Novinky a zajímavosti ze světa piva

na 1.stranu

zprávy ze všech pivovarů

Pivovarnictví se vrátilo do České Kamenice. Po šedesáti letech

Publikováno:před rokemZdroj:Děčínský deníkAutor:Alexandr VanžuraČeská Kamenice

Dlouhých šedesát let museli českokameničtí čekat na vlastní pivo. Dočkali se až letos, kdy českokamenický pivovar uvařil již několik várek příležitostných piv.

Nyní se pivovar otevřel
i veřejnosti a nové českokamenické pivo si bude možné dát přímo v historických pivovarských budovách.

Majitelé nového pivovaru mají s výrobou mnohaleté zkušenosti. Před lety si totiž otevřeli palírnu, kterou nyní přestěhovali do pivovaru.

„Od samého začátku, kdy jsme palírnu měli, nám bylo jasné, že ji nemůžeme mít v rodinném domě, protože je to hrozně malé. Takže jsme sháněli prostor, kam bychom se přestěhovali. Z několika různých objektů se nám nakonec podařilo koupit pivovar. Je to obrovský objekt, který sám vybízí k tomu, aby byl využit k tomu, čemu sloužil," popisuje majitel českokamenického pivovaru Jan Kotouč. Ten tak bude kromě pivovaru v historických budovách, kde se vařilo pivo i pálilo již několik staletí, provozovat i přestěhovanou palírnu.

První novodobé pivo uvařili v České Kamenici již 
v průběhu letošního roku, nyní, v prosinci, se samotný pivovar otevřel i veřejnosti.
„V době, kdy se zde bude vařit pivo, to chceme nechat otevřené pro veřejnost, aby se lidé mohli podívat, jak se pivo dělá. Já i sládek máme rádi hořké pivo, tak doufáme, že si zákazníci zvyknou," říká Jan Kotouč.

Přestože pivovar teprve začíná, již nyní plánuje poměrně širokou nabídku piv. Mimo jiné by se mezi nimi měl objevit Kamenický Dukát, Kamenická Podkova a Kamenický Zlaťák.

Českokamenický pivovar vsadil na zkušeného sládka. Jan Pavlík má totiž dvacetiletou praxi s vařením piva, působil například i v ústeckém Zlatopramenu, následně přešel do jednoho východočeského pivovaru.

„Plánujeme vařit klasické značky od desítky přes jedenáctku, dvanáctku k tmavé dvanáctce, polotmavé jedenáctce až ke speciálům jako je patnáctka nebo šestnáctka," říká sládek.

„Prostě k pivům, která se dneska dělají pro zpestření trhu," dodává sládek.

Opravovat památkově chráněné objekty, mezi které kamenický pivovar patří, není pro jejich majitele zrovna nejjednodušší. Nemohou si 
v nich totiž udělat vše podle svých představ, řadu věcí musí konzultovat s památkáři.

Nejprve bylo nutné nechat zpracovat stavebně historický průzkum. Při přípravách rekonstrukce investoři řešili 
s památkáři například i to, jakou barvu bude mít fasáda.

Rekonstrukce pivovaru byla finančně náročná a přispěla na ni také prostřednictvím svých fondů i Evropská unie. Přesto kompletní oprava ještě stále není hotová.

„Tu část, která je vidět od silnice, jsme zabezpečili celkově včetně vnitřních konstrukcí. Poměrně hodně práce je uděláno. Je to tak, aby ten objekt mohl sloužit. Prostřední části pro skladování a opravená část pro pivovar a palírnu," přibližuje rozsah oprav Jan Kotouč. Ten plánuje v budoucnu výstav přibližně tří tisíc hektolitrů, kterého by chtěl dosáhnout do tří let.

Podle jeho slov ale není problém v případě zájmu výstav ještě po dokoupení dalších částí technologie zvýšit. Prostorů na to je v českokamenickém pivovaru dostatek.

Ležák, který není ležák. Pivovary tak musí označovat i úplně jiná piva.

Publikováno:před rokemZdroj:Lidovky.czAutor:Miroslav Petr

Slavný český ležák – pivo, které se z Plzně rozšířilo za hranice a tvoří už na 70 procent světové produkce – nemusí být ve skutečnosti ležák. Toto pojmenování totiž musejí dávat pivovary na etikety i v případě, že v lahvi není české spodně kvašené a dlouho zrající pivo, ale naprosto odlišný typ – například pšeničné nebo jiné svrchně, a tedy rychleji kvašené pivo, známé z Anglie, Belgie či Ameriky.

Podle vyhlášky, ve které ministerstvo zemědělství rozlišuje jednotlivé druhy piv, je ležák zkrátka úplně každé pivo, které má stupňovitost v rozmezí 11 až 12,9.

Pokud sládek v tomto rozmezí uvaří třeba svrchně kvašené pšeničné pivo, musí ho stejně označit jako ležák. A k tomu přidá slovo „pšeničný“.

