovar Poupě, který je součástí loni otevřené stejnojmenné restaurace, se specializuje na pivní speciály, zejména svrchně kvašená piva. Jeho hlavní ambicí je nabízet lidem pivní šperky, ne nutně v obrovských množstvích, ale v nejvyšší kvalitě. K tomu pomáhá i vybavení pivovaru, které umožňuje uvařit prakticky jakékoli pivo.

„Dalešice dělají vyladěné ležáky, Poupě má být naopak experimentátor. K tomu má k ruce ve sklepě čtrnáct tanků a nahoře v restauraci čtyři sta míst k sezení. Pivo se má totiž pít s lidma v hospodě a ne doma,“ říká Tichý, který architekturu už takřka pověsil na hřebík a je na plný úvazek pivovarníkem.

Pivovarský dům Poupě však není jen o pivu, v prvním patře domu noví majitelé znovu otevřeli kulturní centrum se sálem pro pět set lidí, kde se pořádají taneční nebo koncerty, a dole se podařilo obnovit hudební bar Bastila, který láká na koktejly a DJ party.

Josef Buřič píše hned o několika faktorech, které vedou ke krachu hospod v Česku. Jen o ceny energií přitom nejde…

Zdá se, že proces likvidace velké části českých hospod začal nabírat na síle. Zpráv o tom, že zavírají i některé známé restaurace a hospody, je dostatek.

Proč právě teď? Odpověď možná není tak složitá. Podle všeho příslovečnou poslední kapkou je současná vlna zvyšování cen energie. Marná sláva – v hospodě se musí svítit a taky topit. Sedět tam při 18 stupních, co by to bylo za požitek z piva či dokonce z jídla v restauraci. A sledujeme-li naši vládu, která se přece o všechny postará a nikoho nenechá padnout, pak kdoví, třeba se ještě dočkáme i nařízení, že v hospodě se má topit na ještě méně stupňů. Takže nové faktury asi znamenají pro mnohé hospody pohromu.

Nejde však jenom o rostoucí ceny energií. Daleko více, a již hodně dlouhou dobu, na likvidaci hospod a restaurací pracují české pivovary. Upřímně řečeno, moc nechápu, proč to pivovary dělají.

Abychom si rozuměli. Půl litr piva – obyčejné desítky v restauraci či hospodě dostaneme minimálně za pětadvacet, ale častěji za třicet a více korun. Za dvanáctku již musíme zaplatit ale spíše pětatřicet a více korun. A nejlepší nakonec. Za plzeňskou dvanáctku již musíme vytáhnout z kapsy padesátku a v Praze nejméně šedesát (a více) korun a to dokonce za jenom 0,4 litru.

Dát si v hospodě pivo po šichtě nebo si tam skočit na chvíli pokecat se sousedy, to leze do peněz. Stokoruna nebude stačit. A zkusme to dělat každý den či obden. Na venkově to prostě už bude problém. Praha je jiná, ala i tam najdeme dost hospod, kde je najednou docela prázdno.

A teď: když si stejné pivo koupíme v supermarketu, jsme v úplně jiném světě. Desítka či dvanáctka v akci je za desetikorunu za láhev a i ona plzeň je v akci za 23 či 24 korun. To je ovšem rozdíl a volba je pak jasná. Pak už jen fajnšmekři ocení, že čepované pivo má jinou chuť než lahvové, ale co naplat, když rozhodují peníze.

Takže, dívám-li se na proces zániku mnoha hospod čistě ekonomicky, pak nemohu nevidět, že za tím je z velké části cenová politika českých pivovarů. Jejich náklady na výrobu piva jsou nízké – budou podstatně nižší než 10 korun za láhev. Proto mohou prodávat do supermarketů zvýšenou měrou a tak orientovat spotřebitelskou poptávku na nákup lahvového piva. Tomu hospody konkurovat nemohou.

Ten konkurenční boj mezi pivovary bude mít samozřejmě další pokračování, protože ten, kdo nebude schopen prodávat do supermarketů, nebude moci přežít při současných cenách energií. Malé pivovary tento růst nákladů nebudou moci přežít. A budou jich možná desítky…

Hospodám a restauracím však chybí i ti, co tam chodili na jídlo. I to se dnes stalo skoro luxusem.

