Novinky a zajímavosti ze světa piva

Dovolil bysem si tvrdit, že se v pivu trochu vyznam. Konec koncu, sem velkym pičem tohoto napoja už skoro štyrycet roku. A tak vas asi nepřekvapi, když prohlasim, že každe opuštěni hranic zemi Koruny česke ve mně vzbuzuje deprese.

Ma to dva duvody. Prvnim duvodem je kvalitatyvni měřitko. Dovolil bysem si tvrdit, že v žadnem jinem statě na světě neni tak fajne pivko jak u nas. Ano, jasně, su nadherne pivni narody Bavoraku, Danu, Belgičanu, Iru, Slovaku... ale česky ležak je česky ležak a jeho styl čepovani je naprosto neopakovatelny.

A tak přestože cestovani jest pro moju temnu ostravsku dušu životni nutnost, při každem překročeni hranic vim, že idu do horšich podminek, než mam doma. Lepši to prostě nebude. O to lepši je ten pocit, když pak v Chalupkach, na Bile, u Valtic nebo u Železne Rudy překračuju tu neviditelnu čaru na zemi a vim, že při odevřeni vrat prvni naši putyky budu doma, ať už tam budu mět Ostravara, Krakonoša, Konrada Henlajna, Chodovara, Asahi Urquella, Budvajzra, Hostana nebo jakykoliv maly pivovar z kuchyně.

Druhym duvodem, čemu mivam deprese při utěkach ven z teto země je cena. Ačkoliv se to zda nepochopitelne, přestože mame nejlepši produkt na světě, jeho cena patři mezi nejnižši. Ani v Rusku, ani na Podkarpatske Rusi, ani v Polsku, ani v Bosně, Karabachu, Bulharsku a ja nevim v jakych destynacich, prostě pivo neni levnějši jak u nas. o kvalitě ani nemluvim.

A tak si rad v cizině prohližam regaly s pivnima flaškama a robi mi radost, když kajsik v cizich krajach zahlidnu zname etykety moravskych, slezskych nebo českych pivovaru.

A na druhu stranu by mě cyp mohl jebnut, když narazim na patoky, fejky, snahy o napodobovani českeho ležaka, kery ovšem s originalem nema nic společneho. A navic, když se jedna o produkt schvaleny našima kolaborantama z Prahy, Žatca, Krušovic nebo čehokoliv podobneho.

Že zmizelo kdysik světozname pivo Plzeňsky Prazdroj a misto něho je nam nalevane pivo s nazvem Pilsner Urquell, kere je dneska řidke jak stolica měsičniho děcka a nestydi se deklarovat, že to je 11,5° ležak prokvašeny tak, že ma 4,4% alkoholu, na to sem si už zvyknul. To je prostě japonska ideodyverze do nitra tohoto pivniha naroda. Mnozi ji furt podlehaju a tvrdi, že jim ta jedenactka chutna. Nic proti temu, to je OK, že tu předraženu sračku piju. Bo každy sveho štěsti strojvudcem.

Horši je, když se celosvětově znamy česky pivovar podepiše pod to, že se pod nazvem pilsner a nazvem odkazujicim na Prahu a Staropramen prodava ve světě cosik, co zme jako studenti v teplych provozach na NHKG a VŽKG popijali o přestavkach jako osmičku. A za to by se měli všeci, keři podporuju teply pivovar Staropramen a piju jeho produkty, stydět. Zatim si majitel Staropramena, Molson Coors Brewing Company, nedovolil tento podivny patok prodavat v Česku.

Neni se čemu divit, s nazvem PRAVHA by u nas neuspěl, dokonce snad ani mezi teplu komunytu, přestože pivo ma přesně 4%.

Jako vtip dobre, jako produkt odporne. Ale to ti cizaci asi nechapu.

Bo česke pivo, pravě tak jako česky humor, to je prostě neopakovatelne.

PS: Paradoxni je, že ta 4% voda Pravha mi mezi těma angloeuro srač... sorry, značkama snad aji chutnala...

Společnost E.ON dodává humpoleckému pivovaru Bernard plyn a provozuje v něm kogenerační jednotku. Jeho spolumajitel Stanislav Bernard je na tuzemské pivní scéně známý i jako člověk, který se zasadil o záchranu a rozvoj minipivovarů v Česku. Na to, jak se českému pivu daří dnes a jak se pivní značka buduje od nuly, jsme se ho zeptali osobně.

Na úplném začátku, když jste vydražili zdejší pivovar – jaká byla původní motivace? Proč jste si vybral právě pivovarnictví?
Bylo to krátce po revoluci, a protože do té doby jste nemohl dělat vůbec nic, měl jsem chuť něco zkusit. Pivovar přišel sám od sebe. V Opavě jsme tehdy s několika kamarády vydávali magazín Region a já ho chtěl udržet nezávislý, na což jsme potřebovali peníze. Ze všeho nejdřív přišel nápad, že bychom vyváželi do Polska pivo Ostravar. Hledali jsme možnosti, jak bychom to provedli – nějaké stáčírny, kam bychom mohli vozit pivo z Ostravy cisternou. V Polsku by se to pak nastáčelo a provize by nám pokryla provoz novin. Byli jsme tam asi třikrát nebo čtyřikrát, ale Poláci potom zavedli dovozní přirážku, čímž se celá ta snaha zastavila. A zhruba v té době se k nám dostala informace, že tady v Humpolci se bude dražit pivovar.