Pivovary chtějí už roky toto matoucí označování změnit. Ministerstvo, které právě dokončilo návrh nové vyhlášky (měla by platit od poloviny příštího roku) a přichází s definicí nových druhů piv, však ponechává ležák beze změny.

Odborníci se smějí
„Jde o patvar, kterému se odborníci, včetně našich kolegů v zahraničí, smějí. Já tak například musím jako ležák označovat svůj dvanáctistupňový California Ale. To je, jako kdybyste z hlediska rasy označili člověka za černého bělocha nebo bílého černocha,“ kroutí hlavou plzeňský sládek a majitel minipivovaru Joe’s garage beer Josef Krýsl.

„Je to naprostý nesmysl, ale legislativa to tak bohužel zatím nařizuje,“ komentuje situaci ředitel náchodského pivovaru Primátor Josef Hlavatý.

Primátor má šestnáctiprocentní, tedy mezi českými průmyslovými pivovary zřejmě největší podíl svrchně kvašených piv na své produkci.

Zmatená legislativa
Dlouho nebyl s názvoslovím problém. V Česku se vařila v drtivé většině jen spodně kvašená a ve světě proslavená piva českého typu.

Před lety ale začala, především díky rostoucímu počtu minipivovarů a jejich inspiraci v zahraničí, stoupat také obliba různých typů, jako je weizen – pšeničné, stout (například Guinness), india pale ale (a další typy „ejlů“), vařených z jiných typů obilovin, chmele i kvasnic.

Na to reagoval kromě minipivovarů nejen náchodský Primátor a další větší výrobci, ale i ti obří. Včetně třeba skupiny Heineken (vaří například Krušovice pšeničné) či lídra Plzeňského Prazdroje (pšeničné svrchně kvašené pivo Fénix). I oni musejí na etiketě uvádět, že jde o ležák.

Legislativa zkrátka neřeší zásadní rozdíly v chuti, surovinách ani způsobu výroby, ale pouze kategorie podle stupňovitosti (podílu pevných látek v mladině před kvašením). Takže vyhláška zná jen stolní piva (do 6°), výčepní (7° až 10°), ležáky (11° až 12°), speciály (13° a více) a portery (tmavé nad 18°).

Na odlišné styly výroby reaguje ministerstvo až nyní, kdy v rámci návrhu vyhlášky o požadavcích na nápoje zavádí nové definice a mění některé staré.

„Změny zohledňují nové metody výroby piva a požadavky na jejich označování, a to včetně produkce z minipivovarů,“ říká mluvčí resortu Hynek Jordán.

Důvody, proč vyhláška ponechává matoucí označení u ležáků, však nesdělil. Mezi lidmi z branže se spekuluje o údajných obavách z toho, že by výraz, na který je české pivovarnictví hrdé, zmizel z legislativy.

Nerozlišují ani pivní velmoci
Kategorii ležák, respektive lager, však nerozlišují podle stupňovitosti v legislativě ani takové pivní velmoci, jako je Rakousko nebo Německo. Mají v tomto rozmezí výraz silné nebo plné pivo.

Označení ležák také používají, ale mohou tak být dobrovolně popsána piva s rozdílnou stupňovitostí. A především jen ta, která skutečně jsou ležákem. A to navrhuje také Českomoravský svaz minipivovarů.

„Vyhláška je nyní v meziresortním připomínkovém řízení a ještě se pokusíme změnu prosadit. Jde zkrátka o to, abychom nemuseli povinně používat termín ležák u piv, která mají s ležákem pramálo společného,“ uvedl šéf svazu Jan Šuráň.

V Plzeňském Prazdroji bylo více než 700 tisíc lidí

Publikováno:před rokemZdroj:Plzeň.cPrazdroj

Pro rok 2015 se z Plzně stala kulturní metropole celého evropského kontinentu a přilákala rekordní počet návštěvníků. Více než 716 tisíc lidí navštívilo také turistické trasy a programy, které pro návštěvníky připravil Plzeňský Prazdroj, generální partner projektu Evropské hlavní město kultury Plzeň 2015.

Plzeňský Prazdroj a jeho značka Pilsner Urquell byla rok a půl hrdým generálním partnerem projektu Evropské hlavní město kultury Plzeň 2015 (EHMK), který ze západočeské metropole udělal pro rok 2015 kulturní metropoli celého kontinentu.

Pomalu končící rok byl z pohledu návštěvnosti pro pivovar a jeho turistické trasy velmi úspěšný. Plzeňský Prazdroj provozuje v Plzni nejen návštěvnickou trasu Pilsner Urquell, ale i Pivovarské muzeum a Plzeňské historické podzemí. Tradiční turistické cíle zpestřila řada doprovodných akcí, které doplňovaly program projektu EHMK Plzeň 2015.

