Novinky a zajímavosti ze světa piva

Po 150 letech se včera do areálu bývalého brněnského městského pivovaru vrátila pivovarská technologie! Specializovaná firma do útrob historického domu v centru u radnice namontovala zbrusu novou nerezovou varnu.

Pivo se v ní začne vařit v září. Nový pivovar naváže názvem i zaměřením na tradici nejslavnějšího sládka české historie Františka Ondřeje Poupěte,“ řekl Aha! expert na historii pivovarů Filip Vrána. Pivovarský dům Poupě chystá speciální koncept. „Bude spojený s gastroprovozem, kvalitní pivo, využít chceme ale zejména unikátnost genia loci objektu,“ uvedl jednatel Pivovarského domu Poupě Marek Tichý. O brněnském městském pivovaru, který byl kdysi největším na Moravě, toho veřejnost moc neví. Po jeho zániku tam v sálech pořádali merendy stavbaři, pasáž pak obsadily malé krámky.

Víte že...
...pivovar fungoval ještě v polovině 19. století? V roce 1862 bylo ale po krachu v dražbě prodáno jeho zařízení.

Král s teploměrem a váhou
František Ondřej Poupě žil v letech 1853 až 1905, posledních sedm let života strávil v Brně. Dodnes je uznávanou osobností v oboru. Do výroby piva zavedl používání teploměru a pivní váhy, tedy předchůdce hustoměru. Vydal několik spisů, v nichž razil vědecký přístup k výrobě piva. V Brně měl i první pivovarskou školu na světě!

Obří pivovar zlikvidovaly ležáky
K zániku pivovaru vedla móda ležáků. Ta přišla několik dekád po smrti legendárního sládka Poupěte. Na stísněné parcele nebylo možné budovat rozsáhlé sklepy, které spodně kvašená piva vyžadovala. A městský pivovar svůj boj o existenci prohrál.

K rozhovoru se scházíme na Klinice adiktologie 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Právě tam je nynější působiště psychiatra Jakuba Minaříka. Závislostmi se zabývá už přes 25 let, a začínal tak v době, kdy se adiktologické služby teprve rozbíhaly. Věnuje se léčbě závislých na heroinu a pervitinu. A i proto upozorňuje, že největší problémy, zdravotní i společenské, způsobuje alkohol.

V rozhovoru pro Rádio Wave jste říkal, že jste inovátor a vždy něco vymýšlíte. K jakým myšlenkám vás přivedlo těch posledních pár měsíců?
Inovátor (smích). To říká o mně můj kamarád Vlastík. Já si vždy myslel, že jsem konzerva. Ale je fakt, že vždy vymýšlím nějaké ptákoviny. Na začátku krize byl volný čas. Pokusil jsem se dodělat věci, které jsem měl rozdělané.

Připravil jsem materiál pro farmakologicko-asistovanou léčbu u pervitinu (substituční léčba u pervitinu doporučená Společností pro návykové látky. Při substituci doktoři místo drogy podávají jiné látky s podobnými účinky – pozn. red.). Chystal jsem se na to, mluvil jsem o tom s německými kolegy. Říkal jsem si, že bůh ví, jak bude drogová scéna vypadat. Může se to projevit, nemusí, ale může to být taky strašlivý průšvih. A mít po ruce alespoň bazální návod, co s těmi lidmi můžu dělat, je prostě dobrý.

To byl ten důvod, proč jsem si říkal, že to napíšu a pošlu. S výborem jsme to potom dodělali a pověsili na stránky. Protože já vím, že se to děje a někdy to je poměrně zhůvěřilé. Říkal jsem si, že by bylo dobré, kdyby to začalo dostávat štábní kulturu, i když to není postup, který by byl jaksi schválený nebo široce přijímaný.

Vy jste autorem toho materiálu Společnosti pro návykové látky, ve kterém doporučujete užívání léků ritalin a concerta. Ty se běžně používají při ADHD, ale podle vás je možné jejich užití i při léčbě závislosti pervitinu. Dá se to označit za přelom?
Nevím, jestli to je přelom. Říkal jsem si, že se o tom hrozně moc let mluví. Dlouholetý český adiktolog Karel Hampl na to téma publikoval už v 90. letech článek, já další někdy po roce 2007 s Romanem Gabrhelíkem a americkými kolegy. Je to v akčním plánu, v národní strategii.

Často mě i spousta klientů atakovala s dotazem, co a jak, jestli bych mohl to a ono. Občas přišel někdo s tím, že je na ritalinu, a když jsem viděl ty dávky, tak jsem si říkal, že to je blbě. Takže jsem chtěl vytvořit dokument, který by prostředí kultivoval.

Jak velká shoda panuje? Váš kolega Zdeněk Veselý v rozhovoru pro magazín A2 už v roce 2015 popisoval, že nemá dobrou zkušenost s ritalinem a že pacienti končili v psychotickém stavu.
Záleží na spoustě věcí a na dávkování. Je to úplně jiná práce než s opiátovou substitucí. U opiátové substituce jsou účinné faktory především dostatečná dávka, správně zvolená látka a režim.

U pervitinové substituce to je o mnohem složitější práci s pacientem. Ten pervitinový pacient stojí daleko víc práce. Je to vztažené do jiného časového období. Máme velkou část lidí s potížemi třeba typu ADHD, pro které je tahle medikace léčebná. Oni se sami léčí pervitinem.

Já v tom nic revolučního nevidím. A rozumím, že s tím každý nemáme dobré zkušenosti. Já jsem taky v původním souboru měl lidi, kteří byli těžkými pacienty. Když navíc berou více drog a lidi sami o sobě jsou dost šílení, tak ty výsledky jsou složitější. Záleží, koho nabíráte.

Kapacity na léčení nejsou

Léčení závislosti je taktéž otázkou motivace. V souvislosti s koronakrizí někteří adiktologové mluvili o promeškané příležitosti hlavně u uživatelů pervitinu a opiátů, kteří navštěvují kontaktní centra nebo nízkoprahové služby. Podle nich motivace k léčení byla, ale nebyla dostupná léčba. Pozoroval jste to taky?
Probíhá to v různých vlnách, ale to, že se lidi rozhodnou léčit a žádné volné kapacity nejsou, to je v celku běžné. Teď to bylo o něco horší.

Když mluvíme o nedostatku kapacit, tak by mě zajímalo, kam se posunulo Česko od 90. let. Vy sám v oboru působíte od roku 1994. V té době léčba závislosti byla na začátku, substituční léčba neexistovala…
Když jsem začínal, tak výměny injekčního náčiní se motaly někde v desítitisících. Teď Sananim, kde jsem pracoval, mění miliony. Takže jsme se posunuli celkem výrazně. Na začátku to možná nevypadlo tak dramaticky. Vesměs jsem pracoval s mladými slečnami a kluky, kterým bylo 16 až 18 let, případně i 14 a 15 let, a začínali užívat drogy.

To užívali tvrdé drogy?
Většinou heroin, pervitin. To byl začátek 90. let, kdy se to rozběhlo. Tak jsem si říkal, že to je bezvadná práce, že člověk dělá s takovými lidmi. Teď je spousta těch lidí starších a opotřebovanějších, stejně jako já. Když je to mladý experimentátor, tak to má úplně jiné požadavky na léčbu a intervenci. Teď mi je 50 a jim je 40. To je něco jiného, i to tělo dostalo zahulit, takže ti lidi vypadají daleko hůř a je to mnohem horší. Potřebujeme proto víc kapacit na to samé.

