Novinky a zajímavosti ze světa piva

na 1.stranu

V Brně vyroste nové nákupní centrum, práci dostane 160 lidí. Součástí bude i pivovar

Publikováno:před 10 měsíciZdroj:Hospodářské novinyAutor:Adam Váchal

● Do roku 2019 by v Brně mohlo stát nové nákupní centrum Kaskády.
● Developer chce vedle centra postavit malý pivovar, který bude ročně produkovat až 20 tisíc hektolitrů piva.
● Projekt je zatím na začátku. Developer potřebuje před zahájením výstavby získat všechna potřebná povolení. Obyvatelé na místě již v minulosti proti výstavbě protestovali.

Na území městské části Brno-Ivanovice vyroste do dvou let nové obchodní centrum Kaskády. Stát bude nedaleko prodejny Bauhaus, proti jejíž výstavbě v minulosti protestovali tamní obyvatelé. Pozemky, na kterých nákupní středisko vznikne, vlastní realitní společnosti M.S. Ivanovická a Moravská stavební – Invest, která v posledních letech v moravské metropoli postavila několik developerských projektů.

Zda se developerovi podaří stavbu dokončit do roku 2019, zatím není jasné. Úřady na projekt dosud nevydaly územní rozhodnutí ani stavební povolení. Pokud by se v rámci stavebního řízení proti projektu někdo odvolal, mohlo by to výstavbu zbrzdit. Jeden z pozemků, na kterých se má stavět, navíc dosud vlastní město.

Samotné nákupní středisko bude tvořit retail park s dosud neupřesněným počtem obchodů a dalších prostor pro služby. Celkem by podle dokumentace EIA, která zkoumá vliv stavby na životní prostředí, měla nákupní část zaměstnat přibližně 135 lidí. Dalších 25 pracovních míst vznikne díky minipivovaru, který je také součástí projektu.

Podle dosavadních odhadů bude pivovar ročně produkovat až 20 tisíc hektolitrů piva. Jeho součástí bude nová restaurace s terasou pro 150 lidí. Před areálem vznikne parkoviště pro více než tři sta automobilů.

V Brně se v současné době chystá hned několik velkých developerských projektů. Další obchodní dům by mohl vzniknout do dvou let v městské části Královo Pole, kde jej chce vybudovat společnost Imos development, která za posledních deset let v Česku a na Slovensku vybudovala či zmodernizovala přibližně dvacítku nákupních středisek. Společnost nyní jedná s radnicí městské části o tom, zda projekt nepřepracovat a namísto nákupního střediska na místě nepostavit bytový projekt. Rezidenční čtvrť pro stovky lidí plánuje Imos postavit také v brněnských Černovicích.

Novou čtvrť v Brně postaví také skupina Unimex Group Jiřího Šimáněho a Jaromíra Šmejkala. Konkrétně má připravený projekt výstavby 650 bytů v Chrlicích. Developerská společnost Trikaya pravděpodobně již příští rok zahájí přestavbu bývalé továrny Ergon, kde vytvoří novou rezidenční čtvrť. Skupina CPI Radovana Vítka pro změnu plánuje proměnit v novou čtvrť bývalou brněnskou zbrojovku.

Výstavba nových projektů v Brně v současné době vázne kvůli stávajícímu územnímu plánu. Ten je již zastaralý a město je pozadu s přípravou nového plánu, který by měl do budoucna nastavit jasná pravidla pro výstavbu na území moravské metropole.

Světový unikát z Karpentné, aneb když se pivo vaří jen tak pro radost

Publikováno:před 10 měsíciZdroj:Magazín PatriotAutor:Tomáš SvobodaKarpetná

Rozvoj malých pivovarů v našem regionu pokračuje. Jen za poslední tři roky se jejich počet zdvojnásobil a nezadržitelně se blíží ke čtyřem desítkám. Magazín PATRIOT je pravidelně mapuje prostřednictvím seriálu, který, jak věříme, bude i v roce 2017 pro čtenáře objevnou cestou za poznáním tradice i současnosti pivovarnictví v Moravskoslezském kraji.

Podhorské obce a vesničky v Beskydech jsou malebné už ze samé podstaty. Život si tam o něco více tyká s přírodou, a byť někdy může působit hodně ospalým dojmem, pro lidi z uspěchaných měst je kolikrát jen vidina víkendu stráveného kdekoli v horách velmi lákavá.

Jedním z takových míst je i Karpentná ležící v kopcích u Třince. Je to okrajová městská část s přibližně sedmi stovkami obyvatel, která svoji malebnost povýšila o pivní požitkářství. Uprostřed tamního „komplexu“ čtyř socialistických bytovek totiž už od roku 2008 sídlí malý pivovárek.

Situovaný je jak jinak než ve staré uhelné kotelně, která po rekonstrukci skýtala volné prostory. Nakonec v nich vznikl pivovarský unikát dost možná světového významu.

Varný kotel „jede“ na peletky
„Náš pivovárek jsme stvořili na základě kontaktů na minipivovar v Hukvaldech, který byl jeden z prvních v celém kraji. Unikát, a to možná evropský a světový, je naše varna, která má kotel na peletky. Nebyla tady totiž přípojka plynu a vaření elektřinou by vycházelo poměrně draze,“ říká náš průvodce Ondřej Husar.

Do budování pivovaru se pustil spolu s kolegy z topenářské branže, které se řadu let profesně věnují. I proto oslovili odbornou firmu z Valašského Meziříčí, která vyrábí nejrůznější typy kotlů, s dotazem, zda by jim nepostavila prototyp do varny.

„Udělali prototyp s hořákem z klasického kotle s tím, že objem jsme spočítali na zhruba 250 litrů piva na jednu várku. Kotel byl hotový za dva měsíce, ale museli ještě objednat speciální švédskou ocel, aby to vydrželo tlak, který vzniká při vaření. Je to jediný prototyp. Nevím o nikom jiném, kdo by vařil pivo na peletkách,“ usmívá se zakladatel minipivovaru, který je jinak vybaven zcela standardně, tedy včetně scezovací, vystírací a pomocné nádoby, spilky a ležáckého sklepa.

Lokální výroba piva v Karpentné má však ještě jedno specifikum, které bylo třeba vzhledem k varnému procesu zohlednit. „Nainstalovali jsme také úpravnu vody, protože jsme zjistili, že je tady vysoký obsah chloru, což škodilo kvasnicím,“ upřesňuje pivní nadšenec.

Investice pro radost
Jelikož se při prvotních plánech nechali inspirovat pivovarníky z Hukvald, kteří patří mezi samorostlé průkopníky regionální scény, zahajovali výrobu i s ryze podnikatelskými ambicemi. O něco tvrdším oříškem než čekali, se však ukázalo být zajištění pravidelných odběratelů, které potřebuje každý pivovar bez vlastní restaurace či pivnice.