„Návštěvnost na našich plzeňských trasách vzrostla v porovnání s rokem 2014 v průměru o 26 %. Celkem v letošním roce navštívilo trasy Plzeňského Prazdroje a doprovodné akce více než 716 tisíc lidí a konečná bilance tohoto roku bude ještě vyšší,“ říká Jindřiška Eliášková, manažerka rozvoje cestovního ruchu a péče o historické dědictví Plzeňského Prazdroje, a dodává: „Největší nárůst v návštěvnosti zaznamenalo Plzeňské historické podzemí, kde nárůst návštěvnosti dosáhl v některých měsících až 64 %.“

Pokud se podíváme na složení návštěvníků z pohledu zastoupení národností, tak na prvním místě jsou stále Češi. Jejich podíl na trasách v Plzni je velmi podobný jako v loňském roce. „Největší nárůst ze zahraničních turistů jsme zaznamenali u turistů z Německa. Nárůst návštěvníků na našich trasách v Plzni se pozitivně projevil i v dárkových prodejnách, které rovněž zaznamenaly nárůst nakupujících. Z nabídky dárkových předmětů byly nejvíce populární gravírované půllitry a sklenice, kam na přání zákazníka na místě gravírujeme jména, loga či věnování a vzkazy,“ říká Jindřiška Eliášková.

Náchodský Primátor uspěl v pivní soutěži v Bruselu

Publikováno:před rokemZdroj:E15.czPrimátor

Náchodský pivovar Primátor uspěl v letošním ročníku Brussels Beer Challenge, kde jeho svrchně kvašený pšeničný Weizenbier získal ve své kategorii zlatou medaili. Celkem byla do soutěže přihlášena více než tisícovka vzorků ze třiceti zemí světa.

Z českých zástupců uspěl tentokrát pouze náchodský pivovar. Kromě prvenství piva Weizenbier získal i bronz díky speciálu Premium Dark.

„Belgii vnímáme, jako zemi pyšnící se odbornou pivní znalostí a mezinárodním renomé. Proto je pro nás účast v soutěži Brussels Beer Challenge výzvou a zároveň příležitostí poměřit se s pivovary z různých zemí. Tyto mezinárodní úspěchy oceňují naši zahraniční partneři nejvíce,“ říká exportní manažerka Romana Jansová.

Právě oceněné Weizenbier má nadále táhnout růst vývozu produkce Primátora. Podle Jansové jeho prodej vzrostl o třicet procent za rok.

Ducha starých časů nevzal ani požár, pivovar jak z Postřižin je památkou

Publikováno:před rokemZdroj:iDNES.czAutor:Michaela RambouskováDobruška

Jako by byl vystřižený z jiných časů. Pivovar Rampušák v Dobrušce prohlásilo v červenci ministerstvo kultury za technickou památku. Pivo vyrábějí nejen tradiční českou metodou, ale především z části na historickém a stále funkčním zařízení.

Pivovar z druhé poloviny 19. století je v některých ohledech celorepublikovým unikátem. Jeho památková hodnota spočívá především v tom, že výrobní procesy se dějí v původním architektonickém uspořádání budovy, a navíc s historickými stroji z let 1927 až 1936.

Návrat do minulosti začíná už na sladovně, kde majitel Milan Vedra ukazuje vendr, jenž naplno funguje už od roku 1936, kdy pivovar prošel poslední velkou rekonstrukcí a modernizací.

„Zhruba jednou za dvě hodiny jím projedeme lísky, na nichž hvozdíme, tedy sušíme, naklíčený ječmen,“ vysvětluje Vedra, když zapíná staré zařízení. Ač je osmdesátileté, má zvuk jako zamlada. Historická sladovna zvládá pokrýt nejen potřeby své výroby, ale slad prodává i do dalších pivovarů.

„Přišli jsme o většinu historické části sladovny“
„Zařízení se nám daří udržovat. Máme jen trochu problémy se sháněním kožených řemenů, které ho pohánějí. Naštěstí se nám je stále daří objevovat při likvidacích různých továren či skladů,“ popisuje majitel jedinou komplikaci při údržbě masivního železného zařízení, které přežilo i devastující požár sladovny v roce 2006.

Po něm zůstaly jen obvodové zdi budovy a také ohořelé dveře u vstupu na půdu pivovaru, které majitel zanechal jako připomínku na tuto událost. „Část historického vybavení sice přežila samotný požár, ale zničila ho střecha, která se propadla. Přišli jsme tak o většinu historické části sladovny,“ vzpomíná Vedra.

Uchráněna před požárem naštěstí zůstala vedlejší budova, kde je varna s měděnými nádobami, jako vystřižená z Postřižin. Do malebného filmu by s přehledem zapadl i sládek Václav Kovařík, který zrovna končí rmutování, což je laicky řečeno získávání cukru ze sladu.