Posunuli jsme se vlastně docela hodně i v tom, že se rozběhla opiátová substituce po takových vtipných, možná smutných peripetiích. Posouváme se dál v poznání, co s pervitinem. Ale pomalu. Asi před dvěma lety jsem dělal komentář k materiálu, který vydali Němci, a je to manuál pro práci s lidmi na pervitinu.

S docentem Gabrhelíkem jsme si říkali, že když si to vybavíme, tak před 10 lety jsme přednášeli na Crystal Days v Chemnitzu. Mluvil jsem o pervitinové substituci. Němci byli úplně na začátku a teď mají 200stránkový manuál. Sice neodpovídá na všechny otázky, ale je to návod kudy, jak a proč. Tohle jsme zkoušeli a moc to nešlo, tohle bylo dobrý. Prostě mají 200 stránek a my nemáme nic.

Je ten manuál přenositelný do Česka?
Jo, je tam spousta věcí, které jsou docela dobré. Má to samozřejmě jiné reálie. Když jsme se bavili s německými kolegy, tak tam mají jiné problémy, než máme my. Stejně to podle toho nemůžete udělat, ale máte inspiraci, když vůbec nevíme a nejsme si jistí. V medicíně je spousta těch věcí takhle. Jediná jistota je, že to určitě nebude tak, jak jsme předpokládali.

Proč vás vlastně zajímá závislost?
Nevím… nějak jsem se k tomu dopracoval. Já jsem s tím šel na medicínu, ale pak to nějak povolilo. Protože jsem lempl, tak jsem po medicíně začal shánět práci až v okamžiku, kdy jí bylo málo. Tak na mě vyšlo tohle a přišlo mi to dobrý. Znal jsem i lidi, kteří brali drogy, a přišlo mi to zajímavé.

V rozhovoru pro Rádio Wave jste říkal, že vás adiktologie baví, protože to je složitá klientela a je to i výzva…
Celá medicína je kombinace věcí, ale přijde mi, že často se tady potkávám s trans-leccos věcmi. Jsou tam somatické i psychické problémy, věci, které souvisí s drogami, a ono se to různě prolíná. Já mám rád pacienty, které už všichni poslali někam. Tak ti mě baví. Někdy to nejde a je to frustrující. Ale mívám tendenci vybírat si složitější pacienty.

Je pacient, kterého jste nedokázal vyléčit?
Téměř vždycky se dá udělat nějaký posun. Jen je potřeba si říct, kde je limit toho posunu. Jsou lidi, kteří přijdou a po jednoduché intervenci začnou abstinovat. Na první pohled přitom vypadají jako velmi těžcí pacienti. Pak jsou pacienti, se kterými to vypadá, že bude doutník, šampaňské a kaviár. Ale po několika měsících zjistíte, že jste v háji.

Úspěch je, když lidi začnou fungovat a normálně žít. To, jestli abstinují, jsou na substituci, někdy relapsují, ale vždy to zastaví, tak všechny tyto alternativy mi přijdou dobrý.

Co je úspěch pro vás?
Já s tím pracuji na úrovni jedince. Jsou lidi, kteří když neumřou, nepáchají trestnou činnost, přestanou se chovat jako úplní idioti a obtěžovat své okolí, tak to je bezvadný úspěch. Měl jsem leckoho v substituční léčbě. Od lidí, kteří byli opravdu totálně havarovaní, až po lidi, kteří dělali vědu a řídili banku.

U bankéře byl úspěch, že postoupil na šéfa divize pro střední Evropu. U klienta, který byl havarijní, tak mi přišlo úplně bezvadný, že místo toho, aby do sebe celý rok lil odvar z máku a kombinoval to se vším možným, tak je převážně na substituci. Občas do toho něčím relapsuje, ale není to tak strašné. Bylo jasné, že tam už ten prostor na posun moc není.

Jsou lidi, které můžete vyléčit, jsou lidi, které můžete doprovodit na jiný svět a ulehčit jim. To tak v té medicíně je. Pro mě úspěch je, když jsou lidi spokojenější, šťastnější a radostnější. A líp jim to funguje jak uvnitř, tak pro ty okolo.

Mluvil jsem s 28letou Evou, která se závislostí na pervitinu bojuje 16 let. Popisovala, že to na ní v práci nikdo nepoznal. Vy jste léčil bankéře nebo vědce. Přesto panuje obecná představa, že když si někdo píchá pervitin, tak je „feťák“ žebrající na ulici. Je adekvátní?
Jasně, případně ještě vraždí a znásilňuje. Ne, adekvátní to není. Substituční program, který mám, tak tam je několik lidí, kteří jsou ve společenské hierarchii na různé úrovni. Jeden přišel o nohu, protože mu ji po infekci amputovali. Druhý se předávkoval a málem umřel. Oba berou celý svůj život. Takových mám několik, na kterých to je na první pohled vidět. Pak tam mám část lidí, na kterých to prostě nepoznáte.

Takže když Eva říká, že prostě nezjistíte, jestli váš soused bere tvrdé drogy, tak je to pravda?
No jasně. Nakonec, když se těmi stimulancii úplně nevyndáte, jak říkají klienti, tak vypadáte furt přijatelněji, než když si dáte pět piv a osm velkých rumů. Když to přeťápnete a začnete mít divný ty (zkroutí ruce i tvář do křeče), tak je to blbý. Ale když jste v přiměřených dávkách, tak si bude soused říkat: „Chlape, já bych takhle makat nemohl.“

Vybavuji si vtipnou kazuistiku, když jeden klient povídal, jak se poprvé potkal s pervitinem. Měl hospodu na vsi, přijeli kluci z Prahy, zavřel ji, šňupnul si lajnu a říká: „Chlapi, klidně si tu pařte, dejte si cigáro, natočte si pivo, já tu musím poklidit.“ Vysmejčil lokál, kuchyň, všechno a v šest ráno se přišel zeptat, kdy ten pervitin zabere. Oni se mu smáli a říkají: „Vole, od deseti hodin tu uklízíš.“ (smích) A jemu došlo až v tu chvíli, že s velkou dávkou radosti a nadšení uklidil celou hospodu.

Ono to tak samozřejmě není vždy. Probíral jsem se starými texty a historickými analýzami třeba už z doby, kdy se pervitin testoval pro vojáky wehrmachtu. Ukázalo se, že jsou lidi, kteří jsou disciplinovaní a kde to zvedne úroveň jejich výkonu. A pak jsou lidi, kteří se normálně spaří, a když je nehlídáte, tak vyšňupou všechno, co najdou, a jsou nepoužitelní (smích). Je tam typologie uživatelů. Stejně jako jsou lidi, kteří ucucávají alkohol, nikdy je nevidíte ožralé, ale oni jsou skoro permanentně nalití, tak s drogami to je úplně stejně.

