Novinky a zajímavosti ze světa piva

na 1.stranu

Jak poznat správně načepované pivo? Napoví „Péčka“ pana výčepního!

Publikováno:před rokemZdroj:Blesk.cz

Bezesporu jsme národem pivařů, ale víme skutečně, jak poznat dobrou hospodu a prvotřídně načepované pivo? Opravdový Mistr výčepní odhalil pro Blesk.cz několik zásadních „P“, jak mít už na první pohled jasno.

1. Pane výčepní! Něco vám tu páchne!
Jen si to představte: vejdete do hospody, a hned na prahu vás praští přes nos podivný kyselý zápach…pod pípou vidíte sklenici s “nakapaným“ pivem o kousek dál postává hospodský s cigaretou v koutku úst a kouká na televizi, přičemž na pultu se hned vedle přeplněného popelníku válí talíř se zbytky od oběda... Pokud je vám váš „pivní život“ milý, vezměte nohy na ramena!

Mistr výčepní Gambrinusu Honza Kropáč radí: „Důvěřujte také svému nosu. Pokud cítíte nakyslý pach, tak není něco v pořádku. V takové hospodě zřejmě nevěnují moc pozornosti pravidelnému proplachování kohoutů u výčepu, mytí odkapávače ani obyčejnému vytření podlahy.“

2. Pípa pod pěnou
Načepovat perfektní pivo je paradoxně jednodušší, než ho zkazit. Totiž správně načepovat jedno velké pivo na hladinku trvá zhruba osm až deset vteřin, kdežto „připravit“ pořádný „květák“, tedy pivo s hromadou suché pěny z velkých bublin, nějakou tu minutku zabere. I když se situace lepší, ne ve všech hospodách na to už přišli. Kde se ale čas ušetřit nedá, je správná péče o sklo. Sledujte tedy výčepního při práci, a to vám mnohé napoví.

„Jedním ze znaků dobrého výčepního je, že má stále mokré ruce, protože neustále myje půllitry, oplachuje je a nachlazuje. Čepuje vždy do studené, mokré sklenice pod úhlem 45°. Výčepní kohout musí mít po celou dobu ponořený pod pěnou,“ vysvětluje Honza Kropáč.

3. Pěkná pěna
Věděli jste, že pěna vlastně chrání pivo před zvětráním? Jenže! Ta z velkých bublin, která hned spadne, toho moc neuchrání. A ruku na srdce - zvětralé pivo, které nemá říz, po sobě zanechá tak akorát hořkou pachuť.

„Pivní pěna je zvláštní kapitola. Někde mají rádi pivo bez pěny, jinde nedají dopustit na pořádnou čepici. Pěna na Gambáči musí mít krémovou konzistenci, musí být hustá, musí chutnat. Nikdy nesmí přesahovat okraj půllitru a nesmí v ní být viditelné bubliny,“ komentuje Mistr výčepní.

4. Pivní sklo - případ pro detektiva?
Otisk rtů, prach, drobky nebo mastné otisky prstů… I kdyby zbytky rtěnky na sklenici měla na svědomí nejhezčí dívka v okolí, na vaší sklenici nemají co dělat. A otisky prstů by pak už opravdu zasloužily takřka policejní vyšetřování. To všechno je zločin na vašem pivu stejně jako teplá, špatně umytá nebo také suchá sklenice.

„Správné mytí skla je základ. Půllitr je nutné nejdříve opláchnout, pak umýt kartáči se saponátem, zbytek nečistot odstranit houbičkou, pak znovu použít kartáče a nakonec opláchnout. Já osobně nedám bez houbičky ani ránu. Ve většině hospod ji ale vůbec nepoužívají,“ popisuje Honza Kropáč. Pokud tedy váš výčepní vezme sklenici z police a hned do ní začne čepovat pivo, můžete si být jistí, že díky usazenému prachu vám na stůl přistane pivo bez pěny, ve kterém budou tancovat bublinky jako v šumivém vínu.

5. Jedno "Pé" navíc
Pomyslným pátým P je samozřejmě prima parta přátel a kamarádů, se kterými se nad správně natočeným pivem potkáte, ale tohle „péčko“ už tak trochu závisí i na vás. My vám každopádně spolu s Honzou Kropáčem přejeme, aby ta vaše oblíbená hospůdka měla vždy všechna pivní „P“. A pokud nějaké chybí, nebojte se ozvat! Vždy by mělo platit, že náš zákazník je taky náš pán.

Prodej německého piva podpořil fotbal i vývoz mimo Evropu

Publikováno:před rokemZdroj:Týden.czAutor:ČTK

Němečtí pivovarníci loni prodali 95,8 milionu hektolitrů piva, což bylo o 0,1 procenta více než v roce 2015. Oznámil to spolkový statistický úřad. K růstu prodeje přispěl vývoz mimo Evropskou unii a také fotbalové mistrovství světa. Němci naopak vypili nejméně piva za dobu, co se vedou záznamy.

Na německém trhu se loni vypilo 79 milionů hektolitrů piva, což je nejméně za dobu sledování těchto údajů. Ve srovnání s předchozím rokem to představuje pokles o 0,7 procenta. Německý trh má na celkovém odbytu podíl zhruba čtyři pětiny.

Prodej v Evropě stagnoval, činil 9,9 milionu hektolitrů. Prodej do zemí mimo Evropskou unii se ale zvýšil o téměř desetinu na 6,8 milionu hektolitrů. Důležitými vývozními trhy byly pro německé pivovarníky hlavně Čína a Spojené státy.

Největší podíl na celkové produkci, a to 24,5 procenta, měly bavorské pivovary. Na druhém místě skončily pivovary ze Severního Porýní-Vestfálska s podílem 23,3 procenta.