„Na jednu šedesátihektolitrovou várku spotřebujeme tunu sladu,“ říká sládek a přečerpává sladinu. Až do ní přijde chmel, vznikne mladina, která se už zase o něco víc bude chutí podobat pivu.

K němu je však zatím ještě daleko. Všechen slad si vařič musí ještě před rmutováním namlít, po pivovarsku namačkat. To se děje na mlecím zařízení nad varnou, které je nejcennějším technickým prvkem pivovaru. Slouží už od roku 1927. „Je unikátem doslova v celorepublikovém měřítku,“ míní Eva Macková z Národního památkového úřadu v Josefově.

Po přečerpání a vychladnutí mladiny už dojde na kvasnice. Teprve jejich zásluhou se ze zvláštní hořkosladké tekutiny za několik týdnů stane pivo.

Šest let chátral
Dobrušský pivovar fungoval do roku 1996, pak šest let chátral, než ho koupila soukromá firma, jež v něm zprovoznila sladovnu. Rozvoj však pozastavil požár v roce 2006. Naději dal starému zhuntovanému pivovaru až Milan Vedra, který ho koupil o rok později. Vařit začal v srpnu 2008.

„Kolem pivovarnictví se pohybuju roky, zajímá mě jeho historie, proto jsem ani neuvažoval o likvidaci dochovaných technologií či o nějaké velké modernizaci. To, co šlo z původního zprovoznit, jsem zachoval. Vyměňovat zařízení sladovny by se nevyplatilo, navíc můžeme stále zájemcům ukazovat, jak tradiční sladovna vypadala,“ říká Vedra a dodává, že ta dobrušská je zřejmě nejmenší funkční sladovnou v České republice. „Možná i v Evropě,“ zamyslí se.

Že období, kdy byl pivovar zavřený, přežila měděná varna, kterou památkáři rovněž vysoce cení, se dá považovat za zázrak.

„Byli jsme rádi, že je někdo nevyřezal a nedal do šrotu. Takhle velké měděné pokrývky by nyní už nikdo nevyrobil,“ říká ředitel.

Zprovoznění pivovaru a sladovny do dnešní podoby podle Vedry předcházela také řada rekonstrukcí a investic do navazujících technologií, například instalace nových nerezových náduvníků a vytápění hvozdu na sladovně, ležáckých tanků do historických sklepů, filtrace, stáčírny sudů a dalších technologických prvků.

„To vše jsme vždy prováděli se snahou v maximální míře zachovat původní ráz pivovaru a sladovny,“ dodává majitel malebného podniku. Aktuálně uvažuje nad pořízením nové šrotovny, tu původní z roku 1927 však chtějí v Dobrušce nechat na místě a udržovat ji v provozu

Ohlédnutí za letošním rokem v Dalešickém pivovaru

Publikováno:před rokemZdroj:Novinky vysočinaDalešice

Dalešický pivovar vyrobil v letošním roce sedm a půl tisíci hektolitrů piva, což je o tisíc hektolitrů víc než v loňském roce, stoupl i počet restaurací s dalešickým pivem.

Ve spotřebě vede Dalešická jedenáctka, té se vyrobí 80 %, Dalešická májová třináctka si ukrajuje 13 % z výroby. Černého piva Fledermaus se letos vyrobilo 300 hektolitrů z celkové roční výroby piva. Zbývajících 225 hektolitrů roční produkce připadá na příležitostná piva jako je vídeňský ležák Wiener, extra hořký ležák Anton Dreher, pojmenovaný podle významného majitele pivovaru, polotmavý ležák Kouřící králík a světlý šestnácti stupňový speciál Bock. Letošní velkou investicí byla nová myčka sudů a stáčecí stroj piva do sudů. „Nové technologie přispěly ke kvalitnější péči o naše pivo,“ sdělil správce pivovaru Ladislav Urban.

V letošním roce přibylo dalších deset nových restaurací, které čepují Dalešické pivo. Vedle dvou nových pražských restaurací přibylo do „rodiny“ nejvíce restaurací na Pálavě. Na Dalešické pivo je možné si zajít také ve Zlínském a Jihočeském kraji. Denně vyjíždějí z bran pivovaru dvě auta s rozvozem piva. Do každé restaurace zaváží pivo jednou týdně. „V příštím roce plánujeme koupit nové auto na rozvoz,“ říká Ladislav Urban.

Velký zájem turistů, cyklistů a návštěvníků pivovaru o stáčená piva přiměl pivovar ke stáčení piva do skleněných lahví. „Každý, kdo od nás odcházel, se dotazoval na stáčené pivo, které by mohli přivézt jako dárek nebo si vzít domů,“ popisuje provozní Marie Pekárková. Jen během léta se prodalo přes 7 000 lahví.