Je ve společnosti dostatečné povědomí o drogách jako takových, nebo převládá spíš tabuizace?
Některé preventivní programy o tom mluví otevřeně. Jiné straší, což je potom spíš kontraproduktivní. Kamarád Vlastík mi vyprávěl, že byl pár let zpátky v Turecku na ministerstvu vnitra. Plukovník mu říkal: „Tak jsme zjistili, že záložky nefungují.“ On se ptal, jaké záložky myslí. „Nechali jsme vytisknout 20 milionů záložek ‚Nikdy nebudu brát drogy‘. S lebkou. A ono to je úplně nanic.“ (smích).

A já mám pocit, že touhle cestou občas vytrvale kráčíme. Souhlasím s tím, že by bylo dobré, aby o tom lidi věděli. Když s nimi pracuji, tak jim říkám, že je dobré vědět, do čeho lezou. Protože když to netuší, tak to jsou pitomci. A v dnešní době, kdy informace máte hned (luskne prsty), musíte si je vyselektovat, ale máte je po ruce, tak to je úplná blbina.

Vrozená závislost?

Když se ohlížíme do minulosti, máte nějaký moment nebo osobu, kdy jste si řekl: „Aha, ta závislost je trošku něco jiného.“ Vzpomenete si na nějaký?
Když jsem si přečetl Modrou knihu anonymních alkoholiků, tak mi začalo docházet, že lidi jsou v závislosti rozdělení. Jsou lidi, u kterých byste si řekl: „No jo, je mu bůhví kolik, bere tolik a tolik let, tak tam je ta závislost jasná.“ Ale někdy stačí úplně minimální intervence a najednou to je celé pryč.

A pak jsou lidé, se kterými je ta dřina strašná. Je to takové jednoduché, ale najednou mě napadlo, že existují lidi, kteří v tom jsou opravdu ztracení. Došlo mi to na základě příkladů, které popisují. A to jsou lidi, kteří patří do tvrdého abstinenčního proudu, protože se s tím nedá dělat nic jiného. To je stejné, jako když hodíte sirku do jezera s benzinem. Taky to tam pravděpodobně bylo někde od začátku.

Takže člověk může mít už od narození sklon k závislosti, která se spustí vnějšími okolnostmi?
Ano, to je jedna věc. Druhá je diagnostická. Přivezou vás zřízeného do léčebny a na základě kombinace, jak vypadáte, co vám řeknou ostatní, tak to sečtou, podtrhnou a řeknou: „No jasně. Závislost. Vyřízeno.“

Ale části těch lidí stačí prosté vysvětlení. A řeknou si: „Aha, tak ono se to nemá.“ A přestanou, přestože za sebou mají docela dlouhou kariéru. Já si říkám, že to pak není závislost. Vlastně tam je jen somatický návyk, ale psychická závislost, ten celý průšvih, proč jsou léčby, tam není.

To zní trochu jako sebenaplňující se proroctví, kdy se přistupuje k pacientům tak, že jsou na tom daleko hůř než ve skutečnosti…
No, ve spoustě věcí to najdete, třeba když se bavíte o duálních diagnózách. Moje učitelka na neurologii vždy říkala: „Hele bacha, když jste neurolog a někde napíšete diagnózu. Pak všichni řeknou, že to je od nervů. S tím se nedá nic dělat, je to vyřešený a nikdo to nezkoumá.“

S psychiatrií to je ještě o kus dál. Je to magor, bere drogy a vyřízeno. Ale za tím může být spousta jemného přediva, do kterého stačí zarýt, udělat cvak, a rázem vše za tím zmizí.

Hodně typické to je u lidí, kteří mají problémy se stresem. Koronavirová krize, povodně, vypije láhev vína a jde si lehnout. Takové stresové pití, které vede k poškození organismu, návyku a závislosti. Stačí na začátku, když to není porucha, udělat něco se stresem, třeba najít si novou práci a celé pití a všechny ostatní věci z toho najednou zmizí.

Proč je pak některý klient těžší na vyléčení?
Je tam kombinace více věcí. Jedna je naše dispozice pro užívání drog. Často to zjistíme z historie. Když se podíváme zpátky za sebe a většina našeho staršího příbuzenstva se buď uchlastala, nebo k tomu směřuje, a je to, až kam oko dohlédne, tak bych se asi alkoholu velmi pečlivě vyhýbal (smích). Protože to bude průšvih jako kráva, když začnu pít.

Pak tam jsou zevní okolnosti. Spousta lidí s budováním kariéry a dosažením úspěchu často musí přes fyzické, mentální a morální hranice. Co si budeme povídat, když se dělá velký byznys, tak z toho létají velké třísky. To je další věc, která se k tomu připočítává.

Pak dispozice z pohledu psychiky. Ve statistikách najdete, že valná většina těch lidí má doprovodné duševní onemocnění, které to různě modifikuje a většinou zhoršuje. Ty věci musíte všechny ovlivnit.

Není problém přestat brát drogy nebo si odvyknout, ale jde o to vydržet. Mark Twain to říkal dobře: „Přestat kouřit je snadný. Udělal jsem to 450krát. Žádný problém.“ (smích).

Dá se udělat rovnítko, že když někdo užívá alkohol v reakci na stres, ale na druhé straně má někdo třeba bipolární poruchu nebo hraniční poruchu osobnosti, tak tam ta závislost bude silnější a hůř řešitelná?
Myslím, že tohle rovnítko mezi tím není. Taky záleží, kde a s kým se potkáváte. Je tam spousta jemných věcí. Dnes ráno jsem říkal na skupině svým pacientům, kteří jsou v substituci, že když pijí čtyři piva denně, tak to není normální a v pořádku. Byli udivení. Tady se chlastá strašně. Všichni pijou jak prokopnutý demižon. Tím se ta norma pokroutí.

Máte i víc momentů, které změnily váš pohled na závislost? Nebo třeba osoby?
Mám spoustu lidí, kteří mě inspirovali. Někteří z nich umřeli a na základě toho mě něco napadlo. V té medicíně to tak je, že mrtví učí živé. Že z neúspěchů, které máme, se poučíme pro další praxi.

Někdy s tím ale nic neuděláte. Mám několik klientů, kteří umřeli. Tušil jsem to dopředu, že to nemůže dopadnout dobře. Snažil jsem se vymýšlet nějaké věci, nakonec je vymyslel, ale ve fázi, kdy bylo pozdě.

Mrzí mě na tom a štve, že to naráží na zbytečnosti. Dovedu si představit, jak by se daly udělat jinak. Vzhledem k tomu, že velká část pacientů jsou injekční uživatelé a pro některé z nich s tou injekční aplikací nejde skončit. Buď budou brát s námi, nebo bez nás.

Není tam výhled abstinence?
Copak abstinence, to není o abstinenci. Ale aby to nebrali injekčně. Tak si říkám, že by bylo skvělý, kdybychom měli injekční preparát pro substituci. Protože když se ty lidi podaří stabilizovat, ale nepovede se odstranit injekční závislost, tak to nakonec na to dojede.

Měl jsem pacienta, který umřel nakonec na septický těžký stav s otokem mozku… Ale bylo to trochu zbytečné. Kdyby byla injekční alternativa… Tak možná se to podělalo někde o mnoho metrů dál, anebo vůbec.

Víte co, ideální je, když to užívají bezpečnějším způsobem a bezpečnější látku. Ale když ten bezpečnější způsob nevypadá, že by byl dostupný… A má to logiku, je to rozumný, na tom není nic geniálního. Fakt někteří nepřestanou.