Co se tu točilo původně?
Humpolecké pivo. Tehdy to bylo tak, že Jihočeské pivovary, pod které zdejší podnik spadal, dostaly příkaz od strany a vlády, že jeden ze svých pivovarů musí zavřít. Humpolecký pivovar byl v absolutně nejhorším stavu z celé skupiny, takže došlo na něj. V době, kdy jsme ho vydražili, se tady už asi měsíc nevařilo a zbývalo jen pár desítek posledních zákazníků. Do toho přišla malá privatizace, díky čemuž se majitelé nakonec rozhodli, že podnik nezavřou, ale že dají pivovar do dražby. Tam bohužel při prodeji rozhodoval jediný faktor, jímž byla cena. Takže pivovar, jehož zůstatková hodnota byla tehdy asi devět a půl milionu korun, se nakonec vydražil za padesát dva. Což byl více než pětinásobek zůstatkové hodnoty!

Navíc to byly peníze, které nešly na žádnou obnovu, ale čistě pro stát. Jak velká byla ta následná investice?
Ta trvá v zásadě dodnes. Byla to opravdu ruina. Dám příklad – lahvovnu, což je technicky a strojnicky nejsložitější zařízení, se nám podařilo udržet v provozu jenom díky tomu, že strýc našeho tehdejšího třetího společníka dříve pracoval v NATE neboli Nápojové technice Chotěboř, kde tyhle mašiny dělaly. NATE na to už ale neměla ani náhradní díly, takže nebyla šance, že by nám to spravili. A tenhle strejda se svým kamarádem, oba důchodci, nám tady přes den spravovali mašiny. My posílali lidi přes den domů a na noční směnu jsme je zase přivezli, abychom na druhý den mohli nastáčet pivo. A takových situací tu bylo hodně.

To je opravdu folklór. Štěstí, že tu ti dva šikovní pánové byli.
Tím to samozřejmě nekončilo. Humpolecké pivo tu mělo totálně pokaženou pověst – nikdo ho nechtěl. Navíc jsme na Vysočině a v okolí není žádné stotisícové město, kde, kdyby se vám začalo dařit, hned získáte nějaké fanoušky a zákazníky. Humpolec má jedenáct tisíc obyvatel a ve třech okolních městech jsou navíc taky pivovary – Pelhřimov, Havlíčkův Brod a Jihlava. A mezi městy panuje velká rivalita. Takže Pelhřimák si, když to trochu přeženu, vezme naše pivo jenom se skřípěním zubů.

Museli jste tedy vybudovat značku i veškerou image naprosto od nuly.
Hlavně jsme museli v první chvíli pivovar vůbec udržet v chodu. To znamená, že jsme začali hledat zákazníky, objíždět, promovat… Já si pamatuju, že když jsem sem jel poprvé z Háje u Opavy, odkud pocházím, tak na jednom jediném mostě na dálnici od Brna byla reklama. Na začátku devadesátých let byla dálnice jinak úplně holá. A mě napadlo, že to je dobré místo, tak jsme tam už někdy počátkem roku devadesát dva umístili dva bannery. Jeden ve směru od Prahy, jeden od Brna. A za tři týdny potom se nám zdvojnásobil prodej. Tehdy byli lidé na reklamu velmi citliví. Dneska by se vůbec nic nestalo, ale tehdy to bylo úplně zásadní.

Kolik jste měli zaměstnanců v začátku a jak se to vyvinulo do dneška?
V pivovaru pracovalo čtyřicet lidí. Od státního podniku dostali výpověď a my jsme pak nabídli práci asi dvaceti z nich a dalších deset jsme doplnili porůznu. Ze známých, z rodiny a podobně. Takže jsme začínali se třiceti a dnes jich máme asi dvě stě deset.

Takže rostete stabilně.
Asi od roku 2000, od roku 2001 rosteme kontinuálně. Zvyšování objemu výroby a celé společnosti ale není a nikdy úplně nebylo naším cílem. Tím je vybudovat, což už se dneska snad i povedlo, uznávanou nebo kultovní značku a zároveň dodržet nejvyšší možnou kvalitu vztahů a služeb. Naše filozofie nestojí na tom, že Bernarda musí být na trhu několik milionů hektolitrů – vloni jsme jich třeba prodali čtyři sta tisíc. Myslím si, že spousta lidí ve firmě si váží toho, že nejsme nafouklí, že firma není neustále expandující moloch, kde se lidé mezi sebou už ani neznají. Podle mě úplně stačí, když se to dělá dobře. Samozřejmě i můj přístup se vyvíjí – před deseti lety jsem sám říkal, že pokud je tu tržní potenciál, pojďme ho využít. Dnes už to tak ale není. Nechceme příliš růst objemově, ale spíš si budovat kvalitní portfolio zákazníků a zabývat se kvalitou.