Dalešický pivovar dal základní kámen nové značce restaurací, které pojmenoval Hostince filmových Postřižin. „V současné době sem patří restaurace Ambra v Brně v Žabovřeskách, Dalešická restaurace Betlém v Brně v Černém Poli a brněnská restaurace Don. V nadcházejícím roce budou další přibývat,“ prozradil správce Urban.

Po celý rok kulturní a společenské akce v pivovaru připomínaly výročí natočení Menzelova filmu Postřižiny. „Nejvíce lidí zaplnilo pivovarské nádvoří při Postřižinských slavnostech a obrovský zájem byl o Hrabalovskou noc, kdy v různých koutech pivovaru herci sehráli scény z Postřižin,“ popisuje Beáta Sládková. Informace pro novinkyvysocina.cz uvedla Mgr. Eva Fruhwirtová.

Lokální piva, která si dáte na stojáka. Jak vypadá nová generace českých hospod?

Publikováno:před rokemZdroj:Lidovky.czAutor:Petra Pospěchová

Českem se už prohnaly módní vlny hamburgerů, fusion gastronomie či vietnamské kuchyně. Teď se hlásí o slovo něco zcela domácího: hospoda v novém kabátě. Svéráz klasických podniků čtvrté cenové skupiny kombinuje s lokálními pivy a chuťovkami z prvotřídních surovin.

Stěží má nějaký jazyk tolik slov pro zemitou hospodu jako čeština: nálevna, kvelb, šenk, lokál, špeluňka, pajzl, putyka, krčma... Z každého z těch zvukomalebných slov prosvítá cosi z podstaty české hospody, totiž že je institucí svého druhu. Není jen pouhým místem, kde se pije pivo, ale dokonale demokratickým prostorem, kde vedle sebe sedávají studenti, kopáči, manažeři, spisovatelé... a všichni jsou si rovni. Česká hospoda je tavicím kotlíkem, kde se nad půllitry vznáší frflání na politiku, debaty o fotbale, filozofické úvahy i bezobsažné tlachy.

Nejpůsobivěji dokázal institut české hospody zpodobnit Bohumil Hrabal: „... měl dojem že je v kostele na velké mši a každý výčepák v tom slunci mu připadal jako kněz ve slavnostním rouchu a můj muž měl dojem, že takhle asi vypadají katolická nebesa, že každý pingl je andělíček a každý výčepák je archanděl Gabriel a andělíčci roznášejí krásná piva, ale to nejsou piva, to je svatá Eucharistie, a takový vedoucí v bílém plášti, to je svatý Petr, který bdí nad kvalitou jídel a nad řízností piva, a můj muž a ostatní pivní hosté a vůbec všichni hosté jsou věřící, jsou sbor blažených, kterého se už netýká ani pobyt v pekle, ani pobyt v očistci, všichni tady jsou vyvolení a všichni jsou Beránci Boží a všichni přijímají tělo i krev Páně v podobě řízného piva a něžné smetanové pěny...“

Současní milovníci hospod jsou v pohledu na svá oblíbená zařízení jen o málo méně poetičtí než Hrabal ve svém spise Vita Nuova. „Jasně že bych mohl chodit s kolegy do nějakého trendy baru. Ale moje oblíbená čtyřka je místo, kam se vracím za jiným světem, rozmanitostí, kde si odpočinu od toho, co žiju pořád. Chodím tam už léta, tohle místo je součást mě samého,“ vysvětluje třicetiletý ekonom Jakub Jiříček.

„Jsem milovník čtyřek, ale nekuřák. Tohle rozpolcení pro mě vyřešila až nová vlna hostinců, které začaly v posledních letech vznikat. Dneska už si můžu v klidu dát pivko mezi normálníma lidma a pak nesmrdět jako uzenáč. Dřív byly nekuřácké spíš lepší restaurace – a to fakt není svět, kde bych chtěl trávit svoje večery. Mě baví různorodost, každodenní poetika – a tu má prostě jen klasická hospoda,“ doplňuje ho pětačtyřicetiletý manažer Jan Suchý.

Na nic si nehrát
Právě rozmanitost osazenstva je jedním z důvodů, proč je česká hospoda tak zajímavým a sociálně atraktivním místem. Ve čtyřkách je tradice přisedávání ke stolům, kde už někdo přebývá, společnosti se tak míchají, stále vzniká přirozený komunikační kvas.

Hostince nové vlny, které vznikají v posledních letech, na tenhle aspekt věci nezapomínají. „Chtěli jsme vytvořit prostor, kde si vedle sebe může stoupnout právník a dělník a ochutnat dobré pivo. V tom, že se stojí, je už obsažena jakási neformálnost, kterou se snažíme dobře namíchat s všudypřítomnou kvalitou,“ vysvětluje Jakub Brezovský, který je jedním z těch, kdo stáli u zrodu brněnského konceptu Na stojáka, krčem, kde je většina interiéru dimenzovaná skutečně jen na postávání s půllitrem. „Stavíme na tradici ochutnávání, nejde nám o to, aby tu lidé seděli celý den. Když jsme otvírali, říkali nám, že do měsíce sem židle dáme. A pořád nic. Naopak se chystáme rozrůst do Prahy,“ načrtává Brezovský plány firmy, která v jihomoravské metropoli provozuje už dvě pobočky Na stojáka.