Oficiální údaje statistického úřadu jsou založeny na údajích o platbách daně z piva. Údaje tak nezahrnují pivo bez alkoholu, které není zdaněno, zahrnuje však míchané pivní nápoje. Jejich prodej se loni snížil o 2,1 procenta na 3,9 milionu hektolitrů, což bylo 4,1 procenta celkového prodeje.

Největším německým pivovarem podle objemu produkce byl v loňském roce Krombacher, uvedl odborný časopis Getränke-Inside. Následovaly pivovary Oettinger, Bitburger a Veltins.

Znojemské pivo chutnalo. Pivovar za rok uvařil 2 143 hl piva

Publikováno:před rokemZdroj:Město ZnojmoAutor:Ing. Zuzana PastrňákováZnojemský

Uběhl už více než rok od chvíle, kdy byl po dlouhé přestávce znovu zahájen provoz Znojemského městského pivovaru. Loňský rok tak byl pro něj prvním, kdy vařil pivo celoročně. Za rok 2016 tak uvařil 2 143 hl piva.

„Šedesát procent našeho výstavu tvořila jedenáctka, 21 procent dvanáctka a zbytek speciály. Potvrzuje se, že nejoblíbenějším produktem je pivo plzeňského typu, které se na objemu naší produkce podílelo 82 procenty," uvedl ředitel pivovaru Miroslav Harašta. Mezi speciály se řadí produkty jako třeba Stout, Jantarové, IPA, Pšeničné, Vídeň, Zetko (14° speciál) nebo Doppelbock.

Malé cíle si pivovar určitě neklade. „V roce 2017 máme náročný cíl naši produkci až zdvojnásobit. A samozřejmě se dále aktivně účastnit všech akcí, které zpříjemňují či zkulturňují společenský život v královském městě Znojmě,“ dodal Harašta.

Pivovar vznikl v areálu, který vlastní město. Prvního investora v podobě Znojemského městského pivovaru se sem povedlo dostat v roce 2014. Po rekonstrukci prostor pivovar v listopadu 2015 otevřel své brány a tím znovuobnovil výrobu piva ve Znojmě.

Do samotné opravy budovy pivovaru investoval Znojemský městský pivovar 9 milionů korun. Ten v areálu plánuje také vybudování pivovarské restaurace se zahrádkou, k níž se při podpisu nájemní smlouvy s městem zavázali. V současné době společnost ve Znojmě provozuje jednak stánek u rotundy (TeraZu), jednak vlastní restauraci v ulici U Brány (HoZpodu).

Novým pivovarem rozvoj celého areálu ovšem nekončí. Vedení města bude i nadále hledat další investory a usilovat o to, aby se do areálu vrátil život v plné síle. Letos areál bývalého pivovaru například obohatí další novinka – na jaře zde město společně s Národním zemědělským muzeem otevře expozici pivovarnictví, na které se pracuje od loňska. V areálu se letos také vybudují kompletně nové inženýrské sítě, jež jsou pro jeho další rozvoj a pro hledání dalších investorů nezbytné.