Někteří závislí substituční přípravky injekčně užívají…
Jde o to, aby byla úplná injekční forma. Aplikovat si přímo tu tabletu má spoustu rizik. Jednak tam jsou věci, které se blbě rozpouští a odřou vám některé chlopně. Když se podíváte do složení tablety, tak tam je trošku účinné látky a zbytek je škrob a další ptákoviny, které dávají tabletě vůni, chuť a tvar. Spousta věcí je organických, bakterie se na nich dobře drží. Pak se stává, že si lidi šlehají koncentrovaný roztok bakterií.

Riziko, že dostanete bakteriální endokarditidu (zánět vnitřního povrchu srdce, velmi vážné onemocnění, ve 20 až 30 % vede k úmrtí pacienta – pozn. red.) v souvislosti s injekční aplikací drog nebo léků, je jenom statistická veličina. I když máte vše sterilní, tak se to stejně tu a tam stane. Když jdete dolů se standardem, tak roste riziko.

Myslíte si, že je česká společnost připravená na takový návrh? Aby nevycházely titulky, že psychiatr chce svým pacientům píchat drogy…
To je otázka, já si myslím, že by nebylo špatný, kdyby začalo docházet ke společenským diskusím. Nevím, jestli jsme se posunuli. Užívání v injekční podobě budí děs a hrůzu.

Na druhou stranu, když se podíváte na schémata profesora Nutta (britský profesor a neuro-farmakolog David Nutt se ve své práci zabývá dopadem drog na člověka i jeho okolí – pozn. red.), tak co se týče rizik, nejhorší je chlast. Všichni se bojí, co se stane, když lidi budou brát heroin, pervitin, kouřit trávu. A ono se to děje, není to bezpečné. Ale tu paseku, kterou nadělá alkohol, to si málokdo uvědomuje.

Alkohol je taky základní iniciační látka většiny lidí. Drogový problém začíná někde na večírku, kde všichni pijí pivo, víno, občas frťana a někdo přinese něco dalšího. Když se opijete, tak si dovolíte leccos. Normálně by vás dát si lajnu koksu nenapadlo. Ale když máte 15 piv a osm velkých rumů, tak ta rozlišovací schopnost je výrazně snížená.

A je samozřejmě ideální jakékoli jiné drogy s alkoholem…
No jasně, dobrý nápad (smích).

Když se bavíme o drogách, je dobré rozlišovat mezi škodlivějšími drogami a těmi, které by třeba mohly být v nějakém režimu legalizované? Třeba konopí nebo lysohlávky?
Občas o tom diskutujeme s Jakubem Frydrychem a on má oprávněné obavy, jak to zvládnou lidi s rozumem. Řekněme si to na rovinu, já bych se na to nespoléhal.

Víc lidí závislých na substituci než na heroinu

U substituční léčby opiátů je zajímavé, že zatímco na heroinu je v Česku asi 3 a půl tisíce lidí, tak na buprenorfinu to je 5,2 tisíce. Více lidí tak je de facto na substituci. Kde se stala chyba?
Tam je spousta faktorů. Určitě najdete někoho, podle kterého za to může nedostatečná restrikce. Na druhé straně si myslím, že to souvisí s nedostupností léčby. Ve chvíli, kdy není problém s kapacitou substituční léčby, je místně a finančně dostupná, tak proč by si někdo kupoval tabletu za tisíce, kdy můžete zajít za svým praktikem a napíše vám ji.

Navíc se nabalí spousta lidí z nevědomosti. Experimentovali s heroinem, chtějí z toho vylézt, někdo jim dá buprenorfin a než se z toho stačí vymotat, tak jsou úplně jinde, než by měli být.

Průšvihem je nedostatečnost léčebných kapacit. Zavolejte někam, jestli vás vezmou do substituce. To jste prakticky bez šance. Pojišťovna to vůbec nehradí a chybí kontrolní mechanismus.

Teď je to tak, že když budete na efektivní dávce substituce, tedy někde okolo 16 mg, tak to vyjde na tisícovku týdně, takže asi kolem čtyř pěti tisíc měsíčně. Ne každý na to asi má, ale už se to dá dát dohromady. Když jsem začínal dělat tuhle práci, tak taková dávka vyšla na 15 až 16 tisíc měsíčně. To bylo deset let zpátky.

Takže to jsou odložené dopady?
No, začalo to roztáčet kolo černého trhu. Lidi s tím různě kšeftovali, měli pocit, že se přes to vymotají ze závislosti.

Na českém trhu je jako substituční přípravek k léčbě opiátové závislosti jak metadon, tak buprenorfin. Třeba v Estonsku, Irsku nebo Nizozemsku používají výhradně metadon. My naopak máme druhý nejvyšší podíl buprenorfinu – asi
70 %. Čím je to způsobené a proč má buprenorfin tak silné postavení?
Buprenorfin je hromadně vyráběný léčivý přípravek. Objednáte si ho v krabičce v kterékoli lékárně v republice. Metadon obhospodařuje ministerstvo zdravotnictví, lékárna i adiktologická služba musí sehnat hromadu povolení, pak se naskladňuje.

Takže rozdíl je způsoben tím, že v zemích, kde převažuje metadon, je ten systém jednodušší?
To je to, proč u nás není metadonu víc. Centra mají naplněnou kapacitu a je jich málo. Nakládání s metadonem je složité. Možnost mít metadon je jen ve velkých městech, protože to předpokládá velkou spádovou oblast. To pak ovlivňuje dostupnost.

Je tedy jedno, jestli se pacient léčí metadonem nebo buprenorfinem?
Jak dělám dlouho substituční léčbu, tak si říkám, že čím má člověk větší arzenál substitučních látek, tím větší šance je, že to zabere. Mít k tomu celou paletu nástrojů. Máme více druhů metadonů. Pak je buprenorfin v tabletách, v tabletách s naloxonem, ve filmech s naloxonem, retardované morfium, heroin…

A pak je pravděpodobnost, že se nám lidi podaří stabilizovat, dát dohromady a léčit s minimem nežádoucích účinků, mnohem vyšší. Takže to není jedno.

Dlouholetý adiktolog Kamil Kalina i šéf policejní protidrogové centrály Jakub Frydrych mě upozorňovali i na negativa substituce. Tedy že se pak vzdá snaha o abstinenci a že člověk se substitucí je dle Světové zdravotnické organizace vlastně vyléčený. Jaký na to máte názor vy?
Vedu s nimi o tom občas taky debaty. Já si myslím, že abstinence není pro každého. Většina společnosti paří. Když se dostanete do určité fáze, tak je skvělé, že přestanete brát opiáty a budete abstinovat. Ale pak se najednou ocitnete jako nahý v trní. Člověk s chutěmi po narkotikách je ve společnosti, která furt pije. V tu chvíli je nasnadě riziko, že dojde k další komplikaci.

Já těm výtkám rozumím. Mám pacienty, kteří jsou v substituci mnoho let. Mají za sebou X odvykacích léčeb. Někteří desítky. A úspěšných. Ale vždy znovu s relapsem, tedy návratem k užívání. Říkají, že vysadit nechtějí, protože když to udělali, tak to byl průser. Teď mají děti, rodinu, práci, vše funguje. A nějaká substituce, kterou si každé ráno lupnou a jdou hákovat do toho života, tak to… (rozhodí rukama).