Podepsala se na vás pandemie?
Ze začátku nás to postihlo hodně. Zavřeli hospody a my prodáváme přes 60 % piva právě v hospodách. Za ty dva měsíce, než se všechno zase uvolnilo, jsme přišli o nějakých 35‒40 milionů korun, ale pal to čert. Teď už jsme se zase dostali nahoru. Oproti loňsku bude pokles kolem 11 %, protože ty dva měsíce byly skutečně tristní, ale během nich jsme nespali. Připravili jsme třeba jednu úplnou novinku, kterou uvádíme na trh – pivní pálenku. Kromě toho jsme strávili hodně času komunikací s hospodskými, snažili jsme se jim pomáhat s kelímky, odnosnými lahvemi a tak dále. Spousta hospod, když po nějaké době otevřela, pochopila že jim to pokryje alespoň provozní náklady a nejdou jenom dolů. Víme dokonce o hospodách, které si během korony vydělaly i více, než je běžné, protože například rozvážely jídlo, nezastavily se s rukama v klíně.

Jak se proměnila pivní scéna od chvíle, kdy jste na ní vstupovali? Je otevřenější? Je pořád zájem o klasické české pivo?
Určitě je. V době, kdy jsme začínali, tady byla, když to zjednoduším, desítka, dvanáctka, jedenáctka a nízkoalkoholická piva – třeba sedmička pro provozy, sklárny a podobně. Dneska je trh úplně jiný. V Česku máme dnes takovou „databanku“ pěti set minipivovarů, v nichž vznikají zajímavé speciály. Minipivovary mají tu velkou výhodu, že dělají v maličkém objemu, takže si s pivem mohou pohrát. Když zkusí něco nového a nechytne se to, nic se neděje, třeba to trefí příště. Velké pivovary na to pak nějakým způsobem reagují. Ale pořád platí, že Češi jsou, co se piva týče, konzervativní. Ležák je u nás synonymem pro pivo, ale ve světě je těch druhů spousta. Když si to představíte jako košatý strom, ležák tvoří jen jednu větev. Pak máte aly, stouty, ipy, weizeny… V Česku je základ všeho spodně kvašené pivo, ležák českého typu. Desítka třeba ležák není, ale proč Česko je velmi typická. To v ostatních zemích taky moc nenajdete. Má blízko k české pivní kultuře. Ale i ta se proměňuje.

Myslíte pivní kulturu.
Sám víte, jak to chodí. Chlapi si jdou do hospody pokecat, vyřešit všechny globální problémy a k tomu je třeba právě desítka skvělá. I když si jich dáte za večer sedm osm, pořád fungujete. Zatímco kdybyste byl v Belgii… Když jsme jednou byli ve Francii na horách, vydali jsme se na výlet do Ženevy. Za hranicemi jsme se na to ale vykašlali a v Evianu u jezera se zastavili v hospůdce. Měli jsme hlad, měli jsme žízeň, tak jsme si tam dali nějakou pizzu a vedle stál takový belgický bar. My jsme tam přišli a že si dáme pivo. Číšník nám donesl třetinky. Na to si od nás vyslechl, že by bylo lepší velké. On se sice trošku podivil, ale přinesl nám je. A po třech velkých pivech jsme zpívali, protože to byly sedmnáctky. Zpátky pak musela řídit dcera.

Co se týče konzumace piva u nás, pije se méně, nebo víc než dřív?
Pije se trošku míň. Mívali jsme spotřebu zhruba sto šedesát litrů na osobu a rok… To jsme byli na prvním místě na světě. Což souvisí i s tím, že naše pivo není příliš alkoholické a české pivo obecně vybízí k dalšímu napití. Když si dáte ležák třeba v Polsku, tak není špatný, ale je tam hodně alkoholu a kysličníku a neleze to do vás. Teď šla spotřeba trochu dolů, jsme někde okolo sto čtyřiceti tří litrů, když bereme jenom český výstav na osobu a rok, a ne exporty. Uvidíme, jak s tím zahýbe současná situace.

A z hlediska minipivovarů? V jejich počtu jsme také bývali první na světě.
První na světě v počtu minipivovarů na počet obyvatel, alespoň pokud vím, pořád jsme. A jsem na to hrdý. Někdy v roce devadesát tři jsem tady v Humpolci zakládal Svaz nezávislých pivovarů a potkal jsem se na jedné marketingové akci na Skalském dvoře na Vysočině s jedním Němcem, který byl jednatelem německého svazu středních nezávislých pivovarů. A on mě inspiroval, protože v Německu tehdy platila takzvaná diferencovaná, nebo, chcete-li, snížená spotřební daň pro piva vyráběná v malých nezávislých pivovarech.

V závislosti na objemu, který vyrobili?
V závislosti na velikosti výstavu. Což mělo hlubokou logiku. U nás měly po revoluci velké značky neuvěřitelný náskok. Musíte si totiž uvědomit, že celá ekonomika, kterou komunisti pustili, sice nebyla zadlužená, čímž se oni dodnes chlubí, ale na druhé straně tu byl neuvěřitelně obrovský vnitřní dluh. A ten se týkal stavu firem – protože na nějaké technologické inovace tady všichni kašlali. Všechno se nechávalo dožít. Po druhé světové válce bylo pivovarů v Česku kolem sto třiceti, ale po revoluci jich zbylo sotva sedmdesát. Zbytek komunisti zavřeli.