„Na rozdíl od Hukvald jsme bohužel neměli zavedenou hospodu, což hraje při návratnosti investice velkou roli. Časem jsme celou filozofii pojali tak, že máme náš pivovar jako investici pro radost. Svoje zákazníky má hlavně přes léto, kdy si lidé berou soudky na víkendové akce. My jsme zase rádi, že máme vlastní pivo, na které můžeme pozvat naše partnery a spolupracovníky,“ vysvětluje Husar.

Přesto však do pivovaru ještě jednou výrazně investovali. V kotelně zprovoznili malou pivovarskou restauraci, kterou pronajímají. Na čepované pivo si tak mohou zajít nejen místní z Karpentné, ale taky turisté, rekreanti či „pivní skauti“.

„Větší ambice nemáme. Vaříme dvanáctku světlou a čtrnáctku polotmavou, v létě pak něco pro cyklisty, tedy slabší pivo s ovocnou příchutí. Hlavně chceme, aby dobře fungovala restaurace, kde jsme investovali i do nové kuchyně,“ podotýká zástupce pivovárku, který původně vstoupil na trh se značkou „Třinecké kvasnicové pivo“.

Teď už se ale drží lokálního označení „Minipivovar Karpentná“, kterému naprosto vyhovuje stávající výroba s ročním výstavem kolem 500 hektolitrů. Dobývání hospod přenechává jiným.

„Myslím si, že jediným fenoménem je tady v kraji pivovar Koníček, kterému se podařilo dostat do hospod, aniž by dělal nějaký velký marketing. Vaří pivo, které hospody chtějí mít. My jsme to v okolí svého času také zkoušeli, ale nebylo to ono. Málokde se chtějí a umí o čerstvé pivo postarat,“ hodnotí Husar situaci v oboru.

Na závěr se nabízí otázka, zda se jejich unikátní kotel nestal inspirací pro další malé výrobce? „Tak to zatím není. Kdo tomu rozumí, uznale pokývá hlavou, ale samotného mě překvapilo, že výrobce neprodal ani jeden další kotel. Je to stále jediný prototyp,“ dodává náš průvodce dnešním 33. dílem seriálu Pivní mapa.

Tak „Dej Bůh štěstí!“ a za týden u piva zase na shledanou.

Minipivovar Karpentná
Místo: Karpentná 152, Třinec
Druhy piv: vaří spodně kvašená nefiltrovaná a nepasterizovaná piva, celoročně je to světlý ležák 12° a polotmavý ležák 14°, přes letní sezónu je v nabídce i „cyklistické pivo“ s ovocnou příchutí
Stáčení a prodej: v pivovaru standardně plní hlavně 5 a 15 litrové sudy a také 1,5 litrové pet lahve
Výstav: přibližně 500 hektolitrů za rok

Vesnice Neratov vstala z mrtvých. Farář a jedna rodina jí vrátili život

Publikováno:před 10 měsíciZdroj:iDNES.czAutor:Jana CiglerováNeratov

Vesnice Neratov v Orlických horách skoro zanikla. Němce vysídlili, staří zemřeli a mladí odešli. Zbyli dva stálí obyvatelé. Pak se tam usadil farář a rodina s hromadou dětí a vrátili do vsi život.

Pohled od kostela dolů do vesnice je tak krásný, až to chvílemi srdce svírá. Malebná vesnička jen pár kroků od polských hranic má protilehlou louku a sad, vedle kterého právě nadšeně sáňkují děti. Pokřikují na sebe vesele a závodí, kdo bude dřív dole. Vysoký kluk pak tahá ty malé nahoru, aby nemusely šlapat do kopce, a hlasitě se u toho směje.

Dokud se ty děti nepřijdou do nedaleké jídelny najíst a nesvléknou se ze zimních bund a kombinéz, je jedinou zvláštností na tom obrazu jen vyšší počet dospělých.

Když se rozsadí ke stolům, je na některých znát jejich postižení hned. Třeba na bratrech Romanovi a Jarouškovi, obou s Downovým syndromem. Jiné musí člověk chvíli pozorovat, aby si všiml, že třeba mluví pomaleji, nedívají se do očí nebo se v roztržitosti začnou kývat.

Do Neratova přijeli na týdenní školu v přírodě. Pořádá ji učitelka Broňa Havlíková, která vede neratovskou speciální základní školu pro děti s výukovými obtížemi.

Handicapovaní lidé pracují i v jídelně, kam děti chodí jíst a kde se zároveň pečou vánočky na prodej. Nedaleko je hospoda, kde také vaří a obsluhují lidé s lehkými disfunkcemi, totéž platí pro zaměstnance nedalekého zahradnictví, obchodu nebo prádelny.

O slunných dnech tu při procházce vesnicí tvoří kompletně zdraví lidé menšinu, ale kdo by kvůli tomu čekal ponurou atmosféru, mýlil by se. Každou chvíli je odněkud slyšet smích nebo prozpěvování a dovádějící děti na kopci přidávají svým euforickým křikem vesnici pocit pulzujícího života.

Z kostela rostly stromy
Přitom život tu před lety takřka vymřel. Ze sudetského Neratova, dlouhé vesnice s více než dvěma tisíci obyvateli, zbyli dva stálí obyvatelé a pár chalupářů. Domy byly prázdné, osiřelé a z kostela, který už neměl ani střechu, vyrůstaly stromy.

Právě ten kostel se stromy uviděl jednou Josef Suchár, který tam zabloudil, když pro děti připravoval orientační běh. Bylo to rok poté, co byl tajně vysvěcen na kněze, a ani on netušil, že ho brzy čekají dva zcela zásadní životní obraty.

Prvním bylo, že za dva roky padl režim a on se mohl stát farářem veřejně. Druhým, že se jako farář za dalších pár let do Neratova vrátil a založil komunitu, která dnes dává práci nejvíc lidem v celém širokém okolí.

„Jezdili jsme do Neratova na chalupu a pan farář Suchár tam jezdil jednou za týden na mši,“ vzpomíná Jana Němcová. „Skamarádili jsme se a on nám vyprávěl svoje vize, jak jednou kostel spraví. My kolem kostela jezdili pětatřicet let a nikdy nás nenapadlo, že bychom ho měli opravit. Já si v duchu říkala, to bych teda chtěla vidět toho blázna, který by sem šel. Do roka jsme se do Neratova přestěhovali i se všemi dětmi.“

Jana Němcová je dneska mnohonásobná babička a další ústřední postava příběhu Neratova. Její rodina a rodina její sestry se staly prvními obyvateli vesnice po vylidnění.