U metadonu to tak neplatí, ale u buprenorfinu, když jsou na dostatečné dávce, tak přestanou mít chuť úplně na všechno. Na alkohol, na jiné drogy, na cigáro. Měl jsem sadu substitučních pacientů, kteří vypadali jako děti z nedělní školy. Ještě by mohli mít slib čistoty až do svatby. To jediné jim scházelo, přestože měli za sebou anamnézu velkých problémů. Celé to bylo díky substituci a spousta říkala, že už nechce. Že toho má za svůj život takhle (roztáhne znovu ruce) a ví, kam to vždy vedlo.

Když se podíváme na čísla, tak Česko je unikátní i vysokým počtem injekčních uživatelů. Těch má po Lotyšsku nejvíce v Evropské unii. Konkrétně 39,5 tisíce lidí. Čím to je způsobeno a jak to ovlivňuje i vaši práci?
Injekční aplikace to dělá složitější. Je to něco, co k tomu je vlastně navíc. Možná to je na braní drog i nejrizikovější faktor. Hrozí, že si způsobíte nějakou infekci, která zničí srdeční chlopně, nebo se nakazíte žloutenkou typu C, virem HIV. Když na to přijde, kvůli čemu vám uříznou nohu? Protože si tam zavlečete nějakou infekci.

Od té doby, co je na trhu suboxon, je mnohem levnější a případně se to někdy i podaří domluvit s pojišťovnou. Proto píšu suboxon. A až na velmi čestné výjimky nechci psát subutex (Oba přípravky obsahují substituční látku buprenorfin, ale součástí suboxonu je i látka naloxone, která se jinak využívá jako pohotovostní léčba u předávkování opioidy. Při nitrožilním užití ale navozuje nepříjemný stav a tím tak od tohoto způsobu odrazuje – pozn. red.).

Spousta lidí, když zjistí, že to bude suboxon, tak se tomu přizpůsobí. Zjistí, že když si to nešlehají, tak to funguje líp.

Svět nás zná jako milovníky piva. V jeho pití ale nejraději volíme starou dobrou klasiku, pivo plzeňského typu. Novinky v podobě svrchně kvašených piv jako ALE či IPA to u nás nemají snadné. Vyplynulo to z průzkumu obchodů Albert.

I když se tradice z našich životů pomalu vytrácejí, u chuti piva to neplatí. Většina z nás nejraději sáhne po klasice v podobě českého piva plzeňského typu. Udělá tak šest z deseti lidí. Druhým nejvyhledávanějším pivním nápojem je oblíbené letní pití, radlery. Pokud může, vybere si je jedna pětina. Další v pořadí jsou nealkoholická piva, která oceňují hlavně řidiči a lidé v práci. Zvolí si je 7 procent. Naopak piva netradičních chutí si k nám hledají cestu jen pomalu. Po ALE, IPA či stoutu sáhnou jenom 4 procenta.

Pivo, které chutná pořád stejně
Čeští pivaři mají rádi, když pivo chutná pořád stejně. Má to tak šedesát procent z nich. Zároveň osm z deseti milovníků piva upřednostní produkty z tradičního velkého pivovaru před těmi z malých restauračních. Češi si na tyto novinky prostě pořád zvykají a své chutě mění pomalu. Větší důraz na tradiční chutě dokládají také data obchodů. Ty ale také ukazují, že rozšiřující se nabídka si najde své zákazníky. Její pestrost tak nejde do světa, ale naopak se soustředí na českou a lokální nabídku. „V prodejnách zákazníkům nabízíme nejen pestrý výběr velkých českých pivních značek a regionálních piv, ale také piva z minipivovarů. Obliba regionálních i těchto lokálních piv roste, největší zájem je ale stále o ležáky a výčepní piva,“ popisuje Jiří Mareček, ředitel komunikace obchodů Albert.

Roste zájem o nealkoholická piva
„Právě ležáky a výčepní piva tvořila v prvním pololetí letošního roku osmdesát procent prodejů. Druhý nejvyšší zájem byl o nealkoholická piva. Na tom vidíme měnící se životní styl a důraz na zdraví i odpovědnost za volantem či v práci. Na druhou stranu to ale také dokazuje, že pivo je prostě našim národním nápojem. Pivní speciály pak tvoří osm procent a radlery jedno procento prodejů,“ doplňuje Jiří Mareček.

Dny piva jsou pátek nebo víkend
Pivo nejčastěji pijeme v pátek nebo víkendu. Dělá to tak více než polovina dotázaných. Jenom jedenkrát od pátku do neděle na něj zamíří necelých 30 procent a vícekrát pak 23 procent. Naopak v průběhu pracovního týdne se tímto nápojem osvěží jen 16 procent Čechů a každý den jej pije jeden z deseti.

Co je důležité při výběru
Při výběru je pro nás nejdůležitější chuť, dále pak značka a cena. Příležitost a nálada není tak důležitá. U piva stejně jako u vína zatím neřešíme jeho párování s jídlem. V obou případech hraje pokrm u výběru podle průzkumu jenom zanedbatelnou roli. Přitom podobně jako u vína dokáže správná kombinace pozvednout chuťový zážitek i u piva.

Na to, jak správně nastartovat kariéru nebo rozjet firmu, neexistuje univerzální návod. Poučit se od těch, kteří už něco dokázali, je ale dobrý způsob, jak se vyvarovat zbytečných chyb. Proto jsme připravili nový podcast nazvaný Poprvé. Moderátor Jan Hrušovský si zve do studia výrazné osobnosti (nejen) byznysového světa a ptá se jich, jak vypadaly jejich začátky, co jim nejvíce pomohlo a co doporučují jiným.

Ještě ve druhém ročníku střední školy si nebyl jistý, jestli chce být sládkem. Uvažoval, že studium na potravinářské škole ukončí a bude se věnovat sportu, protože věřil, že by mohl hrát baseball.

Jenže pak Adam Matuška vyrazil za zkušenostmi do Anglie a tam poznal rozmanitou a různorodou pivní kulturu, která ho okamžitě zaujala a přesvědčila, aby střední školu dodělal. A hned po ní začal pomáhat tátovi ve vlastním pivovaru.

"Peníze, stavbu a vizi měl táta, já s kamarádem jsme řešili výrobu a rozvoz," popisuje Adam Matuška v podcastu Poprvé, jak se v roce 2009 začala psát historie pivovaru Matuška v Broumech na Křivoklátsku. Jeho otec tehdy pracoval v Klášterním pivovaru v Praze na Strahově a vlastním podnikem si chtěl splnit velký sen. Matuška junior tehdy dokončil školu, a tak mu s tím rovnou začal pomáhat.

"Začínali jsme na chalupě v garáži, táta ji přestavěl na malý pivovar, kotle ze školní jídelny předělal na pivovarské kotle, v hospodách pak sehnal výčepní tanky a upravil je na kvasné tanky. Postupně se ale výroba zvětšovala a časem se v garáži nedalo chodit," říká mladý sládek, který dnes patří mezi celebrity českého pivovarnictví.