A ty velké měly pochopitelně na trhu náskok.
Neuvěřitelný. Kdyby se to nechalo úplně volně, tak by z těch sedmdesáti pivovarů naprostá většina velmi rychle zanikla. Drtila je obrovská konkurence. Já jsem pochopil, že diferencovaná daň je ten důvod, proč je v Německu po všech těch letech i dnes dvanáct set pivovarů. Naprostá většina z nich nezávislá a malá. Svazu jsem potom věnoval dva roky intenzivní práce. V té době byl ministrem financí Václav Klaus, který o tom ale nechtěl ani slyšet. Pamatuju si, jak jsem ho jednou potkal ve sněmovně ve dveřích – a on se na mě podíval a říká: „Připomeňte se mi, já vás odněkud znám.“ Já říkám: „Bernard.“ A on: „Bernard! Vy mi zničíte daňový systém!“ Nakonec musel návrh ve sněmovně podat opoziční poslanec, někdo z levého bloku, což byla taková demokratická odnož komunistů, se kterými já jsem ani nejednal a nejednal bych, protože k nim mám velmi rezervovaný vztah. Ale tím, že návrh podal opoziční poslanec, byla pak celá opozice pro jako jeden muž a v koalici se našlo dost lidí, které jsem dokázal přesvědčit, aby tu ruku zdvihli. A i díky tomu tu dnes máme 500 minipivovarů.

Když se vrátím na začátek k nápadu s reklamním bannerem… Bernard je velmi proslulý svými zajímavými reklamními kampaněmi. Pamatuji si třeba vás osobně s oholenou hlavou…
To bylo jenom počítačově.

Už jsem se lekl. Nedávno jste měli i dámy a slečny s vaším obličejem.
To byly pin-upky. A jak se vám to líbilo?

Hodně. Provokativní humor a reklamu já mám rád.
Vidíte a třeba já na tomhle nic provokativního nevidím. Provokaci z toho vyrobila hysterie novinářů a feministek. Byl tu třeba ten případ s černou dvanáctkou. Tam jsme v reklamě použili černošku nebo mulatku a oni z nás kvůli tomu udělali sexisty, rasisty a pedofily. Přitom to byla normální nadsázka a vtip. Přijde mi, že společnost sama sebe v současnosti hrozně sešněrovává.

Ve jménu korektnosti.
Kdo ale určí, co je a není korektní? Vždyť úplně chybí společně vnímané hodnoty. Lidé, kteří dneska nejvíc volají po korektnosti, jsou nátlakové skupiny. Já z principu chápu, že se na sociálních sítích zavádí boj proti fake news, rasismu a podobně, ale musím se ptát: Kdo je tedy ten osvícený arbitr, který rozhodne, co je ještě nadsázka a co je skutečně rasismus a podobně? Proč o tom mluvím – mám kamarádku v Dublinu, se kterou často hovořím, mimo jiné i kvůli tomu, že se tím cvičím v angličtině. A povídám jí, Elizabeth, já jsem na tyhle věci velmi citlivý, protože mám z komunismu špatnou zkušenost. Tenkrát se cenzurovalo všechno.

Jakým způsobem do reklamy vstupujete vy sám? Kolik nápadů jde přímo od vás?
Léta jsem to dělal sám, ale dneska jsem obrovsky rád, že na marketingu pracují mladí lidé, kteří pochopili, o čem to je. Mají svobodu, já jim do toho nekecám, jen jim občas dávám podněty. Už zjistili, že si můžou hrát, a to je skvělé. Když třeba vymyslí něco na Facebook, s čím já rezonuji, aniž bych jim do toho sám kecal, tak mám velkou radost.

Jak je takový pivovar energeticky náročný na provoz?
Energetická náročnost je poměrně vysoká. Nejenže musíte energii vyrobit, což v našem případě probíhá v parní kotelně, ale protože pivo zraje, musíte také udržovat přesně nastavené parametry prostředí. U nás striktně dodržujeme tradiční výrobu, oddělujeme hlavní kvašení na spilce, což dnes děláme v cylindrokónických tancích, od zrání piva v ležáckém sklepě. Ve sklepích máme horizontální tanky, některé jsou i nadzemní, ale v izolovaných halách. A v těch tancích musí být ideální teplota kolem jednoho až dvou stupňů, takže musíte chladit poměrně velké prostory a objemy. Z pohledu energetiky je pivovar mnohem náročnější než třeba stáčírna vody nebo nealkoholických nápojů, kde se to jenom namixuje, stočí a finito.

Společnost E.ON vám dodává plyn a provozuje ve vašem pivovaru kogenerační jednotku – kde ve výrobní procesu se jednotka využívá a na co?
Kogenerační jednotka z plynu vyrábí elektrickou energii, přičemž vzniká teplo. To využívá naše sladovna v Rajhradě u Brna na sušení sladu. Ten nejprve namáčíme, ječmen klíčí a probíhají určité procesy, potom, aby byl dobře skladovatelný a transportovatelný, se znovu suší. Potřebujeme z něj dostat až 40 procent vody, což vyžaduje obrovské množství energie. Díky kogenerační jednotce spotřebujeme až o pětinu méně plynu, máme méně emisí a snižujeme náklady na energii.