Tehdy to byli třicátníci, měli čtyři děti a krátce poté, co se do prázdného Neratova nastěhovali, se jim narodilo páté. „V průběhu dalšího roku jsme si vzali ještě pět dalších dětí do pěstounské péče. Během půl roku se nám tak rodina rozrostla o šest dětí a postupem času jsme si ještě jedno přidali,“ vzpomíná paní Němcová na začátky v Neratově. „Tři z nich byli poloromští sourozenci a dva měli postižení, takže šlo o děti, které by si jinak nikdo nevzal.“

Její sestra si vzala do pěstounství dvě děti. Je jen humornou okolností, že zatímco před lety byli z vesnice vystěhováni Němci, na začátku obnovy života ve vesnici stáli manželé Němcovi, rodina z Prahy s mnoha dětmi.

Němcovi si koupili budovu bývalé školy. Byla v takovém stavu, že se v ní ani nedalo bydlet. A tak si ještě se sestřinou rodinou pronajali byt dvacet kilometrů od Neratova, kam jejich muži každý den dojížděli, aby dali budovu dohromady.

Zatímco ona a sestra se staraly o děti, muži opravili základní věci - zavedli ústřední topení, postavili koupelny a záchody. Nakupovat jezdili jednou týdně do dvacet kilometrů vzdáleného Žamberka.

„Byl tu jen ten kostel s rozbořenou střechou a náš dům, zatím jen provizorně připravený k bydlení. Bylo to po revoluci, doba velké euforie. Věřili jsme, že se nám v Neratově povede udělat něco smysluplného. Chtěli jsme sem vrátit život,“ vysvětluje Jana Němcová, jak je napadlo vyměnit metropoli za vylidněnou vesnici. Tehdy se za nimi ještě přistěhovaly dvě další rodiny z nedalekého Žďáru a v Neratově náhle žilo na třicet lidí.

Nejdřív hospoda, pak pivovar
Jak vědí urbanisté i developeři, kde jsou děti, tam jsou ženy, a kde jsou ženy a děti, tam je život. S hromadou dětí vznikne potřeba školky a školy, rodiče chtějí hospodu, kde se můžou scházet, i obchod, kam si zajdou nakoupit.

Jak významnou komunitou se Neratovští začali stávat i pro okolní vesnice, to ilustruje fakt, že díky nim dlouho fungovala škola ve vedlejší vesnici Bartošovice, osm kilometrů vzdálené, kam každý den vozili svoje děti. Když nejmladší syn František Němec vyšel čtvrtou třídu, školu museli zavřít pro nedostatek dětí. Od té doby byla prázdná.

„Byli jsme přátelé, takové společenství, společně jsme vařili, společně slavili, společně pracovali. Hlavní postavou byl farář Suchár, takový náš neformální vůdce,“ říká Jana Němcová.

Josef Suchár je dneska dlouholetým prezidentem Diecézní charity Hradec Králové. Vyučil se elektrikářem, za komunismu pracoval v továrnách, jako byl Zetor, a tajným knězem se stal tři roky před revolucí. Když prochází vesnicí, všichni ho rádi vidí, s každým se pozdraví.

Vyšší muž v brýlích a s plnovousem působí jako veselý a bodrý strýc, který má pro každého dobré slovo. Na skupinku chichotajících se mladých žen zahaleká přátelsky přes ulici, osloví je všechny jménem a v rychlosti mi poví jejich životní příběh. Když ale stojí uprostřed kostela v kněžském taláru a vzhlíží ke skleněné střeše, kterou svítí ostré paprsky zimního slunce, působí majestátně, vážně a tak nějak ohromně.

Většinu svého kněžského života pomáhal závislým a lidem bez domova. Jenže ve městech to bylo těžké, lidé se závislostmi bývají problematičtí a většinová společnost se jich straní.

„Jedním z mých snů bylo, že je vezmu sem a tady nebudeme nikomu vadit. Zároveň jsem chtěl kostel Nanebevzetí Panny Marie obnovit jako poutní místo v pomoci potřebným a zvláště dětem. A tak jsme tu ze začátku měli pěstounské děti, děti s mentálním nebo fyzickým postižením a do toho lidi se závislostmi a psychickými poruchami,“ vypráví Josef Suchár nad hrnkem teplého čaje v místní hospůdce. Přiznává, že časem si museli vybrat, protože obě skupiny lidí nešly dohromady, a tak se rozhodli nadále pomáhat jen dětem a postiženým.

Tehdy si vzali prvních několik lidí do chráněného bydlení. Jejich známí pochybovali, co v poloprázdné vesnici budou postižení dělat, když v celém regionu není práce.

„Ale my se rozhlédli a viděli práci všude. Nejdřív jsme potřebovali jíst, tak jsme zařídili kuchyň jako chráněnou dílnu. Pak jsme potřebovali prát a uklízet, takže přibyla prádelna a čistírna jako další dílna. Potřebovali jsme ubytování, a tak jsme si pronajali vedlejší chatu. Potřebovali jsme obchod a zahradnictví, tak jsme si je museli udělat. Všude pracují naši lidé,“ popisuje kněz.

Nové usedlíky ani nemuseli shánět, vždycky se někdo nějak objevil. Buď se o Neratově dozvěděl na úřadě, nebo za farářem Suchárem přišel někdo s tím, že ví o někom, o koho není postaráno.

Postupně tak vzniklo to, co je dneska celorepublikovým unikátem. Vesnice, kde má aspoň polovina obyvatel nějaký handicap, kam se stěhují lidé, kteří potřebují s běžným životem pomoct a kteří by jinak bezmocně živořili. Lidé, kteří by v nejlepším případě seděli naprázdno doma, chodí několikrát v týdnu pracovat do chráněných dílen, kde šijí látkové hračky, pletou košíky, pěstují plodiny, vyrábějí hrníčky nebo montují součástky.

Škola, kterou museli před lety pro nedostatek dětí zavřít, je po třech letech obnovené činnosti naplněná na maximum a rodiče prosí, aby ředitelka Broňa Havlíková otevřela další třídu. Z vylidněné osady je pulzující vesnice a centrum pro lidi s různě závažným postižením ze širokého okolí.

Z dobré vody dobré pivo
Osm chráněných dílen rozesetých v Neratově a okolí dohromady zaměstnává 150 lidí a je největším zaměstnavatelem v oblasti. Komunita dobrovolníků se postupně musela profesionalizovat.

Dnes se jmenuje Sdružení Neratov a má radu, předsedkyni i revizní komisi. Spravuje je Antonín Nekvinda, energický ekonom, který se po mnoha letech v korporátním byznysu rozhodl změnit životní směr a své manažerské schopnosti využít pro neziskový sektor.

Je obchodně zdatný a úspěch spolku Neratov nezaložil na vzdušných zámcích prvoplánového soucitu s postiženými: jeho hlavním mottem je, že každá dílna musí být výdělečně soběstačná.