V prvé řadě byly zrušeny stravenky. Snad si ještě někteří vzpomeneme, jak vehementně bojoval za zrušení stravenek pan Stárek, prezident asociace restaurací. Nasliboval restauratérům, jak konečně, až nebudou mít lidé stravenky, se všichni vrhnou na oběd do restaurací. A hlavně hospody budou mít hotové peníze. Jen jim asi zapomněl říci, co mají dělat, až budou mít prázdnou hospodu.

Marné byly tehdy snahy odpůrců, kteří vysvětlovali, že je velký rozdíl zaplatit stravenkou, kterou nemohu použít jinde, anebo stokorunou, za kterou si člověk může koupit cokoli.

Těmto argumentům podlehlo i ministerstvo financí a pak slavnostně oznamovalo, že převedením stravenek do peněžního paušálu umožnilo milionu zaměstnanců, aby si mohli dovolit teplé jídlo. Jenomže „zapomněli“ (opravdu?), že stravenky nejsou povinností zaměstnavatele, ale jen dobrovolnou dávkou, která je součástí nákladů firmy. Ovšem taky to bylo před volbami a bylo prý přece nutné něco udělat pro podnikatele.

Bylo to opravdu mimořádně „zdařilé opatření“ ono zrušení stravenek. Mnoho lidí se tak vrátilo k tomu, co jsme vídávali ve starých filmech. Pracující si zase nosí svůj oběd v kastrůlku do práce a obědvá na svém pracovním stole.

A ještě jedno. Podívejme se dobře na ceny jídel. I ty se utrhly ze řetězu, a to je především věcí hospodských a restauratérů. Obyčejný smažák za 150 korun – někde dokonce bez přílohy, k tomu jedno malé pivo a nestačí vám dvě stovky. Hospody se prostě chtějí zahojit po covidu. Tak jim to přece různí experti z pražských luxusních restaurací doporučují – jen se nebojte říci si o peníze.

A do toho ještě růst cen všeho, bez výjimky. Lidé šetří a právě na hospody a na restaurace to dopadne v první řadě. Hospodu si člověk může odříct, ale střechu nad hlavou už nikoli. Volba je pak jasná.

Jedno číslo za všechny dlouhé úvahy. V září 2022 jsou ceny stravování a ubytování vyšší o 25,3 % oproti září minulého roku. To je více, než rostly ceny ve skupině bydlení, energie, paliva – tam je to 24,9 %.

A dále: proti průměru roku 2015 jsou ceny ve stravování a ubytování vyšší o 61 %, tedy úplně nejvíce za všech skupin sledovaných statistikou. Přitom průměrná mzda byla ve druhém čtvrtletí 2022 vyšší o 52 % oproti druhému čtvrtletí 2015. Ještě je nutno něco dodat?

Snad jen jedno – trh funguje a není dobře na to zapomínat.

Obyvatelé Českých Budějovic mají nové místo pro odpočinek a zábavu. Na břehu Vltavy v blízkosti Jiráskova jezu byl otevřen nový veřejný gril s posezením, který zafinancoval pivovar Velkopopovický Kozel. Gril je kromě vzhledu unikátní i tím, že na jeho výrobu byly použity převážně recyklované materiály. Prostor bude lidem sloužit v každém ročním období a o údržbu se postará město.

V oblasti, kam chodí obyvatelé Budějovic sportovat i relaxovat, na břehu Vltavy v blízkosti tenisových kurtů naproti letní plovárně, bylo ve středu slavnostně otevřeno nové veřejné grilovací místo. Gril nechal postavit Velkopopovický pivovar ve spolupráci s radnicí města České Budějovice. Realizace této zóny určené k setkávání a k společenskému životu je součástí širšího programu Velkopopovického Kozla. „Kozel je dlouhodobě spojený nejen s podporou dobrovolných hasičů, ale také s rozvojem komunitního života ve městech a obcích. I proto jsme se rozhodli budovat veřejné grily, u kterých se mohou lidé setkávat, slavit nebo jen tak odpočívat po práci. Letos už jsme veřejnosti předali gril v Újezdu nad Lesy nedaleko Prahy a dokončujeme další grily v Brandýse nad Labem a Jihlavě. Na příští rok máme v plánu další místa,” říká Ondřej Jüngling, brand specialista Velkopopovického Kozla, který má projekt na starost.