Reinheitsgebot. Za čistotu piva

Publikováno:před rokemZdroj:Technický týdeník

Němečtí milovníci piva si letos připomínají pětisté výročí údajně nejstarší zákonné regulace v oblasti potravin na světě. V dubnu roku 1516 bavorští spolupanovníci Vilém IV. a Ludvík X. z Landshutu vydali v Ingolstadtu dekret, který stanovil, že německé pivo může obsahovat pouze ječmen, chmel a vodu. Mnohé pivovary se k němu hlásí dodnes. Zákon byl původně bezejmenný. Své jméno Reinheitsgebot, volně přeloženo asi jako „zákon o čistotě piva“, si vysloužil až později. Stejně se v průběhu let měnila jeho platnost i obsah. Po vzniku Německého císařství se z Bavorska rozšířil na území celého Německa. A reagoval i na vývoj v pivovarnictví. Například na objev kvasinek. Dnes Reinheitsgebot platí opět pouze v Bavorsku, kde je používání jiných než zmíněných složek stále chápáno jako klamání zákazníka. Jako k tradici se k němu ale hlásí i pivovary odjinud. Nejen z Německa. Přestože, po pravdě řečeno, literu původního nařízení by nesplnil patrně ani jeden z nich. Zajímavostí je, že zákon neměl nic společného s ochranou spotřebitele ani kvality piva. Jediným cílem panovníků bylo uchovat jiné druhy obilovin – zejména pšenici a žito – pro potravinářské účely. Zjednodušeně řečeno, chtěli zajistit dostatek chleba. To, zda někdo z ječmene a chmele vaří patok, neřešili. Podobný zákon později platil i ve Velké Británii. Tam měl ale zase zamezit daňovým únikům, neboť ječmenný slad a chmel byly významně zdaněny. Ať už je historie jakákoliv, věhlas Reinheitsgebotu daleko překročil hranice Německa. Zákon je dnes vnímán jako přihlášení se k poctivému pivovarnictví. O tom byl i červencový festival, který pětisté výročí připomínal. O tom, že dobré pivo v Německu i dnes umějí, svědčí 1,5 miliardy litrů exportovaných ročně do celého světa. Původní historické metody se však již při jejich výrobě nepoužívají. Při současných výstavech by to nešlo. Ona ostatně moderní automatizovaná výroba umožňuje sládkům udržet výrazně stálejší kvalitu a chuť piva v průběhu celého roku. A sama se už vlastně stala tradiční. Vždyť automatizaci přinesl do pivovarnictví již v roce 1970 systém Braumat od Siemensu. Osvědčil se a tak na jeho následníky spoléhají pivovary nejen po celém Německu. Pravé plzeňské Systém od Siemensu pomáhá vařit i Pilsner Urquell, Plzeňský Prazdroj. Při jeho výrobě, specifické trojím rmutováním, se stále používá výhradně slad z české odrůdy jarního sladovnického ječmene z vlastní sladovny, šišky samičích květů žateckého poloraného červeňáku a voda z vlastních studní. Sládci pečlivě hlídají, aby si pivo udrželo stejnou chuť a kvalitu, jakou mělo, když ho v roce 1842 prvně uvařil Josef Groll. Naprostou většinu provozů a linek v Plzeňském Prazdroji však dnes řídí automatizační systémy Siemens. Svěřili jim i tak citlivé provozy, jakými jsou pivovarské hvozdy. V nich se ve sladovně suší zelený slad, jedna ze základních surovin. Sladovnický ječmen se v samém počátku výroby namáčí a několik dnů klíčí. Následně je ho však třeba vysušit. Jeho vlhkost musí v relativně krátké době klesnout ze 42 na 4,5 %. Na správném průběhu procesu závisí kvalita vyrobeného sladu. Řídicí systém sladovny je proto velmi náročný na spolehlivost. Plzeňské hvozdy dnes řídí Simatic S7-400 propojený přes průmyslovou sběrnici Profinet s periferiemi a ovládacími panely. Průběžně optimalizuje proces sušení na základě dat získaných z měřicích čidel. Hlídá stálou kvalitu sladu, ale i úsporné nakládání s energiemi. To je v obřím zařízení, které zabírá čtyřpatrovou budovu, také důležité. Simatic S7 v Plzni řídí i impozantní plnicí linku s kapacitou neuvěřitelných tisíc sudů za hodinu. Na jejím začátku proběhne depaletizace, sudy poté putují ke třem otáčivým strojům, karuselům. Na prvním z nich mycí hlavy odstraní hrubé nečistoty, na druhém je mycí proces dokončen, na třetím jsou znovu plněny a předávány k paletizaci. Vše řídí jeden centrální procesor, na kterém simultánně běží padesát programů a který komunikuje s dalšími prvky linky pomocí bezdrátových modulů Scalance. Řízení celé linky jako jednoho celku má své výhody, které pochopí každý, kdo byl u postupného oživování nějaké výrobní linky po výpadku elektřiny. V Plzni vše nabíhá vlastně samo a hlavně hned. Věděli jste, že… • prvními pivovarníky byly ženy? Vařily pivo ve starém Egyptě, kde byla mužům tato činnost zapovězena. • mnichovské matky v 18. století pily denně až sedm sklenic piva? Věřilo se tehdy, že pivo podporuje zdravé kojení. • pivo bylo prvním zbožím, které bylo přepraveno po první železnici v Německu (Norimberk- Fürth, 1836)? • roku 1814 byl Londýn zatopen pivem? Po protržení kádě v pivovaru „Horse Shoe“ se téměř 1,5 mil. litrů piva rozlilo do ulice, kde zdemolovalo několik domů. Utonulo v něm nejméně sedm lidí. • dnešní pivo nemá s pivem z doby před více než pěti sty lety mnoho společného? Slad se někdy vyráběl z fazolí nebo hrachu a pivo se dochucovalo vejci, šunkou, bylinami, žlučí, dehtem, sazemi nebo křídou. Každý pivovarník měl na „dobré pivo“ svůj zaručený recept.

V Hluboké přestavěli hotel na pivovar. Můžete tam ochutnat Tři krále

Publikováno:před rokemZdroj:iDNES.czAutor:Markéta MachačováHluboká

Na náměstí u kostela stojí dům se zelenou fasádou a velkým nápisem Pivovar Hluboká. Když vkročíte dovnitř, po levé straně uvidíte výčep. Hned vedle je varna oddělená skleněnou stěnou, takže návštěvníci mohou od stolů sledovat výrobu piva. Do Hluboké nad Vltavou se po více než 100 letech vrátila výroba piva.

V pivovar se změnil historický sál někdejšího hotelu Obec, který vyrostl na počátku 20. století na popud Adolfa Josefa Schwarzenberga.

Lidé tu mohou ochutnat spodně kvašený ležák. „Pustili jsme se do toho, abychom zachránili krásný dům v centru města. Zároveň jsme chtěli navázat na slavnou tradici vaření hlubockého piva. Ta sahá až do 15. století,“ vypráví osvé motivaci k založení pivovaru Michael Macháček, jeden ze spolumajitelů, který ve městě provozuje ještě svou restauraci.

Se společníkem Milanem Hájkem přivítal ve čtvrtek na slavnostním otevření hosty v prvorepublikových čepicích s kšiltem a šálou. Den předtím pivovaru požehnal místní farář Tomas van Zavrel.

Po dvouletém úsilí se oběma mužům podařilo na svátek Tří králů natočit první várku. Piva tak nesou jména Kašpar, Melichar a Baltazar - hlubocký ležák 12° polotmavý, ležák 11° světlý a ležák 13° tmavý speciál.

„Na Velikonoce možná překvapíme bylinkovými anebo naopak silnějšími svrchně kvašenými kousky. Zatím jsme se ale přiklonili ke spodně kvašenému ležáku,“ vysvětluje Macháček, který hlubocké pivo sám chuťově vnímá jako příbuzného Plzně a vzdáleného bratrance Budvaru. „Každá várka bude trošku jiná, snažíme se reagovat na názory štamgastů,“ dodává.

Koncová cena piva na čepu zatím podle jeho slov nepřesáhne 40 korun. Ležák vyrábějí z hanáckého sladu a z žateckého chmelu, jedné z nejslavnějších českých odrůd.

U vzniku piva stál sládek Miloslav Valenta. Začínal v budějovickém Budvaru a řemeslo provozoval i na Kubě. Nyní se věnuje minipivovarům v rozjezdu. Receptury tří králů jsou právě jeho dílem.