Když je ředitel odborného léčebného ústavu Albertina přemluvil, aby v tamější nemocnici otevřeli občerstvení, vymyslel zlepšení, které by uvítali v mnoha jiných nemocnicích: zaměstnanci chráněné dílny obejdou pacienty a nabídnou, že jim v místním občerstvení nakoupí a zboží přinesou až k lůžku. Pacienti jsou nadšení, zaměstnanci mají práci a obchod zisk.

Vedle nedaleké knihovny zase otevřel další dílnu, kam chodí lidé z celého okolí montovat na čtyři hodiny denně součástky pro firmu Siemens. Skupina lidí sedí kolem stolu, soustředěně vybírají malé bílé závity z krabiček a spojují je zkušeným grifem k sobě. Občas někdo něco řekne a ostatní se zasmějí.
Příjemnou náladu doplňuje roztomilý psík, který patří jednomu ze zaměstnanců a od každého z nich se milerád nechává pohladit.

„Naším dalším podnikem je minipivovar,“ říká Antonín Nekvinda. „Už ho stavíme, měl by být dokončený v srpnu, ale první pivo by se mělo vařit už v květnu. Chci, abychom z místní dobré vody taky dělali dobré pivo. Navíc sem pivovar historicky patří, a to víte, těch dvacet pět tisíc poutníků, kteří za rok přijdou, taky potřebuje po náročné pouti trochu osvěžit,“ usmívá se elegantní muž, jehož profesní životopis otvírá Neratovu dveře u investorů, kteří chtějí vložit své peníze někam, kde nejen vydělávají, ale i pomáhají.


Za práci jsem rád
„Naše košíkářská dílna je specifická tím, že zaměstnáváme hlavně slabozraké. Jeden pán k nám jezdí pracovat jednou za měsíc s asistentem, ten je zcela nevidomý. Máme tu práci pro všechny,“ usmívá se dobrosrdečně Romana Bukáčková, drobná, rázná žena, která vede další chráněnou dílnu v nedalekých Bartošovicích. „Tadyhle Roman skoro nevidí,“ ukáže na mladého muže, který právě doplétá velký koš.

„Jeden takovýhle velký koš udělám za osm hodin. Počítám do toho i přípravu, proutky si musíte zpracovat, aby byly správně měkké,“ říká Roman a koš si přidržuje nohama. Prsty mu rychle přehazují proutek po proutku, aniž by se na ně vůbec díval. „Plést koše mě učili kamarádi, kteří vůbec neviděli, proti nim já vidím aspoň něco. Jsem za tu práci rád. Ale až začnu vyrábět koše na balony, to teprve vydělám majlant,“ rozesměje všechny kolem.

Asi pětačtyřicetiletý muž, který sedí nedaleko od něj, má v rukou košík o poznání menší. „Vymyslel jsem si, že ze zbytku proutí udělám malé košíčky pro děti. Tím ty krátké proutky využiju. Můžou to mít na houby do lesa nebo třeba na vajíčka o Velikonocích. Kupují si je ale i dospělí pro ozdobu,“ říká Petr a dívá se mým směrem, i když vidí jen mé obrysy.

V Bartošovicích i bydlí, pracuje tři dny v týdnu po šesti hodinách. „Chodím sem pěšky po loukách, to se dá, cestu znám nazpaměť. Často si nosím proutky, protože si je doma napařuju, aby se mi s nimi krásně pracovalo,“ usmívá se.

Co by asi tak Roman i Petr dělali, kdyby nebylo práce v chráněné dílně, napadá mě. Každý z nich tu pracuje dobrovolně a z práce má radost. Jejich život dostal řád, režim a smysl, můžou něco vytvářet a být užiteční. Jak člověka pozvedne, když může mít pocit, že je potřebný, a jak mu chybí, když není platný?

Vedle neratovské základní školy pro postižené děti sídlí i klasická mateřská škola. Tam chodí děti zdravé a všechny se potkávají na společném hřišti.
„Ty školkové děti jsou v mentálním vývoji kolikrát i napřed před těmi našimi, ale to vůbec nevadí. Naši mají kamarády, které obdivují, a zdravé děti zase vidí, že postižených dětí se nemusí bát, že jsou to taky jejich fajn kamarádi,“ popisuje ředitelka Havlíková, jak spolu děti z obou skupin vycházejí.

„Děti nikdy nemají problém, to jen rodiče ho můžou mít. Ale ne u nás. Když tu loni několik dětí ve školce končilo a odcházelo na základní školu do Rokytnice, přišly za námi jejich mámy a přinesly nám obrovský koš plný ovoce. Poděkovaly nám, že jejich děti mohly vyrůstat vedle těch našich.“

Jsme trochu ješitní patrioti

Publikováno:před 10 měsíciZdroj:5 plus 2Autor:Jaroslav PešiceKytín

Sto deset let poté, co se ve vísce pod Brdy usadil jeho praděda, položil Michal Pomahač v Kytíně základní kámen vlastního minipivovaru. Čtvrtou únorovou sobotu ho slavnostně otevře veřejnosti.

Kdy ve vás uzrála myšlenka postavit vlastní pivovar?
je to asi osm let. V době, kdy mně přestala chutnat nabízená piva, protože se výrazně pozměnila. Velké pivovary začaly intenzifikovat výrobu a měnit chutě. Z piva se stal průmyslový produkt, stejně jako z průmyslově vyráběných špekáčků a dalších podobných věcí. To se mi jako pivařovi nelíbí.

Kdy se v Kytíně se stavbou začalo?
Poprvé se tady koplo 4.dubna 2014. To jsme měli slavnosti pokládání základního kamene.

Takže jste si tím splnil svůj sen?
Částečně, protože součástí projektu je přeměna části tohoto areálu na muzeum historických vozidel. Ale na tom se ještě musí pracovat. Při shánění autentických materiálů - starých cihel a trámů - jasem narazil na člověka, kterému patřila skuhrovská sladovna. A právě náš přední štít je připomínkou štítu této stavby pocházející z roku 1852. Ve Skuhrově je tak trochu odsouzená k zániku.

Co na tom místě v Kytíně stálo?
Býval tu největší statek ve vsi, jenže ho za komunistů využíval Státní statek a budovy byly zralé na likvidaci. Já jsem to koupil v roce 1992, kdy tu starostoval můj táta. Nechtěl, aby na návsi byla taková ošklivost, a přesvědčil mě, abych tu začal podnikat. Bohužel už se kytínského piva nedočkal. Proto jsem měl z našeho prvního varu jen poloviční radost.

Kam až sahají kytínské kořeny vašich předků?
Můj děda se narodil roku 1879 nedaleko Kytína a přiženil se do něj v roce 1904. Byl zedník a v roce 1915 zahynul v první světové válce.

Pivovar tedy bude rodinný?
Určitě. Sládkem je můj švagr. Je vyučený pivovarský v Plzni a kdysi pracoval ve Staropramenu.