Velký gril, ke kterému se vejde až 16 lidí, je vyrobený převážně z udržitelných materiálů: z recyklovaného betonu, štěrku a kovový límec je tvořen kombinací recyklovaných a nerecyklovaných kovů. Materiál je vhodně zvolen tak, aby vydržel desítky let prakticky v nezměněné podobě a odolal vlivům počasí. „Podporujeme poctivá řemesla a dáváme důraz na opravování nebo upravování starých věcí, čemuž se dnes moderně říká upcycling. Proto jsme chtěli tuto myšlenku přenést i do našich grilů. Vedle toho Kozel podporuje i rozvoj sdílených dílen, kde se lidé učí práci s různými materiály a věcem dávají nové využití a nový život. V Českých Budějovicích to je Kabinet České Budějovice,“ doplňuje Ondřej Jüngling.

Provoz relaxační zóny s novým grilem zahájil náměstek primátora města České Budějovice společně se zástupci místních dobrovolných hasičů a velkopopovického pivovaru. První grilování návštěvníkům zpříjemnilo hudební vystoupení, pivo Kozel a lidé mohli ochutnat i speciality z grilu připravené šéfkuchařem Davidem Valíčkem.

„Jsem rád, že se nám podařilo v relativně krátkém čase vytvořit toto unikátní místo v hezkém prostředí, které udělá život v našem městě ještě příjemnější. Poděkování patří všem, kteří se na jeho vybudování, podíleli. Věřím, že se nová zóna stane hojně navštěvovanou, a že přispěje k odpočinku našich občanů a podpoří přátelské setkávání místní komunity,“ říká Ivo Moravec, náměstek primátora města České Budějovice.

O čistotu a údržbu grilu se bude starat statutární město České Budějovice. Praktickou novinkou je možnost objednání potřebných surovin na grilování a nápojů přes QR kód umístěný přímo na gril. Potraviny během chvíle návštěvníkům dodá nedaleká restaurace.

Čepovaný hořký ležák Josef 11,5 % vyvolal vlnu pozitivních ohlasů, a tak jsme se rozhodli nadělit ho našim zákazníkům také v lahvi. Hořký ležák Josef 11,5 % se dosud čepoval pouze ve vybraných hospodách a restauracích a od začátku října si mohou naši zákazníci vychutnávat jeho unikátní hořkost také v pohodlí domova. Litovelský Josef 11,5 % najdete i na pultech vybraných obchodů především v olomouckém regionu.

Hořký světlý ležák Litovel Josef 11,5 % je pivo s výraznou, a přitom vybroušenou hořkostí. Tradice vaření piva v Litovli je dlouhá a pivovarské řemeslo se zde doslova dědí z generace na generaci. Stejně tak to bylo i při přípravě a vaření piva Josef 11,5 %. „Hořký světlý ležák LITOVEL Josef 11,5 % jsme uvařili na počest zakladatele našeho pivovaru Josefa Svozila, který byl pokrokovým zakladatelem chmelnic a uznávaným pěstitelem kvalitního chmele. Při přípravě této exkluzivní novinky jsme se nechali inspirovat právě Svozilovými postupy a uvařili jsme světlý ležák s dvojitou dávkou chmele na závěr chmelovaru, která nám zajistila výrazně lahodnou hořkost, a má 32 jednotek hořkosti IBU, tedy přesně tolik, kolik let měl Josef Svozil při založení první chmelnice. “ říká Petr Kostelecký, sládek pivovaru Litovel.

Medailonek Josefa Svozila
Josef Svozil se narodil ve vesnici Senička nedaleko Olomouce. Byl rolníkem, nadšeným hospodářem a díky své lásce k pivovarnictví se z něj stal také odborník na pěstování chmele. „V roce 1879 založil Josef Svozil první chmelnici ve své rodné Seničce. Na úrodné Hané se mu v pěstování chmelu dařilo dobře, a tak o šest let později založil další chmelnici. Tentokrát moderní s drátovým vedením, takzvanou drátěnku, která byla v té době konstrukční novinkou," dodává emeritní sládek pivovaru Miroslav Koutek. Pivo v Litovli se dodnes vaří podle tradičních postupů a z nejkvalitnějších surovin. Litovelské pivovarníky k tomu zavazuje právě historie pivovaru, úcta k tradici a nadšení lidí, kteří jej vybudovali a chtěli nabízet skvělé pivo, což se jim bezesporu povedlo. To tom svědčí řada úspěchů a ocenění z prestižních degustačních soutěží u nás i v zahraničí. V letošním roce si odnesl ležák Litovel Premium stříbrnou medaili z mezinárodní degustační soutěže Evropská pivní hvězda, která se konala v Mnichově.