Používáte v pivovaru Bernard zelené zdroje energie šetrné k životnímu prostředí, například fotovoltaiku?
Ano a dostali jsme za to od státu pokutu. Fotovoltaiku s výkonem 30 kilowatt využíváme také ve Sladovně Rajhrad. Postavili jsme ji bez dotací, načež jsme od Energetického regulačního úřadu dostali správní pokutu za to, že nejsme přihlášeni u správce dotací. Tam je ale možné se přihlásit pouze tehdy, když dotaci pobíráte... Stát zřejmě vůbec nepočítá s tím, že by někdo solární panely bez dotací vůbec stavěl. Logika tu kulhá na všechny čtyři. Nyní je případ u správního soudu a věříme, že uzná, že tato pokuta je nesmysl.

Co nějaké jiné ekologické technologie?
Já myslím, že se chováme ekologicky. Zachováváme tradiční výrobu, která je energeticky náročnější, ale to děláme z toho důvodu, že chceme, aby bylo pivo osobité a nešlo jenom o nějaký průměrný produkt. Kromě toho, že inovujeme a zavádíme úspornější technologie, tak bych zmínil asi dvě věci. Zaprvé odmítáme stáčet pivo do plastu, což považuji za zvěrstvo, už kvůli tomu, čím ten nápoj je. Ze stejného důvodu neplníme pivo do plechovek. Vezměte si, že hliník nebo bauxit se vytěží někde na druhé straně světa za hrozných ekologických podmínek, pak se převeze přes půl planety, vyfoukne se do tvaru plechovky, jednorázově se naplní nápojem a po vypití se plechovka zmačká a vyhodí. Recyklace hliníku v Česku je bohužel momentálně asi 20%. Jsme také zapojeni do iniciativy Zálohujme.cz, která usiluje o zavedení vratných záloh na PET lahve a plechovky v České republice. Vůči prodeji piva v plastu jsme se ostře vymezili již v roce 2012 v dlouhodobé kampani Svět se zbláznil – Doba plastová a Dnes z PETky, zítra z tašky.

Jak se díváte na současný ekologický trend, který hýbe světem?
Já si myslím, že to, co se v současné době děje, z hlediska například direktivních zásahů do automobilového průmyslu nebo nahánění emisí CO2, je kombinace ziskuchtivosti s blbostí a s novodobým náboženstvím. Nedává mi to smysl. Čímž nechci v žádném případě říct, že bychom se neměli starat o planetu a o to, jak se vůči ní chováme. Naopak – měli bychom se začít chovat daleko ekologičtěji, než jak to děláme doposud. Ale s rozumem. Vezměte si jenom stav přírody, naše masové zemědělství, které zlikvidovalo všechny remízky a přirozenou podobu krajiny, všude jsou obrovské lány, spousta půdy je neživým substrátem a neživotodárným substrátem… v Česku se podle mě ztratilo něco velice podstatného – vazba na vlastnictví půdy. Když přijedete třeba do Rakouska, tamní krajina je úplně jiná, protože statkáři na své půdě většinou hospodaří po generace, starají se o ni, mají k ní vztah. Což u nás chybí.

Takže si myslíte, že se k ekologii v současnosti přistupuje spíš špatně?
Nevěřím současnému CO2 náboženství. Jako lidé bychom se měli chovat ekologicky, ale nechytat se za každou cenu trendů a nejít podle nich slepě. Zlepšení by mělo přijít spontánně, a ne tím, že se budeme zase vracet zpátky do RVHP.

Jak vás vnímají vaši zaměstnanci? Vzhledem k vašemu zjevnému odporu k direktivnímu nařizování asi budete poměrně liberální typ šéfa.
Těžko hodnotit sebe sama. My dnes fungujeme už dvacátý devátý rok, z toho prvních deset let bylo nutné krizové řízení, na nějaké liberální kroky nebyl prostor. Bylo zapotřebí dělat správné věci, jinak bychom tu už neseděli. Ale v pozadí toho všeho stál vždycky sen, vize vybudovat nejkvalitnější možné pivo a kultovní značku. Můj syn v průběhu času přišel s tím, že bychom si měli zvolit firemní hodnoty. V té době jsme měli asi sto lidí, a abychom uchovali esenci malé firmy, přišel nápad, že ty hodnoty nemůžeme vymýšlet my v kanceláři, ale musí přijít od lidí. Poskytli jsme jim na to dost času, zhruba rok a půl. Nakonec jsme z návrhů seškrtali synonyma, vrátili jsme jim je a zeptali se, které preferují. Pak jsme jenom posčítali hlasy a vylezlo z toho pět slov: otevřenost, důvěra, spolupráce, odpovědnost a pozitivita. A musím říct, že to obrovsky pomohlo atmosféře ve firmě – úplně se proměnila, stejně jako vztahy. Důvěra je vždycky neuvěřitelně důležitá. Takže sám sebe já raději hodnotit nebudu, to byste se musel spíš zeptat lidí.

Dlouhá léta patřilo chrudimské pivo k vyhledávaným „kouskům“, na nichž si pochutnal každý pravověrný pivař. Rozhodně mělo lepší pověst než údajně nedobré víno místní provenience. Smutným reliktem po vaření piva je rozpadající se pivovar v ulici Obce Ležáků.