Takže v tomto směru jste bez starostí...
To úplně ne, protože technologie v malém pivovaru je jiná než ve velkém. Jsou tam trošku jiné postupy a způsoby vaření. My tady máme moderní technologii, která plně respektuje klasické způsoby vaření, kvašení a ležení piva. Umožňuje nám přesněji řídit a zaznamenávat všechny údaje, jak se pivo vyrábělo, aby byla várka reprodukovatelná.

Je tu něco, co jinde nemají?
Máme ve varně vířivou káď na to, aby si pivo po chmelovaru odpočinulo, aby se odloučily pevné částice a nedostaly se do spilky. Malé pivovary většinou používají scezovací káď. My to máme zvlášť, neboť to má lepší účinnost a je to tradičnější.

A jakou máte spilku a sklep?
Spilku a sklep máme v patře. To je rarita. Máme otevřené kvašení, pivo kvasí asi osm dnů a podle pěny dobrý sládek pozná, v jaké fázi je. Pro laika je to hrozně zajímavé, proto máme na vnitřním schodišti okno, odkud se lze na kádě podívat.

Proč je sklep umístěn v patře?
Otevřené kvašení je z bakteriálního hlediska velmi rizikové a já si nebyl jistý, že ve sklepních prostorech bychom dokázali udržet absolutní čistotu. Čtyři roky jsem jezdil po různých pivovarech a zkoumal detaily. Všechny naše nádoby - jak spilka, tak ležácký tank - mají své duplikační chlazení. Různé druhy kvašení totiž vyžadují různé teploty.

Jaká piva vaříte?
Slíbili jsme lidem v okolí, že budeme dělat dobrou světlou desítku. Dále budeme mít na čepu naši polotmavou jedenáctku a tmavou dvanáctku. Na slavnostní otevření budeme mít i svůj svrchně kvašený speciál typu ALE. To bude speciální prémiová várka.

Jaké suroviny používáte? Čím se chcete odlišit od jiných?
Chceme, aby naše piva měla chmelovou chuť a byla výrazná. Používáme české slady i chmely, jako třeba poloraný červeňák či harmonie a kvasnice, které nám umožňují kvasit v otevřených spilkách. Máme také dobrou kytínskou vodu. Je lehce zásaditá, má 7,5 pH a přirozený obsah minerálů.

Otevíráte 25.února, ale už jste tady měli první návštěvníky...
Nechtěli jsme pivovar ukazovat před dokončením a bez vlastního piva, ale lidé už tolik chtěli informace a tlačili nás, tak jsme v půlce ledna svolili a udělali den otevřených dveří. Dopoledne přišlo návštěvníků až moc - více než dvě stovky.

Jak se vaše pivo bude jmenovat?
Jsme trochu ješitní patrioti, chceme mít Kytín v názvu, takže to bude kytínské pivo.

Nebojíte se konkurence?
Proč? Lidé oceňují všechny malé pivovary, které se snaží vařit dobré pivo a podaří se jim to. Když se jim to nepovede, ocenění se nedočkají.

Zůstanete minipivovarem?
Tím budeme ze zákona vždy, protože budeme mít výstav do 10 000 hektolitrů ročně. Máme desetihektolitrovou varnu, takže by výstav mohl být okolo 1 000 hektolitrů, a pokud bude naše pivo chutnat, tak budeme moci jít trochu nahoru. V přidání tanků na ležení by také nebyl problém, místo na ně máme, ale nechceme jít cestou intenzifikace. Chceme, aby pivo dlouho leželo, tak jak má.

K pivovaru patří výčep. Vy budete mít i restauraci. Jak bude velká?
V přízemí a na zahrádce bude po 60 místech a patro, Které bude určené především oslavám, má kapacitu 80míst.

Na co chcete hosty nalákat?
Vyjma dobrého piva sázíme na přípravu jídel a nápojů z místních surovin. Máme chladící box na staření masa. Okolí Kytína bylo bramborářským krajem, takže bych chtěl oživit staré kytínské recepty na bramborové pokrmy.

Jaké to budou?
Třeba zafrcanky, což je polévka s bramborami. Je vlastně podobná kulajdě s rozklepnutým tzv. ztraceným vejcem., která se nosila na pole a jedla se teplá i studená. Dělaly se tu také bramborové placky - i ty budeme nabízet.

Kytín je vstupním místem do Brd nejen pro pěší, ale i pro cykloturisty. Nepřipravíte pro ně speciální pivo?
Zcela jistě. Budeme vařit pivo s menším obsahem alkoholu. Je to moderní a uznávám, že zcela rozumný trend. Už na něj vymýšlíme recepturu a nabízet bychom chtěli od května.

Pivní velmoc? Česká firma musí vysvětlovat, že Plzeň není z Německa

Publikováno:před 10 měsíciZdroj:BussinesInfo.czAutor:Dalibor Dostál

Společnost B.G.M. Export vyváží do zemí třetího světa technologie pro nápojářský a potravinářský průmysl včetně pivovarů. Pustila se i do sektoru zemědělských strojů, kde mají čeští výrobci co nabídnout.

Jen málokterá jistota je pro obyvatele České republiky tak neotřesitelná, jako to, že svět vnímá naši zemi jako pivní velmoc. Jenže realita je trochu jiná. Své o tom ví pražská společnost B.G.M. Export, která do celého světa vyváží i technologie pro pivovary a minipivovary.

Představení Česka jako tradiční bašty piva vývozu pomáhá méně, než by většina tuzemských štamgastů očekávala. „Navíc trochu paradoxně většinou až poté, co klientovi vysvětlíme, že plzeňský typ piva dali světu čeští sládkové a začali ho vařit v českém městě Plzeň. V zemích, kam směřujeme své exportní úsilí, všichni plzeňský typ piva dobře znají, ale až na nepatrné výjimky jeho vznik připisují Němcům,“ vysvětluje Dagmar Červinková, obchodní ředitelka B.G.M. Export.

Také stát, kde Češi postavili už třetí velký pivovar, by většina místních znalců zlatavého moku asi tipovala jen výjimečně. Jde o africkou Etiopii. „Je to dáno rostoucím počtem obyvatel, který se blíží 100 milionům, i faktem, že i přesto, že Etiopie stále patří k nejchudším zemím světa, kupní síla obyvatelstva přece jen roste. A stále více lidí si může dovolit koupit na trhu průmyslově vyrobené pivo,“ popisuje Dagmar Červinková.

Etiopie dohání Keňu
A pivovarům se tam zřejmě bude dobře dařit i do budoucna. „Bezprostředním cílem Etiopanů je dosáhnout v průměrné spotřebě piva na hlavu úrovně Keni. Zatímco v Etiopii je to momentálně kolem 7 litrů na hlavu, v Keni se uvádí 12 litrů. A to je reálně v Etiopii dosažitelné, pokud bude stačit výrobní kapacita,“ porovnává Dagmar Červinková.