„Ještě uvidíme, jestli budou chtít majitelé dělat pivní speciály. Například v Krumlově jsme na Vánoce udělali badyánové pivo, které všem moc chutnalo,“ říká Valenta.

Roční výstav plánují Hlubočtí zhruba tisíc hektolitrů. „Technologicky i stavebně jsme připraveni zajistit rozšíření s možným výstavem až do dvou tisíc hektolitrů za rok,“ odhaduje Macháček.

Hlubocké pivo zůstane ve své domovině, majitelé o jeho vývozu neuvažují. Hlavním odbytištěm bude samotný pivovarský šenk a přilehlá letní zahrádka, zároveň dvě další restaurace v centru. Pivo se bude také stáčet do PET lahví pro místní zimní stadion.

Majitelé předpokládají, že investice do hlubockého pivovaru by se jim mohla vrátit do deseti let. „My hlavně prožíváme euforii, že se to podařilo vybudovat. Samozřejmě chceme mít nejlepší pivo v galaxii,“ říká s nadsázkou Michal Macháček.

Typo pivo: vařit pivo je skvělý

Publikováno:před rokemZdroj:TypofilosAutor:Martin T. Pecina

Touha chlemtat ve škole pivo je asi odvěká, společná všem generacím českého studentstva. A protože v typografickém atelieuru na pražském Umprumce dlí samí osvícení duchové, dostali vpravdě mimořádný nápad, že ze školy na půl roku udělají nefalšovaný pivovar!

Kdo si myslí, že pivovarnická klausura se skládá z výlepu plakátů fejkových pivních lahví na zeď, ať se vrátí zpátky na LŠU v Horních Počernicích, protože seriosní vysokoškolské studium žádá od čerstvých adeptů pivní kultury mnohem víc než nalepení ušmudlané linorytové etikety na špatně omytou lahev Ostravaru.

Čeho si na současném vedení Atelieru 305 (pánové Haloun, Brousil, Sidun) cením úplně nejvíce, to je důslednost, s jakou ke každému semestrálnímu zadání přistupují. Bez ohledu na to, zda se jedná o nápad vytvořit bestsellerové písmo a prodávat je po tisících na MyFonts, o napsání, navržení, vysázení a vytištění vlastní publikace o písmu nebo založení minipivovaru, jde vždy o projekty nebývale komplexní, náročné na výzkum, čas, samostatnost i tvůrčí invenci. Díky tomu jsou pak obhajoby svátkem, který pravidelně přiláká signifikantní množství publika z řad české grafické špičky od nejstarší po nejmladší generaci.

Stejně je tomu v případě atelierového pivovaru, pro který každý študent navrhl logo, uvařil vlastní pivo (!) o výstavu minimálně třiceti lahví, pro své pivo pak zvolil originální název, nakreslil a vyrobil etiketu a zrealisoval opravdický neon. Součástí výsledku je potom (již tradičně bezvadně zpracovaný) katalog Pít pivo je skvělý! a závěrečná výstava lomeno párty, proměňující atelieur ve skutečnou hospodu se stoly a pulty z pivních beden, vlastním osvětlením a obsluhou baru. Koupě prezentovaných podomácku vyrobených piv je v daném kontextu samozřejmostí. Tento způsob studia zdá se mi poněkud bezvadným — zvlášť proto, že takto rozsáhlé projekty od všech lidí v ateliéru žádají mnohem víc než jen prázdný typografický estetismus školních cvičení.

Kvalita jednotlivých prací, jak už to tak chodí, je notně rozkolísaná a může být předmětem vášnivých diskusí nad Vihonradskou dvanáctkou, Suchdolským Jeníkem, Klášterním speciálem sv. Jiljí nebo jiným lokálním pražským pivkem. Za sebe hodnotím velmi vysoko práci korejské studentky So-Hyun Bae, která se rozhodla propojit místní tradici pivovarnictví s vyhlášeným korejským rýžovým destilátem sodžu, přezdívaným „občan alkohol“. Její vysokovoltážní pivo Somek představuje krásné spojení svrchně kvašeného piva z českého chmele s korejským destilátem, podobně jako typografická značka Somek propojuje evropská a korejská kaligrafická východiska. Potisk zelené lahve bílou barvou na rotačním sítotisku představuje moderní pojetí obalového designu, neutápějícího se v ospalém sentimentu klasických českých etiket nevalné kvality.

Z jiného soudku je tmavý Half Matyáše Bartoně, ovlivněný nejstaršími německými tmavými pivy, jako je Braunschweiger Mumme (Brunšvická máma). Half je vařený ze dvou typů sladů, a tak i motiv půlení a řezání je přítomný ve výsledném pojetí. Současné lomené písmo, v tazích půlené negativní linkou, reflektuje odkaz starého pivovarnictví a nabízí jeden z možných návodů, jak lze aktualisovat provařené téma, aniž by okamžitě nastal zběsilý úprk ochmelků do bezpečí dvoulitrových PET lahví značky Braník.

Osobitý přístup zvolil Jakub Spurný, koncipující šafránem kořeněné pšeničné pivo Stigma jako láhev s lékem, nebo i Jakub Hojgr, který své nízkoalkoholické pivo No comply určené pro sportovce zabalil do izometrické fólie, jež kromě tepelně a světelně izolačních vlastností dává jeho produktu i futuristický vzhled. Zvláštního kontrastu mezi klasickou papírovou etiketou a ryze současným typografickým chápáním značky dosáhl Matej Vojtuš. Jeho Simulant vlastně pracuje s několika kontrasty najednou: zářivě stříbrnou etiketu potiskuje sytě černou barvou, opile deformovanou tučnou typografii doplňuje jemnou lineární linkou, parodující „primitivní motorické chování po stimulaci alkoholem“.