Z garáže se pivo Matuška rychle dostalo do českých hospod, ale také do výše uvedeného anglického baru, kde mladý sládek získával praxi. "Tátův sen byl vařit vlastní pivo. Moje vize je v Česku posouvat pivní kulturu. Dělat pivo dobře a aby se v hospodách o něj správně starali."

V podcastu Poprvé také vyprávěl, jak se před 11 lety snažil protlačit pivo Matuška do hospod, kdy se s otcem nepohodli o dalším směrování jejich byznysu, a jakým způsobem se pivovarnictví v příštích letech změní.

"Bylo by fajn, kdyby v zahraničí znali vedle Plzeňského prazdroje i malé pivovary a sládci z Ameriky se jezdili k nám inspirovat, jak vaříme pivo a jak o něj pečujeme," říká Adam Matuška, jenž se dále věnuje i podniku Dva kohouti v pražském Karlíně. Právě tam se dají najít staré tanky, ve kterých kdysi vařil pivo v Broumech.

Pivovarnictví je jedním z mnoha oborů, který vlivem omezení souvisejících s Covidem 19 utrpěl značnou újmu. O tom, jak si s tím poradili v Žateckém pivovaru, ale i o dalších novinkách z tradičního žateckého podniku, jsme si povídali s obchodním ředitelem Radkem Vincíkem.

Jak hodnotíte v pivovaru uplynulý půlrok?
Pro Žatecký pivovar to bylo stejně těžké období, jako pro celý pivovarský průmysl. Z důvodu přijatých opatření vůči epidemii coronaviru jsme přišli v měsících březen až květen o podstatnou část prodeje sudové ho piva a i když se nám podařilo ihned po odvolání těchto opatření převážnou část prodejů vrátit zpět, spousta hospod či restaurací již zůstala natrvalo uzavřená.

Naštěstí se nám poměrně dařilo na zahraničních trzích, takže v porovnání s dalšími pivovary jsme z této krize nevyšli tak moc pocuchaní.

Všimli jsme si nových etiket na žateckých pivech…
Nové etikety jsou jedním z obětí těchto opatření. Na jejich vývoji jsme pracovali něco přes rok a v okamžiku, kdy jsme s nimi vyšli na trh, přišla epidemie a jejich přítomnost na láhvích se obešla bez velkého zájmu spotřebitelů. Nicméně postupem času se nám nějaká zpětná vazba dostala, a proto mohu konstatovat, že převážná část hodnotících příspěvků byla kladná.

Obyvatelé i návštěvníci Žatce si všimli velké stavební aktivity v pivovaru i v nejbližším okolí. O co šlo?
V roce 2016 jsme začali s rozsáhlou rekonstrukcí budov v areálu pivovaru, nejprve jsme přestavěli nakládací rampu na přední straně pivovaru, poté následovala rekonstrukce vnitřního dvora pivovaru, a na počátku roku 2018 jsme začali s úpravou budov na vnějším dvoře. Tato stavební aktivita pokračovala v roce 2019 a v roce 2020 rekonstrukcí historického domu čp. 85 na rohu Horovy ulice a žateckého náměstí, kde jsme v polovině srpna slavnostně otevřeli Muzeum pivovarnictví Žatecka.

V nedávné době vzniklo mnoho minipivovarů, které přišly na trh s neobvyklými, až exotickými druhy piva. Reagujete nějak na tento trend?
Žatecký pivovar je charakteristický svými jedinečnými výrobními prostory a z nich vycházejícím výjimečným výrobním postupem vaření piva. Téměř všechny pivovary se ve svých reklamách odvolávají na staleté tradice, ale v Žateckém pivovaru je to skutečně pravda. Třírmutový dekokční způsob vaření, hlavní kvašení v otevřených spilkách a zrání v ležáckém sklepě bez krácení doby ležení, to jsou atributy, které již v mnoha pivovarech nenajdete. Jestli se nějaký pivovar dá označit slovy řemeslný pivovar, potom je to Žatecký pivovar.

A co minipivovary, lze je také označit za „řemeslné pivovary“?
To bychom se museli dohodnout nejprve na definici pojmu „řemeslný pivovar“ a to by nebylo vůbec jednoduché. Z pohledu toho, že jejich jednotlivé várky jsou většinou velmi malé, si já osobně myslím, že se takto označovat mohou, ale vím, že mnoho sládků, vzhledem k technologii vaření piva, kterou běžně používají tyto minipivovary a která má blíže k technologiím velkých nadnárodních pivovarů, by slovo „řemeslný“ ve spojení s minipivovarem nepoužilo.

Projevuje se na trhu nějakým způsobem úbytek zákazníků?
Samozřejmě, že projevuje. A to nejen tím, že pivovary méně prodávají, ale také v praktikách některých velkých firem, které nutí své obchodní zástupce k dosti nekalým praktikám s cílem napravit klesající prodej.

Jakých praktikách?
Nejen my se setkáváme s cíleným šířením pomluv o kvalitě piva, se šířením „zaručených“ zpráv ze zákulisí pivovaru s cílem oslabit loajalitu zákazníků k určité značce. Většinou se jedná o snahu neúspěšných a zhrzených jedinců, kteří se dají koupit pro toto tzv. „dělání zle“. Není to ovšem jen náš poznatek, jsme ve spojení i s jinými nedalekými pivovary a ty se potýkají se stejnými „zaručenými“ zprávami jako my. Více se o tom rozšiřovat nechci, neboť naši žatečtí příznivci jsou poměrně znalí „pivaři“ a umějí si udělat obrázek sami.

Co připravujete do blízké budoucnosti?
Rádi bychom připravili nějaká inovovaná balení našich výrobků na předvánoční trh, možná i zkusíme nabídnout zákazníkům nové pivo, které teď ještě nechci prozrazovat. Rádi bychom v příštím roce pokračovali i v rekonstrukci další části pivovaru, ale vzhledem k situaci, která v souvislosti s covidem 19 v současné chvíli panuje, jsou všechny tyto plány velice nejisté, takže si především všichni přejeme, aby se tato epidemie rychle zvládla a naše prostředí se opět uvedlo do normálu.

Letošní Dočesná byla zrušena, připravuje pivovar něco za tuto akci?
Letos byl bohužel v květnu zrušen i tradiční Chmelfest, nejen Dočesná, ale my bychom přece jen rádi něco pro naše příznivce udělali. V sobotu, 5. září, proto chceme pozvat všechny Žatečáky i lidi z okolí na koncert rockových kapel ze Žatce nebo s Žatcem nějak spřízněných. Koncert bude na předním dvoře v pivovaru, kde bude stát podium, a ve vnitřním dvoře budeme nabízet piva z našeho sortimentu a klidné posezení.

Do historického centra Brna se po více než 150 letech vrátí pivovar. A nebude ledajaký. Pivo se totiž bude vařit ve stejných místech, kde se skutečně pivo vařilo až do roku 1862, a především do míst, kde působil zřejmě nejslavnější český pivovarník a sládek František Ondřej Poupě (1753–1805).

Muž, který jako první zapojil do výroby piva teploměr, začal používat váhy a zařízení, které dnes všichni znají pod názvem hustoměr. „Osoba tohoto nejslavnějšího sládka je většině nejen Brňanů prakticky neznámá. Stejně jako fakt, že právě v tomto domě se pivo vařilo. My věříme, že se nám zde podaří vytvořit takové podmínky, že se duch Poupěte zase vrátí,“ řekl s úsměvem architekt Marek Tichý.