V roce 2015 statistiky portálu Statista uváděly celkovou výrobu piva v Etiopii 6,8 milionů hektolitrů. Při dosažení spotřeby 12 litrů na hlavu by bylo potřeba vystavit 12 milionů hektolitrů, tedy téměř dvojnásobek kapacity roku 2015.

„V současné době je zvyšování výroby piva zajišťováno ponejvíce zahraničními investicemi nadnárodních pivovarnických skupin jako je například Heineken, Diagio, BGI nebo Bavaria. A to buď akvizicí pivovarů, které byly ve vlastnictví státu, nebo výstavbou nových pivovarů na zelené louce. Námi postavený pivovar Raya, za kterým jsou soukromí etiopští investoři, je spíše výjimkou,“ upozorňuje Dagmar Červinková.

Tento pivovar má výstav 600.000 hektolitrů za rok a v současnosti se jedná o zdvojnásobení kapacity. Pro českou společnost jde o velký úspěch. Vznikla totiž v roce 2010, což je pro kontraktaci a implementaci investičních celků relativně krátká doba. Za tento poměrně krátký čas se jí podařilo iniciovat a zajistit kontrakty již na dva pivovary s technologií na klíč.

Exotické země chuť piva neřeší
V exotických zemích přitom mají zákazníci na pivo jiné nároky, než v tuzemsku. „Zcela prozaicky se klienti v zemích, kde máme určitou zkušenost, spíše orientují na ekonomickou stránku výroby piva, takže chuťově jsou to průmyslová neutrální piva, pokud je možno je takto charakterizovat. Je nutno vidět, že země třetího světa, kam především vyvážíme, většinou nejsou vyloženě pivními znalci,“ připomíná Dagmar Červinková.

I na těchto trzích však existují výjimky. „Oba jmenovaní klienti si vyžádali opci výroby ležáku českého typu a očekávají, že si klientelu pro takové pivo, které bude sice dražší, ale chuťově lepší, najdou,“ zmiňuje Dagmar Červinková.

Prodat technologii pro pivovar do zahraničí přitom není otázka jedné schůzky. „Konkrétně na Raye B.G.M. a DIO Hradec Králové pracovalo od prvního kontaktu a nabídky tři roky, než byl podepsán kontrakt, další necelé dva roky pak trvala jeho implementace do spuštění výroby. Určitě nikdy nejde o měsíce, ale vždy o léta,“ popisuje obchodní ředitelka B.G.M. Export.

Samotná dodávka technologie je přitom zpravidla jen prvním krokem. Exportér pak pomáhá i s jejím spuštěním. „V naprosté většině případů, a to nejen u dodávek kompletních technologií, ale i investičních uzlů, technologických linek a i u jednotlivých strojů je nedílnou součástí kontraktů minimálně šéfmontáž, technická pomoc při uvedení do provozu, zaškolení obsluhy a údržby. Ale velmi často i poskytování know-how a případně zajištění technologické podpory v počátečních měsících provozu. Naše asistence při montáži a uvedení do provozu je ostatně nutnou podmínkou pro držení záruk,“ vysvětluje Dagmar Červinková.

Společnost B.G.M. Export se zaměřuje především na ty země, kde má dlouhodobě spolehlivé kontakty, dobrou znalost místního prostředí, ale které jsou zároveň z nějakého důvodu pro české výrobce komplikované nebo na nich tuzemské firmy nemají obchodní spojení. „Konkrétně jde o subsaharskou Afriku a Blízký a Střední Východ, ale například i Mongolsko,“ vypočítává Dagmar Červinková.

Jako exportní firma tak má dva okruhy zákazníků. Prvním jsou partneři v zahraničí a druhým tuzemští výrobci. „I pro ně musíme být atraktivní a umět jim nabídnout přidanou hodnotu. Ta je nejen v kontaktech a znalostech trhu, ale i v logistické podpoře, vystavování nabídkových kaucí u tendrů a eliminaci platebních rizik. Nakonec je pro každou obchodní transakci, a to obzvláště na exotičtějších trzích, nejdůležitější, lidově řečeno, ‚dostat peníze domů‘,“ konstatuje Dagmar Červinková.

Zemědělství a sklo
Kromě pivovarů společnost B.G.M. Export vyváží především technologie pro nápojářský a potravinářský průmysl a v poslední době se zaměřuje i na technologie pro zemědělskou výrobu. „V České republice jsou výrobci, kteří nabízí výrobky světové úrovně, a jsme přesvědčeni, že i za konkurenceschopnou cenu, jen se o nich neví,“ zdůrazňuje Dagmar Červinková.

I proto se firma rozhodla prosadit na trh v africké Keni posklizňové stroje JK-Machinery a rozhodla se pro dosažení tohoto cíle investovat i vlastní prostředky. Tento sortiment prodává také do asijských států.

„Na našich tradičních trzích, kde působíme opravdu velmi intenzivně, sledujeme poptávky i z jiných oborů. Pokud máme indikace serióznosti poptávky na jedné straně a najdeme spolehlivého českého výrobce, ochotného ke spolupráci, na straně druhé, pouštíme se i do netradičních komodit. V poslední době jsou to například zakázkově vyráběné elektrické motory českou firmou Exmont, které se podařilo začít prodávat do Etiopie,“ popisuje Dagmar Červinková.

V souvislosti s dodávkami technologií pro výrobu nápojů firma často zaznamenává také poptávky na sklárny. Ty se staly další komoditou, jíž se společnost v poslední době velmi intenzivně věnuje.

V zemích, na které se firma zaměřuje, musí vždy velmi pečlivě sledovat možná obchodní rizika. „Komerční a platební rizika v Africe i na Blízkém a Středním Východě a obecně v zemích třetího světa jsou větší a někdy podstatná a je nutné jim v co největší míře předcházet. Byť obchodní transakce s absolutně nulovým rizikem asi neexistuje nikde na světě,“ podotýká Dagmar Červinková.

O překvapení není nouze
„V případě Etiopie, kde jsou mé zkušenosti největší a sbírám je už téměř 30 let v oboru investičních celků, ale i jednotlivých strojů, mohu konstatovat, že když už si myslím, že mne nic nepřekvapí, tak opak je pravdou. Zatím se však podařilo vždy najít řešení bez finančních ztrát,“ popisuje obchodní ředitelka. „Na druhé straně je Etiopie pro mne jedním z nejbezpečnějších teritorií z hlediska osobní bezpečnosti,“ zdůrazňuje Dagmar Červinková.

Pro českou firmu přitom není jednoduché na mezinárodních trzích konkurovat společnostem z velkých zemí. „Firmy z Číny, Turecka, Indie, Brazílie například zcela určitě mají větší exportní podporu od svých vlád a finančních institucí, těžko se můžeme srovnávat se státní podporou velkých evropských ekonomik, které disponují podstatně většími rozpočty na podporu exportu,“ zmiňuje Dagmar Červinková. „Ale s velkým potěšením a uznáním zaznamenáváme rostoucí podporu v ekonomické diplomacii,“ uzavírá obchodní ředitelka.