V představeném souboru se najdou i výrazně slabší kusy — jsou to především ty, které k tématu nepřinášejí nic nového nebo vlastního, rozvíjejí jen (více či méně zdařile) klasickou českou zápecnickou pivní grafiku a folklór. Příkladem neinvenčního řešení může být Kandidát Přemysla Zajíčka, Kominík Lukáše Bursíka, Senovážný ležák Martina Činčára či Vypravěč Jana Šindlera. Škoda, že se autoři víc nepoučili o tom, jak rozmanitá je současná světová pivní kultura a jak různorodě může být reflektována v obalovém designu.

Naštěstí se všechny méně zdařilé výkony bez potíží ztratily v hospodsky rozšafné instalaci. Fantastické neony pověšené na zdi dají brzy zapomenout na některé průměrné etikety a také postupně se zvyšující hladina alkoholu na semestrálním večírku milosrdně zahladila všechny případné připomínky…

Mám z toho výsledku moc příjemný pocit a věřím, že se u práce většina autorů výborně bavila — na výsledku to je, myslím, vidět. Nevěřte zkazkám, že úroveň tuzemského školství se snižuje — je to přesně naopak. Pít pivo je skvělý. Vařit pivo je lepší. Ale studovat typografii je úplně nejlepší.

(Závěrem děkuji Mateji Vojtušovi, který mi věnoval láhev svého piva Simulant, jehož popíjení mne stimulovalo celou dobu, co jsem psal výše uveřejněný text. ♥ Kompletní fotogalerii v lepším rozlišení si můžete prohlédnout v tomto albu.)

Daniel Rezek a jeho pivovar Rezek

Publikováno:před rokemZdroj:Genus plusRezek

Daniel Rezek, podnikatel, velký regionální patriot a organizátor mnoha zajímavých akcí, například pověstného lezení na rampouch, do svého portfolia před časem přidal další položku, po více jak čtvrtstoletí na Jablonecku otevřel pivovar, který slušně prosperuje.

Jak jsme psali již , Česko je zemí s největším počtem minipivovarů na obyvatele. V Čechách a na Moravě dnes působí přes 350 minipivovarů a jejich počet se každoročně zvyšuje zhruba o padesát. Takže naše první otázka byla nasnadě, proč se novou aktivitou stal zrovna pivovar? Daniel Rezek odpovídá: "Po pětadvacetileté zkušenosti s truhlářskou výrobou jsem byl ze stavebnictví mírně unaven a hledal jsem něco jiného, takže jsem tu začal vařit pivo. Ono to zapadalo do mého podnikání, protože zároveň s truhlářstvím jsem již víc jak deset let provozoval Zážitkovou agenturu Zásada, postavil jsem dva penziony, provádíme tandemové lety, koupili jsme i letadlo pro lety vyhlídkové, máme dvě interaktivní dílny na foukání skla a na výrobu vinutých perlí. Takže pivovar je taková poslední kostička do této skládanky."
Pivovar funguje necelý rok a půl, od 10. září 2015, a od první várky je v zisku. Plány do budoucna ale pivovarník Rezek komentuje zdrženlivě: "Máme výstav 900 až 1000 hl, což je na možnosti naší technologie velmi slušné číslo. Jak budeme postupovat do budoucna, to zhodnotíme po letošní letní sezóně."
Pivovar Rezek má tři pivnice, kde se točí jen Rezek, mateřskou v Zásadě a dvě v Jablonci. Tyto pivnice jsou zásobovány v první řadě. Pak jsou další odběratelé, kterých jsou skoro dvě desítky. Jde většinou o zařízení, která se specializují na prodej širšího sortimentu piv a pivních speciálů. Tady je již Daniel Rezek sdílnější: "Tam to funguje často tak, že například ze šesti sudů, které dodáme, je první vypitý dřív, než se my vrátíme s autem do Zásady. Značný podíl na obratu má rovněž prodej petlahví a sudů například pro rodinné oslavy. Pro pivo si k nám pravidelně jezdí hasiči, fotbalisti, různé další sportovní kluby a tak dále." Všechna piva, která pivovar produkuje, jsou speciály, jsou nefiltrovaná, nepasterovaná.

Daniel Rezek přidává k rodokmenu zajímavý příběh:
"Když jsme se ptali babičky odkud pocházíme, říkala: "No děti, to šlo švédské vojsko přes Čechy a my jsme potomci nějakého švédského vojáka." Nakonec jsme dohledali v arcidiecézi a v zemských knihách na základě prodejů gruntů rodokmen až do Bílé hory a zjistili jsme, že náš rod pochází z Vlastiboře u Navarova, tedy z Navarovského panství. Vlastiboř leží asi 6 km od Zásady, takže žádný švédský voják, žádná příhoda z třicetileté války.
Tento rodokmen obsahuje větve rodů Tomšů, Černých a Maryškových, tedy tří největších rodů majících kořeny tady v Zásadě. Když už ty knihy byly otevřeny, tak jsme je zpracovali všechny. Ta čárkovaná čára představuje rok 1900, kdy můj pradědeček František Černý zakoupil tento dvorec zvaný Ve dvorku a pět let nato zde nechal vystavět tuto budovu jako brusírnu skla."

Za pivem Rezek stojí především tři machři, sládek Michal Pomahač, který vařil poslední várku jabloneckého pivovaru Jantar v roce 1991. Momentálně pivo vaří v Africe a nezastihli jsme ani Jiřího Novotného, někdejšího sklepmistra jabloneckého pivovaru.
Během naší návštěvy ale zrovna zakládal novou várku Karel Švábenický (na fotografii), služebně nejmladší sládek pivovaru Rezek. V Zásadě pracuje od loňského srpna. Vyučil se ve Staropramenu, večerně vystudoval obor pivo - líh. Prošel protivínský a jablonecký pivovar. Pak se vrátil do Staropramenu, kde 15 let dělal vedoucího varen. Teď dal přednost čerstvému horskému vzduchu a přestěhoval se sem.