Nošovičtí sládci uvařili třikrát chmelenou Radegast Hutnou 15 jako poctu tvrdé a poctivé hutnické práci, která je tradičně spjata s místním regionem. Podzimní limitovaná edice hořkého speciálu z Nošovic je k dostání ve vybraných maloobchodních prodejnách až do vyprodání zásob.

Pivovar Radegast je s domácím regionem a jeho obyvateli hluboce propojen již od svého založení. „Severomoravští pivovarníci a hutníci mají jedno společné. Jsou to patrioti, kteří jsou hrdí na své kořeny a poctivě odvedenou práci. Hutnou 15 jsme uvařili právě jako poctu tvrdému hutnickému řemeslu a průmyslovým kořenům severomoravského regionu,“ říká Ivo Kaňák, manažer Pivovaru Radegast.

Radegast Hutná 15 také reaguje na rostoucí oblibu pivních speciálů s bohatým chuťovým profilem a vyšší stupňovitostí a navazuje na úspěšnou a oblíbenou podzimní limitku nošovického pivovaru z minulých let Extra Hořkou 15. Natřikrát chmelený a silný hořký speciál Radegast Hutná 15 má 50 jednotek hořkosti IBU a stupňovitost 15,3 %.

Pro pivní novinku na pultech tuzemských obchodů z Pivovaru Radegast je charakteristické intenzivní chmelové aroma, výrazná barva a chuť. „Příjemný a harmonický dojem z napití dodává pivu velká dávka karamelového sladu, která vyvažuje výraznou chmelovou hořkost získanou trojitým chmelením,“ doplňuje Petr Kwaczek, sládek Pivovaru Radegast.

Limitovaná edice hořkého speciálu Radegast Hutná 15 je v prodeji v 0,5litrové lahvové variantě. Je k dostání ve vybraných prodejnách obchodních řetězců Billa, Albert, Kaufland, Globus, Hruška, Coop, Enapo a Makro, a to až do vyprodání zásob. Novinku lze zakoupit také v online obchodu kosik.cz

Spodně kvašenou Radegast Hutnou 15 již mohli ochutnat milovníci netradičních pivních chutí v únoru letošního roku v rámci Volby sládků ve vybraných hospodách v Česku.

První várku v experimentálním pivovaru Proud uvařili 29. září 2020. Následující rok na oslavu prvního výročí této zásadní události vznikl speciál FRANZ SPALEK. A tradice pokračuje také letos. 29. září v Proudu opět po roce uvařili podle receptury zdejší sládkové Lenky Strakové dvanáctistupňový výroční nefiltrovaný ležák z nové odrůdy žateckého chmele SAAZ comfort s charakteristickým rychlým nástupem hořkosti a příjemným květinovým aroma. FRANZ SPALEK bude v prodeji v první polovině listopadu v e-shopu Proudu, ve vybraných pivotékách a ochutnávkových pivnicích.

„Proud slaví druhé narozeniny a my při této příležitosti opět vaříme výroční ležák FRANZ SPALEK. Vloni vzbudil značný zájem zákazníků, zařadil se mezi naše oblíbené speciály, takže jsme se rozhodli v této tradici pokračovat letos i v následujících letech. Máme za sebou velmi úspěšnou sezónu a rozhodně nemáme v plánu zvolňovat. I příští rok chceme rozšiřovat podniky a akce, kde bude Proud na čepu,” říká ředitel pivovaru Proud Michal Škoda.

Název nového speciálu FRANZ SPALEK odkazuje k osobnosti Františka Spalka, od jehož úmrtí letos uplyne 91 let. Pivovar Proud sídlí ve více než stoleté budově bývalé elektrocentrály pivovaru Plzeňský Prazdroj, která byla součástí velkolepého Spalkova projektu. Díky němu byl plzeňský pivovar už na začátku minulého století soběstačný ve výrobě elektřiny i v zásobování vodou.