Návštěvníci pražského veletrhu si pochutnávají na benešovském pivu

Publikováno:před 10 měsíciZdroj:České nápojeFerdinand

Benešovský pivovar Ferdinand se prezentuje na veletrhu TOP GASTRO & HOTEL 2017. Jedenáctý ročník veletrhu gastronomie a zařízení pro hotely a restaurace probíhá ve dnech 16. až 19. února na Výstavišti v Praze - Holešovicích.

Tento gastronomický veletrh je v České republice jednou z nejvýznamnějších akcí ve svém oboru. Za poslední roky zaznamenal nárůst zájmu. Loni se ho účastnilo téměř 190 vystavovatelů z devatenácti států a výstavu navštívilo téměř 40 tisíc lidí. Pivovar Ferdinand se na veletrhu představuje po páté a najdete ho v levém křídle Průmyslového paláce v sekci DRINK & DELICACIES ZÓNA. „Na veletrhu nabízíme návštěvníkům čepovaný světlý ležák Max jedenáct a oblíbený třináctistupňový speciál Sedm kulí. Dále bude možné zakoupit dárkové balení lahvových piv,“ říká výrobní ředitel pivovaru Jaroslav Lebeda.

Otevírací doba veletrhu je od 9.30 do 18 hodin a na každý den je připraven doprovodný program od mistrů kávy po ukázky profesionálních barmanů. Zajímavostí je i malá škola carvingu, tedy vyřezávání z ovoce a zeleniny, kterou vede vítěz světové kuchařské olympiády Luděk a lektor Procházka z Benešova.

Pivovar Ferdinand Benešov se během roku účastní několika veletrhů převážně v Praze, například zářijový FOR GASTRO & HOTEL, ale i v Českých Budějovicích.

Nejlepší půllitr natočila žena

Publikováno:před 10 měsíciZdroj:Dobrý Den

Regionální finále programu Akademie Pivních Znalců ovládla Eva Jandová

Uherskobrodský pivovar hostil v týdnu regionální finále programu Akademie Pivních Znalců, ve kterém se soutěžilo v umění natočit prvotřídní půllitr. Celkem se do programu přihlásilo 369 účastníků. Čtyřicet z nich pak postoupilo do regionálních finále. V Uherském Brodě se utkala šestice z nich o postup do celostátního kola.

Úkolem soutěžících bylo natočit prvotřídní půllitr piva. Čtyřčlenná komise hodnotila nejen vzhled, ale kontrolovala celý postup od vymytí skla až po finální natočení. Účastníci regionálního finále si mohli vybrat, zda budou točit pivo takzvaně na dvakrát, nebo na hladinku, tedy najednou.

První místo, postup do celostátního finále a zlatou plaketu Akademie Pivních Znalců, nakonec získala jediná žena uherskobrodského regionálního kola Eva Jandová. Na stupních vítězů ji doplnili druhý v pořadí Radek Fryšták a bronzový Petr Ježek. Také oni budou reprezentovat v celostátním finále programu Akademie Pivních Znalců. V něm se utkají o titul vítěze a také o poukaz na dovolenou v hodnotě padesát tisíc korun.

Parker Hannifin představí novinky pro studenou mikrobiální stabilizaci piva

Publikováno:před 10 měsíciZdroj:Technika a trh

Parker Hannifin, globální lídr v oblasti technologií pohybu a řízení, ve spolupráci se svým partnerem, společností Bílek Filtry s. r. o., představí na veletrhu Pivo, Bier & Ale EXPO 2017 nejnovější produkty v technologii studené mikrobiální stabilizace piva.

Kvůli rostoucí poptávce po nových typech piv a ciderech různých chutí, zvýšenému exportu, rostoucímu prodeji plechovkového piva a kvůli požadavku na delší skladovatelnost si pivovary a ostatní výrobci začali uvědomovat nutnost mít vysoce účinnou filtraci zajišťující mikrobiální stabilitu. Využívání klasických technologií pasterizace bývá nákladné, a navíc ovlivňuje kvalitu a chuť konečného výrobku. Na základě rozsáhlých výzkumů bylo prokázáno, že pivo ošetřené za studena (filtrované hlukovými filtry PREPOR a membránovými filtry BEVPOR) si zachovává své jedinečné a žádoucí vlastnosti po celou dobu skladovatelnosti stočeného piva.

Studenou stabilizací nazýváme finální mikrobiologickou filtraci piva mikroporézní membránou, jejímž účelem je odstranění zbytkových kvasinek a typických mikroorganismů
pro prodloužení skladovatelnosti. Klasickým a rozšířeným způsobem koncové stabilizace piva je pasterizace, která na rozdíl od mikrofiltrace neodstraní kvasinky nebo mikroorganismy, ale deaktivuje (zahubí) je pomocí tepla. Pasterizace též vyžaduje vyšší relativní spotřebu vody
a energie. Studená stabilizace tak představuje pro pivovary a minipivovary výhodnější postup ochrany piva.

Parker Hannifin proto pro potřeby pivovarů a ostatních výrobců vyvinul BEVPOR BR pivní filtry, které jsou zacíleny na odstranění zbytkových kvasinek a mikroorganizmů. Kombinací filtračních vrstev a použitých materiálů nebo zvýšením filtrační plochy umožňují vysoký průtok piva. Nové filtry jsou rovněž odolnější před ucpáním, mají vyšší propustnost. Díky všem těmto vlastnostem tak BEVPOR BR pivní filtry představují optimální řešení pro studenou mikrobiální stabilizaci piva a poskytují maximální provozuschopnost celého filtračního zařízení.

Parker Hannifin a Bílek Filtry představí na veletrhu Pivo, Bier & Ale EXPO 2017, který proběhne ve dnech 23. 2. – 25. 2. 2017 v Praze, jak nové BEVPOR BR filtry, tak i kompletní zařízení pro studenou mikrobiální stabilizaci piva.

Více informací o studené stabilizaci piva najedete na: www.parker.cz/pivo

Otevíráme Přátelský pivovar Malešov

Publikováno:před 10 měsíciZdroj:Přátelský pivovar MalešovAutor:Honza ProkopMalešov

Na netradiční zahájení provozu našeho pivovaru v Malešově u Kutné Hory zveme všechny fanoušky minipivovarů. Program nebude zahrnovat jen samotné ochutnávání piv, ale také jejich párování s jídlem. Zároveň jde o významný den pro malešovskou pivovarskou tradici, letos totiž ožije poprvé po 72 letech.
V sobotu 4. března od 14:00 do 22:00 budeme v nově zrekonstruovaných prostorách čepovat Ležák 12° a India Pale Ale 14° uvařené již v Malešově. Premiéru zažije nejen samotný bar, ale také naše nová Desítka 10°. Pozvali jsme i FoodIN food truck, který zajistí profesionální spárování pokrmů s naším pivem. Samozřejmě nebude chybět možnost prohlédnout si pivovarskou technologii nebo se zúčastnit exkurze ve středověké tvrzi Malešov. A nejen na nejmenší hosty čeká pivovarské soutěžní klání.