Práce kolem pivovaru byly kromě počasí jedním z důvodů, proč se letos na pověstný čtrnáctimetrový Rezkův rampouch nepoleze. Napřesrok to ale prý bude velké, ledová atrakce bude možná stát přímo před pivovarem, takže se máme na co těšit. Loučíme se a klademe poslední otázku, pane Rezek, co vás na tom pivu opravdu baví? Daniel Rezek se dlouho nerozmýšlí: "Díky pivovaru jsem poznal spoustu nových zajímavých lidí a to je to, co mě na tom baví."

Pivo je nejlepší 'ionťák', říká 62letý Čech, který chce ujít tisíc kilometrů

Publikováno:před rokemZdroj:Lidovky.czAutor:Robert Sattler

Ročně na závodech ujde kolem dvou tisíc kilometrů, podobnou vzdálenost nachodí i v rámci tréninku. Dvaašedesátiletý Jaroslav Prückner by nyní rád polovinu z této porce překonal během jediného závodu, což se mezi chodci v jeho věkové kategorii dosud nikomu nepodařilo. Pomoct mu má i folková hudba nebo nealkoholické pivo, které při soutěži popíjí místo iontových nápojů.

S myšlenkou ujít tisíc kilometrů naráz si Jaroslav Prückner pohrává už od roku 2014. „Je to jeden z mých sportovních snů. Podobný závod se ale nekoná každý rok,“ vypráví s tím, že jednou mu taková příležitost utekla.

Loni v Brazílii byl podnik pár týdnu před začátkem kvůli viru zika zrušen. Letos v Řecku by ale vše už mělo vyjít. Na start 12. ročníku Mezinárodního ultramaratonského festivalu se stařík s neutuchajícím elánem postaví již ve čtvrtek 2. února.

V blízkosti bývalého olympijského stadionu a někdejšího athénského letiště budou zápolit sportovci v deseti disciplínách - běhu a chůzi na 24 hodin, 48 hodin, 6 dní, 1000 kilometrů a 1000 mil - až do neděle 19. února. Prücknerův závod končí v sobotu. Na pokoření vytyčené tisícové hranice bude mít o den méně. Když se mu to podaří, stane se oficiálně prvním chodcem ve věkové kategorii nad 60 let, který takovou vzdálenost ujde.

V klukovských letech hrával Prückner házenou, věnoval se také atletice. Právě od ní se v osmnácti dostal k chůzi, když přemýšlel, kterou třetí disciplínu zvolit jako součást atletického trojboje.

Mnoho let závodil v chůzi na kratších tratích. Na nich se mimo jiné často střetával i s nejúspěšnějším československým reprezentantem tohoto sportu Jozefem Pribilincem, olympijským vítězem ze Soulu z roku 1988. Později jezdil s českými chodeckými ultravytrvalci jako kouč a manažer. Před více než deseti lety se nechal přemluvit a jednoho z dálkových závodů se zúčastnil osobně. Stokilometrovou trasu zdolal poprvé v roce 2005, od té doby překonal nespočet rekordů.

Těžko na bojišti, lehko na cvičišti
„Dosud nejdelší závod, který jsem absolvoval, byl osmidenní podnik v Monaku v roce 2011, kde jsem urazil 617 kilometrů a 850 metrů. V šestidenních závodech jsem desetkrát překonal hranici 500 kilometrů,“ líčí Prückner s tím, že je držitelem nejlepšího tuzemského výkonu v kategorii nad 60 let (524 kilometrů) i absolutního českého rekordu (536 kilometrů).

Právě ultravytrvalecké závody na šest dnů se konají nejčastěji. Prückner se ročně zúčastní pěti až sedmi, nijak zvlášť se na ně ale nepřipravuje. „Zastávám názor, že v boji je mi těžko vždy, tak proč by mělo i na cvičišti,“ popisuje s úsměvem na tváři v jedné z mladoboleslavských kaváren.

Chodecké maratony podle něj nejsou o tréninku, ale hlavně o vůli a odvaze. I proto se ve výsledkových listinách tyčí na předních pozicích jména závodníků, kteří jsou starší 40 let. „Znám spoustu těch, kteří jsou rychlejší a na začátku lepší než já, jenže to nevydrží to v hlavě.“

Krize jej postihuje často, závisí přitom hodně na stravování a počasí. Právě kvůli nepříznivým podmínkám už dvakrát závod vzdal, jednou pak odstoupil pro zranění. „Co bolí po 30 kilometrech, bolí po 130. stejně. Je ale třeba rozlišit, co je únava a kdy už jde o zdraví,“ vysvětluje. Když soutěží, naspí přitom pouze dvě hodiny denně, ještě k tomu v autě. Síly šetří hlavně na trati. „Někdy pět minut odpočinku vám dá více, než když to rvete za každou cenu.“

Odvěká německá rivalka
Rád závodí v noci, kdy může nerušeně vzpomínat a poslouchat svou oblíbenou hudbu. Ze sluchátek přehrávačů, kterých s sebou pro případ vybití vozí několik, zní folkové písně či hity kapely Smokie a Boney M. Rovněž preferuje spíše horko než zimu. I proto, že se může zchladit svým oblíbeným povzbuzujícím drinkem. „Nealkoholické pivo. To je nejlepší ionťák,“ směje se Prückner.

„Lidé si myslí, že okruhové závody jsou na zblbnutí. Čím kratší okruh, tím líp, protože na trase pořád někoho potkáváte,“ podotýká vytrvalec. Mezi závodníky, kterých se pravidelně sejde kolem 70, prý panují přátelské vztahy a většina se navzájem zná. Přesto existuje sok, přesněji sokyně, s níž si nedarují ani metr asfaltu či šotoliny zadarmo.