Přestože průmylová velkovýroba piva v druhém největším městě Pardubického kraje nepokračuje, může se Chrudim pyšnit něčím, na co sousední Pardubice s vlastním, velkým pivovarem hledí s jistou závistí. Východočeské Athény totiž disponují už dvěma minipivovary.

Pivovar Filištín ve Filištínské ulici zná asi každý, komu chmelem vonící nápoj chutná. Vojta Kudrnáč tu vyrábí jak klasický ležák, tak různé speciály pro mlsné jazýčky pivních „hipsterů“. Koncem měsíce srpna se však otevřel další minipivovar, a sice v ulici Čs. armády. Nese příhodné jméno „Loutkář“. Také jeho piva mají svým pojmenováním připomínat něco z těch věcí, které jsou pro Chrudim symbolické.

Společnost Jihoměstský pivovar, která provozuje stejnojmenný pivovar a restauraci na pražském Chodově, směřuje do insolvence. Návrh na její vyhlášení podal jednatel firmy František Richter.

Pestrou škálu chutí piva, včetně ovocných nebo medových nabízí letos Beskydy. Turistická oblast propojila pěší trasy, cyklostezky a tipy na výlety se 14 pivovary a minipivovary a vytvořila v součtu 686 kilometrů dlouhou Beskydskou pivní stezku.

Nabízí 25 tras o délce od čtyř až do 48 kilometrů. Můžete je absolvovat na kole i pěšky a spojit cestování se zážitkovou gastronomií a nahlédnutím do alchymie sládků. Pamatujeme i na ubytování v okolí mnohých pivovarů, aby i cyklisté či motoristé mohli ochutnávat nejrůznější pivní speciály," říká Monika Konvičná, ředitelka Destinačního managementu turistické oblasti Beskydy - Valašsko.

Na pivní stezce lidé potkají ráj dřevěných soch, historii kloboučnictví a dům generála Laudona v Novém Jičíně, Žerotínský zámek, malebný Štramberk, unikátní chráněné říční peřeje v Ostravici, Muzeum Sigmunda Freuda v Příboře, Lišku Bystroušku z Janáčkovy opery na Hukvaldech, cyrilometodějská poutní místa, baziliku ve Frýdku - Místku, zříceniny hradů nebo známé rozhledny i méně známé romantické vyhlídky.

Nedávno založená chmelnice při Střední škole hospodářské a lesnické ve Frýdlantě se osvědčila. Už příští rok by se měla rozrůst na dvojnásobek. Vlastní chmelnici chce i tamní Zámecký pivovar.

Jen co se uvaří, zmizí. Zájem o speciální pivo ze školní chmelnice Střední školy hospodářské a lesnické ve Frýdlantě je enormní. Loni se Frýdlantský hospodář a Frýdlantský čeledín, jak se piva nazývají, vyprodali během čtyř týdnů.

Škola proto přemýšlí, že by se v budoucnu zúčastnila i různých pivních soutěží a pokusila se získat pro Čeledína či Hospodáře pivní pečeť.

„Lidé se na naše pivo chodili do školní prodejny ptát třeba i dva měsíce po té, co zmizelo z pultů. Zájem je obrovský. Máme z toho radost. Chmelnice je součástí praktické výuky našich zemědělských oborů. Letos nakonec i přes ne úplně příznivé počasí uvaříme z chmele o dva tisíce litrů piva víc. Várka bude hotová na konci října,“ říká ředitel školy Miroslav Kudrna.

Vaření z šišek je výzva i pro sládky
Dohromady to bude osm tisíc litrů piva. Ručně otrhané šištice se přitom musí velmi rychle zpracovat. Nejpozději do 24 hodin od utrhnutí.

„Pivo vaříme v Zámeckém pivovaru ve Frýdlantě, který nám hodně pomáhá. Vaříme tradičním způsobem. Tedy právě ze šišek a ne z peletek, které se dnes v pivovarech používají. Vlastně i chmel zatím pěstujeme na školních pozemcích postaru. Na dlouhých dřevěných tyčích, žádný drátěný systém,“ poukazuje Kudrna.

Vaření přímo z čerstvých šišek je výzva i pro sládky. „Ze šišek vaříme svoje pivo jednou za rok a pak tohle školní. Jinak používáme peletky. Zelený chmel dá pivu takovou zelenkavou, svěží barvu. Má pak i aromatičtější chuť a pivo je i perlivější,“ popisuje majitel Zámeckého pivovaru Marek Vávra.

Škola vsadila na odrůdu žatecký poloraný červeňák. „Je to jedna z nejlepších odrůd. Má nižší obsah hořkých látek, ale zase je jemnější, kvalitnější. Vaří se z ní ta nejlepší piva. Chmelová réva vydrží na chmelnici tak dvacet, dvacet pět let. My jsme s pěstováním začali před třemi lety,“ uvedl Jaroslav Palarec, zástupce ředitele školy.

Chmelnice se rozroste
Příští rok se navíc školní chmelnice rozroste na víc než dvojnásobek. Na česání chmelových šišek tak bude potřeba spousty rukou. S budováním začne škola ještě letos v říjnu.