Dalším podstatným momentem české hospody je, že si tu nikdo na nic nehraje. A na nic si nehraje ani sama hospoda. „Z těch klasických kultovních hospod jsme si nebrali nic konkrétního, ale chtěli jsme vytvořit prostor, který bude mluvit sám za sebe, nebude plný haraburdí – prostě jsme nechtěli budovat skanzen. Šlo nám o přirozenost místa i atmosféry. Stačí se podívat třeba k Jelínkům (kultovní pražská Jelínkova pivnice), tam taky nejsou žádná dřevěná kola rozvěšená po zdech. Tradice a prostředí se tam formuje něčím jiným než haraburdím v interiéru. A tuhle cestu jsme si vybrali i my,“ říká Jan Korselt, který je jedním ze spolumajitelů Vinohradského pivovaru.

Naopak záležitost, jež bývá v mnoha tradičních hospodách obvyklá, tedy stůl pro stálé hosty zvaný štamtiš, ve Vinohradském pivovaru nemají. „Vrací se sem hodně lidí, ale snažíme se je nijak nesortovat. Ani já sám tu nemám stůl – když přijdu a je plno, prostě si na místo počkám. Tohle třídění hostů mi vždycky pilo krev třeba u Tygra,“ vysvětluje Jan Korselt.

Příběh o pivu
Vinohradský pivovar otevřel před rokem na zbytcích někdejšího Měšťanského pivovaru, který před časem vyhořel a jehož velká část byla přestavěna na luxusní byty. I tenhle příběh je jedním z důvodů, který sem přitahuje zvědavé hosty.

Na něčem podobném staví také hostinec pivovaru v Úněticích. „Náš příběh je silný i díky vlastnímu pivu, které pivovarské hospodě dává duši a přidanou hodnotu. Podobné věci dnes docela přicházejí do módy,“ říká Lucie Tkadlecová, jedna ze spolumajitelek Únětického pivovaru. „Jsme staromilci, na hospodě je to vidět a hosté na to slyší.“

Vlastní pivo naleznete též v ostravském Hobit Clubu. Místu zařízenému v prvorepublikovém stylu vládne rázná vrchní, která na otázku po heslu na Wi-Fi odpoví „kastrace“. „To, abychom odradili neplatiče... takže žádné nemáme,“ zachechtá se ještě s viditelným potěšením. Její přímočarý styl si během pár piv, která na stole přistávají s neúprosnou rychlostí, oblíbíte a hledáte výmluvy, proč zůstat ještě na jedno. A pak ještě na jedno.

Se jménem Hobit Clubu je neodmyslitelně spjat Jiří Štverka, který zde začal vlastní pivo připravovat v roce 2007. První várku uvařil na svou vlastní svatbu. K původnímu pivu nazvanému Qásek postupně přibyly různé sezonní speciály – na čepu už tu měli pivo ořechové, červené s příchutí chilli papriček i s přídavkem nakuřovaného sladu.

Střídavá pípa
Hobit Club má v nabídce kromě vlastního piva také regionální produkty z konkurenčních malých pivovarů. Nabídka se mění, každý týden můžete ochutnat něco jiného. Na stejný princip vsadil i hostinec U Slovanské lípy na pražském Žižkově.

„Ku potěše těla i ducha ctěného obecenstva se zde s poctivostí vydávají česká jídla připravovaná z čerstvých surovin a čepují výhradně česká piva. Na své důležitosti netratí ani jiné české produkty, kteréžto snahou naší jest zviditelnit, a přispěti tak k podpoře a povznesení domácího průmyslu,“ láká Slovanská lípa na svém webu a vše slíbené pak vyplňuje v praxi. Zdejší bramborové knedle sypané dozlatova upečenou cibulkou, domácí paštiky či nakládaný sýr ve stylových patentních sklenkách jsou skutečně excelentní.

Slovanská lípa patří k nemnoha místům, kam lze vzít bez obav cizince, aby nasáli autentickou atmosféru prvorepublikové Prahy, ochutnali domácí kuchyni. Slovanská lípa sice otevřela relativně nedávno, navazuje však na tradici stejnojmenného podniku z devatenáctého století. A kontinuita je tu opravdu cítit. Chybí snad jen stůl, kde by se chlapi z okolí pravidelně scházeli u mariáše.

Do časů před první republikou sahá i historie vinohradské restaurace U Bohouše, která patřila k oblíbeným kvelbům Jaroslava Haška. Ovšem zatímco za Haškových časů se tu u stropu vznášel hustý oblak cigaretového kouře, v dnešní době patří Bohouš k průkopníkům nekuřáctví. Majitelé tak nemusejí tak často leštit svou sbírku starých půllitrů, která prostory zdobí.