„Neustále se stará, jestli přijedu a jak na tom jsem. Ona je pomalejší než já, ale je schopná nespat tři dny, aby stáhla ztrátu a vyrovnala se mi,“ zmiňuje německou běžkyni Martinu Haussmanovou, světovou rekordmanku v běhu na tisíc kilometrů a mil zároveň. Na trati se potkávají, neboť ultramaratonské závody chodců a běžců probíhají souběžně.

O vzájemné rivalitě svědčí i fakt, že Prückner by athénskou trasu rád ušel rychleji než Haussmanová. Nejlepší výkon Němky na stejné vzdálenosti se zastavil na 13 dnech a 15 hodinách.

V Českém Těšíně založili „létající“ pivovárek, který se prosazuje i za hranicemi

Publikováno:před rokemZdroj:Magazín PatriotAutor:Tomáš SvobodaSachsenberg

Rozvoj malých pivovarů v našem regionu pokračuje. Jen za poslední tři roky se jejich počet zdvojnásobil a nezadržitelně se blíží ke čtyřem desítkám. Magazín PATRIOT je pravidelně mapuje prostřednictvím seriálu, který, jak věříme, bude i v roce 2017 pro čtenáře objevnou cestou za poznáním tradice i současnosti pivovarnictví v Moravskoslezském kraji.

Nápad na založení vlastního pivovaru rozvíjel pan Jaroslav Raszyk zhruba tři roky, než se definitivně rozhodl otevřít v Českém Těšíně minipivovar s historickým názvem Sachsenberg. Už od počátků, které spadají do let 2010 a 2011, však vsadil na vcelku odlišný koncept než většina malých pivovarníků.

Vzal to v podstatě od konce, což znamená, že si nejprve v malém vyzkoušel, zda lidem budou jeho piva chutnat a až potom začal hledat zázemí, kde by je mohl podle tradičních receptur vařit. Náš dnešní příběh tedy bude (nejen) o tom, jak se daří tzv. létajícím pivovarům, mezi které patří i ten českotěšínský.

Hospod bylo dost, chtěl něco nového
Jako provozovatel tří hospod uvažoval, čím by mohl pozvednout tak trochu upadající pivní kulturu ve třetím nejvýchodnějším městě republiky, které řeka Olše dělí na českou a polskou část.

Co si budeme povídat, jde o region, ze kterého hlavně mladí odcházejí a starší generace je holt spokojená s tím, na co si z dřívějška zvykla. Pokud jde o pivo, hlavně ať je levné a nějakou tu volnou židli v obyčejné hospodě, kterých je všude dost, vždycky najdete.

„Přesto jsem chtěl prostředí oživit něčím novým. Vedly mě k tomu i rodinné kořeny, protože prastrýc býval sládkem v karvinském pivovaru. Takže jsem měl i písemnosti, ze kterých jsem mohl čerpat,“ říká Raszyk, který se dal i do bádání v muzeu, aby odkryl historii vaření piva na Těšínsku, a to včetně receptur.

S tím jeho záměr získal, jak sám říká, větší hloubku, protože vaření piva v měšťanských domech má v Českém Těšíně tradici sahající do 16. století.

„Takových rodin bylo tehdy opravdu hodně a všichni přitom vařili z pšenice, kterou pěstovali. Proto jsem nejdříve udělal podle dobové receptury pšeničné pivo, které se celkem ujalo. Až pak přišel na řadu klasický ležák,“ vysvětluje náš průvodce. Svoji pivovarskou hospůdku umístil do rodinného domu, v němž je mimo jiné také galerie jeho otce, místního malíře Vladislava Raszyka.

„Bydleli bychom na Sachsenbergu v domě u žida Kohna“ zpívá Jarek Nohavica v písni Těšínská a my se i díky této paralele dostáváme opět k atmosféře starých časů. Pivovar Sachsenberg je totiž název odvozený od původního německého označení čtvrti, v níž leží a které se česky říká Saská kupa.

Vsadili prostě na značku s historií a názvem, který se vrací ke kořenům vaření piva ve městě, ale může se také dobře uchytit ve světě.

Potřeboval najít spřízněné duše
Okolnosti vzniku známe, ale jak náročné bylo začít? „Chtěl jsem začít na poloprofesionální bázi, takže jsem hledal spřízněné duše, které by mi poskytly prostor, protože nemáme vlastní varny. Vzali jsme to zkrátka od konce s tím, že budeme zkoušet a až potom uvažovat o investicích,“ odpovídá Raszyk.

Za více než pět let existence pivovárku se mu osvědčil vyloženě sezónní model, kdy se svým sortimentem objíždí nejrůznější festivaly a akce. Další část produkce pak vozí „domů“ do Českého Těšína, odkud je k hranicím „na skok“ blízko, a tak se Sachsenberg přirozeně řadí k těm pivovárkům, které čile obchodují také na „nenasytném“ trhu v Polsku.

„Jinak vaříme v Zašové u Valašského Meziříčí, kde jsou prima lidi, se kterými si rozumíme. Investovali jsme tam částečně i do technologie, máme tam naše vlastní tanky, což nám vyhovuje. Můžeme si dovolit experimenty,“ pokračuje majitel i sládek pivovaru v jedné osobě.

Během dvou tří let by rád svůj koncept doplnil i o domácí varnu, malou, tak na 200 litrů, aby pokryl lokální těšínskou spotřebu.

„Výroby ve větším se nevzdávám, protože pro nás je hodně atraktivní Polsko, kde je o minipivovary stále větší zájem. Nebojí se experimentovat a mají rádi české pivo. Myslím si ale, že i u nás si lidé cestu k tomu řemeslnému našli. Pivovárky jsou dobrý trend, ale je to otázka správné ekonomiky, aby se uživily,“ myslí si Raszyk, který výrobu přes zimu de facto zavírá a znovu ji rozjíždí až během jara.