„Podařilo se nám získat nějaké peníze, takže je dáme na rozšíření chmelnice. Bude za školním ovocným sadem. Ale už to bude tradiční chmelnice, kterou vidíte třeba na Žatecku. Tedy už ne dřevěné vysoké tyče jako máme teď na této menší chmelnici, ale drátěná konstrukce,“ řekl Kudrna.

Nebude to však jediná chmelnice, se kterou se ve Frýdlantě počítá. Chmelová réva by se mohla obtáčet i na břehu Smědé naproti Zámeckému pivovaru.

„Tradice pěstování chmele tady byla. Chmelnice bývaly na jižních svazích kolem Smědé, je to vidět i na předválečných fotografiích. Chmel potřebuje dost vody a také jílovitou půdu, to všechno tady je. Navíc by to bylo přímo u pivovaru. Daly by se pak spojit prohlídky pivovaru i s výkladem na chmelnici. Bohužel, zatím nám to komplikuje jednání s příslušnými úřady. Protože jde o zátopovou oblast, musíme mít souhlas s tím, že chmelnice, respektive její konstrukce, nebude dělat problémy při povodních. Jde o to, aby z ní nebyla bariéra, o kterou se budou zachytávat plovoucí věci, klády nebo že ji samotnou povodeň nestrhne,“ líčí Vávra.

I když pivovar přišel s návrhem nízké konstrukce, kde nejsou tyče tak vysoké, odbor životního prostředí na frýdlantské radnici se k tomu už několikrát negativně vyjádřil. „Doufám, že se nám je podaří přesvědčit, že snížená konstrukce nebude při povodních takový problém. Byli bychom moc rádi, kdyby to vyšlo,“ dodal Vávra.

Rodinný pivovar Bernard z Humpolce přišel s nečekanou novinkou. V době uzavřených hospod, kdy nešlo na odbyt čepované pivo, vyrobil svou první pálenku. Pivovar ujišťuje, že kořalka, která má 50,6 procenta alkoholu, není ze zbytků, tedy piva, které se nevypilo během karantény.

Chvilka alchymie, která začala pokusy o vypálení dvou sudů piva, skončila u celého kamionu. V lihovaru Zámeckých sadů Chrámce tak vznikl pod dohledem Jiřího Syrovátky, který se věnuje výrobě exkluzivních pálenek, čirý nápoj, který pivovar prodává jako limitovanou edici ve dvou tisících půllitrových láhví a třech tisících láhví o objemu jednoho decilitru.

„Výsledek je velmi milým překvapením. Vznikla dokonale čistá, jemná pálenka, ve které je lehce cítit slad. Ta chuť lidi baví, jejich první reakce nám dělají radost,“ představil novinku Stanislav Bernard.

S nápadem přišel zakladatel pivovaru v době, kdy se zastavily dodávky čepovaného piva do hospod, proto některé pivovary část piva likvidovaly. Bernard však ujišťuje, že pálenka nepochází z nevypitého prošlého piva, ale z čerstvého kvalitního ležáku.

Nápoj, který ozvláštní portfolio pivovaru, se skládá ze 16 piv, obsahuje 50,6 procenta alkoholu a do prodeje jde 1. září 2020 v rámci e-shopu značkových prodejen a vybraných prodejců značkového alkoholu. Každá láhev má jedinečné označení.

Loutkář, Kašpárek nebo Marioneta. Jména, s nimiž se nyní v Chrudimi můžete setkat nejen ve zdejším muzeu loutek. Na slavnou loutkářskou tradici města totiž navazuje i právě otevíraný chrudimský Pivovar Loutkář, který navařil ležáky právě těchto názvů.

Myšlenka založit pivovar přišla před rokem. Koronavirus sice práce na jeho otevření trochu zkomplikoval a pozdržel, ale to už je minulost. Dnes má Loutkář k vaření piva unikátní, špičkovou a na míru postavenou technologii, jejímž základem je desetihektolitrová varna. A jak ví každý pivovar či domovarník, základem piva jsou suroviny. Slad a chmel.

„Základem jsou české suroviny na tradiční spodně kvašené ležáky, ale umíme i zajímavé speciály z cizokrajných chmelů, jako je Citra, Magnum, Ekuanot, Challenger, Cascade, Galaxy či Sorachi ace,“ řekl jednatel pivovaru Tomáš Soukenka.

Kapacita ležáckých tanků je 70 hektolitrů. Na otevření sládek uvařil tři ležáky: dvanáctistupňového Loutkáře, jedenáctku Kašpárka a desítku Marionetu.

Ty doprovodí dvanáctistupňová APA Lodní šroub, což je odkaz na chrudimského rodáka Josefa Ressla, vynálezce lodního šroubu, a čtrnáctka stout Zkouška z dospělosti, coby připomínka legendárního seriálu, který se v Chrudimi točil v roce 1980.

Pivo zdražuje. Prvním předskokanem se stal Plzeňský Prazdroj, který startuje podzimní navýšení cen. Podle hlavního ekonoma Trinity Bank Lukáše Kovandy lze očekávat i zdražení ze strany dalších menších pivovarů. Plzeňský výrobce je totiž lídrem trhu.