Na druhé straně Vltavy nejsou hospody téhle nové vlny tak rozšířené, postupně však rostou i zde. Hezkou ukázkou nově rašící tradice je smíchovský hostinec U Terflerů. Zastrčená nálevna svoje kořeny klade do roku 1893, od té doby zažila socialistické přejmenování na hostinec V Koutku a posléze zase návrat ke jménu, jež mu dali první majitelé, i období, kdy byla přebudována na kavárnu.

„V současné době se snažíme vrátit hostinci ráz klasické,normální‘ pivnice, kde si za příznivou cenu dáte dobré pivo v příjemném prostředí,“ říkají o tomhle návratu dnešní provozovatelé. Chutné kácovské pivo, nakládané sýry i hospodské brambůrky v celofánu tuhle definici naplňují chuťově a jednoduchý lehce starosvětský styl ji jen potvrzuje.

Jednoduše, prosím
Jestli mají hostince nové vlny něco společného, je to jistá jednoduchost: vyniká jí brněnský Na stojáka, Vinohradský pivovar a třeba i českokrumlovské Depo. „Chtěli jsme se odlišit od ostatních. Tady v Krumlově jsou to samé katakomby a obloukové klenby. Na náš styl hosté reagují pozitivně, nelíbí se tu akorát ruské klientele. K duchu prvorepublikového hostince, k němuž se vztahuje, čistá a jednoduchý interiér patří,“ říká David Račák, který je manažerem Depa.

Dalším společným prvkem jsou rázní výčepní a číšníci. Nejde o nějakou klackovitost, spíš o rovnocenný vztah, který mezi hostem klasické nálevny a personálem bývá. „Naši číšníci musí být příjemní, ale zároveň v nich budujeme jistou stavovskou čest a pocit, že jsou si s hosty rovni,“ říká Jakub Brezovský z Na stojáka.

Při pohledu na hospodskou krajinu to vypadá, že putyky nové vlny se staly skutečným fenoménem a svébytným českým trendem. A že jsou důstojnými nástupci prvorepublikových lokálů i klasických českých čtyřek.

Svijany otevřely svou první pivnici s tankovým pivem v Praze

Publikováno:před rokemZdroj:Regiony24.czAutor:Petra WinklerováSvijany

Pivovar Svijany představil na konci minulého roku koncept svých značkových pivnic. Po podnicích, které otevřel v severních Čechách, nyní pivovar zrekonstruoval restauraci U Rokytky. Ta se tak stala první pražskou pivnicí čepující svijanské pivo z tanku. U Rokytky drží ještě jeden primát – jedná se o jediný podnik v České republice, který z tanku čepuje Svijanského Rytíře 12%.

Pražská pivnice U Rokytky se zařadila na post jednoho z nejoblíbenějších svijanských podniků už před lety. "O naše pivo tu bylo vždy skvěle postaráno. Majitelé si uvědomují, že pivo, zejména nepasterované a tradiční, potřebuje péči, kterou mu odjakživa poskytují. To se logicky projevilo na oblibě restaurace u zákazníků a přístup hospodského samozřejmě těší i nás," říká Petr Menšík, sládek Pivovaru Svijany.

Letos prošla "Rokytka" kompletní proměnou. "V průběhu pětitýdenní rekonstrukce byl ve spolupráci s architektkou ing. Ladislavou Havrdovou upraven interiér, zásadní změny se dočkal výčep, který teď poskytuje obsluze i hostům mnohem větší pohodlí a přehled," říká Roman Havlík, ředitel Pivovaru Svijany. Hned na první pohled je patrné, že se jedná o svijanskou pivnici. Na čepu je kompletní svijanské portfolio čítající aktuálně 10 piv, v interiéru jsou k nepřehlédnutí také 3 pivní tanky, z nichž každý pojme 5 hl piva. Další zásoba piva je uskladněna v chladném sklepě v sudech. Zajímavostí je, že pivní tanky mají chlazení v plášti, proto nemusí být umístěny v chladicím boxu. "Správnou teplotu piva kontrolují na vstupu i výstupu sondy, uvnitř tanků je pivo navíc chráněno speciální fólií tak, aby nápoj nepřišel do kontaktu s tlačným plynem, jako se děje v sudu. Výčepní zařízení minimálně jednou týdně sanitujeme, a i když je někdy nutné sanitaci udělat v otvírací době, zákazníci si na dobré pivo rádi počkají," říkají Miloš Provazník a Robert Franke, provozovatelé pivnice.