Zaujalo pepřové pivo a taky „Ale“ podle pilotů RAF
Co se týče nabídky piv, základem Sachsenbergu je světlý ležák dvanáctka a k tomu tmavá čtrnáctka. Pšeničné pivo vaří většinou přes léto a jinak se snaží zákazníkům trefit do chutí i spoustou originálních receptur.

„Máme třeba pepřové pivo, díky kterému nás vyhledávají drobní zákazníci i velcí odběratelé. Tím jsme se taky dostali více do povědomí. Jinak se držíme kvality, která odpovídá době vzniku receptur, ale je samozřejmě přijatelná pro širší veřejnost,“ doplňuje pivovarník, kterého někdy inspirují i náhodná setkání.

Díky jednomu takovému se například dostal k myšlence uvařit Ale, silný speciál podle pilotů RAF, kteří si údajně za války dokázali zlatavý mok vyrobit i v bojových podmínkách. Jejich recepturu se snažil napodobit kombinací anglických a belgických chmelů.

Jak se zdá, z dnešního příběhu nám vyplývá další důkaz o tom, že prosadit se doma je někdy o dost těžší než „za humny“. Je to tak? „Lokalita určitě hraje roli. Chtěli bychom být více lokální, ale v posledních letech z Těšína odešla řada firem a město se malinko vylidnilo. Z polské strany je to podobné, lidé více hledí do peněženky,“ komentuje Raszyk sociální vývoj.

Jako příklad, že ani dobré plány nemusejí vyjít, uvádí městský minipivovar, který vznikl na polské straně, avšak po dvou letech zanikl. Poptávka byla bohužel slabá. Navzdory tomu však nechce bědovat nad poměry.

„Všichni někdy bojujeme, ale celkově je vidět, že se lidé o pivo více zajímají. Jak přijde sezóna, prodáme všechno, co navaříme, takže není důvod si stěžovat,“ uzavírá majitel létajícího pivovárku z „východního cípu republiky“.

Minipivovar Sachsenberg

Místo: Ostravská 10, Český Těšín
Druhy piv: všechna piva jsou nefiltrovaná a nepasterizovaná, stabilně je v nabídce Sachsenberg světlý ležák 12° a tmavý ležák 14°, dále během roku také pšeničné pivo 13° a další speciály jako třeba pepřové pivo nebo piva s ovocnou příchutí
Stáčení a prodej: v hospůdce v Českém Těšíně nabízejí pivo čepované, dále plní KEG sudy, pet lahve a skleněné lahve pro obchody a pivotéky

Kde se vaří pivo už 1000 let? Poznejte 10 nejstarších pivovarů světa

Publikováno:před rokemZdroj:info.cz

Češi patří mezi nejnáruživější milovníky piva a jeho vaření má v Česku dlouholetou tradici. České pivovary jsou dobře známé ve světě a mají dobré jméno, na některé rekordmany ale stejně nestačí. Jaké jsou nejstarší pivovary na světě?

1. Weihenstephan Brauerei (1040)
Nejstarší pivovar na světě najdete v Německu. První zmínka o vaření piva se v místním svatoštěpánském klášteře datuje už na rok 768. V roce 1040 však teprve dostal oficiální povolení k vaření piva a prodeji jeho přebytků v okolí.

2. Weltenburg Kloster Brauerei (1050)
I druhý nejstarší pivovar pochází z Německa. Jde opět o klášterní pivovar. Pivo zda začali vařit benediktýni v roce 1050.

3. Affligem (1074)
Pivo Affligem začal vařit benediktýnský klášter v Belgii v roce 1074. Dnes spadá pod známou společnost Heineken.

4. Pivovar Grimbergen (1128)
Klášter, který začal vařit pivo Grimbergen, byl založen řádem Premonasteriánů roku 1128 v Belgii. Pivovar během své dlouhé historie třikrát vyhořel, vždy se ale dokázal postavit na nohy.

5. Hofbrauhaus Arolsen (1131)
Německý pivovar Hofbrauhaus Arolsen byl založen v roce 1131 a své tradice se drží dodnes.

6. Tongerlo (1133)
Opatství premonstrátů Tongerlo, které se nachází nedaleko Antverp, bylo založeno v roce 1128 a pivo se zde pod značkou Tongerlo začalo vařit už v roce 1133.

7. Freiberger Brauhaus (1266)
V pivovaru Freiberger se pivo vaří od roku 1266. Historické město Freiberger najdete v Sasku mezi Drážďanami a Chemnitzem.

8. Bolten-Brauerei (1266)
Pivovar Bolten, kde se pivo vaří od roku 1266, se nachází v německém městečku Korschenbroich v Severním Porýní-Vestfálsku.

9. Aldersbach (1268)
Historie pivovaru Aldersbach se začala psát v roce 1268, kdy byl založen místními mnichy v prostorách barokního kláštera Nanebevzetí pany Marie. Pivovar se nachází nedaleko městečka Aldersbach v německém pošumaví.

10. Hirter (1270)
Pivovar Hinter se nachází v rakouském městě Carinthia a zlatavý mok zde vaří od roku 1270.

I přesto, že se české pivovary do desítky nejstarších nedostaly, mají dlouholetou tradici a některým z nich je přes 600 let. Je to například Pivovar Broumov, který byl založen v roce 1348, nebo třeboňský pivovar Regent z roku 1379. Nelze opomenou také pivovar U Fleků, o kterém se poprvé píše v roce 1499, kdy dům koupil sladovník Vít Skřemenec.

Zprávy z veřejně přístupných zdrojů nebo od zástupců pivovarů.25.02.2018 15:356.000/6.000