„Nechceme zde vytvořit jen další restauraci, kde se bude pivo vařit před zraky návštěvníků, ale naším cílem je zde nabídnout pivovarský dům, kde se budou moci konat i různé akce, přednášky či diskuse s pivem spojené. Vždyť je to téma, kterému rozumí a o kterém rád diskutuje skoro každý,“ myslí si Tichý.

Společnost, ve které pracuje, se mimo jiné podepsala nedávno pod obnovu vyhořelého Libušína. K pivu má Tichý i jeho kolegové velmi blízko. Už zhruba dvacet let totiž vlastní pivovar Dalešice známý z filmových Postřižin.

„V Dalešicích se nám pivo docela daří. Nechceme minout trend piv typu kraft, které nemůžeme dělat v Dalešicích, protože bychom si svrchními kvasinkami, které se při jejich výrobě používají, mohli nakazit naše tamní ležáky. Rozhodli jsme se tak vyrábět tato piva jinde. Shodou okolností se naskytl prostor s pivovarským geniem loci uprostřed Brna. Od té doby už sice uplynulo asi sedm let, ale teď už věřím tomu, že zde zhruba za dva měsíce skutečně pivo poteče,“ věří Tichý.

Bude i socha
Právě v pondělí dopoledne dorazila do historického domu na rohu Šilingrova náměstí a Dominikánské souprava dvou kotlů, které budou srdcem tisícilitrové varny malého pivovaru. Každý kus vážil 700 kilogramů, takže dostat tyto dvě objemné nádrže ručně z úzké ulice do historického domu byla poměrně náročná akce, která vyžadovala občasné zastavení provozu.

„Samozřejmě, že naše zde vařené speciály se budou jmenovat Poupě. Pro popularizaci tohoto pána, který dokonce založil i první školu sládků na světě v době, kdy bylo vaření piva prakticky tajemstvím každého pivovaru a málem ho za to tehdy lynčovali, chceme udělat víc. Zatím má jen nenápadnou bustu. My mu hodláme postavit i sochu a popularizovat ho v pivovarském domě,“ doplnil architekt.

Hostinec s varnou bude v retro stylu, kdy moderní technologie překryje design z doby, kdy začínala technika ovládat civilizaci. Ostatně už nyní v budoucím sále pro 350 hostů je kus kompresoru z předminulého století. Pivo v domě, pod kterým jsou sklepy ze 14. a 15. století, bude vařit zkušený dalešický sládek Ladislav Němeček.

Když nejde hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře, jak praví staré přísloví… Je tomu tak nyní i se zahraničními pivy, která jste si oblíbili na cestách po světě a letos se k nim moc nedostanete. Přesto si s nimi můžete zpříjemnit babí léto, protože je nově prodávají supermarkety v centrech měst za velmi příznivé ceny.

Pět známých piv z celého světa, atraktivních chutí z dovolených v cizině, si můžete dát, aniž byste museli za hranice. Na své si přijde každý, kdo se chce osvěžit Mexikem, je nadšencem pro kvalitní ležáky nebo milovník belgického stylu.

Piva z belgického pivovaru Affligem patří do skupiny tzv. abbery beers, tedy klášterních piv. Tato piva mají více než tisíciletou tradici vaření na základě receptů mnichů z městečka Opwijk. V Česku je nyní dostupné Affligem Blonde (alk. 6,8 % obj.), svěží kořeněné pivo s náznakem koriandru, citrusů a vanilky. Dotyk tropického ovoce doplňuje chmelová dochuť.

Pivo Lambic je jedinečný belgický styl, vyráběný spontánním kvašením ve speciálních pivovarech. Belgický pivovar Mort Subite už dlouhé roky vaří tento specifický druh piva, dozrávající v sudech až čtyři roky! Nyní je u nás dostupný

Mort Subite Kriek Lambic (alk. 4,0 % obj.). Osvěžující ovocné pivo s množstvím belgických višní vyniká tmavou bordovou barvou, narůžovělou pěnou a vyváženou kombinací sladké a kyselé chuti.

Sol (alk. 4,5 % obj.) je prémiové pivo s jemným aromatem citrusů a obilovin. Tento osvěžující ležák byl poprvé vyroben v roce 1899 v Mexiku.

Birra Morreti (alk. 4,6 % obj.) je kvalitní pivo vyrobené tradičním způsobem. K výrobě se používají nejlepší suroviny, stejně jako speciální směs vysoce kvalitního chmele.

Pivo Tiger (alk. 6 % obj.) je světlý ležák z vysoce kvalitních surovin z Evropy a Austrálie světoznámý pro svou chuť. Prochází přísným procesem vaření, které trvá víc než 500 hodin.

Nově všechna uvedená piva najdete v balení po více kusech v prodejnách Albert, Kaufland, Tesco, Globus a Makro po celé České republice.

Doporučená cena u všech piv je 29,90 Kč/kus

Pivovarský dům Poupě v centru Brna, jehož přestavba končí, bude mít po svém otevření pivnici s 350 místy, společenský sál pro 500 lidí v prvním patře majitelé zachovali. Výroba piva se do 300 let starého domu vrací po 150 letech, dnes v něm dělníci instalovali 750 kilogramů vážící nerezovou varnu. První pivo by měl pivovar uvařit na konci září.

Noví majitelé koupili někdejší Dům stavbařů v dražbě před pěti lety za 26 milionů korun, obdobnou sumu investovali do jeho přestavby a opravy. "Nejsme v pivovarnictví noví, před 20 lety jsme opravili a obnovili pivovar v Dalešicích. Po těch letech jsme si ale v pivovarnictví chtěli vyzkoušet něco nového, konkrétně svrchně kvašené speciály nazývané dnes craft beer," uvedl jednatel pivovarského domu Marek Tichý. Spolu s kolegy vlastní firmu Archatt, která se zabývá rekonstrukcí památek.

V prostorách někdejšího Domu stavbařů sídlil městský pivovar od poloviny 16. století. Proslavilo jej působení sládka Františka Ondřeje Poupěte, který v něm vařil pivo v letech 1798 až 1805. Pivovar zanikl v roce 1862.

V 80. letech minulého století byl bývalý pivovar přestavěn na Dům stavbařů se společenských sálem a v mírných úpravách tak zůstal až do okamžiku, kdy jej odkoupil Marek Tichý se společníky.

"Budova byla v dobrém stavu, jak její konstrukce, tak střecha, ale elektroinstalace a vzduchotechniky byly z 80. let minulého století a od té doby se už několikrát změnily normy, takže je bylo zapotřebí kompletně vyměnit," uvedl Tichý.

Z někdejší pasáže uvnitř domu, která kdysi sloužila jako foyer ke kulturnímu sálu v prvním patře, vzniká pivnice pro 350 lidí, sál pro 500 lidí s galerií v patře zůstal zachovaný, v domě je i malý sál, který využije jógové studio. Ve sklepě nadále funguje hudební klub.