Restaurace U Rokytky je první pražskou pivnicí nabízející tankové Svijany a zároveň se stala první pivnicí v České republice, která z tanku čepuje ležák Svijanský Rytíř 12 %. Jedná se o extra hořké pivo z jednoho z posledních českých pivovarů, které si letos odvezlo titul "Nejlepší pivo plzeňského typu" z mezinárodní degustační soutěže Meiningers International Craft Beer Award. Ta se koná každoročně v Německu a hodnotí řemeslně vyrobená piva z celého světa.

Loučí se nejdéle sloužící český sládek. U Fleků vařil pivo 44 let

Publikováno:před rokemZdroj:Lidovky.czAutor:Miroslav PetrU Fleků

Celých 44 let vařil v pověstném pražském pivovaru U Fleků vyhlášenou polotmavou třináctku. A je nejdéle sloužícím sládkem nejenom na jednom pracovišti, ale u nás vůbec. Koncem ledna bude Ivanu Chramosilovi 70 let a ukončí tím i práci pro legendární pivovar.

Chramosila střídá mladý nástupce Michael Adamík z rodiny Brtníkových, majitelů pivovaru, kterým ho komunisté v roce 1949 znárodnili a kteří ho od restituce na začátku devadesátých let vlastní dodnes.

„V žádném případě se nechystám důchod trávit u televize. Od řemesla neuteču, chtěl bych pokračovat v poradenské práci,“ zamýšlí se Chramosil nad svým dalším působením.

U Fleků začínal v roce 1971 po studiích a krátké kariéře ve Staropramenu, který tehdy patřil stejně jako flekovský pivovar pod Pražské pivovary. Hned po nástupu přilákal stovky nových zákazníků tím, že flekovskou polotmavou třináctku (jiné pivo se U Fleků nevaří) zbavil přídavků, které do tradičního českého ležáku nepatří.

Upravil poměry sladu, přestal pivo po svém předchůdci „vylepšovat“ cukrem a chmelovým extraktem. Zůstaly jen klasické domácí suroviny. „Zkrátka předělal jsem třináctku tak, jak to vyhovovalo mně,“ říká Chramosil.

Když pivo, tak od Chramosila
Jeho pivo tak přispělo k tomu, že pivovar a restaurace U Fleků byl a stále je domácími i turisty hojně navštěvovaná a v zahraničních bedekrech zmiňovaná památka.

V tomhle duchu držel tradici vařené flekovské třináctky celou svou kariéru. Během té doby si vysloužil záplavu ocenění a vyznamenání.

Z poslední doby třeba titul Sládek roku 2011 od Sdružení přátel piva, vstoupil do Síně slávy Českého svazu pivovarů a sladoven, minulý týden získal od magazínu Pivo, Bier & Ale titul Český pivní patriot, udělovaný výhradně osobnostem, které celý svůj život, respektive déle než 30 let, pracují pouze v jednom pivovaru.

„Profese sládka je úžasné řemeslo a nikdo ji u nás nezosobňuje tak výrazně jako Ivan Chramosil,“ říká vydavatel Pivo, Bier & Ale Pavel Borowiec. Připomíná i Chramosilovo dlouholeté členství v porotách dvou nejprestižnějších světových degustačních soutěží - World Beer Cup a European Beer Star.

„Během uplynulých deseti let si v Americe i Německu získal mimořádně velkou autoritu a respekt. Zosobňuje tradici české ho pivovarnictví,“ dodává Borowiec.

Vzor pro další pivovarníky
Chramosil má ale na české pivovarnictví vliv i tím, že ho za vzor považují generace dalších sládků a pivovarnických odborníků.

Mnoho z nich k němu ke Flekům chodilo za dob studií na praxi. Pivovarnictví se od něj učili třeba nynější generální ředitel Budějovického Budvaru Jiří Boček nebo starší obchodní sládek Plzeňského Prazdroje Václav Berka.

„Pro mě je Ivan velká legenda a skvělý člověk, který si váží řemesla,“ říká Berka. Boček zas vzpomíná, jak ke Chramosilovi chodil na praxi ještě jako student střední školy. „Za něj mluví to pivo. Má kromě toho všeho také hodně velkou zásluhu na tom, že v osmdesátých letech nebyl pivovar U Fleků zrušený, ale naopak se rekonstruoval,“ oceňuje Boček.

Koledy rozezpívaly pivovar v Žamberku

Publikováno:před rokemZdroj:Orlický deníkŽamberecký kanec

I v Žambereckém pivovaru se opět rozezněly koledy. Již tradiční akci neohrozil ani déšť, který se těsně před šestou spustil. V sále pivovaru děti i učitelé z místní ZUŠ, společně s hojným počtem návštěvníků, vytvořili pravou vánoční atmosféru. Zavoněl punč, sál se rozezpíval a v tu chvíi nikdo nechtěl věřit, že venku neleží sníh. Účastníků bylo na osm desítek.

Zprávy z veřejně přístupných zdrojů nebo od zástupců pivovarů.23.06.2017 15:555.135/5.135