„Navzdory rostoucím cenám však Češi pivo stále milují. Především právě díky jejich neutuchající přízni vyrobili loni tuzemské pivovary pivo v historicky rekordní celkové hodnotě zhruba 29,2 miliardy korun, jak plyne z aktuálních údajů Eurostatu. Pro srovnání, o deset let dříve, v roce 2009 činila celková hodnota piva vyprodukovaného v ČR 26,6 miliardy korun,“ všímá si Kovanda.

Výrazněji větší oblibě se těší nealkoholické pivo. V roce 2014 dosahovala hodnota v tuzemsku vyrobeného nealkoholického piva necelých 870 milionů korun. Loni se tato částka zdvojnásobila na 1,85 miliardy korun. Konkrétně jde o 112,6procentní nárůst. Hodnota produkce alkoholického piva během stejné doby vzrostla jen o 6,1 % a to z 27,5 na zmíněných 29,2 mld. Kč.

„Nealkoholické pivo tak ukusuje čím dále tím větší část trhu, kterou dosud prakticky výlučně opanovávalo běžné pivo, tedy pivo alkoholické. Zatímco v roce 2014 představovala hodnota produkce nealko piva pouze 3,2 procenta celkové hodnoty produkce alkoholického piva, loni už to bylo 6,3 procenta,“ říká Kovanda.

Objem produkce nealkoholického piva stoupl mezi lety 2014 a 2019 z 45,2 milionu litrů na 97,6 milionu litrů. Jde o 115,9procentní nárůst. Pro srovnání, ve stejném období stoupl objem produkce alkoholického piva v ČR z 1,82 miliardy litrů na 1,92 miliardy. To přitom představuje nárůst o 5,5 procenta.

„Dramatický růst produkce i hodnoty vyrobeného nealko piva v porovnání s tím alkoholickým do značné míry odráží efekt nižší základny. Jinými slovy, z nízkých úrovní se roste snáze než z vyšších. Trh s alkoholickým pivem je obecně nasycenější než ten s pivem nealkoholickým, které stále představuje určitou novou, ‚módní záležitost‘. Češi si ovšem stále radši dávají nealkoholické pivo i z toho důvodu, že roste jejich povědomí a celkový důraz na zdravější životní styl a životosprávu. Nealko pivo tak vnímají jako méně zdravotně škodlivou variantu jejich oblíbeného moku, která se navíc mnohdy běžnému pivu chuťově stále výrazněji přibližuje,“ dodává Kovanda.

Na čepy se po roce opět vrací oblíbený svatováclavský pivní speciál Zubr Extra hořký 12,5 %. Dostupný bude v restauracích a pivnicích zejména na střední Moravě, pivovar Zubr speciál stočil i do originálních lahví o objemu 0,75 litru, které budou dostupné přímo v pivovarské prodejně v Přerově. Celkem se speciálu uvařilo 750 hektolitrů.

„Jsme rádi, že po turbulentním jaru, kdy jsme museli upravovat výrobu a měnit plány, se můžeme vracet pomalu do běžného fungování a naši zákazníci si budou moci vychutnat oblíbený speciál Zubr Extra Hořký 12,5 %, který se stal tradiční součástí podzimní nabídky," říká Tomáš Pluháček, ředitel pivovaru Zubr.

Zubr Extra Hořký 12,5 % je ležák s výraznou intenzívní hořkostí, výrazným chmelovým aroma a lahodnou chutí, uvařený podle tradiční receptury z několika vybraných odrůd českého chmele a obsahuje 5,5 % alkoholu.

„Bohužel jsme z důvodu vládních nařízení a hygienických opatření museli v letošním roce zrušit tradiční hudební akce pořádané přímo v pivovaru. Ale příležitost vychutnat si naše pivo při koncertu oblíbených kapel budou mít fanoušci na Výstavišti Kroměříž, kam bych rád všechny pozval. V sobotu 12. září zde proběhnou tradiční Svatováclavské slavnosti, na kterých nebude chybět široká nabídka našeho piva včetně Extra hořkého speciálu. Doufáme, že na akcích v pivovaru se všemi setkáme opět v příštím roce," dodává Tomáš Pluháček.

Pivovar ZUBR, a.s., tradiční český výrobce působící především na Moravě, je společně s pivovary Holba a Litovel součástí pivovarské skupiny PMS. Pivovar je držitelem ocenění Klasa A, známky CHZO "České pivo" a více než 100 ocenění z prestižních tuzemských i zahraničních degustačních soutěží. Nejprodávanějším pivem z produkce je 11° ležák Zubr Grand, vítěz degustační soutěže Zlatý pohár Pivex – PIVO 2019 v kategorii ležáků. Novinka ve stálém sortimentu, dvanáctistupňový ležák Zubr Gradus, se na soutěži České pivo stal nejlepším světlým ležákem roku 2019 a v roce 2020 absolutním šampionem soutěže o Zlatý pohár Pivex – PIVO 2020. Úspěchy na soutěžích získal i Zubr Gold, který je absolutním vítězem soutěže o Zlatý pohár PIVEX – PIVO 2019 a celosvětovým vítězem kategorie Czech Style Pale Lager Beer v mezinárodní soutěži World Beer Awards 2019.