"Čepovat budeme dalešickou jedenáctku s tanků a všechna piva uvařená tady, předpokládáme, že půjde o čtyři druhy piva. V restauraci si budeme bourat vlastní maso, půjde spíš o provoz typu bistro, kdy se jídla neroznáší, ale vyzvedávají u pultu," uvedl Tichý.

Poprvé by se brány pivovarského domu měly otevřít o posledním víkendu v září na Slavnosti piva F.O. Poupěte, stálé otevření plánují majitelé na říjen letošního roku.

Od pátku 21. srpna jsou v provozu česačky a sušárny chmele u všech větších pěstitelů v Úštěcké chmelařské oblasti. Letošní počasí přes sucho a velké teplo vývoji chmele přálo, porosty se vypořádaly s jarním výskytem peronospory a v rozhodujících fázích jim přály i přeháňky. Pěstitelé odhadují, že letošní úroda by mohla být rekordní.

Jako první v regionu vyjela sklízecí technika do chmelnic společnosti Polepská Blata v Polepech. Na sklizni se v 12hodinových směnách střídá 75 pracovníků z řad zaměstnanců a místních brigádníků. Polepská Blata, která pečují o chmelnice na rozloze 66 hektarů, už sklízela vybraný chmel před dvěma týdny, a to pro partnerský náchodský pivovar Primátor, který pro tradiční chmelobraní připravuje z čerstvého zeleného chmelu světlý ležák Špringl. Náchodský pivovar tak vzdává hold Vladislavu Špringlovi, nositeli titulu Rytíř Chmelového řádu, který se zasloužil v poválečných letech o rozvoj pěstování chmele v oblasti Polepská Blata. „Podobnou tradici výroby slavnostního speciálu chmelením z našeho zeleného chmele drží rovněž pivovar v Chodové Plané. Největší část sušeného chmele však spotřebuje náš další partnerský pivovar Svijany,“ vysvětlil jednatel společnosti Jiří Špringl.

Plná chuť, střední říz, jiskrnost a zlatavá barva. České pivo je nejpitelnější na světě a nikdy nepřestane chutnat. Právě tak jej popisuje ministerstvo zemědělství ve své publikaci pro zahraniční příznivce piva. Jedinečnost českého piva uznává i Evropská unie, která jej dokonce povýšila na „České pivo“.

Už v roce 2008 se Česku podařilo vyjednat v Bruselu chráněné zeměpisné označení. EU oficiálně uznala, že se české pivo od ostatních evropských či světových piv liší.

Chráněná značka navíc tuzemským pivovarníkům zajišťuje ochranu před nekalou konkurencí. České pivo může být vyrobeno pouze na území Česka a musí se vařit z místní vody, českého sladu a chmele. Pivovarníci musí dodržovat tradiční postupy a technologie. Pokud tak činí a nechají si to ověřit Státní zemědělskou a potravinářskou inspekcí, mohou na etiketu svého moku umístit ochrannou evropskou značku.

Podle Výzkumného ústavu pivovarského a sladařského lze evropské označení považovat za významný přínos pro výrobce piva a jeho konzumenty, kteří se mohou spolehnout na ověřenou kvalitu, a také pro dodavatele surovin. Týká se to zejména pěstitelů ječmene, z něhož se vyrábí typický „plzeňský slad“. Ochrannou značkou České pivo se v současné době chlubí 18 českých pivovarů.

Peníze pro pivovarníky
Čeští pivovarníci se mohou těšit nejen z evropské značky kvality, ale také z výhod jednotného trhu EU. Pivovar, který nabízí svůj produkt na zdejším trhu, může automaticky prodávat pivo i v ostatních zemích unie. Další výhodou je přístup k evropskému financování. Čeští výrobci piva mohou získávat dotace na množství aktivit. Příkladem jsou peníze na nové přístroje a technologie, jež jim umožní navýšit kapacitu a vařit stejně kvalitní pivo s menší spotřebou energie. Vaření piva je energeticky náročný proces a EU v posledních letech investuje miliardy korun právě do úspor energií.

Pivovarníci tak mohou žádat o peníze na technologie, díky nimž spotřebují při vaření méně elektřiny či vody, což je pro ně ekonomicky výhodné. Tuto možnost využil například benešovský Pivovar Ferdinand. Peníze dostal také na modernizaci sladovny.

„Administrativa spojená s každým dotačním titulem byla poměrně náročná, každý titul měl například jiné podmínky,“ vysvětluje majitel pivovaru Petr Dařílek. „Šlo ale o zvládnutelný postup, který přinesl požadovaný efekt,“ dodává.

Další evropské dotace směřují na rozšiřování pivovarů a jejich hostinců. S tím má zkušenost třeba varnsdorfský Pivovar Kocour, který získal peníze v roce 2012 na vybudování kuchyně a hřiště u své restaurace. Jak ale upozorňuje jednatel firmy Josef Šusta, ne vždy se při žádosti o dotaci podaří peníze získat.

„Po několika pokusech a žádostech o rozšíření technologie v pivovaru se nám dotaci získat nepovedlo,“ popisuje. Pivovar se proto nakonec rozhodl pořídit si nové technologie za své vlastní prostředky. Sám Šusta se přitom domnívá, že dotace nejsou úplně vhodným způsobem, jak pivovary podporovat.

„Kazí konkurenční prostředí. My si musíme na danou věc vydělat a ten, kdo danou věc umí správně popsat a splnit dotační podmínky, pomalu ani nemusí vyrábět,“ stěžuje si jednatel varnsdorfského pivovaru. Dotace by se podle něj měly rozdělovat tak, aby k takovým problémům do budoucna nedocházelo.

Vyřizování dotací a vyplácení peněz mají na starosti české úřady. Zjednodušování administrativy je přitom jedním z cílů pro následující dotační období, jež začne příští rok. Ministerstva budou vypisovat nové dotační tituly, mají proto šanci způsob poskytování podpory zlepšit.

Majitel Pivovaru Ferdinand vidí potenciál hned v několika oblastech. „V současném nastavení dotací mi chybí akcent na udržitelnost a rozvoj tradičního způsobu výroby českého humnového sladu a pak klasický způsob vaření piva,“ jmenuje Dařílek, jehož pivovar se chlubí vlastní humnovou sladovnou, kde klíčí namočený ječmen.

Koronavirus dopadl i na pivo
Tvrdou ranou pro rozvoj pivovarnictví je letošní krize způsobená pandemií koronaviru. Uzavření restaurací a barů způsobilo značný propad tržeb malých i velkých pivovarů po celé Evropě. Český svaz pivovarů a sladoven spolu s Centrem ekonomických a tržních analýz spočítaly, že za březen, duben a květen utrpěly české pivovary ztrátu ve výši 1,1 miliardy korun.

Pivovarníci, ale i restauratéři proto vyzývají českou vládu, aby vytvořila dotační podpory na opětovný rozjezd hospod a restaurací, zejména v menších městech a vesnicích. Podobně k tomu přistupuje i sdružení Evropští pivovarníci, které apeluje na EU, aby podpořila jejich ekonomickou obnovu. Podle sdružení by měla unie motivovat členské státy k tomu, aby snížily spotřební daň či daň z přidané hodnoty v sektoru pohostinství. Po EU požadují také dotace či zvýhodněné půjčky, jež jim pomohou znovu nastartovat jejich byznys. Hlavní slovo v rozdělování dotací však mají vlády členských států.