Tradice pivovarnictví v Malešově
Podle našich informací se pivo v Malešově přestalo vařit po 2. světové válce. Původní pivovar v Malešově, o němž se zmiňují písemnosti již ze 16. století, patřil neodmyslitelně k tvrzi Malešov. I my vnímáme propojení obou objektů jako důležité pro zachování tradice pivovarnictví na tomto místě Ctíme nejen ji, ale také tradici českého pivovarnictví obecně. Proto pivo nefiltrujeme ani nepasterizujeme a používáme jen původní ingredience (pokud vaříme český pivní styl, volíme české suroviny, pro zahraniční pivní speciály naopak ingredience ze zahraničí).

Historie Přátelského pivovaru Malešov
Naše značka vznikla v roce 2013. Tehdy jsme se rozhodli pro nelehký úkol, znovuobnovení pivovaru v Malešově. Původně jsme spolupracovali s Pivovarem Břevnov, od kterého jsme odebírali pivo a prodávali ho pod svou značkou. V roce 2015 jsme ve spřáteleném pivovaru začali vařit vlastní recepturu India Pale Ale. Na přelomu let 2015/2016 jsme jako první minipivovar v ČR uspěli v české crowdfundingové kampani. Díky tomu jsme mohli vytvořit další dvě receptury: na světlý ležák plzeňského typu a pšeničný Weizen Hefe. Ty už se pro nás vařily v pivovaru Zloun a pražském Pivovarském domě. Od dubna 2016 probíhala rekonstrukce prostor našeho pivovaru v Malešově a v lednu tohoto roku úspěšně skončila. Nyní již své receptury vaříme ve vlastním provozu. Do budoucna zde plánujeme otevření výčepů pro víkendový provoz, pořádání nejrůznějších akcí pro veřejnost, ale i soukromých či firemních setkání nebo svateb.

Chystáme se vařit tyto druhy piv:
Ležák Světlý 12°
India Pale Ale 14°
Weizen Hefe 11°
9 Mile Ale 9°
Desítka 10°
Březňák polotmavý 11°
Stout 15°

Nejvíc českého piva do Ruska loni vyvezl Bakalář

Publikováno:před 10 měsíciZdroj:Lidovky.czAutor:Miroslav PetrBakalář

Podle údajů ruské celní správy dovezl rakovnický pivovar v minulém roce na tamní trh skoro 45 tisíc hektolitrů. Je to víc než Prazdroj a další velcí producenti u nás.

Tradiční pivovar v Rakovníku (Bakalář), Heineken, Budějovický Budvar, skupina Pivovary Lobkowicz a Plzeňský Prazdroj. To je pořadí pěti největších exportérů piva z Česka do Ruska za loňský rok.

Bakalář vyvezl nejvíc ze všech – 44,7 tisíce hektolitrů ze 179 tisíc hektolitrů, které na ruských trh od nás v minulém roce dodalo celkem 25 exportérů. Údaje pocházejí z databáze Federální celní správy Ruské federace, které mají LN k dispozici.

Rakovnický pivovar, který celkovou výrobou 95 tisíc hektolitrů (v roce 2015, loňská čísla ještě nezveřejnil) patří k menším průmyslovým, prodává v Rusku víc než čeští producenti s výstavem v řádu milionů hektolitrů.

Podstatným důvodem je to, že Bakalář má ruské majitele a jejich dobře fungující distribuční síť na tamním trhu. Pivovar od roku 2010 vlastní na Kypru registrovaná společnost Growthway Investments - mezinárodní skupina obchodníků s pivem v čele s ruským podnikatelem Andrejem Brajlovským.

Pro rakovnická piva (například se značkou Pražačka nebo Černovar) přesto platí stejné dovozní podmínky jako pro ostatní české výrobce. Vyšší clo a oslabený rubl prodražují na ruském trhu veškerý export, nejen piv.

Kritický byl rok 2015
„Zdá se, že naše značky si v Rusku vytvořily svým způsobem stabilní trh zákazníků. V druhé polovině roku 2011 jsme vyvezli něco přes 20 tisíc hektolitrů a následující roky vývoz překračoval více či méně 40 tisíc hektolitrů. Ovšem s výjimkou roku 2015, kdy dběr ruského importéra klesl meziročně o třetinu,“ komentuje situaci generální ředitel Tradičního pivovaru v Rakovníku Jiří Kovář.

Údaje o celkovém českém pivním exportu za loňský rok ještě nejsou známy, vývoz do zahraničí každoročně roste na nové rekordy – předloni dohromady na 4,1 milionu hektolitrů.

Netýká se to ale Ruska, kam české pivovary například v roce 2008 vyvezly na 300 tisíc hektolitrů, v roce 2014 už to bylo jen 208 tisíc a rok 2015 se 120 tisíci hektolitrů – což je údaj české celní správy - byl z pohledu vývozu do Ruska zřejmě nejhorší.

Pokud se dají zdroje ruské statistiky srovnávat s těmi českými, došlo tedy loni ke zlepšení. První odhady Českého svazu pivovarů a sladoven tomu však zatím nenasvědčují.

„Celkový export podle předběžných čísel loni opět vzrostl, ale nemyslím, že se to týká i Ruska. Situace je tam, zejména z pohledu vysoké ceny dovážených piv, stále složitá,“ říká výkonná ředitelka svazu Martina Ferencová.

Prazdroj roste v Rusku díky licenci
Lídr českého trhu Plzeňský Prazdroj vyvezl loni do Ruska podle údajů tamní celní správy přes 10 tisíc hektolitrů. Pro srovnání - v roce 2015 exportoval Prazdroj z Česka celkem 1,1 milionu hektolitrů.

Mnohonásobně víc však přímo v Rusku vyrábí v licenci – značky Velkopopovický Kozel a Pilsner Urquell. Konkrétní objemy tají, ale podle mluvčí Jitky Němečkové vzrostla loni licenční výroba Kozla v Rusku meziročně o 13 procent.

„Exportní strategie ani licenční výroba se pod vlivem aktuální ekonomické nebo politické situace nemění,“ uvedla mluvčí.

České pivovary vyvážejí nejvíc na Slovensko a do Německa. Rusko bylo předloni podílem 3 procent na celkovém exportu piva z Česka v pořadí sedmé.

Zprávy z veřejně přístupných zdrojů nebo od zástupců pivovarů.12.12.2017 16:175.822/5.822